My world of fantasy...

46. KAPITOLA - DĚSIVÁ PRAVDA

No, tak jsem tady s další kapitolou k NZ..Jak už jsem někde psala, je taková..zvláštní..jiná  než ty ostatní, i když to možná je tím, že se odehrává v jiným prostředí..Každopádně jsem dost zvědavá, co na to řeknete..A víte co by mě potěšilo?? takový komenty jako u MSM..s těma jsem byla nadmíru spokojená..Ale kdyby jich bylo víc, nezlobila bych se (jojo, jsem náročná, no)
________________________________________________

Belatrix se s bezvládným Ginniným tělem přemístila z bojiště přímo k sobě domů, na své sídlo, které bylo na rozdíl od Malfoy Manor pečlivě ukryté a střežené, takže o něm nikdo nepovolaný nevěděl. Všehovšudy jeho přesnou polohu vědělo jen velmi málo lidí. Ona, její manžel, jeho bratr, Malfoyovi a Pán zla. Víc nikdo. Bella tím, že se tam nyní přenesla spolu s Ginny docela riskovala, ale přesto to udělala. I když pořádně ani nevěděla proč.

Dívčino tělo uložila do jedné ze svých mnoha místností, kam chodila jen ona. Nechtěla, aby o tomhle Rudolfus, její manžel, věděl. Nikdy jí v ničem nerozkazoval, na to byla až moc dominantní a soběstačná, ale mohly by z toho vzejít otázky. Otázky, na které neměla odpovědi.

„Cleo!“ zakřičela Belatrix.

Okamžitě se vedle ní zhmotnila malá skřítka, která se své paní okamžitě začala uklánět.

„Přejete si, paní?“

„Postarej se o ni!“ rozkázala Bella.

„Jistě, paní.“

S těmito slovy se skřítka opět přemístila pryč, aby se o okamžik později vrátila zpět spolu s nějakými lektvary. Ihned se pustila ho ošetřování Ginny. Pečlivě jí vymývala ránu na hlavě a celkově dávala mladou dívku do pořádku. Belatrix celou tu dobu jen seděla v křesle, které stálo vedle. Avšak po nějaké době se musela zvednout a jít pryč. Pán je volal. A Bella pochopila, že útok na Příčnou skončil.

„A ať odsud neodejde!“ otočila se ještě ve dveřích. „Jinak si mě nepřej.“

S těmito slovy se přemístila pryč. Objevila se přímo ve Voldemortově sídle. Vznešeným krokem se vydala do hlavního sálu, kde se vždy scházeli. Jakmile vešla, všimla si, že je zde mezi posledními. Většina Smrtijedů už tam byla. I když mnozí z nich byli raněni. Musela se nad tím ušklíbnout. Ale než stačila najít někoho, s kým by se aspoň dalo bavit, Pán zla, který seděl na svém trůně, povstal.

„Co to mělo být!“ zahřměl. „Jak to, že jste se nechali tak zaskočit a nedokončili to, co jste měli udělat.“

„Ale pane…“

„Mlč!“ utrhl se na dotyčného Voldemort. „Může mi někdo laskavě říct, co se tam dělo?!“ rozčiloval se. „Luciusi!“

„Pane, bylo jich na nás moc. Bystrozorům přišel na pomoc Řád a..“

„Jak to, že ještě existuje. Říkali jste, že je v rozkladu.“

„Zřejmě se dal zas do kupy,“ odvážil se říct někdo.

„Crucio!“ zahřměl Pán zla.

Bella jen škodolibě pozorovala, jak se onen Smrtijed, ve kterém poznala jednoho z jejich nováčků, začal bolestivě kroutit na zemi a z plna hrdla vřískat.

„Byl tam i Potter?!“ vyptával se zas Voldemort.

„Byl, pane,“ osmělila se Belatrix a postoupila v před, aby se mu mohla uklonit. „On i ti jeho kamarádi.“

„Jak dopadl?“

„Snadno se nechá vyprovokovat. Mám za to, že skončil v bezvědomí,“ pokračovala Lestrangeová.

„Jak dopadli ostatní?“

„Blacková i Black byli dost vážně raněni.“

„Tvoje práce?“

„Ano, pane.“

„Výtečně. Co dalšího?“

„Oba Kopálovi jsou mrtví,“ hlesl Lucius. „Weasley balancuje na hranici života a smrti.“

„Výtečně,“ pochvaloval si nyní Voldemort. „Nějaké ztráty?“

„Bullstredeová je mrtvá.“

„Jinak nikdo?“ podivil se Pán zla.

