My world of fantasy...

29. KAPITOLA - POSLEDNÍ DEN?

Tak tady máte další kapitolku k NZ..=D Doufám, že se bude líbit..=D A komentujte, komentujte
__________________________________________

Od onoho dne už Natalia s Harrym skoro nemluvila. Vlastně nemluvila skoro s nikým. Dokonce i při jídle už mlčela a na hodinách s Remusem toho taky moc nenamluvila. Úplně se stáhla do sebe. Z pokoje vylézala, jen když musela nebo když šla do knihovny. Jinak vůbec ne. Ostatní jen s obavami sledovali, jak se dívka víc a víc uzavírá do sebe. Nechápali, co je důvodem toho, že se chová tak, jak se chová. Tohle nebyla ta holka, která sem vpadla před téměř čtvrt rokem.

Ale Nat se ve skutečnosti moc nezměnila. Někde tam v jádře to byla pořád ta praštěná holka téměř bez zábran, ta, která se klidně pustila s kýmkoliv do hádky. Ale na podobné věci teď neměla čas. Veškerý svůj čas věnovala jen učení a závratnou rychlostí se v kouzelní zdokonalovala. Avšak pořád se sebou nebyla spokojená. Věřila, že má na víc. Jenže to by zas stálo spoustu jejího času. Času, kterého moc neměla. Aspoň podle sebe. Chtěla svůj plán uskutečnit co nejdříve. Nemohla žít s vědomím, že její otec je uvězněn někde ve vzduchoprázdnu, v nějakém blbém oblouku a trpí tam, zatímco ona si tady užívá života.

Jednoho dne se konečně rozhodla. Nemohla už déle otálet. Všechno měla jakž takž naplánované. Vlastně, ono ani nebylo co plánovat. Nevěděla, co ji čeká. Co může očekávat. Její jedinou starostí bylo dostat se na ministerstvo a pak na odbor záhad. Pokud dokáže toto, má z části vyhráno. Pak už jen vlézt do hlubin oblouku a splnit tři úkoly, které jí někdo zadá.

Ten den ráno sešla dolů do kuchyně s úsměvem. Byla rozhodnutá si dnešní den náležitě užít. Mohl to být i poslední. Energeticky rozrazila dveře a vpadla dovnitř.

„Zdravím,“ zazubila se ještě na prahu a hrnula se ke stolu. „Copak je dneska k snídani?“

Shanon a Tonksová, které jako jediné byly v místnosti, se na ni překvapeně podívaly. Tohle vůbec neočekávaly.

„Děje se něco?“ pozastavila se dívka nad jejich výrazy a když se k ničemu neměly, začala si chystat snídani sama.

„Nat, co se děje?“ vypadlo po nějaké době z Nym.

„Co by se mělo dít?“ podivila se Blacková a hladově se zakousla do toastu.

„Jsi taková..jiná.“

„Veselá, směješ se,“ doplnila ji Shanon. „Tohle jsme už dlouho na tobě neviděly.“

„Člověk se občas do něčeho pustí a zapomene žít,“ usmála se Natalia. „A život máme jen jeden, tak bych ho nerada promarnila.“

„Teda, to čumím,“ pokývala hlavou Tonksová. „Konečně je zpátky ta stará Nat.“

„Copak, chyběla vám?“ šklebila se dívka. „Tobě chybí ty věčný hádky, kravál..“

„A víš že jo? byl tu až moc velkej klid,“ přiznala Nymfadora. „Ty a Harry jste skoro nekomunikovali se světem a Ginn a Draco vám nějak nedokázali zastoupit.“

„Hm, s těma jsem taky docela dlouho nemluvila,“ uvědomila si Natalia. „Kde vlastně jsou? Vždyť je skoro jedenáct.“

„Ti už jsou dávno vzhůru. Spolu s Narcisou a Remusem se vypravili na nákupy. Že prej už tady nic není. A myslím, že odpoledne chtějí jít na Příčnou. To bys mohla jít s nimi, pokud teda chceš,“ mrkla na ni Shanon.

„A víš že bych i šla?“ zazubila se Blacková. „V kouzelnický ulici jsem ještě nebyla. Aspoň bude nějaká změna. A jak se vlastně má Beth s Lenkou?“ vyzvídala. Uvědomila si, že skoro měsíc ty dvě neviděla.

„No, myslím, že dobře,“ pokývala hlavou Shanon. „Molly si je nemůže vynachválit, jak jsou hodný a vychovaný.“

„Aha. A to naráží na mě nebo na Ginny?“ pochopila Nat.

