My world of fantasy...

48. KAPITOLA - CO SE MĚLO STÁT

Tak tady máte další kapitolu k NZ....Polovinu z vás potěším, polovinu zklamu..to ani jinak nešlo..tak jsem jen zvědavá, co na tuhle kapitolku řeknete..takže se těším na vaše komentáře =D

_______________________________________

Ginny mlčky seděla na posteli a hleděla do zdi. Do čtyř hodin, do konce jejího života, zbývala jediná hodina. Už dávno se smířila s tím, že tohle je její poslední den. Věděla, že už ji nic nezachrání. Věděla, že nikdo ani neuvažuje nad tím, že by se Hermiona měla vydat na onu podivnou schůzku. Byli rozhodnuti, že prostě zůstanou na ústředí, odkud se ani nehnou. Ginny je pak všechny vyhnala z pokoje, kde nyní ležela. Aspoň na chviličku chtěla být sama a vyřídit si několik věcí. Chtěla se se všemi rozloučit, ale musela to udělat formou dopisů, kde však nenapsala proč se to tak dělo. Jakmile by se o tom jen slůvkem zmínila, čekala by ji okamžitá smrt. A ona to moc dobře věděla a dávala si pozor, aby se omylem nepodřekla. Chtěla aspoň tohle dokončit.

Ve třičtvrtě na čtyři už měla všechny dopisy napsané. A že jich bylo docela dost. Pro Nataliu, Harryho a Draca, ty byly podle ní nejdůležitější. Hlavně s nimi se chtěla rozloučit. Ačkoliv si s nimi moc času neužila, nepočítala-li Harryho, moc jí přirostli k srdci a ona se teď s nimi jen nerada loučila. Ale nedalo se nic dělat. Dále tam byl dopis adresovaný ostatním obyvatelům Grimmauldova náměstí, dopis pro jejího otce a pro matku a také pro dvojčata. Ronovi nakonec nic nenapsala. Nevěděla ani jestli by to stihla. Čas ji neúprosně tlačil. Nakonec ze všeho se vydala do svého pokoje a odněkud vytáhla myslánku. Dostala ji před několika měsíci od Nat. Tenkrát se s nimi loučila ona, ale Ginny věděla, že teď to bude jiné. Už nebude žádný návrat. Bude jen smrt.

„Tak do toho,“ nadechla se, když se vrátila do dolního pokoje, a přiložila si hůlku k hlavě.

Během okamžiku se na její hůlce uchytilo stříbrné vlákno, které pak dívka vložila do myslánky. Smutně se na svoji vzpomínku zahleděla. Vypadala teď tak zvláštně. Ani kapalina ani vzduch. Ale při pomyšlení, že jen tohle ji stálo její život se Ginniny oči zalily slzami. Pak myslánku položila na poličku vedle dopisů a vydala se ven z pokoje. Nyní už měla jen deset minut, aby se rozloučila s ostatními. A hlavně s Dracem. Věděla, že ten teď bude společně s Hermionou na jejich provizorní ošetřovně. Všichni kromě Nat a Harryho už se probrali, ale stále ještě zůstávali ležet. Mia je nechtěla pustit. A možná i dělala dobře. To Ginn nevěděla. Jen Tonksová odešla do práce.

„Můžu dál?“ zaklepala jemně na dveře a nakoukla dovnitř.

„To víš že jo,“ otočil se na ni Draco a přivítal ji krásným úsměvem. „Už jsme si mysleli, že v tom pokoji ztvrdneš navždy.“

„Potřebovala jsem si něco vyřídit,“ odvětila dívka nezvykle vážně.

Draco je nadzvedl obočí, ale pak už svoji přítelkyni políbil. Tolik mu chyběla. Už se bál, že ji nikdy neuvidí, že ji Smrtijedi zabijí, ale nakonec se jim vrátila zpět. Sice za velmi podivných okolností, ale hlavní bylo, že je zpět. Navíc už se zdálo, že je docela v pořádku, že se z toho hned vyležela.

„Co se děje?“ všiml si, když viděl, jak se Ginn pořád tváří.

„Nic,“ zamumlala Ginny. „Jsem jen nějaká unavená,“ zalhala.

„Nechceš se posadit?“ staral se Draco a nabídl jí křeslo kde prve seděl on sám.

