My world of fantasy...

tak jsem tady s novou kapitolou..Konečně..Jo, já vím, trvalo mi to, ale já se to snažím vložit už od osmi a ono nic..nefunguje mi net..nakonec se mi to podařilo jakž takž zprovoznit v jiným prohlížecči, ale už mi to jednou celý smazalo..=( Ale tak ted už snad konečně..No, předem upozornuju, že se v tom nic moc neděje, v tý další vám to snad vynahradím..Tak ale komenty chci, ok?? I kritiku snesu..=D

_________________________________________

 

Ginn jen zmateně zůstala stát na místě, kde ji Lestrangeová nechala. Po chvíli se ale začala klepat zimou. Až nyní si uvědomila, že tam stojí jen tak v tričku a kalhotách a navíc pouze v ponožkách. Všude kolem ní bylo aspoň dvacet centimetrů sněhu. Došlo jí, že tohle udělala Belatrix schválně. Přemístila se s ní co nejdál od ústředí, určitě už docela dobře věděla, kde je. Usoudila tak z toho, že je minule napadli až moc blízko domu. Každopádně ji Smrtijedka vůbec nevarovala, ať se nějak obleče. Hned po to, co složila neporušitelný slib, ji nemilosrdně popadla a přemístila se s ní na tohle místo. V duchu začínala Lestrangeovou proklínat za to, co jí vyvedla. Ale nemohla na tomto místě zůstat moc dlouho. Pomalu už zamrzala na místě.

Co nejrychleji se vydala pryč. Ponožky už měla úplně promáčené, ale musela pokračovat dál. Věděla, že čím déle zůstane venku, tím má větší pravděpodobnost, že se nachladí. A možná že i tohle byl Bellin plán. Nechat ji někde venku umrznout nebo přijít na ústředí tak zmrzlá, že se bude muset mnoho dní léčit. Už teď jí bylo jasné, že z tohoto nevznikne nic dobrého. Připadalo jí, že už je promrzlá až na kost.

Více než hodinu se plahočila po zasněžené ulici. Mezitím začalo venku silně chumelit. Velké vločky sněhu se usazovaly na Ginnině oblečení a to začínalo být mokré. Když konečně narazila na vchod do metra, měla všechno úplně promáčené. Aniž by nad čímkoliv přemýšlela, vběhla dovnitř. V tunelu bylo mnohem větší teplo než venku. Ovšem jakmile došla dál, zarazila se. Nevěděla, jak má pokračovat. Ocitla se ve spletitém labyrintu uliček. Nikdy nebyla na podobný způsob cestování zvyklá. Nevyznala se v metru. Okamžitě si vzpomněla na Nataliu a litovala, že tu její kamarádka není s ní. Věděla, že ona by si hned věděla rady. Ale Nat tu nebyla, a tak si Ginny musela poradit sama. Ovšem nebyl to lehký úkol. Než se vůbec dostala k místu, odkud vlaky odjížděly, trvalo jí to docela dlouho. Navíc tu nebyl nikdo, kdo by jí mohl poradit. Při pohledu na hodiny, které visely na zdi, jí došlo proč. Bylo jedenáct hodin. A ona už veděla, že je někde na okraji města, kde už moc lidí nebydlí. A kde lidé tak dlouho necestují.

Tyto myšlenky ovšem zahnala ve chvíli, kdy se usadila na jednu ze sedaček v metru. Okamžitě se schoulila do co nejmenší kuličky a snažila se aspoň nějak zahřát. Nevšimla si ani, že na ni nějací dva lidé, kteří byli ve vagónu spolu s ní, velice divně zírají. Ono také nebylo moc obvyklé, aby tak mladá dívka jako ona jezdila metrem tak pozdě a navíc jen tak lehce oblečená. Ginn však pomalu upadala do neklidného spánku. Stále se ještě celá třásla, ale snažila se na to nemyslet.

„Jste v pořádku, slečno?“ vyrušil ji najednou čísi hlas.

Ginn sebou leknutím trhla. Za tu chvíli se jí opravdu podařilo usnout. Ještě celá zmatená se podívala na postarší ženu, která se nad ní skláněla.

„Já…“ vydralo se jí z hrdla, než se zase začala klepat. Mokré oblečení se jí nalepilo na kůži a jí byla ještě větší zima.

„Proboha, vždyť se celá klepete!“ vyjekla ona žena.

