My world of fantasy...

21. KAPITOLA - SHANON HEAVENLOVÁ

Takže další kapitola. Tuhle bycj ještě zařadila do těch nudných a nezáživných, zato v další kapitolce už bude menší zvrat a v těch další ještě větší..=D Ale to si budete muset počkat do příštího týdne..Ale i přesto si myslím, že tahle kapitola není úplně tak k zahození, dozvíte se tam pár informací o jedné osobě, která už je sice mrtvá, ale i tak..=D
Jinak proč sem dávám kapitolu už teď?? No, ti profesoři se prostě a jednoduše zbláznili..=( Zítra píšem z chemie (momentáůlně si teprve dopisuju sešit, takže to vůůbec, ale vůbec neumím..). pak z ájiny, to je ještě horší no a seminář z bio radši ani nepočítám..=( To se zas budu muset našrotit všechno z učebnice. Jo a taky jsem zapomněla, že máme mít pětiminutové povídání do ájiny, taky moc záživná věc (jediný štěstí je, že mě z toho nevyvolala dneska, ještě jsem na to ani nehrábla..)
Takže jak vidíte, dneska mám docela plnej program, a to se chci ještě koukat na televizi..
Tak jen doufám, že vy to máte pohodovější,.
Loučím se
Kaitlin
_____________________________________________

Ten večer uléhala Nat ve svém pokoji sama. Byl to pro ni zvláštní pocit. Nikdy v tom pokoji sama neusínala a natož sama bydlela. Představovala si, jak se tady asi musel cítit její otec, když tady každý den usínal sám. Bylo zvláštní, že když tak o něm přemýšlela, zjistila, že o něm vůbec nic neví. Jen to, co jí řekl Harry a co jí sám Sirius napsal do dopisu. Něco si mohla domyslet z fotek, ale to bylo asi tak všechno. A o mamince už nevěděla vůbec nic. A přitom měla tady v domě hned dva lidi, kteří se s jejími rodiči přátelili. Usmyslela si, že v nejbližší době se jich na to zeptá. Nemůže žít věčně v nevědomosti.

Ale ani po čtvrt hodině spánek nepřicházel. A to se dole v kuchyni nemohla dočkat postele. Bývala by usnula už tam. Vylezla teda z postele a rozhodla se, že si zajde pro něco k pití do kuchyně. Věděla, že teď už stejně neusne. Otevřela dveře a potichu, tak aby někoho, kdo už třeba spal, nevzbudila. Ale ve většině pokojů se ještě svítilo, tam se teprve ke spánku ukládali. Nat došla až dolů do přízemí a vešla zpět do kuchyně, odkud před více než hodinou odešla.

K jejímu překvapení zde bylo ještě docela dost lidí. Tonksová s Remusem zrovna o něčem živě diskutovali se Shanon, dvojčata se bavili s Billem a Charliem a Fleur se dala do řeči s Narcisou a Hestií. Jen málokdo si všiml Natinýho příchodu, zaregistrovala to jen Tonksová, která seděla nejblíže dveří a překvapeně se na Nat podívala.

„Já myslela, žes šla spát?“

„Nějak nemůžu usnout,“ zamumlala dívka a přesunula se k lince, kde si nalila dýňovou šťávu. Zatímco nápoj pomalu usrkávala, pozorovala dění kolem sebe. Po chvíli se rozhodla vrátit nahoru.

„Ty už jdeš? Myslela jsem, že tu s námi chvíli zůstaneš,“ zarazila ji Tonksová, když kolem ní Nat procházela.

„Co tady,“ pokrčila Natalia rameny.

„Tak si sedni sem k nám,“ navrhl Lupin a přitáhl k nim jednu židli.

Blacková se jen ušklíbla, ale nabízenou židli přijala a posadila se.

„Vy jste teda bydlela v Kanadě?“ zeptala se Shanon Heavenlové.