„Zřejmě na obě.“

„A co je vlastně s Řádem? Že ani nejsou schůzky a tak?“

„Teda, že sis všimla brzo,“ odfrkla si Tonksová. „Schůzky nejsou, protože není proč se scházet. Voldemort je v poslední době nějak nečinný. Žádný útoky, žádný přepadení, prostě nic. Je to nějaký divný.“

„Třeba mu hráblo,“ šklebila se Natalia. „Dočista se pomátl a stal se z něj lidumil. A nebo konečně natáhl bačkory.“

„Vidím, že už jsi úplně ve své kůži,“ zakroutila nad tím hlavou Heavenlová.

„Jo,“ zazubila se na ni opět dívka. „A tak mě napadá, že tu ještě chybí jeden člen téhle domácnosti. Kde je Harry?“ vyzvídala.

„Asi v knihovně. Ráno se tu stavil na snídani, ale pak už jsme ho neviděli. Zas se učí.“

„Tak to teda ne. Když už jsem odtamtud vylezla já, tak vyleze i on,“ rozhodla Nat a vyřítila se z místnosti. Ani si tak nevšimla dvou pobavených výrazů, které na ní obě bystrozorky hodily.

Natalia se hnala rovnou do knihovny. Jak měla ve zvyku, vtrhla do místnosti jako velká voda a teprve potom se zarazila. Pohledem přejela celý pokoj a pak už se jistým krokem vydala do toho nejtemnějšího kouta a zároveň do Harryho oblíbeného místa. Jak očekávala, Pottera tam našla, jak si čte a nevnímá přitom okolí.

„Haló,“ dala o sobě vědět Blacková. „Země volá Harryho.“

„Nat,“ vydechl Potter překvapeně, když vzhlédl od knihy. „Co tu děláš?“

„Představ si, že stojím a zírám na tebe,“ ušklíbla se.

„Tady má někdo dobrou náladu,“ poznamenal Harry a vrátil se zas ke čtení.

„No to si snad děláš srandu!“ čertila se dívka. „Tak já tě přijdu odtáhnout z tohohle zapuchlého místa a ty si místo toho, abys mi věnoval aspoň trochu pozornosti, čteš?“

„Promiň, ale teď nemám čas.“

„Kecy. Nějaká hodina dvě tě nazabijou. Stejně se nic nenaučíš. Protože pokud odsud nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud stejně odtáhnu. A věř mi, že příjemný to nebude.“

„Natalio, já opravdu nemám čas na nějaký blbosti.“

„Pottere, tak to si piš, že čas máš. Prostě se teď sebereš a půjdeš se mnou dolů do kuchyně. A až se ostatní vrátí z nákupu, tak půjdeme na Příčnou. A žádný protesty,“ řekla, když viděla, že se nadechuje k odpovědi.

„Na Příčnou nejdu,“ zamračil se Harry.

„Tak to teda jdeš.“

„Ne.“

„A důvod?“

„Nepotřebuju se zbytečně promenádovat někde, kde jsem všem na očích. To je naprosto blbej nápad. A ani Ginny s Dracem by chodit neměli. Stejně jako Narcisa. A ty,“ dodal.

„Ty nejsi ten, kdo o tom rozhoduje. Tak si tu klidně zůstaň. Ale nediv se, až za nějaký čas zjistíš, že ti spousta věcí utekla. A já na tu Příčnou jdu i kdyby ses postavil na hlavu,“ zamračila se. V duchu si ale povzdechla. Věděla, že tohle může být poprvé a naposledy, co se koukne na tuto ulici.

„Proč?“

„Proč? Možná proto, že jsem tam na rozdíl od vás ještě nebyla. Že bych ráda viděla to, co je pro vás samozřejmost.“

„Je to nebezpečný.“

„No a? Kdybych měla dělat jen to, co je bezpečný, musela bych sedět v nějakým protiatomovým krytu, který by byl celý obložen polštáři, abych si něco neudělala. Život je jedno velký nebezpečí.“

„Dobře. Jdu s vámi.“

„Konečně rozumná řeč,“ zašklebila se Natalia. „Tak se pak dostav dolů,“ mrkla na něj a zmizela z knihovny.

