My world of fantasy...

30. KAPITOLA - CESTA DO NEZNÁMA

No, a je tu další kapitolka..Po minulé, která byla docela bez děje (ale kdyby se v nich pořád něco dělo, tak by vás to časem taky přestalo bavit, ne??), by vás tahle mohla zaujmout o něco víc...Teda doufám. =D Takže moc a moc vás prosím o komentáříky, takže jich tu očekávám spousty, ok?? Dík
Kaitlin
_______________________________________________

Natalia se uchýlila do soukromí svého pokoje. Do začátku její akce už zbývalo jen několik hodin a ona se na to chtěla pořádně připravit. Navíc musela udělat ještě několik nezbytných věcí. Kdyby to neudělala, nemohla by odsud s čistým svědomím odejít.

Nejdříve ze všeho vybalila všechny věci, které si nakoupila na Příčný a vrátila je do jejich původní velikosti. Na stole teď měla obrovskou hromadu všeho možného. Od knih až přes různé blbosti, kterými chtěla udělat radost a které by ji ostatním zároveň připomínaly. Byly to věci, které jí charakterizovaly. Když tak nad tím vším seděla, napadlo ji, že se jí vůbec nechce tohle všechno opouštět. Přestože tu byla jen čtvrt roku, všechno jí to tu nějak moc přirostlo k srdci. Všechny, kteří v tomto domě nyní žili, měla hrozně moc ráda, i když jim to nedávala pořádně najevo. Občas na ně byla opravdu hnusná, ale přesto je měla ráda. A teď se rozhodla je opustit. Věděla, že má jen pramalou šanci, že se vrátí zpět. Byla si dobře vědoma toho, že pravděpodobně zůstane vězet v oblouku, ale přesto byla rozhodnutá zkusit odtamtud Siriuse dostat. Dlužila mu to. To on ji ochránil od nejisté budoucnosti a dal jí život, který by jí mnoho lidí závidělo. Dal jí lidi, kteří se o ni starali jako o vlastní dceru. A krom toho to byl její otec, ke kterému se upnula. Přestože ho nikdy neviděla, nepočítala-li první rok svého života, měla ho moc ráda. A byla ochotná udělat cokoliv, jen aby byl zas naživu.

Pohlédla na kupu věcí před sebou a pousmála se. Pak odešla k sobě do ložnice a sedla si k psacímu stolu. Vytáhla z něj několik pergamenů a popadla propisku, kterou zde měla pohozenou. Brkem se nikdy psát nenaučila a ani po tom netoužila. Na jeden z pergamenů začala psát nějaký dlouhý dopis. Sotva se jí na pergamen vešel. Když s tím skončila, zabalila ho do ruličky, nechala ležet na stole a začala psát další. strávila tím asi dvě hodiny, a za tu dobu napsala víc jak deset dopisů, které byly adresovány různým lidem. Na jednom z nich bylo úhledným písmem napsáno Harry, na dalším Draco a tak to pokračovalo dál. všem, které měla nějak ráda, napsala aspoň pár slov. Nemohla odejít bez toho, aniž by se rozloučila.

Konečně měla hotovo. Mírně se nad tolika ruličkami pousmála a pak vyšla ven z pokoje. Zamířila do kuchyně na večeři. Poslední večeři, problesklo jí hlavou a na tváři se jí usadil úsměv. Bylo to všechno tak absurdní. Ona, které ještě do nedávna žila v roce 2007, ve světě moderní techniky, je teď čarodějkou a chystá se na sebevražednou akci.

Stále s úsměvem na rtech vešla do kuchyně. Byli zde už všichni a většina už byla po večeři. To však dívce nevadilo. Sama si nandala jídlo a posadila se ke stolu. Stále se přitom rozhlížela kolem sebe a sledovala ostatní.

„Děje se něco?“ všiml si jejího chování jako první Lupin.

„Ne, nic,“ zavrtěla Natalia hlavou. „Mělo by?“ usmála se.

„To nevím.“

„Tak proč se ptáš?“ podivila se Blacková.

„Že si nás pořád tak prohlížíš.“

„Prosím tě. A co mám taky sledovat?“

„Třeba svoje jídlo,“ ozval se „nečekaně“ Draco.

