My world of fantasy...

49. KAPITOLA - NEŠŤASTNÉ PROBUZENÍ

Tak tady máte další kapitolu..jo, je s menším spoždění, já vím..nějak jsem se předím zakecala na icq  a pak jsem se ještě začetla do jedný povídky (viď, Tess=D) a takhle to dopadlo..Ale lepší pozdě než nikdy, ne??
Jinak tuhle kapitolu bych chtěla věnovat několika úžasným lidičkám a to: Tessince, Polgaře a Jane245.. =D Už jen proto, že vůbec jsou. A že se s nimi hrozně hezky povídá..
Tak si tu kapitolu užijte a komentujte, jo?? =D Díkes
________________________________________

Natalia se neklidně zavrtěla. Více jak dva dny už ležela v bezvědomí. Avšak stále vnímala všechno kolem sebe. Slyšela kolem sebe hlasy, které na ni čas od času promlouvaly. Nejčastěji to byla Hermiona, Sirius a Draco. Sem tam zaslechla i Shanon nebo někoho jiného z Řádu. Avšak Harryho ani jednou a dokonce ani Ginny ne, přestože ji jednou zaslechla, věděla, že to nebylo na ni. Ale její slova jí nedávala žádný smysl. Nerozuměla jim.

„Áa,“ otočila se najednou na bok a pomalu otevřela oči.

Hned ji do nich uhodil jasné světlo, které vycházelo z mnoha světelných kouliček, které se vznášely ve vzduchu. Okamžitě oči zas zavřela, aby je po chvíli zase mohla otevřít a přivyknout si světlu. Zmateně se rozhlédla po pokoji. Uvědomila si, že tohle není její pokoj, ale jeden z těch, které byly v prvním patře. Nevěděla sice který, ale to ji v tu chvíli moc nezajímalo.

Začala totiž vzpomínat. Vzpomínat na to, co se stalo a proč je vlastně tady. Po chvíli se jí vybavila bitva na Příčné ulici. Pamatovala si, jak Belatrix prohodila Siriuse výkladní skříní. Potom s ní bojovala ona sama, ale nezvládla to. Lestrangeová na ni používala Cruciatus. A tak nakonec skončila v bezvědomí. Měla pocit, že se tam objevil Harry a postavil se před ni.

„Harry!“ vyjekla Nat a zprudka se posadila.

Ale hned poznala, že to nebyl moc dobrý nápad. Zatočila se jí hlava a ona se zřítila zpět na postel.

„Do háje,“ klela. „Tohle se opravdu může stát jenom mě.“

Avšak smířila se s tím, že z té postele opravdu bez cizí pomoci nevyleze. I když se jí vůbec nelíbilo, že tu musí ležet tak sama. Že tu s ní nikdo není. Rozmrzele se otočila na druhý bok. Vzápětí se jí na tváři objevil úsměv. Viděla, že není jediná, kdo jen tak lelkuje v posteli. Kousek od ní byl Harry a vypadalo to, že on to taky pěkně schytal.

„No jo. Ale s tím taky moc zábavy nebude,“ mudrcovala Natalia. „Leda by..Héj!“ rozkřikla se z plných plic. „Je tu někdo?!“¨

Chvíli se nic nedělo, ale pak už Nat slyšela, jak se kdosi žene nahoru po schodech. S uspokojením se zas pohodlně uvelebila a napjatě pozorovala dveře. Byla zvědavá, kdože se to za ní přišel podívat.

„Děje se něco?!“ vpadl do pokoje Sirius a ustaraně se podíval na svoji dceru. Ve tváři se mu objevil šťastný výraz, když viděl, že je konečně vzhůru. A vypadá i v pořádku.

