My world of fantasy...
Tak další kapitola..Horší než ta minulá, ale nemůžete ode mně pořád očekávat skvělý výkony..=D
P.S. Název kapitoly je blbej, ale vymýšlela jsem to teď. až mě napadne něco lepšího, možná to přejmenuju..=D Možná
__________________________________________

Ráno se Nat probudila s pěknou bolestí hlavy. Zároveň si i uvědomovala, že jí není ani moc dobře, ale to ji neodrazovalo od toho, aby dál ležela v posteli. Tak strašné to zas nebylo. Ale cítila se jako by ji přejel parní válec. Věděla, že to včera dost přehnala. Poslední, co si pamatovala bylo, jak šla s s Malcomem na parket. Dál nic. Marně se snažila vzpomenout si, co se asi tak mohlo dít dál.

Po chvíli přemýšlení se chtěla otočit, ale něco jí v tom bránilo. Teprve teď si uvědomila, že má někdo položenou ruku na jejím boku. S námahou pootočila hlavu a zjistila, že leží nalepená na Harrym, který stále ještě spal. Mírně se nad tím pousmála. Vypadal tak nevinně, ale ve skutečnosti byl úplně jiný. Škodolibě si pomyslela, že se její přítomností začíná měnit, stejně jako Ginny a Draco. Ve všech se probouzelo něco, co bylo dříve schováno pod pevnou slupkou a teprve teď to začínalo vyplouvat na povrch. U Harryho to bylo něco z Jamese Pottera.

Jemně chlapci prohrábla vlasy, které stále byly hnědé a delší než obvykle, shodila ze sebe jeho ruku a s námahou se vysoukala z postele. Až nyní zjistila, že není ve svém pokoji, ale v pokoji kluků. Kromě ní tu ještě byli Draco a Ginny, kteří stejně jako ona a Harry leželi v jedné posteli. Ta třetí byla prázdná, jen plná všeho možného. Nat tam zahlédla svoji mikinu, boty a kabelku, ostatní již bylo jejích přátel.

Opatrně, aby nevzbudila ostatní, vyšla z pokoje a zamířila si to do toho svého, který byl naštěstí hned naproti. S úlevou si zalezla do koupelny a posadila se na vanu. První, co udělala bylo, že do sebe kopla obsah jakési malé lahvičky. Pak se podívala do zrcadla. Při tom pohledu se zašklebila. Vlasy měla rozcuchané a všechno, co si včera napatlala obličej měla příšerně rozmazané. Ale místo toho, aby s tím něco udělala, si napustila vanu a pohodlně se v ní uvelebila. Byla to pro ní úleva, jen tak si tam ležet a na nic nemyslet. Úplně vypojila svůj mozek a jen ležela a ležela. Teprve po půl hodině, kdy už měla kůži na prstech úplně svraštělou, vylezla ven. Hodila na sebe první oblečení, co jí padlo do ruky a i s mokrými vlasy se vrátila do pokoje, kde nocovala.

Jak očekávala, všichni ještě měli tvrdou půlnoc. Pousmála se nad jejich blaženými výrazy, ale pak pomalým krokem došla až k Ginny a jemně ji začala budit. Po necelé minutě se jí to konečně podařilo a dívka otevřela oči. Dezorientovaně se rozhlédla po pokoji.

„Kde to jsem?“ vypadlo z ní nakonec.

„V pokoji u kluků. V Dracově posteli,“ usmívala se na ni Nat.

„A kde je..“

„Vedle tebe.“

Ginny okamžitě otočila hlavu a pak jako střela vyskočila z postele. Natalia se dala do pobaveného smíchu, takovouto reakci od své kamarádky opravdu nečekala.

„Jak jsem se tam proboha dostala?“ zaúpěla Ginn.

„Netuším,“ pokrčila Nat rameny. „Já jsem se probudila vedle Harryho. A být tebou, co nejdřív bych šla do koupelny. Vypadáš hrozně,“ upozornila ji. „A ke mně,“ dodala ještě. „Sem asi půjdou kluci.“

„Dobře,“ přikývla stále ještě zmatená Ginny a pomalu se odkolébala z pokoje. Byla na ní vidět, že jí také není zrovna dvakrát dobře.