Ginn se na něj jen lehce usmála, ale zůstala stát. Pak přešla k posteli, kde ležela Natalia a dlouze se na ni zadívala. Nechápala, jak mohou někteří tuhle dívku tak nenávidět. Pro ni byla Nat víc než jen kamarádka. Byla pro ni jako vlastní sestra. Ačkoliv byla hrozně praštěná a schopná udělat cokoliv, jen aby se zabavila, byla to také skvělá kamarádka, která ji nikdy nenechala ve štychu a vždy tu pro Ginny byla. Pokaždé, když jí bylo smutno, byla s ní. Zastala se jí, když to bylo potřeba. Ginn se zdálo, že Natalia dokáže rozpoznat povahu lidí. Jestli jsou dobří nebo zlí. Nakonec byla ráda za to, že ji vůbec potkala.

Pak pohledem sklouzla na Harryho. Vzpomněla si na den, kdy ho viděla poprvé. Tehdy ještě byla malá holka, která se do něj bláznivě zamilovala. Vzpomínala na to, jak ji našel v Tajemné komnatě a zachránil ji. Byla vděčná za to, že na něj narazila. A vůbec nelitovala toho, že se kdy rozešli. Oba tak našli své štěstí tam, kde by to vůbec nečekali. A přestože to Ginnino nemělo dlouhé trvání, byla za něj vděčná. Jen doufala, že Nat a Harrymu to vydrží déle než jim. Pokud možno co nejdéle.

„Je ti něco, Ginny?“ ozval se najednou čísi hlas.

Ginn se mírně překvapeně podívala na Siriuse, který ležel o kousek dál.

„Ne, co by se mělo dít?“ podivila se dívka.

„Že si je tak prohlížíš.“

„Jen mi chybí. Už aby se probudili,“ povzdechla si.

„To jo, ale podle Hermiony by to mělo být každým dnem.“ Teď se zas ozvala Shanon, která už také byla vzhůru.

„V to doufám,“ zašeptala Ginn a podívala se na blonďatou ženu.

Pak jí pohled padl na hodinky, které měla na ruce. Ukazovaly přesně čtyři hodiny. V tu chvíli v Ginn úplně zatrnulo. Nečekala, že to uběhne tak rychle. Smutně se podívala na Hermionu a pak její pohled sklouzl na Draca. Na tváři ještě vyloudila pohled, ve kterém byla všechna ta láska, kterou k mladému Malfoyovi chovala. Pak už se jen bezhlasně zřítila na zem. V jediném okamžiku její srdce přestalo bít a její život vyprchal. Nesplnila to, co měla. Porušila neporušitelný slib.

„Ginny!“ vykřikl Draco a v jeho hlase zazněla hrozná úzkost. Nemohl si nevšimnout toho pohledu, který na něj Ginny vrhla a bál se, co se jí stalo.

Než se ale ke své dívce dostal, už tam klečel Sirius, který okamžitě vystřelil z postele. Nedbal na to, že on sám na tom ještě nebyl nejlépe. Tohle bylo mnohem důležitější. A stejně tak Shanon nečekaně rychle přiklekla k dívce.

„Ginny,“ dostal se k ní i Draco. „Co s ní je?“ otočil se na Shanon, která měla ve tváři výraz čiré hrůzy.

„Je..je mrtvá,“ zašeptala bystrozorka a sundala prsty z jejího krku.

„Mrtvá?“ polkl Draco a nevěřícně se na ženu díval. Teprve pak mu došel význam jejích slov. „Ne! To nemůže být pravda. Vždyť před chvílí tu ještě stála a ..“

Dál už mluvit nedokázal. Do očí mu vhrkly slzy, ale on se je ani nenamáhal zadržet nebo je setřít. Místo toho vzal do dlaně Ginninu ruku a jen tak tam u ní klečel a potichu plakal. Navenek možná nevypadal až tak zdrceně, ale on sám se cítil, jako by mu někdo vytrhl srdce z těla. Jako by ho část chyběla. Ta část, kde byla Ginny, byla nenávratně pryč.

„Můžeme se pokusit ji oživit,“ slyšel z dálky Hermionin hlas, který ještě neztratil naději, že by to šlo nějak vrátit.

„To asi nepůjde, Mio,“ odpovídal Sirius zlomeně. „V tom bylo něco víc. Tohle nebyla přirozené smrt.“

„Předtím byla nemocná,“ namítla Mia.

„Tohle je práce Voldemorta,“ namítl Sirius.