„Hele, ty si hleď svýho, jo?“ otočila se na něj dívka. „Celej den jen prudíš. To nemáš nic lepšího na práci?“

„Ale mám,“ pokrčil rameny. „Ale tohle mě baví.“

„Drakouši,“ ušklíbla se dívka. „Ty si koleduješ.“

„A o co?“ oplatil jí škleb Malfoy.

„Že jednu schytáš.“

„Od tebe? Dovol abych se zasmál.“

Nat mu věnovala jeden kyselý pohled a sklonila hlavu k talíři. Draco se hned vítězně usmál, ale vyhráno ještě neměl. Znenadání na něj najednou letěla brambora a rozplácla se mu na hlavě. Vzápětí se dala Natalia do pobaveného smíchu.

„No počkej, ty potvoro,“ zamumlal Malfoy. „Tohle ti neprojde!“

„A copak mi uděláš?“ provokovala ho dívka s úšklebkem. „Hmm?“

Draco na nic nečekal, zvedl se a vrhnul se po ní. Ale Nat byla rychlejší. Nebo to spíš čekala. Vystřelila ze své židle jako řízená střela a rychle oběhla stůl. Malfoy se samozřejmě řítil za ní. Cestou srazil hned několik židlí, ale nezdálo se, že by ho to nějak zajímalo.

„No tak, Draco, to se na nic lepšího nezmůžeš?“ nedala si Blacková pokoj a stále chlapce bedlivě pozorovala. „Myslela jsem, že někdo jako ty pobral toho rozumu víc. Ale asi jsem se mýlila.“

„Natalio…“

„Ano, Dráčku?“ zazubila se na něj Nat. „Potřebuješ něco?“

„Jo. To si piš,“ zavrčel a znova se po ní vrhnul.

Natalia se opět dala do běhu. Nakonec to dopadlo tak, že ti dva se honili po kuchyni a ostatní je jen pobaveně sledovali. Teda až na Harryho, který stále seděl na židli a kysele na ně hleděl. Po chvíli se Dracovi konečně podařilo dívku chytit.

„Tak co uděláš teď?“ zeptal se jí, když jí držel obě ruce za zády.

„To bys chtěl vědět, co?“ nepřestávala Nat. „Tůdle.“

„Na nic už se nezmůžeš,“ popichoval jí Malfoy.

„Že ne? Tak sleduj,“ řekla Natalia a kopla ho do kolene.

„Au,“ zaskučel hned Draco.

Blacková využila jeho chvilkové nepozornosti a vyklouzla z jeho sevření. Malfoy se hned na to vzpamatoval a znova se za ní rozběhl. Nat se tentokrát vrhla za Remuse, který před malou chvilkou vstal, a použila ho jako štít.

„Nat,“ protestoval hned Lupin. „Najdi si někoho jinýho,“ bručel, když se přes něj ti dva kočkovali.

„Sorry, ale na to teď nemám čas,“ odsekla dívka a postrčila ho dopředu, aby tak zabránila Dracovi, aby se k ní dostal.

Po chvilce se rozhodla, že už jí Remus není dost dobrý a utekla zas o kus dál. Pro tentokrát se schovala za Harryho, který z toho vůbec nebyl nadšený.

„Běžte si hrát někam jinak,“ zasyčel, když se za něj Natalia schovala.

„Co ti je?“ divila se dívka a na okamžik úplně zapomněla na to, že po ní jde Draco.

A tak se znova ocitla ve spárech mladého Malfoye.

„Ginny,“ křikla na svoji kamarádku. „Pojď si s ním něco udělat!“

„Kdepak. Za tohle si můžeš sama,“ zašklebila se na ni Weasleyová a pobaveně pozorovala, jak se Blacková v Dracově sevření různě kroutí, jen aby mu zas unikla.

„Draco,“ zkusila to teď na Malfoye. „Co bys řekl na to, kdybys mě pustil?“

„A to jako proč?“

„No třeba proto, že jsem tvoje příbuzná.“

„A co ta brambora?“

„Za to já nemůžu,“ vyhrkla hned Nat. „To ona sama.“

„Jo tak ona sama, jo?“ ušklíbl se Draco a začal jí lechtat.

