My world of fantasy...

22. KAPITOLA - ÚMRTÍ V RODINĚ

Tak tady je další kapitolka..Omlouvám se, že je tak pozdě, ale dřív jsem opravdu nemohla..=( Tak snad si jí užijete a bude pro vás zajímavější než ta minulá. Každopádně od vás očekávám spousty komentů, jasný?? =D
______________________________________

Následujícího dne se Nat probudila s podivným pocitem. Celou noc ji pronásledovaly noční můry a všelijaké jiné hrozivé sny. Každou chvíli se probouzela, aby za pět minut zase usnula neklidným spánkem. Nejhorší na tom však bylo, že ty sny byly až moc podobné pravdě. Trápily ji v nich věci, které jí vadily i ve skutečném životě. A nebo to byly naprosté nesmysly, ale stejně v nich hledala nějaký smysl. Ale díky nim si uvědomila jednu věc, která ji měla napadnout už dávno. Od toho dne, co se Řád dozvěděl pravdu o tom, kdo doopravdy je už uběhlo bezmála pět dní. Pět dní, které několika lidem dost změnily život. A to jen kvůli ní.

Plná odhodlání udělat něco, co by mohlo být někomu k užitku, vylezla z postele a začala se oblékat. Během deseti minut už stála venku na chodbě. Bylo téměř půl desáté a ona právě udělala první krok k tomu, co se chystala provést. Pomalým krokem se vydala ke dveřím naproti. Těsně před nimi se zastavila a zhluboka nadechla. Pak zaklepala. Chvíli se nic nedělo, ale po ani ne minutě se dveře otevřely.

„Co ty tu chceš,“ zavrčel nevrle zrzavý mladík, který jí přišel otevřít.

„Chci s tebou mluvit. S tebou a Hermionou.“

„Nemáme o čem,“ odsekl a chtěl zavřít.

„Ale máme,“ nesouhlasila s ním Nat a zabránila mu v tom, aby dveře přibouchl.

„A že o tom nevím,“ ušklíbl se Ron. „Nespletla sis náhodou dveře? Protože Malfoy bydlí vedle.“

„Draca do toho nezatahuj. A pusť mě dovnitř, nebudu tady postávat na chodbě,“ a proklouzla kolem Ronalda, který ani nestačil zareagovat.

„Vypadni z našeho pokoje,“ zakřičel, když si uvědomil, co dívka udělala.

„Vašeho?“ nadzvedla Nat obočí a posadila se na jednu z postelí. Z té druhé právě vykoukla rozcuchané hlava Hermiony a zmateně se rozhlížela kolem, aby našla viníka toho kraválu. „Já měla pocit, že tenhle dům je můj. Takže i tenhle pokoj. Ale než zas začneš vyšilovat, nech mě aspoň říct to, kvůli čemu jsem za vámi přišla.“

„Tak na to…“

„Nech ji, Rone,“ promluvila Hermiona, která se mezitím posadila na posteli a nedůvěřivě si dívku prohlížela. „Však ona za chvíli stejně vypadne.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ odvětila Natalia vážně. „To, kvůli čemu jsem přišla je totiž docela na dlouho. I když mě teď vyhodíte, budu vás s tím otravovat pořád, dokud mě nevyslechnete. Nejedná se totiž o mě, ale o člověka, na kterém mi záleží. Kterej je pro mě jako vlastní bratr. Dělám to proto, že vím, jak se tím trápí. A že to je kvůli mně.“

„Zkrať to. O čem mluvíš?“ skočil jí do řeči netrpělivě Ron. Koutkem oka Nat zahlédla, jak jen Hermiona prohodila oči v sloup.

„Copak to není jasné? Mluvím o Harrym. Možná jste si toho nevšimli, nedává to moc najevo, ale on je zničený z toho, jak se spolu nebavíte. Jste jeho nejlepší přátelé už několik let. A najednou vás nemá. Protože jste se pohádali kvůli někomu, jako jsem já.“

„A hele, ty to taky umíš přiznat?“ odpověděl kousavě Ronald.

