My world of fantasy...
Takže je tady další kapitolka..trochu nudná, ale další už budou lepší. =D A komentujte
____________________________________

„Nat, vstávej.“

„Nech mě bejt mami, ještě je brzo,“ opáčila ležící dívka, otočila se na druhý bok a spala dál.

„Tak vylez z tý postele, ty lenochu,“ zvýšila hlas žena, která stála u postele.

„Dej mi pokoj,“ zamumlala Natalia a přetáhla si peřinu přes hlavu.

„Jak myslíš,“ ušklíbla se druhá žena.

Hned na to dívku pod peřinou zamířila hůlkou a zamumlala nějaké kouzlo. Peřina se okamžitě zvedla a odlevitovala na zem. Ale ani to Nataliu neodradilo od toho, aby dál nerušeně ležela na posteli a spala. Ale nerušený spánek jí ten den rozhodně nečekal. Během pár vteřin se na ni řítil proud ledové vody.

„Ááá,“ zavřískla dívka a zprudka se posadila na posteli. „Týý…“ zasyčela na Tonksovou, která se svíjela smíchy a měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou. „Tohle ti nedaruji,“ pohrozila Natalia a vylézala z postele.

„No tak to bych chtěla vidět,“ začala stále smějící se Tonksová couvat směrem ke dveřím. „A pro tvoji informaci, už je poledne,“ a zabouchla za sebou dveře, na které vzápětí dopadl polštář.

Natalia konečně vylezla z postele. Byla na Tonksovou naštvaná. Zdál se jí zrovna nádherný sen a ona jí to musí takhle pokazit. Nabručeně ze sebe shodila Remusovo triko, které jí na dnešní noc sloužilo jako pyžamo, a oblékla se do svého vlastního oblečení. Se zíváním přešla do koupelny, která na tento pokoj byla napojena, a dala si svoji oblíbenou ranní sprchu. Když se dohrabala dolů do jídelny, bylo už téměř třičtvrtě na jednu.

„Dobrej,“ pozdravila Remuse, který seděl u stolu a popíjel jakýsi nápoj. Na Tonksovou, jež seděla vedle, se ani nepodívala.

„Dobré odpoledne,“ usmál se na ni Lupin. „Tak jak ses vyspala?“

„Kdyby mě NĚKDO nepolil ledovou vodou, mohlo to být mnohem lepší,“ zamumlala Nat a také se posadila. „Já si to půjčím,“ a sebrala ze stolu noviny.

Po deseti minutách ale zjistila, že tam nic zajímavého není a mrskla s nimi na stůl. Pak přešla ke spíži, odkud si vytáhla nějaké pečivo, udělala si kafe a pustila se do poněkud opožděné snídaně. Zatímco ona jedla, Remus a Tonksová se mezi sebou tiše bavili a vrhali přitom pobavené pohledy na Nataliu.

„O čem se to zas bavíte?“ vypálila dívka hned, jak si toho všimla.

„Ale o ničem,“ usmála se záhadně bystrozorka.

„Hele, Tonksová, nezkoušej mě naštvat,“ pohrozila Nat.

„Ale, a co bys mi udělala?“ ušklíbla se Tonks.

„To ani nechtěj vědět! Tak o čem jste se bavili?“ Ačkoliv to Natalia nerada přiznávala, byla děsně zvědavá.

„Jen o tobě,“ usmál se na ni Remus.

„Tak to vím i bez tebe,“ mračila se.

„Dobře, dobře,“ smála se Tonksová. „Jen jsme mluvili o tom tvém dnešním vstávání. Nech mě, mami. Dej mi pokoj, mami,“ pitvořila se.

„Ha ha ha. Moc vtipný. Kdy že jdem do toho Londýna?“

„Teď si vstala a už tě zajímá nakupování?“ divila se Tonks.

„Jo. Co bych tady asi tak jinak dělala? Je tu děsná nuda.“

„Tak můžem vyrazit hned, jak se nasnídáš. Remus už stejně musí jít.“

„Fajn. Já si jen skočím nahoru pro věci a můžu vyrazit.“

„A co s sebou proboha potřebuješ? Nic tu nemáš.“

„Zvyk je zvyk,“ pokrčila Natalia rameny a hnala se nahoru. Jídlo ani nedojedla, ale to jí bylo jedno. Stejně neměla hlad.

Za pět minut už všichni tři vycházeli ze dveří. Remus byl oblečen v starém, ušoupaném hábitu, zatímco Natalia a Tonksová vypadaly jako obyčejní mudlové. Bystrozorka na sobě měla jakési plátěné kalhoty a zelenou mikinu a pro dnešek měla vlnité hnědé vlasy, které jí spadaly až do půli zad. Natalia na sobě krom své sukně měla černou mikinu, kterou jí Tonks půjčila, aby neumrzla.