Dívka se hned svezla v záchvatu smíchu na podlahu. Jestli měla nějakou slabinu, tak to bylo to, že byla strašlivě lechtivá. Teprve po deseti minutách jí Malfoy nechal být a vrátil se zpět ke své přítelkyni.

„To máš jako ponaučení pro příště,“ prohodil ještě směrem ke své příbuzné.

Avšak Blackové vůbec nevadilo, že ještě před chvílí ležela téměř bez dechu na podlaze. Byla ráda, že se tak dobře bavila. Pokud tohle měl být poslední večer, tak si ho chtěla užít naplno. A zatím se jí to dařilo. K její obrovské radosti. Ale jakmile se podívala na Harryho, veškerá bujarost ji přešla. Už zase seděl na židli a nepřítomně se někam díval.

„Harry?“ promluvila na něj tichým hlasem. „Jsi v pořádku?“

„Jo. Proč bych neměl?“ odsekl

„Nelži mi. Vidím na tobě, že se něco děje.“

„I kdyby, tak to není nic, do čeho bys měla strkat nos.“

Dívka se na něj jen šokovaně podívala. Tohle chování u něj neznala. Takhle se k ní nikdy nechoval. Snad jen ze začátku, když se spolu ještě nebavili. Nechápala, proč je k ní takový i teď.

„Harry.“

„Nech mě na pokoji, Natalio,“ zarazil ji dřív, než stačila říct něco víc.

„Jak myslíš,“ povzdechla si a odešla z místnosti.

Opět se zavřela u sebe v pokoji. Byla smutná, že se k ní Potter tak chová. Nechtěla, aby se rozcházeli ve zlém, ale nevěděla, co dělat. Bylo už téměř devět hodin. Nejvyšší čas, aby vyrazila na cestu. Se smutkem v očích se rozhlédla po svém pokoji. Popadla ruličky pergamenů a vešla do druhé místnosti. Oblékla si na sebe černé kalhoty a černou bundu a do kapsy vložila hůlku. Nic víc nepotřebovala. Ještě pobrala všechny ty drobnosti, které nakoupila v Příčný a i s tím se vypravila dolů do přízemí. Zalezla si do pokoje, kde trénovala s Remusem kouzla a všechny ty věci rozložila po stole. Věděla, že když ji budou hledat, časem je napadne podívat se sem. Po pár minutách vyšla z místnosti a nakonec i ven z domu. K jejímu štěstí nikoho nepotkala. Naposledy se ohlédla a viděla, jak dům číslo dvanáct mizí, až hleděla jen na domy s číslem jedenáct a třináct. Pak už se vydala na cestu. Nesměla se otáčet, jinak by to nedokázala.

Pomalým krokem se vydala přes náměstí pryč. Vstříc budoucnosti. Mohla si zavolat Záchranný autobus, ale nechtěla. Naposled se chtěla ještě podívat po Londýně, projít se jeho uličkami, vidět jeho obyvatele. Už dávno si zjistila, kde přesně je ministerstvo kouzel a věděla, že tam klidně může dojít pěšky. Tohle byla ta nejlehčí část cesty. Dostat se k nefunkční telefonní budce. Dál už to bude náročnější.

Vycházkovým tempem pokračovala v cestě. Už dávno za sebou nechala Grimmauldovo náměstí i dům číslo dvanáct. Za celou dobu se ani jednou neohlédla, jen pokračovala dál. ani ve večerní tmě neztrácela odvahu. Cestou dokonce potkala i pár podezřelých individuí, ale nevěnovala jim pozornost, přestože se jí snažili nějak otravovat. Jen kolem nich bez povšimnutí prošla a dál se o ně nestarala. Nezajímali ji. V hlavě teď měla jedinou věc. Dostat se na ministerstvo. Všechno ostatní bylo v té chvíli nedůležité.

Po nějaké hodině cesty se dostala tam, kam chtěla. Konečně stála před onou červenou telefonní budkou, která údajně nefungovala. Nadechla se a vstoupila dovnitř. Teprve tam si uvědomila, že nezná onu číselnou kombinaci, díky níž by se dostala do podzemní části města, tak, kde leželo ministerstvo kouzel. Teprve tam si uvědomila, že na tuhle podstatnou věc se úplně zapomněla zeptat. Avšak stále neztrácela naději. Ona nebyla jedna z těch, která by kvůli maličkosti něco vzdala. Věděla, že těch čísel má být pět. A taky že dvě z nich se tam opakují. A to jí dávalo docela velkou šanci na to, aby se dostala tam, kam chtěla.