„Jo, bydlela jsem tam šestnáct let. Odjela jsem krátce po smrti Lily a Jamese spolu se Elizabeth, které tehdy byly tři měsíce.“

„A co její otec?“ nedalo Nat.

„Zabili ho Smrtijedi.“

Natalia se zarazila: „Promiňte, to jsem nevěděla.“

„To je v pořádku,“ usmála se na ni Shanon. „Už je to šestnáct let. A tykej mi. Přece mi nebude dcera mojí nejlepší kamarádky vykat.“

„Super, tak dík,“ zazubila se na ni Nat. „Proč jste se vůbec vracela? V Kanadě byste byla v bezpečí, tady je válka.“

„Už se mi po Anglii stýskalo. Kdysi jsem to všechno opustila moc narychlo, chtěla jsem zapomenout. Lily, James a Kate byli mrtví, Sirius ve vězení a Remus se stáhl do ústraní. I já jsem zmizela. Ale něco mi v tý Americe scházelo. A tak jsem tady. Navíc jsem si přála, aby Lis mohla poznat zemi, ve který se narodila. Kde žil její otec.“

Obě dvě se tak ponořily do svého rozhovoru, že si ani nevšimly, že Tonksová a Remus se mezitím vypařili z místnosti.

„Chtěla jsem se vrátit už loni,“ pokračovala dál Shanon, „ale když jsem se dozvěděla o smrti Siriuse, nedokázala jsem to. Tak jsem tady až letos. Ale tvoje přítomnost mě zaskočila. Myslela jsem, že si zemřela spolu s Kate. Remus mi nic neřekl, když jsme si dopisovali.“

„Nevěděl to,“ zamumlala Nat. „Než se táta vypravil za Potterovými, to už byla máma mrtvá, poslal mě pomocí kouzla do budoucnosti. Tady jsem teprve od začátku prázdnin. Kdo jsou moji rodiče vím asi měsíc a ostatním jsem to řekla teprve před pár dny.“

„Oni tě nepoznali?“ divila se Shanon.

„Ne. Asi je ani nenapadlo si mě spojovat s rodiči. Předpokládali, že jsem mrtvá, stejně jako oni.“

„Ta podoba přímo bije do očí,“ zakroutila nad tím hlavou žena. „Hrozně se Siriusovi podobáš. A hlas máš po Kate.“

„Jaká byla?“ zeptala se Nat na to, co ji už dlouho trápilo.

„Kate byla úžasná osoba. Spolu s Lily jsme byly nejlepší kamarádky už od prvního ročníku. Lily byla takový ten studijní typ. Vždycky musela vědět odpověď na všechno. Zároveň ale byla energetická, plná života. A taky vznětlivá, pokud se jednalo o Poberty, hlavně o Jamese. Oproti tomu Kate byla klidná, všechno brala s nadhledem. Větší pohodářku by si nenašla. Ale jakmile se jednalo o nějakou bláznivinu, hrnula se do toho po hlavě. Milovala dobrodružství, ale věděla, kde jsou hranice.“

„A vy?“ zeptala se Natalia.

„Já?“ zasmála se Shanon. „Podle některejch nezvladatelnej pošuk, co je pro každou blbost. Jestli mohl někdo Pobertům konkurovat v počtu trestů, tak jsem to byla já. Spolu s holkama jsme s nimi byli na ostří nože, ale většinou jsem to vždycky schytala já. Lily se z toho vykroutila jako vzorná prefektka a Kate věděla, kdy je čas z toho vycouvat. Nikdy jsem jí ale neposlechla,“ vzpomínala Heavenlová. Pak dívce vyprávěla všechno možné na co si vzpomněla. Prakticky jí převyprávěla celých šest let na škole, všechno co s holkama zažila, než ji Natalia přerušila jednou otázkou.

„A jak se dala dohromady s tátou?“ vyzvídala Nat.

