My world of fantasy...

38. KAPITOLA - ROZHOVOR S NEČEKANÝM KONCEM

Tak tady mám pro vás takovej menší Vánoční dárek..=D Chtěla jsem přidat ještě něco, ale časově mi to bohužel nevyšlo, ale možná že se mi to povede během dalších dní...Každopádně počítám s tím, že dneska už se na komp nedostanu, takže přeju všem krásné a veselé Vánoce a tak dále..=D Doufám, že vás touhle kapitolou potěším, některé sice ne (a nebudu říkat koho), ale ty ostatní..=D Tak vás ještě poprosím o komenty a jdu si lehnout..Na to, že mám ráno zdobit stromeček..No, jsem zvědavá kdo mě dostane z postele..=D
______________________________________________

Druhý den ráno se Nat s trhnutím probudila. Nebo ji spíš někdo probudil. Unaveně otevřela oči a spatřila svého otce, jak se nad ní sklání. Došlo jí, že to byl on, kdo ji probudil. Na tváři se jí okamžitě objevil naštvaný výraz. Podle hodin totiž bylo teprve deset.

„Co je, tati?“ zeptala se ne moc milým tónem. „Vždyť je ještě brzo.“

„To možná je,“ ušklíbl se Sirius, „ale mám pocit, že jsi říkala, že jdeš dneska na ten fotbal. A na náměstí už asi deset minut stepuje jeden kluk a očividně na někoho čeká.“

Natalia jen vykulila na otce oči. To, že někam má jít jí úplně vypadlo. Pak jako střela vylétla z postele a vběhla do koupelny. Ani ne za pět minut z ní zas vyšla ven, tentokrát již upravená. Všimla si, že Sirius stále je u ní, sedí na posteli a hledí na ni, ale nevěnovala tomu moc pozornost. Místo toho vyběhla ven na chodbu.

„A to jdeš jako takhle?“ křikl za ní její otec.

„Jo,“ ozvalo se v odpověď.

Dívka pak rychle sběhla dolů do haly. Tam narazila na Harryho a Hermionu, jak vycházejí z kuchyně, ale moc pozornosti jim nevěnovala. Popravdě by si jich ani nevšimla, kdyby je málem nesmetla.

„Sorry,“ křikla za nimi a běžela dál.

Neviděla tak Harryho překvapený výraz, ani ten Hermionin, který byl ale spíš smutný a zklamaný. Nat vesele vyběhla na ulici a už z dálky viděla, jak na rohu ulice stepuje Jack. Naštěstí byl zády k ní, takže neviděl, odkud vyběhla. Jinak by z toho mohl být docela problém.

Když udělala několik kroků, Jack se konečně otočil a pohlédl na ni. Bylo na něm vidět, že tu stojí docela dlouho a byla mu i zima.

„Ahoj,“ usmála se na něj Natalia, když přešla až k němu. „Promiň, zaspala jsem,“ řekla omluvně.

„To je v pořádku,“ odvětil chlapec. „Stejně to začíná až..“ podíval se na hodinky, „za čtvrt hodiny.“

„Cože?“ vyhrkla Nat. „Ježiš, Jacku, promiň..Já jsem nevěděla, že už je tolik.“

„Klídek. To stihneme,“ usmál se i Jack. „Teda, pokud hned vyrazíme.“

„Fajn, tak jdeme?“ zazubila se na něj Natalia a vyrazila vpřed.

Jack se na ni jen udiven podíval, ale okamžitě se vydal za ní a dohonil ji.

Nat nakonec s Jackem strávila celý den. Zápas nakonec stihli ještě v čas a Jackův otec jim dokonce nechal jedny z nejlepších míst. Za což byla Natalia velice ráda, měla krásný výhled a také tam nebyla taková zima, jako jinde. Spokojeně pozorovala svůj oblíbený fotbalový tým a nadšeně mu fandila. Když zápas skončil, s úsměvem na tváři se Jack s Nat vydali pryč ze stadionu.

Nyní vyrazili do města. Za společného hovoru prošli docela velkou část vánočního Londýna. Nakonec zapadli do jedné malé, ale velmi útulné kavárny, kde zůstali po zbytek odpoledne. Nic jim tam nechybělo. Byla tam příjemná obsluha, příjemná atmosféra..Nat se cítila úplně jinak než předtím. Tady ji pranic netrápilo. Nebyl zde žádný Harry, žádná Hermiona, dokonce ani Voldemort a jeho Smrtijedi. Prostě nic čarodějného. Natalia opět propadala do světa, na který byla celou dobu zvyklá. Opět se cítila jako ta holka, kterou byla před svými sedmnáctými narozeninami.