Jen co byla z pokoje, Blacková se rozhodla probudit i kluky. Do Draca jen celkem silně šťouchla, věděla, že to tohle na něj zabírá. Když viděla, že už jeví nějaké známky života, přesunula se k Harrymu. Tady to bylo horší, Potter byl sklaní spáč a jen tak něco ho nevzbudilo. Když na její třesení nereagoval, nekompromisně z něj strhla peřinu. Ale chlapec dál spokojeně pochrupával. Draco se mezitím u sebe na posteli posadil, ale dlouho tam nepobyl. Ani ne během minuty se vřítil do koupelny a Nat si jen mohla domýšlet, co tam asi tak dělá.

„Harry,“ zašeptala chlapci, který stále spal, do ucha. „Vstávej. No tak Pottere,“ zvýšila hlas. „Koukej už vylézt z té postele!“ zakřičela už.

A konečně se Vyvolený pohnul. Teda spíše pootevřel oči a zadíval se na dívku, která seděla ne jeho posteli.

„No to je doba,“ nedopustila si Nat. „Budím tě už pěkných pár minut.“

„Nemůžu za to, že se nedokážu probudit,“ hájil se chabě.

„Ne, ty za nic nemůžeš,“ pousmála se Natalia. „Ale nemusíš nikam pospíchat. Koupelnu už před chvíli zabral Draco a podle rychlosti, jakou se tam vřítil si můžeš jen domyslet, co tam asi dělá.“

„Do háje,“ zezelenal Potter. „S ním je to na půl hodiny.“

„A tobě je zrovna blbě, co?“ posmívala se Nat, která už se zdála být v úplném pořádku.

„Ne asi. Po tom, co jsem včera vypil,“ zamumlal.

„Hele, já ani nevím co jsem včera všechno dělala, natož co jsem pila. Od té doby, co jsem šla na parket mám okno. A na,“ podávala mu nějakou malou lahvičku.

Harry se na ni jen s údivem podíval: „Kdes to vzala?“

„Od Nym,“ pokrčila dívka rameny a pozorovala, jak do sebe Harry kopnul obsah flakónku.

„Ble,“ zašklebil se. „Tak to je teda pěknej hnus.“

„Lepší než kocovina,“ namítla Nat.

„To jo,“ souhlasil s ní Potter a posadil se na posteli. „A cos dělala, to radši ani nechtěj vědět,“ vrátil se k předchozímu tématu. Na rozdíl od ní si většinu věcí pamatoval. přibližně do té doby, než Smrtijedi opustili diskotéku.

„To to bylo tak strašné?“ optala se Natalia.

„No to, jak tě tam Revenger ohmatával moc hezký nebylo,“ vyklopil ze sebe. „Spíš dost nechutný. Dozvěděla ses od něj aspoň něco?“

„To nevím,“ zklamala ho dívka. „První, co si pamatuju je, že jsem se probudila vedle tebe v posteli,“ ušklíbla se. včerejší fiasko ji moc netrápilo. Prostě jen další úlet. takových už bylo.

„Jak ses tam dostala?“ nechápal Harry.

„A vím já? Ale Ginn a Draco na tom byli podobně, taky spali v jedné. Tipovala bych to na to, že nás sprostě zavřeli do jednoho pokoje, aby se o nás nemuseli starat. Ale stejně se divím, že nás tam nenechali.“

„Určitě je to napadlo. Ale Hermiona by si tohle na krk nevzala,“ uvažoval Potter. „Aspoň myslím.“

„Ty taky myslíš?“ pošklebovala se Nat, které se už dávno vrátila její obvyklá nálada. „Ty to fakt umíš, jo?“

„Hele, nech si toho nebo..“

„Nebo co?“ optala se Natalia drze.

„Nebo tohle,“ ušklíbl se Potter a dřív než se Nat nadála, ležela na posteli a Harry se tyčil nad ní. V dalším okamžiku ji začal lechtat a ona se svíjela v záchvatech smíchu.

„Ne-ne-ne..“

„Jaký nenene?“ podivoval se Harry a šimral ji dál. „Nebo to snad mělo být něco jiného?“

„Pusť-mě,“ dostala ze sebe dívka. „Prosím.“

„A co za to?“ přestal ji na chvíli lechtat.

„Nic,“ vyhrkla Nat a rychle se vyvlékla z jeho sevření. „Máš prostě smůlu,“ usmála se na něho.

Harry se však jen zklamaně posadil na postel a na Nataliu vůbec nereagoval. Ta se ně něj překvapeně podívala. Vypadalo to, že Potter nad něčím přemýšlí nebo na něco vzpomíná. Po chvíli se dívka dokonce posadila vede něj, ale ani to nevyvolalo žádnou reakci. Asi po pěti minutách už toho ale měla Nat dost a jemně do Harryho šťouchla.

