My world of fantasy...

39. KAPITOLA - VÁNOČNÍ PROCHÁZKA

Tak a máte mě tu s novou kapitolou. To jste rádi, co?? =D Mno, nenechte se zmást názcem, tak poklidné to zas nebude. Tajže ted už vám jen popřeju krásné čtení, ať se vám to líbí a jako vždy vás požádám o komenty..=D Ty minulé mě hroozně potěšily. =D
_________________________________________

„Mě už to tady nebaví,“ postěžovala si Natalia.

Společně s Harrym, Ginny, Dracem a Hermionou byli v jednom pokoji v prvním patře a plánovali letošní Vánoce. Bylo již čtyřiadvacátého prosince a na ústředí vládla poklidná atmosféra. Nikdo se s nikým nehádal, někdo nezpůsoboval hádky..Skoro se až zdálo, že tyto Vánoce proběhnou v míru a pokoji. A možná to i byla pravda.

Ovšem Nat se ten pořádek v domě moc nelíbil. Vůbec nic se tam nedělo. Ale neměla si na co stěžovat. Už to bylo pár dní, co se dala dohromady s Harrym a zatím to vypadalo, že jim to bude klapat. A i ostatním se tahle změna jejich vztahu víc než zamlouvala. Konečně nemuseli poslouchat ty jejich věčné hádky. Většina lidí stejně očekávala, že se časem dají dohromady. Nejvíc nadšený z toho ale byl Sirius. Ten doslova zářil štěstím, když se o tom dozvěděl. Že spolu budou až tak vycházet, o tom se mu z počátku mohlo leda tak zdát. Když o tom poprvé uslyšel, mimoděk si vzpomněl na Jamese. Věděl, že on by z toho měl taky radost. Ještě nyní si pamatoval, jak těm dvěma dříve plánovali budoucnost. Musel se nad tím až pousmát.

„A co bys tady asi tak chtěla dělat?“ zeptal se Harry, na kterém měla dívka položené nohy.

„Nevím, ale něco záživnějšího a hlavně inteligentnějšího než je tohle. Vždyť už ty tchoře hrajeme nejmíň dvě hodiny.“

„Jsou to tchoříčci,“ opravila ji Hermiona, „a nejsme tu ani hodinu.“

„To je detail,“ nepozastavila se nad tím Nat.

Tohle byl jeden z vzácných okamžiků, kdy s Hermionou víceméně vycházela. Od té doby, co byla s Harrym se k ní snažila chovat lépe, ale ne vždy se jí to podařilo. Ale čím víc byla v její společnosti, tím víc si uvědomovala, že ta holka není zas tak strašná. Teda v některých chvílích by ji nejradši zaškrtila, zvlášť když ji začala o něčem poučovat, ale jinak dospěla k závěru, že je docela fajn.

„A hele, Mio,“ oslovila ji. Trochu ji její jméno zkrátila, Hermiona jí připadalo moc dlouhé. „Proč se vlastně neusmíříš s Ronaldem?“

Hermiona ji probodla pohledem. Všichni věděli, že tohle téma nemá ráda, že ho úplně nesnáší, ale vždycky s tím někdo musel začít. A nejčastěji právě Natalia. Tohle bylo už po několikáté, co se jí na to zeptala.

„Proč se ptáš, když stejně víš odpověď?“ zabručela Mia.

„No..Tak jsou Vánoce a lidi by měli být s těmi, které mají rádi.“

„A kdes přišla na to, že mám Rona ráda?“

„A nebylas to náhodou ty, kdo s ním chodil? Tak v tom případě by t musela být nějaká tvoje dvojnice, protože jinak si to neumím vysvětlit.“

„To se ti to říká, když chodíš s někým jako je Harry. Nevíš, jakej Ron je a…“

„Zabedněnej paličák to je,“ ozvala se Ginny, kterou až do té doby zaměstnával Draco.

