My world of fantasy...
Tak tady ji máte, tu kapitolu...tak snad se vám bude líbit a komentujte, ok?? Díkes
___________________________________________

Nat spolu se svým otcem vešla do jejich domu na Grimmauldově náměstí dvanáct. Možná se jim to jen zdálo, ale v domě byl podivný klid. Až nezvyklý. Aspoň teda pro Siriuse. Pomalu se vydal na druhou stranu haly a jeho kroky se rozléhaly po celé místnosti. Pak mu pohled padl na místo, kde dřív stával obraz jeho matky.

„Kde je?“ otočil se na svoji dceru, která stále ještě postávala u dveří.

„Krátura ho sundal,“ vysvětlila Natalia. „Už jsem tý ježibaby měla plné zuby.“

„Takhle bys o své babičce mluvit neměla,“ zašklebil se na ni Sirius.

„No jo, já zapomněla, že tys jí milovat. Tak to promiň, tati. Chtěla jsem říct, že moje bábi byla jen moc ukecaná a mě z ní občas bolela hlava, tak jsem požádala našeho veleváženého skřítka, aby ji laskavě sundal dolů.“

„A on to fakt udělal, jo?“

„A zbývalo mu něco?“ šklebila se Natalia. „To víš, na rozdíl od tebe mám nějakou autoritu.“

„Ty a autoritu? To spíš jen nechtěl schytat jednu po hubě.“

„No dovol. Copak já, taková něžná dívka, bych dokázala někomu namlátit?“

„Popravdě řečeno, u tebe už mě asi nepřekvapí vůbec nic.“

„Hm..No, tak to asi ne, no..Harry dokonce prohlásil, že by mě mohli poslat ně nějakou dobu k Voldymu, že by pak sám raději natáhl bačkory, než aby snášel moji společnost.“

Sirius se po téhle větě rozesmál. Takovou dceru mu byl fakt čert dlužen. Ale zas věděl, že s ní se nikdy nebude nudit.

„Hele, pojď radši najít ostatní. Počítám ale, že budou buď zalezlí v pokojích a nebo v kuchyni, která bude zabezpečena nějakými kouzly.“

A Natalia ani nečekala na odpověď a rázným krokem přešla místnost a svým obvyklým způsobem rozrazila dveře. Jakmile to udělala, zjistila, že to opravdu nebyl dobrý nápad. Kuchyní se rozlehl čísi výkřik a v dalším okamžiku na dívku mířilo několik hůlek. Možná to bylo i tím, že Nat stále ještě stála ve stínu druhé místnosti, ale to si ona neuvědomovala.

„Tak tomu teda říkám přivítání,“ odfrkla si a v celé své kráse nakráčela do kuchyně.

„Nat,“ vykřiklo hned několik lidí najednou.

V další chvíli už se černovlasá dívka ocitla v čímsi objetí. To jí totiž Ginny skočila kolem krku, šťastná, že má zas svoji kamarádku zpět.

„Ginn,“ zamumlala Natalia, „taky tě moc ráda vidím, ale jestli mě brzo nepustíš, tak budu úplně udušená.“

„Promiň,“ omluvila se Ginny a pustila ji. „Jen jsem hrozně ráda, že ses vrátila. Už jsme nedoufali…“

„To víš, nesmíte mě podceňovat,“ zazubila se na ni Nat. „Já dokážu i nemožné.“

„To jo,“ ozval se Draco, který se najednou objevil po její pravici a také ji obejmul. „A řeknu ti, že tu bez tebe byla pěkná nuda,“ šeptl jí do ucha tak, aby to slyšela jen ona. „S Harrym nebyla vůbec žádná řeč.“

Nat se na něj zkoumavě podívala. Nevěděla, jestli ví něco o tom, co Potterovi napsala do dopisu.

„Nejsem slepej,“ vysvětlil jí Draco s úsměvem.

„A jak dlouho jsem byla v tom oblouku, že mě tak radostně vítáte?“ vrtalo dívce hlavou.

„Ber to tak, že za týden jsou Vánoce,“ odvětil Draco.

„To jsem tam byla tak dlouho?“ vykulila Nat oči. „Ty vole,“ vyklouzlo jí.

