My world of fantasy...

52. KAPITOLA - NOVÁ TOTOŽNOST

Takže zlatíčka, tady máte další kapitolu, snad se vám bude líbit a já pádím psát něco dalšího..A koukejte komentovat..U MSM jste se teda dvakrát nepřetrhli =(
______________________________-__________

Všechny tři ženy se s hlasitým prásknutím opět objevily v obrovské síni. Belatrix okamžitě obě dívky pustila. S čím ale nepočítala bylo to, že Natalia sebou okamžitě praští na zem a zůstane tam ležet.

„Tohle už nikdy,“ zasténala dívka. „Tři přenosy za jeden den, to je horor.“

„Koukám, že už jsi vystřízlivěla,“ pronesla posměšně Bella.

„Tohle by probralo i mrtvého!“ odsekla Nat a vzdorně se na Lestrangeovou podívala.

Mezitím se Hermiona trochu vyděšeně rozhlížela kolem sebe. Na rozdíl od Nat, zde byla úplně poprvé a také jí poněkud činilo potíže být ve Smrtijedčině společnosti. Stále jí přičítala smrt Ginny. Pokaždé, když se na ni podívala, zmocnil se jí vztek. Vzpomněla si na všechny ty lidi, které Belatrix zabila nebo umučila. Nechápala, jak někdo může být tak necitelný. Zároveň však byla trochu zvědavá, co jí asi tak může chtít, že pro ni hned dvakrát pošle.

„Budeme tu stát dlouho?“ ozvala se kousavým hlasem.

„Až se tady slečna Nešikovná uráčí zvednout,“ opáčila Belatrix a vypadala, že by Nataliu nejraději zabila.

„Aby jste se nezcvokly. Jste jedna jako druhá,“ neodpustila se Nat.

Belatrix na ni okamžitě vrhla rozzuřený pohled, zatímco Hermiona si zjevně nevšimla ničeho podivného. Ani ji nenapadlo, že by tím Natalia mohla něco myslet, považovala to jen za jednu z jejích obvyklých poznámek.

„Mohla by ses už laskavě zvednout?!“ ozvala se zase po chvíli Bella, když Nat stále seděla na zemi a očividně se nechystala k tomu, že by se zvedla.

„Měla bych?“ podivila se dívka.

„Okamžitě zvedni tu svou prdel, jinak...“

„Klídek, teta, ještě si uženeš infarkt,“ usmála se na ni Natalia, ale opravdu se postavila.

„Co teď?“ zeptala se Hermiona. „Protož...“

„Teď si dáme deli,“ skočila jí do řeči Nat.

„Blacková!“ zavrčela Belatrix.

„Ano?“

„Jestli ještě cekneš, tak tě usmažím za živa,“ vyhrožovala Smrtijedka. Opravdu už jí měla plný zuby. Kdyby tady nebyla její dcera, už dávno by na ni vyslala nějakou pěknou kletbu. Ale teď se musela držet.

„To bys neudělala,“ věřila si Natalia a hodila okem po Hermioně. „Ne před ní.“

„Proč by přede mnou..“

„Ať ti to poví sama,“ nenechala ji zase domluvit Nat. „Vždyť kvůli tomu tě sem táhne. I když by mě zajímalo, co tady teda dělám já,“ zamyslela se a pak se zvědavě podívala na Belatrix. „To se ti po mě tolik stýskalo? Byla jsem pryč ani ne den a ty už mě sem zas táhneš. Já neříkám, že se mi tady nelíbí, ale táta bude mít strach, když budu pořád někde trajdat a…“

„Sklapni už!“ zasyčela na ni Bella.

Natalia jen prohodila oči v sloup, ale opravdu zmlkla. Pohledem nyní přejížděla mezi Hermionou a Belatrix a čekala, co bude dál. Chvíli to vypadalo, že se nic dít nebude, ale pak jakoby se Lestrangeová vzpamatovala, cosi k Hermioně prohodila, a pak se obě dvě vydaly nahoru po schodišti a Nataliu nechali dole samotnou.

Dívka na to jen vyjeveně zírala, ale pak se sama pro sebe ušklíbla. Sice přijde o Hermionin překvapený pohled, ale za to má úžasnou možnost se projít po tomhle obrovském domě a možná ho i prozkoumat. Když o tom začala uvažovat, zaslechla, jak se někdo vrací zpět dolů. Aniž by nad něčím přemýšlela, vzala nohy na ramena a schovala se pod schodiště. Nevěděla, kdo se to vrací a věděla, že kdyby to byla Belatrix, mohlo by to dopadnout dost špatně. V Hermionině společnosti jí nic neudělala, ale moc dobře si byla vědoma toho, že Smrtijedku pořádně provokovala. Hazardovala tak se svým zdravím a se svým životem, ale nemohla si pomoci. Strašně ji bavilo Bellu provokovat.

