My world of fantasy...

40. KAPITOLA - NÁVŠTĚVA ŠKOLY

Takže..tady máte další kapitolu k NZ..Je sice docela krátká, ale fakt mi to nějak nešlo a jsem ráda aspoň za tohle..tak jen doufám, že se vám to bude líbit.
A jinak vám všem přeji šťastný Nový rok, krásného Silvestra a tak..Prostě si tuhle noc pořádně užijte..Mno, takže já se zas loučím, musím ještě uklidit dům, protože intelignetní člověk jako já to zas nechá na poslední chvíli - abyste rozumněli, s kámoškama slavíme část Silvestra u nás a já tu mám bordel jak v tanku. Navíc bratr, moje pomocná síla, se mi někam zdejchnul, takže jsem na všechno zas sama..jako bych toho už neměla za celej den dost..Hodinu jsem byla v obchodě a čekala až přivezou rohlíky..No řeknětě - nebyli byste z toho otrávení??
Ale už dost toho vykecávání, přeju vám ještě příjemné čtení a samozřejmě očekávám spouty komentů (a když nebudete reagovat na kapitolu, tak aspoň na tyhle moje žvásty =D)
______________________________________________

Draco bez otálení popadl Ginny a okamžitě se s ní přemístil pryč. Okamžik na to se objevili uprostřed nějaké návsi. Ginn hned poznala, kde že to jsou. Stáli uprostřed Prasinek. Ale nebyl tu ten obvyklý hluk a pohoda jako vždy. Dokonce to vypadalo, že některé domy jsou i prázdné. Všechny obchody byly zavřené, jako by tu od léta snad nikdo nebyl. Když se neotevřely Bradavice, neotevřely se ani obchůdky a Prasinky tak zůstali téměř bez života. Jediné, co vypadalo funkční, byly obě hospody, které se zde nacházely.

„Co teď?“ zeptala se dívka.

„Musíme odsud pryč. Nevím, jestli nás Smrtijedi nepronásledovali.“

„Myslíš jako po přemístění?“

„Jo. S trochou štěstí jsme je setřásli, ale…“

Než to stačil dopovědět, ve vzduchu se ozvalo dvoje zapraskání a ve vesničce se zhmotnily další dvě postavy. Draco bez jediného slova popadl Ginny za ruku a rozběhl se pryč z vesnice. Přímo k Bradavickému hradu. Ovšem jejich běh se neobešel bez menších na potíží. Nejen že se Smrtijedi hned vydali za nimi, ale ještě na ně stačili sesílat všelijaká kouzla. Ovšem žádné z nich nebylo smrtelné, vypadalo to, že se je snaží dostat živé.

„Draco, myslíš že je dobrý nápad, hnát se do Bradavic?“

„Je to to nejbezpečnější místo,“ namítl chlapec. „A krom toho už nemůžeme změnit směr.“

„Ale odtamtud se jen tak nedostaneme,“ hádala se dívka. „A krom toho..Panebože, vždyť on je tam Hagrid,“ uvědomila si. „Co když udělají něco i jemu?“

„Ten se o sebe dokáže postarat,“ mávl rukou Draco. V tu chvíli se snažil je dostat do bezpečí a na nic nemyslel.

Když ale dorazili k bráně, narazili na menší potíže. Bradavická brána totiž byla zavřená a vypadalo to, že se přes ni jen tak nedostanou.

„Co teď?“

„Půjdeme okolo,“ rozhodla Ginn. „Musíme skrz Zapovězený les. Jiná cesta neexistuje.“

„Asi máš pravdu.“

S tímto se oba zas rozeběhli. Slyšeli, jak se k nim Smrtijedi přiblížili a zkrátili tak jejich náskok. Když se Ginny ohlédla, viděla, že vzdálenost mezi nimi není ani dvě stě metrů. Vůbec se jí to nelíbilo. Mohli je každou chvíli dohnat. Ale nic jiného, než je běžet a běžet nemohli. Od lesa k bráně to bylo pořádně daleko. Navíc zeď, která oddělovala bradavické pozemky od okolní krajiny byla pořádně dlouhá a zasahovala hluboko do lesa. Jen málokterý člověk by se odvážil jít tak hluboko do nitra lesa. Ale Ginn a Draco neměli jinou možnost. I ten les byl pro ně lepší než Smrtijedi.