Když se pozdě večer loučila s Jackem, uvědomovala si, že po tomto životě se jí stýská. Stýskalo se jí po jejím bezstarostném životě. Stýskalo se jí po všem. Přestože už tady měla svého otce, neměla tu nic z toho, co dřív tak milovala. Neměla tu partu přátel, jen Draca a Ginny. Neměla tu svého kluka. Když to tak vzala, neměla tu skoro nic. Bylo jí z toho skoro do pláče.

„Tak zatím,“ rozloučil se s ní Jack a políbil ji na tvář.

„Kdy se zas uvidíme?“ zeptala se Nat s nadějí.

„To nevím,“ odvětil chlapec. „Zítra odjíždím s rodinou za prarodiči. Na celé svátky,“ zašklebil se. „Sice se mi tam vůbec nechce, ale co nadělám. Už jsem to slíbil. Ale co ty, kde budeš?“

„Asi tady. S tátou, Grace a ostatními..“

„Nevypadáš moc nadšeně.“

„Taky bys nebyl. U nás je to všechno jiné, než u tebe nebo u jiných lidí. Takové..zvláštní. nejsem na to zvyklá. A chybí mi to naše trajdání po barech, útěky z domova…To bylo aspoň nějaké vzrůšo, ale teď..Táta by byl nejradši, abych byla jen doma. Že mi prej venku hrozí nebezpečí a kdesi cosi.“

„Má o tebe prostě jen strach,“ namítl Jack rozumně.

„Já vím. Ale stejně mě to štve,“ povzdechla si Nat. „Tak se měj a hezké svátky,“ rozloučila se i ona a taktéž ho lehce políbila na tvář, stejně jako on před chvílí.

S těmito slovy se otočila a vydala se na Grimmauldovo náměstí. Už ani jednou se neotočila a nepodívala na Jacka, který odcházel na úplně jinou stranu. Pomalu se loudala k domovu a brodila se přitom vysokým sněhem. Mohla sice jít vyšlapanou cestičkou, ale ona dala přednost neupravené části chodníku. Rozmrzele se prodírala silnou vrstvou sněhu a nevšímala si pohledů okolních chodců, kteří ji sem tam míjeli. Bylo jí jedno, co si o ní ostatní myslí. Stejně už je neuvidí, tak proč se zajímat o to, co si o ní myslí.

Po docela dlouhé době konečně dorazila na Grimmauldovo náměstí a zastavila se před domy jedenáct a třináct. V duchu si vybavila adresu jejich domova, ale i když už tam dům stál, ona ven nešla. Jen tam stála na chodníku, s rukama zabořenýma v kapsách a mračila se na tu barabiznu, která se před ní objevila. Vůbec se jí nechtělo jít dovnitř. bylo jí jasné, že otec ji nepochválí za to, v kolik zas přišla. To, že už je dávno tma, to moc neřešila. Stejně se stmívalo velmi brzy. Ale to, že už bylo devět hodin pryč, to asi Sirius nepřejde jen mávnutím ruky. Zas na ni bude naštvaný, a to Nat nechtěla. Ale nyní s tím už nic nadělat nemohla. Zhluboka se nadechla a vešla do domu. V tichosti prošla halou a vešla do kuchyně. Tentokrát ale nerozrazila dveře jako vždy. Tentokrát je otevřela pomalu a ve vší tichosti.

„Dobrý večer,“ pozdravila všechny v místnosti.

„No to je dost, že jdeš,“ uvítal ji Sirius. „Kde jsi zas byla? Říkala jsi, že jdeš jenom na ten fotbal a…“

„Promiň, ještě jsem s Jackem byla v kavárně a nějak jsem si nevšimla, že už je tolik,“ vymlouvala se dívka.

„Tys byla s Jackem? S tím Jackem?“ vykulila na ni oči Ginny, když zaznamenala jméno svého bývalého přítele.

„Jo, byla. Náhodou jsem ho včera potkala, tak jsme si dneska vyrazili. Takové shledání po dlouhé době,“ usmála se Natalia. „Máme něco k jídlu?“ otočila se na svého otce. „Mám hlad jako vlk.“

„Ne. Máš chodit v čas.“

„Ok. Takže budu o hladu,“ pokrčila rameny a zas se otočila k Ginny. „Jo a mám tě pozdravovat,“ vzpomněla si ještě.