S chladnou hlavou pohlédla na ciferník telefonu a zkusila tam naťukat první číslo, které ji napadlo. Ale měla smůlu. Netrefila se. nicméně to ji neodrazovalo od toho, aby se svém snažení pokračovala. Bezmyšlenkovitě začala ťukat nějaký čísla a čekala, jestli se jednou netrefí. Už strávila v budce víc jak třičtvrtě hodiny a stále nic neměla. Pomalu začínala být naštvaná. Nejen proto, že se jí nic nedařilo, ale také se bála, aby na ústředí náhodou neobjevili, že zmizela. Tak brzo jim to dojít nemělo. Naštvaně praštila do přístroje, který ji odmítla pustit na ministerstvo. Z toho vzápětí vypadlo šest liber. Natalia se na to zašklebila a v duchu si pomyslela, že taky mohlo z toho krámu vypadnout víc. Ale nedalo jí to a znova si do budky praštila. K jejímu údivu z ní opět vypadly nějaké peníze. Tentokrát to byla dvoulibrovka.

Karolíně se rozšířily oči údivem. Tak tohle by ji nikdy nenapadlo. Nyní již s úsměvem na tváři zase praštila do přístroje, a vypadly čtyři libry. Toto ještě zopakovala dvakrát. Pak konečně naťukala správný číselný kód, který jí umožnil vstup na ministerstvo. Šest, dva, čtyři, čtyři, dva.

O vteřinu později už ji vítal ženský úřední hlas: „Vítejte na Ministerstvu kouzel. Uveďte prosím jméno a účel návštěvy.“

„Natalia Blacková,“ ušklíbla se dívka. „Jen si jdu pro někoho, kdo tu vaším přičiněním tvrdne už celý rok.“

„Děkuji,“ odvětil hlas. „Návštěvník nechť si laskavě vezme jmenovku a viditelně si ji připne na hábit.“

„To bych ještě nějaký musela mít,“ zabručela dívka.

Z otvoru, odkud ještě před chvílí vypadlo několik mincí, teď vyjela jmenovka. Nat ji okamžitě popadla a prohlídla si ni. Stálo na ní: Natalia Blacková, vyzvednutí blízkého člověka. Nad tímto se musela pousmát. Nevěděla, že jsou na tom ministerstvu tak tupí.

„Upozorňujeme návštěvníky ministerstva na jejich povinnost podrobit se prohlídce a předložit své hůlky k registraci u bezpečnostní překážky, která se nachází na protějším konci atria,“ povídal opět úřední hlas.

Blacková už se mezitím stačila opřít o stěnu budky a zavřít oči. Tato úvodní řeč ji nesmírně ujela. Jestli všechno tady trvá tak dlouho, tak už se ani nediví, že mají kouzelníci ve všem takový bordel.

Konečně se podlaha telefonní budky pohnula a i s dívkou zmizela v hlubinách země. O pořádnou chvíli později jí na nohy dopadl paprsek zlatého světla, které za okamžik pohltilo celou kabinku.

„Ministerstvo kouzel vám přeje příjemný den,“ ozval se ještě ministerský hlas.

„Spíš noc,“ neodpustila si Nat a vyšla z výtahu.

Ocitla se v obrovské hale. V němém údivu sledovala tu krásnu, ale neměla moc času se tím zabývat. Rychlým krokem se vydala na druhou stranu atria, kde byla bezpečností přepážka a za ní seděl jakýsi kouzelník v zářivě modrém hábitu.

„Dobrej,“ zazubila se na něj Nat svým typickým úsměvem.

„Postavte se sem,“ pobídl ji muž a zkoumavě si ji prohlížel. Zrakem spočinul na cedulce, kterou si připnula na hruď. „A to má být co?“ zeptal se.

Dívka na něj šibalsky mrkla: „První, co ze mě vypadlo. Popravdě sem jdu za svým otcem.“

„Dobrá,“ přikývl úředník. Natalia mu za to věnovala oslnivý úsměv. „Vaši hůlku,“ řekl po chvíli a úplně zapomněl na to, že by ji měl ještě zkontrolovat.