„Dávejte na sebe pozor,“ vybídl je ještě Lupin.

„Neboj, budeme. Navíc, co by nám mělo hrozit. Nataliu tady nikdo nezná a mě nepoznají. Nic se nám nestane,“ ujišťovala ho Tonksová.

„Tak dobře,“ políbil ještě Remus svoji přítelkyni a přemístil se pryč.

Obě ženy se na sebe podívaly a mlčky vyrazily do víru velkoměsta. Když se Natalia po několika krocích obrátila, dům číslo dvanáct už tam nebyl. Vypadalo to, jako by žádný takový ani neexistoval, jakoby někdo zapomněl na to, že mezi číslem jedenáct a třináct ještě něco je. Po několika ulicích, které minuly, se okolní domy začaly měnit. Už to tu nebylo takové špinavé a zanedbané. Byly udržované, stejně jako předzahrádky k nim patřící. Po ulicích se neválely odpadky a všechno to vypadlo mnohem přívětivěji. Když se ocitly na jedné z velkých ulic, Natalie se na tváři usadil úsměv. Tady už to znala. Kousek odtud bydlel jeden její kamarád. A asi dva kilometry odsud bydlela ona sama. Rozhlížela se kolem sebe a zjišťovala, jak to tady v téhle době vypadá. Téměř se to tu nezměnilo. Dokonce i obchody byly téměř totožné s těmi, co zde budou za deset let.

Najednou Tonksová zabočila do postranní uličky. Natalia se zarazila. Tím směrem jít nechtěla, tam ne.

„Počkej,“ křikla na bystrozorku. „Nemůžeme jít někam jinam? Tam to nemám ráda,“ vysvětlila.

„Ty to tady znáš?“

„Jo, kousek odtud bydlí můj kamarád. A támhletím směrem,“ mávla rukou, „tam jsem bydlela já. A jsou tam taky super obchody.“

„Tak dobře. Ale běda ti, jestli se budeme muset vracet,“ pohrozila jí Tonksová.

„Neboj, nebudem. A hele, nemůžu ti říkat nějak jinak, než tím příjmením? To je takový divný.“

„Opovaž se mi říkat Nymfadoro,“ zaskřípala žena zuby.

„Ne, to ne. To je moc dlouhý. Ale co třeba Nym?“ navrhla Nat nevinně a jen tak tak uskočila před rukou, kterou se po ní Tonksová ohnala.

„Že seš to ty. Ale jestli mi jen jednou řekneš celým jménem, vlastnoručně tě zaškrtím.“

„Budu se snažit. Ale nezaručuju, že mi to někdy neujede,“ ušklíbla se Natalia.

„Opovaž se,“ zahrozila ještě Tonksová, ale pak už se obě vydaly tím směrem, kam předtím ukázala Nat.

Po pár desítkách minut došly k jednomu menšímu obchodnímu centru. Dívka se bez rozmyšlení vrhla do víru nakupování a mladou bystrozorku vláčela za sebou. Hned v prvním obchodě se ale zasekla. Stačil jí jediný pohled na věci, které tu prodávaly, a hned měla pokaženou náladu. To, co tady měly, to byl děs. Nat byla zvyklá nosit bokové kalhoty se zúženými nohavicemi, mikiny na zip s kapucí…Ale nic z toho tu neprodávali.

„No to si snad ze mě dělaj prdel,“ zaskřípala zuby. „Nic z toho na sebe v životě nevezmu.“

Tonksová se na ni pobaveně podívala: „Tak to asi budeš muset chodit nahá.“

„Ty mě neštvi. No, něco si asi vybrat budu muset,“ zamračila se a vrhla se mezi regály. Bystrozorka jen zůstala stát u vchodu a pozorovala dívku, jak odvrhuje jedno oblečení za druhý. „Hele,“ zakřičela Natalia přes celý obchod. „Co říkáš na tohle?“ a ukazovala Tonksové černé kalhoty s nižším pasem a malinko zúženými nohavicemi.

„Jestli se ti to líbí,“ pokrčila žena rameny a přešla až k dívce.

„Fajn, tak to beru,“ a hodila kalhoty na Tonksovou. „Podrž mi to prosím,“ a vybírala dál. Nakonec se jí v tomto obchodě líbila jen jediná věc a tou byly právě zmiňované kalhoty. Po zaplacení vyšly obě ženy z obchodu ven a rozhlížely se kolem sebe.

„Tak kam teď?“

„Támhle,“ ukázala Natalia na obchod kousek od nich.

A vše začalo nanovo. Dívka se přehrabovala mezi oblečením a vybírala si něco, co by se jí alespoň trochu líbilo. Většina jejích věcí se vyskytovala právě v černé barvě, i když červenou také nepohrdla. Ale nic světlého si nekoupila.