„A taky…“

„Ty radši mlč, Drakouši,“ zarazila ho Nat dřív, než stačil dopovědět větu.

„Tak snad je tady svoboda slova, ne?“ zamračil se na ni Draco.

„Vy dva se pořád musíte hádat, co?“ zeptala se Hermiona.

„My se nehádáme,“ odvětila Nat.

„Jo, my si pouze vyměňujeme názory,“ dopověděl Draco. „A v tom je velký rozdíl, Hermionko,“ usmál se na ni.

„Neříkej mi tak,“ okřikla ho Mia. „Moc dobře víš, že to nesnáším.“

„A jak bych to asi tak měl vědět?“

„A neříkala jsem ti to během posledních tří dnů alespoň stokrát?“

„Ne, jen pětašedesátkrát. Počítal jsem to,“ překvapil ji Draco.

„Ty..“ vypadlo z Hermiony. „Jak..jak..“

„Ale no tak, Mionko,“ změnil její oslovení Malfoy. „Přece by ses na mě nezlobila.“

„Jo, na něj se zlobit, to je úplně nemožný,“ ušklíbla se Nat. „Na Drakoučka našeho.“

„Natinko, ty mě taky neštvi, jo?“ usmál se na ni Draco sladce.

„Panebože,“ prohodila oči v sloup Ginny. „Už je to tu zase. Teď se budou dalších deset minut hádat.“

„My se nehádáme,“ ozvali se hned Draco s Nat.

„Vy si jen vyměňujete názory. Jo, to už víme,“ dopověděl za ně Harry. „Co kdybychom šli dělat něco užitečnýho?“ nadhodil.

„Co myslíš tím užitečný?“ zeptala se podezřívavě Natalia.

„Nevím. Prostě něco jinýho, než tady sedět.“

„Jako bych to nenavrhovala už od začátku,“ ušklíbla se zase Nat. „Tak co třeba jít ven? Je tam tak krásně,“ pohlédla z okna.

„Je to moc nebezpečný. Mohlo by se nám něco stát,“ strachovala se Hermiona. „Moc dobře víš, co nám tam všem hrozí.“

„Ale Mio, copak se něco stane, když si jednou vyjdeme ven? Jde jen o chvíli. A klidně si s sebou můžeme vzít hůlky, i když si myslím, že je to zbytečné. Pochybuju, že na nás budou hned na prvním rohu čekat Smrtijedi.“

„Když já nevím..“

„Ale Hermiono, ještě nikdy se nám nic nestalo. Pokaždé jsme ze všeho vyvázli. A to byly horší věci než obyčejná vánoční procházka,“ přimluvil se za to i Harry.

„Ale vždycky jsme měli namále,“ hlesla dívka, ale nakonec se nechala umluvit a společně s ostatními se vydala nahoru do pokoje, aby se také převlékla do zimního oblečení.

O nějakou dobu později už všech pět sbíhalo dolů ze schodů. Neomaleně vtrhli do kuchyně, kde narazili na Remuse se Siriusem, jak si povídají nad skleničkou svařáku.

„Tati, my jdeme ven,“ oznámila Nat ještě ve dveřích.

„Tak to pr,“ zarazil ji Sirius. „Moc dobře víš, že jsem říkal, že se mi tyhle tvoje pochůzky nelíbí. Že už tam není bezpečno.“

„A to mám trčet i na Vánoce tady?“ hodila na něj kyselý výraz. „Navíc Harry a ostatní jdou taky. Takže..“

„To je ještě větší důvod k obavám,“ dokončil Remus a i on se zamračil. „Nemyslím si, že by tohle byl dobrej nápad.“

„Já to říkala,“ ozvala se hned Hermiona.

„Kuš,“ okřikl ji polohlasně Draco.

„No tak Reme, nám se nic nestane. Máme s sebou přece zachránce kouzelnického světa,“ zapojila se do ukecávání i Ginny.

