My world of fantasy...

37. KAPITOLA - STARÝ ZNÁMÝ

Tak jsem tady s novou kapitolou..Ale popravdě musím přiznat, že jsem ji sem málem nedala...Dopsala jsem jí teprve před chvílí, takže je i docela krátká, ale doufám, že se bude i tak líbit. .A myslím, že takovou Tessinku třeba potěší. =D tak trošku jsem se inspirovala jejím komentem, ale nemyslte si, že se nechávám ovlivnit. Tohle jsem tam stejně chtěla dát, tak proč ne teď..=D
Tak snad se vám to bude líbit a komentujte, komentujte..=D
Kaitlin
_____________________________________________

Nat se spokojeně povalovala v posteli. Po včerejšku byla docela unavená. Nakonec se jejich procházka městem docela protáhla a domů se vrátili až kolem desáté hodiny večerní. Nikdo si nemohl stěžovat na to, že by ten den nebyl hezký. Sirius svou dobrou náladou všechny nakazil a nikdo nebyl tak pošetilý, aby se mu jí pokusil zkazit. Dokonce ani Natalia ne.

Asi po půl hodině se konečně vyhrabala z postele. Usoudila totiž, že by mohla vyrazit na menší vánoční nákupy. Neměla ještě žádný dárek a hodlala to co nejdřív napravit. A včera bohužel neměla šanci. Nechtěla, aby všichni věděli, co jim kupuje. Mělo to být překvapení.

Když sešla dolů do kuchyně, zjistila, že zase vstala mezi posledními. Dokonce i Draco už byl vzhůru, a to už bylo co říct. Ale při pohledu na hodiny zjistila, proč tomu tak je. Byla už téměř jedna hodina.

„No to je dost, že ses uráčila vylézt z postele,“ nezapomněl to okomentovat Sirius.

„Spánek je důležitý, tati. To snad nevíš?“ usmála se a posadila se rovnou k obědu. „A jídlo také,“ dodala, když viděla, jak na ni otec stále hledí.

„Tak v tom s tebou výjimečně souhlasím,“ zapojil se do rozhovoru i Draco.

„Ty aby ses do něčeho nepletl,“ ušklíbla se na něj Natalia.

„Jen jsem vyjádřil svůj souhlas,“ odvětil Malfoy zlehka a dál se věnoval svému obědu.

„Jo a dneska půjdu ven, jo?“ oznámila Nat Siriusovi s plnou pusou.

„Sama?“

„Jo. Potřebuju si něco zařídit.“

„Co by to tak asi mohlo být,“ zamumlal Draco vedle ní.

V další chvíli ale schytal od Nat pohlavek. Kvůli tomu vyplivl na stůl maso, které zrovna jedl. Natalia se na něj jen zhnuseně podívala, pak se koukla na jeho oběd, který ležel na stole a pak zas na něj. Nakonec se dala do smíchu.

„Čemu se proboha směješ?“

„Tobě, Dráčku,“ usmála se na něj sladce. „Tobě a tomu, jaký jsi prase.“

„A kvůli komu jsem to vyplivl?“

„No na mě se nekoukej,“ odvětila Nat. „Nebyla jsem to já, kdo měl blbý kecy.“

„Ale to…“

„Co kdybyste to radši uklidili a nehádali se zas o blbostech?“ ozvala se Hermiona, která seděla naproti nim. „Není to zrovna hezký pohled.“

„A já myslela,“ začala Nat, „že jsi na podobné věci zvyklá. Oprav mě, jestli se pletu, ale nedělal tohle Ronald skoro denně?“

Hermiona jen protočila oči v sloup a raději se věnovala svému jídlu. Poznala už, že k ní Natalia nechová zrovna přátelské city. Naopak. Viděla na ní, jak je naštvaná, že je tady. Co ale nevěděla bylo, proč jí tak vadí.

„Hele, Grangerová,“ nenechal na sebe čekat Draco. „Když jsi se mezi nás tak hezky vpletla, nechtěla bys to třeba uklidit?“

„Tos uhodl, Malfoy. Nechtěla.“

„Zkusil jsem to,“ prohodil Draco k Nat.

„Proč se do ní tak navážíte?“ zeptala se tiše Ginn, která seděla vedle Draca.

