My world of fantasy...
Tak tady je další kapitola..Je poněkud kratší, prostě mi to moc nešlo, ale ta další už bude o něco lepší..=D Slibuju..A dokonce už na ní makám..

Tak koukejte aspoň kritizovat!!
__________________________________________

Čas letěl jako voda. Ode dne, kdy Natalia uviděla onu zvláštní vzpomínku již uběhlo mnoho dní. Za tu dobu se dívka v kouzlení velmi zlepšila. Popoháněla ji touha dostat Siriuse z toho zatraceného oblouku. Už dávno nebyla na úrovni kouzel z prvního ročníku. Za pomoci Remuse a knih, které sice začala číst s nechutí, se podstatně zlepšila. Lupin se až divil, kde se v ní bere ta píle a trpělivost. Nyní už byla na úrovni žáků třetího ročníku a stále pokračovala.

Ale nesoustředila se jen na učení. Neustále myslela na vzpomínku, kterou před dvěma týdny uviděla. Nezajímal jí obsah, ten pochopila už když ji spatřila poprvé, ale jak to, že to viděla. To jí stále nešlo do hlavy.

Její přátelé také měli stále co na práci. I když nebyla škola, poctivě se vrhli na učení. Harry k tomu měl velmi dobrý důvod. Přestože se na něj jeho dva nejlepší kamarádi, nebo aspoň ti, které za kamarády považoval, vykašlali, věděl, že ve svém úkolu pokračovat musí. Usmyslel si, že Voldemorta za každou cenu musí sprovodit ze světa. Tentokrát už do toho ale nechtěl zapojovat ostatní, bál se, aby se jim něco nestalo. A tak se jen učil a učil.

Draco a Ginny jen překvapeně sledovali změnu na svých přátelích. Nataliu neviděli jak byl den dlouhý, celý den trávila v knihovně, kde si pilně četla knihy, které by jí mohli být v budoucnu užitečné, a nebo o něčem diskutovala s Remusem. Jejich téma většinou bylo jen kouzelní, k minulosti a ani ničemu podobnému už se raději nevraceli.

„Já tě nepoznávám, Natalio,“ zakroutil hlavou Remus na jedné z jejich lekcí. „Kde je ta holka, která o sobě tvrdila, že nesnáší učení a knihy?“

Dívka se jen tajemně usmála a dál se věnovala kouzlu, které právě měla za úkol. Lupin se ji stejně jako kdysi Harryho snažil naučit vyčarovat patrona. A Nat to stejně jako Harrymu moc nešlo. Pořád nemohla najít tu správnou vzpomínku.

„Já už fakt nevím,“ složila ze zoufale do křesla. „Už jsem vyzkoušela snad úplně všechno.“

„Nevzdávej to,“ domlouval jí Remus. „Určitě na něco přijdeš.“

„To nemá cenu. Zatím jsem nevyčarovala ani tu pitomou mlhu,“ vztekala se. „A jak mám asi tak vyčarovat kompletního patrona? To je nemožné.“

„Když to hned vzdáš, tak jo.“

„Hned? Už se o to pokouším tři dny. A pořád nic.“

„A to snad čekáš, že jen mávneš hůlkou a bum, máš patrona?“

„Ne. Ale myslela jsem, že to bude lehčí.“

„Nic není jednoduché. Ale když se chce, všechno jde.“

Natalia se nad jeho slovy pozastavila. Nevěřícně se na svého učitele podívala. Nemohla uvěřit tomu, jak je hloupá.

„Expecto patronum,“ zašeptala zničehonic. Pak jen užasle sledovala, jak z její hůlky vyběhl obrovský černý pes, který se vzápětí rozplynul. Ale Nat to bylo jedno. Konečně to dokázala. Nadšeně se otočila na Remuse, který stále hleděl na místo, kde pes zmizel.

„To byl…“ vypadlo z něj.

„Jo,“ přisvědčila dívka se šťastným úsměvem.“

„Tomu se mi ani nechce věřit. Nejdřív Harry s jelenem, teď ty se psem..Na cos myslela?“ zeptal se zvědavě.