Za chvíli už oba dva Fénixové vběhli do Zapovězeného lesa. Hned na ně dopadla ona tíživá atmosféra, která tam panovala. Bezhlavě se ale hnali lesem dál a doufali, že jsou správným směrem. Snažili se jakoby vracet podél zdi, ale narazili tu na další háček. Vypadalo to, že ona zeď není tohoto úhlu vidět. Zřejmě to bylo nějaké kouzlo, které mělo zmást případné vetřelce.

„Kudy teď?“ zazoufala si Ginny.

„To je jedno. Hlavně pojď,“ vzal ji Draco zase za ruku a vedl ji někam do lesa. Ale kam, to nevěděl ani on sám.

Jediné jejich štěstí bylo, že les je tak temný, že je Smrtijedi nemohli zahlédnout. Ale na druhou stranu, oni zas nemohli zahlédnout je, tamže jim to na klidu moc nepřidávalo.

„Draco, mě se to tady nelíbí,“ zašeptala dívka po nějakých deseti minutách.

„Neboj, za chvíli budeme venku.“

„A co když ne? Víš na co všechno tu můžeme narazit?“

„Nevím, ale radši na to ani nemyslím. Já tu byl jen párkrát a stačilo mi to. Ještě teď si živě pamatuju, jaký to tu bylo, když jsem tu byl v prváku.“

„Jo, o tom už jsem slyšela,“ přikývla Ginn. „A taky všechno to ostatní, co tady ti tři zažili,“ otřásla se. „Doufám, že na nic podobného nenarazíme. Nerada bych tu potkala..“

„Víš co, řekneš mi to až budeme venku, jo?“ navrhl Draco a dál už pokračovali mlčky.

Asi po dalších dvaceti minutách, kdy kupodivu na nic nenarazili, začala Ginn konečně les poznávat. Věděla, že sem je bral Hagrid, když jim ukazoval některé tvory. Nyní již s jistotou změnila směr a za dalších několik minut vyšli na louku, kde měl Hagrid svoji hájenku.

Obrovitý muž zrovna byl venku a cosi kutil poblíž svého domu. Ginn ani Draco ani na okamžik nezaváhali a běželi za ním. Stále si nebyli jisti, jestli Smrtijedy setřásli.

„Hagride!“ volala už z dálky dívka. „Hagride!“

„A hele, Ginny a Draco, co tu děláte?“

„Potřebujeme od tebe pomoc. Jdou po nás Smrtijedi.“

„A hrome,“ zaklel poloobr a pohlédl k lesu, odkud před chvíli vyběhli a zkušeným okem se zjistil, jestli se tam někdo nepohybuje. „Pojďte raději do hradu!“ zavelel a rychlým krokem vyrazil k Bradavicím.

Draco a Ginn ho bez remcání poslechli a opět se dali do běhu, Hagridovým dlouhým krokům nestačili. Doufali, že v hradu budou ve větším bezpečí, než tady. Zrovna když došli k bráně, která vedle do Bradavic, Draco si všiml, že z lesa vyběhly dvě zakuklené osoby. Bylo na nich vidět, že se snaží dostat Ginn a Draca za každou cenu. Zřejmě pro ně byli opravdu moc důležití.

To už ale Hagrid otevřel obrovská vrata a pustil je dovnitř. Sám hned vešel za nimi a okamžitě zavřel. Pak ještě zajistil dveře obrovitou závorou, aby se dovnitř nikdo nedostal.

„Je to bezpečné?“ zeptal se s obavami Draco.

„Tenhle hrad chrání víc než jen tyhle vrata. Je zde mnoho kouzel, takže dovnitř se nikdo násilím nedostane,“ vysvětlil poolobr. „Kolik jich po vás šlo?“ zajímal se a vyrazil nahoru po schodech.

„Myslím, že jen dva,“ řekla Ginn. „Víc jsem jich neviděla.“

„A jak to, že jste na ně vůbec narazili?“

„Byli jsme venku. A zřejmě tam na nás čekali,“ zamračil se Draco. „Snape mluvil o nějakém úkolu a..“

„On tam byl Snape?“ zahřměl Hagrid.