„No, Kate byla dost hezká holka, mohla si vybírat. A taky toho využívala. Před Siriusem měla několik kluků a o něj se nikdy moc nestarala. Teda pokud se s ním zrovna nehádala. Někdy se totiž míchala do hádek mezi Jamesem a Lily. A to se pak zapojil i Sirius. Dali se dohromady na konci šestého ročníku, dřív než Lily s Jamesem. To se tvůj táta přestal konečně chovat jako blázen a pozval ji na rande.“

„A ona to přijala?“ divila se dívka.

„Jo. Myslím, že to ze začátku brala jako žert, ale během prázdnin se z nich stala nerozlučná dvojka. No a po ukončení sedmého ročníku se vzali a měli tebe.“

„A tím šťastný příběh končí,“ dodala Nat.

„To máš pravdu. No nic, půjdu si lehnout. Jsem docela unavená,“ a zvedla se.

„Dobrou noc,“ popřála jí Natalia.

Opět osaměla. V kuchyni už téměř nikdo nebyl. Jen ona, dvojčata a Charlie. Ty nechtěla otravovat, a tak se zvedla a odešla k sobě do pokoje. Konečně se jí podařilo usnout.


Druhý den ráno se probudila neobvykle brzy. Normálně nevstávala dřív jak v deset hodin, ale dneska byla čilá už od půl osmé. V celou hodinu už scházela dolů do kuchyně s širokým úsměvem na tváři. Měla skvělou náladu a nikdo a nic jí to nemohlo pokazit. Ani Ron. A to už bylo co říct. Jako velká voda vtrhla do jídelny a hlasitým „dobrý ráno“ pozdravila všechny přítomný. Vesměs tu byly jen samé ženy a také děti, Nikol a John.

„Co chceš k snídani, Nat?“ zeptala se jí s úsměvem paní Weasleyová.

„Stačí toasty, děkuji,“ odvětila dívka a posadila se na volnou židli vedle Tonksový. „Kde máš Remuse?“

„Ještě spí.“

„Tak dlouho?“

„Hele, že ty si jednou vstala dřív než v deset neznamená, že to udělají i ostatní,“ ušklíbla se bystrozorka. „A přitom si tu včera s tou Shanon byla docela dlouho.“

„Jo, trošku jsme si povídali,“ přisvědčila Nat a pustila se do snídaně, kterou před ní položila paní Weasleyová. „Náhodou je docela fajn.“

„A můžeš z ní tahat informace o rodičích, co?“

„To taky. Ale neboj, Remuse to čeká taky. Ať si nemyslí.“

„Tak to abych ho šla varovat,“ zasmála se Nym. „To ho tak půlku dne neuvidím, co?“

„No, tak nějak,“ přikývla dívka. „Ale neboj, vrátím ti do v živého a zdravého. Teda snad,“ zašklebila se Nat. „Ale asi to nechám nějakou dobu plavat, až tady nebude takovej zmatek. Teď jsem fakt ráda, že mám vlastní pokoj. Aspoň se můžu někam zašít, až budu chtít být sama.“

„To jo,“ souhlasila s ní Tonksová. „Já si taky nemám na co stěžovat. Jen mi vadí ta společná koupelna.“

„Jo, jo a já jí mám sama pro sebe. Ale nejhorší to maj stejně ti nahoře. Tam je jich na jednu koupelnu..kolik..osm? U vás to sice bude podobný, ale vy se navzájem nesežerete.“

„Taky nechat je tam v tomhle složení..“ usmála se Nym. „No, tak já tě tady zatím nechám, musím donést Charliemu snídani a jít do práce,“ zvedla se a chtěla zajít za Molly.

„To nestihneš,“ volala za ní škodolibě Nat. „V práci máš být za pět minut.“

„Cože?!“ zděsila se bystrozorka a nevěřícně se otočila na dívku.

„To máš z toho, když se ráno zakecáš,“ posmívala se jí dívka.

„No, takže to vymyslím jinak. Snídani tomu marodovi odneseš ty,“ napadlo Nymfadoru. „Dík,“ a vypadla ze dveří.