„Co je?“ zabručel nerudně.

„Nic. Jen že už tu asi pět minut jen tak sedíš a nic neděláš,“ zamračila se na něj Natalia. Jeho tón se jí vůbec nelíbil.

„Přemýšlím. Mohla bys mě nechat samotného?“

„Jak chceš,“ pokrčila Nat rameny a zmizela ven na chodbu.

Nešlo jí do hlavy to, jak se teď Harry zachoval. V její přítomnosti tohle nikdy neudělal. A zatímco scházela dolů po schodech, stále nad tím přemýšlela. A taky nad tím, co jí řekl o ní a Revengerovi. Uvědomovala si ten tón, jakým to řekl. Vadilo mu to. To, jak se včera chovala. Ačkoliv ona o tom ani nevěděla.

„Dobrej,“ pozdravila nepřítomně všechny v kuchyni, do které se po chvíli dostala, a posadila se na židli.

„Ahoj Nat. Dáš si něco k jídlu?“ uslyšela hlásek Tonksové.

„Ne, nemám hlad,“ zakroutila Natalia hlavou a podívala se na bystrozorku. V kuchyni byla jen ona a Remus. „Kde jsou ostatní?“ podivila se.

„Všude možně,“ odpověděl vážně Remus. „Rozhodli jsme se zabezpečit všechny domy, které patří někomu z Fénixova řádu. Usoudili jsme totiž, že být všichni v jednom je dost nebezpečné. Takže Pastorkovi, Kopálovi a Weasleyovi právě zabezpečují své domy všemožnými kouzly. Budou použita i Fideliova zaklínadla.“

„Proč tak najednou?“ nechápala Nat.

„Kvůli tý atmosféře tady,“ vysvětlila Tonksová. „Na některé už to dost silně dolehlo. Navcí Hagrid se rozhodl přes všechna nebezpečí vrátit do Bradavic. Že je to prý jeho domov a on meůže být nikde zavřený. I Augusta se rozhodla vrátit domů. Tam s nimi půjde i Moody, aby to bylo více bezpečné.“

„Takže odtud všichni odejdou?“ pochopila Nat.

„Myslím, že ano. Charlie se vrací zpět do Rumunska, on a několik dalších přeživších chtějí obnovit dračí kolonii. Bill a Fleur se na čas uchýlí do Francie k Fleuřiným rodičům. Weasleyovi a ostatní jsou domů. Zůstaneme tady my tři, Harry, Malfoyovi a Shanon s holkama.“

„Aspoň to,“ pokývala hlavou Natalia. Ale byla docela smutná, už si na všechny ty lidi ve svém domě zvykla. „A Hermiona?“ napadlo ji najednou.

„Ta jde s Ronem do Doupěte.“

„A kdy jste to proboha řešili?“ uvědomila si dívka.

„Ráno. připadalo nám zbytečné vás budit, tak jsme to vyřešili sami,“ vysvětlil Remus.

„Aha.“

Nat zase zmlkla. Kupodivu nevěděla, co by měla říct dál. Sice nebyla nadšená z toho, že to řešili bez nich, ale na druhou stranu si zas uvědomovala, že to je jejich chyba, že se včera tak ztřískali.

„Jak vlastně dopadl ten včerejšek?“ přerušila ticho Tonksová. „Těch pět toho moc nezjistilo. Jen že patří k Voldemortovi, ale to už stejně víme.“

„Já nevím,“ povzdechla si Natalia. „Skoro nic si nepamatuju. Sice jsem celou dobu byla s Revengerem, ale mám okno. A Ginny na tom asi bude podobně.“

„To sis nemohla dát víc pozor na to, kolik toho piješ?“ sprdnul ji Remus.

„Já chtěla. Jenže když to všechno platil on, tak to přece neodmítnu.“

Lupin nad tím jen zakroutil hlavou: „To je zbytečné. Ať ti říkáme co chceme, stejně to nakonec uděláš po svým.“

„Já za to nemůžu.“

„A kdo teda?“

„Táta,“ vyhrkla okamžitě. „To vy pořád tvrdíte, že jsem stejná jako on,“ usmála se na něj vítězně.