„No, byl. A také můj otec, Belatrix a mám pocit, že jsem tam zaslechl i Rudolfuse.“

„Tak to vás asi vážně chtěli dostat,“ odvětil Hagrid s obavami. „To jste ale dobří, že jste jim unikli.“

„My jo, ale nevíme, jak na tom jsou ostatní. Rozdělili jsme se. Hermiona je někde a Harry s Nat taky. Snad se jim nic nestalo,“ strachovala se Ginny.

„V tom případě musíme na ústředí,“ rozhodl bradavický hajný. „Třeba už tam budou.“

„Ale jak se tam chceš dostat?“

„Tam krbů tu snad je dost, ne? A jako učitel se dostanu do všech společenských místností,“ vysvětlil Hagrid a vedl je kamsi do útrob hradu.

Po chvíli dorazili až před vchod do Havraspáru. Hagrid jen řekl heslo a pak už se všichni nahrnuli dovnitř. Draco s Ginny se nějakou dobu udiveně rozhlíželi po společenské místnosti, ale z obdivování je vytrhl sám Hagrid, který už jim podával letax.

„Běžte první,“ pobídl je.

Ginn neváhala, nabrala si onen prášek a vstoupila do krbu. Hned na to ji obklopili plameny a ona zmizela. Po ní to samé udělal Draco a nakonec i Hagrid. Bradavice opět osiřely.

Oproti tomu na Grimmauldově náměstí dvanáct bylo docela živo. Všichni zdejší obyvatelé byli shromážděni v hale a vypadalo to, že na něco čekají. Jakmile se v krbu objevila Ginny, jedna z postav vylétla a vrhla se jí kolem krku.

„Hermiono,“ zachrčela dívka a snažila se vyjít ven z ohniště.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ usmívala se Mia a konečně dívku pustila. „Kde máš ostatní?“

„Draco by měl dorazit hned po mě,“ řekla Ginn.

Jakmile to udělala, v krbu se opět objevily zelené plameny a z nich vystoupil mladý Malfoy. Toho zas nadšeně objala Narcisa a po chvíli zaváhání i Hermiona. Bylo na ní vidět, že se o ně opravdu bála. Když však vyletěl z krbu i Hagrid, všem přítomným poklesla čelist.

„Vy jste byli v Bradavicích?“ podivil se Sirius.

„Nic jiného mě nenapadlo,“ pokrčil Draco rameny.

„Náhodou to byl docela dobrý nápad,“ pochválila mu to Mia. „Vždyť Bradavice jsou jedním z nejbezpečnějších míst.“

„Jo, ale my jsme se přemístili do Prasinek,“ pokračoval Malfoy. „A pak jsme zjistili, že brána na pozemky je zavřená, tak jsme to vzali lesem.“

„A nenarazili jste na něco?“ zeptal se s obavami Remus, který seděl spolu s Tonksovou na schodech.

„Kupodivu ne,“ zavrtěla hlavou Ginn. „I když teda musím přiznat, že jsem se toho docela obávala. Hlavně když jsem si vzpomněla na tebe a ostatní,“ otočila se na Hermionu. „Nechtěla bych narazit na akromantule nebo obra,“ otočila se zas na Hagrida.

„Dráp je úplně neškodný,“ zamračil se Hagrid. „Neublížil by ani mouše. No lidi, já už budu muset zas jít,“ řekl a vrátil se krbem do Bradavic.

Všichni přítomní si vyměnili všeříkající pohledy ohledně obra, ale nijak to už neokomentovali. Jen se rozloučili s Hagridem.

„Kde je vlastně Harry s Nat?“ zeptal se najednou Draco.

„Ještě nedorazili. Mysleli jsme, že přijdete společně,“ řekl Sirius, ale bylo vidět, že má o ty dva pořádný strach.

