My world of fantasy...

5. KAPITOLA - ČAS NA ZMĚNU

Takže tady máte další kapitolku, tentokrát šestou..=D
Jinak děkuji všem, co píšou komentáře a tato kapitola je pro: LordikVoldik, Aenda, romais, Gigi , ledik a pasu-Hanka.
A zanapomeňte komentovat!!
Díky
Kaitlin
___________________________________

   

  Natalia pomalu otevřela dveře do domu a nenápadně vklouzla dovnitř. Co nejtišeji, aby neprobudila obraz paní Blackové, se vydala nahoru po schodech do svého pokoje. Hned v prvním patře narazila na problém. Ze svého pokoje právě vycházela Tonksová a když uviděla Natalii, zatvářila se velmi rozzlobeně.

„Padej do kuchyně,“ přikázala jí šeptem.

Nat věděla, že teď nemá cenu se hádat. Poslušně tedy sešla ze schodů a vešla do místnosti, kam ji bystrozorka poslala.

„Tomu říkáš přijít ráno?“ vyjela na ni Tonksová hned, jak za sebou zavřela dveře. „Myslela jsem, že jsme se na něčem domluvili.“

„Já jsem se opravdu chtěla vrátit včas,“ vysvětlovala Natalia. „Ale nějak mi to nevyšlo.“

„A můžeš mi vysvětlit proč? Máš jediný štěstí, že mi Molly ráno oznámila, že přijdou až odpoledne, dřív to nestihnou. Víš, jak by se na tebe asi tak dívali, kdyby si sem jen tak přišla v půl jedný odpoledne z nějakýho flámu? Co by si o tobě asi tak pomysleli? No?“

„Promiň,“ sklopila hlavu Nat. Mrzelo ji, že se na ni Nym zlobí, zrovna u ní jí to mrzlo. „Někde jsem se zasekla a nevěděla jsem, kolik je hodin.“

„A kde jsi teda byla?“

„U jednoho kluka,“ přiznala.

„Počkej, to mi jako chceš říct, že ses hned první dne, co jsi odtud vypadla s někým vyspala?“ nechtěla tomu věřit Tonksová, ale teď byla spíš zvědavá, než naštvaná.

„Já jsem se s ním nevyspala,“ hájila se Natalia. „Jenom skoro.“

„A cos prosím tě vyváděla?“

„To kdybych sama věděla,“ pokrčila dívka rameny.

„Aha, takže ses parádně zlila,“ zkonstatovala bystrozorka. „Tak co si teda pamatuješ?“

„No jak jsem šla do toho baru, potkala tam takovou jednu partičku, kde byli skoro samí kluci a šla jsem si sednout k nim. Pak mě jeden z nich, Will, pozval na panáka, tancovali jsme spolu, líbali se a chlastali. Naposled vím, že jsme ještě s pár lidma hráli líbací flašku, ale pak už mám okno. A v půl dvanáctý jsem se probudila polonahá u Willa v bytě,“ shrnula to Nat.

„No ty sis teda pěkně užívala. A jakej byl?“

Natalia na ni vykulila oči. Čekala další výčitky, ale ty už se nedostavily. Tonksovou zas ovládla její zvědavost.

„Skvělej,“ řekla. „Vysokej, tmavovlasej, milej, vtipnej..Bylo mi s ním fajn,“ vzpomínala Nat. „A skvěle líbal.“

„Uvidíš se s ním ještě?“ chtěla vědět bystrozorka.

„Jo, v neděli. Jsem s ním domluvená, že večer zas půjdem do baru, celá ta parta.“

„Hele a kde bereš tu jistotu, že tam budeš moct? To už tě bude mít na starosti Molly a pochybuju, že ti to dovolí.“

„Dovolí nebo nedovolí, půjdu tam stejně,“ zahuhlala Nat.

„Hele a nemáš ty náhodou kluka?“ vzpomněla si najednou Tonksová a Natalia chtě nechtě zčervenala.