„Na tátu,“ přiznala Natalia.

„Vždyť..Jak si na něj mohla..“

„To neřeš,“ zarazila ho Nat. Věděla, že její vzpomínka není opravdová, vlastně to ani nebyla vzpomínka. Bylo to něco, co se ještě nestalo, ale v co doufala, že se stane. Hrozně si to přála. „Ona to vlastně ani není vzpomínka,“ odpověděla po chvíli. „Je to něco, co bych chtěla, aby bylo.“

„Chybí ti,“ zkonstatoval Náměsíčník.

„Jo,“ přiznala dívka. „Jak si předtím říkal, že když budu chtít, všechno jde, myslels to vážně?“

„Jo. Proč?“

„Takže pokud budu něco opravdu chtít, věřit v to, tak se mi to povede?“

„O čem to mluvíš?“

„To je jedno. Je to pravda?“

„Většinou,“ odvětil zdráhavě Remus. „Ale některý věci jsou nezvratitelný. Nechceš snad udělat něco jako je oživení mrtvých, že ne?“ zhrozil se, když mu došlo, o čem dívka mluví.

„Ne, neboj,“ usmála se. „Něco takového by mě ani nenapadlo. Vím, že tohle vrátit nejde. Ale jiný věci…“

„Neplánuješ něco náhodou, že ne?“

„Ne,“ usmívala se stále Natalia. „Neboj.“

S těmito slovy z místnosti odešla. Zamířila rovnou k sobě do pokoje a zavřela se v něm. Usadila se v křesle a popadla knihu, která ležela na stole. V poslední době si ji četla skoro pořád. Stále v ní hledala, jestli tam není něco víc o „oblouku smrti“, ale nic nenacházela. Ani v knihovně nic nebylo. Tu už prošla téměř celou. Zbytečně. Často tam narážela na Harryho, který vypadal, že také něco hledá, ale co, to nevěděla. On se neptal jí a ona se neptala jeho. Jinak ho skoro ani neviděla. Většinu času trávil u sebe v pokoji, stejně jako ona. S ostatními se viděla jen u jídla. Kam asi po hodině strávené v pokoji zamířila.

„Čau,“ pozdravila hned ve dveřích. Svůj zvyk vtrhnout tam jako velká voda nezměnila.

Odpovědí jí bylo několikanásobné zamručení.

„To je dost, že ses taky ráčila dostavit,“ neodpustila si Shanon. „Máš to skoro studený.“

„Neva,“ mávla nad tím Natalia rukou a posadila se.

„Kde máš Harryho?“ zeptala se najednou Tonksová.

„Kde bych ho měla mít? Co já vím, kde je.“

„Co to s vámi vlastně je?“ divila se Narcisa a podávala jí talíř. „Oba jste pořád někde zalezlí, sotva vás člověk vidí.“

„No, nevím jak s Harrym, ale mě nic není,“ usmála se na ni Nat.

„Ne? A od kdy trávíš svůj volný čas v knihovně? Dobrovolně,“ nedalo Tonks.

„Jen něco hledám.“

„A Harry?“

„Ten asi taky, když tam pořád leze.“

„Máte něco v plánu, co?“ zapojil se i Remus. „Samý tajnosti a tak.“

„Reme, nevím jak Harry, ale já fakt nic neplánuju,“ odvětila dívka. a vlastně to i byla pravda. Ještě nic pořádně neplánovala. Zatím se jen snažila naučit co nejvíc. Nic víc.

„Dělám si o Harryho starosti,“ přiznal Lupin. „Všichni víme, že měl s Brumbálem nějaké tajemství, že na něčem pracovali a podle všeho v tom měl Harry pak pokračovat, ale myslel jsem, že to už pustil z hlavy. Aspoň to tak přes prázdniny vypadalo. Jenže teď..“

„Ať už dělá cokoliv, věř, že je to důležitý. On by se jen tak nezabýval něčím, co by nemělo smysl. Co by nebylo důležité,“ povídala Natalia. „Ale bejt tebou tak do toho nešťourám. Za to by ti moc nepoděkoval. Kdyby chtěl, řekl by si o pomoc.“

„Stejně se mi to nelíbí.“

„Hmm, tak to máš ale blbý. Harry už je dospělej, takže si do ničeho kecat nenechá. Jen o sám ví nejlíp, co dělá.“

„A co děláš ty? Proč ses najednou tak vrhla do učení? Neříkej že jen tak. To ti neuvěřím,“ nadhodil opět Remus.