„Tak to ti pěkně děkuju,“ povzdechla si Nat:

Ale zvedla se a začala Charliemu opravdu chystat snídani. Nějaký ten čaj, toasty a ještě popadla jablko. Víc se s tím zabývat nechtěla. Během pěti minut už si to rázovala po schodech do druhého patra. Cestou potkala dvojčata, jak se hrnou dolů na snídani. Fredovi se málem podařilo jí vyrazit tác z rukou, ale na poslední chvíli ho ještě zadržela. Pak už zaklepala na dveře a vlezla dovnitř.

„Čau,“ pozdravila Charlieho, který se válel uprostřed postele.

„Co ty tady? Myslel jsem, že Tonksová..“

„Ale, před chvílí zjistila, že už má být v práci, tak to hodila na mě,“ vysvětlila dívka, přešla k posteli a položila tác na noční stolek a sedla si na kraj postele. „Žádnej zázrak to není, nejsem kuchařka. I když…kdyby ti to dělala Nym, dopadlo by to asi stejně.“

„Dík. Tohle mi úplně stačí,“ usmál se na ni Weasley. „Co to, že si tak brzo vzhůru? Myslel jsem, že tady se stává až po desáté.“

Nat pokrčila rameny: „Výjimka potvrzuje pravidlo. Ale sama se tomu taky divím. A to jsem šla spát docela pozdě.“

„A Ginn nevadilo, když si přišla..“

„Ta spí v pokoji s holkama. Já jsem tam sama.“

„A neměla být s tebou?“ nechápal.

„Původně jo. Ale po plamenné řeči tvojí mamky jsem se rozhodla jinak. Nikoho v těch pokojích nechci. Všichni se v pohodě někam vešli, tak proč bych nemohla mít svoje pokoje jen sama pro sebe.“

„Jak chceš. Hele, a už si mluvila s těmi novými?“

„Jen se Shanon. Ale to víš, včera si nás viděl. Počítám, že ty dvě holky poznám až dneska. Stejně jako toho Nevilla. Třeba bude zábava.“

„Hmm..“ zabručel Charlie. „Tak to tu zas budu tvrdnout sám. Většina lidí jde do práce, a mamka bude hlídat ty dva prcky.“

„No jo, nemáš bejt nešikovnej a nechat se zranit. Ale třeba ti maminka pošle návštěvu, aby tě zabavili. Budou chtít abys jim povídal o dracích a jinejch nebezpečnejch tvorech. Budeš mít publikum.“

„No tak to ti pěkně děkuju. A nechtěla bys mi radši dělat společnost ty?“ nadhodil.

Nat se na něj překvapeně podívala. Tohle od něj opravdu nečekala. Ale nedala na sobě znát to, jak moc ji to vyvedlo z míry.

„A nechceš sem radši poslat třeba Ginny nebo někoho jinýho? Koho líp znáš?“ navrhla.

„Ne,“ odvětil Charlie.

„Proč zrovna já?“ zeptala se Nat potichu.

„Právě proto, že ostatní znám. Ale tebe skoro ne.“

„A záleží na tom? Na mě není nic zajímavého.“

„To si nemyslím,“ odporoval.

„Budu muset jít,“ řekla Natalia nejednou, vstala z postele a zamířila ke dveřím.

„A přijdeš?“ zavolal za ní Charlie.

„Možná,“ odpověděla a vyklouzla ze dveří.

Zamířila rovnou do třetího patra a zavřela se u sebe v obývacím pokoji. Nevěděla, proč vždycky k tomu Charliemu jde. Pokaždé ji to jen rozhodilo. Po docela dlouhé době si zas zapálila a posadila se na parapet okna, odkud hleděla ven na ulici. Dnešek byl zas jedním z těch nepříjemných dní. Bylo zataženo a z oblohy se spouštěly celé provazce vody. Po náměstí se sem tam prohnal nějaký člověk, který někam spěchal. Deštník se snažil udržet před sebou, ale silný vítr mu to moc nedovoloval. Ani to venku nevypadalo jako léto, spíše podzim. Nat nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale stihla vykouřit asi sedm cigaret, než se ozvalo slabé zaklepání na dveře. Neochotně se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi postávala Ginny.