Když přišla dolů, zjistila, že ostatní už přišli z nákupu a zrovna se pouštěli do přípravy oběda. Teda Shanon s Narcisou se pouštěly do přípravy oběda. Remus se věnoval Tonksové a Draco si povídal s Ginny. Nat neomylně zamířila k nim. Když ale došla blíž, zarazila se. viděla, jak se ti dva drží za ruce. Usmála se nad tím. Čekala, kdy se ti dva dají konečně dohromady, už dávno na nic viděla, že k sobě cítí něco víc než přátelství. Jen jí nějak unikl ten okamžik, kdy se dali dohromady.

„Ahoj,“ přisedla si k nim nakonec.

„Nat,“ vyhrkla Ginn. „Víš jak jsem se tě lekla?“

„Ne, ale doufám, že hodně.“

„A tak je to teda pravda,“ usmál se na ni Draco. „Zas jsi ta stará dobrá Natalia.“

„Já ti dám stará,“ chytla ho Blacková za slovo. „Kdybys to řekl o Remusovi, tak dobrá. Ale o mě?“

„Ty víš, že jsem to tak nemyslel.“

„Vím,“ pokrčila Nat rameny. „Ale proč to nepřekroutit? Víš, že na to jsem expert. Kdy se vlastně jde na tu Příčnou?“

„Až se naobědváme.“

„A to bude?“

„Hele, zeptej se Shanon nebo mamky. Ty vařej, ne já,“ ujasnil jí to Malfoy.

„To jsem si všimla. Ale zeptat se snad můžu, ne? A kdy jste se vy dva vlastně dali dohromady?“

„Před týdnem,“ odpověděla Ginn.

„Cože?“ vypadlo z Nat.

„Jo, sestřenko, ale to by sis taky musela všímat věcí kolem sebe,“ mrknul na ni Draco. „Ne trčet celý den v knihovně. Cos tam vlastně dělala?“

„Nic podstatného. Jo a gratuluju vám. Ale že vám to trvalo.“

„Ty máš co říkat. Ty, která jsi teď pořád sama.“

„Mě to tak vyhovuje,“ usmála se na něj zářivě Blacková. „Mám svatej klid od všeho…“

„Hlavně, že jsi spokojená.“

Na to Natalia neodpověděla. Ano, byla spokojená, ale ne úplně. Ke štěstí jí chybělo několik věcí. Hlavně táta. Ale možná, že toho už brzo bude mít zpět. A pokud bude tohle, můžou být i ty další. A jestli ne, tak na tom ostatním už nezáleží. Už nikdy nebude mít šanci je mít. Ale s tím už se smířila. Nevěřila na osud, jen v lidi.

Po nějaké době přišel do kuchyně i Harry. Přestože v ruce svíral nějakou bichli, byla Nat ráda, že přišel. Chtěla tenhle den být se všemi, které má ráda. Chtěla si tenhle den užít naplno. Poté, co se naobědvali, připravili se na cestu na Příčnou ulici.

Natalia byla jak na trní. Nemohla se dočkat toho, až to tam uvidí. Navíc ji ještě čekala první cesta letaxem. Z toho měla trochu hrůzu, ale zároveň se na to těšila.

„Příčná ulice,“ vešla do krbu jako první Tonksová a odletaxovala pryč.

Hned za ní šel Remus, Ginny, Draco a Narcisa. V domě zůstala jen Shanon s Harrym a Nataliou. Avšak Harry je za chvíli opustil.

„Takže teď je asi řada na mě, co?“ ušklíbla se dívka.

„Jak jinak,“ odvětila Shanon. „Prostě jen vejdeš do krbu..“

„Naberu si prášek a křiknu Příčná ulice. To už jsem dneska slyšela několikrát.“

„Tak fajn. Padej,“ postrčila ji žena ke krbu.

Blacková neváhala, nabrala si podivný prášek a vlezla dovnitř. Přesto ještě vrhla na Shanon nejistý pohled. Pak už se jen nadechla, pustila letax a zvolala jméno ulice. V ten okamžik se s ní zatočil svět. Viděla, jak se obrovskou rychlostí řítí kamsi do neznáma a míjí přitom spousty jiných krbů. Až najednou z jednoho vypadla. Avšak nebylo to nijak příjemné přistání. Vylítla z krbu ven a cestou sejmula někoho dalšího. Teprve když ležela na podlaze poznala, že sejmula Harryho.

„Promiň,“ zamumlala a slezla z něj. „Ale neměl jsi tam tak blbě stát,“ dodala ještě.

