My world of fantasy...

43. KAPITOLA - VÝUKA ZAČÍNÁ

Tak jsem tady s další kapitolou..Předem uporozňuju, že tahle není nic moc, ale snad to přežijete...je to spíš taková mezikapitola, která je důležitá pro další děj. tak aspo%n chci komentáře o tom, jak je to nudné..jen doufám, že v tom nejsou chyby, snažila jsem se je opravit, ale je víc než pravděpodobné, že jsem něco přehlédla.
____________________________________________

Natalia se ráno probudila s úsměvem na rtech. Ale jakmile si vzpomněla na poradu Řádu, která se konala předchozího dne, úsměv jí hodně rychle zmizel. Uvědomila si totiž, že dnes k nim přijde Moody, aby je začal učil. Starý bystrozor totiž došel k názoru, že zrovna Harry s Nat potřebují nitrobranu nejvíce ze všech, a tak nechtěl ztratit ani jediný den. Avšak Natalia si myslela své. Usoudila, že se Pošuk jen nudí, když tráví celé dny jen s Nevillem a jeho babičkou, takže uvítal nějaké to rozptýlení. A také se určitě těšil na to, jak je bude moci buzerovat.

Zrovna tohle byla jedna z věcí, které dívce vadily ze všeho nejvíc. Nesnášela, když jí někdo poroučel a moc dobře věděla, že Moody to bude dělat. Krom toho se ještě obávala toho, že to vůbec nebude zvládat. Vždyť o nitrobraně vůbec nic nevěděla. Jen že je to obrana mysli před nitrozpytem. Navíc ji štvalo to, že Harry už má aspoň základy, takže za debila tam bude jen ona.

„Do háje,“ zaklela dívka, když se snažila vylézt z postele, ale nedopatřením zavadila o noční stolek a shodila z něj veškeré věci, které tam měla. „Kterej debil sem ten křáp dal!“ rozčilovala se.

Bylo to podruhé za velmi krátkou dobu, co se zase vztekala. Včera, hned po rozpuštění porady, se naštvaně pustila do Remuse, proč zrovna ona musí být s Moodym. Vyčítala mu, že mají hned několik učitelů a ona schytá toho nejhoršího ze všech. A když se do toho připletl Sirius, dostal vynadáno i on. Harry se do toho všeho radši ani nemíchal. Věděl, že když je Nat v tomto rozpoložení, je schopna téměř všeho. On sám byl se svým učitelem docela spokojen. Věděl, že bystrozor dokáže naučit hodně, avšak má své vlastní vyučovací metody. Tak trochu se obával toho, jak to všechno bude probíhat.

„Pane bože,“ klela zase Natalia, když hledala něco na sebe.

„Nat?“ nakoukl k ní do pokoje Harry. „Jdeš už?“

„Vypadám snad na to?!“ obořila se na něj. „Copak takhle můžu jít dolů?“ zatahala za lem své noční košile.

„Mě by to nevadilo,“ usmál se Potter a vlezl do pokoje. „Náhodou ti to sluší.“

„On tě někdo pozval dál?“ podivila se dívka.

„To ne, ale..“

„Jestli sis nevšiml, tak trošku nestíhám. A ty mě jen rušíš,“ odvětila a dál hledala kalhoty, které měla včera na sobě a které si hodlala vzít i dnes.

Harry se mezitím jen pohodlně usadil na posteli a pobaveně sledoval Nat, jak pobíhá sem tam.

„A nehledáš náhodou tohle?“ zeptal se asi po pěti minutách, když se Natalia vyřítila z koupelny. V ruce držel její černé džíny, které měla ze všech nejraději.

„Tos to nemohl říct dřív?“ vyhrkla, popadla kalhoty a opět zmizela v koupelně.

Potter se jen rozvalil na posteli. Ze zkušenosti věděl, že má ještě tak pět minut, než se jeho přítelkyně vykodrcá ven. Z koupelny se mezitím ozývalo různé šustění a sem tam také nějaký třaskot. Z toho usoudil, že Nat není zrovna v dobré náladě a vybíjí si svůj vztek na všem, co jí padne pod ruku. Musel se nad tím pousmát. Vzpomněl si sám na sebe, jak před nějakým časem úplně zdemoloval Brumbálovu pracovnu. Na mysl mu však padla otázka, proč si vybral zrovna tuhle holku, aby stála po jeho boku. Vždyť si mohl vybrat kohokoliv, ale ne, on si prostě musí zvolit tu nejšílenější a nejdivočejší ze svého okolí.

„Tak jdeme?“ dokončila Nat konečně svoji úpravu a vylezla z koupelny.