„Proč asi,“ ušklíbla se Natalia. „Asi sis všimla, že ji moc nemusím.“

„Jo, ale nemyslím si, že tohle je zrovna nejlepší způsob, jak řešit ten tvůj problém.“

„Já žádnej problém nemám. A s ní už vůbec ne,“ odsekla Natalia.

Rozhodla se, že se k Harrymu bude chovat tak, jak on k ní. Chladně a bez zájmu. Když o ni nejeví žádný zájem, ani jako o kamarádku, tak proč by se mu měla vnucovat. To ona nemá zapotřebí. Vždyť na světě bylo tolik kluků, tak proč by se měla vázat zrovna na něj?

Asi po deseti minutách konečně dojedla svůj oběd a spokojeně se rozvalila na židli. Zrak jí ulpěl na mase, které se stále válelo po stole. Zlomyslně se usmála a vytáhla hůlku, kterou měla v kapse. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že všichni jsou zabráni do nějaké debaty. Jemně tedy mávla hůlkou a maso se v tu ránu zvedlo do vzduchu a nenápadně plulo vzduchem. Zastavilo se až nad sklenicí, která patřila Harrymu a která byla plná dýňového džusu. Pomstychtivě se na chlapce podívala a pak hůlkou trhla. Kousek masa okamžitě spadl dolů do sklenice a rozstříkl její obsah všude kolem. Většina skončila právě na Harrym, který se naštvaně podíval na Nataliu.

„Proč jsi to udělala?“ vyjel na ni.

„Prostě se mi chtělo,“ odsekla Nat a odešla z místnosti.

Sirius se jen překvapeně hleděl za svojí dcerou. Nechápal, proč se ona a Harry takhle chovají. Všiml si, že spolu zrovna dvakrát nevycházejí a mrzelo ho to. Vždycky si přál, aby se Nat s Harrym kamarádila, ale bohužel se mu tohle přání nesplnilo. A přitom o něm zezačátku mluvila hezky. Došlo mu ale, že jejich vztah se musel změnit s jejich návratem. Přesto ale stále nepřicházel na to, proč se jeho dcera tak chová.

Ta mezitím vyběhla s dusotem nahoru po schodech do svého pokoje. Popadla bundu, kterou měla hozenou na židli, a kabelku a zas pelášila dolů. Nechtěla se zbytečně zdržovat, když nemusela. A navíc tak měla větší šanci na to, že nepotká Harryho nebo Hermionu.

Ale osud tomu chtěl, aby na Grangerovou narazila ještě dole v hale. Věnovala jí jediný opovržlivý pohled a chtěla pokračovat dál, když ji sama Hermiona zarazila.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala se dívka.

„To je snad moje věc, ne?“ odsekla Nat a chtěla pokračovat v cestě.

„Harryho tvoje chování mrzí,“ řekla Hermiona.

„A co jako? To se mám snad postavit na hlavu?“ ušklíbla se Natalia.

Moc dobře si uvědomovala, že by se takhle chovat neměla. Bylo to chování typické pro Zmijozely. Jenže Nat věděla, že ona rozhodně není čistokrevný Nebelvír. Moudrý klobouk by ji tam zřejmě ani nezařadil.

„Proč jsi taková?“ otázala se Hermiona vážně.

„Jsem taková, jaká jsem. A vaše mínus, když se vám to nelíbí,“ křikla na ni a vykráčela z domu.

Venku byla stále silná pokrývka sněhu. Od předchozího dne ho ještě přibylo. Ale dívce to nevadilo. Měla tu studenou bílou hmotu ráda. Pomalu odcházela z Grimmauldova náměstí a hleděla přitom na zem. V hlavě jí stále zněla Hermionina slova, že to Harryho mrzí. Nechápala to. Nechápala už vůbec nic.

„Když ho to tak mrzí,“ mumlala si sama pro sebe, „tak proč se mnou vůbec nemluví.“

Tohle byla jedna z věcí, které ji trápily. Ale snažila se přes ně přenést. Nechtěla se kvůli jednomu pitomci trápit.

