My world of fantasy...
Tak tady máte tu dlouho očekávanou kapitolu..Chtěla bych jí věnovat hlavně Tess...Ale samozřejmě i vám všem ostatním a doufám, že se bude líbit. Věřte, že mi dala opravdu hodně práce, hlavně ty..ale to je fuk...=D Tak přeji příjemné čtení a očekávám hodně komentů..=D Dvacet je minimum, ok??
____________________________________________

Natalia udělala poslední krok. Na okamžik zaváhala, jestli dělá dobře, ale tento pocit hned zahnala. Věřila, že to, co dělá, je správné. V dalším okamžiku už propadla závěsem. Kolem ní se všechno změnilo. Už nestála na studené, kamenné podlaze na Odboru záhad. Všude kolem ní bylo jen Nic. Jen tak to mohla popsat. Kolem dokola nic nebylo, dokonce ani žádná země, na které by mohla stát. Prostě byla v prázdnotě. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Takto si to teda nepředstavovala. Myslela, že všude uvidí lidi, kteří sem spadli.

Najednou však za sebou zaslechla nějaký pohyb. Okamžitě se otočila a stanula tváří tvář nějakému starci. Dlouhé bílé vousy mu sahaly téměř až na zem. Ve tváři měl mnoho vrásek, víc než jakýkoliv člověk, kterého kdy viděla. A že jich viděla mnoho. Na sobě měl jakýsi prastarý hábit, který podle Nat už dávno vyšel z módy. Když si ho zběžně prohlédla, konečně se odhodlala k tomu, aby promluvila.

„Kdo jste?“ zeptala se na rovinu. Nerada chodila kolem horké kaše.

„Jsem ten, kdo všechno tohle vytvořil,“ odpověděl muž hlubokým hlasem, který k němu vůbec nešel.

„Takže Antonius Krvavý?“ zeptala se Nat podezřívavě. To v té knize nepsali, že zde narazí právě na něho.

„Ano,“ odvětil starý muž udiveně. „Jak to ale víš?“

Natalia se ušklíbla: „Možná proto, že jsem do toho vašeho pitomého oblouku vešla dobrovolně, a tak jsem si o něm něco zjistila. I o jeho výrobci. Víte, že to patří mezi nejstrašnější výtvory světa?“

„To opravdu nevím,“ řekl zaskočeně stařík.

„No vidíte. Jste tu už přes pět set let a nikdo vám tuhle informaci ještě neřekl. Co tu vlastně celou tu dobu děláte?“ zajímala se dívka.

„No já..vlastně..“

„Aha. Takže tady nemáte co dělat. Ale popravdě se vám moc nedivím. Všude jen vzduchoprázdno. Já bych se tady unudila k smrti. A kde vlastně máte ty, co sem spadli?“ mlela Nat pořád dál.

„Ti jsou…“

„Jo a chtěla jsem se zeptat, jak se vám tohle vlastně podařilo udělat?“

„A dost,“ zarazil ji najednou muž. „Kdo si myslíš, že vlastně jsi?“

„Natalia Blacková, k vaším službám,“ uklonila se mu Nat a vytvořila přitom na tváři směšný výraz. Nevěděla proč, ale bavilo ji tohoto dědulu provokovat. „Přišla jsem si sem pro svého otce.“

„Á, Sirius Black. Ano, ano. Toho si moc dobře pamatuju.“

„Ještě aby ne. Vždyť je tu teprve rok,“ odvětila Natalia ironicky.

„Rok?“ podivil se Antonius a tvářil se mírně zmateně.

„No ano.“

„Mě to připadá jako chvilka. Tady běží čas úplně jinak, než na Zemi. Popravdě tu neběží vůbec.“

„Fajn. A co kdybychom to zkrátili, abych už mohla jít. Dejte mi ty vaše tři úkoly, a´t už to mám za sebou.“

„Brzdi. Vůbec nevíš, do čeho se ženeš. Ještě pořád máš možnost z toho vycouvat a vrátit se k vám na Zem.“

„Nic proti, ale já jsem sem nešla proto, abych si s váma pokecala a zase šla zpátky. Přišla jsem, abych se pokusila odsud otce dostat. A to taky udělám.“

„Tak mladá a tak nerozvážná,“ zakroutil nad tím muž hlavou. „Nevíš, do čeho se ženeš, ale stále jsi odhodlaná to udělat.“