Po chvíli zvuk kroků ustal. Nat se odvážila vykouknout zpoza schodů, avšak v další chvíli zjistila, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Jen kousek od ní postával Rudolfus Lestrange a k její smůle si jí všiml. Na tváři se mu rozlil škodolibý úsměv a než se Natalia naděla, letělo na ni nějaké kouzlo. Pak už jen spadla na zem jako brambora a zůstala tam ležet. Zlobně na Rudolfuse koulela oči, ale to bylo tak jediné, na co se zmohla.

„Myslela jsi, že nám utečeš, co?“ ušklíbl se muž a pomocí kouzla ji vytáhl zpod schodů a odlevitoval na volné prostranství, kde z ní sňal kouzlo. Zřejmě se nebál toho, že by mu mohla utéci. Přeci jen měl hůlku.

„Ne, chtěla jsem jen podniknout menší exkurzi,“ zabrblala Nat, zvedla se a oprášila si oblečení. „Měli byste si zavolat nějakou uklízečku. Je tam prachu jak hrachu.“

Muž se na ni překvapeně podíval, zřejmě moc nepochopil její poslední větu. Pak ale jen zavrtěl hlavou.

„Dlouho jsme se neviděli, co?“

„Jo, už se mi po tobě stýskalo. Nemáte tu něco k pití? Mám docela žízeň,“ zeptala se bez obalu.

„Tobě připadá, že jsi tu na návštěvě?“

„A ne snad?“ podivila se. „Já myslela, že tohle je jen taková příbuzenská sešlost. Rodiče se po dlouhé době opět setkají se svojí dcerou. Neměl bys být náhodou tam nahoře a vyprávět Hermioně, teda promiň- Melanii, váš srdceryvný příběh? Nic proti, ale Bella není zrovna dobrá vypravěčka. A taky není citlivá matka.“

„Tím chceš říct co?“

„Jen že nevím, jestli si budou s Miou, teda Melanií..Panebože, v tom je zas bordel. Jste se taky mohli s Brumbálem dohodnout na jméně, kdo se v tom teď má vyznat. Každopádně bych chtěla vidět, jak to tam dopadne. Ona z toho bude dost špatná. Mě by se taky nelíbilo, kdybych měla za rodiče ty nejhorší Smrtijedy ze všech. Bych asi šla skočit z mostu..Bejt Hermionou. I když…Já bych asi neskočila, spíš bych se šla ožrat a pak…“

„Dost!“ zarazil ji Rudolfus, který vypadal, že mu z toho všeho už jde hlava kolem. „Přišel jsem sem, abych tě odvedl nahoru a..“

„Co?“ skočila mu do toho Natalia.

„Můžeš aspoň chvíli mlčet?!“ zakřičel na ni a dívka se na okamžik zarazila. Nečekala, že by na ni mohl až tak vyjet.

„Klídek,“ vypadlo z ní nakonec. „Tohle škodí zdraví.“

„Okamžitě běž nahoru. A bez keců,“ nevšímal si její poznámky a namířil na ni hůlku.

Nat hned poznala, že tady končí veškerá legrace. Poslušně teda vyrazila nahoru po schodišti a sem tam se ohlédla na Lestrangea, který pomalu kráčel za ní, s hůlkou stále namířenou na její záda. Po pár minutách došli do jedné místnosti, kde seděla Belatrix a Hermiona, která jen vyjeveně hleděla do jedné knihy a nebyla schopna uvěřit tomu, co se z ní dozvěděla.

„Nat,“ vzhlédla, když Rudolfus zavřel dveře. „Tys to věděla?“

„Od včerejška,“ přisvědčila dívka a posadila se vedle ní.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala se zoufale.

Natalia pohlédla na Belatrix a pak na svoji kamarádku: „A ty bys mi věřila?“

„Asi ne,“ přisvědčila. „Proč zrovna já?“ zoufala.

„Mio, já jsem na tom byla stejně,“ usmála se na ni. „Jen s tím rozdílem, že moji rodiče jsou normální a ne takový pošuci jako tihle,“ zašklebila se a nevšímala si rozzuřených pohledů, které na ni vyslali manželé Lestrangeovi. „Co vlastně bude teď?“ zeptala se Belly a Rudolfuse.