„Jen Revenger je mírně mimo. Blacková ho skolila pomocí nějakého mudlovského způsobu boje. Půl hodiny se nemohl ani hnout,“ pronesl mírně posměšně Rudolfus Lestrange.

Všichni Smrtijedi v sále se pobaveně rozesmáli. A Belatrix společně s nimi. Jestli ji ta Blacková v něčem překvapila, tak v tomhle.

„S tím si to vyřídím později,“ zasyčel Voldemort. „Můžete jít. Další útok se bude konat za několik dní. Tentokrát zaútočíme na Munga!“

Celá síň začala v dalším momentě šumět. Téměř nikdo nevěděl o tom, co Pán zla chystá. O útoku vědělo jen několik jeho nejvěrnějších. Mezi nimi i Belatrix. Ta se nyní pomalu vzdalovala ze síně.

„Bello!“ zaslechla za sebou.

„Co chceš, Rudolfusi,“ zamračila se, když ji její manžel dohnal.

„Můžu snad aspoň jednou za den mluvit se svojí ženou, ne? Kdes byla tu poslední hodinu?“

„Na Příčný.“

„Nebylas tam.“

„Říkej si co chceš.“

„Viděl jsem, jak ses přemístila pryč. I s tou holkou.“

„Tak v tom případě jsem to nebyla já. Nevím, proč bych s sebou někoho tahala. A ještě k tomu nějakou holku.“

„Co mi zase tajíš, Bello!“ rozohnil se Lestrange a prudce otočil Belatrix k sobě.

„Nic!“ prskla na něj. „A nesahej takhle na mě.“

„Jsi snad moje žena!“

„Tak se ke mně podle toho chovej.“

S těmito slovy se Belatrix přemístila pryč. Znovu se objevila až v jejich sídle. Okamžitě zamířila do svých pokojů, kam neměl Rudolfus přístup. Díky kouzlům.

Když však vešla do pokoje, čekalo ji menší překvapení. Ginny už byla vzhůru a když spatřila, kdo vešel dovnitř, mírně sebou cukla. Teprve nyní jí došlo, kde se ocitla. Nebo kde si myslela, že se ocitla.

„Tak vidím, že už ses probrala,“ pronesla Bella jízlivě.

„Co tu dělám?“ zeptala se Ginny. „Co po mě chcete?“

„Víš že ani nevím?“ ušklíbla se Lestrangeová.

„Předáte mě Voldemortovi?“

„Proč bych to dělala?“ ušklíbla se Belatrix.

„Jste Smrtijedka. Navíc by pomocí mě mohl vydírat Harryho, Draca…“ hlesla Ginn. Necítila se tady vůbec dobře. A hlavně nevěděla, co s ní Lestrangeová zamýšlí.

„Zatím budeš tady. Teprve se rozmyslím, co s tebou dál,“ odvětila žena.

S těmito slovy Bella vykráčela ven z místnosti, kterou za sebou pečlivě zamkla několika kouzly, aby jí mladá Weasleyová neutekla. Už tak se dost divila, že byla tak klidná. Nebála se, jak očekávala. Vešla k sobě do ložnice a přešla k oknu. Neustále musela nad Ginny přemýšlet. Něco jí na té holce nesedělo, ale nevěděla co. I když byla jedna z Weasleyových, její chování se jí prostě nezdálo. Takhle se žádný Weasley nechoval. Nikdo z nich si nenechal přebarvit vlasy a odpoutat se tak od rodiny. A nikdo nebyl tak vzpurný jako ona. Ginn si pamatovala ještě z ministerstva. Už tehdy viděla, že je ta dívka odvážná, že se od svého bratra liší. Ale nyní to bylo ještě víc patrné.

Ten den Belatrix usínala jen s obtížemi. Nechala přinést Ginny nějaké to jídlo, ale jinak se o ni nestarala. Byla zahloubaná sama do sebe. Když se jí konečně podařilo usnout, pronásledovaly ji noční můry. Neustále se jí zdály samé blbosti. Až ten poslední sen byl něčím zvláštní. Možná to bylo tím, že to nebyl sen, ale vzpomínka. Vzpomínka na něco, co už dávno zapomněla, protože chtěla zapomenout. I nyní to pro ni bylo příliš bolestivé. O téhle stránce její minulosti téměř nikdo nevěděl. Na veřejnost to nikdy neproniklo. Ovšem do tohoto snu, nebo co to bylo, se neustále vkrádaly postavy, která tam neměly co dělat. Nebo si to Bella aspoň myslela. Nevěděla, co by Ginny Weasleyová, Harry Potter a Hermiona Grangerová měli v jejím snu dělat.