„Ne, mělo by?“ ušklíbla se dívka. „Jen jste mě tu nechali samotnou a já se už nudila.“

„Jsi vzhůru maximálně deset minut,“ opětoval jí úšklebek Sirius a posadil se k ní na postel. „Před chvílí jsme odsud odešli. A nemusela jsi tak křičet,“ vyčetl jí, ale v očích mu hrály veselé jiskřičky. „Vypadalo to, že se děje něco závažného a dáma se mezitím nudila. Ale jsem rád, že už jsi vzhůru,“ usmál se.

„No, Šípková Růženka ze mě asi nebude, no.“

„To opravdu ne,“ odvětil Sirius zvesela, ale na tváři se mu mihl stín smutku, který však hned zmizel. Nat si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo. „Byla jsi mimo ani ne tři dny.“

„Tolik?!“ zděsila se dívka naoko. „Panebože a co mi uniklo?“

„A já jsem si naivně myslel, že by tě aspoň Belatrix mohla přivést k rozumu,“ zakroutil nad tím Sirius hlavou. „Ale ani to ne.“

„Ty máš co říkat,“ vrátila mu to Nat. „Tys proletěl výkladní skříní a stejně..“

„Stejně co?“ zavrčel Black.

„Stejně jsi pořád tak padlej na hlavu,“ dokončila s úšklebkem dívka.

„Tak hele, mladá dámo, otec jsem tady pořád já. Měla bys ke mně mít aspoň trochu respektu.“

Natalia nechtěně vyprskla smíchy: „K tobě a respekt? To vůbec jde?“ smála se.

„Co jsem komu udělal,“ zazoufal si Sirius. „Copak si takovou dceru zasloužím?“

„Ale tatínku,“ usmála se na něj Nat andělsky. „Vždyť přece víš, že jsem celá ty. Až na jednu nepodstatnou drobnost.“

„A jakou?“ podivil se Tichošlápek.

„Nestřídám partnery jako ponožky,“ ušklíbla se. „Nepotřebuju se s každým vyspat. Jako někdo.“

„Nezdá se ti, že jsi nějaká drzá?“

„Já?“ divila se.

„Ne, asi ten za tebou.“

„Harry je drzý?“ podivila se ještě víc.

„Bože, za co mě trestáš,“ vzlykal Sirius, i když jen naoko.

„Tak fajn. Budu chvíli vážná. Co je novýho?“ zeptala se.

Do Blacka jako by uhodilo. Jeho výraz se okamžitě rapidně změnil. Místo vysmátého muže tam teď seděl nešťastný člověk. V návalu radosti, že je jeho dcera opět při vědomí zapomněl, co se před nějakou tou hodinou stalo.

„Děje se něco, tati?“ zvážněla i Nat, když viděla jeho výraz.

„Ne, nic se neděje,“ pokoušel se to zamluvit Sirius. Ale marně. Natalia se nedala.

„Vidím na tobě, že se něco stalo.“

„Sotva ses probudila. Nebudu tě tím hned zatěžovat.“

„Já to unesu,“ hádala se.

„Bojím se že ne,“ zašeptal Sirius. Ale Nat ho i tak slyšela.

„Je to hodně vážný?“ zeptala se s obavou.

Sirius jen přikývl. Věděl že se to stejně dřív nebo později dozví. Ale nechtěl to být on, kdo jí tu nešťastnou novinu poví.

„Někdo zemřel?“ tipla si, když viděla ten mučednický výraz.

„Jo.“

Natalia otevřela ústa v němém údivu. Tak takovouhle katastrofu nečekala. Jako by už nebylo kolem nich dost smrti. Jen před pár dny to byli Grangerovi. S teď zas někdo. A zřejmě přímo z Řádu.