„Prostě chci jen umět čarovat. To je všechno. Kdybych celých šestnáct let netvrdla někde v budoucnosti, tak bych to dávno uměla. Jen chci ostatní dohnat,“ vysvětlovala překotně. V duchu však na Lupina nadávala, že musí do všeho šťourat a ve všem hledat nějaký důvod nebo něco takového. Copak mu prostě nestačí vysvětlení, že chce umět kouzlit?

„To ti..“

„Reme, nech toho,“ zarazila ho Tonksová. „I kdyby něco plánovala, tak ti to neřekne. Myslím, že by bylo opravdu lepší, kdybys to nechal být. Je to jejich život a jestli chtějí něco podniknout, tak je nech. Stejně jim v tom nezabráníš.“

„Asi máš pravdu,“ povzdechl si vlkodlak. „Aspoň že tihle dva,“ kývl na Draca a Ginny, „mají rozum.“

„No, že by ho měli ale zrovna na rozdávání, to se taky říct nedá,“ usmála se Narcisa při pohledu na svého syna.

„Ale pořád jsou na tom líp než Natalia s Harrym.“

„Tady někdo mluvil o mě?“ ozvalo se ode dveří.

„Ne, Harry,“ ušklíbla se Natalia. „Tady se o tobě a o mě vůbec nemluví. To se ti opravdu jen zdálo.“

„Ach tak. Tak to jsem asi něco přeslechl.“

„Určitě. A rozhodně to nebylo něco typu, že ani jeden z nás nemá rozum.“

„Proč bych neměl mít rozum?“ otočil se Potter na Lupina.

„Prosím tě, radši si sedni a vem si to jídlo. Už je to skoro studený.“

„Úplně,“ opravila ho Natalia, která se v tom svým pořád šťourala. „A navíc ty brambory jsou divný,“ zašklebila se.

„Ještě si stěžuj. Ty na vaření ani nehrábneš, ale kritizovat umíš dobře, to ti fakt jde. Včera byla polévka moc slaná, předtím bylo kuře špatně upečené..“ vyjmenovávala Shanon. „A před pár dny se ti zas něco nezdálo na té rybě.“

„Jo, prostě byla divná. Buhví, kde jste ji vzali. Ta musela plavat někde v kanále, podle tý chuti.“

„Já jím,“ ozval se zas Harry.

„No já ti v tom nebráním,“ pokrčila Nat rameny. „A bůhví, čím se ta blbá ryba živila. No, možná je i lepší si to nepředstavovat. V kanálech je takový svinstvo,“ křenila se a po očku se dívala, co Harry na to.

Ten se na dívku jen zhnuseně podíval a odstrčil svůj talíř se slovy, že už nemá hlad.

„Kazisvěte,“ poznamenala Ginny. „Teď se kvůli tobě Harry ani nenají. Oh. Mamka by teď určitě lamentovala, že je hrozně hubený a že mu tu ani nedáváme najíst. Že jsme na něj stejně ošklivý jako Dursleyovi,“ šklebila se dívka. „Ti ho chudinku nechávali hladovět a my nejsme o nic lepší. A jak mu Nat s Dracem ubližují a jsou na něj zlí.“

„Hej,“ ohradil se hned Draco. „My a zlí?“

„No, a že se zas ozval ten pravej,“ zamumlala Natalia. „Typickej zmijozelák.“

„To se ti to kecá, když si do žádný koleje nechodila,“ ušklíbl se na nic Malfoy.

„Ještě že tak. Teď nemůžu bejt ani podlej Zmijozel ani statečný Nebelvír. Můžu bejt oboje. No a teď když mě omluvíte, půjde zas nahoru,“ zvedla se a chystala se odejít z místnosti.