„To nic není,“ zamumlala Ginny.

„Co vás to vůbec napadlo, lézt takhle oblečená ven? Vždyť nastydnete,“ začala ji žena hubovat. „Panebože, vždyť to máte celé mokré!“ zděsila se.

„To bude v pořádku, za chvíli jsem doma,“ drkotala Ginn.

Postarší žena se na ni podezřívavě podívala, jako by poznala, že nemluví pravdu.

„Kde bydlíte?“ zeptala se jí nakonec.

„Já…“ zarazila se Ginn. Nechtěla říct jméno náměstí nahlas. „Nejsem odsud,“ vypadlo z ní nakonec. „Jsem jen na návštěvě u známých. Ale nebojte, za chvíli tam budu. Už jen několik stanic. Snad,“ řekla si pro sebe.

Žena pak ještě něco povídala, ale Ginny už zase nevnímala. Nedokázala to. Pomalu zase začala usínat, než se propadla do sladkého spánku, díky kterému přestala myslet na všechny ty věci. Když se probudila, žena už tam nebyla. Zřejmě vystoupila. Vlak zrovna stál, a tak se Gin podívala na stanici, kde zrovna jsou. Byla jí povědomá. To už se ale metro opět rozjelo a začalo hlásit další stanici. Tu už Ginn znala. Věděla, že je to blízko Děravého kotle. Když se tedy vlak opět zastavil, dívka neváhala a vyběhla ven. Jestli byla za něco ráda, tak za to, že byla na správné lince metra. A že se probudila v čas. Tentokrát se z podzemí vyhrabala poměrně rychle, díky směrovkám které všude visely. Jakmile se však ocitla na povrchu, opět se rozklepala zimou. Rychle se rozeběhla do temných uliček a doufala, že najde cestu až Děravému kotli. Když zahlédla nějakého podivně oblečeného člověka, ani na okamžik nezaváhala. Věděla, že je to čaroděj. V tu chvíli jí bylo úplně jedno, že to může být Smrtijed. Hrozně moc si přála být doma. Na ústředí. Vůbec nemyslela na nějaké nebezpečí. Vždyť taky strávila noc u nejobávanější Smrtijedky. A nic se jí nestalo.

Naštěstí ten člověk, na kterého narazila, nebyl nijak zlý. Docela ochotně jí ukázal cestu k hostinci, ale celou tu dobu se na ni podezřívavě koukal. Ginn to přikládala tomu, jak je oblečená. Nic víc v tom neviděla. Jakmile se dozvěděla, kterým směrem Kotel je, bez rozmyšlení se tam rozeběhla a vtrhla dovnitř jako kulový blesk. Až tím hostinského Toma zarazila. Bylo vidět, že něco takového nečekal. Když ho však poprosila, jestli by ji nepustil na Příčnou ulici, docela ochotně jí vyhověl. Zřejmě v ní neviděl žádnou hrozbu. Jen si ji zkoumavě prohlížel, zdálo se mu, že jí odněkud zná. Než ale mohl zjistit odkud, dívka byla pryč. Rozeběhla se noční ulicí pryč.

Ginny opravdu nečekala, až se jí Tom na něco zeptá. Na tohle neměla čas. V hostinci se totiž omylem podívala na hodiny, které visely na zdi. Právě při tom pohledu jí něco došlo. Bella jí dala do slibu ultimátum. Musí ten vzkaz Hermioně vyřídit ještě dnes. A pokud ne..Ginn moc dobře věděla, co ji jinak čeká. Rychle se rozeběhla ke krámku, který vedli její bratři. Okamžitě začala bušit pěstí do dveří a doufala, že tam jsou. Většinou tam přespávali, aby nemuseli domů. Tedy, chodili domů, ale pozdě večer, když už jejich mamka spala, se vytratili zpět k nim do obchůdku.

„Kdo to proboha..“ vykoukla z hořejšího okna rozčepířená hlava. „Ginny,“ vydechl.

„Musím okamžitě na ústředí, Frede,“ vyhrkla dívka dřív, než stačil cokoliv říct.

„Ale proč..“

„Frede, tohle je opravdu moc důležitý,“ přerušila ho zoufalým hlasem.

„Jasně,“ zamumlal Fred, který až moc jasně postřehl zoufalství v jejím tónu. „Hned jsem dole.“

Během pár vteřin už jí otevíral dveře a vpouštěl ji dovnitř. Mlčky došli až do zadní části obchodu.