Ráno se Belatrix probudila úplně zpocená. Dezorientovaně se vyhrabala z postele a hodila na sebe první věc, co jí padla pod ruku. Takhle ji prakticky nikdo neznal. Všichni ji měli jen za bezcitnou Smrtijedku, ale zapomínali na to, že je také člověk. A že když není ve službě u Voldemorta, tak je to normální člověk. Bella letmo pohlédla do zrcadla a pomocí hůlky udělala nutnou úpravu. Na tváři se jí objevil mírný úšklebek. Ta tam byla visáž, kterou si přinesla z Azkabanu. Vypadala skoro jako tenkrát, když šla do Azkabanu. Jen byla o několik let starší. Husté, lesklé tmavé vlasy jí stály ladně padaly na záda, její oči byly stále přimhouřené. Sama musela uznat, že jí to docela sluší. Když si ale vzpomněla, proč se vlastně probudila, na tváři se jí objevil zamračený výraz.

S tímto výrazem se vydala pryč z pokoje. Pohledem ani nezavadila o pokoj, kde byla Ginny. Již večer nařídila skřítce, aby se o tu holku starala, aby nezemřela hladem. Ona sama zamířila rovnou do knihovny, která se nacházela o patro níž. Potřebovala se ujistit, že ten sen byl jen obyčejný sen. Že to nic neznamenalo. Normálně svým snům nepřikládala žádnou váhu, ale tenhle byl tak opravdový..A ona se musela ujistit, že to byla jen blbost.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji z jídelny Rudolfus.

„Dobré ráno,“ zopakovala pozdrav Bella.

„Copak ty se nejdeš najíst?“ podivil se a sám vstal od stolu.

„Vypadám na to?“

„Popravdě řečeno ne.“

„Tak se tak blbě neptej.“

„Co to do tebe zas vjelo?“ nechápal Rudolfus. „Jen jsi vstala a už jsi podrážděná. A navíc jsi šla spát k sobě,“ vytkl jí.

„Potřebovala jsem být sama.“

„Proč?“

Bella na něj hodila kyselý pohled. Tenhle rozhovor se jí vůbec nelíbil.

„O nic nejde.“

„To by sis kvůli tomu nedělala starosti.“

„Rudolfe, až budu chtít, tak ti to řeknu. Dřív ne,“ našpulila se a odkráčela pryč, směrem do knihovny. Její manžel nad tím jen zakroutil hlavou, ale nechal to být. Už si zvykl, že Belatrix je náladová a většinou si prosadí svou.

Belatrix mezitím došla do oné místnosti, kam tolik chtěla. Bez zaváhání se začala jejich knihovou prohrabovat a hledala dvě knihy, které potřebovala. Ale nemohla je vůbec najít. Pravdou bylo, že od té doby, co se vrátila z Azkabanu, tady moc často nebyla a pořádně si tak nepamatovala, kde co je. Teprve po půl hodině marného hledání se jí podařilo jednu z nich objevit. Druhá na sebe nenechala dlouho čekat, tak ji Bella po chvíli také objevila.

Když konečně měla obě knihy, popadla je do náruče a hodlala se s nimi vrátit zpět do svého pokoje. Ale její úmysly jí překazil Rudolfus, na kterého narazila hned na chodbě.

„Co to neseš?“ podivil se, když ji viděl.

„Co by to tak asi mohlo být?“ odvětila Bella ironicky. „Že by knihy?“

„Chtěl jsem vědět jaké,“ zamračil se Lestrange.

„Co je ti do toho,“ odsekla Belatrix a chtěla kolem něj projít.

Avšak muž ji nenechal. Popadl ji za ruku a přečetl si názvy knih, které si jeho manželka nesla z knihovny.

„Rodokmeny kouzelnických rodů? Odhalení skrytého?“ podivil se. „Na co tohle potřebuješ.“

„Nestarej se.“

„Nemusíš být hned tak příjemná.“

„A ty nemusíš být tak vlezlý,“ odpálkovala ho a odkráčela pryč.