„Mám. Ale teď ho bůhví jak dlouho neuvidím. Nic z toho se pak nedozví. A navíc Will je tak úžasnej.“

„Ty jsi fakt cvok,“ zakroutila Nymfadora hlavou. „Ale je to tvoje věc.“

„Hele, nemáš tu něco k jídlu?“ zeptala se najednou Nat. „Mám hlad jako vlk.“

„Něco si tu vem. Měl by tu být chleba.“

„Aspoň že tak,“ vydala se dívka pro jídlo. „Kdy vlastně ti Weasleyovi přijedou?“ volala, zatímco se přehrabovala ve špajzu.

„Prej kolem jedný.“

„Cože?“ otočila se na ni Natalia vyděšeně. „Tos mi nemohla říct dřív? Vždyť to je za pár minut.“

„Jo, to je.“

„Takhle se před nimi nemůžu ukázat,“ vyjekla a utekla z kuchyně.

Vzala to tryskem k sobě do pokoje a následně do koupelny. Shodila ze sebe oblečení a vlítla do sprchy. Vzala to celkem rychle, o deset minut později už scházela zpět do jídelny, tentokrát oblečená jen v pohodlných džínech a volným tričku. Namalovaná byla jen velmi decentně, tušila, že kdyby tam přišla s černými linkami, paní Weasleyové by se to rozhodně nezamlouvalo.

„Tak jsem tady,“ zahlásila, hned jak přišla do kuchyně.

„Fajn,“ usmála se na ni Tonksová. „Mají tu být každou chvíli.“

Jen co to dořekla, v hale bylo slyšet zašumění krbu a to, jak se tam někdo pohybuje. Tonksová hned šla nově příchozí přivítat, ale Nat se rozhodla ještě chvíli počkat v kuchyni. Ale asi po minutě vyšla také ven.

Nym si tam povídala s Molly Weasleyovou a kousek od nich stál vysoký, zrzavý kluk a jakási dívka, taktéž zrzavá a vedli spolu jakýsi rozhovor. Zatím si nikdo Nat nevšiml a ta si je tak mohla nerušeně prohlížet a hodnotit. Ta dívka jí přišla docela sympatická, ale u toho druhého nevěděla. Rozhodně se jí jako kluk nelíbil, to ne. A teď přeci měla Willa. Pohledem skočila na matku těch dvou a povzdechla si. Teď už tu nebude mít takovou volnost, jako doposud. Na ženě bylo vidět, že si umí sjednat klid a má i autoritu. Jen doufala, že se jí v neděli podaří odsud odejít. Nerada by tvrdla tady místo toho, aby si užívala s Willem a ostatními.

„Nat,“ zavolala na ni najednou Tonksová a upoutala tak na dívku pozornost. Natalia tedy odešla ode dveří a mířila směrem k paní Weasleyové.

„Dobrý den,“ pozdravila ji slušně.

„Ahoj,“ usmála se na ni Molly Weasleyová, která už ji viděla na poradě Řádu. „Tohle je moje dcera Ginny a můj syn Ron,“ představila svoje děti.

„Čau,“ pozdravila je Nat a nevědomky si strčila ruce do kapes. „Já jsem Natalia.“

„Rádi tě poznáváme,“ řekla Ginny s úsměvem. „Už jsme o tobě docela dost slyšeli.“

Nat znejistěla. Pokud jim jejich otec řekl to, co tu vyvedla hned první den, budou o ní mít asi pěkné mínění. A doufala, že Nym jim taky nic neřekla.

„Jo,“ přidal se Ron. „Prej si byla hned první den dost milá.“

Natalia se teď tvářila, jako že se jí to netýká. Přeci jen takhle představená jim být nechtěla. „To byl úlet,“ zamlouvala to.

„My tě chápem. Kdyby se nám stalo to, co tobě, asi bysme taky tak reagovali,“ pomohla jí Ginny.

„Jo, taky bysme se pokusili zlomit Tonksový ruku,“ zubil se Ronald.

„To jsem ani nezkoušela,“ bránila se Nat. „Kdybych jí tu ruku chtěla zlomit, praštila bych jí jinak.“

„Natalia chodila na bojový sporty,“ vysvětlila bystrozorka. „Radím vám nepouštět se s ní do křížku,“ usmála se. „A mohli byste jít teď nahoru? Potřebujeme ještě něco vyřešit.“

„No jo zas,“ zamumlal si Ron a vlekl si kufr do schodů.