„Hele a něco barevnějšího nechceš?“ navrhla Nym, když už měla v náruči asi půl tuctu černých triček a jedny džíny a v tašce pár věcí v červené a černé barvě.

„Vždyť tam mám dost červených věcí?“ opáčila Natalia udiveně.

„Myslela jsem třeba nějakou světlejší barvu. Třeba žlutou, bílou, světle modrou…“

„To bych na sebe nevzala,“ zděsila se Nat. „Ještě tak tmavě modrou nebo khaki, ale bílou rozhodně ne.“

„Když myslíš,“ povzdechla si bystrozorka. „A nemyslíš, že už toho máš dost?“

„Ne, zatím mám jen troje džíny, jedny kalhoty a tucet triček. Ještě potřebuju nějaké sukně, šortky, bundu, spodní prádlo a taky šaty. A boty, na ty jsem úplně zapomněla.“

„Hodláš jít dnes vůbec domů?“ zeptala se Tonksová.

„Jo, možná později. Hele, tady už nic nemaj, jdem dál.“

 Nakonec ještě navštívily asi deset dalších obchodů s oblečením, než měla Natalia vše, co chtěla. Nymfadora Tonksová se už chtěla vydat domů, ale dívka ji nekompromisně zarazila s tím, že ještě musí do parfumerie.

„A co tam?“ zasténala bystrozorka.

„Ale, jen nějakou řasenku, make-up, stíny, rtěnku, lesk, tužku, lak, šampon, kondicionér, hřeben, kartáček a pastu, nějaké gumičky, odličovací mléko, krém na opalování,“ začala vyjmenovávat dívka a Tonksová jen valila oči, co všechno si vymyslela.

„Ehm a to všechno potřebuješ?“

„Samozřejmě. Bez toho se neobjedu,“ stála si dívka za svým a vlezla do obchodu, nechávajíc za sebou Tonksovou obtěžkanou taškami.

Asi za hodinu z obchodu konečně vylezla a konečně se chystala odejít.

„Máš už všechno?“ ujišťovala se raději bystrozorka, nerada by se vracela zpět.

„Myslím, že jo,“ opáčila dívka a vzala si do rukou polovinu tašek, co nesla Tonksová. „Oblečení mám, boty mám, kosmetiku mám… A hele, máš pravdu. Chybí mi cigára.“

„Ty ti nekoupím,“ prohlásila Nym. „Bez toho se obejdeš.“

„Neobejdu. Fakt,“ a hodila na ženu psí oči.

„Ne, zapomeň na to. Stejnak to jen kazí zdravý.“

„Já vím, ale už jsem si na ně zvykla. Prosím.“

„Natalio, už jsem řekla…“

„Že mi je koupíš,“ usmála se na ni dívka. „Potřebuju jen pár liber, nic víc.“

„Nat.“

„Pak už ti dám pokoj,“ slibovala dívka.

„Tak dobře,“ povolila Tonksová. „Ale je to naposledy, co ti na to dám.“

„Jasně,“ zazubila se dívka, vzala si peníze a odběhla do obchodu. Za chvilku se vracela s  kartonem cigaret, který měla našťouchaný i igelitce.

„To-to myslíš vážně?“ koktala bystrozorka při pohledu na tu hromadu cigaret.

„No jasně že jo. Takhle je to levnější. Když už mi je pak nebudeš chtít koupit, tak si musím udělat zásoby, ne? Navíc na to byla sleva,“ usmála se a vydala se na cestu. „Tak jdeš?“

       S narvanými taškami se vracely zpět na Grimmauldovo náměstí dvanáct. Natalia opravdu nebyla zrovna nejlevnější. Cestou zpět dokonce s potěšením zjistila, že její oblíbený bar, který se nacházel asi čtvrt hodiny chůze od domu Blacků, už funguje. Rozhodla se ho tedy časem navštívit, až se bude někdy večer nudit. Právě, když se objevily na Grimmauldově náměstí, spustil se zničehonic prudký liják. Natalia neváhala a stejně jako Tonksová se rozeběhla k domům jedenáct a třináct. Jen co pomyslela na adresu domu, objevil se barák přímo před ní. Okamžitě vlezla dovnitř, ale stejně už byla promočená až na kost. Tonks na tom nebyla o nic lépe a její nové oblečení to schytalo taky. Nat si s povzdechem vzala všechny igelitky a odnesla si je nahoru. Jak ale zjistila, mokré byly jen některé věci. Většina z nich přestála déšť bez úhony. Už s lepší náladou si vše suché uložila do skříně a zbytek nechala schnout na židlích. Ještě se převlékla do suchého a vyrazila dolů do jídelny s přáním, že tam bude i někdo jiný, než jen Tonksová. Sice byla fajn, ale potřebovala i někoho jiného, než jen střelenou bystrozorku.