„Kdo by se taky venku potloukal dneska,“ zamumlal Draco. „Takovej cvok snad není ani můj otec. A to už je co říct.“

„Prostě nikam nepůjdete,“ nenechal se přemluvit Sirius. „Vím, že Hermioně do toho kecat nemůžu, ale…“

„A mě snad jo?“ zamračila se na něj Ginn.

„Ty ještě nejsi ani plnoletá. A protože jsi v mém domě, ano, mám za tebe jistou zodpovědnost. O Harrym a Nat ani nemluvím. A o Dracovi taky ne.“

„Máma by mě pustila,“ ušklíbl se Malfoy.

„To určitě. Ta se o tebe pořád dost bojí. Takže je mi líto, ale nikam nejdete.“

„Tohle není fér,“ ozvala se opět Natalia. „Přece nám nezkazíš tenhle den. Jde jen o hodinu, maximálně o dvě. No tak, tati. My už pak nic chtít nebudeme.“

„Tak to bych chtěl vidět,“ usmál se Remus.

„Ty jsi si v mém věku taky dělal cos chtěl,“ pokračovala Nat a Remusovu poznámku úplně ignorovala.

„Ale tohle je něco úplně jiného, Naty,“ nechtěl ustoupit Sirius. „Venku je Voldemort, Smrtijedi a…“

„Jenže ti všichni tam byli i za tebe,“ namítla dívka. „Prosím,“ hodila na něj psí pohled.

Sirius se na ni zničeně podíval. Nesnášel tohle její citové vydírání: „No dobře,“ povzdechl si. „Ale jen na hodinu.“

„Spolehni se, tati,“ rozzářila se Nat, přistoupila ke svému otci a políbila ho na tvář. „Ve čtyři jsme zpátky,“ řekla ještě a pak i s ostatními vyběhla z pokoje.

Sirius se jen udiveně podíval na Remuse a pak mu pohled padl na hodiny, které visely na stěně. Teprve teď mu došla Natina slova, že se vrátí ve čtyři. Bylo teprve půl druhé. Rezignovaně nad tím zakroutil hlavou. Jeho vlastní dcera ho doběhla.

Nat mezitím spolu s ostatními opustila dům a vydala se do vánočního Londýna. Ona sama tohle milovala. Tu atmosféru. Všude kolem byly hromady sněhu a když popošli dál od Grimmauldova náměstí, objevili dokonce nádherně ozdobené pouliční lampy, na nichž byly pověšené všelijaké vánoční hvězdičky a podobné věci. Protože ještě bylo velmi brzo, nebyly rozsvícené, ale ani to jim neubíralo na kráse.

„Tady je krásně,“ rozplývala se Natalia držící se s Harrym za ruku, když procházeli jedním parčíkem.

„A co teprve ten sníh,“ nadhodil Draco a potutelně se usmál. Toho si však dívka nevšimla.

„Náhodou je skvělej.“

„A ještě lepší je z blízka,“ zazubil se Malfoy a strčil dívku do jedné závěje toho bílého nadělení. A protože se Nat stále držela Harryho, ten tam zapadl i s ní.

Ostatní se dali v tu ránu do smíchu, zatímco Natalia se pokoušela dostat ven. Ale moc se jí to nedařilo, stejně jako Harrymu. Hromada byla moc hluboká a sníh moc měkký.

„Tohle bylo pěkně podlý,“ hučela Nat do sněhu.

„To víš, jsem Zmijozel,“ ušklíbl se Draco.

„Nikdy jsi tam neměl co dělat,“ ozval se za nimi ledový hlas.

Všichni se polekaně otočili a stanuli tváří v tvář několika zakukleným postavám. Nat s Harrym se konečně vyhrabali ze závěje a postavili se po boku svých přátel.

„Co tady děláte?“ promluvil Potter neobyčejně tvrdým hlasem.

„Jen jsme tak procházeli kolem,“ odvětila jedna postava, „a úplně náhodou jsem na vás narazili.“

„A tomu jako máme věřit, jo?“ ušklíbla se pohrdlivě Natalia.