„Kdo je to?“ zeptala se s obavami. „Někdo od nás?“

„Nechci ti to říkat, Naty. Sotva ses probudila.“

„A myslíš si, že tím, že mi to zatajíš se něco změní? Já to chci vědět, tati. Nechci být zase ta poslední, co se to dozví. Kdo je to?“

Sirius se nadechl a pak otevřel ústa. Téměř neslyšně mu z nich vyklouzlo jediné jméno: „Ginny.“

Do Natalie jako by uhodilo. Strnule na svého otce hleděla, jako by čekala, že to je jen vtip. Že za chvíli vykřikne apríl. Ale věděla, že Sirius by o něčem takovém nežertoval. Sice měl rád legraci, ale i on měl svoje meze a věděl, že o smrti se nežertuje. Obzvlášť v této době. Oči se jí zalily slzami, ale ani jedna z nich neukápla. Ani za tu dobu, co byla Nat v tomto světě, se moc nezměnila. Stále nerada plakala na veřejnosti, před lidmi. A vlastně nerada brečela. Brala to jako projev slabošství. A ona teď bude muset být silná. Víc než kdykoliv jindy. Vždyť Ginny pro ni představovala nejlepší kamarádku. Ze všech těch, kteří taky byli, ji znala nejdéle. Nepočítala-li tedy Remuse a Tonksovou. Navíc Ginn se za ni vždycky postavila. Dokonce jí dala přednost před vlastní rodinou. To by udělal jen málokdo. A teď je pryč. Natalia cítila, jak se její srdce trhá na kusy. Jak mizí ta část, která byla věnována právě této milé osobě, kterou měla tak ráda.

„Jak se to stalo?“ zeptala se po chvíli a upřela na otce své lesknoucí se oči.

„Unesli ji Smrtijedi,“ vypadlo ze Siriuse.

Docela ho udivilo, jak to Natalia vzala. S tak ledovým klidem. Dokonce i Draco se rozbrečel, když viděl Ginn mrtvou, ale Natalia si zachovala svoji tvář. Jen podle jejích očí poznal, jak moc ji to ranilo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě, když na něj Natalia už nějakou dobu hleděla.

„Co myslíš,“ ušklíbla se dívka hořce. „Jak bylo tobě, když jsi viděl svého nejlepšího kamaráda mrtvýho?“ upřela na něj oči.

Sirius se zarazil. Úplně jasně si pamatoval na ten den, kdy jeho nejlepší kamarád i se svojí ženou zemřel. Nikdy se necítil tak špatně jako ten den. Nikdy v životě necítil takovou ztrátu jako ten den.

„Příšerně,“ přiznal. „Jako bych přišel o část sebe.“

„Tak víš, jak je mě,“ zamumlala Natalia. „I když jsem Ginny znala mnohem kratší dobu než ty Jamese..Měla jsem pocit, že se známe roky. Brala jsem ji téměř jako sestru. A teď je pryč. Nadobro.“

„Já vím, že je to těžké,“ povzdechl si Sirius.

„Prosím, tati, obejmi mě,“ zaprosila Nat. „Já nevím, jak tohle zvládnu.“

Tichošlápek bez jediného slova sevřel svoji dceru v náručí. Ta se k němu okamžitě přitulila a nepřítomným výrazem se zahleděla do zdi. Nevěděla, jak dlouho tam takhle seděla. Možná několik minut, možná několik hodin. Nedokázala to odhadnout. Pak se ale pohnula a vymanila se z otcova objeví.

„Musíš to překonat,“ vypadlo ze Siriuse.

„Já vím,“ odvětila Nat. „Já..měla jsem ji strašně moc ráda, ale..Život jde dál. A ona by nechtěla, abych se kvůli tomu trápila. Všichni jsme věděli, že se z tý akce nemusíme vrátit živý. Vždyť i já jsem skoro zemřela. A Harry asi taky,“ zabloudila pohledem k chlapci, který ležel na posteli. „Ale připadám si, jako bych ztratila část sebe.“

„Jako by ti někdo vytrhl část srdce a zbyla tam jen prázdná díra.“

„Přesně,“ vydechla. „Chci vědět, jak se to stalo.“

„Naty..“

„Je mi to jedno, tati. Já to přežiju!“

„Unesli jí. Asi Belatrix. Mysleli jsem, že už je po ní, ale ona se včera vrátila. Byla sice hrozně podchlazená, ale jinak v pořádku. Jen říkala, že nesmí říct kde byla, že složila neporušitelný slib. Chtěla po Hermioně, aby se vydala na nějakou schůzku, ale ta tam nešla. A před několika hodinami zemřela.“

Nat se úplně sevřelo srdce. Zahnala slzy, které se jí hnaly do očí a opět se zeptala.