Asi po půl hodině chůze konečně došla na jednu z rušných ulicí. Všude kolem ní chodili lidé, kteří stejně jako ona sháněli na poslední chvíli dárky pro své blízké. Většina z nich už se tvářila pěkně otráveně. Bylo na nic vidět, že už chtějí mít tohle vánoční šílenství za sebou, ale Nat s nimi kupodivu nesouhlasila. Ona se na to všechno těšila. Na shánění dárků, na všechno. Tohle byly úplně první Vánoce, které trávila se svojí opravdovou rodinou. Pravda, dřív tyhle svátky moc ráda neměla, její opatrovníci, jak je nyní nazývala, stejnak většinou nebyli doma, a ona je trávila buď sama nebo s přáteli.

S úsměvem na tváři vešla do prvního obchodu, který ji zaujal. Kupodivu to bylo knihkupectví, a Nat v něm strávila opravdu hodně času. Přestože byla v mudlovském světě, nedělalo jí žádný problém pro své blízké něco koupit. Nechtěla nic kouzelného. Nic začarovaného. Vždyť toho mají všichni plné pokoje. Ona chtěla být originální. A zároveň chtěla nakoupit něco, co by se i líbilo nebo bylo aspoň užitečné.

Ovšem talent na nakupování, to byla jedna z věcí, které měla. Možná to bylo i tím, že byla tak praštěná, že vždycky koupila první blbost, na kterou narazila. A pokaždé, když našla opravdu něco hezkého, z toho měla radost. Uvědomovala si, že tohle je možná i lepší, než dostávat dárky.

Úplně zapomněla na to, jak čas rychle běží. A ani se nenaděla a byla úplná tma. Když si to uvědomila, trochu se zarazila. Nevěděla, jestli se někdo nebude bát, kde je, ale nakonec si řekla, že už na to stejně jsou všichni zvyklí, na ty její pochůzky. A Siriusovi to když tak někdo řekne. Jí se totiž domů vůbec nechtělo. Ba naopak. Vydala se sice směrem na Grimmauldovo náměstí, ale nedošla tam. V jedné zapadlé uličce zmenšila všechny tašky, které nesla v ruce a do kapsy vložila jen pár malinkých balíčků. Pak vlezla do jednoho baru. Do toho, kam měla celou dobu zamířeno.

Bez zaváhání se posadila na barovou židličku a kývla na barmana. Poznala, že je to ten, který tu býval v létě. Ano, Nat zas navštívila svůj oblíbený bar, kam dříve chodila s Ginny a ostatními. Avšak od té doby se to tu trochu změnilo. Bylo zde novější vybavení. A více barmanů. Celkově tam bylo více lidí. Byl sice pátek, ale dívka moc dobře věděla, že o prázdninách takhle narváno nikdy nemívali. Rozhlížela se, jestli někde neuvidí nějakou známou tvář, ale marně. Nikoho zde nenašla.

Přesto zde ale zůstala. Dál vysedávala na baru a bez zábran popíjela své oblíbené koktejly. Brzo opustila i to, a přešla rovnou na panáky. Přestože bylo teprve něco kolem deváté hodiny, Nat už začínala mít docela dost. Ale domů se jí ještě nechtělo. Ani na to nemyslela. A tak v baru proseděla ještě další hodinu, než se konečně vypotácela ven. Ani už nevěděla, kolik toho měla. Jediné co věděla bylo, že už na nic dalšího nemá. Nechala tam úplně všechny své peníze.

Pomalým houpavým krokem se vydala směrem k domovu. Na každého, koho potkala, se zeširoka usmívala. Bylo jí jedno, že na ni hledí jako na blázna. Nic si z toho nedělala. Avšak jedna parta lidí se zastavila, když se míjeli.

„Natalio?“ zaznělo od jednoho z nich. „Jsi to ty?“

Nat se na chlapce, který na ni promluvil, zkoumavě zahleděla. Chvíli jí trvalo, než ho poznala, ale pak přeci jen.

„Jacku,“ vyhrkla nakonec. „Teda, co ty tady?“

„Představ si, že tady bydlím,“ zašklebil se na ni chlapec a pokynul ostatním, aby pokračovali dál. „Co ty tu děláš?“

Nat udělala krok k němu a pak se zas zastavila. Hrozně se jí motala hlava a dokonce i nohy. A tak to vyřešila tím, že sebou sekla na zem. Do všeho toho sněhu.

„Panebože, holka,“ zakroutil nad tím hlavou Jack a zvedl ji zas na nohy. „Jsi to nějak přehnala, co?“

„Krapet,“ zazubila se na něj Nat.