„Rozdělili jsme se ještě v tom parku,“ zamumlal Draco. „My jsme se přemístili hned po Hermioně. Nevím, kdy odtamtud vypadli ti dva.“

„Doufám jen, že se jim nic nestalo. Po nás ještě potom šli dva Smrtijedi,“ doplnila ho Ginny. „Myslím, že to byla Belatrix, ale toho druhého nevím.“

„Po mě šel Snape,“ řekla zamyšleně Hermiona. „Já jsem se přemístila k tý diskotéce, co jsme byli v létě. A on se tam objevil chvíli po mě.“

„A tos mu zdrhla?“

„No, nejdřív jsme měli takovou menší výměnu názorů,“ ušklíbla se dívka při té vzpomínce. „Tady došlo na menší souboj, naštěstí nikdo na tý ulici nebyl, jinak by z toho byl pořádnej malér. Ale zdálo se mi, že na mě útočí jen normálními kouzly. Jako by mě chtěl jen zajmout.“

„U nás to bylo taky tak,“ zavzpomínala Ginn. „Jen obyčejná kouzla, žádná avada a tak.“

„Jedinou zakázanou kletbu použila Bella,“ dopověděl Draco. „A to na Harryho, když urazil Voldemorta. Jinak nic.“

„Myslím, že můžeme být rádi, že se jim nepodařilo vás zajmout. Nechci si ani představit, co by se s vámi dělo, kdyby vás zajmuli,“ promluvila úplně poprvé Shanon.

„To já taky ne. A jak ses z toho vůbec dostala, Mio?“ zeptala se zas Ginny.

„No, vlastně za to můžu vděčit nějakému mudlovi, který se tam nachomítl. Snape se na okamžik začal věnovat jemu, dokonce mám pocit, že ho zabil, ale já jsem za tu chvíli stačila utéct z té ulice a přemístit se zas jinam. A když už se tam potom neobjevil, vydala jsem se k sem na ústředí.“

„Ještě že tak. Mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ mínila Narcisa. „Víte aspoň, co tam bylo za Smrtijedy?“

„Já jsem poznal čtyři,“ vzal si slovo Draco. „Otec, Bella, Snape a Rudolfus.“

„Ten pátý byl myslím Avery,“ doplnila ho Hermiona. „Snape na něj polohlasně nadával.“

„Takže po Harrym a Nat jde můj otec s Averym,“ došlo Dracovi.

„To zvládnou,“ doufal Remus. „Harry už s Luciusem několikrát bojoval. A Nat taky není k zahození, co se týče kouzlení.“

„Snad máš pravdu,“ povzdechl si Sirius.

Dalších pět minut se nic nedělo, než se konečně znova rozhořel krb a z něj vypadla Natalia, následovaná Harrym. Oba se postavili, jako by se nic nedělo.

„Kde jste byli takovou dobu?“ uhodil na ně hned Sirius.

„Prodírali se závějí,“ odvětila zamračeně Nat. „A taky chytali krysy.“

„Ehm, cože?“ vydal ze sebe Tichošlápek.

„Setřásli jste je?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, nechali jsme je v jednom lese. Sice nás pak zas našli, ale na to už bylo moc pozdě.“

„A odkud jste vlastně přišli?“

„Od Weasleyů.“

„Cože?“

„Ale, Harryho nenapadlo nic lepšího, než se přemístit do lesa, co je nad nimi. Tam jsme nechali ty Smrtijedy. Není tu něco teplýho? Je mi děsná kosa,“ zadrkotala zuby Nat a podívala se na svoje úplně promáčené kalhoty.

Mia jen vytáhla hůlku, opsala s ní složitou smyčku a pak už se z Natiných kalhot začala odpařovat voda. Za chvíli už byly úplně suché.

„Dík,“ usmála se na dívku Natalia. „To mě nenapadlo. Hele, nechcete se radši přesunout do kuchyně? Bylo by to tam rozhodně pohodlnější než tady,“ dořekla a aniž by čekala na ostatní, odešla do již zmíněné místnosti.

Po chvíli už se všichni uvelebili v kuchyni a Shanon všem uvařila horký čaj. Věděla, že některým bude víc jak milý. Pak se všichni zahleděli na Harryho s Nat, jako by čekali, co řeknou.

„Co je?“ zareagovala na všechny ty pohledy Natalia.