Jakmile se žena dostala na pokoj, otevřela první knihu a začala v ní listovat. Přestože byla kniha celá zaprášená, Belatrix to neodradilo a hned v ní našla to, co potřebovala. Nevěděla už kolikrát na téhle stránce byla. Určitě nesčetněkrát. Nahoře se tkvěl nádherně zdobený nadpis Starobylý rod Blacků. Bella se nad tím musela pousmát. Pamatovala si doby, kdy byla pyšná na to, že i ona k nim může patřit. Nyní již byla Lestrangeová, ale nadále patřila k Blackům. To byla její krev. Pomalu listovala knihou a četla si jednotlivá jména. Ke každému něco věděla. Musela, rodinná tradice si to tak žádala. Po několika minutách se dostala až na úplný konec. Ve stejné linii tak bylo napsáno Belatrix, Narcisa a Andromeda. Kousek od toho, ale přesto na stejném řádku se vyjímala jména Sirius a Regulus. U Reguluse byl napsán křížek a datum úmrtí. Siriuse spojovala zlatá čára se jménem Kate Winterová. A pod nimi se vyjímalo jediné jméno. Natalia. Když pohlédla na Narcisu, i ona byla zlatou čarou spojena se jménem Lucius Malfoy a pod nimi se vyjímalo jméno Draco. To samé bylo u Andromedy. Manžel Ted Tonks, dcera Nymfadora. Úplně naposled se Bella podívala na svoje vlastní jméno. Belatrix Blacková, spojená se jménem Rudolfus Lestrange.

Bella si vzpomněla na ten den, kdy se dozvěděla, že si má Rudolfuse vzít. Nebyla z toho dvakrát nadšená, ale ani ne nevzpouzela. Chtěla dělat své rodině čest a věděla, že Lestrangeovi jsou velmi vážená rodina. Stejně jako Blackovi. Nakonec se z toho spojení vyklubal docela fungující vztah. Bella mohla říct, že jednu dobu svého manžela i milovala, ale to se během pobytu v Azkabanu změnilo a teď si k sobě jen horko těžko hledali cestu. Více jak čtrnáct let v Azkabanu je poznamenalo.

Vrátila se však do přítomnosti a opět se zadívala na rodokmen. Pod jejím a Rudolfovým jménem bylo totiž napsané ještě jedno. Melanie Lestrangeová.

Žena si vzpomněla na dobu, kdy ještě byla se svým manželem šťastná. Kdy byl Pán zla ještě u moci. Jen málokdo věděl, že měli dítě. Melanie byla o několik měsíců starší než Draco. Bella tehdy své těhotenství maskovala a nadále se vydávala na akce jejího pána, takže nikdo nepoznal, že se s ní něco děje. A když pak porodila, o dítě se většinou starala chůva, kterou na to najali. Přesto měla Belatrix své dítě ráda. Zřejmě nejvíc ze všech lidí, kteří se vyskytovali v jejím pokoji. Když byl ale Melanii jeden rok, nějak se o tom dozvěděl Brumbál. Nikdo nevěděl, jak se mu to podařilo, ale Lestrangeovým dítě unesl. Pár dní na to skončili v Azkabanu.

Od té doby Belatrix své dítě už neviděla. Ani nevěděla, co s ním Brumbál udělal. Nikdy to nezjistila. Ovšem nyní jí to nedalo. Chtěla svoji dceru opět objevit. Vlastně ji k tomu podnítila mladá Weasleyová. Nemyslela si, že by to byla ona, to ne, ale chtěla ji ve svém pátrání využít. Věděla, že ona by mohla najít její dceru, ať už ji Brumbál ukryl kamkoliv. Právě proto nikomu o dívce ve svém pokoji neřekla. Kdyby to Voldemort zjistil, určitě by tu holku chtěl, aby ji použil proti Potterovi. Ale ona s ní měla vlastní plány.

Znova pohlédla na rodokmen. Věděla, že její dcera žije. U jejího jména nebylo datum úmrtí. Jen narození. Po chvíli se konečně odhodlala k tomu, aby otevřela i druhou knihu. Doufala, že narazí na kouzlo, které by jí pomohlo vypátrat identitu, pod kterou Brumbál dívku ukryl. Avšak zdálo se, že takové kouzlo ani neexistuje. Hledala v knize už celé hodiny, ale na nic nepřicházela. Našla tam sice kouzla, která dokázala zrušit všelijaká opatření, zrušit falešný vzhled a tak, ale to které hledala, to nenašla. Pomalu už toho začínala mít dost. A začínala se vztekat. Nesnášela, když se jí něco nedařilo. A tohle jí vyloženě nešlo. Po chvíli se ale uklidnila a pokračovala dál ve svém pátrání. Věděla, že vztek jí v ničem nepomůže. Leda tak se ještě víc zdrží ve svém hledání. Znova otevřela knihu, kterou prve v rozčilení zaklapla a opět se dala do hledání. Ale nic. Začínala z toho být už zoufalá. Ale najednou, po několika hodinách hledání, se na ni ze stránky šklebilo přesně to kouzlo, které hledala.