„Co by,“ vylítlo z Belatrix. „Ona tu zůstane a..“

„A co by tu dělala?“ podivila se Nat. „Ona patří k nám, Bello. Navíc tuhle novinku potřebuje vstřebat. Dej jí nějaký čas na to, aby se jí to uložilo v hlavě.“

„Nepřichází v úvahu,“ zamítla tento návrh Smrtijedka. „Bude tady a stane se služebnicí Pána zla jako my“

Hermiona jen vyděšeně vzhlédla a těkala pohledem z Nat na Belatrix. Zato Natalia se pobaveně rozesmála.

„Skvělej vtip,“ vypadlo z ní nakonec. „Prosím tě, jak můžeš po někom, kdo pevně stojí za Harrym Potterem chtít, aby se jen tak zničehonic přidal k Voldemortovi?“ Původně sice chtěla říct k Voldymu, ale nakonec si to rozmyslela, nechtěla je naštvat ještě víc. Tohle zatím stačilo. „Nech ji teďka jít a dej tomu volný průběh.“

„Dávám jí týden,“ vypadlo nakonec z Lestrangeové. „Za týden ji chci mít zase tady.“

Nat se na Hermionu tázavě podívala, ale ta neodpověděla. V očích se jí nyní leskly slzy, které se marně snažila skrýt. Jen pokývala hlavou na znamení souhlasu. Natalia se na okamžik zamyslela, než Belatrix odpověděla.

„Chceš, aby tady žila natrvalo?“ zeptala se. „Nezapomeň, že už je plnoletá a když nebude chtít, tak sem ani nepůjde a…“

„Je to naše dcera,“ namítla Bella.

„No a? To neznamená, že ji budete nutit, aby se stala Smrtijedkou. Tohle je jen její volba, Belatrix.“

„A ty ses dobrovolně rozhodla, že budeš na straně dobra?“ vpálila jí hned Lestrangeová.

Natalia se hned na to zase rozesmála. Vzpomněla si na den, kdy donutila Řád, aby je vzal mezi sebe. „Jo, rozhodla. Představ si, že mě do Řádu ani nechtěli vzít a…“

„Že se jim nedivím,“ podotkl Rudolfus. „Kdo by taky tebe někde chtěl.“

„Tss,“ odfrkla si. „Ale vraťme se zpět k Hermioně.“

„Melanii,“ opravila ji Bella.

„Prostě k ní,“ nerozhodilo to Nataliu.

„To nedokáže mluvit sama?“

„Ano, ale já jsem její tisková mluvčí a..“

„To je dobrý, Nat,“ ozvala se Hermiona a pohlédla na svoje znovuobjevené rodiče. „Tohle si vyřídím sama.“

Přestože se jí stále leskly oči od slz, byla odhodlaná bavit se jak s Belatrix, tak s Rudolfusem. Potěšilo ji, že za ni Natalia tak bojovala, ale věděla, že tohle si musí vyřídit sama.

„Proč chcete, abych se vrátila zpět k vám?“ zeptala se Belatrix.

„Myslím, že bys mi mohla tykat,“ ušklíbla se žena. „Když už jsme matka a dcera. Tady tvojí kamarádce to nečiní žádné problémy,“ podívala se ošklivě na Nat.

„No co, taky jsme příbuzní, ne,“ neodpustila si dívka.

„Nikdo se tě na nic neptal,“ umlčil ji Rudolfus.

„Jak to, že jsem celou tu dobu žila u někoho jiného?“ ptala se Mia své matky.

„Brumbál se nějak dozvěděl, že čekám dítě,“ začala Belatrix. „Vědělo o tom jen hodně málo lidí. Celou tu dobu jsem to maskovala a chodila na všechny Smrtijedské akce. Těsně před tím, než nás zavřeli,“ pohlédla na svého manžela, „se Brumbálovi podařilo dostat k Narcise a Luciusovi, kteří tě hlídali, a unesl tě. Zřejmě nechtěl, abys nakonec skončila...“

„...jako Smrtijed,“ dořekla za ni Mia.

