My world of fantasy...

20. KAPITOLA - PŘEPLNĚNÝ DŮM

Tak tady je další kapitola..Objeví se tu pár nových postav, ale nebojte, opravdu se do nich nezamotám (ale vy možná jo =D). Tak snad se vám to bude líbit a koukejte komentovat..=D
________________________________________

Během pár minut se opravdu začínali trousit další obyvatelé domu. Jako první se dostavil Bill s Fleur. S omluvou, že jdou pozdě a že kufry zatím nechali v hale, se posadili vedle Hestie a vyčkávali na příchod ostatních.

Po chvíli dorazil další člen Řádu. Tentokrát Kingsley. Spolu s ní dorazila i jeho manžela, sympaticky vyhlížející žena kolem pětatřicítky, s hnědými vlasy na ramena a mírným úsměvem na tváři. Nat si pomyslela, že k Pastorkovi se opravdu hodí. Za ruku vedla malou, asi desetiletou holčičku, která se jí křečovitě držela. Hned na první pohled byla celá po matce, ale měla černý vlasy.

„Vítám vás,“ vstala okamžitě paní Weasleyová a běžela nově příchozí uvítat. „Měli jste dobrou cestu?“

„Všechno proběhlo v pořádku,“ přisvědčil Kingsley. „Dedalus by měl dorazit za chvíli, mluvil jsem s ním přes krb. A tohle je moje manželka Anna a naše dcera Nikol,“ představil svoji rodinu.

„Rádi vás poznáváme. Chovejte se tu jako doma,“ usmála se Molly a nevšimla si tak ani, jak se Natalia zašklebila.. „A zavazadla máte..“

„Nechali jsme je v hale. Už jsme tam nějaký viděli, tak jsme si řekli, že tam můžeme nechat i ty naše,“ vysvětlil a spolu s manželkou a dcerou se posadili vedle Fleur. „Pošuk ještě nedorazil?“

„Ne, ale myslím, že se jen někde zapovídal. Vždyť víš, s Augustou jsou staří známí,“ mínil Artur Weasley.

„Chudák Neville,“ řekl Harry polohlasně, ale stejně ho slyšela celá jídelna a všichni, až na Rona a Hermionu, se dali do pobaveného smíchu.

Protože nikdo další nepřicházel, všichni se dali s někým do řeči. Na stole se objevilo několik lahví máslového ležáku, dýňová šťáva a také ohnivá whisky, kterou sem dodala dvojčata. Ale ta bohužel nebyla pro všechny. Paní Weasleyová důrazně zakázala Ronovi, Ginny, Harrymu a Hermioně pít, stejně jako Narcisa Dracovi a Nat. Schytala tak za to naštvaný výraz od Natalii.

Ta teď seděla na židli a vytrvale se na Cissu mračila. Nelíbilo se jí, když jí někdo říkal co může a co nemůže. Matně při tom vnímala pobavený pohled, kterým jí pozoroval Charlie.

„Bavíš se dobře?“ otočila se na něj asi po minutě nebo dvou.

„A víš že docela jo?“ ušklíbnul se na ni a sám se napil toho, čeho ona nesměla.

„Provokatére,“ zakroutila hlavou a zvedla se. „Drž mi tady místo, za chvíli jsem zpátky,“ a vyběhla z místnosti.

O tři minuty později byla zas zpět. Za zády, tak aby to neviděla paní Weasleyová a Narcisa, svírala jakousi láhev. Charlie to samozřejmě postřehl a zvědavě na ni pohlédl.

„No co, zakázali mi jen ohnivou whisky,“ usmála se a posadila se. Pak si pod stolem, tak aby to dvě z přítomných osob neviděli, nalila do skleničky něco, co se nápadně podobalo jablkovému Jelcinovi.

„Ty seš mi ale podvodnice,“ zakroutil nad ní hlavou, ale pobaveně se přitom usmíval.

„Hele, Nat,“ ozvala se i Tonksová, která seděla vedle ní z druhé strany.

„Jo, já vím, jsem podvodnice.“

„To jsem ti nechtěla,“ zakřenila se na ni Nym. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi to nedala ochutnat.“

„Hele, tak ty takhle,“ zasmála se Nat, ale ochotně Tonksové nalila. Nebyla žádný hamoun.

„A mě nedáš?“ mrknul na ni Charlie.

„Když si o to pěkně řekneš.“

„Prosím prosím,“ hodil na ni psí oči.

„No dobře,“ usmála se dívka a i jemu nalila tenhle slabý alkoholový nápoj. ¨

Než dorazili další lidé, měli tihle tři v sobě už celou flašku. Docela jim to zachutnalo a taky se po tom nemohli opít. Nat přesto těšilo, že pije alkohol a Narcisa ani paní Weasleyová si toho ani nevšimli. Zřejmě předpokládali, že na ní dá Tonksová pozor. Jak ty se spletly.