„Vy asi nevíte, co je to láska, že?“ zeptala se ho Natalia. „Já jsem tátu nikdy nepoznala, a to jen kvůli jednomu černokněžníkovi, který si o sobě myslí, že je pán světa. A udělám všechno pro to, abych ho dostala ven, kde je hodně lidí, kterým na něm záleží. Jsem ochotná podstoupit vaše úkoly, ať už jsou jakékoliv.“

„A jsi ochotná se pro něj i obětovat?“

Nat ani na okamžik nezaváhala: „Kdybych nebyla, tak bych sem nelezla.“

„Jsi odvážná, to musím uznat. Mnoho z těch, kteří sem přišli takovou kuráž neměli. Ale jen odvaha ti stačit nebude.“

„Já už si nějak poradím,“ pousmála se dívka. „Buď odsud odejdeme oba, a nebo ani jeden. Jinak to dopadnout nemůže.“

„A není ti líto těch lidí, cos nechala na světě?“

„Oni věděli, do čeho jdu. Věděli, že není téměř žádná šance na to, abych přežila.“

„Pokud jsi teda rozhodnutá..“

„Jsem. Přesně to se vám tady snažím celou dobu říct!“

„Odvážná a ještě drzá,“ zamumlal si stařec pro sebe.

„Jo, to že jsem drzá, to taky vím. Tak bysme už mohli přejít k těm úkolům, co vy na to?“

„Jak myslíš,“ zašeptal muž.

Ale najednou to znělo tak hrůzostrašně, až se Nat otřásla. Předtím ji vůbec nepřipadalo, že tohle je ten muž, který vyrobil oblouk, v němž se nyní nacházela. Teprve teď uvěřila tomu, že ten stařec je opravdu Antonius Krvavý. Že je to ten, který vymyslel tuto věc, která měla chladnokrevně ničit jeho nepřátele. Avšak ani na okamžik nezaváhala, jestli to, co dělá je správné. Stále byla pevně odhodlána odsud Siriuse dostat.

Najednou se prostředí kolem ní změnilo. Dokonce i Antonius zmizel. Nyní stála v jakési poušti. Kolem ní byl jen písek a kaktusy. Nic víc, nic míň. Zmateně se rozhlížela kolem sebe a docházelo jí, že tohle asi bude první úkol. Pochopila, že Antonius může podle libosti měnit prostředí v oblouku. Teď jen doufala, že ho nenakrkla natolik, aby jí dal ty nejtěžší úkoly. Po chvíli, kdy si zvykala na horké podnebí pouště zaslechla nějaký zvuk. Znělo jí to jako kopyta. Jakmile se ale stvoření vynořilo zpoza písečné duny, pokleslo jí srdce. To, na co hleděla, bylo to nejhorší, s čím se kdy setkala.

Asi deset metrů od ní se tyčila obrovská nestvůra se lví hlavou, tělem kozy a dračím ocasem. Chiméra. Natalia se zachvěla strachy. Na tohle opravdu připravená nebyla. Něco málo o tomto tvorovi četla a věděla, že nemá sebemenší šanci z tohoto setkání vyváznout živá. Jestli si to správně pamatovala, tak zatím byl jen jediný člověk, který z takového setkání vyvázl živí a chiméru porazil. Teprve teď pochopila, proč ti kouzelníci, kteří z oblouku úspěšně odvedlo své blízké, nechtěli o úkolech mluvit. Jestli měli za protivníka něco, jako měla ona..A ani už se nedivila, že tu většina zůstala. Vždyť ani ona se nedostane nedostane dál než sem. Ta nestvůra ji zabije.

Avšak úplně naději neztrácela. Byla přeci Blacková. A byla to hlavně ona. Jen málokdy se něčeho zalekla. A co na tom, že má před sebou takovouto potvoru. Jen přes ní může zachránit svého otce. Nesmí se hned vzdávat. A hlavně nesmí propadat panice.

Odvážně zvedla hlavu a zadívala se chiméře přímo do očí. Pokud má zemřít, tak zemře se vztyčenou hlavou a ne jako zbabělec. Stále si toto opakovala a myslela přitom na Harryho a na Siriuse. Vytáhla z kapsy hůlku a čekala, co bude dál.