„A jak mám vědět, že to není nějaké lest,“ zarazil se najednou Weasley.

„Snad mě znáš,“ vyhrkla okamžitě Ginn. „Nebo si snad myslíš, že by tě někdo jiný než tvoje sestra poznal od George?“

„To je taky fakt,“ přiznal Fred.

„Prosím tě, brácha, přemísti nás už. Musím tam být co nejdřív.“

„A kde jsi celou tu dobu..“

„Později. Prosím. Závisí na tom můj život.“

Po téhle větě už neměl Fred žádné otázky. Jen se na svoji sestru zděšeně podíval a bez jediného slova se s ní přemístil na ústředí. Přímo do haly. Ginn na nic nečekala, odtrhla se od bratra a rozeběhla se do jídelny. Vtrhla tam jako velká voda, přesně tak, jako to dělala Natalia. Ale ona k tomu měla důvod. Moc dobrý důvod.

Jakmile se ale otevřely dveře, všechny pohledy se automaticky stočily na nově příchozí. V kuchyni byli celkem tři lidé. Remus, Narcisa a Draco.

„Ginn!“ vydechl Malfoy překvapeně a potěšeně. „Jak ses…“

„Kde je Hermiona?!“ vykřikla místo toho Ginn. V jejím hlase už bylo zoufalství víc než slyšitelné. Do dvanácti už zbývalo jen pět minut.

„Je nahoře, v prvním patře. Ošetřuje..“

Zbytek věty už neslyšela. Jako blesk vypálila z místnosti a hnala se nahoru po schodech, které brala rovnou po třech. Div se při tom nezabila. Ale nakonec se dostala do prvního patra bez úhony a udýchaně vletěla do prvních dveří, které viděla. Prázdno. S ještě zoufalejším výrazem vběhla do dalších. A tentokrát měla štěstí. Kolem ní bylo několik postelí natěsnaných k sobě a na nich leželi nějací lidé. Ginn si ani nevšimla, kdo všechno tam je. To pro ni teď nebylo důležité. Jen si všimla, že to tam vypadá jako na ošetřovně. A že mezi tím vším pobíhá Hermiona.

„Mio!“ vykřikla Ginn přidušeně.

„Ginn,“ všimla si jí Hermiona a vrhla se jí kolem krku. „Tolik jsem se bála.“

„Musím s tebou okamžitě mluvit.“

„Co se děje?“ všimla si Mia jejího výrazu.

„Tady ne,“ popadla ji Ginn za ruku a táhla ji k vedlejšímu pokoji, kde nikdo nebyl. Když se za nimi zavřely dveře, opět spustila. „Mám ti něco vyřídit.“

„Vyřídit?“ nechápala Hermiona. „Od koho?“

„Od Lestrangeový. Chce se s tebou setkat. Zítra ve čtyři v tom parčíku, kde nás minule napadli. Prý pokud tam nepřijdeš, tak zabije některé lidi v tvém okolí. A musíš být sama. Bez Řádu. Pokud se tam kdokoliv objeví, tak je zabijou.“

„Ale proč..“

„Nevím, Mio. Ale jsem si jistá, že tě nechce zabít,“ vydechla Ginny a zhroutila se na postel. Dokázala to. Stihla to dřív než bylo pozdě.

Ale už toho na ni bylo moc. Byla vyčerpaná. A oslabená. Belatrix jí nedala zrovna moc najíst. Na to, že tam byla den a půl toho moc neměla. Smrtijedka jen chtěla, aby byla aspoň trochu použitelná. Navíc teprve teď si Ginny uvědomila, jak dlouho byla venku v tomhle oblečení, které bylo navíc mokré. Okamžitě se začala třást zimou. Prve si to neuvědomovala, v hlavě měla jen svůj úkol, ale na ten již nemusela myslet.

„Ginn? Je ti něco?“ zpozorovala její změnu Mia.

„Je mi děsná zima,“ zadrkotala zuby dívka.

„Proboha,“ zašeptala Hermiona, když si všimla, co měla její kamarádka na sobě. „Vždyť to máš úplně promáčené. Jak dlouho v tom jsi?“

„Tak dvě hodiny,“ zamumlala Weasleyová.

„Běž se okamžitě převléct,“ nakázala jí.