„A to bude problém,“ povzdechla si Nat. „Zapomněla jsem ji totiž doma.“

„Tak to vás bohužel nemohu pustit, slečno,“ pokýval muž hlavou.

„Prosím,“ hodila na něj dívka psí oči. „Prosím vás, co bych tady asi tak mohla vyvést? Bez hůlky? Vždyť vám to nic neudělá,“ zkoušela na něj.

„Nejde to,“ zamítl to rázně úředník v modrém. „Předpisy jsou předpisy.“

„Takže mám jít domů a čekat v té zimě, až se otec uráčí dorazit? Nechala jsem totiž všechny věci doma, včetně hůlky. A myslela jsem, že přijde domů dřív.“

Chlap se na ni chvíli díval a zřejmě uvažoval o tom, jestli ji má pustit nebo ne. „Tak dobře,“ přikývl nakonec. „Ale jen pro dnešek.“

„Samozřejmě,“ usmála se na něj Nat a prošla kolem něj. „Jako bych se sem ještě někdy potřebovala vracet,“ zamumlala si, jakmile byla z dohledu.

Pokračovala dál až k výtahům. Chvíli se rozmýšlela, co dělat. Už podle vzhledu poznala, že tohle nebudou zrovna dvakrát tiché stroje. A nemůže se jen tak nechat svést do nejnižšího poschodí a dělat, jako že tam jen zabloudila. Rozhlédla se kolem sebe. Moc lidí tu už nebylo, jen sem tam se někde mihl nějaký zaměstnanec. Neunikl jí však bystrý pohled vrátného. S falešným úsměvem mu zamávala a nastoupila do jednoho z výtahů. Zmáčkla tlačítko dolů a muž v modrém jí zmizel z dohledu.

Natalia však vystoupila hned o patro níže. Věděla, že tady dole už moc lidí kanceláře nemá. Poté, co zjistila, že v tomto patře nikdo není, vytáhla hůlku a zamířila ji na výtah. Ten se v témž okamžiku zacvakl a jel zpět nahoru, ještě výš, než bylo atrium. Dívka tak chtěla vyvolat dojem, že se jen přehmátla a ve skutečnosti chtěla do jedné z horních kanceláří.

Sama zůstala dole a přemýšlela, co dál. tuhle část plánu neměla moc promyšlenou. Ještě jednou pohlédla na výtahy a uvažovala, zda je na ministerstvu hodně lidí a nebo ne. V druhém případě by věděla, jak na to.

Nakonec se bez dlouhého přemýšlení rozhodla. Odhodlaně sevřela hůlku v ruce a natočila ji sama na sebe. Pak vyřkla zaklínadlo. Pocítila, jak kouzlo zapůsobilo. Z tohoto malého úspěchu měla docela radost. Dlouho to cvičila, a protože to nebylo zrovna jednoduché kouzlo, dalo jí i dost práce. Nicméně doufala, že jí to pomůže v jejím konání.

Ještě jedno se rozhlédla kolem dokola a pak už vyrazila k výtahům. Obratně se vyšvihla na jednu z tyčí, které tvořily konstrukci, a pomalu se po ní spustila dolů. Koutkem oka ještě zahlédla nějakého muže, jak zrovna procházel kolem, ale hlavu si s tím nelámala. Věřila, že zastírací kouzlo bude účinkovat a v šeru, které panovalo v útrobí výtahů, ji nikdo nespatří. Obratnými pohyby pomalu klesala níž a níž. Přestože byla dříve na podobné věci zvyklá, zjišťovala, že jí lezení po kluzkých tyčích dělá potíže. Začínaly ji bolet ruce, ale utěšovala se tím, že tahle díra nemůže být nekonečná a brzo to skončí. Vzpomínala, jak jí Harry vyprávěl o tom, co loni zažil na ministerstvu on. Věděla, že musí až úplně dolů, tam kde končí výtahy.

Po nějaké půlhodině, která jí však připadala jako věčnost, se konečně ocitla dole. Vyhrabala se z míst, kde normálně stavěl výtah a s odporem pohlédla na své ruce. Moc toho ale neviděla. Stále působilo kouzlo, které použila nahoře. S povzdechem teda vzdala zkoumání samy sebe a rozhlédla se kolem.