Ginny se vydala za ním, taktéž v ruce kufr a Natalia je následovala.

„A Nat,“ zavolala ještě Tonksová, „ten dnešek jsme ještě nevyřídili,“ a odešla do kuchyně.

Dívka se sama pro sebe zašklebila. Už si myslela, že je to všechno vyřízený, ale jak to tak vypadalo, bystrozorka se v to m ještě chtěla šťourat.

„O čem to mluvila?“ zeptala se jí Ginny hned, jak došla nahoru do patra a zabrala si pokoj vedle Natalie a pak se přesunuli do Natina pokoje, kde bylo aspoň trochu uklizeno a sedli si na postel. Ron si vzal jeden z pokojů naproti, ale na rozdíl od svojí sestry v něm zůstal.

„O mým dnešním příchodu,“ vysvětlila Nat. „Byla jsem přes noc v baru, ale Nym jsme slíbila, že se o rána vrátím.“

„A v kolik si teda přišla?“ nechápala Ginny.

„V půl jedný,“ přiznala Nat s úsměvem. „Krapet jsem se někde zasekla.“

„Jak se můžeš někde seknout?“ chtěla vědět Ginny.

„Ee, u jednoho kluka.“

„Počkej, já myslela, že tady nikoho neznáš,“ divila se zrzavá dívka.

„Ještě včera jsem neznala,“ opravila ji černovláska s úsměvem.

„To chceš říct, že včera si ho ještě neznala a přesto jsi s ním šla k němu?“

„Jo, byla jsem v jednom baru a tam se seznámila s jednou fajn partičkou. No a Will se mi prostě líbil. Jenže pak jsme to krapet přehnali s chlastem. Pamatuju si jen, že jsme šli spolu tancovat, pak se líbali, spolu s ostatními hráli líbací flašku..No a ráno, teda v půl dvanáctý, jsem se probudila polonahá vedle něj.“

Ginny na ni jen nevěřícně zírala: „A tohle děláš často?“ zeptala se nakonec.

„Ne, tohle byl úlet. Většinou se takhle nezřídím, ale když všechno platěj jiní, neber to. A stejně, Will se mi líbí, je fajn, tak proč toho nevyužít.“

„A jakej teda je?“ vyzvídala mladá Weasleyová.

„Krásnej. Vysokej, černovlasej, má krásný oči, úžasně líbá. A celkově je skvělej.“

„Teda, to se tak někdo má. Hned první den, co odsud vypadne potkat takovýho kluka. Hele a uvidíš ho ještě?“

„Jo, v neděli, teda pokud se nějak proplížím ven. Nevím, jestli mě tvoje máma pustí.“

„Tak to si piš, že ne. Bude se o tebe bát.“

„No tak prostě zdrhnu, no..Slíbila jsem mu, že se ukážu. Jemu i jeho partě. A přece mě nenechá, abych ztratila kamarády.“

„No, jak tě tak poslouchám, myslím, že ty se dostaneš ven v pohodě. Zato já tu budu tvrdnout celej večer. Mě nikam nepustí. Už kvůli Harrymu.“

„Harrymu?“ nechápala teď pro změnu Natalia.

„Jo, chodila jsem s ním, ale on se se mnou kvůli Voldemortovi rozešel. Prý aby se mi nic nestalo. Ale mamka se stejně obává, že po mě Smrtijedi půjdou,“ povzdechla si Ginny. „Stejně tak jako po Ronovi. Proto jsme tady.“

„Promiň, ale já teda nechápu, proč se s tebou rozcházel. Ten cvok po tobě půjde tak jako tak. Už jen proto, že jsi sestra jeho nejlepšího přítele.“

„To jsem se mu taky snažila vysvětlit, ale marně. Pořád si mele svoje. A pochybuju, že mu to někdo rozmluví.“

„To je idiot,“ zakroutila Nat hlavou. „A to ho máš opravdu tak ráda?“

„Mám,“ přiznala Ginny. „První láska..“

„Ale to neznamená, že je ta prává,“ poučovala ji Nat, která měla s kluky už bohaté zkušenosti. „Nejsi do něj jen poblázněná?“

„Ne, to určitě ne..“

„No, ale jestli tě nechal, tak by ses kvůli němu neměla trápit. Je to zbytečný a nikomu to nepomůže.“

„Ale já o něj nechci přijít,“ řekla Ginny potichu.