„Hlavně že to máš na koho svést,“ zasmála se Tonksová. „Máš štěstí, že jsme s tím tak trochu počítali. Shanon uvařila takový lektvar, po kterém byste si měli vzpomenout, co jste vyváděli.“

„Ehm, je to nutný? Já to ani moc vědět nechci.“

„Jo, je. Pokud chceme zjistit, co Smrtijedi plánují..“

„No, já bych radši ani nevěděla, co jsem vyváděla. Podle toho co říkal Harry..“

„Nat, cos tam proboha dělala?“ zhrozila se Tonksová.

„Já nevím. Pamatuju si jen, jak jsem šla s Malcomem tancovat na parket. Dál nic,“ pokrčila dívka rameny.

„No, tak to brzy zjistíme. Hned jak dorazí i Ginny. Ten lektvar mám totiž tady,“ a ukázal jí jakousi skleničku, kterou najednou držel v ruce.

„Remusi, jak to funguje?“ kousla se dívka do rtu.

„Jednoduše. Víš jak funguje myslánka?“

„Ne.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Tak hele,“ pustila se do vysvětlování Nymfadora. „Prostě někomu vytáhneš z hlavy vzpomínku, naliješ ji do takové speciální misky, do myslánky, a pak se na to můžeš podívat. No a my uděláme něco hodně podobného. Jen do té nádoby ještě přilijeme ten lektvar, který způsobí, že uvidíme tu vzpomínku takovou, jaká má být,“ vysvětlovala a a přitom jí ukazovala jakousi zdobenou, tmavou nádobu na stole.

„A bez toho by to nešlo?“ podivila se Nat. „Jako bez toho lektvaru.“

„Ne,“ ozval se pobavený hlas ode dveří. „Ale taky by to stálo za to.“

„Shanon, co tu děláš? Já myslela, že jsi pryč?“ zazubila se na ni Nat.

„Byla jsem, ale přece si nenechám ujít tak skvělou věc, jako je ta, na kterou se chystáte,“ usmívala se na ni žena. „Kdybys tam ten lektvar nenalila, viděli bysme tu vzpomínku tak, jak si jí pamatuješ teď,“ vysvětlila jí to, na co se ptala prve.

„Tak to byste toho asi opravdu moc neviděli,“ podotkla dívka. „Tak kde je ta Ginny? Já už to chci mít za sebou.“

„Klídek, mladá,“ brzdila ji Shanon. „Už jsem pro ni poslala Draca, kterého jsem potkala na schodech. Moc dobře teda nevypadal.“

„A jeje, já mu zapomněla dát ten lektvar na kocovinu,“ vzpomněla si dívka.

„Tys jim je nedala?“ vykulila oči Tonksová. „Na co jsem ti ty lahvičky asi tak dávala? Aby ti někde stály na polici?“

„Já jsem to použila. A Harry taky,“ bránila. „Ale na ty dva jsem nějak zapomněla,“ ušklíbla se. „Však oni to přežijou.“

„No jasně, hlavně že to nejsi ty, komu je blbě,“ zakroutil nad tím hlavou Remus.

„Hej, no tak mi to prostě vypadlo z hlavy,“ ohradila se Nat. „To se stane každému.“

„Tak jim hlavně neříkej, že tys to měla,“ poradila jí Shanon.

„Stejně už jim to vyzvonil Harry. A pokud není Ginn úplně blbá, tak si všimne, že mám ty lektvary v koupelně na vaně, ve které si teď určitě lebedí.“

„Počkej, já jsem pro ni poslala toho Draca.“

„Tak to bude zajímavý,“ vyprskla Nat. „On se do toho pokoje dostane a jak ho znám, tak bez klepání vtrhne rovnou do koupelny,“ smála se. „Kde máš vlastně Beth s Lenkou? Ještě jsem je neviděla.“

„Jsou s Weasleyovými u nich doma. Molly napadlo, že by jim mohly pomáhat s úklidem, stejně jako Narcisa.“

„Uf, ještě že jsem spala. Do něčeho takového bych se dobrovolně nehrnula.“

„To je nám jasný,“ mrkla na ni Tonksová.

„Tss, tak prostě nejsem ten domácí typ, co rád vaří a uklízí.“

„Stejně to neumíš,“ dobírala si ji Nymfadora.