„Natalio,“ ozval se hned Remus. „A jeden by si myslel, že za tu dobu se to odnaučíš.“

„Kdepak, Reme,“ usmála se na něj Natalia. „Některých zlozvyků se jen těžko zbavuje. A obzvlášť u mě. A neříkej, že sis na to už nezvykl.“

„Zvykl,“ přikývl vlkodlak. „Bez toho bys to ani nebyla ty.“

„Jo, kdo by tě pak mohl vytáčet, viď? Že ses tady beze mě nudil, co?“ popichovala ho.

„Zklamu tě, ale ne. Měl sem tady Nym, Shanon, Ciss…A v neposlední řadě tyhle,“ kývl hlavou k Dracovi a Ginny.

„Jsme rádi, že ses zas vrátila,“ usmívala se na ni Tonksová a nespouštěla z ní oči. Shanon a Ciss jen přikyvovali.

„A kde je vlastně Harry?“

„No, víš…“ zarazila se Shanon. „On se během té doby, cos tu nebyla, zase začal bavit s Hermionou a na něčem spolu pracujou. Takže myslím, že budou někde nahoře a nebo v knihovně.“

„Počkej, chceš říct, že ti dva se zase baví?“ ujišťovala se Nat. „A co Ron?“

„Ten ne,“ zklamal ji Remus. „je stále stejně tvrdohlavej. Od té doby, co se Hermiona vrátila sem, už nikdo z Weasleyovic rodiny nepřišel na ústředí. Teda když nepočítáš dvojčata.“

„Kdy se Hermiona vrátila?“

„Den po tvém odchodu.“

„Jo, to byl zajímavý den,“ zapojil se i Draco. „Weasley dostal nakládačku, Grangerová se vrátila zpět..A Ginn se zas pohádala s matkou..“

„Počítám, žes to byl ty, kdo mu jednu vrazil.“

„Tak to se krapet pleteš, Nat. Harry byl rychlejší. Já mu jen pomohl,“ uvedl to na pravou míru Malfoy.

„Teda Draco, tys nějak zlenivěl,“ provokovala ho Nat.

„No dovol,“ ohradil se Draco, „to bylo jen tím, že Harry byl blíž.“

„Jasně,“ rozesmála se Natalia. „Abys neměl fůru výmluv.“

„Ty jedna…“

„Co?“ nenechala ho domluvit dívka.

„Jsi pořád ta samá potvora.“

„Možná to bude tím, že tady uběhlo pár měsíců, ale v oblouku tak půlden. Víc ne,“ vysvětlila Nat. „S tím jsem tak trochu nepočítala.“

V místnosti najednou nastalo ticho a všechny pohledy se opět upřely na Nataliu. Jako by ostatní čekali na něco dalšího.

„Co je?“ podivila se Nat. „Proč na mě všichni koukáte jako na nějaké zjevení?“

„Víš,“ začal Remus. „Když jsi z toho oblouku vyvázla živá, napadlo nás co..“ nedořekl, ale dívka stejně pochopila. Čekala, kdy se na tohle zeptají.

„No, Reme, já nevím, jak to říct, ale…“ na chvilku se odmlčela.

„Ale co?“ nevydržela to Shanon.

„No..“ začala zas Nat. Bavilo ji nechávat je takhle v nejistotě.

„Co no?“ zeptala se teď i Tonksová.

„Nic,“ dělala smutnou Natalia a skryla si hlavu do dlaní. Ale nebylo to tím, že by plakala, naopak schovávala smích. Ale stejně vyběhla z místnosti a zabouchla za sebou. Pro efekt. Nechala tak v kuchyni několik zdrcených lidí, kterým se právě zhroutily jejich naděje.

Jakmile byla Nat v hale a podívala se svému otci do tváře, nevydržela to a vyprskla smíchy.

„Kdyby ses viděl,“ vydala ze sebe a smála se dál.

„Nechápu, jak můžeš být tak..“

„Tak co?“

„Podlá. Takhle jim lhát.“

„Já jim nelhala. Řekla jsem snad něco o tom, žes tam zůstal? No vidíš, neřekla,“ usmála se na něj vítězně. „A krom toho, klidně jsi tam mohl přijít.“

„Nechtěl jsem vám kazit přivítání.“

„Nekazil bys. Jen by to bylo bouřlivější.“

„Prosím tě. Poslouchat to bylo zajímavější.“

„No…“

Ale doříct to nestihla. To už se totiž znova otevřely dveře od kuchyně a ven vyšla Tonksová.