Chiméra se najednou s hrozivým zavřísknutím vrhla proti ní. Natalia na nic nečekala a rychle jí uhnula z cesty. Na to, že by proti ní mohla použít nějaké kouzlo, úplně zapomněla. Jen tak tak se vyhnula běžící chiméře. Viděla, jak řecká obluda zabrzdila o pár metrů dál a znova se po ní vrhla. Tentokrát se Nat rovnou odvalila o kousek dál a opět se tak chiméře vyhnula. Ale bylo jí jasné, že tohle nebude moci dělat donekonečna. Chtěla se zvednout, ale najednou ucítila, jak se jí něco ostrého zabodlo do nohy. Bolestí zakřičela a podívala se na to, co se vlastně stalo. Celé lýtko jí krvácelo, jak ji chiméra praštila svým ocasem. Nenávistně se na nestvůru podívala a v očích se jí zračila přímo nepříčetnost.

Namáhavě vyskočila na nohy a opět tasila hůlku. Přestože mnoho kouzel neuměla, jedno na ni poslala.

Impedimenta,“ pokusila se o útok.

Ale chiméra si toho všimla a nastavila letícímu kouzlu svůj ocas. Od něj se to jen neškodně odrazilo a odletělo kamsi do dálky.

V další chvíli se Nat uvědomila, jakou udělala chybu. Tímto řeckou obludu jen víc naštvala. Kdyby teď mohla, dala by se na útěk, ale to by nemělo žádný efekt. Ne tady. V poušti, kde by ji hned chiméra dohnala.

Ta se na ni opět hnala, tentokrát s mohutným řevem a byla ještě podrážděnější než předtím. Natalia ani nestačila zareagovat a v další chvíli odletěla několik metrů pryč, kde tvrdě dopadla na písečnou zem. Cítila, jak jí něco prasklo v levé ruce. Ale nevěnovala tomu pozornost. Tu totiž znova upoutala ona obluda, která k ní nyní pomalým krokem šla. Nat věděla, že s ní hodlá skoncovat, ale ona se ještě nevzdala. Rychle se rozhlédla kolem sebe a padl jí do oka kámen, který ležel asi půl metrů od ní. Namáhavě mávla hůlkou a zamumlala několik slov. Hned na to se z kamene stala menší dýka, po které se dívka natáhla a pevně ji sevřela v ruce. Pak se odhodlaně podívala na chiméru, která už byla asi metr od ní.

V duchu si vybavovala jednu scénu z filmu, který kdysi viděla. Nemohla říct, že by se jí ten film nějak moc líbil, přeci jen to byla fantasy, ale tahle scéna se jí nyní velmi hodila. Hrdina tam také poranil obrovského pavouka jen pomocí dýky a zachránil se tak. Tak proč by tohle nemohla udělat i ona a zachránit si tak krk?

To už však byl její protivník až u ní. Vydal ze sebe hrozivý lví řev a chystal se dívku zabít. Ale jakmile k ní přiblížil hlavu, Natalia vymrštila zdravou ruku, ve které měla dýku a bodla. Pouští se rozlehlo bolestné zařvání chiméry. V ten okamžik byla Nat ráda za to, že ta potvora má kopyta a ne tlapy s drápy. Rychle se odkulila pryč. Teda spíše rovnou pod chiméru, která to v prvním okamžiku ani nezaregistrovala. To si uvědomila až ve chvíli, kdy ji Nat bodla nožem tam, kde tušila, že má srdce.

Řecká obluda znova bolestně zakřičela. Tentokrát to ale byl smrtelný řev. Nat zasáhla srdce. S čím ale nepočítala bylo to, že se na ni chiméra složí ve smrtelné agonii. Cítila, jak na ni dopadlo mnoho kilo živé hmoty. Zvíře sebou stále cukalo a Nat nemohla dělat nic jiného, než pevně zatnout zuby, ale alespoň trochu potlačila tu bolest, kterou jí chiméra způsobovala. Teprve po deseti minutách pohyb ustal a dívka jen doufala, že ta mrcha už je mrtvá.

Ale stále nevěděla, co má dělat dál. nevěděla, jak ze sebe mrtvolu sundá. Sílu na to rozhodně neměla. Trvalo jí několik dalších minut, než si uvědomila, že může kouzlit. Problémem však bylo, že její hůlka ležela asi metr od místa, kde ona sama byla uvězněna pod horou masa a kostí. Nenapadal ji jediný způsob, jak by ji k sobě mohla dostat. Nedokázala kouzlit bez hůlky. Pokusila se pohnout, ale v další chvíli toho nechala. Nestála o další bolest.