Přímo před ní se tyčily černé dveře a nad nimi matný nápis Odbor záhad. Byla u cíle. Nebo teprve na začátku své cesty? Nevěděla. Jediné, co věděla bylo, že do těch dveří musí vejít.

„Tak do toho, Nat,“ šeptla si sama pro sebe a natáhla ruku směrem ke dveřím.

Ty se před ní jako by zázrakem samy otevřely. Dívka nadzvedla udiveně obočí, ale nijak se tím nevzrušovala. Třeba to tak dělaly vždycky. Vešla dovnitř a ocitla se ve velké kruhové místnosti. Všude kolem ní se nacházely černé dveře bez klik. Jakmile se za ní zavřely ty, kterými sem vešla, místnost se dala do pohybu. Zeď se začala točit a všude byly vidět jen šmouhy, které vytvářely pochodně, jak se točily. Když se zeď konečně zastavila, všechno vypadalo jako předtím.

Ale nebylo a Nat to moc dobře věděla. Bylo jí naprosto jasné, že tohle bylo ke zmatení nevítaných hostů. Avšak zachovala si chladnou hlavu. Přestože nevěděla kam jít, byla odhodlaná nepropadnout panice. Odhodlaně zamířila k prvním dveřím, které jí padly na pohled. Jakmile se jich dotkla, otevřely se a Blacková hleděla do místnosti plné hodin a podobných lesklých věciček. Okamžitě poznala, že tohle není správná cesta. Vycouvala tedy zpět, ale dveře nezavřela. Došlo jí, že by se to všechno zase začalo točit a ona by se tu mohla zdržet i celé hodiny. Ale nevěděla, jak si ty dveře nějak označit. Žádné takové kouzlo neznala. Nebo o tom nevěděla. Nakonec to vyřešila prostým způsobem. Vytáhla si z pusy žvýkačku a na dveře ji nalepila. Teprve potom zavřela.

Místnost se opět začala točit a Nat prohodila oči v sloup. Nechápala, proč jí musí tak ztěžovat už i tak dost těžkou věc. Když se však místnost opět zastavila, musela se ušklíbnout. Bílá žvýkačka se na černých dveřích skvěle vyjímala. Ačkoliv by měla dívka myslet na důležitější věci, než bylo toto, nedalo jí to a zas vytáhla hůlku, kterou mezitím schovala do kapsy. Se škodolibým úsměvem klacíkem mávla a tiše zamumlala jedno z kouzel, které se naučila sama.

„Aspoň na mě budou mít nějakou vzpomínku,“ řekla si sama pro sebe a pyšně se na své dílo dívala.

Normálnímu člověku by se zdálo, že je to pořád stejné, že se na žvýkačce na dveřích nic nezměnilo, ale Natalia věděla, že to tak není. Pomocí kouzla bílou lepkavou hmotu upevnila na dveře kouzlem trvalého přilnutí. Ať se pánové ministerští taky trochu pobaví a zapřemýšlí.

Vrátila se zpět ke svému problému a zadívala se na dveře. Stále jich tu ještě měla jedenáct a jen jedny z nich byly ty pravé. Jen vědět které. Chvíli se opět rozmýšlela a bezmyšlenkovitě začala žvýkat další žvýkačku. Měla jich v kapse celý balíček. Pak se rozhodla pro další z dveří.

Tentokrát se octila v obrovské místnosti s jakousi obrovskou nádrží plnou čehosi slizkého. Zvědavé Blackové to nedalo a šla se podívat na to, co to tam asi tak může být. Úplně zapomněla na nebezpečí, že by tady mohl někdo být. Že by ji mohl někdo odhalit, jak se bez dovolení vloupala na odbor záhad. Přešla blíž ke skleněné nádobě a hned poznala, na co to vlastně hledí. Tak tohle byly ty mozky, o kterých Potter mluvil. Nat se na to fascinovaně dívala. Zajímalo by ji, kde k nim asi tak mohlo ministerstvo přijít.

Zamrkala a znova si uvědomila, proč tu vlastně je. Rychlým krokem se vrátila zpět do kruhové místnosti a opět nalepila na dveře žvýkací gumu, než je zavřela. Stěny se opět začaly točit. Když se zastavily, Natalia se zavřela oči a zhluboka se nadechla. Už nechtěla otevřít další špatnou místnost. Už nechtěla ztrácet čas tím, že bude lepit žvýkačky po stěnách a dveřích, chtěla už konečně objevit to, kvůli čemu sem šla.