„Ale to už se stalo, Ginn. Teda, můžu ti tak říkat?“

„Jo, klidně. Mě to neva. Proč si myslíš, že už jsem o něj přišla?“

„Když tě kluk nechá, většinou už se nevrátí. A pokud to ten tvůj dělá z tak ušlechtilého důvodu a myslí to vážně, můžeš na něj rovnou zapomenout. Aspoň do té doby, než bude po všem. A nevíš, jak dlouho to ještě bude trvat. Je možný, že se k sobě pak vrátíte, ale třeba taky ne. On si může najít někoho, koho by Voldemort neznal a neohrožoval by jí tim.“

„Na tom něco je,“ pokývala hlavou Ginny. „A co mi teda radíš?“

„Užívat si života, dokud to jde. Nemusíš s nikým chodit, pokud nechceš, ale to neznamená, že budeš po Harrym pořád truchlit. Podívej se na mě. Ocitla jsem se v týhle díře, skoro nikoho tu neznám, ale hned se z toho nesložím. Prostě si to tady užiju a hotovo.“

„Tě obdivuju, že to bereš takhle. Já bych se z toho asi složila.“

„Myslím, že zrovna ty ne. Nepřipadáš mi jako taková ta křehulka, co se při každý příležitost rozpláče.“

„To ty mi taky ne,“ řekla Ginny a obě se rozesmály. „Škoda jen, že nejseš čarodějka.“

„A víš že mi to vůbec nevadí? Jsem zvyklá žít jinak než vy a kouzla k tomu nepotřebuju. Stačí mi nějací kamarádi a tak.“

„Hele a ty chodíš často takhle do těch barů a tak?“

„Jo, skoro pořád. Rodiče nikdy nebyli doma, tak jsem se toulala po městě.“

„U nás je mamka doma furt,“ postěžovala si Ginn.

„Buď ráda. Aspoň nebudeš tak zkažená, jako jsem já. Vsadím se, že ses nikdy neopila, nikdy nekouřila a ani se nezhulila.“

„To fakt ne. Sice jsem si občas nějakej ten alkohol dala, ale nikdy ne tolik, abych pak byla opilá.“

„Tvoje máma tě dobře vychovává,“ usmála se Natalia. „U mě ani nevěděli, kolik jsem udělal průserů ve škole. Ani nevím, kolik jsem kdy měla poznámek, třídních důtek a tak..“

„Čeho?“ nechápala ji Weasleyová.

„No, vám se strhávají body a dávají školní tresty, my dostáváme poznámky, důtky a tak..všechno nám to píší do takových sešitů a rodiče to mají vidět a podepsat. Moji to nikdy neviděli. No a pak jsou můžeš dostat sníženou známku z chování. Dvojku nebo trojku, pak už jsi podmínečně vyloučena a pak je vyhazov.“

„A proč mi říkáš i tohle?“

„Já mám tu dvojku. A nechybělo málo a měla bych i za tři. Naštěstí už to ale nestihli,“ zašklebila se.

„A jak..“

„Jak se mi to povedlo? Občas jsem nechodila do školy a byla na vyučující drzá, nic víc. Jo a taky mě párkrát nachytali, jak kouřím za školou a tak. Prostě normálka.“

„Normálka?“

„No u mě a mojí party jo. Všichni jsme na tom byli stejně.“

Ginny na chvíli mlčela: „Jen doufej, že tohle se mamka nedozví. To by na tebe rychle zanevřela.“

„Když jí neřekneš nic ty a nebo Tonks, tak to bude v pohodě. Před ní si budu hrát na hodnou holčičku, ale doufám, že ti nebude vadit, když před tebou ne.“

„Myslím, že po tom, cos mi teď na sebe řekla, už to stejně nebude mít cenu,“ ušklíbla se Ginny. „Hele, myslíš, že bych mohla jít zejtra s tebou?“

„To myslíš vážně? Něříkalas náhodou, že tě mamka nepustí?“ vyvalila na ni Nat oči. Tohle od ní opravdu nečekala. Vždycky měla Ginny Weasleyovou za slušňačku, ale jak se tak zdálo, možná se mýlila.