„A že to říkáš zrovna ty,“ vrátila jí to Natalia. „Takový talent na všechny domácí kouzla. Já nevím, kdo se tu minule snažil zamést podlahu a místo shodil Harrymu na hlavu pavučinu i s pavoukem. Škoda jen, že tam nebyl Ron.“

„Ještě že tak,“ podotkl Remus. „Víš jaký by to byl řev?“

„A víš jaká by to byla prdel?“

„Jo, a taky příšerná hádka, která by se rozléhala po celém domě. To už znám.“

„No jo furt,“ zamračila se Nat. „Můžu já snad za to, že se bojí pavouků? Kdyby aspoň něčeho normálnějšího. Ale ne. Když on potká bubáka, tak se mu hned objeví pavouk. Kdyby to bylo něco víc nebezpečnějšího, tak neřeknu, ale pavouk?“

„A co myslíš, že by se objevilo v tvém případě?“ zajímala se Shanon.

„Hmm..nevím..Voldy by to nebyl, ten mě stejně moc nezajímá. Mozkomor taky ne, to zas neznám, pavouci mi nevadí, kouzelní tvorové mi nic neříkají, teroristi se v kouzelnickém světě neobjevují, Smrtijedi jsou pro mě jen mladí kluci, které můžu sbalit, nájemní vrazi, kterej blb by je na mě posílal..“ vypočítávala.

„Žádnej, protože ty vrahy by z tebe kleplo,“ dodala Tonksová.

„Hele, nepřerušuj mě, jo?“ osopila se na ni Nat a pokračovala dál. „Hadů se nebojím, obři jsou daleko, to říkal Harry, duchové jsou neškodní…Já fakt nevím,“ otočila se zoufale na Remuse.

„Co je?“ divil se Lupin.

„Čekám na tvoji radu. Byls to snad ty? Kdo učil obranu proti černé magii. A kdo mi slíbil to doučování a ještě se k tomu nedostal.“

„Já ti asi tak poradím, čeho se nejvíc bojíš,“ zakroutil hlavou.

„Já bych věděla,“ ozval se Ginnin hlásek ode dveří.

„A co teda?“ vypálila na ni hned Natalia.

„Smrti přátel,“ řekla vážně Weasleyová. „A taky toho, že nedostaneš t..“

„Přesně,“ zarazila ji Natalia dřív, než stačila dopovědět větu. „Tak můžeme jít na to?“ otočila se na ostatní přítomné.

„Jak chceš,“ přikývla Shanon.

„Tak jdu jako první,“ řekla Nat s kamennou tváří. „Ať už to mám za sebou. A mimoto jsem tu byla první, takže mám právo si vybrat.“

„Prd máš, ale když chceš jít..“ vyplázla na ni Ginn jazyk.

„To nebude potřeba. Z tý jedný vzpomínky zjistíme všechno potřebné,“ vysvětlila Nymfadora.

„Tak teda do toho,“ nadechla se Natalia.

Remus neváhal a okamžitě se pustil do díla. Přistoupil k dívce a přiložil jí hrot své hůlky k hlavě. Pak zašeptal pár slov a Natinu vzpomínku z předchozího večera přenesl do myslánky. Poté již stačilo dolít onen lektvar a chvíli počkat. V nádobě vířilo něco mezi vzduchem a kapalinou. Všichni teď hleděli přímo na to. Většina nedočkavě, byli zvědaví, co se od Smrtijedů dozví, jen Nat s Ginn poněkud nervózně.

„Nat, můžeme?“ vyrušila dívku z úvah Tonksová.

Natalia jen přikývla. Tak podvědomě tušila, co by měla dělat. Naklonila se k misce a po chvíli už se propadala neznámem, až se ocitla mezi mnoha lidmi na parketu. Překvapeně se rozhlédla kolem sebe, ale to už se k ní přidali i její přátelé.

„Nevypadá to špatně,“ podotkla Nym a zkoumala svoje okolí.

„Zatím ne,“ zamumlala Nat a pohlédla ke stolu, kde včera seděla s Ginn a Smrtijedy. Ani se nedivila, když tam spatřila samu sebe a i ostatní.

„Kde vlastně jste?“ zeptala se po chvíli Shanon.

„Támhle u stolu,“ mávla rukou Ginny a prošla několika lidmi, aby se dostala mimo parket. „Za chvíli se budeme zvedat. Myslím.“

„To jsou oni?“

„Jo. Revenger a Zabini,“ přikývla Nat.

„Ani bych to do nich neřekla. Vypadají docela normálně,“ mínila Tonksová.