„Jo, představ si že umím. Ale on za to nemohl. To já jsem nechtěla, aby o mě někomu říkal. A to se vztahovalo i na vás. Dokonce ani Ginn to nevěděla, a to je moje nejlepší kamarádka. Nevím úplně přesně, kvůli čemu všemu jste se pohádali, ale vím, že to začalo mnou.“

„To teda jo. Protože ty se do všeho motáš. Jeden den tě nesnášel a najednou jste velicí kamarádi.“

„Ale vy jste se ho nikdy neptali proč. Co ho k tomu vedlo,“ namítla Nat.

„A co tedy?“ otázala se Hermiona.

„Tohle by vám měl vysvětlit on sám. Ale samotné zjištění, že jsem dcera jeho kmotra v tom sehrálo velkou roli. Když jsem já zjistila, kdo doopravdy jsem, tak už jsem na něj nemohla jen tak křičet. Zkus se podívat na fotky, kde jsi se svými rodiči a s kmotry s jejich synem. Nebo jen s ním. Jak jsou všichni šťastní. Rodiče očekávají, že jejich děti budou stejně dobří přátelé jako oni sami. To se pak v tobě něco zlomí. Nedokážeš se pak s tím dotyčným hádat, protože si k němu utvoříš citové pouto, které je tak silné, že ti v tom zabraňuje. Harry je pro mě jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. Vím, že bral Siriuse jako otce a jsem ráda, že aspoň on měl možnost ho poznat. Protože já svého kmotra nikdy nepoznám. Zemřel stejně jako moje matka.“

Ron se na ni jen letmo podíval, ale Hermiona jí věnovala dlouhý, zvláštní pohled. Takový, který si Nat neuměla vysvětlit.

„Můžete mi věřit nebo ne, ale neviňte z toho Harryho. On za to nemůže. Potřebuje vás a vy jeho. Vím, že mezi sebou máte nějaké tajemství, které může rozhodnout v téhle válce, ale co to je netuším. Ale myslím si, že byste to měli dotáhnout do konce a dát se zas dohromady. A ne kvůli tomu tajemství, ale kvůli sobě samým. Protože vy tři k sobě patříte. Než jsem přišla já, byli jste dokonalou ukázkou pravého přátelství. Stáli jste při sobě v jakékoliv situaci a byli jste schopni i obětovat život pro toho druhého. Kolik lidí v historii Bradavic by tohle mohlo říct? Harry s tebou Ronalde, jste byli nerozluční jako bratři. Samozřejmě, že nějaké ty neshody se objevily, ale to je normální. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by byl takový. Byly jste nerozlučná trojka. Jen jedni byli..Ale to je jedno. Prosím, přemýšlejte nad tím. Nechci, aby se Harry trápil. Ne kvůli mně.“

S tímto se Nat zvedla a beze slova opustila místnost. To, co chtěla udělat, už udělala. Nebyl důvod, aby tam zůstávala déle. Jen doufala, že ti dva ji pochopili. Nedělala to kvůli sobě, ona jejich přátelství nepotřebovala, přestože by se s nimi ráda usmířila, ale Harry byl pro ni mnohem důležitější. Dojít za těma dvěma ji stálo dost sil a přemlouvání, ale bylo to nezbytné. Aspoň z jejího pohledu. Teď jen mohla doufat, že to k něčemu bylo.

K sobě do pokoje se už nevrátila, ale zamířila po schodech dolů. Většina lidí už byla dávno pryč. V práci. To však Nat ani moc nevadilo. Aspoň tu byl docela klid. Měla možnost se někam zašít a být chvíli sama nebo si v klidu promluvit s kýmkoliv. Což v přeplněném domě moc dobře nešlo. Sice měla ráda společnost, ale tohle už bylo i na ni moc. Byla vděčná za klid a soukromí, který jí poskytoval její pokoj. Vlastně pokoje. Pomalu sešla schody do druhého patra a zastavila se. Letmo pohlédla na jedny ze dveří, ale hned na to dál pokračovala v cestě tam, kam měla namířeno. V půlce schodiště se však zarazila. Nerozhodně chvíli postávala na místě, ale pak přece jen došla až do kuchyně, kde kupodivu vůbec nikdo nebyl. Dokonce ani paní Weasleyová, což ji dost zaráželo. Byla zvyklá, že tu na ni pokaždé narazí. Ale nakonec nad tím jen pokrčila rameny, řekla si, že si třeba přispala nebo tak něco.