Zrovna, když se Natalia chtěla nenápadně vytratit, aby mohla donést něco dalšího, uslyšeli z haly nějaký šramot a hlasy. Ani ne za minutu vpadlo do místnosti několik dalších lidí. Jako první šel Dedalus Kopál se svým fialovým kloboukem na hlavě.

„Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsme nestíhali,“ vysvětlil a pak dovnitř vtáhl i svou ženu a syna. „Tohle je moje žena, Isabela a můj syn John.“

„Jsme rádi, že nás tady necháte bydlet,“ promluvila paní Isabela. „V těhle časech opravdu není bezpečné zůstávat venku.“

„To je v pořádku. Jsme rádi, že vám můžeme takhle pomoci,“ promluvila Molly a opět schytala další vražedný pohled od Nat, které vadilo, že se paní Weasleyová chová jako by to byl její dům. Pod stolem nenápadně sevřela pěst, aby nevybuchla. Tohle ji opravdu dost štvalo. Nejdříve tu musí uklízet, stěhovat se kvůli ostatním a teď vypadá jako někdo, kdo je tu taky jen na návštěvě.

„Klídek, Naty,“ ozval se jí u ucha uklidňující hlas. „Mamka je prostě taková.“

„Ale ať si laskavě nehraje na majitelku domu,“ zavrčela dívka.

„Tak se příště ozvi dřív než ona,“ poradil jí a opět se narovnal.

„To taky udělám. Hned jako dorazí Longbottomovi,“ zamračila se Nat.

Charlie se tomu jen zasmál.

„A ty se nesměj,“ spražila ho pohledem.

„Ale, tady je někdo naštvanej,“ rýpl si Weasley. „Že by někomu tekly nervy.“

„Nech toho,“ poradila mu mírně a snažila se uklidnit.

Tentokrát už se odpovědi nedočkala, jen dalšího úsměvu. Ten však byl horší než jakákoliv odpověď. Zase zanechal v dívce zmatek. Zmatek, který způsoboval ten kluk sedící vedle ní. Raději se otočila k Tonksový, jen aby se na něj nemusela dívat, a dala se s bystrozorkou do řeči. Už dlouho si pořádně nepopovídaly a Nat zjistila, že jí to i docela chybí.

Asi po dalších deseti minutách se ozval v hale nějaký hluk. Tentokrát Natalia jasně rozeznávala klapot Moodyho umělé nohy a další dvoje kroky. Věděla, že to dorazili Longbottomovi. Jako první vešel Moody, jenž se zastavil přímo ve dveřích.

„Omlouvám se za zdržení, ale nějak..“

„Jste se zapovídali,“ dodal Harry a všichni v kuchyni se pobaveně usmáli.

„Tak nějak,“ přiznal Pošuk. „Teď bych vám rád představil svoji dlouholetou přítelkyni Augustu Longbottomovou a jejího vnuka Nevilla,“ a ustoupil ode dveří, aby mohla stará paní vejít.

Paní Longbottomová na sobě měla klobouk s vycpaným super, zelené šaty a červenou kabelku. Nat přišla dost zvláštní a měla co dělat, aby se nerozesmála. Udržet si vážnou tvář jí dalo dost práce. Za ní vešel do místnosti sedmnáctiletý mladík.

„Dobrý večer,“ pozdravila stará paní docela milým hlasem všechny přítomné a zkoumavě si jednoho po druhém prohlížela, stejně jako její vnuk. Tomu při pohledu na Malfoye, který se zrovna o něčem bavil s Ginny, ztvrdla tvář. Očividně ho neměl moc v oblibě. „Jsem ráda, že jste nás přijali pod vaší střechu. V poslední době už jsem se začínala o sebe a o Nevilla obávat.“

Natalia koutkem oka postřehla, jak se paní Weasleyová nadechuje k odpovědi. Ale tentokrát se jí to nepodaří, problesklo jí hlavou.

„To je maličkost, paní Longbottomová,“ usmála se mladá Blacková na Nevillovu babičku. „Jsem ráda, že vás mohu pod svojí střechou uvítat,“ přisadila si.

„Jsi moc milé děvče. Jen málokdo by si vzal takových lidí do vlastního domu,“ pokývala hlavou paní Augusta a společně se svým synem se usadila na nejbližší volné židle.

Nat vrhla vítězný pohled na paní Weasleyovou, která se na ni užasle dívala. Vychutnávala si svůj triumf. Pak se otočila na Charlieho.

„Asi jsem tvojí mamku trochu vyvedla z míry,“ usmála se spokojeně.

„Jo, to teda jo. Škoda žes neviděla, jak se tváří, když si jí v tý přivítací řeči předběhla. Ale řeklas to moc hezky.“

„Dík.“

„Kde je ten Remus?“ zeptala se zničehonic Tonksová.

„Je s tou Shanon. Když jsem je opouštěl, tvrdil že v sedm je tady.“

„Už je skoro osm,“ dělala si starosti Nym. „Co když se mu něco stalo?“

„Určitě se s ní jen zapovídal. Jestli jí neviděl šestnáct let, není se ani čemu divit,“ vyslovila svůj názor Ginny.