„Oni se tak i chovají,“ dodala Ginn. „Byli k nám milý, vůbec se nechovali jako nějací namyšlení frajírci, jako to dělali ve škole.“

„Uvolnili se, nedávají si pozor na svoji image,“ myslel si Remus. „Kdyby věděli, že jste čarodějky, zas by se chovali tak, jak se sluší na Smrtijedy. Ale před mudly si na nic hrát nemusí.“

„To je možný,“ pokrčila Natalia rameny. „A hele, už vstáváme,“ všimla si, když spatřila samu sebe, jak spolu s Revengerem míří na parket, v těsném závěsu za Ginny a Zabinim. „A je to tady,“ povzdechla si a za sebou slyšela, jak to samé udělala i Ginny. Zřejmě už od kluků taky slyšela, co v noci vyváděla.

To už byly ale oba páry u nich. Natalia jen sledovala sebe samu, jak se přitiskla k Revengerovi a pomalu se spolu začali pohybovat v pomalém rytmu hudby. Dneska už jí mladík nepřišel tak hezký jako včera. Vůbec nevnímala zvuky, které se kolem ní rozléhala, sledovala jen sebe a jeho. Neposlouchala ani to, o čem se spolu baví. Vnímala jen to, jak ji líbá, jak jeho ruce putují po celé jejím těle. Dneska jí to přišlo opravdu nechutný. Po nekonečně dlouhé době si pro Revengera přišel jeden jeho kamarád a ona se přesunula k baru.

„Myslím, že už můžeme jít, co vy na to?“ nadhodil Remus, když viděl, jak se ti čtyři už jen opíjejí.

„Jo,“ souhlasila Shanon. „Myslím, že jsem viděli dost.“

Během chvíle se všechno kolem nich opět zatočilo a oni zase stáli pro ně v tak známé kuchyni.

„Zjistili jste teda něco?“ zeptala se hned Nat, která se ještě vzpamatovávala z toho, co včera vyváděla. Lepší by bylo to nevědět.

„Ty to nevíš?“ podivila se Tonksová.

„Ne, sledovala jsem něco jinýho,“ zamračila se dívka.

„Asi tak,“ přidala se k ní Ginny. „Už nikdy se takhle neztřískám,“ posadila se zničeně na židli. „To bylo fakt hrozný.“

„To souhlasí. To jste se teda předvedli,“ řekl přísně Lupin.

„Mlč!“ vyjela na něj Natalia. „Jestli sis toho nevšiml, tak jsme si toho dost dobře vědomy.“

„Tomu říkám slušný chování,“ mračil se na ni Remus.

„Tak promiň, prostě mi to ujelo,“ omluvila se mu hned Nat. „Co jste teda zjistili?“

„Kupodivu docela dost věcí,“ chopila se slova Shanon, když viděla, že se Lupin k ničemu moc nemá. „Víme, že Voldemort letos naverboval mnohem víc mladých lidí, nejen z Bradavic. Víme i jména, ale ty vám stejnak nic neřeknou. Pak taky víme o pár menších akcí. A to že se zaměřují na Řád, ale to víme i bez nich. Jinak toho moc nevěděli, ale to se dalo čekat. Jsou u něj moc krátce na to, aby věděli něco podstatného.“

„Tak doufám, že tohle bude tobě,“ otočila se na Lupina, „a Moodymu stačit. Když už jsem kvůli tomu vyváděla takové věci.“

„Mohlas to udělat jinak.“

„Víš co, příště si to dělej sám,“ křikla Blacková na Pobertu. „Jak vím, tak ty, co byly střízlivé vědí velký prd,“ a rázně vyšla ze dveří.

Uvědomovala si, že na Remuse neměla vyjíždět, měl pravdu. To ona se chovala jako nějaká lehká holka. Ale na někom si svůj vztek vybít musela. A on byl na to vhodný kandidát. Navíc se jí snažil vychovávat, a to neměla ráda. Nikdy nikoho neposlouchala, tak neviděla důvod, proč by s tím teď měla začít.

S dusotem vyběhla schody a s prásknutím dveří se zavřela u sebe v ložnici. Jak zjistila, když chtěla, nikdo se nemohl dostat do pokoje. A toho taky ráda využívala. V poslední době si na svůj klid zvykla. Naštvaně sebou hodila na postel a praštila pěstí do polštáře. Vždy byla dost výbušná.