„Konečně,“ vydechla úlevně Bella.

Bez otálení si přečetla, co je k tomu kouzlu potřeba. K jejímu překvapení bylo úplně primitivní. Stačilo prostě jen říct zaklínadlo a mávnout hůlkou nad tím, u čeho chtěla něco objevit. Okamžitě si k sobě přitáhla knihu s rodokmeny a soustředěně hůlkou mávla přímo nad jménem Melanie. Chvíli se nic nedělo, ale pak už se tam začala rýsovat nějaké písmena. Když to však Bella přečetla, myslela, že ji trefí šlak. V závorce totiž stálo napsáno Hermiona Grangerová.

„Panebože,“ vypadlo z Belatrix.

Tohle si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Nikdy by jí nenapadlo, že zrovna tahle holka, kterou mylně nazývala mudlovská šmejdka, bude její dcera. Její a Rudolfuse. Nějakou dobu jí trvalo, než to překvapující zjištění strávila. Pak se ale rozhodla podniknout první krok k tomu, aby svoji dceru získala zpátky. Sice jí poněkud vadilo to, co byla až doteďka zač, ale říkala si, že ta holka by ještě šla napravit. Nejdůležitější bylo, že ji našla. S novým elánem se vydala do pokoje, kde pobývala mladá Weasleyová.

„Mám pro tebe úkol!“ řekla Bella hned, jak vešla do pokoje.

Ginny v tu dobu seděla na posteli a nepřítomným výrazem hleděla ven z okna. Jakmile ale vešla Lestrangeová do pokoje, trhla sebou a poněkud vyděšeně se na ni podívala.

„Ne,“ hlesla. „Žádný úkol dělat nebudu.“

„Jestli chceš, abys ty i tvoji přátelé přežili, tak to uděláš,“ pronesla rozhodně Belatrix.

Ginn se na ni jen nechápavě podívala. Nešlo jí do hlavy, proč by je zrovna tahle žena měla nechat na pokoji.

„Co by to mělo být?“ zeptala se opatrně.

„Pustím tě odsud a budeš se moct vrátit k Fénixovu řádu,“ začala Bella. „Ovšem složíš mi neporušitelný slib, že nikomu neřekneš, kde jsi celou tu dobu byla. A u koho jsi byla. Prostě nic o tomto pobytu.“

„A k čemu..“

„Nech mě domluvit!“ zahřměla Smrtijedka. „Chci, abys něco vyřídila Hermioně Grangerové.“

„Proč..“

„Nestarej se. Vyřídíš jí, že se s ní chci setkat. Ještě ti upřesním kdy.“

„To neudělám.“

„Ale ano, uděláš. Pokud chceš, aby i ostatní byli v pořádku. Jinak tě předám Pánovi zla. A ten už z tebe vytáhne všechno, co víš. A tím bys ohrozila mnohem víc lidí.“

„Proč to chcete?“ zeptala se Ginn zoufale.

„Řekněme, že si s ní potřebuji vyřešit jednu dost osobní věc. Ale neboj, nic tvé kamarádce neudělám,“ ušklíbla se. „Copak tobě jsem něco udělala?“ zeptala se posměšně.

„Ne, ale..“

„Cleo!“ zakřičela Bella.

V tu ránu se jí u nohou objevila malá skřítka.

„Paní mě volala?“

„Okamžitě běž za mým manželem a vyřiď mu, ať přijde nahoru, že s ním potřebuju něco vyřešit.“

„Ano, paní,“ uklonila se skřítka a s hlasitým puf zmizela pryč.

„Za chvíli se pro tebe stavím a vezmu tě odsud,“ prohodila Belatrix ještě k Ginny a pak hrdě vykráčela z místnosti.

O minutu pět minut později už seděla s Rudolfusem v nich v ložnici. Bella mu konečně řekla to, co sama před chvílí zjistila. Zdálo se, že z toho má Rudolfus větší radost než ona sama. Nedělal mu starosti fakt, pod jakou identitou se jeho dcera skrývá. Hlavně že ji našli.

Pozdě večer už skládala Ginny neporušitelný slib. Věděla, že nemá na výběr a tohle bylo nejmenší zlo. Avšak viděla, že Belatrix myslela úplně na všechno. Nebyla ani sebemenší šance, že by mohla nějak prozradit, kde celou dobu byla. Nebylo to možné. Někdy kolem půlnoci Bella přenesla mladou Weasleyovou don jedné ulice v Londýně, kde ji nechala na pospas osudu. Cestu na ústředí už si Ginn musela najít sama.

21.01.2008 19:54:33
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one