„A neříkala jsi ty, že odsud vypadneš i když ti to zakáže?“

„Ginn, nechci ti nic říkat, ale MĚ tu nikdo nezná. Zato tebe jo. Nevím, jestli je to nejlepší nápad.“

„Prosím, Natalio..“

„Nat.“

„Dobře. Prosím, vem mě s sebou. Nechci hnít v tomhle baráku. A ty sama jsi říkala, žer si mám užívat..“

„Můžeš už kouzlit?“ zeptala se z ničeho nic Nat.

„Ne, proč se..“

„Potřebovala bych, aby sis trochu změnila image. Jako jinou barvu vlasů a tak.“

„Tak to asi nepůjde. Za bráchou nepůjdu, mamku můžu rovnou vynechat..“

„Nym bude taky pryč..Ach jo, tak to teda nevím, jak to uděláme. Jedině..ale s tím bys nesouhlasila.“

„A čím?“ chytla se toho okamžitě Ginny.

„Mohla by sis přebarvit vlasy, ale bylo by to natrvalo, dokud by to neodrostlo. Pokud bys ale byla tohle ochotná udělat, abys mohla jít se mnou. Ale pak by tě asi opravdu nikdo nepoznal. Docela to člověka změní. A taky bys mohla změnit účes nebo tak.“

Ginn se zamyslela“ „Tak fajn, jdu do toho.“

„Bezva, takhle se mi líbíš. Hele tak já jdu ještě ukecat Nym, aby mě vzala do obchodu. Jakou chceš barvu?“

„Já..“

„Víš co, já ti něco vyberu. Přitáhnu toho víc, ať máš aspoň trochu výběr.“

„Dobře, nechávám to zcela na tobě.“

„Skvělý. Ale pak si neztěžuj.“

„Neboj, nebudu,“ usmála se Ginny. „Přinejhorším pak požádám brášky, aby ti něco pěkného vyvedli.“

„Ok. Tak to se budu těšit,“ ušklíbla se Natalia a vypadla z pokoje.

Běžela rovnou do kuchyně a když tam vpadla, vyrušila paní Weasleyovou a Tonksovou z nějakého rozhovoru.

„Natalio,“ pokárala ji hned bystrozorka.

„Moc se omlouvám, že vás ruším. Ale něco jsem od tebe potřebovala,“ řekla Nat na rovinu.

„Tak povídej.“

„Potřebuju jít do města, něco jsem si zapomněla koupit.“

„Tak to v žádném případě,“ vmísila se do toho Molly. „Víš vůbec, jak je to tam nebezpečné? Víš, co všechno tě tam může potkat?“

„Vím,“ odvětila Natalia. „A krom toho jsem mudla, proti těm se bránit umím. Navíc mě tu nikdo nezná, takže se není čeho obávat.“

„Ale přesto..“

„Molly, nech jí. Ona si je moc dobře vědoma toho, co se jí může stát. A když jí to nepovolíš ty, půjde se pak zeptat někoho jiného.“

„Ale..“

„Paní Weasleyová, prosím. Já vám slibuju, že se do hodiny v pořádku vrátím,“ upřela na ni psí oči. Tenhle pohled používala vždy, když něco chtěla.

„Dobře. Ale opravdu tu za hodinu buď,“ svolila paní Weasleyová.

„Moc vám děkuji,“ odvětila Nat a odcházela z místnosti.

„Máš peníze?“ křikla na ni Tonksová.

„Ještě něco jo,“ zaznělo v odpověď.

Natalia už totiž dávno byla z kuchyně venku. Pelášila nahoru do pokoje, aby si vzala pár věcí a mohla běžet do města.

„Tak jdu pro tu barvu,“ oznámila hned ve dveřích.

„S Tonksovou?“

„Ne, sama, tvoje mamka mě pustila.“

Ginny na ni hleděla s otevřenou pusou: „Jak si to dokázala?“

„To víš, to se musí umět. Ale Nym mi taky trochu pomohla. Tak se zatím měj, musím spěchat, mám jen hodinu,“ a odešla opět z pokoje.