„Dík,“ usmála se Ginn. „A co, jak se má? A co Will?“

„Ten zůstal v tý Americe,“ vysvětlila Nat. „Prej se tam dostal na školu a asi tam i zůstane. A Jack se má dobře. Aspoň tak působí.“

„Hele, to je ten tvůj bývalý, ten Jack?“ došlo konečně Dracovi.

„Jo, je,“ přikývla Ginn.

„A proč s ním je teďka Nat?“

„To by mě taky zajímalo.“

„Hele, já s ním nic nemám,“ ohradila se okamžitě Natalia. „Jen jsme spolu byli na fotbale a pak v kavárně. Nic víc. Víš kolik jsme toho měli na povídání? Za ty měsíce?“

„Takže s ním nic nemáš?“ optala se podezřívavě Ginny.

„Ne. Stejně už ho zas nějakou dobu neuvidím. Jede s rodiči za babičkou a dědou na celé svátky. Což mě teda docela mrzí. V poslední době to byl jediný kluk, který se o mě zajímal,“ řekla a lupla očima po Harrym, který seděl kousek od ní společně s Hermionou.

Sirius okamžitě zpozorněl. Celou dobu totiž ty tři poslouchal a zdálo se, že konečně přicházel na kloub tomu, proč je mezi jeho dcerou a Harrym tolik napětí. Ale raději jim do toho nezasahoval. Věděl, jak je jeho dcera výbušná.

„Ale Jack by nebyl špatná partie,“ pochopila Ginny to, na co Nat narazila. „Je to celkem fajn kluk. A navíc už tě zná a jestli o tebe aspoň trochu jeví zájem..Měla bys to zkusit.“

„Myslíš?“ dělala nerozhodnou Natalia.

Draco zatím měl co dělat, aby se nerozesmál. Ta debata byla tak stupidní, až to bilo do očí, že je to všechno jen hrané. Avšak koutkem oka ještě stihl pozorovat Harryho s Hermionou. Viděl, že Potter nějak podivně ztuhl a nenápadně je poslouchal. Stejně jako Hermiona. Ti dva už se dávno mezi sebou nebavili.

„Myslím že jo,“ pokračovala dál Ginn.

„Hm, možná máš i pravdu. Navíc bych i mohla vypadnout z domu. Poslední dobou je tady taková divná atmosféra.“

„A proč asi?“ zasáhla jim do toho Hermiona, která už nevydržela být zticha.

„Nevšiml jsem si, že by jsme se s tebou bavili,“ zareagoval okamžitě Draco.

Hermiona se zarazila. Nečekala, že by jí tohle řekli: „Já..tak se nemáte bavit tak nahlas. Ostatní to otravuje.“

„Fakt?“ podivila se Nat a rozhlédla se kolem. „Nevšimla jsem si, že by to Shanon s Ciss a Tonks nějak rušilo. A ani táta na to nevypadá,“ pohlédla na svého otce, který se urychleně začal bavit s Remusem. „A vy dva vůbec nemusíte poslouchat. Je to nezdvořilý.“

„Já..My,“ zakoktala se Hermiona.

„Ale copak, došly ti slova?“ nenechal na sebe čekat Draco. „To je ale mrzuté. Hermiona Grangerová a nemá slov. To by se mělo nějak zapsat.“

„Nech ji na pokoji,“ promluvil poprvé Harry.

„Promiň, Pottere, ale neměla jsem dojem, že se tě to nějak týká,“ odvětila chladně Natalia.

„Nat, co se to s tebou děje? Od té doby, co ses vrátila jsi úplně jiná,“ řekl Harry tom, co ho už déle trápilo.

„Se mnou nic není,“ odsekla dívka. „To ty by ses nad sebou měl zamyslet.“

„Co jsem ti proboha udělal?“

„Ty? Vůbec nic,“ odvětila ironicky a zvedla se ze židle. „Dobrou noc,“ popřála všem přítomným a vyšla ven z místnosti.

S dusotem vyběhla schody a vběhla k sobě do pokoje. Aniž by zavřela dveře, praštila sebou na postel a zůstala ležet tak, jak dopadla. Už pomalu ani nevěděla, co si má o tom všem myslet. Jednou si jí Harry vůbec nevšímá, pak zas se stará o to, co s ní je...Měla z toho všeho v hlavě zmatek.