„Ano,“ přikývla Bella. „Jenže pak jsme se já i Rudolfus dostali do vězení. Neměli jsme už co ztratit. Pán zla byl pryč, ty jsi byla taky někde bůhví kde… Nevěděli jsme, kam tě Brumbál dal, mohlo to být kamkoliv. A i kdybys před náma ležela, nepoznali bychom tě.“

„Proč?“

„Nejsi jim vůbec podobná,“ zamumlala Natalia a dál zkoumala strop. Už nad tímto také přemýšlela a došla k názoru, že za tím bude nějaké kouzlo. Jinak si to vysvětlit neuměla. Vlastně všechno, co jí nedávalo smysl, sváděla na kouzla.

„Brumbál musel použít nějaké kouzlo,“ došlo Hermioně.

„Ano, to musel. To ale určitě půjde zrušit,“ ušklíbla se Bella a namířila na svoji dceru hůlku.

„A to ji chceš proměnit hned teď a hned tady?“ zeptala se zase Natalia a ani se neobtěžovala s tím, že by se na ni mohla podívat. „To bude pak hodně nenápadné, až se vrátíme zpátky. Jo a kdybyste tuhle holku nepoznávali,“ začala se pitvořit, „tak je to naše Hermiona, ale už to není Hermiona, ale Melanie Lestrangeová a…“

„Mohla bys být laskavě tiše?“ obořil se na ni Rudolfus.

„Jak je libo,“ odvětila klidně Nat a přestala jim věnovat svoji pozornost.

„Dohodneme se tedy,“ ignorovala Belatrix všechno, co Natalia řekla. „Já tě pustím zpět k Řádu, ale půjdeš tam už ve své pravé podobě a pod svým pravým jménem. Uvidíme, co ti na to řeknou.“

„Proč?“ zeptala se zkroušeně Mia.

„Protože jsi naše dcera a budeš reprezentovat naši rodinu.“

„Tak to můžeš být v klidu, větší ostudu už jim udělat nemůžeš,“ ušklíbla se Nat.

Tentokrát to ale opravdu přehnala. Než se nadála, letěly na ni hned dvě kouzla, kterým se nemohla ze své pozice vyhnout. Okamžitě pocítila, která to byla. Silencio a pouta na tebe. Opět byla v pozici, kdy nemohla dělat nic jiného než sedět a zlostně poulit oči na Rudolfuse, od kterého kouzla pocházela. Belatrix se jen potěšeně a zároveň zlomyslně usmála. Poté dál pokračovala v tom, co už nakousla.

„Souhlasíš s tím tedy?“ podívala se na Hermionu.

„A zbývá mi něco jiného?“ povzdechla si dívka a koutkem oka se podívala na Nataliu.

„Ne. Přejdeme teda ke zrušení toho kouzla, které na tebe uvrhl Brumbál.“

Poté Smrtijedka namířila na dívku sedící naproti ní hůlku. Pak vyřkla několik prapodivných slov, hůlkou ve vzduchu vytvořila podivnou smyčku a na Hermionu se řítilo tmavofialové kouzlo, které ji v další okamžik zasáhlo.

Mia v ten okamžik úplně ztuhla a pevně semkla oči. Kouzlo zřejmě nebylo zrovna dvakrát příjemné. Ostatní v pokoji mezitím sledovali, jak se dívka postupně mění. Ani ne během pěti minut tam seděl někdo úplně jiný než prve. V ten okamžik opravdu zemřela Hermiona Grangerová a stala se Melanií Lestrangeovou. Její dříve střapaté hnědé vlasy se změnily v záplavu tmavých, lehce se vlnících vlasů, které jí pozvolna padaly na záda. Navíc bylo vidět, že je dívka o několik centimetrů větší. Ovšem největší změna byla vidět v obličeji. Nyní se velmi podobala své matce, ale měla něco i z Rudolfuse. Natalia musela uznat, že takhle vypadá mnohem lépe a že jí to sluší. A když dívka otevřela oči, všichni viděli, že to je jediná věc, která zůstala nepozměněna. Stále byly oříškově hnědé jako prve.

„Co se…“ začala dívka, ale než stačila domluvit, Bella mávla hůlkou a před ní se objevilo obrovské zrcadlo, ve kterém se mohla prohlídnout. „To..to jsem opravdu já?“ zeptala se vyplašeně.

„Pravá Blacková,“ ušklíbla se Belatrix potěšeně.

V tu chvíli začala Natalia zuřivě koulit očima a snažila se upoutat Bellinu pozornost. To se jí po chvíli také podařilo.