Jak tam tak ležela, říkala si, jaká je to ironie. Zabije chiméru, ale sama zahyne pod jejím tělem. Takovou smůlu může mít jen ona. Ještě naposled se pokusila natáhnout se pro hůlku. Marně. Vytáhla aspoň svoji pravou ruku zpod chiméry. Tu, ve které stále svítala dýku. Přemýšlela, co by s ní asi tak mohla dělat. Do té potvora bodnout nemohla, to by se na ni leda tak vyvalilo spoustu krve. A to opravdu že nepotřebovala. v duchu litovala, že proti sobě neměla něco opeřeného. To by tomu aspoň mohla vyškubnout nějaké to brko. Ale s kozími chlupy toho moc nenadělá.

Po chvíli už všeho toho snažení nechala. Najednou si říkala, jak mohla být tak chladnokrevná a chiméru zabít. Ano, útočila na ni, ale stále to bylo živé stvoření, které ona jen tak zabila. Bez jakéhokoliv soucitu. Začínala toho litovat. Věděla, že neměla jinou možnost, ale nebýt jí, chiméra mohla stále žít.

Jakmile si toto uvědomila, zvířecí tělo zničehonic zmizelo a ona konečně mohla pohnout tělem. Pochopila, že splnila první zkoušku. Teď už jí zbývaly „jen“ dvě. Namáhavě se doplazila ke své hůlce a s její pomocí si zacelila krvácející rány a znehybnila levou ruku. Věděla, že ji má zlomenou. Nebylo to poprvé, co měla něco zlomeného. Měla v tom docela praxi. V duchu se chválila za to, že byla natolik duchaplná a naučila se aspoň několik základních kouzel s léčivými účinky.

Po deseti minutách, kdy jen odpočívala na zemi a nabírala ztracené síly, se konečně zvedla a pokračovala dál v cestě. Šla rovnou za nosem přes poušť. Ani přitom nemyslela na to, co bude její další úkol. Její další zkouška. Dopředu ji popohánělo to, že už je blíž k záchraně Siriuse. Už jen dvě věci. A když zvládla porazit chiméru, co horšího by ještě mohla potkat? Vždyť tohle bylo jedno z nejnebezpečnějších zvířat vůbec.

Další půlhodinu šla pouští, která jí připadala stále stejná. Už ji to začínalo unavovat. Nejraději by už narazila na něco, co by nebylo tak monotónní. V duchu zatoužila po tom, aby už konečně narazila na to, co mělo být jejím druhým úkolem. V dalším okamžiku spatřila v dálce nějakého tvora. Nebyla schopna určit, co je to zač. vydala se teda k tomu a polohlasně přitom nadávala. Především na sebe. za tu dobu, co tu byla, už si měla uvědomit pravidla tohoto světa. Pokud něco chtěla, musela na to pomyslet, přát si to. A ne se bůhvíjak dlouho plahočit pouští, kde nic nebylo.

Když došla blíž k onomu stvoření, zasténala.

„Né,“ vytvořila na svém obličeji bolestnou grimasu. „To radši ještě jednu chiméru.“

Jen pár metrů od ní seděla obrovská sfinga a upírala na ni svoje mandlové oči. Nat však zaujaly její obrovské tlapy s ostrými drápy. Teprve pak si všimla, že na ni sfinga stále hledí a kolem ní se válely kosti. Zřejmě lidské. Těch lidí, které egyptské stvoření kdysi zabilo. Dívce to nedalo a ozvala se.

„Ehm, mohla bys mi říct, co mě teď čeká? Protože ty pro mě asi budeš mít další úkol, co?“

„Ano,“ odvětila sfinga prostě a začala přecházet sem tam. „Dám ti tři hádanky. Pokud je uhádneš, budeš moci pokračovat ve své cestě dál.“

„A pokud ne?“ zeptala se okamžitě Natalia.

„Pak se na tebe vrhnu.“

Nat se zamračila. Hádanky nikdy neměla moc ráda, ale co se dalo dělat. Prostě bude jednou muset zapojit svůj mozek a ne pořád jednat tak, jak se jí zrovna zachtělo.

„Tak fajn, sem s nimi. A nebo počkej. Jak dlouho nad tím budu moci přemýšlet?“

„Jak dlouho budeš chtít.“

„A kde mám jistotu, že tě to po nějaké době nepřestane bavit?“ zeptala se dívka podezřívavě.