Ale ani po půl hodině nikdo dolů nedorazil a Nat si začala dělat starosti, protože už bylo půl jedenácté. Proto se zvedla od stolu a vyběhla schody do prvního patra, kde zaklepala na dveře paní Weasleyové.

„Dále,“ ozval se nějaká hlas, ale ne ten, který očekávala.

Nat potichu otevřela dveře a zastavila se na prahu. To, co uviděla ji dost překvapilo. Na posteli seděla Cissa a objímala paní Weasleyovou, která očividně plakala. Sice jí dívka neviděla do obličeje, protože ho měla skrytý, ale podle zvuků, které matka několika dětí vydávala, si to domyslela.

Tázavě se podívala na Narcisu, ale ta zakroutila hlavou. Natalia pochopila, že na otázky teď není správná chvíle a chtěla zas vycouvat ze dveří, když se paní Weasleyová vymanila z objetí Malfoyové a uslzenýma očima se podívala na dívku.

„Nat,“ vydala ze sebe přiškrceně. „Co ty…“

„Jen jsem vás hledala. Nevěděla jsem, kde jste,“ přiznala Nat. „Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě.

Ale paní Weasleyová se zase rozplakala a složila se na postel. Narcisa se na ni soucitně podívala a gestem vybídla Nat, aby vyšla z pokoje. Sama se také zvedla a na chvíli nešťastnou ženu opustila. Pečlivě za sebou zavřela dveře a přistoupila k Natalie blíž.

„Tak co se stalo?“ zeptala se okamžitě Nat.

„Dneska ráno se tu stavila Tonksová, která měla v práci noční. Mollyina syna Percyho našli mrtvého. Přímo na ministerstvu. Přestože se spolu nevídali, jak jsem pochopila, Molly to hrozně sebralo. Už několik hodin takhle sedí a brečí.“

„To je hrozné,“ zašeptala Nat. „A ostatní to ještě nevědí?“

„Ne, jen ti, co byli ráno v kuchyni, ale pokud myslíš vás, tak ne. Z jejich rodiny to ještě neví Ginny, Charlie a Ron.“

„A kdo jim to..“

„To ještě nevím. Ale asi by se to měli dozvědět co nejdříve. Ale to záleží na Molly, kdy se rozhodne jim to říct.“

„Ostatní ji budou shánět.“

„Já vím,“ povzdechla si Cissy.

„A neměli by se to…“

„To není tvoje věc, Nat. Prozatím si to nech pro sebe. Jestli chceš být prospěšná, tak skoč dolů, přichystej ostatním snídani a taky dones něco Charliemu. Myslím, že tomu to jako členovi Řádu říct můžeš. Já si zatím promluvím s Molly.“

„Dobře,“ přikývla Nat a mlčky sledovala, jak se Narcisa vrátila zpět do pokoje.

Se smutným výrazem se pak vydala dolů. Ještě že musela udělat jen snídani. Přichystala na stůl několik chlebů, toastů a podobných věcí a také nalila do džbánu dýňovou šťávu. Něco z toho si naložila na tác, který si připravila a vydala se nahoru za Charliem. Moc se jí tam nechtělo. Zvlášť, když mu měla říct takovou hroznou správu. I když se s Percym nestýkali, přece jen to byl jeho bratr. A uměla si představit, jak to pro něj bude těžké. Jak to bude pro všechny Weasleyovi těžké.

Opatrně zaklepala na dveře a jako vždycky hned vešla dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila Charlieho, který si něco četl.

„Čau,“ usmál se na ni. „Nejdeš dneska s tou snídaní nějak pozdě?“

„Já nemůžu za to, že ti to ráno nikdo nedonesl,“ pokrčila rameny dívka a položila tác na stolek.

„Mamka by přece nezapomněla,“ nakrčil obočí Weasley.

„Ta myslela na úplně něco jiného,“ řekla Nat a vážně se podívala mladému muži do očí.

„Stalo se něco?“ vyhrkl Charlie, když viděl její vážný výraz.

„Jo,“ povzdechla si Natalia a posadila se vedle něj na postel. „Asi nejsem ta pravá osoba, která by ti to měla říct, ale..tvého bratra Percyho našli dneska ráno mrtvého. Někdo ho zavraždil přímo na ministerstvu,“ vyslovila tu krutou pravdu.

Charlie na ni jen němě zíral, než mu došel význam jejích slov.