„Počkej,“ zarazil ji Harry. „Půjdu s tebou, stejně nemám hlad.“

„Jak myslíš,“ pokrčila dívka rameny a počkala na něj přede dveřmi.

Společně pak vyšli z pokoje. Až do třetího pokoje šli mlčky. Harry celou dobu jen hleděl na zem, zatímco Natalia ho zkoumavě pozorovala. Teprve když se zastavili před dveřmi do dívčina pokoje, Potter promluvil.

„Hodláš to opravdu udělat, co?“ podíval se jí přímo do očí.

Nat se na něj překvapeně podívala. Čekala ledacos, ale tohle opravdu ne.

„Proč myslíš?“ zeptala se.

„Poslední dobou jsi pořád jen zalezlá u sebe nebo v knihovně, dokonce se učíš a čteš. To není samo sebou. Kdybys k tomu neměla dobrej důvod, nedělala bys to všechno.“

„A co když se chci jen naučit kouzlit? Být čarodějka jako byla moje matka? Být v tom stejně dobrá jako táta?“ odpověděla mu dívka otázkou.

„I kdyby, v první řadě ho chceš dostat ven. Já to na tobě poznám, Nat. A vím, že to sama nezvládneš.“

„Co ty víš co já zvládnu a co ne?“ ohradila se okamžitě. „Nejsem jen neschopná mudla, jako jsem byla, když jsem sem přišla. A krom toho, jak víš, co to bude za úkoly?“

„V tom oblouku už zůstali lepší čarodějové, než si ty.“

„Kouzlení není všechno. A já tam půjdu, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Aspoň budu vědět, že jsem pro tátu udělala všechno, co jsem mohla. Ty bys to taky udělal, kdybys věděl, že existuje způsob, jak zachránit rodiče. A nevím, proč mě od toho teď odrazuješ. Myslela jsem, žes ho měl rád!“

„Jenže za ten rok jsem se už smířil s tím, že je mrtvý. Nechci zažít další zklamání. Nechci ztratit i tebe, když jsem tě zrovna našel.“

„Tak to se neboj. Já se jen tak nedám,“ ušklíbla se dívka. „Nejsem ten typ, kterej to hned vzdá.“

„Jenže to on taky nebyl,“ povzdechl si Harry a zamířil k sobě do pokoje. Teď bydlel tam, kde byl předtím Ron s Hermionou.

Natalia na něj jen nevěřícně hleděla. Tak on jí tu vykládá něco takového a pak se klidně sebere a odejde si?

„Počkej,“ křikla na něj.

„Ano?“ otočil se Potter.

„To si jako klidně jen tak odejdeš, po tom, cos mi řekl? To snad nemyslíš vážně.“

„Myslím. Co jinýho bych ti měl říkat?“

„Nevím, ale čekala jsem něco víc, než jen to, že to nezvládnu. Ještě před dvěma týdny bys mluvil jinak. Kde je ten kluk, který se mnou vyváděl blbosti a ožral se na diskotéce?“

„A kde je ta holka, co jsem poznal před dvěma měsíci? I ty ses změnila Nat. Pořád jsi někde zalezlá a skoro s nikým nemluvíš. Nevyvádíš blbosti, s nikým se nehádáš, nechlastáš..Jen dřepíš v knihovně a nebo jsi s Remusem. Oba máme důvod k tomu, že jsme se změnili.“

„Ale já se nezměnila,“ hádala se Natalia. „To, že se snažím udělat něco, co je pro mě důležitý neznamená, že jsem se změnila. Jakmile to budu mít hotový, zas budu mít důvod k tomu, abych si žila tak, jak chci.“

„Vidíš. A já mám taky dost dobrej důvod k tomu, abych vysedával v knihovně a hledal něco pro mě důležitýho. Protože pokud to neudělám, tak si nikdy nebudu moct žít tak, jak chci.“

„A co teda plánuješ?“

„Promiň, ale to není tvoje věc.“

„Pokračuješ v tom, co jste v létě dělali s Ronem a Hermionou, co?“ nedala si pokoj dívka.