„Nikde. Budeš se muset spokojit s mým slovem.“

Sfinga se opět posadila a začala recitovat:

 

Ne všichni ji v sobě mají,

mnozí ji zcela postrádají.

A přesto někteří jí plné srdce mají

a často kvůli ní život obětují.

 

Jsou ochotni se za ni bít

a nikdy jí nechtějí ztratit.

Je pro ně smyslem života,

který některým stále uniká.

 

Ti, co ji nepoznají ochuzeni jsou,

navždy v temnotách budou tápat.

Jejich život smysl bude postrádat,

a pak v zapomnění upadnou.

 

Natalia na sfingu jen vykulila oči, když jí tohle přednesla.

„Ehm, mohla bys mi to prosím ještě zopakovat?“ poprosila ji. „Nějak jsem to všechno nepobrala.

Sfinga se na ni jen usmála a znova ji předříkala celou hádanku. Ani po tom se však Nat necítila o nic chytřejší.

„Hele, já si teď budu pro sebe jen tak mumlat, tak si mě nevšímej, jo? Až na něco přijdu, dám ti vědět,“ oznámila sfinze.

Ale nedočkala se ničeho jiného, než jakéhosi tajuplného úsměvu. Vyložila si to jako ano a začala přecházet sem tam.

„Takže to v sobě mají jen někteří a ti jsou pro i o schopní obětovat život,“ přemýšlela nahlas Natalia. „No, žádná nemoc to asi nebude, co? To je blbost. To by pro ně pak nebyl smysl života.“

Přemýšlela, co by to tak asi mohlo být. Na hádanky nikdy moc nebyla. Zvládala leda tak ty lehčí. A jediný, co si pamatovala byly ty o policistech. Jenže to jí teď bylo k ničemu.

„Za co bych se tak asi byla ochotná bít, teda pokud to v sobě mám,“ uvažovala dál Nat a nevšímala si přitom pronikavého pohledu sfingy. „A bez čeho by můj život postrádal smysl,“ vzala to zas z jiné strany. Ani nevěděla proč, ale na mysl jí najednou padl Voldemort.

„Ježiš, co ten se mi sem teď plete,“ zanadávala si nahlas. „S ním to nemá nic společného. A nebo jo?“ podívala se tázavě na tu, která jí hádanku položila.

Ale nedočkala se ničeho jiného než dalšího tajuplného úsměvu.

„Dobře, řekněme že to s ním nějak souvisí… Takže čím se třeba já liším od té plešaté obludy…co asi tak postrádá jeho život?“ ptala se sama sebe. Teď jí na mysl najednou přišel Harry. V duchu si dala dohromady, čím se ti dva mezi sebou liší. A pak jí to docvaklo. Opět pohlédla na sfingu. „Harry toho má v sobě hodně a Voldy zas ne, viď?“ ptala se egyptské hlídačky pokladů. „On je za to ochoten položit život a Voldy zas tímto citem opovrhuje. Brumbál to nazýval jako největší kouzlo ze všech,“ vypočítávala. „ Je to láska.“

Sfinga se na ni zeširoka usmála: „Správně,“ odvětila pouze. „Takže teď tu druhou,“ a nečekala, až se dívka vzpamatuje z toho, že to uhádla a znova začala citovat další verše.

 

Nejistý vždy je,

Však někteří z něj trochu vidět mohou,

Změnit téměř nedá se,

Avšak některé věci to umožňujou.

 

Někdy je nevědět lepší,

Co vlastně člověka čeká.

Všude pak stíny vidí

A všeho kolem se leká.

 

Máme ho napsaný od již narození,

Vše na něj svádějí mnozí,

Je těžké smířiti ses ním

Ale je téměř neměnný.

 

„No to si snad děláš..“ vypadlo jako první z Nat.

Tahle hádanka jí připadala ještě těžší než ta první. Nechápala, jak tohle může někdo vymyslet, takovou pitomost.

„To je z tvojí hlavy?“ zeptala se sfingy.

Ale odpovědí jí nebylo nic víc, než jen další tajuplný úsměv.

„Teda, s tebou je ale zábava,“ ušklíbla se dívka, ale pak už znova začala přemýšlet.