„Hmm,“ zabručel Potter. „A zas za to můžu já.“

„Jak jinak,“ zazubila se Nat. „Tak jdeme?“ otočila se na ostatní?“

„Nějaká nedočkavá, ne?“ pousmál se Remus.

„Se ti jen zdá. Jen se mi tady moc nelíbí. Tahle hospoda.“

„Nějaká moc fajnová, ne?“ ryl do ní Draco. „Co se ti tady proboha nelíbí?“

„Všechno. Od špinavý podlahy až po tebe,“ odvětila dívka.

„Hej, co si to dovoluješ?“

„Nic, bratránku, nic,“ usmála se dívka sladce a zamířila za Remusem, který už se vydal pryč z tohoto místa.

Během pár vteřin se ocitla na ulici. Zůstala jen překvapeně stát. Tohle bylo mnohem lepší, než si představovala. Kam se na to hrabala filmová napodobenina. S úžasem sledovala, jak se cesta táhne až k obrovské bílé budově, která se majestátně vypínala nad ostatní. Pozorovala lidi, kteří kolem ní chodili. Tohle bylo něco úplně jinýho, než znala. Připadala si jako v pohádce. Jako ve snu.

„Pojď už,“ vytrhl ji z obdivování Draco.

„Kazisvěte,“ zabručela si pro sebe. Takhle jí zkazit rozjímání nad tou nádherou.

„Kam jdeme?“ slyšela Ginny, jak se ptá Tonksový.

„Kam chcete,“ pokrčila rameny bystrozorka.

„Fajn,“ ozvala se Natalia. „Tak chci k dvojčatům. Neviděla jsem je věky.“

„Tebe se snad nikdo neptal, ne?“ podotkla s úsměvem Ginny. „Ale máš pravdu. Taky bych bráchy chtěla vidět.“

„Takže rozhodnuto,“ pokýval hlavou Remus. „Takže vy čtyři si běžte do těch jejich Kejklí. My si ještě potřebujeme něco zařídit.“

„Takže nás tu necháš samotný?“ ujišťovala se Blacková.

„Jo. Ve čtyři se sejdeme zas u tý hospody. Zatím si dělejte co chcete.“

„Bezva,“ usmála se Natalia a pak už jen koukala, jak Remus a všechny tři ženy mizí v davu. „Jdeme teda?“ otočila se na svoje přátele.

Ginny jen přikývla a i s Dracem, který ji držel za ruku, se začala prodírat davem. Nat i Harry je hned následovali a za chvíli už se octili před tím nejbláznivějším krámkem, který kdy Natalia viděla. Hned ve výloze vás upoutalo několik bláznivých plakátů. Zároveň tam bylo vystaveno mnoho jejich legrácek a jiných věcí. Nat na tom mohla oči nechat. Nemyslela si, že toho dvojčata vymyslela tolik.

„Ježiš, Nat, jestli budeš všude takhle okounět, tak se nikam nedostaneme,“ ryl do ní zase Draco.

„Teda, ty máš dneska náladu,“ okomentovala to dívka s havraními vlasy.

„Ty radši mlč,“ doporučil jí mladík. „Tys taky vždycky do každého ryla. Tak proč nemůžou ostatní?“

„Ty…“

„Tak už pojďte,“ zasáhla Ginny a táhla je dovnitř.

Tam to bylo ještě lepší než venku. Takovou spoustu věcí najednou ještě Nat nikdy neviděla. Jenže neměla moc času na to si to prohlídnout, protože se k nim přihnalo jedno ze dvojčat.

„Zdar,“ pozdravil je asi Fred. „Co vy tady děláte?“

„Jdem se na vás podívat,“ zazubila se Natalia a nechala se Fredem obejmout.

Weasley pak sevřel v obětí svoji sestru. Neviděl ji už od té doby, co odešel z ústředí.

„Chybělas nám,“ zašeptal, když ji pustil. „Chtěli jsme za vámi přijít, ale mamka to nechce.“

„Pořád je naštvaná?“ zeptala se Ginn.

„Jo. Doma o tobě nesmí padnout ani slovo.“

„Nečekala jsem, že to bude tak zlý,“ povzdechla si Ginny. „Myslela jsem, že ji to přejde. Ale to jsem se asi spletla.“

„Taky mě to překvapilo. Táta je z toho špatnej, ale proti mamce nic nezmůže.“

„Co se dá dělat. Však já jsem na ústředí taky spokojená,“ a mrkla na Draca.

„To vidím,“ přikývl Fred, ale byla na něm vidět, že se mu moc nelíbí, že jeho sestra chodí s Malfoyem.