„Ahoj,“ pozdravila ji Nat.

„Čau,“ zazubila se na ni Ginn. „Tys kouřila?“

„Jo.“

„Myslela jsem, že s tím chceš skončit.“

„Tos mě sem přišla zpovídat?“ otázala se Nat, která na tohle neměla zrovna náladu.

„Ne. Přišla jsem si popovídat. S Elizabeth nic není, pořád leží na posteli a čte si a Lenka odmítá s kýmkoliv komunikovat. No a o klucích ani nemluvím.“

„Pojď dovnitř,“ vyzvala ji Natalia teď už s úsměvem.

„Bezva, to jsem chtěla slyšet,“ zašklebila se na ni Ginny a vklouzla do pokoje, kde se usadila na sedačce. Nat ji následovala. „Tak copak se děje?“

„Nic,“ pokrčila rameny černovlasá dívka.

„Nelži. Kouříš jen když se necítíš dobře.“

„O něčem jsem přemýšlela. A tohle mi pomáhá,“ odvětila Natalia a zapálila si další cigaretu.

Ginny si bez ostychu také jednu vzala: „A o čem, pokud se můžu zeptat?“

„O tvém bratrovi.“

„A o kterým?“ zasmála se Ginn. „Protože pokud si vzpomínáš, tak jich mám šest.“

„No, o Ronaldovi to nebude, Percyho vůbec neznám, Bill nepřichází v úvahu…“

„Zkrať to. Je to Charlie, viď?“

„Jak..“

„Myslíš si, že jsem úplně pitomá? Už předtím se ti líbil, samas to říkala,“ usmívala se dívka. „A co jsem slyšela od dvojčat, dneska i včera jsi u něj byla.“

„Ale to nebylo úmyslný,“ bránila se Nat. „Poprvé jsem tam šla sama od sebe, to přiznávám, ale jen jsem si chtěla s někým popovídat. A tys byla s Dracem a Harry chtěl bejt sám. Za kým jsem asi tak měla jít? Za Ronaldem?“

„Dobře. To bylo jednou. Ale co pak,“ stále se šklebila Ginn.

„Pak jsem pro něj musela jít, poslala mě tam tvoje mamka. A dneska jsem mu nesla snídani. Měla to dělat Nym, ale to by zas přišla pozdě do práce.“

„Ale to pořád nic nemění na tom, že se ti líbí, co?“

„No a? To je snad zakázaný?“

„No, když vezmeš v úvahu, že je o sedm let starší..“

„Stejně to nemá cenu,“ povzdechla si Nat. „U něj bych neměla šanci.“

„No, bejt tebou, nejsem si tím tak jistá,“ nesouhlasila s ní Ginny. „Jisté sympatie k tobě určitě chová.“

„Podle mě by to ale nefungovalo,“ odvětila Nat. „Ale proč se pořád bavíme o mě?“

„A o kom jiným?“

„Co třeba o tobě a o Dracovi.“

„Draco je jen kamarád,“ pokrčila Ginn rameny. „Nic víc.“

„To ti nevěřím.“

„Nat, pět let jsem ho nenáviděla.“

„To není argument. Podle mě se ti líbí. A vůbec bych se ti nedivila. Draco je pěknej kluk. A je moc fajn. Nebýt to můj příbuzný..“

„Něco si namlouváš. On je možná fajn, ale já s ním nic mít nechci.“

„Uvidíme, co budeš říkat za nějakou dobu.“

„To samý co teď,“ stála si za svým Ginny a típla svoji cigaretu. „Co si myslíš o tý Shanon a Elizabeth?“

„Shanon je v pohodě. Včera jsem si s ní dost dlouho povídala, hlavně o mámě. Vyprávěla mi o tom, co dělaly na škole a tak. Teď ještě musím vyzpovídat Remuse, abych věděla něco o tátovi.“

„Hodláš to udělat?“ zeptala se Ginn.