Opět ji napadalo spousta nesmyslných věcí. Její hlavní problém byl, že už se nedokázala plně soustředit. Začínala ji z toho horka bolet hlava a taky se znova ozvala její zraněná noha. Věděla, že by si ji měla nějak víc ošetřit, ale to bohužel neuměla. Nicméně opět se začala soustředit na hádanku, kterou jí položila sfinga. Kupodivu si ji o docela pamatovala, což už brala jako docela velkou výhru.

„Dobře. Mám to už od narození, je to nejisté…možná proto, že to nevím, protože zas říkáš, že se to téměř nedá změnit…a někdy je lepší to nevědět. A všechno se na něj svádí..nebo tak nějak…jediné, co je pro mě nejisté je budoucnost, ale ta to asi nebude, když o tom hovoříš v mužském rodě…“ přemýšlela Natalia. „A pak je také nejistá smrt, ale to je pořád ten stejnej problém…nedá se změnit, ale něco to umožňuje…Hele, přemýšlím aspoň správným směrem?“ otočila se zase na sfingu. Ale jako vždy nedostala žádnou odpověď. „Fajn, tak si to nech pro sebe. Je to zřejmě můj osud, tvrdnout tady s tebou na týhle pitomý poušti!“

Najednou se Nat zarazila nad tím, co to vlastně řekla. Přemýšlela na plné obrátky a srovnávala si to všechno dohromady.

„Je to osud?“ zeptala se nejistě sfingy.

„Ano,“ odvětilo stvoření. „Takže máš před sebou poslední hádanku. Pokud uhodneš i tuto, bude tě čekat poslední úkol a pak si budeš moci odvést svého otce.“

„Fajn,“ přikývla dívka. „Řekneš mi ji teda, ať už to máme za sebou?“

Sfinga se nadechla a odříkávala poslední hádanku:

 

Je úplně zbytečná,

bylo jich však mnoho.

Další na spadnutí má,

koho by to udivilo.

 

Vždy dva proti sobě stojí,

a třeba jsou to i příbuzní,

opačné názory na věc mají,

to v tomto případě vítězí.

 

Její součástí jsou potyčky drobné,

i ty však rozhodují,

kdo nakonec vítěz bude

a kdo poražený.

 

Natalia se tentokrát bez zbytečných keců zamyslela. Tohle už byla úplně poslední hádanka. Pokud tohle uhádne, bude za vodou. Nebo aspoň za sfingou. A to už něco znamenalo.

„Mohla bys mi to ještě jednou zopakovat?“ požádala asi po pěti minutách sfingu. Napadala ji jedna věc, ale nebyla si tak zcela jistá, jestli uvažuje správně. Teď už se i bála, že odpoví špatně a všechno to zkazí.

Sfinga se na ni znova usmála a opět stejným hlasem odříkala říkanku. Moc tím ale Nat nepomohla. Ta byla stále tam, kde předtím. Opět tedy zvolila tu samou taktiku, jako při první hádance.

„Takže už jich bylo hodně, další se chystá…pokaždé jsou tam dvě strany, ale jen jedna může vyhrát. A její součástí jsou různé potyčky.“

Jakmile si to řekla takhle nahlas, došlo jí to. Vlastně tohle byla úplně nejlehčí hádanka z těch třech. Ohromena svojí vlastní duchaplností se vítězně otočila na sfingu.

„Bylo mi tady s tebou docela dobře,“ usmála se na ni. „Ale máš tu docela vedro. Zkus si zavést klimatizaci. Tak snad už se vidíme naposledy a já budu moct z tohohle místa vypadnout. Takže správnou odpovědí je válka.“

Sfinga se tentokrát zatvářila dosti kysele. Zřejmě doufala v to, že se konečně pořádně nají, ale tahle holka jí to úplně zkazila.

„Opět správná odpověď,“ dostala ze sebe mistryně na hádanky. „Nyní ti již nic nebrání v tom, abys pokračovala ve své cestě. Ale pamatuj. Ne vždy je všechno tak, jak se zdá,“ řekla a s těmito slovy zmizela.

Nebo spíše zmizela Natalia. Už nebyla uprostřed žhavé pouště. Opět se ocitla v tom prázdnu jako prve. Jediným rozdílem bylo, že už tam nebyla sama. Všude kolem ní se vznášely stovky lidských těl.

„Tak dva úkoly si zvládla,“ ozval se nějaký hlas a Nat v něm poznala onoho staříka ze začátku.