„Nechcete nám to tu trošku ukázat?“ nadhodila Natalia.

„Vždyť oni tu to už znaj,“ usmál se Weasley. „Ale že jsi to ty…“

A tak Blacková vydala s Fredem na prohlídku krámu. Weasley jí ukazoval úplně všechno, co vymysleli a Nat se nestačila divit. Nemyslela si, že by toho někdo dokázal tolik vymyslet. Nad některými věcmi jí zůstával rozum stát. Fred se jejím údivem zřejmě dobře bavil. Jakmile jí ukázal něco, čemu se divila, vzápětí vytasil s něčím ještě lepší. Nakonec Natalia strávila v obchůdku téměř dvě hodiny. Ani si neuvědomila, jak ten čas letí. Nakonec skončila u kasy, kde se zapovídala pro změnu s Georgem. Nevšimla si, že její přátelé už jsou dávno pryč. To si uvědomila až ve chvíli, když už měla plnou tašku všelijakých věcí, které jí dvojčata darovala.

„Kde jsou ostatní?“ podivila se.

„Mám ti vyřídit,“ vrátil se Fred odněkud ze skladu, „že na tebe počkají u Floriana.“

„A to je kde?“

„Stačí když půjdeš skoro až na konec ulice. Je to takové obrovské zmrzlinářství. To poznáš.“

„Fajn. A dík, kluci,“ usmála se na ně. „Ráda jsem vás zas viděla.“

„To my tebe taky. Zas se někdy ukaž.“

„To se neboj. Já se jen tak neztratím. Tak zatím,“ zamávala jim a odešla z obchodu.

Jakmile byla na ulici, zastavila se. Pozorně se rozhlédla kolem. Stále se ještě tomu všemu podivovala. Nakonec zase vyrazila. Šla ale úplně jiným směrem, než jí poradila dvojčata. Mířila přímo k velké bíle budově, která se tyčila na konci ulice. V ruce přitom hřímala malý, zlatý klíček, který dostala od Remuse. Byl od Siriusova trezoru. Od jejího trezoru. S menšími obavami vešla do mramorované banky. Trochu ji znervózňovali všichni ti skřeti, kteří tam byli, ale nedávala to na sobě znát. Došla až k jednomu stolu a podívala se na skřeta, který za ním seděl.

Za chvíli už seděla v malém vozíku a úděsnou rychlostí se řítila ke svému trezoru. Jestliže některým lidem byla z tohoto způsoby špatně, Natalia k nim rozhodně nepatřila. Naopak si jízdu i docela užívala. Připadala si jako na nějaké obrovské horské dráze, kdy se řítíte dolů úplně bez zábran. Bohužel ale po chvíli zastavili a tím jejich jízda skončila.

Nadšená dívka se zvesela vyhrnula z vozíku a pelášila za skřetem, který už netrpělivě stál u jednoho z trezorů a čekal, až mu dívka podá klíček. Nat si z jeho pohledu nic nedělala, naopak se na něj usmála a teprve potom mu klíč podala. Jakmile však bankovní úředník otevřel trezor, překvapeně otevřela ústa.

Nemohla tomu uvěřit. Myslela si, že její otec nebyl moc bohatý. Že když ho rodina vydědila, bude mít jen to, co si sám vydělal. Až teď poznala, jak moc se spletla. Trezor byl úplně narvaný penězi. Všude se povalovaly zlaté galeony, stříbrné srpce a měděné svrčky. Takové bohatství v životě ještě neviděla. Nechápala, jak k tomu její otec přišel. Nechtěla ale, aby si o ní skřet myslel, že je kdovíjak překvapená, a tak se suverénním výrazem přišla blíž a nabrala si několik mincí do kabelky, kterou s sebou vláčela. Nepotřebovala si toho moc koupit, vlastně nic nechtěla. Jen nějaké drobnosti pro její přátele. Na rozloučenou.

Když vycházela z banky, na tváři jí hrál šťastný úsměv. Ten ji neopustil ani když vešla do knihkupectví, kde chtěla nějakou knihu pro Harryho. Měla přibližně představu, o čem by to mělo být, ale přeci jen se raději zeptala prodavače, který jí ochotně pomohl. Za chvíli už vycházela ven s poměrně tlustou knihou, která byla hlavně o bílé magii. Také tam vybrala knížku pro Remuse a Draca. Vydala se dál. Po nějaké půlhodině už podobných věcí vláčela plnou tašku. Chytře ji ale napadlo to vše zmenšit a jako malinkatý balíček dát do kabelky. Nechtěla, aby ostatní věděli, co si koupila.