Draco už ani nevěděl, jestli něco říkali dál. On myslel jen na dívku, jejíž tělo nyní nehybně leželo před ním. A z kterého vyprchal veškerý život. Nechtěl si to připouštět, ale nešlo to. Pořád mě před očima, jak se na něj dívá takovým zvláštním pohledem. Skoro to až vypadalo, že se s ním loučí a snaží se mu naposledy říct, co pro něj znamená. Jako by přesně věděla, kdy zemře.

Do očí mu opět vhrkly slzy a řinuly se mu po tváři jako dva obrovské slané potoky. Ani nyní se je nesnažil zadržet. Nemělo by to cenu. V tomto bylo všechno, co k Ginny cítil. Co pro něj znamenala. Ji miloval nade všechno. Byla pro něj ten nejdůležitější člověk na světě. Ostatní měl také moc rád, ale Ginn pro něj byla všechno. A teď byla pryč. Navždy odešla. Bez rozloučení.

„Proč, Ginn,“ zašeptal. „Proč jsi nás tady nechala,“ vzlykal.

Ucítil, jak ho někdo obejmul, ale nevěnoval tomu pozornost. Podle lehké vůně poznal, že je to Hermiona, ale nechal to tak. Skoro její přítomnost nevnímal. A nesnažil se to nějak změnit. Naplno se ponořil do svého zármutku. Nevěděl jak dlouho tam seděl. A ani si nevšiml, že ostatní z toho pokoje už odešli. Zůstal tam úplně sám. Netušil, jak dlouho seděl nad dívčiným tělem.

„Draco,“ ozval se najednou něčí hlas.

„Nech mě být, Hermiono,“ zamumlal.

„Nemůžeš tady jen tak sedět. Jsi tady už tři hodiny.“

„Nemůžu ji tady nechat,“ zašeptal.

„Já vím,“ povzdechla si dívka.

I její hlas ještě nesl stopy pláče. Bylo vidět, že celou tu dobu proplakala a až nyní přestala. Beze slova si k Dracovi přiklekla a vzala ho za ruku. Cítila, jak ji Draco stiskl. Věděla, že teď někoho potřebuje. Stejně jako ona. Pro oba Ginny znamenala mnoho.

„Víš, ale tímhle jí život nevrátíš,“ řekla po chvíli.

„Já vím,“ odvětil dutým hlasem. „Ale nemůžu odejít, nemůžu ji tu nechat,“ zopakoval. „Vždyť už vypadala, že je v pořádku. Co tak najednou?“ rozplakal se zase.

Na tohle Hermiona neměla odpověď. Místo toho chlapce obejmula a konejšivým hlasem se ho snažila uklidnit. Marně. Na nic nereagoval. Se zarudlýma očima, ze kterých mu stále kanuly slzy, hleděl na Ginny.

Oproti tomu Mia hleděla někam do zdi. Nechápala, proč je najednou kolem ní tolik smrti. Nejdřív rodiče a teď Ginny, člověk na kterým jí tolik záleželo. Byla to její první opravdová kamarádka. Před ní měla jen Harryho a Rona. A nyní ji nadobro ztratila. Stále ji ještě bolela smrt rodičů a nyní se měla vyrovnávat s další, která přišla stejně tak nečekaně jako ty předchozí.

„Draco, Mio?“ ozval se po nějaké době Remusův hlas.

„Reme?“ otočila se Hermiona.

„Něco jsme našli,“ povzdechl si. „Něco, kvůli čemu Ginny..“ zadrhl se, jako by to slovo ani nedokázal říct.

Hermiona se na něj překvapeně podívala.

„Kdy? Jak? Kde?“

„V tom pokoji. Ona moc dobře věděla, že zemře. Napsala nám dopisy na rozloučenou a…nechala nám jednu svoji vzpomínku.“

„Chci to vidět,“ promluvil znenadání Draco.

„Jsi si jistý? Nevím, jestli bys měl v tomhle stavu,“ zaváhal Lupin.

„Remusi! Ginny byla moje holka a zemřela. Chápeš to? Chci vědět, proč se tak stalo. A kdo za to může!“ rozohnil se.

„Dobře,“ přikývl Remus.