Ani se nenamáhal se rozloučit a rovnou vyběhla na ulici. Rychlým krokem se vydala do svého oblíbeného nákupního centra. Tam rovnou zamířila do parfumerie a začala si vybírat barvu. Až se divila, kolik jich tu v tuhle dobu mají. Nakonec si vzala světle i tmavě hnědou a nějaké další odstíny, k tomu přibrala nějaká barevná tužidla a ještě pár blbostí, které by se jí mohli hodit. S celým nákupem zas chvátala zpátky, aby to stihla. Na Grimmauldovo náměstí dorazila s deseti minutovým předstihem. Nejprve zamířila do kuchyně, kde se pro jistotu ohlásila a pádila nahoru za Ginny.

V jejím pokoji však už nebyla a ve svém také ne. A tak jí nezbývalo nic jiného, než zaklepat na pokoj, ve kterém bydlel Ron a vlézt dovnitř.

„Čau,“ pozdravila Rona i Ginny, která tu samozřejmě byla také. „Tak to mám.“

„Bezva,“ zaradovala se rudovláska. „Tak kdy se na to vrhnem?“

„Kdy chceš. Je to jen na tobě.“

„Ehm,“ přerušil je Ron. „Nechci vás otravovat, ale o čem se to tady bavíte?“

„To není nic pro tvoje uši, Ronánku,“ zašvitořila Nat a táhla Ginny z pokoje. „Však sám uvidíš,“ a zabouchla. Neviděla tak už, jak se na ni Ronald naštvaně kouká.

„Toho Ronánka bych si odpustila,“ radila Ginn, hned jak byly opět v pokoji, který patřil Natalii. „Tohle oslovení nesnáší.“

„Bezva,“ zaradovala se Nat. „O důvod víc, proč mu tak říkat.“

„Ee, myslíš, že je to dobrý nápad?“ starala se Ginny. „Když se totiž naštve, je dost nepříjemný.“

„Však já to nějak vydržím. Tak prosím, můžeš si vybrat,“ a rozložila před svojí novou kamarádkou asi pět různých barev. Červenou odvrhla Ginn hned a nakonec se rozhodovala mezi několika odstíny hnědé.

„Já fakt nevím, zoufala si. „Poraď mi.“

Nat se na ni zkoumavě podívala: „Takže určitě si vyber nějakou tmavší. Máš aby ti šla k obočí. Mě osobně by se líbila tahle. Teda ne na mě, svý černý bych se nikdy nezbavila, ale tobě by měla slušet.“

„Tak dobře, dám na tvou radu.“

„A chceš to teda nějak ostříhat?“

„Já..“zadrhla se Ginn a nejistě pohlédla na Natalii. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Umíš to?“

„Jasně, kámošky jsem stříhala pořád. Tobě by třeba šel nějaký kratší sestřih, tak po ramena. Kdyby se to pak sestříhalo, mohlo by to vypadat dost dobře. Ale je to na tobě, nutit tě nebudu. Jestli jsi ale připravená na pořádnou změnu, tak jdi to toho.“

„Mamka mě zabije,“ pousmála se Ginny. „Ale jo, dej se do toho,“ rozhodla se nakonec.

„Rozkaz, madam,“ usmála se Nat. „Takže padej do koupelny si umýt vlasy. A hejbni sebou, ať to neděláme celý den.“

Za deset minut už Ginn vylézala s mokrými vlasy ze sprchy. Měla už je doopravdy dost dlouhé, téměř po pas.

„Tak se posaď,“ vybídla ji.

Pak popadla hřeben a nůžky a dala se do práce. Nejdříve vlasy dívce rozčesala a pak je zastřihla na přibližnou délku. Pak už je jen sestříhávala a prostříhávala do konečné podoby. Zatím to vypadalo docela dobře, aspoň podle ní.