„Máš moc ostrý jazýček, Blacková,“ zasyčel někdo. „A moc mluvíš.“

„To víš, já jsem děsně ukecaná,“ odsekla dívka. „A aspoň ostatním odhalím svou tvář, zatímco vy se pořád jen schováváte za ty hnusný bílý masky.“

„Ale neříkej, že nás nepoznáváš,“ zašvitořila jedna Smrtijedka. „Minule jsi na nás byla tak milá.“

„Belatrix,“ vydechla Nat.

„A hele, tak přece jen nebudeš tak blbá, jak jsem si myslela,“ odvětila Bella.

„To víš, já jsem chytrá po své tetičce z ..jakého že kolena to jsi?“ zeptala se nevinně.

Harry vedle ní jen zasténal. Tušil, že tohle nedopadne dobře. Smrtijedů bylo pět, stejně jako jich, ale obával se, že tohle budou jedni z nejlepších. Minimálně už poznal Lestrangeovou a Malfoye. A všiml si, že Draco svého otce také zaregistroval. V tváři byl teď úplně bílý. Harry si jen mohl domýšlet, kdo jsou ti ostatní.

„Jsi moc drzá na to, v jakém jsi v postavení,“ pokračovala v rozhovoru Belatrix. Zřejmě si to náramně užívala, takovéto řeči.

„Zkrať to, Bello,“ okřikl ji jeden hlas. „Přišli jsme sem kvůli úkolu, ne proto, aby ses vykecávala se svým příbuzenstvem.“

Všem kromě Nat v tu chvíli zatrnulo. Moc dobře věděli, kdo je tento Smrtijed. Moc dobře si vzpomínali na jeho hlas, který je provázel šest let ve škole. Na Severuse Snapea, vraha Albuse Brumbála, se nedalo jen tak zapomenout.

„Stejně nám nikam neutečou,“ odvětila Lestrangeová. „Škoda jen, že tu s nimi není i Longbottom, toho bych moc ráda viděla. Ale Potter, Grangerová, Blacková a můj milý synovec Draco nám budou stačit.“

„Ještě jsi zapomněla na ni,“ upozornil ji další hlas, který tentokrát nikdo nepoznal.

„Ach ano,“ vydechla Belatrix. „Ale tahle holka mi taky někoho připomíná.“

Ginny se na ni jen vyděšeně podívala. Doufala, že nikomu ze Smrtijedů nedojde, kdo je.

„Je to mladá Weasleyová,“ ozval se zas Snape.

„Ach ta. No Luciusi, tvůj syn teda klesl pořádně hluboko. Paktuje se se šmejdy a krvezrádci.“

Harry využil chvíle, kdy se Smrtijedi nevěnovali jim a naklonil se k Nat, aby jí něco pošeptal. Ta to poté poslala dál ostatním.

„Můj pán se na tebe moc těší, Pottere,“ začala zase Bella.

„To já na něj taky. Už se nemůžu dočkat, až tomu hadímu ksichtu nakopu prdel,“ odsekl Harry.

„Crucio,“ zavřeštěla Smrtijedka v odpověď a seslala na Vyvoleného kletbu bolesti.

Ale přesně na tohle Harry čekal. Lehce se kouzlu vyhnul a sám vyslal na ženu vlastní kouzlo. V ten samý okamžik se dali do boje i ostatní. Bylo však vidět, že přívrženci Voldemorta jsou mnohem lepší a mnohem sehranější. Hravě odvraceli všechny kouzla, která na ně letěla a opláceli to mnohem vyšším kalibrem. Po pár minutách už začínali být všichni mladí dost unavení. Harry se jen zoufale podíval na Nat, která už používala jen obranná kouzla a štíty. Byla z nich nejméně zvyklá na boj, a to se odráželo na tom, co předváděla. Když ale zavadil koutkem oka o Ginny, zjistil, že ani ona na tom není nejlépe. Ze všech sil se snažil vymyslet něco, co by je zachránilo, ale bylo to těžké, když musel neustále uskakovat nějakým kouzlům. Nakonec ale přišel na něco, co by jim mohlo zachránit život.