Jak tak ležela, ani si nevšimla, že do pokoje někdo vešel a zavřel za sebou dveře. Všimla si ho teprve když na ni promluvil.

„Nat?“ oslovil ji.

„Co tu děláš?“ zeptala se překvapená dívka. „Jak ses sem dostal?“

„Měla jsi otevřeno,“ vysvětlil Harry. „Potřebuji s tebou mluvit.“

„Ono je o čem?“ odsekla Natalia tvrdě.

„Myslím, že jo,“ řekl Potter vážně. „Proč jsi taková?“

„A jaká bych měla být? Jaká?“

„Nevím. Ale předtím ses chovala jinak. Teď jsi na mě pořád naštvaná, na Hermionu zlá…Lítáš venku s nějakým klukem. Proč?“

„Ty se ptáš proč?“ podivila se Nat. „Možná proto, že jsem čekala trochu jiné uvítání,“ otočila se a zahleděla ven z okna. „Myslela jsem, že ti na mě aspoň trochu záleží, minimálně jako na kamarádce, ale to jsem se asi spletla.“

„Na…“

„Po tom, cos mi tam na chodbě řekl, jak jsi mě políbil..Myslela jsem, že ti na mě záleží. Jenže po tom chladném přivítání. Jak si myslíš, že mi bylo, když jsem viděla, jak nadšeně se vítáš s tátou? Myslíš, že mi v tu chvíli bylo do zpěvu?“

„Nevěděl jsem, jak se k tobě mám po takové době chovat,“ snažil se to vysvětlit Harry. „Nevěděl jsem, co ke mně cítíš.“

„Já jsem v tom oblouku prožila jen několik hodin. Myslíš, že se za tu dobu něco změnilo? Všechno, co jsem ti napsala do toho dopisu byla pravda.“

„Odešla jsi bez toho, aniž bys mi cokoliv řekla.“

„Protože pak už bych odejít nedokázala. Nemohla bych tě opustit. Tohle byl jediný způsob, jak to udělat. Jak zachránit mého otce.“

„Říkali jsme, že to uděláme společně,“ namítl Harry.

„A co by se stalo, kdybys tam náhodou zemřel?“ pohlédla na něj vážně Natalia. „Bylo by to jen kvůli mně. Protože kdybych tady nebyla, nedozvěděl by ses o tom, že existuje cesta, jak se dostat do oblouku. Navíc jsem si nechtěla vzít na triko, že by kvůli mně někdo zemřel. Svůj život jsem byla ochotná obětovat. Pro tátu vždycky. Ale ničí jiný ne.“

„Ale asi jsi nezvala v potaz to, že mě na Siriusovi záleží. Že je pro mě jako otec,“ vyjel na ni Harry.

„Právě že vzala,“ odvětila smutně Nat. „Vím, co on pro tebe znamená. To bylo jedním z důvodů, proč jsem ho tolik chtěla zachránit. Chtěla jsem, abys byl šťastný. Aby sis pořád nevyčítal jeho smrt. Já jsem byla ochotná obětovat všechno pro to, abych ho zachránila. Málem jsem tam zemřela, a to hned několikrát. Nechybělo mnoho a zůstala bych tam také. A možná by to i bylo lepší,“ řekla najednou. „Možná by mi tam bylo i líp než tady.“

„To neříkej. Nevíš, jaký by to tam bylo.“

„To ne,“ souhlasila s ním. „Vím, že by to nebyla procházka růžovou zahradou, ale to tady taky není. Nemáš proč být tady šťastná. Sice zde mám otce, ale to je asi tak všechno,“ rozpovídala se a hleděla přitom chlapci do očí. „Nemám tu skoro žádné přátele. Ven skoro nemůžu. Pokaždé z toho mám jen problémy. Copak můžu za to, že se tam venku poflakují Smrtijedi a jen tak náhodou už ví o tom, že existuju a že jsem dostala jednoho z jejich nepřátel ven z oblouku a že u sebe ukrývám dva jejich uprchlíky? Byla bych mnohem radši, kdybych byla tam, kde jsem šestnáct let žila. Pryč od všech čar a kouzel. Pryč od toho všeho. Aspoň bych tam měla přátele. A hlavně kluka, který mě miluje. Kterému na mě záleží.“

Harry se na ni jen zaraženě podíval. Mnoho věcí z toho, co mu teď řekla, nevěděl. nikdo mu neřekl o tom, že o ní Smrtijedi ví. Ani o tom, jak se tady cítí.