„Nat, já..“ Ale větu nedopověděla. Jen zůstala němě hledět na Siriuse a výjimečně nenacházela slov. „Siriusi,“ vypadlo z ní nakonec a vrhla se muži kolem krku.

Ten to ale ani v nejmenším nečekal, a tak se oba zřítili na zem, kde zůstali ležet. Celou tu scénu ještě dokonala Natalia, která se opět dala do veselého smíchu. Svým smíchem přilákala do haly i ostatní lidi, co se do té doby zdržovali v kuchyni. Ti jen zůstali stejně jako před chvílí Tonksová stát na prahu a hleděli na trojici před sebou. Tím podnítili Nat ještě k většímu záchvatu smíchu. Teď už jen stála, opírala se o zábradlí a měla co dělat, aby nespadla na zem.

„Kdybyste…“ vydávala ze sebe, „kdybyste se jen viděli.“

Nym se konečně vzpamatovala a slezla ze Siriuse, který se namáhavě postavil.

„Taky vás rád vidím,“ vydal ze sebe Sirius a šťastně se podíval na své přátele.

Jako první se vzpamatoval Remus a vydal se obejmout svého dávného přítele: „Jsem rád, že seš zpátky,“ řekl pak.

„To já taky, kamaráde, to já taky.“

„Popravdě už jsem nečekala, že tě někdy uvidím,“ řekla s úsměvem Shanon.

„To já taky ne,“ usmál se Sirius a obejmul ji. „Myslel jsem, že už zůstaneš mimo Anglii.“

„Rozmyslela jsem si to,“ pokrčila žena rameny. „A přece vás tady nenechám. Už zbýváme jen my tři.“

„A Petr,“ zavrčel Tichošlápek.

„Ten se nepočítá,“ zarazil ho Remus. „Už dávno k nám nepatří.“

Nat už dál rozhovor nevnímala. Když viděla, že si všichni všímají jen Siriuse,za což byla v této chvíli ráda, nenápadně se vytratila po schodech nahoru. Chtěla vidět Harryho a doufala, že ho tam někde najde. Hned v prvním patře se zastavila a nahlédla do knihovny. Ale tam nikoho neobjevila. Celá místnost byla tichá a vypadalo to, že už se delší dobu nepoužívá. Bylo tam plno prachu a celé to tam vypadalo tak nějak neupravovaně.

Nat se tedy vydala do dalších pater. To druhé úplně vynechala a zamířila rovnou do třetího. Doufala, že budou tam. Ale když už stála před dveřmi pokoje, kde bydlel Harry, zastavila se. Najednou si nebyla jistá tím, jestli tam opravdu chce jít. Jestli je tohle dobrý nápad. Rozpačitě se na dveře podívala a pak se otočila a vešla do pokoje, který nějakou dobu považovala za svůj. Zastavila se až před zrcadlem, které tam viselo. Musela se pousmát nad tím, jak vypadá. Kalhoty měla dole úplně roztrhlé, jak ji chiméra praštila ocasem. A také byly úplně nasáklé krví. Možná proto se Sirius tak zděsil, když to viděl. Vlastně celkově vypadala tak nějak pošramoceně. Jako po nějaké bitvě. Avšak nechtělo se jí teď převlékat ani se nijak upravovat. Na to prostě neměla náladu. Místo toho si dodala odvahu a vyšla ven z pokoje. Znova stále před dveřmi pokoje, který patřil Harrymu. Nyní už jistojistě věděla, že tam je. Slyšela hlasy, které o něčem živě diskutovali. Poznala Harryho a po chvíli i Hermionu. Po více jak minutě konečně udělala další krok a zaklepala na dveře. Pak už jen čekala, co bude dál.

„Dále,“ ozval se Harryho hlas.

Natalia položila ruku na kliku, zhluboka se nadechla a konečně otevřela dveře. S mírným úsměvem, který se jí podařilo na tváři vykouzlit, zůstala stát v otevřených dveřích a koukala na Harryho a Hermionu, jak na ni vyjeveně hledí z postelí, na kterých seděli.

„Jen jsem vás chtěla pozdravit,“ vypadlo z Nat a začala couvat zas pryč.