„Co udělat?“ nepochopila Nat.

„Draco mi říkal o tom oblouku i jak chceš Siriuse zachránit,“ přiznala dívka.

„Kecal jeden. Taky neudrží nic v tajnosti. Ale jo, chci to udělat. Když mám šanci tátu zachránit, udělám pro to všechno. Ale to teď nech plavat. O tom můžeme někdy jindy. Jaká je ta Elizabeth?“

Ginny pokrčila rameny: „Netuším. Moc jsme si spolu nepovídali. Jen jsem prohodila pár slov s Lenkou, tu znám ze školy. Lenka Láskorádová, jestli ti to něco říká.“

„To je taková ta švihlá holka?“ vzpomněla si Natalia.

„Jo, to je přesně ona. Ale ta Beth nic. Jen mlčela. A pak jsme šly spát. Ani s jednou moc zábavy asi nebude. Lenka pořád truchlí a tahle..“

„Chápu. Takže si budeme muset vystačit sami. A co Neville?“

„Jo, tak ten taky mlčí. Ale asi to bude tím, že když jsem s ním chtěla mluvit, seděl v jedné místnosti s Dracem. Moc se nemusej.“

„Bezva. jako by nestačilo že s námi nemluví Ronald a Hermiona. Teď tu je další dvojice, která se nemusí. Co asi tak bude dál?“

„Doufám, že nic. Třeba Neville pozná, že je Draco doopravdy fajn. K tomu moc nepotřebuje. Jen musí být bystřejší než Ron.“

„Což ostatně není žádné umění,“ usmála se Nat.

„Hele a nechceš jít něco dělat? Třeba si jít zahrát tchoříčky.“

„A víš že to není tak špatný nápad? Já skočím pro kluky a ty můžeš dojít pro Elizabeth s Lenkou, třeba nakonec půjdou. Aspoň bude zábava.“

A jak řekly, tak udělaly. Ani ne za pět minut už jich všech sedm sedělo v přijímacím salónku, který Nat přejmenovala na ,obývák´. Přišla dokonce i Lenka, ale samotné hry se účastnit nechtěla, že se bude jen dívat. Po chvíli se pustili do hry. Ze začátku vedl Harry, ale po chvíli přebral vedení Draco, který nemilosrdně vyhazoval figurky svých spoluhráčů. Každou chvíli tak někomu skončil v obličeji ten hnus, co tchoříčky vypouštěli, ale oni se u toho jen bavili a dělali příšerný hluk. Nejvíce pak Nat a Draco, kteří se do sebe na hracím poli pustili a snažili se jeden druhého zlikvidovat. Harry pak sváděl souboj hlavně s Ginn a Nevillem. Ale nakonec to vyhrála Elizabeth, která se jejich potyček neúčastnila a tak z toho vyvázla nejlépe.

Nakonec v tomhle složení strávili celý den. Dokonce i Lenka se uvolnila a začala s nimi komunikovat. Několikrát je dokonce přišla napomenout paní Weasleyová, která se spolu s Narcisou starala o děti, o Nikol a Johna. Na okamžik se jich přece jen zbavila, když je opravdu poslala za Charliem, aby jim něco pěkného vyprávěl. Nat se za ním už za celý den nezastavila. Úplně na to v tom víru věcí zapomněla. Vesele se bavila s kamarády a teprve večer, když už ulehala do postele si vzpomněla na to, že mu říkala, že se možná staví. Ale na to už bylo stejně pozdě, v půl dvanácté přece nebude někoho otravovat. A navíc tam měl dvojčata, takže se určitě nudit nebude. A s tímto pocitem se ponořila do říše snů.

17.10.2007 17:24:17
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one