„Mě na tobě záleží, Nat,“ promluvil potichu.

„A že to dáváš pěkně najevo,“ usmála se hořce Natalia. „Staral ses o to, jak se cítím, když jsem se vrátila? Skoro ne. Ale co jsem musela v tom oblouku dělat, to tě zajímalo. A Hermionu zrovna tak. Myslíš, že jsem o tu její pomoc stála? Raději bych měla všechna ta zranění zpátky, než aby mi pomáhala. Vždyť ji zajímalo hlavně to, jestli jsem viděla toho Antoniuse. A že se mi o tom nechce mluvit, to vás ani nenapadlo, co?“ ušklíbla se. „Nebo ty jsi snad rád vyprávěl o tom, co se ti kde stalo?“

„Ne, neměl jsem rád, když se mě na to někdo ptal,“ přikývl Harry. „Ale jak jsem měl vědět, že ti to bude tak vadit? Že o tom nebudeš chtít mluvit.“

„I kdybych chtěla, tak to asi nebudu dělat před ní, ne? Jestli sis toho ještě nevšiml, tak spolu moc nevycházíme. Já nedokážu ze dne na den změnit svůj vztah k ní. Chápu, že pro tebe je to kamarádka, ale pro mě ne.“

„Jenže to mě v ten okamžik nenapadlo. Nevěděl jsem, že ji nemusíš..“

„Aha. A kde jsi byl ty měsíce předtím? Vždyť jsi moc dobře věděl, jaký spolu máme vztah. To jsi se se mnou ještě docela bavil, ne? Tak jak jsi na to mohl zapomenout?“

„Proč mi všechno jen vyčítáš? Děláš, jako bych za všechno mohl jen já. Jako ty bys v tom byla úplně nevinně. Jak myslíš, že mi bylo po tom, když jsi odešla? Pořád jsem doufal v to, že se vrátíš, ale po nějaké době jsem tu naději ztratil. Nevěřil jsem, že se ještě vrátíš. A ty se najednou objevíš ve dveřích, jako by se nechumelilo. Nečekal jsem to. Proto jsem tak zareagoval.“

Nat chvíli trvalo, než se opět promluvila: „Já tě chápu, že jsi byl zaskočený, ale…Ostatní se se mnou přivítali mnohem radostněji. V tom jsem cítila to, jak jsou rádi, že jsem zpátky. Jak mě rádi vidí. Ale u tebe ne. Nic z toho, co jsem cítila dole, jsem tady nahoře necítila,“ povzdechla si.

„Nat, já…“

„Prosím tě, nic neříkej,“ zarazila ho dívka. „Odejdi. Prosím. Chci být sama.“

„Neodejdu, dokud ti neřeknu to, co chci,“ zaprotestoval Harry. „Jak si myslíš, že jsem se k tobě měl chovat? Když jsem ti řekl já, co k tobě cítím, odmítla jsi mě. Co na tom, že jsi mi to pak napsala v dopise. Nevíš, jak jsem se tehdy cítil já.“

„Nemohla jsem tehdy jinak..“ namítla Nat.

„A to jsem měl asi tušit jak? Já nedokážu předvídat budoucnost. Ani to, co cítíš, Natalio. Kdes vzala tu jistotu, že se v tom, co k tobě cítím, nic nezměnilo?“

„Víš, že ani sama nevím?“ odvětila zprudka Nat. „Asi jsem moc naivní. Asi jsem si myslela, že ti na mě záleží víc, než tomu je doopravdy. Ale dík, že jsi mi to aspoň řekl. Aspoň vím, na čem jsem.“

„Nedělej ze všeho hned ukvapené závěry. Neřekl jsem, že to tak je. Jen jsem to nadhodil. A navíc. Ty se taky nechováš, jako by ti na mě nějak záleželo. Taháš se támhle s nějakým klukem a…“

„S Jackem nic nemám,“ ohradil se hned Natalia. „Ale jemu na mě aspoň záleží. S ním si můžu skvěle popovídat. A taky ví, co bych třeba chtěla. I když mě od léta neviděl, pořád ví, jak se ke mně má chovat. On mě taky neviděl dlouho. A taky si myslel, že mě už nikdy neuvidí. Ale zachoval se ke mně úplně jinak než ty.“

„Takže ten špatnej jsem tady jen já, co?“ ušklíbl se Potter. „Ale jak jinak. já zapomněl, že ty jsi ta paní dokonalá,“ zvedl se a chtěl odejít.