Teprve teď se Potter vzpamatoval: „Nat,“ vydechl. „Už jsem ani nedoufal, že se vrátíš.“

„Nemáš mě podceňovat,“ utrousila dívka s rozmrzelým výrazem. Její dobrá nálada, kterou měla, když vešla do domu, byla tatam. Otočila se a chtěla jít zas pryč.

„Počkej,“ zavolala na ni Hermiona a Nat byla nucena se zastavit. „Kam jdeš?“

„Dolů. Za ostatníma.“

„Myslela jsem, že se tady zdržíš dýl.“

„Nechci vás nijak rušit,“ odvětila Natalia. Nevěděla proč, ale necítila se v jejich společnosti nejlépe. Možná to bylo tím, že tam byla Hermiona, ale možná v tom bylo i něco víc. To sama Nat nevěděla.

„Nás nerušíš,“ zapojil se zas do rozhovoru Harry a konečně se zvedl z postele a vydal se za dívkou. „Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ šeptl a obejmul ji.

Nat mu obětí jen váhavě opětovala. Nevěděla, jak se k němu má teď chovat. Všechno to bylo ztíženo tím, že byla pryč přes dva měsíce.

„Není ti nic?“ zeptal se Harry. Všiml si totiž, jak Nat pevně zaťala zuby, když se jen jemně dotkl její ruky.

„Ne, není,“ zavrtěla hlavou a jemně se vymanila z jeho obětí.

Potter si ji ale teď bedlivě prohlížel a mírně se u toho mračil. Nat se ten jeho pohled vůbec nelíbil.

„Co máš s nohou?“ utkvěl mu pohled na roztrhnutých a zakrvácených kalhotách.

„Nic,“ mávla nad tím rukou Natalia. „Jen malé škrábnutí.“

„A to z toho škrábnutí bylo takové krve, jo?“ podivil se a chtěl ji chytnout za ruku, aby ji vtáhl do pokoje.

„Ne,“ vyhrkla dívka a ustoupila o krok zpět, aby na ni nedosáhl. „To by nedopadlo dobře.“

„Co?“

„Kdybys mě za tu ruku vzal,“ vysvětlila. Věděla, že ta svoje zranění nebude moct skrývat do nekonečně.

„Co s ní máš?“ pochopila Hermiona.

„Myslím, že ji mám zlomenou. Znehybnila jsem si ji, víc s tím dělat neumím,“ zamračila se.

„Pojď dovnitř,“ zval ji Harry a nenásilně ji vtlačil do pokoje, kde ji posadil na postel. „Tak ukaž tu ruku.“

„A je to nutný?“ zašklebila se dívka. „Řeknu pak tátovi, aby..“

„Tátovi?“ vykulila oči Hermiona. „Chceš říct, že se ti povedlo dostat Siriuse z toho Oblouku?“

„Bez něj bych se nevrátila,“ zamračila se zase Natalia. „Počítám, že se ještě teď vítá s ostatními,“ usmála se pro změnu. „Měli byste jít dolů za ním.“

„To počká,“ zavrtěl hlavou Harry. „Těch pár minut už nás nezabije. Tak ukaž už tu ruku.“

„Kterou?“ ušklíbla se Nat, ale tentokrát už to byl takový veselý úškleb. „A nebo chceš radši ukázat tu nohu?“

„Ehm,“ vypadlo z Pottera. „To ses tam tak zřídila?“

„No dovol, za to já vůbec nemůžu,“ ohradila se dívka.

„A kdo tedy?“

„To ta..“ zarazila se. Nechtěla jim říct, proti čemu se tam musela postavit.

„Co?“

„To je jedno. Prostě jsem se tam je trochu zranila, nic víc.“

Hermiona se na ni podezřívavě podívala. Tohle její vymlouvání se jí moc nelíbilo. Tušila, že tam musela stát proti nečemu opravdu hroznému. A buď ji to vystrašilo natolik, že o tom nechtěla mluvit nebo nechtěla vyplašit ostatní. Sama to tipovala na to druhé. Nemyslela si, že Natalia je jedna z těch, které se nechá jen tak zastrašit.

„Nat,“ začal na ni naléhat Harry. „Kdo ti to udělal?“

„Spíš co, ne?“ ušklíbla se zas Natalia, ale víc neprozradila. „Ale neboj, horší než ten tvůj drak ve čtvrťáku to nebylo,“ usmála se. Popravdě ale nevěděla, které z těchto stvoření je nebezpečnější. Jediné co věděla bylo, že měla jen obrovské štěstí. Nikdy by chiméru nezabila a v ten den ji zachránila jen pouhá náhoda. Sama se tomu ještě teď divila.