„To vidím,“ přikývl Jack a stále ji přidržoval. „Chceš doprovodit domů?“

„Domů? Co tam?“ podivila se.

„No já nevím, co se tak doma může dělat.“

„Mě se ještě nikam nechce,“ rozhodla se Natalia. „Kde máš vlastně ostatní?“

„Ti už šli domů,“ vysvětlil Jack. „Včera jsme slavili kámošovi narozeniny, takže dneska nikam nejdeme. Ale co ty? Myslel jsem, že i s Grace jedete někam do tý vaší školy?“

„Nejedeme. Zavřeli jí,“ usmívala se dívka. Přestože měla v sobě dost alkoholu, stále byla trochu obezřetná. „Tady v Londýně jsem jen na nějakou dobu. Rodiče jsou na dovolené, tak mě dali sem.“

„A nechtěla bys někam zajít?“ zeptal se okamžitě Jack.

Nat se zamyslela. A pak jí přišel na mysl Will, se kterým v létě chodila.

„Kde je vlastně Will?“ zeptala se místo odpovědi.

„Zůstal v té Americe. Vzali ho tam na školu. Buď se vrátí příští rok a nebo..Ale spíš tam už zůstane.“

„Aha. No a kam bysme teda zašli?“ vrátila se k původnímu tématu a zavěsila se do Jacka. Ten ji objal kolem pasu, aby tolik nevrávorala a pomalu vyrazil ulicí dál. Společně s Nat se vzdaloval od Grimmauldova náměstí.

„Kam bys chtěla, princezno?“ otázal se chlapec.

„Kamkoliv, kde není zima a dá se sedět. Ale upozorňuju tě, že už nemám ani libru,“ usmívala se.

„Nevadí, zvu tě,“ ušklíbl se chlapec. „Jak se má Grace?“ vyptával se.

„Skvěle,“ osvětila Natalia. „Před nějakou dobou se dala dohromady s mým vzdáleným bratrancem a..“

„Já myslel, že jste sestřenice a tak…“

„Ale nevlastní,“ zamluvila to Nat. „Když se to tak vezme, tam nejsme vůbec příbuzný.“

„Aha. Takže je šťastná, jo?“

„Určitě,“ přikývla dívka.

„A ty?“

„Já? Já ne,“ povzdechla si Nat. Ten alkohol s ní pořádně mával, a tak říkala i věci, které by jinak neřekla.

„Co to?“ podivil se Jack.

„Ale, problémy ve vztazích, a tak.“

„Prosím tě, takováhle krásná holka a trápí se?“ usmíval se na ni Jack.

„No už to tak bude,“ ušklíbla se Nat. „Ale co ty? Pořád se jen vyptáváš. Jak bylo v Americe? A co jinak?“

Během chvíle si ti dva zcela ponořili do své debaty. Povídali si úplně o všem možném a Natalia ani nevnímala to, kam ji vede. Bylo jí to úplně jedno. Na chvílí zas opustila kouzelnický svět a zas to byla ta dívka, co se před půlrokem objevila v tomto čase. Už vůbec se nevracela k tématu Harry a povídala si prostě o všem, co ji napadlo. Bylo to tak jiné, oproti tomu, jak se bavili mezi kouzelníky. Tady se mohla chovat tak, jak byla zvyklá z dřívejška a Jackovi to nevadilo. Vlastně ji ani jinou neznal. Na první pohled by nikdo nepoznal, že je čarodějka. Nepoužívala snad žádné kouzelnické slovo, zato mudlovský slang jí šel až moc dobře.

Nakonec spolu s Jackem zapadli do jednoho menšího baru, který dívka ani neznala. Tentokrát se však neposadili na bar, ale k jednomu z velmi vzdálených stolků, kde proseděli několik hodin. Teprve kolem půl čtvrté ráno se Nat, která již byla dávno střízlivá, vracela domů. Jack ji opustil kousek před Grimmauldovým náměstím, kam už dívka došla sama. Když vstupovala do domu, měla mnohem lepší pocit, než když z něj vycházela.