Co nejnenápadněji se přesunul vedle Draca a v nestřežené chvíli mu něco řekl. Ten jen přikývl a přenechal mu svého protivníka. Sám se naopak přesunul k Hermioně a taktéž jí cosi řekl. I ta se pak přesunula jinam. Jak to tak vypadalo, Smrtijedi si něčeho podivného nevšimli. Mysleli si, že jde jen o výměnu protivníků. Ale tomu tak nebylo.

„Teď!“ vykřikl najednou Harry a rozeběhl se k Nat.

Zahlédl, jak se i Draco přesunul k Ginny, zatímco Hermiona hned s hlasitým prásk zmizela. Během okamžiku zmizel i Draco s Ginn. Na bojišti tak zůstala jen Natalia s Harrym. Ten, když viděl, že jeho přátelé jsou v bezpečí, už na nic nečekal a rozeběhl se ke své dívce. Cestou se vyhnul několika kouzlům, které ně něj vyslali Smrtijedi, když si všimli, co se děje. Ale ani to ho nezbrzdilo. Okamžitě popadl Nataliu a bez meškání se i s ní přemístil pryč.

Jakmile to ale udělal, věděl, že ještě nemají vyhráno. Věděl, že po nich zbude jakási stopa, která na ně může opět navést Smrtijedy. Z toho důvody je přemístil do nějaké ulice, odkud se vydali dál.

„Kam to jdeme, Harry?“ zeptala se za běhu Nat.

„Co nejdál odtud. Pořád nás můžou nalézt,“ zahlaholil.

V další chvíli uslyšel asi dvoje prásknutí. Okamžitě mu došlo, že je přívrženci Pána zla našli.

„A kde jsou ostatní?“ ptala se dál dívka.

„Nevím. Řekl jsem jim, ať se prostě přemístí kamkoliv, jen ne k ústředí.“

Nat pochopila, že ve hře je stále jejich utajení a už se na nic neptala. Jen běžela a běžela, dokud mohla. Slyšela, jak se za nimi někdo žene. Když zabíhali za roh ulice, otočila se a spatřila dvě zakuklené postavy, jak je pronásledují.

„Zaboč,“ řekla najednou.

Pak strhla Harryho do jedné postranní uličky a spolu s Harrym se přikrčila za jeden kontejner, který tu stál. Doufala, že Smrtijedům nedojde, že se jim schovali. Ulice, kterou běželi, byla totiž dost krátká a mohla navodit dojem, že ji stačili proběhnout dřív, než se tam jejich pronásledovatelé dostali. Za několik vteřin uslyšeli kroky, které se vřítily na hlavní ulici.

„Kde jsou?“ vykřikl rozhořčeně jeden hlas, ve kterém oba schovaní poznali Luciuse Malfoye.

„Asi běželi dál,“ mínil druhý.

„To nemohli stihnout.“

„Ta ulice je dost krátká a oni měli pořádnej náskok.“

Natalia se neklidně zavrtěla. Nelíbilo se jí, jak to Malfoyovi pálí. Doufala, že mu tuhle myšlenku ten druhý vymluví. Jen tak mimoděk se podívala za sebe a strnula. Přímo za ní seděla obrovská krysa a pozorovala ji svýma hnědýma očima. Beze slova se otočila na Harryho a zatahala ho za rukáv, aby mu svůj objev ukázala. Sice se krys a podobných hlodavců nebála, ale stejně se jí přítomnost toho stvoření moc nelíbila.