„Jo. myslel sis snad něco jiného, Antoniusi?“ otázala se dívka drze. „Řekla jsem ti přece, že si jdu pro svého otce a že pro to udělám úplně všechno.“

„Tehdy jsem tvoje slova nebral tak vážně. Většina při těch úkolech zemře. A i tys měla namále.“

„Jo, s tou chimérou. To vím. Bejvala by mě umačkala k smrti.“

Starý muž nad tím jen prohodil oči v sloup. Už jí začínal mít plné zuby.

„Fajn. Takže tě čeká poslední úkol. Máš přesně hodinu na to…“

„A neříkal jsi náhodou, že tady čas neběží?“ přerušila ho Nat.

„Teď prostě poběží,“ zavrčel stařec. „Pokud do hodiny nenajdeš svého otce a nedostaneš se spolu s ním z tohoto oblouku,“ mávl rukou a za ním se objevil starodávný oblouk, přesně takový, jako byl na ministerstvu kouzel, „pak tu zůstaneš spolu s ním.“

Natalia se kysela ušklíbla. Těch těl tady byly stovky. Jak mezi nimi proboha má najít svého otce? S jejím štěstím bude až úplně na druhém konci, tak víc než hodinu půjde.

„Fajn,“ vyplivla ze sebe. „Tak začni s tím odpočítáváním,“ poručila Antoniusovi.

Ten se na ni jen nepěkně usmál a v další chvíli se nad obloukem objevili přesýpací hodiny, které Nat odpočítávaly čas.

Dívka už na nic nečekala a vrhla se mezi vznášející těla. Věděla, jak její otec vypadá. Aspoň podle posledních fotek, které jí Harry ukázal. Byly ze Siriusových posledních Vánoc. Zběsile pobíhala po tom podivném světě a snažila se najít toho, pro koho sem přišla. Ale marně. Zatím narážela jen na úplně neznámé lidi. U některých se občas i zastavila. Většinou ji zaujal výraz jejich obličeje. Měli ho stažený v bolestné grimase. Kdyby byli při vědomí, určitě by řvali z plných plic. Toho Nat pohánělo ještě víc ke spěchu. Pokaždé, když se otočila, viděla hodiny, které jí stále měřily čas. Byla tam už sotva polovina písku. Natalia začínala být zoufalá.

Úkol, který jí ze začátku připadal jednoduchý, se nyní proměnil v noční můru. Pořád nemohla nic najít. Zmateně pobíhala sem tam a začínala ztrácet naději. Když už viděla, že jí zbývá tak pět minut, sesypala se na zem. Vzdala to. Z očí se jí začaly řinout slzy. Myslela při tom jen na Siriuse. Že zklamala. Že ho nedokázala zachránit. Jak moc si v tuto chvíli přála být u něj. Aspoň ho vidět.

Jakmile na to pomyslela, zničehonic se objevila úplně na jiném místě. Daleko od brány a od přesýpacích hodin. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a zarazila se. Srdce jí vynechalo snad několik úderů. Hleděla přímo do tváře muže, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuvidí. Nadšeně se k němu vrhla, ale pak se zastavila. Stále tam bez života ležel, jako mrtvý. Tentokrát ale Nat neztrácela naději tak snadno. Došlo jí, že pokud se jen pomocí přání dostala sem, měla by se stejnou cestou dostat i zpět k oblouku. Popadla svého otce na ruku. Teď měla i důkaz, že je naživu. Jeho dlaň byla teplá a dívka cítila i tep. Okamžitě pomyslela na to, že by i s ním chtěla být u oblouku, a tak se i stalo. Aniž by to nějak postřehla, opět stála na místě, kde zanechala Antoniuse. Vesele pohlédla na hodiny, kde ještě zbývalo pár zrníček a pak zas na starce.

„Bylo mi potěšením vás poznat, Antoniusi,“ usmála se na něj.

Věděla, že má ještě tak minutu, než odsud bude muset zmizet. Pomocí hůlky poslala Siriuse skrz oblouk zpět na Zem a ještě jednou se ohlédla na starého muže.

„Popravdě řečeno, teď už docela chápu, proč se vám říká Krvavý,“ zazubila se a zase koukla na hodiny, kde už se přesypal téměř všechen písek. „Sbohem,“ křikla a prošla obloukem zase do země lidí.

28.11.2007 20:03:29
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one