„Když si to myslíš,“ křikla za ním Nat a také se zvedla z postele.

Ale na rozdíl od něj se vydala směrem do koupelny. Ani se na Harryho neohlédla a vlezla tam. Hned, jak to udělala, se sesunula podél dveří a zahleděla se někam do neznáma. Moc dobře si uvědomovala, jak to všechno pokazila. Věděla, že za to Harry téměř nemohl. Že by byla i její chyba. Ale předtím si to nebyla schopná přiznat. Po chvíli se zase zvedla a posadila se na okraj vany. Pohled jí padl na její nohu. Opatrně vyhrnula nohavici a zahleděla se na dlouhou jizvu, kterou tam měla. Stále to ještě neměla pořádně zahojený. Stále ji to ještě bolelo. Ale to nikomu neřekla. Byla příliš hrdá na to, aby přiznala to, jaké má v noci bolesti. Že ji při každém pochybu noha bolí. Ačkoliv se to na první pohled nezdálo, dívce stále dělalo velké problémy chodit. Stálo ji velké úsilí nedat to najevo. I když před nějakou dobou hbitě vyběhla schody, stále nebyla v pořádku. To byl jen jeden z okamžiků, kdy bolest přešla. A jen proto, aby se za chvíli vrátila ještě intenzivnější než předtím.

Nakonec se rozhodla koupelnu opět opustit. Neměla proč tu být. Rázným krokem se vydala ven, ale nepočítala s tím, že se její noha ozve ještě více jak předtím. Jakmile překročila práh dveří, do nohy jí vystřelila taková bolest, že se sesunula na zem.

„Nat,“ vyhrkl nějaký hlas a dívka teprve teď zaregistrovala, že Potter vůbec neopustil místnost. „Jsi v pořádku?“ staral se a starostlivě k ní přiklekl.

„Jo, jsem,“ zavrčela Natalia a pokusila se zvednout. K jejímu štěstí se jí to bez nějakých komplikací podařilo a ona se zas posadila na postel. „Co tu ještě děláš?“

„Nedořešili jsme to.“

„Myslím, že už není co řešit.“

„To si nemyslím. Co máš s tou nohou?“ změnil Harry téma.

„Nic, co by tě mělo zajímat.“

„Už bys to dávno měla mít v pořádku.“

„Tak jak vidíš, v pořádku to není,“ odsekla.

„Pořád tě to bolí, co?“ nenechal se Harry odradit.

Na tohle už Natalia ani neodpověděla. Místo toho si lehla a rozhodla se Pottera úplně ignorovat. Nechtěla, aby se staral o to, co jí je.

„Proč jsi na mě tak hnusná?“ zeptal se Harry po chvíli, kdy Nat pořád mlčela.

Dívka se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a teprve potom zas promluvila: „Promiň,“ omluvila se mu. „Nechtěla jsem na tebe být taková. Jen…Ale nic.“

„Co jsi chtěla říct?“ dotíral chlapec.

„Nech to plavat. A jdi prosím pryč, Harry. Bude to tak lepší,“ řekla mírně, ale nepodívala se na něj.

„Nat, kdy pochopíš, že si s tebou chci normálně promluvit? Bez toho, abychom se pořád uráželi a napadali. Chci toho snad tolik?“

„Nechceš, ale…Se mnou si rozumně nepromluvíš, Harry. Ne teď a ne tady.“

„Sama víš, že to tak není. Ty se tomu rozhovoru jen bráníš. To se snad bojíš? Čeho?“

„Neřekla jsem, že se bojím. Jen o ničem teď nechci mluvit.“

„Ale já ano. Chci vědět, jak to mezi námi teď bude. Protože já se nechci pořád jen hádat. Nechci, abychom si pořád dělali naschvály.“

„Chtěl jsi říct, abych ti já nedělala naschvály,“ opravila ho Nat.