„No, docela bysme chtěli slyšet, jak jste to zvládli. A co znamenala za závěj a krysy.“

Harry se podíval na Nataliu, ale když viděl, že ona se zrovna do řečnění moc nehrne, tak se toho ujal sám.

„My jsme se přemístili do jedné ulice, ani už nevím jaké. A protože se tam chvíli po nás přemístili i Smrtijedi, museli jsme se dát na útěk. No a za jedním rohem mě Nat zatáhla do jedné postranní uličky za nějakou popelnici.“

„Byl to kontejner,“ opravila ho dívka.

„Dobře, tak za kontejner. Chvíli po nás se tam přiřítili i Smrtijedi a hádali se, jestli se mají rozdělit. Ten jeden pokračoval dál, zatímco Malfoy vyrazil přímo k nám. No a když byl kousek od nás, tak Nat..“

„Počkej, teď jsi přeskočil jednu důležitou část,“ vmísila se mu do toho zase Natalia. „Když jsem tak seděli za tím kontejnerem, tak jsem se nějak otočila a viděla, že na mě čumí nějaká krysa, kterou Harry ani nevzal na vědomí, přestože jsem mu ji chtěla ukázat.“

„No a když šel Malfoy kolem, tak Nat na něj tu krysu hodila,“ dopověděl Harry.

Ostatní na ně hleděli jak na blázny a přemýšleli, jestli si z nich ti dva náhodou nedělají dobrý den.

„To jako fakt?“ zeptal se nevěřícně Draco.

„Jo. Kdybys ho slyšel, jak vřískal,“ ušklíbla se Natalia. „To je fakt nezapomenutelný. Jen škoda, že na jeho místě nebyla Belatrix.“

„Tebe asi budou mít Smrtijedi v oblibě,“ zamračil se na ni Sirius. „To občas nemůžeš být míň nápadná?“

„Proč? Harry se s nimi taky hádá. A já bych nesměla? Navíc Bella už mě má tak ráda. A tak mě napadá? Z kolikátého kolena že to je? Ona mi na to nechtěla odpovědět.“

Sirius jen protočil oči v sloup a vybídl Harryho, aby pokračoval ve vyprávění. Když skončil, na všechny se přísně podíval.

„Je vám jasný, že tímhle všechny vaše vycházky padají?“

„Jo, je,“ zamumlala Natalia. „Ale ber to zas z té druhé stránky. Jsme doma dřív než v ty čtyři,“ usmála se na něj.

„No to je fakt pozitivní,“ zamračil se Sirius. „Příště už se ale k ničemu takovému nenechám ukecat. Nevím, kdo mi tady tvrdil, že se venku nikdo nebude potloukat,“ otočil se pro změnu na Draca. „Že takovej blázen není ani..“

„No tak je můj tatíček ještě víc na hlavu, než jsem si myslel,“ pokrčil chlapec rameny. „To je toho. Mě by spíš zajímalo, jak o nás věděli. Mluvili o tom jako o úkolu.“

„Zřejmě přišli na to, kde máme ústředí. A asi vás sledovali,“ vyjádřil svůj názor Remus.

„Je to možné,“ zamračil se Sirius. „V tom případě už nikdo nesmí ven dveřmi. Všechno jen pomocí letaxu. Konec s přemisťováním. A krb se bude muset začarovat tak, aby tím mohli projít jen členové Řádu. Nikdo jiný.“

„To zas bude práce,“ zasténala Natalia. „Panebože, Harry, nemohl by sis pospíšit a zlikvidovat toho holohlavého mamlase?“

„Natalio!“ okřikla ji Narcisa. „Takhle bys o něm mluvit neměla.“

„Co pořád máte? Tak mám mu říkat Vy-víte-kdo, Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, lord Voldemort, Pán zla nebo Tom Raddle? Vždyť je to jedno. Ať už ho nazvu jakkoliv, stejně víte, o kom mluvím. A to je snad to hlavní, ne?“ ušklíbla se.

„To jsi fakt nenapravitelná,“ povzdechla si Ciss.

„No jo no. Ale zas pro něj mám obrovskou spoustu přezdívek. A to se taky počítá, ne?“ rozesmála se a po chvíli se k ní přidali i ostatní.

31.12.2007 12:36:29
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one