„Takže to máš zkrácený,“ řekla Nat, když dokončila svou práci. „Teď budeme muset počkat, dokud ti to neuschne. Leda by byl tvůj bratr tak ochotný a udělal to pomocí kouzla.“

„To nevím, jestli je dobrý nápad.“

„Tak v tom případě budeš muset tak hodinku počkat.“

„Rozmyslela jsem se. Skočila bys teda za ním?“

„Ale copak, nechceš s tím jít přes chodbu?“

„Nechci potkat mamku.“

„Stejně to pak uvidí.“

„Ale pak není teď. Prosím Nat, skoč tam.“

„Že jsi to ty. Ale on to bude muset vidět,“ zašklebila se na ni Natalia a zdrhla z pokoje. Ještě štěstí, že Ron měl pokoj hned naproti ní. Aspoň nemusela chodit daleko. „Hele ty, Rone,“ vpadla k němu bez klepání do pokoje.

„Co chceš?“ zabručel oslovený.

„Měly bysme na tebe takovou malou prosbičku. Mohl bys pro nás něco udělat?“

„Záleží na tom, co by to mělo být.“

„Jen takové malé kouzlíčko, nic víc.“

„A můžeš mi říct, proč bych to měl dělat?“

„Třeba proto, že tě o to prosí Ginny.“

„Tak ať si sem zajde sama,“ zamračil se.

„No, to právě nejde. A tak poslala mě,“ usmála se na něj Nat.

„Co jste proboha vyvedli?“ zděsil se Ron.

„Nic, teda něco jo, ale to je fuk. Tak půjdeš?“

„No jo no, co mi zbejvá. Kam?“

„Ke mně do pokoje. Ale nezděs se,“ varovala ho.

A tak Ron šel. Jen co vešel do pokoje, zůstal stát ve dveřích a nevěřícně zíral na svoji sestru. Natalia ho musela postrčit, aby mohla sama vejít a zavřít za sebou.

„Ginny?“ řekl po chvíli. „Co to zas vyvádíš?“

„No co by. Měním účes. Mohl bys mi prosím vysušit kouzlem vlasy?“

„A to jste mě volaly jen kvůli tomu?“ nevěřil tomu zrzek.

„Jo, přesně. Tak mohl bys to udělat?“ naléhala Ginn na svého bratra.

„A to to nemůžeš jen tak nechat uschnout?“

„Ještě s tím chceme něco dělat,“ řekla mu Nat. „Mohl bys to teda udělat?“

„Pod jednou podmínkou,“ ušklíbl se Ron. „Budu moct zůstat tady a dívat se, co s mojí sestrou ještě vyvedeš.“

„Klidně.“

Ron teda pronesl to jednoduché kouzlo a Natalia se mohla znova pustit do práce. Namíchala si barvu a pustila se do toho. Ginny, která ani neměla páru, jak to zatím vypadá jen poslušně seděla a čekala, až to bude mít Nat hotové. Zato Ron se bavil při pohledu na svou sestru, která vůbec nevěděla, co se s ní děje. Byl zvědavý na to, jak bude nakonec vypadat. Po určité době, když už Ginny barva konečně chytila ji poslala zpět do koupelny, aby to ze sebe smyla. Pak si ještě vzala hřeben, znova požádala Ronalda o kouzlo na vysoušení vlasů a pomocí tužidla a gelu vše dodělala.

„Tak hotovo,“ oznámila, když měla hotovo. Byla s tím docela spokojená, podle ní to Ginny slušelo.

Ginn neváhala a okamžitě se rozeběhla do koupelny. Když se vrátila, měla na tváři spokojený úsměv.

„Dík, je to fakt skvělý,“ pochválila Natalii.

„Jo, ale mamka tě za to zabije,“ pronesl Ron. I jemu se docela líbilo to, co měla jeho sestra na hlavě.

„Ona to nějak přežije,“ utrousila Nat. „A stejnak už s tím nic nenadělá.“

„Ginny, proč si to vlastně udělala?“ zajímalo Rona.

„Prostě jen tak. Navíc takhle můžu klidně vyjít do ulic a nikdo mě nepozná. Nebo si snad myslíš, že jo?“

„Ne, to ne. Vypadáš úplně jinak.“

„To byl účel. Aspoň se o mě mamka nebude muset pořád bát. Nikdo mě nepozná.“

„Aha. Takže se chystáš ven?“ došlo Ronaldovi.