Když však vešla do kuchyně, zjistila, že kromě Nymfadory se tam nikdo nenachází.

„Nikdo jiný nepřijde?“ povzdechla si Natalia.

„Já ti nestačím, viď?“ pousmála se Tonksová. „Potřebuješ kolem sebe víc lidí, já vím. Zítra máme poradu Řádu, mohla bych zkusit přemluvit Molly, aby sem přijeli dřív. Samozřejmě v zájmu jejich bezpečnosti,“ mrkla.

„To by fakt šlo?“ usmála se Nat.

„Možná jo. Ale zkusit to můžem, ne? Co bych pro tebe neudělala.“

„Dík. Seš fakt skvělá. A…“ Natalia se na chvíli zarazila. „Já… omlouvám se za ten dnešek. Byla jsem asi dost nesnesitelná, co?“

„No, chvílemi jsem měla pocit, že ti asi jednu vrazím,“ přiznala Tonksová s úsměvem. 

„Jít se mnou na nákupy je o život, já vím. Máma to taky tvrdila.“

„Tak ale aspoň vím, kam s tebou nechodit. Příště půjdeš s někým jiným. Nebo sama.“

„Jasně,“ zazubila se Natalia. „A když už o tom mluvíš, napadlo mě, jestli bych si někdy nemohla vyrazit ven. Kousek odtud je takový menší bar.“

„A nemyslíš, že je to docela nebezpečný?“

„Ne, proč? Nikdo mě tu nezná a před mudly se ubráním. Nemůžu pořád přes večery tvrdnout v domě. Na to nejsem zvyklá.“

„Jo, já zapomněla. Ty jsi přece ta, co vymetá všechny bary a diskotéky v okolí.“

„Přesně. Ale dnes tě s tím otravovat nebudu. Zítra taky ne, tos říkala, že tu budou lidi z Řádu. Tak snad pozítří,“ shrnula to.

„To jako vážně?“

„A cos myslela? Tady je fakt děsná nuda. Nic proti tobě, ale fakt mi nestačíš. Potřebuju kolem sebe víc lidí, jak si řekla. A v baru si můžu najít kamarády. Mudlovský. Stejně tady budu trčet ještě bůhví jak dlouho.“

„Ale vždyť mají přijet Weasleyovi a..“

„Jenže ti se ode mě tolik liší. Já jsem mudla, oni kouzelníci. Já jsem zvyklá vymetat bary, chlastat, kouřit… Ale oni určitě ne. Nebudem si mít o čem povídat. Ale netvrdím, že jejich společnost neuvítám,“ dodala, když viděla, jak se Tonksová nadechuje k odpovědi. „Jen chci prostě ještě někoho jiného, to je všechno.“

„Když myslíš. Stejně bys tam šla, i kdybych i to zakázala.“

„No jo no. Prostě jsem už taková. A co je teď na programu?“

„Nic. Tady se nic neděje.“

„To už jsem si všimla. Kdybyste tu aspoň měli televizi. Nebo rádio. Ale tady vůbec nic není. Jen knihy,“ zašklebila se.

„A ty nemáš ráda,“ dodala Tonksová.

„Ne, ty nesnáším,“ opravila ji s úsměvem Nat.

„Tak si můžem povídat.“

„Když najdeš téma.“

„No co třeba…kluci?“ nadhodila bystrozorka.

„Hmm, jestli chceš.“

„To víš, že chci. Třeba jaký typy se ti líbí a tak.“

„To je jednoduchý,“ ušklíbla se Natalia. „Vysocí, tmavovlasí, rozhodně ne blonďáci. No a s uhrančivýma očima. Se smyslem pro humor. A hlavně, aby mě tolerovali a snesli,“ zakončila to.

„Jej, tak těch asi moc nebude, co?“

„To by ses divila. Ale jsem asi krapet vybíravá, většinu stejnak vždycky odmítnu. Larry, to je teď můj kluk, o mě musel bojovat dost dlouho.“

„Teda, chudinky malinký,“ litovala je Tonksová. „Ti si s tebou museli užít.“

„To jo,“ zazubila se Nat. „Byla to hra, která mě bavila, protože pravidla jsem si určovala já sama.“

„Ty seš fakt děsná potvora. Začínám se obávat, jak tě Weasleyovi přijmou.“

„Neboj, před jejich mamkou si budu hrát na hodnou holčičku, nebo se o to budu aspoň snažit.“

„A před ostatníma?“ zajímalo Tonks.

„Jo, tak to se uvidí. Záleží na tom, jak mi sednou.“

„Hmm, to asi něco zažijem,“ povzdechla si bystrozorka.

„To si piš!“

20.08.2007 18:16:35
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one