„A víš o tom, že drak je nejnebezpečnější tvor na zemi?“ ujišťovala se Hermiona. „Spolu s mantichorou, pětinohem..“

„Akromantulí, baziliškem, nundu, smrtipláštěm, vlkodlakem a chimérou,“ dopověděla za ni Nat. „Neboj, já jsem Fantastická zvířata a kde je najít četla. A docela si to i pamatuju.“

„takže ses s ničím takovým utkat nemusela?“ ujišťoval se Harry.

„A tvrdím snad něco takového?“ popíchla ho Natalia.

„Tak jo nebo ne?“

„Neřeknu.“

„Natalio.“

„Ano, Harry?“ usmála se na něj sladce dívka.

„Ty jsi fakt děsná.“

„Děkuji za kompliment, ale já už to stejně vím. Ale dobře. Můžu ti říct, že jsem tam měla udělat tři úkoly..“

„No to je ale novinka,“ odfrkl si Harry.

„Kuš. Nech mě taky něco dopovědět. No a dvakrát jsem se musela postavit nějakému zvířeti. Jedno mělo čtyři ty..ty křížky, nebo co to je a to druhý jich mělo pět. Ale co to bylo, to ti neřeknu.“

„Takže když to shrnu, tak jsi tam někde málem vypustila duši, ale nakonec jsi vyvázla jen s menšímu zraněními,“ zamračil se Harry.

„Asi tak. Jen mám natrženou nohu, zlomenou ruku a odřenou tu druhou, za což ale vůbec nemůžu, protože ten zatracenej Antonius…“

„Tys viděla toho Antoniuse?“ přerušila ji Hermiona. „Toho, který vynalezl ten oblouk?“

„Jo. A dokonce jsem s ním i mluvila. Ale můžu tě ujistit, že jsi o nic nepřišla. Je to pěkně protivnej dědek. Doslova mě vyrazil z toho oblouku, takže jsem se pak rozmázla na podlaze a odřela si tu ruku. A to jsem mu skoro nic neřekla.“

„TO si umím představit,“ zavrtěl hlavou Harry.

„Já se fakt mírnila. Jen jsem mu řekla, že se už nedivím, proč mu říkají Krvavý.“

„Jo, to ho opravdu muselo moc potěšit.“

„Tak už to radši ukaž,“ vybídla ji Hermiona

Nat chtě nechtě povytáhla nohavici a naskytla jim tak pohled na svoji zraněnou nohu. Ti dva jen překvapeně hleděli na téměř dva palce hlubokou ránu, která byla ošetřena jen provizorním zaklínadlem.

„Tomu škrábnutí? Tos chtěla ututlat?“

„Jo,“ usmála se Nat. Dokud ji to nebolelo, tak si neztěžovala.

„Jak jsi s tímhle mohla chodit?“ nechápala Hermiona. „Kdyby to bylo jen o kousek jinde, zasáhlo by ti to kost.“

„No, tak jsem holt měla štěstí. A taky kouzla dělají hodně.“

Hermiona nad tím jen zakroutila hlavou a vyběhla ven z místnosti. Ani ne za minutu byla zpátky a v ruce nesla tři lektvary. Nat radši ani neprotestovala a dva z nich kopla do sebe. věděla, že jeden je na zlomené kosti a ten druhý ani nezkoumala. Poslední byl něco jako desinfekce. To si dívka musela na nohu i na ruku napatlat.

„Pěknej sajrajt,“ ulevila si. „Štípe to jak blázen.“

„Lepší než aby ti to zhnisalo.“

Nat se na ni jen namračila, ale už nic neřekla. Teprve po deseti minutách opět promluvila.

„Tak já zas půjdu,“ postavila se a chystala se opustit místnost.

„Nechceš nějak pomoct?“ nabídl se hned Harry.

„Malomocná ještě nejsem. Navíc jsem s tím chodila přes celou poušť a přes půlku Londýna. Takže dík, ale zvládnu to sama,“ odmítla „zdvořile“ jeho nabídku.