S tímto se Draco společně s Hermionou zvedli a odešli do vedlejšího pokoje, kam je zavedl Remus. Hned jim padl pohled na obálky, které ležely na stolku. Vedle nich pak stála miska, ve které jasně poznávali myslánku. Avšak nejdříve si otevřeli ony dopisy. Draco se s tím svým posadil na postel a pomalu ho otevíral. Hrozně se mu z toho všeho třásly ruce. A on ani nevěděl, jestli to chce číst. Bál se toho, co tam bude. Ale nakonec se překonal a dopis rozložil.

 

Milý Draco,

Pokud čteš tento dopis, znamená to, že jsem po smrti. Hlavně si, prosím tě, nic nevyčítej. Ty ani nikdo jiný za to nemůžete. To jen já a někdo další..Ale to není důležité. Hlavně nebuď kvůli mé smrti moc smutný, sama vím, že to takhle muselo být. Jinak to nešlo.

Víš, chtěla bych ti říct tolik věcí, ale nejde to. Nemůžu o tom mluvit, protože jinak bych ztratila i tu trochu času, co mi ještě zbývá. Možná se divíš jak to tak přesně vím, ale neřeš to teď. Všechno pochopíš potom.

Ale přesto jsou věci, které ti říct můžu. A jedna z nich je, jak moc tě miluji. Nikdy bych si nemyslela, že bych se mohla zamilovat zrovna do tebe. Do toho namyšleného kluka ze Zmijozelu. Toho, který každého jen urážel a dovoloval si na něj. Ale ty jsi takový nikdy nebyl. Teprve v létě jsem tě poznala takového, jaký doopravdy jsi. A lituji toho, že jsem to nezjistila dřív. Mohli jsme spolu být o trochu déle. Dala bych cokoliv za to, abych s tebou mohla být ještě chviličku. Dala bych cokoliv za to, jen abych mohla být v tvé přítomnosti. Protože ty jsi pro mě všechno, Draco. Celý můj život. Až s tebou jsem poznala, co je to opravdu láska. Ani nevíš kolik jsi mi toho dal. A já ti za to všechno moc děkuji. Ani si nedovedeš představit, jak pro mě byl ten poslední rok nádherný. Přestože mě rodina zavrhla a vím, že nikdy nesouhlasili s tím, že jsem byla s tebou. Tedy aspoň někteří. A ty víš o kom mluvím. S tebou jsem toho prožila tolik. Možná ti to tak nepřipadá, ale je to tak. Cením si každé chvilky, kterou jsem s tebou strávila. Pořád si teď v duchu přemílám všechny ty krásné okamžiky. Je to to poslední co mám. Protože za chvíli už nebudu mít nic.

Nevím co bude dál. Nevím co je po smrti, ale já jsem s ní smířená. Jakmile jsem upustila své únosce, bylo více než jasné, že zemřu. Ale můžu tě ujistit, že se mi po tu dobu nic nestalo. Chovali se ke mně až podezřele mile. A tuhle smrt jsem si vlastně vybrala. Aspoň poslední okamžiky jsem strávila s těmi, které mám ráda. Druhá varianta by byla horší. Jít rovnou k Voldemortovi. Sice jsem musela podstoupit to, že mě uvidíte umírat, ale za všechno se platí. Ještě jednou tě prosím, netruchli pro mě. Za tvoji smrt si můžu sama. Kdybych se nenechala usnést, nic z toho by se nestalo. Miluji tě.

Navždy tvoje

Ginny

 

Tímto Ginnin dopis končil. Draco jen strnule hleděl na pergamen a pořád nemohl strávit to, co mu napsala. Po tvářích se mu opět kutálely slzy. Ovšem nyní to nebyly jen slzy smutku, ale také něčeho jiného. To, co Ginn do dopisu napsala, to o jejích pocitech..Sám věděl, že by mohl říct to samé.

„Taky tě miluji,“ zašeptal tak, že ho nikdo neslyšel. Bylo to určené jen jedné jediné osobě.

„Draco!“ vyrušil ho z rozjímání Hermionin hlas. „Můžeme?“

Malfoy zvedl zrak k dívce a pak pohlédl na Remuse, který držel v rukou myslánku. Věděl, že teď se dozví odpovědi na své otázky, ale vůbec si nebyl jistý tím, jestli to opravdu chce vědět. Možná že by pro něj bylo lepší, kdyby to nevěděl. Ale na druhou stranu si byl jistý tím, že by ho ta nejistota pořád pronásledovala.

„Jdem na to,“ vydechl.

S těmito slovy popošel blíže k Lupinovi a dotkl se prapodivné látky uvnitř myslánky. V dalším okamžiku se propadal kamsi do neznáma. O chvíli později se objevil v nějakém pokoji. Hermiona během okamžiku stanula vedle něj.