„Čeká se jen na tebe, zlato,“ ušklíbl se na ni Harry.

„Pottere, neštvi mě,“ založila si Natalia ruce v bok.

Harry se zvedl z postele a pomalu k dívce přešel. Zastavil se až kousek od ní, když je dělilo asi deset centimetrů. Zadíval se jí přímo do očí a Nat mu ten pohled oplácela.

„Baví tě to?“ zeptala se Blacková po chvíli.

„A víš že i jo?“ zašeptal Potter a ještě víc se k ní přiblížil.

Nat mu věnovala jen jeden záhadný úsměv, takový, jaký uměla jen ona a přistoupila ještě blíž. Nyní už se sebe dotýkali. Ovšem jestliže Harry čekal něco víc, tak se šeredně pletl. Dívka se k němu jen naklonila a šeptla mu do ucha něco, co zrovna teď slyšet nechtěl.

„Čeká na nás ten Moody.“

Po těchto slovech se od něj odtáhla a odběhla ke dveřím. Tam se na něj ještě jednou provokativně usmála a byla pryč.

Harry nad tím jen zakroutil hlavou. Tohle mu dělala každou chvíli. Moc dobře věděla, že to nesnáší a právě proto to dál prováděla. Když si ale uvědomil, co tím sledovala tentokrát, rychle vyběhl z místnosti a seběhl dolů do přízemí. Jako blesk vpadl do pokoje, kde před několika měsíci bydlel Hagrid a kde také Natalia cvičila kouzlení s Remusem.

„Jdete pozdě, Pottere,“ zaburácel hned Moody.

Harry jen pootočil hlavu a spatřil Nataliu, jak se na něj spokojeně šklebí.

„Trošku jsem zapomněl na čas,“ vymluvil se Harry.

„Slyšel jsem něco jiného. Prý se vám nechtělo vstávat.“

Harry se opět otočil na Nat, která se teď už jen pobaveně smála. Zato on zuřil. Zase někomu něco nakecala. A oni jí zase věřili. Vždyť celou dobu zdržovala jen ona. Na obličeji se mu objevil naštvaný výraz a ledově se na Nataliu podíval.

Ovšem netušil, že ho celou tu dobu Moody pozoruje. A jakmile chtěl otevřít pusu, aby něco pěkného Nat řekl, starý bystrozor se konečně ozval.

„Neumíte se ovládat, Pottere. A ani přetvařovat. A to je chyba. Moc snadno dáváte svému nepříteli najevo to, jak se cítíte.“

„Takže tohle celé byla jen hra?“ pochopil Harry.

„Ovšem. Slečna Blacková mi řekla, jak zaspala a pak i to, jak jste na ni čekal. Ale musím říct, že je daleko lepší herečka než vy.“

Harry se na Nat jen nechápavě podíval. Pak se jeho výraz změnil v omluvný. Tentokrát dívce křivdil.

„Promiň,“ vyklouzlo mu neslyšně ze rtů.

Avšak Natalia vypadala, že si z toho nic nedělá. Vypadala úplně v pohodě a navíc i dost uvolněně.

„Můžeme teda začít?“ zeptal se Moody a oběma svým žákům pokynul, aby se zatím posadili. On sám si také sedl, přímo naproti nim. „Co je to tedy nitrobrana?“ zeptal se a pohlédl na Nataliu.

Ta na něj jen vykulila oči a chvíli mlčela. Možná doufala, že když nic neřekne, nebude se po ní víc vyžadovat.

„Ale no tak, Blacková…“

„Nešlo by spíš Natalio? Blacková zní blbě,“ zamračila se dívka.

„Jak chcete,“ zavrčel netrpělivě Moody. „Tak Natalio, co je to tedy nitrobrana?“

Dívka jen pohlédla ke stropu, jako by čekala, že tam najde nějakou nápovědu.

„Na tom stropě nic nenajdete,“ všiml si Pošuk toho, co dělá.

„To už jsem taky zjistila. Nemohl by vám to říct třeba Harry? Ten to určitě ví a …“

„Jenže já to chci slyšet od vás.“

„Nitrobrana..hm..tak nějaká obrana před nitrozpytem,“ vypadla z ní první věc, co ji napadla.

„A to je?“

„Čtení myšlenek?“ zkusila dívka. „Něco jako telepatie a podobný ty voloviny.“

Moody si jen povzdech. Nevěděl, jestli se má rozčilovat nebo ne. Nevěděl, jestli to Nat dělá schválně nebo je jen líná se nad tím víc zamyslet.