„Nenechala mi něco?“

„Dopis. A vzpomínku,“ přiznal neochotně Sirius.

„Přinesl bys mi to?“

„Na to je času dost.“

„Tati, já to chci vidět teď!“ zamračila se na něj.

Sirius se jen otráveně zvedl a vyšel ven z pokoje. Štvalo ho, že Nat vždycky chtěla všechno hned. Ještě se ani neuzdravila, sotva se probudila a hned chce všechno vědět. Ale na druhou stranu ji chápal. Byla to její nejlepší kamarádka. On by se taky snažil zjistit všechno. Jen si umínil, že ji nenechá pomstít se. Až moc dobře si pamatoval, jak to dopadlo s ním. Hořce se usmál a vešel do pokoje, kde byly dopisy a myslánka. Narazil zde na Draca a Hermionu. Moc dobře viděl, že Mia pláče Dracovi v náručí. Už museli tu vzpomínku vidět. Siriusovi bylo jasné, že Hermiona se teď z toho všechno obviňuje. A ani se jí nedivil.

„Jako bych tu nebyl,“ zamumlal, když si ho všimli.

„Co..ty to někam bereš?“ optal se zmateně Draco, když viděl, jak Sirius bere jeden dopis a myslánku.

„Beru, ale do toho ti nic není,“ odvětil Black.

„Ale…“

„Nehádej se se mnou, Draco,“ zarazil ho.

Ale nechtěl být na něj nijak zlý. Věděl, že jeho smrt Ginny děsně sebrala. Nikdy by to do Malfoye neřekl. Podobal se své matce v tolika věcech.

„Už to ví její rodina?“ zeptala se uplakaně Hermiona.

„Ještě ne,“ odvětil Sirius. „Nikdo tam nechce jít. Nikdo na to nemá dost odvahy. Zřejmě tam budu muset dojít já. Ale až zítra,“ promnul si unaveně oči. ještě nebyl zcela v pořádku, ale teď nechtěl přidělávat starosti. Nějak to vydrží. „Dneska na to fakt už nemám.“

„To asi nikdo,“ zamumlal Draco. Zřejmě měl co dělat, aby udržel aspoň trochu vážnou tvář.

„To ne,“ pokýval hlavou Sirius a vyšel z místnosti, aby mohl zpátky ke své dceři.

Ta stále seděla na posteli a zase hleděla do zdi. Když ale vešel, rychle si setřela zbloudilé slzy a vážně se na otce podívala.

„Můžu?“ zeptala se mírně roztřeseným hlasem, když viděla obálku v jeho rukou.

„Jasně.“

S těmito slovy jí obálku podal. Nat ji po mírném zaváhání otevřela a dala se do čtení.

 

Moje nejmilejší Nat,

Nevím, kdy tenhle dopis budeš číst. Nevím, jak dlouho jsi byla v bezvědomí. Ale zřejmě už to bude nějaký čas, co budu mrtvá. Už ti to řekli, viď? Vím, že ty to asi přijmeš ze všech nejlíp, vždycky ses uměla s těmito situacemi vyrovnávat. A nerada dáváš najevo, jak ti je. Nerada pláčeš. Ale uvnitř se budeš trápit. Vím to. A proto tě prosím – netruchli pro mě. To samé jsem napsala i ostatním, ale myslím, že mě neposlechnou. Obzvlášť Draco a Hermiona to budou brát hodně špatně. Ale není to jejich chyba. Opravdu. Vlastně si myslím, že to je jen moje chyba, ale vy se stejně budete snažit najít viníka, co?