Ginny jen němě přikývla a vstala. Ale v další chvíli se jí zatmělo před očima a ona se složila na zem přímo před Hermionou.

„Ginn!“ zaslechla ještě dívčin výkřik, ale už nic víc.

O několik hodin později se konečně probrala zpět k vědomí. Pomalu otevřela oči. Venku už bylo světlo, ale Ginny nedokázala odhadnout, kolik asi tak může být hodin. Stále ještě byla v tom pokoji, kde před nějakou dobou mluvila s Miou. Všimla si, že vedle její postele sedí hned dva lidé. Hermiona a Draco. Nad tím se dívka jemně pousmála a pokusila se vstát. Ale v další chvíli se jí zamotala hlava a ona se zřítila zpět na matraci.

Ovšem svým pádem se jí podařilo vzbudit oba své společníky, kteří na ni teď zaraženě hleděli.

„Ginn,“ vydechl nakonec Draco a nadšeně ji objal.

„Co se děje? Co dělám v posteli?“ ptala se dezorientovaně Ginny.

„Omdlela jsi,“ informovala ji Hermiona. „Měla jsi čtyřicítky, Ginny. Čtyřicítky. Mohla jsi zemřít. Můžeš mi říct, co jsi prosím tě dělala?“ zeptala se jí s otázkou v očích.

Ginn se však jen chytila za hlavu, která ji najednou rozbolela. Věděla, že se na ní ty dvě hodiny v mokrém oblečení a mrazu podepíší, ale až tak?

„Tak co jsi dělala?“ naléhala na ni Mia.

„Hledala jsem vás,“ řekla dívka popravdě.

„Hledala?“ svraštila čelo Hermiona.

„Jak ses od ní vlastně dostala?“ zeptal se místo ní teď Draco.

„Od ní?“ divila se Ginny. Mohlo to vypadat tak, že neví o čem mluví, ale ona se divila, jak se to dozvěděli.

„Od Lestrangeový. To ona tě unesla, ne?“

„Nemůžu o tom mluvit,“ zkousla si Ginn ret.

„Proč?“

„Složila jsem neporušitelný slib,“ vypadlo z ní nakonec. „A víte co se stane, když ho poruším.“

Draco i Hermiona na ni teď nedůvěřivě hleděli. Bylo vidět, že jí moc nevěří v tom, co jim říká. Ginny tohle poznání bodlo hluboko do srdce. Myslela si, že zrovna oni dva jí budou veřit.

„Nevěříte mi, co?“ povzdechla si.

„Jdu pro Remuse a matku,“ vstal Draco a opustil místnost.

„Promiň, Ginny, ale byla jsi víc jak den bůhví kde. Musíme si ověřit, že nám nelžeš.“

„A proč bych to dělala? Myslíš, že jsem tam byla dobrovolně?“

Ale Hermiona neodpověděla, jen na ni mlčky hleděla. O pár minut později se k nim vrátil Draco a sebou vedl Narcisu a Remuse. Ti oba se na Ginny podívali takovým zvláštním pohledem. Byli rádi, že je zpátky, ale chtěli od ní slyšet odpovědi.

„Jak ses odtamtud dostala?“ vypálil svou první otázku Remus.

„Pustili mě.“

„Kdo?“

„Promiň, ale o tom nemůžu mluvit. Složila jsem neporušitelný slib,“ zopakovala Ginn to, co už před chvílí řekla.

„Komu?“

„To taky nemůžu říct.“

„Tak jak to, že tě pustili?“

„Měla jsem něco vyřídit,“ odvětila Ginny. Tentokrát po pravdě. Tohle jim říct mohla.

„A co?“

„Něco Hermioně.“

„A co?“

„Lestrangeová se s ní chce sejít. Ale bez toho, aby tam byl Řád. Jinak to ruší.“

„A proč by se s ní chtěla sejít?“ nechápal teď Draco. „Proč by to Bella dělala?“

„Má k tomu nějaký důvod,“ domyslela si Narcisa. „Nikdy nedělá nic bezdůvodně. Ale tohle opravdu nechápu. Proč se chce setkat zrovna s Hermionou?“

„To nevím,“ zamumlala Ginn. „Jen sem jí to měla vyřídit. To bylo součástí toho slibu.“

„Komus ho skládala?“ vypálila na ni teď Cissa. „Přímo jí?“

Ginny si jen povzdechla. Tohle byl úplný výslech a jí se to vůbec nelíbilo. Byla by ráda, kdyby s tím skončili. Ale viděla na nic, že s tím rozhodně nehodlají přestat.