„To nemyslíš vážně,“ vydal ze sebe.

„Bohužel ano. Je mi to líto,“ zašeptala Nat.

Nevěděla ale, jestli to Weasley slyšel. Odvrátil totiž hlavu a sklenýma očima se zahleděl někam do dálky. Bylo na něm vidět, že ho to hodně vzalo, ale před dívkou se snažil nedát svoje pocity najevo. Před očima se mu míhaly všechny ty chvíle, které s svým mladším bratrem prožil. Ty špatné i ty dobré. Uzavřel se tolik do sebe, že po chvíli dokonce i zapomněl, že s ním někdo v místnosti je. Po tváři se mu sem tam stekla osamělá slzy, ale on se ani nenamáhal ji setřít. Snad o tom ani nevěděl. Po chvíli ale ucítil, jak ho kdosi vzal za ruku. Překvapeně sebou škubnul a pootočil hlavu. Zmateně se na Nat podíval, ale ona mlčela. Jen se na něj dívala smutnýma očima. Nerada viděla, jak se lidi trápí.

Po chvíli zas Charlie hlavu otočil, ale Natinu ruku nepustil. Byl jí vděčný za to, že tu s ním teď je. Přestože by nemusela. Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděli, nevnímal nic kolem sebe. Jen svůj smutek a žal. Cítil, jako by něco v jeho srdci chybělo. Jakoby část jeho byla pryč. Tohle bylo mnohem horší, než když zemřeli ti, se kterými téměř sedm let pracoval a kteří byli jeho docela dobrými přáteli. Tahle rána byla mnohem citelnější. I když se v poslední době s Percym moc nebavil, pořád to byl jeho bratr a měl ho rád.

Po chvíli se přece jakž takž sebral. Zhluboka se nadechl a opět se podíval na dívku vedle sebe. Zjistil, že ho pozoruje.

„Nemusíš tu být,“ řekl potichu.

„Ale co když chci?“ otázala se Nat. „Teď tě tu samotného nenechám.“

„Dík,“ zašeptal vděčně Charlie. „Ani nevíš co to pro mě znamená.“

Natalia se na něj ještě jednou podívala, ale pak svůj pohled stočila jinam. Moc ráda by věděla, co to pro něj znamená. Ale ptát se ho na to nechtěla. Bylo jí to blbý a v tuhle chvíli se to ani nehodilo. A tak místo toho radši mlčela. Ani si tak neuvědomila, že stále drží Charlieho ruku. Po půl hodině se konečně zvedla a chtěla odejít.

„Nechoď ještě,“ zarazil ji Weasley.

„Mohli by mě shánět.“

„Prosím.“

„Nemůžu.“

„Můžeš. Jen nechceš,“ povzdechl si Charlie.

„Za chvíli se sem vrátím,“ vyřešila to dívka a dřív, než stačil Charlie cokoliv říct, vyšla ven na chodbu.

Pomalu sešla dolů do jídelny, která byla plná lidí. Seděli tu snad všichni, co nebyli přes den v práci. Na tváři měli smutný výraz a Nat došlo, že už o Percyho smrti vědí. Ginny byla schoulená v Dracově náručí a potichu plakala. O moc lépe na tom nebyl ani Ron, kterého zas utěšovala Hermiona, která sama vypadala moc smutně. Stejný výraz ve tváři měl i Harry. Jediní, koho se to tolik nedotklo, byla Elizabeth s Lenkou, které Percyho snad ani neznali. Lenka ho možná mohla vidět na chodbách školy, když ještě studoval, ale žádnou citovou vazbu k němu nechovala.

„Kdes byla?“ zeptal se Harry, když si jí všimnul.

„U Charlieho,“ odvětila prostě.

„Takže už víš..“

„Jo, Ciss mi to řekla. Je mi to moc líto,“ pohlédla na Ginny, ale pak se posadila vedle Elizabeth. „Kdo vám to řekl?“ zeptala se šeptem dívky.

„Narcisa Malfoyová,“ odvětila Beth. „Byla tu asi před deseti minutami. Mám ti vyřídit, ať uděláš oběd. Že paní Weasleyová se na to necítí.“

Nat se ve tváři objevil výraz čiré hrůzy. Ona a vaření. Snídani ještě jakž takž zvládla, na tom se toho nedalo moc zkazit, ale rovnou oběd? To nemohla odbýt jen chlebem nebo něčím podobným. Navíc by ostatní nemuseli přežít její kuchařské umění. Pokaždé se tomu snažila vyhýbat, ale dnes ji to asi nemine. I když..