Když se konečně vyvztekala, unaveně zůstala ležet na posteli a konečně začala racionálně uvažovat. Věděla, že by se měla Remusovi omluvit, ale její vlastní hrdost jí to nedovolovala. Navíc, chyba nikdy není jen na jedné straně. Z tohohle přemýšlení ji vytrhlo až zaklepání na dveře.

„Nat, otevři,“ zaslechla, ale nenamáhala se zvednout z postele. „No tak, Natalio Blacková.“

„Otevřete si sami,“ houkla.

Zaslechla, jak někdo otevřel, vešel dovnitř a zase za sebou zavřel. Přes zavřené dveře prve nepoznala, kdo to mluvil, moc ten hlas nevnímala. Bylo jí fuk, kdo s ní chce mluvit. Stejně tu dlouho nevydrží, s ní nic nebude.

„Natalio,“ promluvila osoba a dívka poznala, že je to Remus.

„Hmm,“ zamumlala do polštáře.

„Posloucháš mě?“

„Hmm.“

„Nat.“

„Hmm.“

„Sakra, mohla by ses laskavě otočit a odpovídat mi?“ nevydržel to už Remus.

„Ne,“ odvětila Natalia a stále se nenamáhala se pohnout.

„Takže nechceš slyšet, proč jsem za tebou přišel,“ posadil se k ní na postel.

„Ne.“

„Jsi děsná, víš to?“ zkoušel z ní vymámit normální odpověď.

„Jo.“

„A víceslovnou odpověď bys mi dát nemohla?“

„Ne.“

„Víš, že se chováš úplně stejně jako tvůj táta?“ pousmál se. „Ten takhle vydržel trucovat nejvíc pět minut. Pak už ho to přestalo bavit.“

„Nejsem on.“

„Ale chováš se tak,“ usmíval se Náměsíčník. „Jsi mu tak podobná, až se mi to zdá nemožné. Stejně jako Harry vypadá jako James, ale povahu má víc po Lily.“

„Tak to ne,“ probrala se Nat. „Pochybuju, že by se Lily někde ztřískala jako on včera.“

„Na tom něco je,“ připustil Remus.

„Tak vidíš.“

„A hele, tady někdo přestal trucovat.“

„Já netrucovala,“ ohradila se dívka. „Jen jsem..“

„Neměla náladu na nikoho a na nic?“ ušklíbl se Lupin.

„Jo. Jak si to..“

„Vždyť říkám. Jsi mu tak podobná.“

„Proč si přišel?“ změnila téma Natalia.

„A najednou tě to zajímá,“ zakroutil hlavou Náměsíčník. „Ale myslím, že ti to stejně neřeknu. Rozmyslel jsem si to, ty bys to vědět neměla.“

„Reme, prosím,“ škemrala. „Cos mi chtěl říct?“

„Nic důležitého.“

„No tak, Náměsíčníku, proč si tady?“

„Od kdy ty používáš moji přezdívku?“ divil se Remus.

„Asi od teď,“ pousmála se Nat. „Prosím, prosím.“

„Tak dobře,“ svolil konečně Lupin. „Jen jsem ti přišel říct, že večer bude schůze, dohodne se tam to stěhování a taky se bude řešit to, co jste zjistili. Bez toho jak,“dodal ještě, když viděl, že se dívka chystá protestovat.

„A to si sem šel jen kvůli tomu?“ zeptala se podezřívavě Natalia.

„Ne. Chtěl jsem se s tebou domluvit na tom doučování, jak sis na mě vymohla,“ vysvětlil jí. „Teď budu mít nějaký čas volno, tak jsem myslel..“

„Ty seš skvělej,“ objala ho Nat. „A promiň mi to, jak jsem se k tobě dole zachovala. Jen jsem si...“

„Vybíjela vztek. Vím.“

„Hele, tohle je děsný. Ty vždycky víš, co řeknu.“

„Jen někdy,“ nesouhlasil Remus. „V určitých situacích. A na to kouzlení se teda vrhnem po obědě, souhlasíš?“

„Jo,“ zazubila se dívka.

Lupin se na ni ještě jednou usmál a pak odešel z pokoje. Teď se dívka spokojeně rozvalila na posteli a na tváři jí stále hrál úsměv. Už se těšila na odpolední kouzlení, s Remusem by to mohlo být fajn. Doufala v to. A navíc věděla, že si s ním bude i moct docela dobře popovídat. Už dlouho se chystala na to, že z něj vymámí něco o svém tátovi.

31.10.2007 19:55:14
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one