„Ne, jak tě to vůbec napadlo?“ divila se Ginny a snažila se nesmát. Teda, bratříčkovi to dneska pálilo.

„Jen tak. Vůbec bych se nedivil. Obzvlášť, když si teď ve společnosti takovýhle..“

„Čeho?“ přimhouřila oči Nat.

„No, shodou okolností jsem slyšel, co jsi prve říkala Ginny. To o tom pozdním příchodu. Měla by ses naučit zavírat dveře,“ ušklíbl se a zdrhnul z pokoje.

„Srab jeden,“ ulevila se Natalia.

„To je u něj normální,“ pousmála se Ginny. „Teda ale docela zabodoval. S tím, že chci někam jít. Že by konečně začal myslet?“

„Hele, a víš že na tom něco je?“ zamyslela se Nat. „Ale docela brzo, co?“

„No, Ron je prostě Ron.“

Dívky strávili v pokoji ještě docela dlouhou dobu. Povídali si o všem možném a jedna druhé vyprávěla o sobě a o své minulosti. Ginny někdy jen docela valila oči, když Nat vyprávěla o tom, co s kamarády vyváděla. Pro Natalii zas bylo zajímavé poslouchat, jak Ginn vycházela s bratry. Jejich životy byly tak odlišné, ale přesto teď měly pocit, že toho mají společného docela dost. Za pár hodin se z nich staly docela dobré kamarádky. Nat nečekala, že by tu potkala někoho, s kým by si tak skvěle rozuměla. Ginn byla úplně jiná, než si jí představovala podle těch filmů. Taková živější, víc odvážná. A to se jí na ní líbilo. Věděla, že ta holka bude pro každou blbost. Už jen to, že ji požádala, jestli s ní bude moct v neděli někam jít. A to ji ani neznala. A pak ta změna účesu.

Kolem šesté hodiny je zavolala paní Weasleyová dolů na večeři. Holky se na sebe ušklíbly a představovaly si, jak se asi bude Ginnina mamka tvářit na její nový účes. Než stačily vyjít z pokoje, slyšely, jak na schodech dupe Ron a pospíchá na jídlo.

„Je to hroznej nenažranec,“ prohodila Ginn k Natalii.

„Tak to bysme měly jít, ať na nás něco zbyde, ne?“ a vydaly se dolů.

Sotva stanuly na prahu, pohledy všech přítomných se stočily k nim. Bylo tu docela dost lidí. Kromě Molly Weasleyové také Tonksová, Lupin, pan Weasley, Kingsley Pastorek a Moody.

„Ginny!“ vyjekla paní Weasleyová. „Cos to vyvedla?“

„Nic mami, jen už to chtělo změnu,“ usmála se na ni její dcera.

„Ale vždyť si měla tak krásné vlasy,“ naříkala. „A co ta barva?“

„Mami, vždyť jsou to jen vlasy. Zas mi dorostou. A měla bys být spíš ráda.“

„Ráda? Proč proboha?“

„No, tak třeba proto, že v to tomhle účesu mě nikdo nepozná. A tak mi nebude hrozit nebezpečí ze strany Voldemorta,“ vysvětlila.

„Ginny,“ vzlykla její matka.

„Molly, uklidni se,“ přerušil jí Lupin. „Vždyť ona má pravdu. A navíc jí to sluší,“ a mrkl na Ginn.

„Remus má pravdu,“ zamručel Moody. „Ta holka má za ušima.“

Nakonec Molly uznala, že to přeci jen není tak strašné a nechala obě dívky, aby se posadily. Nat usedla na své obvyklé místo vedle Tonksový a Ginny vedle ní.

„To byl tvůj nápad, co?“ naklonila se k ní bystrozorka.

„Proč myslíš?“

„A kterej cvok by kvůli tomu běžel do obchodu,“ mrkla na ni.

„No tak jo, byla jsem to já, ale její matce nic neříkej.“

„Neboj. Ode mě se nic nedozví,“ usmála se Tonksová a začala se věnovat jídlu.

 

______________________

omlouvám se za chyby, jsem ráda, že jsem se dostala ke kompu

 

22.08.2007 20:01:31
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one