„I kdyby jo, tak tobě do toho nic není.“

Nat jeho odpověď ignorovala a dál si mlela svoje: „Je to něco kvůli Voldymu, co? Něco, jak ho zničit,co?“

„Nepleť se do toho. Tohle je jen můj úkol, nikoho dalšího.“

„A tím chceš říct co? Že mi nevěříš? Bojíš se, že bych to někde mohla vykecat? Nebo jak tomu mám rozumět?“

„Tak to není, Nat. Jen nechci, aby se ti něco stalo. Tohle je fakt dost nebezpečný.“

„Tak fajn,“ odfrkla si Natalia. „Ty si dělej co chceš, ale to samý budu dělat já. Ty si nič toho svýho Voldemorta, já se budu zaobírat tátou. A nečekej ode mě, že ti řeknu, až na to ministerstvo půjdu. Jak si řekl. Nechci, aby se někomu dalšímu něco stalo,“ vyprskla a vlítla k sobě do pokoje.

Harry jen překvapeně zůstal stát na chodbě. Tohle od ní opravdu nečekal. Myslel, že pochopí, že do některých věcí nechce zapojovat ostatní. Myslel, že chápe, že má o ni starost. Ale mýlil se. Tahle holka ho stále jen udivovala. Nikdy nevěděl, jak se zachová nebo co od ní může čekat. Mrzelo ho ale, když se hádali. A hlavně, když jejich hádka neměla smysl. Jenže Natalia si někdy něco přebrala jinak, než to myslel. Jen málokdy si zachovala chladnou hlavu. Vždy víc jednala srdcem než rozumem.

„Natalio,“ zaklepal na dveře jejího pokoje a doufal, že mu dívka aspoň otevře.

„Co je?!“ ozvalo se naštvaně z místnosti.

„Chci s tebou mluvit.“

„Tak to si klidně chtěj. Já s tebou mluvit nechci.“

„Nat. otevři prosím. Já vím, že jsi naštvaná…“

„Já nejsem naštvaná. Já jsem nasraná.“

„Nech mě to dopovědět. Já se s tebou nechci hádat. A nechci, abys to dělala sama.“

Nat tentokrát neodpověděla. Harry už si začínal myslet, že ho jednoduše začala ignorovat, ale vzápětí ho dívka vyvedla z omylu, když otevřela dveře. Sice jen tak, že vystrčila ven sotva hlavu, ale přece.

„A co s tím teda chceš udělat?“ zeptala se.

„Chci ti s tím pomoct. I já ho chci zpátky.“

„A neříkals před chvílí, že už sis zvyknul na to, že je mrtvý?“ ušklíbla se dívka.

„Ty víš, že jsem to tak nemyslel.“

„I kdyby..Ty mi chceš pomáhat. Ale já za to něco chci.“

„Co?“

„Jestliže ty budeš pomáhat mě, já budu pomáhat tobě. Nemysli si, že tě nechám pracovat na tom, jak zničit Voldyho. Víš co jsme kdysi říkali dole. Ty budeš bojovat, já povídat.“

„Nat, ale tohle fakt nejde.“

„No, pokud to teda nejde, tak čau,“ a chtěla zase zavřít.

„Nat.“

„No co?“ zavrčela Blacková.

„Já se s tebou nechci hádat.“

„Do toho tě nikdo nenutí. Je to jen tvoje chyba,“ odsekla dívka a třískla dveřmi.

Harry opět zůstal stát sám na chodbě. Naštvaně kopl do zdi. Ale vůbec si tím nepomohl. Naopak. Teď ho ještě ke všemu bolela noha. Věděl, že teď už s Blackovou nebude rozumná řeč, a tak se vrátil do svého pokoje.