Víš, Nat, je tu několik věcí, které bych ti ještě chtěla říct. A myslím, že ty to budeš cítit stejně. Jsi pro mě ta nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy mohla mít. Po celou dobu jsem tě brala jako svoji sestru, kterou jsem nikdy neměla. Jen mě mrzelo, že to moje rodina tak nebrala. Chtěla bych, aby ses s nimi aspoň po mé smrti začala bavit a urovnali byste si vaše vztahy. Byla bych za to moc ráda. Snad pochopí, co jsi po mě znamenala. Co jste vy všichni pro mě znamenali.

Protože ty jsi ta nejvíc fajn holka, kterou jsem kdy potkala. Nikdy nezkazíš žádnou legraci, ale ve vážných situacích si zachováš vážnou hlavu. A nikdy nenecháš člověka ve štychu. Byla jsi se mnou, když mi bylo nejhůř, postavila ses proti ostatním, jen abys mě chránila. Možná že to pro tebe nic neznamenalo, ale pro mě ano. Mám tě opravdu ráda a doufám, že ty jsi ke mně cítila to samé. Děkuji za tvoje přátelství.

Navždy tvoje

Ginny

 

„Nikdy na tebe nezapomenu, Ginn,“ zamumlala si Natalia sama pro sebe. „Nikdy. Tati?“ zvedla hlavu od dopisu. „Můžu se podívat na tu vzpomínku?“

„Je to jen tvoje volba,“ odvětil Sirius. Věděl, že jí v tom nemůže bránit.

Nat se na něj jen úplně zlehounka usmála a v dalším okamžiku se dotkla hladiny té podivné látky, která byla na dně nádoby a propadla se do vzpomínky, kterou jí zanechala Ginny. S prapodivným pocitem sledovala celou tu scénu. Bylo jí u toho děsně úzko. Došlo jí, že právě tímhle si Ginny podepsala ortel smrti. Když vzpomínka skončila, měla z toho takový prapodivný, smíšený pocit.

„Dobrý?“ staral se hned Sirius.

„Já nevím. Je to takové..zvláštní. Jako by v tom bylo něco víc..Na jednu stranu jsem na Belatrix děsně naštvaná, protože jí dala tak děsné podmínky, ale na druhou stranu mě zas štve, že Hermiona na ten sraz nešla.“

„Takže obviňuješ obě?“

„A vy snad ne?“ divila se Nat. „Vždyť Bella dala Ginny možnosti žít. Tu jí vzala až Hermiona, když tam nešla,“ zamračila se. „Proč vlastně?!“ udeřila na něj.

„Mohla to být past. Šla by tam, vynořilo by se tam deset Smrtijedů a co potom?“ odsekl.

„Chci to vidět ještě jednou,“ neposlouchala ho Nat a znova vklouzla do vzpomínky. Když se vrátila, byla ještě naštvanější. „Lestrangeová za to nemůže!“

„Cože?“

„Ta by jí nic neudělala. Myslím Hermioně. Chtěla s ní jen mluvit.“

„Takže to všechno svalíš na ni?“

„A na váš,“ dodala. „Vsadím se, že jste jí stejně řekli, že nikam nepůjde.“

„Na mě se nedívej, mladá dámo,“ mračil se Sirius, kterého nesmírně štval přístup jeho dcery. „Já jsem u toho nebyl.“

„Co Ginny řekla, když Hermioně oznamovala že tam má jít?“

„Zeptej se přímo jí.“

„Ptám se tebe.“

„Já tam nebyl,“ mračil se.