„Pottere, co je tedy nitrobrana.“

Harrymu se okamžitě vybavila slova, která kdysi řekl Snape. A protože mu je opakoval tolikrát, bez váhání je teď odrecitoval Moodymu: „Kouzelná obrana proti narušení zvenčí.“ Pak se mu zničehonic vybavilo to, co Snape řekl dál. „Je to málo známá disciplína čar a kouzel, může být ovšem velmi užitečná,“ ušklíbl se.

„To je jak odpapouškované z učebnice,“ zamračil se Moody. „Chci, abyste mi to řekl vlastními slovy.“

„Ehm…“ vypadlo z Pottera. „No tak..nitrobrana je obrana před..“

„Nitrozpytem,“ dodala Natalia s úšklebkem.

„Kuš,“ okřikl ji Harry. „Prostě je to obrana před tím, když vás někdo napadne nitrozpytem. Vlastně si kolem své mysli vytvoříme takovou zeď, která by nikoho neměla pustit dovnitř. Zamezí tak útočníkovi, aby si mohl prohlédnout myšlenky oběti.“

„Co je při většině případů potřeba při takovémto spojení?“ zeptal se zas Moody.

„Pohled z očí do očí.“

„Správně. Takže základy byste věděli. Přejdeme teda dál. Na to, abyste byli schopni zvládnout nitrobranu musíte umět očistit svou mysl.“

„A to jako jak?“ zeptala se Natalia.

„Prostě se pokuste na nic nemyslet.“

„No fajn. Nic jednoduššího už neexistuje,“ odsekla Nat ironicky. „Takže na to, abych zvládla nitrobranu, musím být buď úplně mimo, opít se do němoty a nebo bejt mrtvá,“ shrnula to.

„No tak Natalio,“ okřikl ji Pošuk. „Musíte se aspoň trochu snažit. Možná, že vám to nyní připadá dost nereálné, ale časem tomu přijdete na kloub, uvidíte.“

„Jen abych něco viděla,“ nemohla si odpustit tuto poznámku dívka. „Jak to teda mám udělat?“

„Musíš se nejdřív uvolnit,“ začal Moody.

„A proč mi tohle Snape nikdy neřekl?“ otázal se okamžitě Potter. „To bylo jen samé, očistěte svou mysl a bum, hurá do útoku.“

„Snape se taky nesnažil nic naučit,“ opáčil jejich učitel. „Jen otevíral vaši mysl Pánovi zla. A mohli bysme už začít?“ začínal být Moody poněkud netrpělivý. „Zavřete tedy oči a uvolněte svou mysl,“ začal odříkávat.

Natalia ho jen velmi nerada uposlechla. Začínala tuhle nitrobranu považovat za něco, co nemůže nikdy zvládnout. Avšak pokusila se udělat to, co jí říkal. Pokusila se na nic nemyslet. Ale to nešlo tak lehko, obzvlášť, když vedle ní seděl Harry. Její myšlenky se automaticky stáčely na něho. Jen silou vůle přestala myslet na chlapce vedle sebe a vypudila ze své mysli všechny nechtěné věci. Jenže stále jí to nešlo. Pokoušela se přijít na něco, co by jí v tom mohlo pomoci. Pak ji něco napadlo. Okamžitě otevřela oči a zahleděla se na Moodyho, který je upřeně pozoroval.

„Musím opravdu přestat myslet úplně na všechno?“ zeptala se.

„Ano.“

„A co kdybych místo toho myslela jen na jednu věc? Třeba bych se jen soustředila na svůj dech? Nebo bych myslela na nějakou barvu..Nebo něco takového. Je přece úplně nemožné, abych přestala myslet úplně. To bych musela mít vymytej mozek.“

Na Moodyho tváři se objevil pobavený úsměv, což bylo docela dobré znamení.

„Takže mám pravdu?“ vysvětlila si to Nat po svém.

„Ve své podstatě ano. Opravdu nejde myslet na nic. Každý sám si musí najít způsob, jak si vyprázdnit svou mysl. A takhle to taky jde.“

Nat jen přikývla a opět zavřela oči. Nyní už jí ten úkol připadal o něco snadnější. Ale nedalo se říct, že by dělala to, co měla. Nyní se snažila vymyslet něco, na co by měla myslet. Napadaly jí snad všechny možný barvy. Přes černou, modrou, červenou až k bílou s puntíky a černou se zelenými tečkami. Nakonec ji ještě z nějakého neznámého důvodu napadl krokodýl rochnící se v bahně. Z ničeho nic se bláznivě rozesmála. Nemohla pochopit, proč zrovna teď myslí na takový blbosti.