Prudce otevřela oči a rázným krokem šla k prvním dveřím, které jí padly do oka a na kterých nebyla bílá tečka. A konečně našla to, kvůli čemu sem šla.

Hleděla do obrovské kamenné místnosti. Přestože tu nikdy nebyla, věděla, že tohle je ono. Celé to vypadalo jako nějaký římský amfiteátr. Černé kamenné lavice se stupňovaly dolů k pódiu. Tam stál onen tajemný oblouk, který mnozí nazývali Oblouk smrti, přestože ve skutečnosti smrt nenavazoval. Dívka viděla, jak je oblouk celý popraskaný, takže vypadal jako stovky, ne-li tisíce let starý. V něm byl nějaký tmavý závěs, který neustále vlál v neexistujícím větru. Natalia se na to fascinovaně dívala. Zdálo se jí to tak neuvěřitelné.

Nadšeně začala slézat kamenné lavice. Nedbala přitom na to, že by mohla špatně došlápnout a spadnout. Něco takového teď pro ni neexistovalo. Jakou to mělo váhu nějaké zranění oproti tomu, že mohla zachránit svého otce? Během chvilinky už stála na pódiu, s pohledem upřeným na tajemný oblouk.

Teprve tady uslyšela nějaké hlasy, které vycházely z oblouku. Jako jedna z mála věděla, co znamenají. Co jsou zač. Byly to hlasy uvězněných lidí, kteří zoufale volali o pomoc. Nat bolestně zavřela oči. Ani nevěděla, jaké bolesti jsou lidí tam vystavování. Tohle ji ještě víc utvrzovalo v tom, že musí do oblouku vejít. Že prostě musí svého otce zachránit. Nesmí ho nechat trpět. Pomalým krokem došla až k oblouku a natáhla k němu ruku…

„Co tam děláš?!“ ozvalo se najednou seshora a Blacková se poplašeně obrátila.

Úplně v horních řadách lavic stály dva muži v tmavě modrých hábitech, pokud to dívka mohla ve zdejším šeru pořádně posoudit.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se jeden z nich a pomalu začínal scházet dolů.

„Dveřma,“ odsekla Natalia. Co ti tu proboha dělali?

„Gustav nám dal vědět, že na ministerstvo vnikla nevítaná osoba. Ale že půjde rovnou na odbor záhad, to by nás ani ve snu nenapadlo,“ navázal na něj druhý a taktéž sestupoval dolů.

„Když si to tu ani neumíte pořádně pohlídat. Loni vám sem taky vtrhlo několik studentů a dokonce Smrtijedů. Tak co bych nemohla já,“ ušklíbla se Nat a oba muže bedlivě pozorovala.

„Co tu chceš?“ udeřil na ni první z nich. Byl už v půlce kamenných stupňů.

„Jdu si jen pro to, co mi náleží,“ odpověděla dívka a otočila se zpět k oblouku. Opět k němu natáhla ruku a zavřela oči. Zbýval jí jen jediný krok. Jediný krok k tomu, aby se shledala se svým otcem.

„Ne!“ zaslechla dvojí výkřik.

Otočila se a smutně se na bystrozory, teprve teď totiž viděla nápis na jejich hrudi, usmála.

„Já to ale musím udělat,“ řekla vážně.

V dalším okamžiku si strhla cedulku, kterou dostala při vstupu do budovy a hodila ji na zem. Pohlédla oběma mužům do očí. Ti už se ani nepohnuli.

„Snad se ještě uvidíme,“ zašeptala, ale po sále se to hlasitě rozlehlo. „Zatím sbohem,“ zamumlala.

S těmito slovy se otočila a odhodlaně udělala poslední krok. Poslední krok za závěs, do tajemného oblouku. Poslední krok, který rozhodoval o její budoucnosti. A dva bystrozorové mohli jen bezmocně sledovat, jak jim dívka nenávratně mizí v Oblouku „smrti“

 

_____________________________________________

 

A za chyby se omlouvám..=/

21.11.2007 20:10:23
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one