„Hele, Beth,“ oslovila opět dívku. „Umíš vařit?“

„Samozřejmě,“ opáčila dívka.

„A nemohla bys to prosím udělat třeba ty? Jako ten oběd. Protože v mým podání by to nebylo jedlý.“

„To si děláš srandu. Ty neumíš..“

„Jo, a ani po tom netoužím. Tak uděláš to prosím? Lenka by ti třeba mohla pomoct,“ zkoušela Natalia.

„A co jako budeš dělat ty?“ zeptala se podezíravě dívka.

„Slíbila jsem Charliemu, že se k němu vrátím. A navíc – tady bych jen překážela.“

„No dobře. Ale příště si to už uděláš sama,“ ušklíbla se na ni Elizabeth a pak se dala do řeči se svou sestřenicí.

Nat se vzápětí vypařila z kuchyně. Nechtěla, aby si to Beth náhodou nerozmyslela. To už radši půjde k tomu Charliemu, než aby vařila. A taky se jí nechtělo být tam v té atmosféře. Stejně by tam byla platná jak mrtvému zimník. Ginny už se ujal Draco, Harryho to tolik nesebralo a Ron by ji maximálně tak seřval. A o to nestála.

Pomalu došla nahoru do druhého patra a váhavě se zastavila přede dveřmi, které vedly do pokoje, který momentálně vlastnili dvojčata a Charlie. Nevěděla, jestli se tam vůbec chce vrátit. Chvíli dokonce zvažovala možnost, že se zašije k sobě do pokoje a co nejdéle odtamtud nevyleze, ale nakonec se sebrala a položila ruku na kliku. Ona je Blacková. Přece neporuší něco, co slíbila. V mysli jí probleskla vzpomínka na otce a musela se v duchu pousmát. Pak už konečně otevřela dveře.

„Tak jsem zpátky,“ vtrhla Nat do pokoje.

„Už?“ podivil se Charlie. „Ani jsem nečekal, že se vrátíš.“

„Tsss, za co mě máš?“ zakroutila hlavou Nat a praštila sebou do postele vedle Weasleyho. Sama sobě se dost divila. Měla teď takovou podivnou, až moc veselou náladu na to, že se před pár hodinami dozvěděla o smrti bratra své nejlepší kamarádky. „Já svý slovo plním,“ řekla s úsměvem.

„Není ti něco?“ podivil se Charlie.

„Ne, mělo by?“

„No že jsi teď taková veselá.“

„To víš, jsem divnej člověk,“ ušklíbla se Natalia. „Jo, a Ron s Ginny už o tom ví..“

„Jak to vzali?“ zeptal se Charlie opatrně.

„Ginny brečí Dracovi v náručí a Ron zas v Hermionině..“ pokrčila Nat rameny. „Ciss jim to řekla. A navíc mě pověřila vařením oběda!“

„Aha,“ usmál se pobaveně Weasley. Zřejmě už se ze smrti Percyho vzpamatoval. Nebo za to mohla jen Natina přítomnost a její nakažlivá nálada.

„No ještě ty se směj. Ale stejně jsem se z toho vykroutila.“

„A jak prosím tě?“

„Jednoduše. Hezky jsem poprosila Elizabeth a bylo to.“

„Ty seš fakt mrcha.“

„No dovol,“ zašklebila se na něj Nat. „Jako by nestačilo, že mi to říká tvůj nejmladší brácha. A teď s tím začínáš i ty. Kam jsem se to proboha dostala?“

„Ty si z toho stejně hlavu dělat nebudeš,“ poznamenal Charlie.

„Jo, nebudu,“ odvětila Nat. „A hele, nevíš náhodou něco o tom, že by Řád mě přijímat nové členy?“ zeptala se „nenápadně“.

„Prej něco takového řešili,“ přisvědčil. „Hele, odkud to vlastně víš?“ zeptal se podezřívavě. „Že tys poslouchala za dveřmi.“

„Já? Jak bych mohla?“ zazubila se dívka.