Domluvila si totiž s Jackem další schůzku. Měli se sejít hned další den. Hrál se poslední fotbalový zápas tohoto roku, a protože byl shodou okolností na hřišti, kde trénoval Jackův otec, měl Jack opět několik volných lístků. A protože si chlapec moc dobře pamatoval, jak měla Nat ráda fotbal, bez váhání ji pozval. A ona souhlasila.

Jakmile vešla do domu, uvědomila se, že by se měla chovat co nejtišeji. Nechtěla nikoho vzbudit. A už vůbec ne svého otce. Něco jí říkalo, že on asi nebude moc nadšený z toho, v kolik se vrací. A měla pravdu. Jakmile procházela kolem kuchyně a omylem zavadila o něco, co se válelo na zemi, otevřely se kuchyňské dveře a z nich vyšel její otec.

„Kde jsi byla?“ udeřil na ni hned.

„Představ si, že jsem byla s jedním kamarádem,“ odpověděla naštvaně. Neměla ráda, když ji někdo komandoval. A pořád si nezvykla na to, že Sirius jí do toho může mluvit.

„Do půl čtvrtý?“

„Jo. A když mě teď omluvíš, půjdu si lehnout. Jsem unavená.“

„Tak to teda ne,“ zabránil jí v odchodu a vtáhl ji do kuchyně. Zřejmě nechtěl dělat rámus na chodbě. „A teď mi vysvětli, proč jsi přišla tak pozdě,“ řekl, jakmile zavřel dveře. „Víš, jak jsem se o tebe bál?“

Nat mu mírně překvapeně pohlédla do očí. Viděla v nich, že opravdu mluví pravdu. Že měl o ni opravdu strach.

„Promiň,“ špitla. „Nenapadlo mě, že by o mě někdo mohl mít strach,“ řekla upřímně. „Dřív jsem se takhle vracela normálně.“

„No tak ale s tím teda přestaneš.“

„A to jako proč?“ neudržela se Natalia. „Je mi sedmnáct a dokážu se o sebe postarat.“

„Jo, jenže ty si asi neuvědomuješ, že teď jsi ve větším nebezpečí, než předtím.“

„A to jako proč?“

„Protože teď už tě Smrtijedi poznají. Nat, po mě i po ostatních z Řádu jdou. A půjdou i po tobě. Dají si dohromady, že se znáš s Harrym. Že bydlíš ve stejném domě. Já nechci, aby se ti něco stalo.“

„Ale já nemůžu žít někde zavřená.“

„A ty si myslíš, že mě se to líbí? Taky to nesnáším. Ale než se všechno vyřeší, než tahle válka skončí, musíme být všichni opatrní.“

„Já vím,“ povzdechla si Nat. „Jenže já to nedokážu. Ten měsíc, co jsem byla jen v domě, pořád jsem se učila, četla si a ...to byl naprosto hroznej čas. To jsem ani nebyla já.“

„Jsi silná. Zvládneš to.“

Nat však k jeho překvapení zavrtěla hlavou: „Ještě včera jo. Ale po dnešku…“

„Proč?“

„Potkala jsem kamaráda z prázdnin a…No prostě s ním jdu zejtra na fotbal. A chtěla bych být s ním a s jeho partou. V létě jsem k nim i patřila. Stejně..Ginn a Draco si vystačí sami, takže bych se tu jen nudila.“

Sirius na ni vrhl podivný pohled, než promluvil: „Ale slib mi, že před setměním se vždycky vrátíš domů.“

„Dobře,“ rezignovala dívka.

Věděla, že to tak bude nejlepší. Nemohla tak sice chodit do barů, ale přeci jen to bylo pro její bezpečí. Kdyby někde narazila na některého ze Smrtijedů, mohlo by to pro ni špatně dopadnout.

„Jsem rád, že to chápeš. Ale ještě jsem se chtěl zeptat, co se děje mezi tebou a Harrym.“

„To se zeptej jeho. Já nevím, proč se ke mně najednou chová takhle,“ pokrčila Nat rameny. „Dobrou noc,“ popřála svému otci a vyšla ven z místnosti.

Neslyšně jako myška se vrátila do svého pokoje. Když pak ulehala do postele, uvědomovala si, jak jí bylo ten večer fajn. Jak jí bylo s Jackem fajn. Ale zároveň věděla, že i přes to všechno jí něco chybí. Něco, co pro ni moc znamenalo..

17.12.2007 20:06:38
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one