„Ale copak, chtěla bys nám něco říct?“ zeptala se Smrtijedka posměšně. „No tak to máš ale smůlu, Natalio.“

„Ale tak ji nech, Bello,“ přimluvil se za dívku Rudolfus. „Rád si poslechnu ten její milý hlásek.“

Lestrangeová tedy jen mávla hůlkou a zrušila tak silencio, který na ni předtím uvrhnul její manžel. Ovšem kletbu spoutání z ní nesjala.

„Uf,“ oddychla si Nat.

„Cos chtěla?“ zeptal se Lestrange bez obalu.

„Jen to, že pravá Blacková jsem tu já,“ zazubila se. „Vy jste snad Lestrangeovi, ne?“

„Zabte ji někdo. Kdybys nebyla její kamarádka,“ kývla hlavou ke své dceři, „už dávno by bylo po tobě.“

„A zabít Ginny ti nevadilo,“ podotkla Nat.

„Nezabila jsem ji.“

„Oh, já zapomněla, tys…“

„Silencio,“ mávla Belatrix hůlkou. „Tohle nám byl čert dlužen.“

„Takhle se nemůžu vrátit na ústředí,“ zasténala v ten okamžik Melanie. „Hned mě poznají.“

„Sama jsi tam chtěla.“

„Ale to jsem netušila, že to bude…že ta změna bude tak rapidní,“ povzdechla si. „Vždyť co mi na to řeknou. Co Harry, Sirius a..“

„Však oni to přežijou. Když tam můžete mít toho Luciusova spratka, tak co bys tam nemohla být ty.“

„Můžu už prosím odejít?“ zaprosila nakonec.

„Už se nemůžeš dočkat, až odsud vypadneš, co?“ ušklíbl se nyní Rudolfus. „Běž si tedy a tuhle chodící pohromu si vezmi s sebou.“

„Ale přesně za týden opět zde,“ dodala Bella. „Jestli ne, tak my si tě sami najdem. A věř, že to bude mnohem horší.“

„To je mi jasné,“ zamračila se dívka.

Po chvíli se všichni čtyři vrátili dolů do haly. Natalia, která už byla opět volná, po celou dobu zarytě mlčela. Stejně jako všichni ostatní. Cítila, že teď není ta správná chvíle na to, aby někoho provokovala. Mohlo by to dopadnout špatně a to ona nechtěla. Přeci jen si svého života docela vážila. Pak se s nimi Bella přemístila pryč a opět je zanechala v parku, odkud je prve přenesla. Bez jediného slova na rozloučení zase zmizela pryč.

„Uf, ještě že už odešla,“ vydechla Nat. „Už mi začínala lézt krkem.“

„Myslím,“ odvětila Melanie, „že tys jí štvala mnohem víc. Nechápu, jak se s nimi můžeš tak bavit. Copak ti nedochází, co všechno ti mohou udělat.“

„Já to moc dobře vím. Jenže taky jsem si byla jistá tím, že když tam jsi ty, že mi nic neudělají. Bella až moc toužila po tom, aby tě zase našla. A rozhodně si tě nechtěla ještě víc poštvat proti sobě.“

„Je to ale zvláštní. Po tak dlouhé době se dozvědět, že ti, kteří tě celou dobu vychovávali, nebyli tvoji rodiče.“

„To mi povídej,“ uchechtla se Nat. „Teda, my dvě jsme se fakt hledaly, až jsme se našly. Nevím, která z nás je na tom líp.“

„Ty nemáš takové rodiče jako já,“ posmutněla dívka.

„Ne, jen máma je mrtvá. To taky není nic moc. A ber to zas z té druhé stránky. S těma tvejma může bejt i legrace.“

„Jo, ale jedině v tom případě, že seš magor jako oni.“

Natalia se jen usmála: „Tak vítej do rodiny, Melanie. Teda, na to si ještě budu muset zvyknout.“

„Nejsi sama.“

„A víš co? Pojď to někam zapít. Stejně si myslím, že panáka potřebuješ jako sůl. Po tom zjištění.“

Dívka ani moc neprotestovala, když ji Nat táhla směrem k hospodě. Zřejmě uznala, že opravdu potřebuje nějaké to povzbuzení, aby se z toho vzpamatovala a aby měla odvahu na to,se vrátit zpět na ústředí. Děsně se bála toho, jak ji tam přijmou a co na to budou říkat. A možná to, že si nechala nalít mělo i jiný důvod. Přeci jenom už to nebyla ta Hermiona Grangerová, která se vždy snažila držet pravidel. Už to byla úplně jiná osoba.

11.02.2008 19:52:37
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one