„Měli bysme se tu radši rozhlédnout,“ rozhodl Malfoy. „Ty běž dál a já zůstanu tady.“

V dalším okamžiku se druhý Smrtijed rozeběhl dál, zatímco Malfoy zamířil k nim do uličky. Nat ani Harrymu, který se ještě ani neobtěžoval podívat na to, co za nimi sedí, se to nelíbilo. Obávali se toho, co přijde. Když Malfoy došel až k popelnici, napadla Nataliu jedna bláznivá myšlenka. Podívala se na svoje ruce, na kterých měla nasazené rukavice a pak se beze slova obrátila. Vzduchem se rázem rozneslo pískání vlezlé krysy, kterou Nat právě chytila za ocas. Pak ji obloukem hodila na Smrtijeda, který se zrovna vynořil zpoza popelnice. Když se ozval Luciusův příjemný hlásek, dívka hned poznala, že se trefila. Okamžitě popadla Harryho za ruku, využila Malfoyovi nepozornosti a hnala se dál.

Na konci ulice ale narazili na další problém. Objevil se tam totiž ten Smrtijed, který prve doprovázel Malfoye. Nat se zoufale podívala na Harryho. I ten tím byl očividně zaskočen.

„Co teď?“ zeptala se Natalia zoufale.

„Musíme se znova přemístit,“ rozhodl Potter a i s ní se přemístil pryč.

Tentokrát se objevili v lese na nějakém palouku. Zatímco dívka se kolem sebe dezorientovaně rozhlížela, Harry přejel louku jediným pohledem a už vláčel Nat dál. Oba se snažili postupovat co nejrychleji. Doufali, že sem už se za nimi jejich protivníci nepřemístí. A i kdyby, nemuseli by je v lese najít. Když ušli asi tři sta metrů, ke své smůle zase uslyšeli prásknutí.

„To snad není možný,“ zašeptala Nat. „Pokaždé nás najdou.“

„Tentokrát už ne,“ zadoufal Harry. „Ještě asi padesát metrů a jsme venku z lesa.“

„Jsi si jistý? Mě připadá, že to nikde nekončí.“

„Jsem si jistý,“ přikývl a pomalu a co nejtišeji pokračoval v cestě.

Natalia tedy vyšla za ním. Zdáli však slyšela, jak se Smrtijedi dohadují, kudy se mají vydat. Jediným štěstím bylo, že v lese nebyl sníh, stromy ho zachytily, takže nemohli jít po jejich stopách. V bahně žádné nezůstávaly, na to byl moc velký mráz. Po chvíli hluk hlasů ustal a vypadalo to, že jejich pronásledovatelé se vydali na jinou stranu.

Hned na to se Nat s Harrym vynořili z lesa. V dáli byla vidět jakási malá vesnička a přímo pod nimi se nacházelo podivné, pokřivené stavení. Dívka na to jen udiveně pohlédla a pak se zahleděla na Harryho.

„Proč sem?“ zeptala se.

„Nic jiného mě nenapadlo,“ pokrčil chlapec rameny. „A asi budeme muset dovnitř. Přemístit se by nebyl dobrý nápad.“

„Když myslíš. Ale s otevřenou náručí nás nepřijmou. Nevím, jestli by nebyli lepší ti Smrtijedi.“

„Nepřeháněj.“

S tímto se oba vydali na cestu ze svahu dolů. Nat šla první a Harry za nimi kouzlem zametával stopy, aby na sebe ničím neupozornili. Po pěti minutách se konečně dostali až na hranice pozemku, který patřil Weasleyovým. Natalia bez zaváhání otevřela branku a vešla na zahradu. Harry ji napodobil. Ale ve chvíli, kdy zacházel za kůlnu se otočil. Uviděl, jak někdo vylezl z lesa, kde před chvílí byli i oni. Nebylo pochyb o tom, kdo to je.

„Myslíš, že nás viděli?“ zeptala se Nat, která se také podívala nahoru.

„Myslím, že ne. Je to dost daleko a pokud nedokáží prohlédnout dřevo…“

„Snad máš pravdu,“ pokývala hlavou, došla až k domovním dveřím a zaklepala na ně.