Natalia s rozmrzelým výrazem pochodovala po pokoji. Opět při tom kouřila, tohle byla jedna z mála věcí, která ji uklidňovala. Nedalo se říct, že byla naštvaná, to ne, spíš byla zklamaná Harryho chováním. Ona mu o tom, co se chystá dělat řekla, ale on ne. Mlčel. Navíc ji štval fakt, že Ron a Hermiona o tom vědí, přestože s Harrym nemluví, ale ona nic. Sice se s ní kamarádil mnohem kratší dobu než s nimi, ale myslela si, že jejich přátelství je dost silné na to, aby jí říkal i to, co ho trápí. Protože tohle ho trápilo. Viděla to na něm. Pokaždé, když ho viděla měl na tváři ustaraný výraz. Usuzovala z toho, že ne mu něco nedaří, že mu to, co jim tají, nejde.

„Sakra,“ ulevila si uprostřed chůze. „To nemůže pochopit, že mi na něm taky záleží?“ křikla do éteru. „Si myslí, že jen on sám má o ostatní starost!“

Na chvíli se zastavila, aby zase mohla pokračovat ve zběsilém pochodování po místnosti. divila se, že už koberec není dávno prošoupaný, tohle byla totiž její oblíbená činnost, chodit sem tam nebo pořád dokola. Ale asi na něm bylo dané nějaké kouzlo. To však neřešila. Místo toho radši vyběhla z pokoje a zabušila na dveře pokoje, který obýval její kamarád.

„Otevři,“ křikla na něj přes dveře.

„Dej mi pokoj, Natalio,“ ozvalo se v odpověď.

„Tak na to zapoměň,“ zavrčela dívka v odpověď a bez vyzvání vešla do pokoje.

Harryho našla, jak leží na posteli a kouká kamsi do stropu. Svým vpádem ale upoutala jeho pozornost. Překvapeně se na ni podíval. Nečekal, že by byla tak oprsklá a i přes jeho nesouhlas k němu šla.

„Co tu děláš?“

„Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře,“ vysvětlila Blacková. „Jen ti chci říct, že na to ministerstvo půjdu, i kdyby ses na hlavu postavil. A půjdu sama. Nechci tím ohrožovat někoho jinýho. Stejně jako ty,“ řekla vážným hlasem a čekala, jak na to Harry zareaguje.

„Fajn. A proč mi to říkáš?“

„Jen abys to věděl. Nehodlám s tím totiž čekat do Vánoc nebo tak nějak. V nejbližší době tam půjdu. Nepotřebuju kouzlit nějak mistrně, stačí mi základy. A buď se vrátím i s tátou a nebo ne. Stejně bych nikomu nechyběla.“

Potter na ni jen vyjeveně hleděl. Nemohl uvěřit tomu, co řekla v té poslední větě: „Mě bys chyběla,“ zašeptal.

„Jo? Fakt?“ ušklíbla se dívka.

„Záleží mi na tobě, Nat?“

„A že se podle toho chováš. Nevěříš mi, skoro se mnou ani nemluvíš. Tohle já nepovažuju za důkaz toho, že ti na mě záleží. Spíš ti jsem lhostejná.“

„Ty víš, že to tak není,“ hájil se Harry.

„Jo? A jak bych to asi tak měla vědět? Jsem snad věštec? Nebo empatik? No nic, tak já zas jdu. Co jsem ti chtěla říct, to jsem ti řekla..“ otočila se a chtěla vyjít ven z místnosti.

Avšak neměla možnost svůj záměr uskutečnit. Dřív než se naděla, vystřelil Potter z postele, postavil se před ní a zabránil jí tak v odchodu.

„Chceš důkaz, že mi na tobě záleží?“ zašeptal a pohlédl jí přímo do očí.

Nat ani nestihla odpovědět. A vlastně ani neměla co. Harry se k ní najednou naklonil a zlehka ji políbil. Blacková byla tak překvapená, že ani nereagovala, ale po chvíli se vzpamatovala a Pottera od sebe jemně odstrčila. Ten se na ni smutně podíval.

„Nedělej mi to ještě těžší, než to je,“ sklopila dívka oči a odešla z pokoje. Za sebou nechala jen zmateného chlapce, který nevěděl, která bije.

14.11.2007 19:59:13
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one