„Ne, nechtěl. Chtěl jsem říct přesně to, co jsem řekl. Nat, já tě mám pořád moc rád. Pořád mi na tobě záleží. Cítím k tobě stále to samé, co před několika měsíci.“

„To jako myslíš vážně?“ oživla dívka a udiveně se na něj podívala. „Po tom všem, jak jsem se k tobě v posledních dnech chovala? Jak jsem na tebe byla hnusná, házela ti věci do hrnku, lítala venku s jiným..“

„Jo, i přes to všechno,“ přikývl Harry. „Mrzelo mě to, jak se ke mně chováš, ale to je asi tak všechno. A když jsi mi to tady všechno tak pěkně vysvětlila..“ usmál se.

Nat se na tváři vyloupl šťastný úsměv. Vůbec nevěřila tomu, že by tohle mohl někdy říct. Ale opak byl pravdou.

„Jsi si vědom toho, do čeho se právě pouštíš?“ ušklíbla se, ale byl to úplně jiný úšklebek než všechny ty předtím.

„A moc dobře,“ usmál se i Harry a naklonil se k ní.

V další chvíli se jejich rty spojily. Nat se v ten okamžik cítila jako ten nejšťastnější člověk na světě. Konečně dosáhla toho, po čem tak dlouho toužila. Když se od sebe oddělili, na tváři jí stále hrál ten blažený úsměv.

„Takže co teď?“ zeptala se.

„Teď?“ zamyslel se na oko Harry. „Teď bych se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou nechtěla chodit.“

„Tak to si ještě musím hodně rozmyslet,“ ušklíbla se dívka a dělala zamyšlenou. „Ale jo, asi to s tebou zkusím.“

„Super,“ okomentoval to Harry a lehl si na postel. „Hele, cos teda dělala v tom oblouku?“ zeptal se.

„Cože?“ vypadlo z Nat a praštila ho polštářem. „To se jako hned zeptáš na tohle, jo?“

„A proč ne?“ podivil se Potter a stáhl dívku k sobě. „Nebo je to natolik tajné?“

„Úplně nejtajnější,“ usmála se Natalia a než stačil cokoliv říct, políbila ho. Pak si jen lehla vedle něj. Ale už se neusmívala. Na tváři teď měla vážný výraz. „Nejdříve jsem narazila na toho Antoniuse,“ rozpovídala se. „Pěkně protivnej starej dědek. Zeptal se mě, jestli opravdu chci splnit ty tři úkoly nebo se raději vrátím zpátky. Asi je jasný, co jsem si vybrala. Jakmile jsem si zvolila co chci, objevila jsem se v nějaké poušti. A přede mnou se tyčila obrovská chiméra.“

„Cože?!“ vyjekl Harry. „To proti tobě postavili dospělou chiméru?“

„Jo. Proti tobě taky nasadili draka, tak se moc nediv. A nepřerušuj mě. Už i tak je docela těžké o tom mluvit,“ řekla a vzpomněla si na ty chvíle, které strávila v oblouku.

„Promiň,“ zamumlal Harry a Nat zas pokračovala.

„Nemusím ti snad popisovat, co se dělo pak. Ty zranění mi samozřejmě způsobila ona. popravdě jsem si vůbec nevěděla rady, protože kouzla na ni moc nefungovala. Ale nakonec jsem ji stejně zabila, sice obyčejnou kudlou, ale přece. A mlč,“ okřikla ho, když viděla, jak se nadechuje k nějaké otázce. „Pak jsem narazila na sfingu. Ta mi dala tři hádanky, na které jsem musela odpovědět, jinak by bylo po mně. I tohle jsem nakonec zvládla, i když jsem měla hodně namále. Na hádanky já vůbec nejsem. To už mi byla milejší ta chiméra,“ ušklíbla se. „No a nakonec jsem se zas objevila u Antoniuse. Tentokrát byly všude mě těla všech lidí, kteří tam kdy spadli. A kousek ode mě východ z oblouku. Posledním úkolem bylo, že jsem musela mezi těmi všemi lidmi najít tátu. Už jsem to skoro vzdávala, když jsem si uvědomila, že v tom světě se mohu pohybovat jen pomocí myšlenky. Jen díky tomu jsem ho nakonec našla a dostala ven. A ještě předtím jsem teda toho dědka asi trošku nakrkla.“

„To by ti bylo podobný,“ usmál se Harry. „Abys někoho někdy neurazila.“

„Skoro nic jsem mu neřekla,“ ohradila se Nat.

„Já vím,“ zakroutil hlavou Potter. „Ty jsi takovej andílek.“

„Že jo,“ zazubila se Natalia a pak ho opět políbila.

24.12.2007 02:22:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one