Konečně došla ke zmrzlinářství, kde měli původně sraz. K její smůle tam ale nikoho nenašla. Zřejmě už je nebavilo čekat, až se uráčí přijít. To ji však nijak nerozhodilo. Nedivila se jim, sama by udělala to samé. Ale nikam jinam už se jí chodit nechtělo. Bylo půl čtvrté, což znamenalo, že za půl hodiny má sraz s ostatními. A tak se rozhodla strávit zbylý čas v tomto podniku. Spokojeně si zalezla dovnitř a objednala si obrovský zmrzlinový pohár s ovocem. S chutí se do něj pustila. Uvědomila si, jak dlouho už něco takového neměla. Zároveň zjistila, že tato zmrzlina je mnohem lepší, než ta, která se prodávala po Londýně. Ale na italské zmrzliny to stejně nemělo. Ty nepředčilo absolutně nic.

Chvíli před čtvrtou hodinou se zvedla a vydala se k hospodě. Moc se jí tam nechtělo, nechtěla opouštět tuhle ulici. Všechno jí tu připadalo tak bezstarostné. Lidi chodili sem tam a nebylo na nich znát, že by z Voldemorta měli strach. Zřejmě už si přivykli na to, že se nějakou dobu neobjevoval on ani jeho Smrtijedi a polevili ze své ostražitosti. Jí to tak však vyhovovalo. Nelíbilo se jí, že kvůli jednomu černokněžníkovi a jeho poskokům se nadělá takových řečí. Připadalo jí to přehnané. Byl to přece člověk jako ostatní, ne? Tak proč kolem něj dělat tolik povyku? Stále se nemohla zbavit toho, že ho považovala za normálního zločince a ne za něco víc, jako to dělali ostatní. Nechápala také, proč se lidí bojí vyslovit jeho jméno. Vždyť to není ani jeho pravé jméno. Je to jen přezdívka. Nic víc.

Konečně došla až k Děravému kotli. Všichni už tam na ní čekali.

„No konečně. Kde jsi?“ spustil Draco hned, jak ji uviděl. „Čekali jsme na tebe u Floriana, ale tam jsi nepřišla.“

„Hele, tak pozdě zas nejdu. A u toho Floriana jsem byla. Sice trošku později,“ usmála se Natalia. „A nevíc, neřekli jste kdy se tam máme sejít.“

„A kdes vlastně byla?“ vyzvídala Ginny.

„Ale, jen se projít a kouknout po obchodech.“

„A?“

„Co a?“

„No jak se ti to líbilo,“ vysvětlila Ginn.

„Jo tak. No docela dobrý. Někde mají docela zajímavý věci, ale nestihla jsem projít všechno. Na to jsem měla moc málo času.“

„Jen tři hodiny,“ poznamenala Shanon.

„Jenže hodinu a půl jsem strávila u Freda a George. A pak už to uteklo nějak moc rychle.“

„Cos tam u nich dělala tak dlouho?“ divila se Tonksová. „Tak velký to tam zas nemaj, ne?“

„No, tak mě vzali do skladu a ukazovali všechno možný. A taky jsme si povídali.“

„No hlavně že jsi spokojená,“ usmál se Remus.

„To jsem. Konečně jsem vypadla z domu. Hele, kde je vlastně Harry?“ zeptala se, když si všimla, že nikde nevidí černovlasého chlapce s jizvou na čele.

„Šel si ještě něco zařídit. Máme jít bez něj, že se časem dostaví,“ vysvětlila Narcisa.

„A to jste ho jen tak nechali?“ podivila se dívka.

„Je plnoletý a může si dělat co chce,“ vysvětlil Remus. „Ostatně jako ty. Tys taky pořád někde poletovala, tak proč by nemohl on.“

„Ať si dělá co chce, mě je to fuk,“ pokrčila Nat rameny. „Jen mě překvapilo, žes ho někam pustila samotnýho. Že o něj nemáš strach.“

„To sice mám, ale nemůžu mu nic zakazovat.“

„A konečně ti to došlo,“ rýpla si do něj Blacková a se smíchem vlezla do hospody. Ostatní ji okamžitě následovali. Za chvíli už se ocitli na Grimmauldově náměstí a každý si zas šel svojí cestou.

19.11.2007 20:02:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one