„Natalio, já jsem se snažil soustředit,“ zamračil se na ni Harry, který se kvůli ní opravdu přestal soustředit a otevřel oči.

„Já za to fakt nemůžu. To ten krokodýl.“

„Jaký krokodýl?“ nechápal Potter.

„Takový zelený. Rochnil se v bahně,“ ušklíbla se dívka.

Harry na ni jen nechápavě hleděl a docela vážně začal uvažovat o tom, jestli je normální. Sice už si na ty její výstřelky zvykl, ale tohle bylo moc.

„Vy jste viděla krokodýla?“ ujistil se Moody.

„Jo,“ přisvědčila Natalia. „Ale vůbec nevím proč. Mohlo by to být tím, že mám hlad, ale v tom případě zas nechápu, proč to byl zrovna krokouš. Ty já nejím.“

„U tebe jeden nikdy neví,“ podotkl Harry.

„Hele, ty chytráku, tohle náhodou vím moc dobře.“

„Jasně.“

„Nemohli byste toho nechat?!“ zvýšil bystrozor hlas a naštvaně na ně pohlédl. Měl pocit, že tady je veškerá snaha marná. Ti dva ho prostě ignorovali.

„Dobře, dobře..Hlavně klid, ok?“ usmála se Natalia a opět zavřela oči.

Po nějaké chvíli se konečně uklidnila a začala dělat to, co měla. Nejprve se soustředila jen na svůj dech a všechny ostatní myšlenky odsunula stranou. Chtěla se aspoň pokusit o to, co měla dělat. Po nějaké době, která se jí zdála přímo nekonečná, už byla úplně uvolněná. Nemyslela na nic, jen na černou noční oblohu, která se jí sama od sebe objevila před očima. Dívka si přestavovala všechny ty hvězdy a neuvědomila si tak, že tímhle vlastně splnila to, co měla dělat. Soustředila se jen na své vymyšlené hvězdy. Na nic jiného.

Moody jen spokojeně pozoroval, jak se jeho dva žáci úplně ponořili sami do sebe. Viděl, jak se Nat nejprve snažila uklidnit svůj dech, ale pak zase začala myslet na něco jiného a opět začala dýchat nepravidelně a jen povrchově. Stejně jako Harry. Ale po nějakých deseti minutách si všiml, že už se jim podařilo vyčistit svoji mysl. Že už konečně našli to, co potřebovali. Jejich oči byly stále pevně zavřeny a Moody věděl, že myslí jen na jedinou věc, ale zároveň jejich dech už byl klidný. A bystrozor věděl, že tohle neudělali vědomě.

„Tak teda přejdeme k další části,“ přerušil jejich rozjímání asi po půl hodině.

Nat jen poklidně otevřela oči. Nevěděla proč, ale nyní se cítila hned o něco lépe. Harry na tom byl podobně.

„Nyní se pokusím dostat do vaší mysli. Vaším úkolem bude mě jakkoliv z ní vyhodit. Můžete použít hůlku nebo jen sílu mysli. Co zvládnete. Dobře?“

Když oba dva přikývli, Moody zase pokračoval.

„Začnu tedy s Potterem. Ten s tím už přece jen má nějaké ty zkušenosti. Legilimens.“

Harry okamžitě přivřel oči. Natalia se jen pozorovala, jak její kluk najednou klesl na zem, na kolena a ve tváři se mu objevil bolestný výraz. Zřejmě viděl něco, co ho stále trápilo. Nějakou ne moc příjemnou vzpomínku. Ale potom se jeho výraz změnil. Už opět byl soustředěný a dokonce se i zvedl ze země. Najednou otevřel oči a Nat pochopila, že se mu to povedlo.

„Tak to bylo docela dobré, Pottere. Podařilo se vám mě vyhodit. Ale necháváte se moc unést city. Nesmíte zapomenout, že to, co vidíte, už se dávno stalo a vy to nijak neovlivníte.“

„Jasně,“ zabručel Harry.

„Ale je vidět, že něco se Snapeovi povedlo. Máte docela efektivní způsob, jak někoho vykopnout ze své mysli.“

„Taky byste měl takový, kdyby vám ten netopýr pořád lezl do hlavy,“ zabručel polohlasně Potter.

„Takže teď Natalia,“ obrátil se Moody na dívku a už nevnímal to, co jeho druhý žák říká. Ta sevřela v ruce hůlku a vyzývavě se na bystrozora podívala: „Legilimens.“

Pokoj se dívce přímo rozplynul před očima. Před ní se najednou míhaly její vzpomínky jako na běžícím pásu. Bylo jí pět, byla sama doma a plakala… Skláněla se nad nehybným tělem jednoho kamaráda a v očích se jí zračila nesmírná bolest. Ale neplakala…Rozzuřeně křičela na své opatrovníky…Stála na schodišti a hádala se s Ronaldem…Draca a Narcisu napadli Smrtijedi…Řítila se na ni obrovská chiméra....