Po chvíli čekání se konečně ozval klapot něčích bot a v další chvíli se ozval hlas paní Weasleyové.

„Kdo to je?“

„To jsem já, paní Weasleyová, Harry,“ promluvil raději Potter.

Bylo vidět, že žena za dveřmi zaváhala a nebyla si jistá, jestli to není nějaká léčka. Také jaká byla pravděpodobnost, že by se u nich Harry ukázal.

„Kdy jsi poprvé uviděl Rona?“ zeptala se Molly po chvíli.

„Na nádraží King´s Cross, když jsem nevěděl, kudy se mám dostat na nástupiště devět a třičtvrtě.“

V další chvíli se otevřely dveře. Paní Weasleyová se na Harryho mile usmála, ale když uviděla Nataliu, její výraz se rychlostí blesku změnil na odmítavý a nepřístupný.

„Nebudeme vás dlouho otravovat,“ řekl rychle Harry. „Jen bysme potřebovali použít váš krb a dostat se na ústředí.“

„Oh, jistě,“ řekl žena, ale byl v tom cítit podivný chlad.

Nat pochopila, že v tomto domě rozhodně není vítána. Paní Weasleyová už na ni zanevřela natolik, že jí ani nestála za pohled. I když..Co mohla čekat. Mohli být rádi, že jim dovolí použít jejich krb.

„Co tě sem vlastně přivádí, Harry?“ ptala se Molly, zatímco šli do obývacího pokoje. Záměrně se ptala jen v jednotném čísle, aby tak dala najevo, že o Nataliu tu nikdo nestojí.

Harry střelil po Nat pohledem. Nevěděl, jestli má říct pravdu nebo ne. Nakonec to za něj však vyřešila Natalia.

„Utíkali jsme před Smrtijedy,“ poprvé promluvila dívka. „A Harry nás přemístil kousek od vás, tak jsme mysleli, že…“

„Před Smrtijedy?“ zděsila se žena. „Jak vás proboha mohli…“

„Byli jsme venku na procházce,“ rozpovídala se Nat, „když nás najednou přepadli. A protože jsme se jim nemohli ubránit, tak jsme se museli přemístit, ale i tak nás stále pronásledovali.“

„A nestalo se vám nikomu nic?“

„To nevíme,“ vzal si slovo raději Harry. „Rozdělili jsme se. Proto musíme co nejdřív domů. Abychom to když tak oznámili ostatním.“

„Samozřejmě,“ přikývla Molly a konečně se dostali do obývacího pokoje, kde byl krb.

Narazili tam však na menší zádrhel. V místnosti byli všichni Weasleyovi, teda až na Billa a Charlieho, ti byli v cizině, a Ginny. A také zde seděly Elizabeth a Lenkou. Všichni se na nově příchozí okamžitě podívali. Zatímco pan Weasley a obě dívky je pozdravili, Ron se raději zahleděl jinam a dvojčata se postavila, aby se s nimi mohli přivítat.

„Tak jsme slyšeli o tom tvém hrdinském kousku,“ usmál se Fred na Nataliu. „Jaký to bylo, v tom oblouku?“

„Radši se ani neptej,“ pousmála se dívka. „Rozhodně ti nepřeju nic podobného zažít.“

„Aby sis ty nehrála na hrdinku,“ ozval se ledovým hlasem Ronald.

„Na nic si nehraju. Na rozdíl od tebe,“ spražila ho pohledem a vydala se ke krbu. Bez jediného slova popadla letax, který jí nabízela paní Weasleyová a vlezla dovnitř. „A vy se stavte,“ křikla ještě na Freda s Georgem, než zmizela v plamenech.

Harry ji po kratším zaváháním následoval. Přemýšlel o tom, jestli něco neřekne svému bývalému příteli, ale nakonec se rozhodl pro variantu ne a také vlezl do krbu, stejně jako jeho přítelkyně. Pak i on zmizel z Doupěte.

26.12.2007 20:08:33
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one