„Kde to jsme?“

„Tohle je dům Belatrix Lestrangeové,“ odvětil Draco. Poznával to tady. Dříve tu čas od času pobýval. To ještě býval Bellin oblíbenec. To však už neplatilo.

„Draco! To je Ginny!“ zvolala najednou Hermiona, když si všimla dívky, která seděla na posteli a upřeně hleděla na dveře.

„Tak přece jen byla u ní,“ zamumlal si Draco.

Hned na to se otevřely dveře a dovnitř vešla Belatrix společně se svým manželem Rudolfusem.

„Připravená,“ ušklíbla se hned ve dveřích Lestrangeová. „Jsi smířená s tím, co budeš muset udělat?“

„Jestli to ostatní zachrání tak ano,“ odvětila Ginny.

„Ach ta obětavost,“ zachechtal se Rudolfus. „Kdybys nebyla hloupá, přidala by ses k nám a nemusela bys tohle dělat.“

„Nikdy bych se k někomu jako jste vy nepřidala,“ odsekla Ginn odvážně.

„Tvoje škoda,“ ušklíbla se Bella. „Klekni si!“ rozkázala.

Když tak Ginny udělala, klesla i Lestrangeová na kolena. Pravou rukou uchopila dívku za ruku, aby mohly začít skládat neporušitelný slib. Rudolfus si mezitím vytáhl hůlku a přiložil ji na jejich ruce.

„Přísaháš, Gineuvro Weasleyová, že nikdy neprozradíš místo, kde jsi strávila poslední dva dny?“ začala Belatrix.

„Tak přísahám,“ odpověděla Ginny roztřeseným hlasem.

Ze Smrtijedovy hůlky vystřelil oslnivý plamen a omotal se kolem jejich rukou jako žhavý drát.

„Přísaháš, že nikdy neprozradíš, co se celou tu dobu dělo a kdo tu s tebou byl?“

„Tak přísahám.“

Z hůlky vylétl druhý provazec a přidal se k tomu prvnímu. Dohromady tak tvořily jakýsi řetěz, který obepínal ruce obou žen.

„Přísaháš, že ještě dnes vyřídíš Hermioně Grangerové, že se s ní chci setkat zítra přesně ve čtyři hodiny odpoledne v onom parčíku, který je tak blízko vašeho domu?“ pokračovala dál Bella.

Ginny se nyní zhluboka nadechla: „Tak přísahám,“ řekla nakonec.

Z Lestrangeovi hůlky vylétl další světelný paprsek, který se přidal k těm prvním dvěma.

„A za každou cenu do toho parku Hermionu dostaneš, ať už by to mělo stát cokoliv?“ dořekla Lestrangeová svoji poslední podmínku.

„Tak slibuji,“ odvětila Ginny.

Poslední plamenný jazyk vytryskl z hůlky a propletl se se všemi předchozími. Teď to vypadalo, že kolem jejich rukou je obmotán jakýsi zářivý had. Ten však po chvíli pohasl. Zároveň Draco cítil, jak ho něco vytrhlo ze vzpomínky a vracelo zpět do normálního světa stejně jako Hermionu.

„Panebože,“ zašeptala Mia, když opět stanuli v pokoji.

„Ty za to nemůžeš,“ odpověděl okamžitě Draco jako by věděl, na co myslí.

„Kdybych tam bývala šla..“ mlela dívka stále svou.

„Mio, nikdo z nás to nemohl vědět,“ chytl ji Malfoy za ruce a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. Přestože ho Ginnina smrt stále bolela, nemohl Hermioně dovolit, aby si její smrt vyčítala. „Všichni jsme se shodli na tom, že tam nepůjdeš.“

„Ale kdybych tam šla,“ nepřestávala dívka. „Mohla teď žít.“

„Hermi..“

Nic víc už říct nestihl. Hermiona se mu vrhla do náručí a dala se do srdceryvného pláče. Malfoy ji nedokázal nijak utěšit. I jemu se po tváři koulely slzy. Nic Hermioně nevyčítal, věděl, že za tohle ona nemohla. Jestli za to byl někdo odpovědný, tak to byla Belatrix. Ale tohle nedokázal Hermioně vymluvit. Věděl však, že ona na to časem přijde sama. Snad.

28.01.2008 20:09:02
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one