„No jo, já zapomněl, že slečna Blacková je ctnost sama. Ta by si něco takového nikdy nedovolila.“

„Právě. Proto nechápu, jak tě to mohlo vůbec napadnout. Ale fakt. Koho do toho Řádu chtěj?“ zeptala se Nat zvědavě.

„Remus mluvil o Harrym, Ronovi, Hermioně, Nevillovi a Narcise.“

„Hmm, tak to se dalo čekat,“ zabrblala Natalia.

„Snad bys tam nechtěla taky.“

„A kdyby?“ otázala se drze Natalia.

„Nevezmou tě,“ mínil Charlie.

„A o co že jo? Vsadím se, že se do Řádu dostanu.“

Weasley jen zavrtěl hlavou: „Nemáš šanci.“

Natalia se jen zlomyslně ušklíbla a v duchu už si spřádala plán, jak se do tohoto spolku dostat. Věděla, že v Řádu je teď hlavním vedoucím Lupin společně s Moodym. A na Remuse to vždycky nějak uhraje. A když ne, bude na řadě vydírání.

„Ostatně,“ ozval se zas Charlie, „dneska je schůzka, takže tam o tom budeme jednat.“

„Dneska?“ podivila se Nat. „Tak tomu teda říkám zrada. Říkala, že mi o schůzkách vždycky řekne.“

„Kdo?“

„Nebuď zvědavej,“ odbyla ho. „A nevíš náhodou, kdy se má vrátit Remus?“

„To netuším. Ale do šesti tu určitě bude.“

„Tak to by mi fakt nedošlo,“ zakroutila dívka hlavou. „No nic, já tě zas opustím, musím si ještě něco zařídit,“ a vyběhla ven z pokoje.

Zamířila rovnou dolů do kuchyně. Draco, Ginny, Harry a Ron s Hermionou stále seděli na židlích a mlčeli. U plotny se otáčela Elizabeth společně s Lenkou a na sedačce seděl Neville a cosi vyprávěl malému Johnovi a Nikol. Když však Natalia vtrhla do dveří jako uragán, všichni se po ní podívali.

„Co je?“ podivila se té pozornosti.

„Ale nic,“ zabručel Ronald. „Jen že až do teď tu byl nádherný klid.“

„Jestli chceš klid, tak si běž k sobě do pokoje,“ doporučila mu Nat. „Navíc jsem s vámi chtěla mluvit, takže si dej pohov. Nikol, Johne,“ oslovila obě děti, „mohli byste jít nahoru za Charliem? Je tam chudák sám a určitě vám bude rád vyprávět něco hezkýho,“ slušně je vyhodila z místnosti. Jakmile se za nimi zavřely dveře, pohodlně se posadila na pohovku a protáhla se.

„Nechtěla jsi s námi náhodou mluvit?“ zeptala se asi po minutě Hermiona.

„Chtěla,“ přisvědčila Nat. „Víte o tom, že je dneska schůze Řádu?“

„Ne, a ani mě to nezajímá,“ zavrčel Weasley.

„Ale to by mělo, Ronánku,“ usmála se Natalia. „Protože dneska budou jednat o nových členech Řádu a ty jsi jedním z adeptů.“

„Cože?“ vyjeklo několik lidí. „A jak to víš?“

„Tak za prvé jsme to minule slyšeli a za druhé mi to řekl Charlie,“ vysvětlila Nat. „Chtějí přijmout Harryho, Rona, Hermionu, Cissu a Nevilla.“

„Mě?!“ vyhrkl Longbottom.

„Malfoyovou?!“ zděsil se Ron.

„Jo,“ odpověděla jim Nat. „A nevím co se divíte. Neville, ty jsi dost schopnej kouzelník, podle toho, co jsem slyšela. A Ciss taky.“

„No a?“ zamračil se Ron.

„To, že ji nemáš rád neznamená, že je to tak i u ostatních,“ vyjela na něj Nat, která se mezitím zas postavila.

„Je to jen pitomá Smrtijedka..“

„Už nikdy takhle nemluv o mé matce,“ zavrčel Draco. „Nikdy k Voldemortovi nepatřila!“

„To říká ten pravej,“ postavil se i Ron. „Celá ta vaše rodina je stejná.“

Nat se na tváři objevil zvláštní výraz: „Nevím jestli si to uvědomuješ, Ronalde, ale tímhle si urazil hned několik lidí. V přední řadě mě, Draca a Narcisu. A pak taky Tonksovou, její matku, mého otce...“

„Myslel jsem Malfoyovi,“ zavrčel Weasley.