„Nesmím říct.“

„Kdy se s ní má setkat?“ zeptal se Remus.

„Dneska odpoledne. Ve čtyři.“

„A co když nikam nepůjdu?“ vložila se do toho Mia.

Ginny na ni jen vyděšeně pohlédla. Tohle se nesmělo stát. Ona tam musela jít.

„To taky nepůjdeš. Nikam tě nepustíme,“ vložil se do toho rázně Remus. „Bůhví, co po tobě Lestrangeová chce.“

Ginny jen bolestně zavřela oči, do kterých se jí začaly hrnout slzy. Bolelo ji, když viděla, jak jsou všichni rozhodnuti, že tam prostě nepůjde. Nyní už litovala, že ten slib složila. Věděla sice, že v ten okamžik neměla jinou možnost, ale stejně toho litovala. Ten slib měl tolik bodů, že bylo jasné, že Ginny minimálně jeden poruší. Od Belatrix to byl výborně vymyšlený plán. Dostala Ginn do šachu. Kdyby ho nesložila, skončila by u Voldemorta, který by ji jistě zabil nebo s ní udělal něco mnohem horšího. Ale když ho složila, bylo to to samé. Nesměla říct, kde byla, co tam dělala, kdo tam s ní všechno byl. Ani nesměla říct, co všechno je součástí slibu. Měla Hermioně vyřídit, že se s ní chce Belatrix setkat. Ale další částí bylo, že tam Hermionu musí za každou cenu dostat. A nesmí jí přitom říct, že je to kvůli tomu slibu. Bylo víc než jasné, že tohle nemůže vyjít. Hermiona tam nikdy dobrovolně nepůjde. A tím připraví Ginny o život. Protože jestli tam Mia ve čtyři nebude, ona slib poruší a tím pádem zemře. Všechno to, co včera udělala, aby se dostala na ústředí, bylo marné. Bylo by pro ni lepší kdyby umřela tam venku, kde ji nikdo nezná. Nebo kdyby tam někde umrzla. Ale když zemře v posteli, když už to vypadá, že bude v pořádku…Ne, to bylo mnohem horší. Protože tohle už nebyla její chyba. Ona udělala maximum pro to, aby přežila. To jen ostatní jí nevěřili. Ale na druhou stranu to chápala. Ona sama by asi také nešla někam, kde by nevěděla, co ji čeká. Tudíž se Hermioně nedivila. Ovšem pořád to nic neměnilo na věci, že zemře. A Lestrangeová se tak zbaví jednoho protivníka. A bude to chyba Řádu. vlastní rukou zabijí svoji vlastní členku.

„Dělej jak myslíš,“ řekla Ginny. Ovšem oči měla stále pevně zavřené, aby ostatní neviděly její slzy.

„Snažila se marně. Nepůjdu tam,“ rozhodla se Mia. „Nebudu riskovat, že je to nějaká past.“

„Počítám, že by tam stejně byli všichni ti Smrtijedi, aby nás mohli dostat,“ mínil Remus. „Museli by počítat s tím, že tam přijdeme všichni.“

Ginn do očí vhrkly další slzy. Věděla, že tenhle boj má prohraný. Nemohla už nic říct. Jen se dívat na to, jak se ostatní zvedají a odcházejí.

„Brzo zas přijdem,“ usmál se na ni Draco. „Jen se musíme na něčem domluvit,“ mrknul na ni a zavřel za sebou.

„A samozřejmě beze mě,“ zašeptala si pro sebe dívka, když zůstala v pokoji sama. Pak zabořila hlavu do polštáře a dala se do pláče. Věděla, že už jí zbývá jen několik hodin života. Ale nikoho z toho neobviňovala. Věděla, že je to její chyba. Kdyby bývala víc opatrná, nikdy by ji Belatrix nedostala. Ale ona nebyla. Nemohla si zlobit na ostatní, že neudělají to, co po nich Lestrangeová chtěla. Nemohli vědět, co všechno je v sázce. Že na tom záleží její život. Snažili se jen jednat tak, jak se jim to zdálo nejlepší. A nejbezpečnější.

24.01.2008 21:25:09
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one