V ten okamžik se Natalia zapřela a vší silou se snažila dostat Moodyho od této vzpomínky. Nechtěla, aby to viděl. Začala kolem sebe budovat takovou pomyslnou hradbu, přes kterou by se nikdy nedostal. Najednou cítila, jak je její mysl opět volná. Ale věděla, že to nezpůsobila sama. měla pocit, že Moody odešel sám.

Otevřela oči a pohlédla nad sebe. aniž by si to uvědomila, klečela na kolenou a rukama se přidržovala země. Nechápavě se podívala na svého učitele, který na ni z výšky hleděl.

„Vedla jste si poměrně dobře. Na prví pokus až obdivuhodně dobře.“

„Ale vy jste odtamtud odešel sám,“ namítla.

„Ano, ale ty bys to časem dokázala. Zřejmě pro to máš nějaké nadání. Jen se v tom musíš víc pocvičit,“ aniž by si to Nat uvědomila, Moody jí začal tykat. „Co byla ta poslední vzpomínka? Bylo vidět, že moc nechceš, abych to viděl.“

„O tom se bavit nechci,“ odsekla dívka. „Už jsme teda skončili?“

„Ano, myslím, že pro dnešek je toho dost. Uvidíme se zase zítra. A nezapomeňte si každý den před spaním pročistit mysl.“

„Jasně,“ zahudrovala dívka a byla pryč.

Bez jediného slova zapadla do kuchyně a hrnula se pro něco k jídlu. Popadla první, co našla a nyní se již spokojeně usadila na židli a pustila se do jídla. Chvíli po ní přišel do kuchyně Harry, který se zřejmě ještě bavil s Moodym.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptal se hned.

„Nic. Jen jsem umírala hlady,“ ušklíbla se Nat. „Jako bys to nevěděl.“

„To narážíš na toho krokodýla?“ usmál se Harry.

„Ne, mluvím o tom velbloudovi. Jasně že myslím toho krokodýla. A mimochodem, kde jsou ostatní?“

„Asi někde nahoře. Je teprve devět. Takže Draco a Ginny ještě budou spát, Hermiona bude v knihovně a ostatní bůhví kde.“

„Možná lepší nevědět,“ zamumlala Natalia s plnou pusou. „Co budeme dneska dělat?“

„Nevím jak ty, ale já se budu učit.“

„To jako fakt, jo?“ zamračila se Nat. „A nejsi tak trochu na hlavu? Dneska se budeš učit? V neděli?“

„Jo, v neděli. Možná sis toho nevšimla, ale jde po mě Voldemort a …“

„Po mě jsou Smrtijedi. Takže jsme na tom stejně,“ usmála se zas dívka. „Co kdybychom dneska dělali něco jinýho?“

„Záleží na tom co myslíš.“

„No..“

„Zdar lidi!“ vtrhl do místnosti Draco. „Co tu tak brzo?“

„Na rozdíl od tebe už jsme dělali něco užitečnýho,“ odvětila Natalia. „A vyrušil jsi nás od důležitýho rozhovoru.“

„Prosím tě, co bys ty mohla dělat užitečnýho?“ podivil se Malfoy a úplně ignoroval její druhou větu. „Nestalo se jí něco?“ otočil se starostlivě na Harryho.

„Drakouši!“

„Ano, Natinko?“

„Neser mě.“

„To bych si nedovolil. Obzvlášť k tobě. K takové jemné dívce. To by byl hřích.“

„Blbečku,“ usmála se Natalia a hodila po něm nějakým chlebem, kterým se cpala. „Jejda, chudák chleba.“

„Jasně, lituj chleba. Ale že bys litovala mě.“

„Ten chleba není jediná věc, co po tobě můžu hodit.“

Draco na ni jen vyplázl jazyk, zatímco Nat se na něj zašklebila. Harry se po chvíli od nich odvrátil a říkal si, jestli tady není trochu přebytečný. Když se tihle dva dali do sebe, bylo jim úplně jedno, kdo s nimi je v místnosti. všechny ignorovali. Pokud je teda nepotřebovali. Nakonec to ale dopadlo jinak než očekával. Nat se prostě sebrala a odešla z místnosti. ale ještě předtím stihla na Pottera vyslat vyzývavý pohled.

09.01.2008 20:17:36
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one