„Jo, jenže Ciss je původně Blacková. A krví navždy bude.“

„Nemůžete toho už nechat?“ ozval se poprvé Harry. „Kdo má ty vaše hádky pořád poslouchat.“

„Harry má pravdu,“ ozvala se od plotny Lenka a upřela na ně své oči. „Jestli se takhle hádáte pořád, tak opravdu lituju všechny, kteří tady musí žít. Je to k nevydržení.“

„Já si nezačal,“ odfrkl si Ron.

„Ale začal,“ zamračila se Natalia.

„Nezačal.“

„Začal.“

„Nezačal.“

„Můžete toho už laskavě nechat!“ vyjela na ně Ginny. „Rone, sedni si. A ty taky, Nat. Chováte se jak malý děti. Nat, cos nám chtěla, než ses začala hádat s mým bratrem?“

Natalia se na ni rychle podívala, ale mlčela. Ztratila chuť cokoliv jim říkat. Pořád byla naštvaná na Ron, že se pořád naváží do ní a nebo do její rodiny. A tak se raději na všechny kolem sebe dál mračila.

„Nat.“

„Hmm..“

„Tak cos nám chtěla říct.“

„Nic.“

„No tak Nat.“

„Hmm..“

„Blacková..“ ozval se Harry. „Koukej to ze sebe vysypat.“

Dívka se na něj podívala a na její tváři se zas usadil úsměv. Harry věděl jak na ni. Zakroutila nad tím hlavou, ale pak se zas otočila na Ginny.

„No, myslela jsem..“

„Tys myslela?“

„Rone!“ ozvalo se několik hlasů najednou a Ronald radši zmlknul.

„že bysme se do toho Řádu mohli propašovat i my ostatní,“ dořekla Natalia. „Teda pokud chcete.“

„To víš že jo,“ usmála se hned Ginny.

„Počkej, jak to chceš udělat?“ zeptal se místo toho Draco.

„No, tak to se nějak zvládne. Stačí na ně trošku zatlačit. Protože jak vím, tak Řád teď vede Remus společně s Moodym. A minimálně Rema ukecám. A když ne, tak tu zkusím u ostatních.“

„A když ani pak ne?“

Nat se rozesmála: „Pak přijde na řadu vydírání.“

Ron s Hermionou se na ni jen šokovaně povídali, stejně jako Elizabeth, Lenka a Neville. Ostatní už to ale nepřekvapilo. Ti se naopak začali smát spolu s ní.

„Natalio,“ ozvala se zničehonic Hermiona.

„No..“ vydávala ze sebe dívka a pokoušela se uklidnit.

„Zajímalo by mě, jak to děláš, že si tykáš s celým Řádem. Dokonce i s těma novýma.“

Nat se totiž předchozího večera začala bavit i s Annou, manželkou Kingsleye a s Isabelou, manželkou Dedaluse Kopála. A asi po hodině jí obě ženy nabídly tykání.

„To víš, přirozenej talent,“ prohlásila skromně Nat. „No, spíš to bude tím, že si s každým začnu tykat většinou sama. Nebo mi to ujede a pak už to jde ráz na ráz,“ vysvětlila. „Proč se ptáš?“

„Že my si netykáme skoro s nikým.“

„Hmm, a to už je znáte dost dlouho. Tak každému jde něco jinýho,“ pokrčila Natalia rameny. „Hele, chcete jít teda do toho? Jako s tím Řádem?“

„Že váháš,“ přisvědčila hned Ginny a Draco jí horlivě přikyvoval.

I Elizabeth s Lenkou se přidaly, i když trošku váhavě. Přece jenom tu byly chvíli a nebyly si jisté, jestli je to zrovna nejlepší nápad. Ale Nat už byla pevně rozhodnutá to udělat. A věřila, že jí to i půjde. Zbytek odpoledne pak strávila u sebe v pokoji společně s Harrym, který se jí opět snažil naučit nějaká nová kouzla. Aspoň tak zabili čas, který jim zbýval do začátku schůze Řádu.

22.10.2007 22:04:46
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one