„Stejně půjdeme s tebou,“ zvedla se i Hermiona. „Chceme vidět Siriuse.“

„Co na něm asi tak chcete vidět? Je stejný jako když jste ho viděli naposled.“

„To neznamená, že ho nechceme vidět.“

„Fajn, tak já mlčím,“ odmlčela se zas Natalia a mlčky vyšla z pokoje.

Cítila, jak ti dva jdou hned za ní, ale nevšímala si toho. Zraněná noha ji zničehonic začala bolet. Nejen, že to stále štípalo a pálilo, ale také cítila intenzivní pulzující bolest. Takovou, kterou cítila ve chvíli, kdy ji chiméra způsobila to zranění. V duchu nadávala, proč se to muselo zas ozvat. Vůbec jí to nescházelo.

Po chvíli už všichni tři vešli do kuchyně. Nat se jako by nic posadila na jedno prázdné místo a ani nevnímala bouřlivé vítání Harryho a jejího otce. Šlo to úplně mimo ni. ona jen upírala své oči někam do zdi a snažila se nevnímat bolest, která jí vystřelovala z nohy.

„Nat?“ ozval se vedle ní známý hlas.

Dívka sebou i přes to polekaně škubla. Nečekala, že by na ni mohl někdo promluvit.

„Ty vole, Draco. Tohle už mi nedělej,“ vydechla. „Víš, jak jsem se lekla?“

„Všiml jsem si. Co je? Vypadáš nějak přešle.“

„Taky bys byl, kdybys muselo dělat to, co jsem dělala já. Ale neptej se mě na to. Stejnak ti to neřeknu.“

„Dobře. Nechceš něco? Třeba k jídlu nebo tak nějak?“

„A víš že i jo?“ usmála se na něj mdle. „Kolik vlastně je?“

„Něco po půlnoci. A co chceš?“

„To je fuk. hlavně, aby se to dalo jíst.“

„Řeknu o něco Shanon,“ odvětil chlapec a naklonil se přes stůl k blonďaté ženě. Něco k ní prohodil, ale pak se zas otočil na Nat. „Za chvíli to tu máš. Jsi v pořádku?“ staral se.

„Jo. jen nad něčím přemýšlím.“

„A nad čím?“

„Co dělali Smrtijedi u ministerstva kouzel, kde navíc nikdo nebyl?“ odpověděla mu otázkou.

„Nic dobrýho,“ odtušil Draco. „Kteří?“

„Které bys asi tak tipoval?“

„Můj otec, Belatrix…“

„Přesně. Ty ostatní nevím. Vím jen to, že jsem je asi trošku naštvala. A to jsem s nimi vedla jen malý, rodinný rozhovor.“

„Ty jsi nepoučitelná. Do teď jsi aspoň byla v anonymitě. Ale jestli jsi Bellu naštvala…“

„Já si nezačala. To táta,“ kývla hlavou směrem k Siriusovi, který o něčem vášnivě diskutoval s Remusem.

„Takže vědí i to, že jsi jeho dcera a žes ho vytáhla z oblouku?“

„Jo. A teda řeknu ti, že moc nadšení nebyli.“

„A divíš se?“

„A víš že ani ne?“ usmála se Nat. „Aspoň ale budou příště vědět, co jsem zač.“

„Neříkej, že je ještě chceš potkat.“

„Nevím. Ale proč ne. Jo hele a nevadí, že jsem tvému otci řekla, že ty ani Ciss ho nepozdravujete?“ zeptala se s hranými obavami.

„Vadí. A hrozně moc,“ přistoupil na její hru Draco. „Mělas mu vyřídit moje upřímné pozdravy a taky mu říct, že se mi po něm moc stýská a že ho mám strašně rád,“ řekl vážně.

„Představ si, jak by se u toho asi tvářil,“ odvětila Natalia.

V dalším okamžiku se oba dva nad tou představou rozesmáli, až se po nich všichni ohlédli.

„A je po klidu,“ prohlásil Remus a rozesmál tím ty dva ještě víc.

Nat cítila, že se všechno zas vrací do starých kolejí. A věděla, že teď už bude šťastná. má tu bezvadné přátele a příbuzné. a také svého otce. Jediné, co ještě zbývalo vyřešit byl její vztah k Harrymu. Ale to pro ten den mohlo počkat. Prozatím.

10.12.2007 18:54:55
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one