„A to mi chceš jako namluvit, že to nevíš?“ ušklíbla se Nat. „Nejsem až tak naivní.“

„Jen že tam má jít, že s ní chce Bella mluvit. A že když tam nepůjde, tak jí zabijou její přátele.“

„A ona nic neudělala?!“ zděsila se Nat. „Proboha, copak je úplně blbá?!“

„Natalio!“

„Fakt vidím, jak vy ty Smrtijedy znáte. Myslela jsem, že s Belatrix už nějaké zkušenosti máte a že víte jaká je. Jak proti nim chcete bojovat, když ani nedokážete odhadnout, co po vás chtějí?!“ vztekala se. „Když zrovna ona řekne, že pokud tam nepůjdete, tak někoho zabije, tak je jasné, že to splní. Vždyť je to Lestrangeová! To i já jí znám líp než vy. A to jsem s ní měla tu čest jen několikrát!“

„Zklidni se a přestaň tady vřískat.“

„Ani omylem!“ zuřila Nat a vyskočila z postele. Nebrala na vědomí, že se jí motá hlava a začala chodit po pokoji a nadávat. „Vždyť už jen z toho, co jsi mi řekl je jasné, že si s ní chtěla jen o něčem promluvit. Kdyby chtěla někoho zabít, tak by rovnou odpráskla Ginny. Ale to, že se vrátila byl jasný důkaz toho, že chce o něčem vyjednávat. Vždyť proč jinak by ji pouštěla?!“ mudrcovala a vztekala se zároveň.

„Klidni se,“ mračil se Sirius.

„Ne! Kdyby ten zatracenej Řád nebyl tak blbej, tak to takhle nemuselo dopadnout. Už se vůbec nedivím, že nám vyvraždili polovinu členů. takový amatéři! Proboha, jak to, že ten zasranej, holohlavej, debilní, pitomej, zkurvenej, plešatej debil, který si trapně říká lord Voldemort, má inteligentní služebníky a my máme hovno?!“ spustila se Natalia a už vůbec nebrala ohledy na nějaké slušné chování. „Mlč!“ vyjela na otce, když viděla, že otevírá pusu. „Nepotřebuju slyšet nějakou obhajobu toho slavného Fénixova řádu. Vždyť ten už posral co mohl. Možná, že když ještě žil Brumbál, že to bylo dobrý, ale teď? Podívej se na tu spoušť. Nedokážeme ochránit ani sami sebe a to máme chránit ostatní. Možná, že máme schopný kouzelníky, ale na co nám to je, když maj všichni v hlavě vymeteno?“

„Už toho laskavě nech. Kdo to má poslouchat?“

„Nikdo tě nenutí, abys tady byl!“ utrhla se na něj.

„Nauč se konečně chovat. Jsi jak rozmazlenej parchant.“

„A víš kvůli komu?“ vyjelo omylem Nat. Ovšem jakmile si to uvědomila, její výraz se hned změnil na poděšený. „Promiň,“ pohlédla na šokovaného Siriuse. „Tohle jsem říct nechtěla. Ne, když to není pravda. Jen jsem děsně naštvaná.“

„Přijď, až se uklidníš,“ odvětil ledově Sirius a odešel.

„Bezva. Fakt skvělej přístup, tatínku!“ křičela za ním. „Jen mě tu nech samotnou,“ posadila se ztěžka na postel.

Hlavu složila do dlaní, ale ne proto, že by snad brečela. Byla hrozně zoufalá, nešťastná, ale zároveň v ní hlodal červíček pochybností. Moc chtěla vědět, co Belatrix Hermioně chtěla. Kvůli čemu její nejlepší kamarádka zemřela. Nakonec se zvedla a potichu odešla k sobě do pokoje. Smutně se tam po tom všem podívala. Pak popošla k šatníku a vyndala si z něj oblečení. Samozřejmě že všechno v černé barvě. Její oblíbené. Pak potichu a nikým neviděna sešla dolů do haly. Snažila se zahnat bolest hlavy, ale nedařilo se to. Přesto však otevřela vchodové dveře. Do obličeje ji okamžitě uhodil ledový vítr. Ale ani ten neodradil dívku od jejího úmyslu. Bez zaváhání vyšla ven. Věděla, že to, co nyní dělá je nerozvážné, ale ona chtěla odpovědi. A ty jí mohl podat jen jediný člověk.

30.01.2008 20:50:05
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one