„A co když přece jen..“

„Nym, klídek. On každou chvilkou dorazí,“ řekla Nat a ani ne za deset vteřin všichni uslyšeli v hale nějaké kroky. „Vidíš,“ otočila se dívka na svoji příbuznou. „Už je tady.“

Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř opravdu vešel Remus. Ale nebyl sám. Za ním šla poměrně hezká žena v jeho věku. Na sobě měla obyčejné džíny a lehký svetr. Světle hnědé vlasy měla sotva po ramena, svázané do culíku. Stejně jako Lupin se zastavila kousek za dveřmi a rozhlédla se po místnosti. Pohledem se zastavila až u Nat. Na tváři se jí objevil překvapený výraz. Ale pozornost Blackový už upoutal kdosi jiný. V těsném závěsu za Remusem a ženou stála nějaká mladá dívka. Na první pohled bylo patrné, že je to dcera té ženy, co stála vedle Lupina. Nat by jí nehádala víc jak šestnáct let. Špinavě blonďaté vlasy jí splývaly do půli zad a oblečena byla podobně jako její matka. Jen víc sportovně. Nebyla to nějaká modelka, byla sice štíhlá, ale krásou se řadila spíše k obyčejným holkám. Ale působila sympaticky.

„Já..“ začal Lupin, ale Tonksová ho přerušila.

„Se omlouváš za zdržení, ale nějak si se zapovídal. To už jsme dneska jednou slyšeli.“

„A kdo..“

„Alastor,“ zodpověděla mu nevyřčenou otázku.

„Fajn. No tak tohle je Shanon Heavenlová, moje bývalá spolužačka a její dcera Elizabeth. Před dvěma dny se přistěhovaly z Kanady a Shanon by se ráda vrátila zpět do Řádu. Měly bydlet u svých příbuzných, ale ti byli včera večer napadeni Smrtijedy. Tak jsem myslel, že by mohly být prozatím tady, teda pokud by to Nat nevadilo,“ a otočil se na černovlasou dívku.

„Ne, ať si tu klidně jsou. Jen by mě zajímalo, kam si lehnou.“

„Mohli bysme předělat přijímací pokoj,“ navrhla paní Weasleyová.

„Kvůli dvěma lidem?“ nesouhlasila Natalia.

„Třem. Ještě je tu Shanonina neteř Lenka, ale tu jsem prozatím uložil k sobě do ložnice. Pořád se nemůže vzpamatovat ze smrti svého otce.“

„Ale já ten pokoj předělávat nechci.“

„Jinak to ale nepůjde,“ hádal se s ní Remus.

„Bude muset. Protože já se toho pokoje nevzdám,“ stála si za svým Nat.

Jen co to dořekla, postřehla jak se na Shanonině tváři objevil pobavený úsměv. Zajímalo by jí, co za tím stojí.

„Jsi svému otci hrozně podobná,“ zakroutila hlavou Heavenlová a otočila se na Remuse. „Ale mohl jsi mi říct, že je tady. Kdyby nebyla Siriusovi tolik podobná, nepoznala bych jí. Teda dokud by nepromluvila,“ usmála se a zase se otočila na Nat. „Nedělej si s námi starosti. Někde si najdeme něco k bydlení. Nechceme tě obtěžovat.“

„Ne, to ne,“ vyhrkla hned Nat. „Tak jsem to nemyslela. Jenom chci, aby ten pokoj zůstal v takovým stavu jako je teď. Prostě se to bydlení vyřeší nějak jinak. Nechcete se posadit?“

U stolu totiž byly ještě dvě volný židle. Shanon věnovala Nat milý úsměv a spolu se svou dcerou se posadila. To samé učinil i Lupin, jen si sedl vedle Tonksové.

„Nevím, proč to všechno komplikuješ, Natalio,“ ozvala se zezadu paní Weasleyová. „To ti na tom hloupém pokoji tolik záleží?“

„Jo, záleží,“ odsekla dívka.

„Tak u tebe v ložnici je místa dost.“

Nat ztuhla a nevěřícně se podívala na paní Weasleyovou. Ta schytala i několik varovných pohledů od Ginny, Harryho, Draca, Narcisy a Tonksové s Remusem. Moc dobře věděli, že tímhle přestřelila.

„To si jako myslíte, že někoho nechám, aby tam bydlel?“ dostala ze sebe Natalia po chvíli.

„Bylo by to nejideálnější řešení. Jeden z těch pokojů by se předělal na další ložnici a všechno by bylo vyřešeno. Dva pokoje snad nepotřebuješ.“

Nat na ni beze slova hleděla. Ta ženská si z ní snad dělala legraci. Jak ji mohlo něco takového vůbec napadnout.

„To teda potřebuju,“ zasyčela Natalia a bylo jí jedno, že se na ni všichni dívají. „To si snad myslíte, že jen tak někomu přenechám pokoj po svým tátovi? Udělala jsem už dost, že jsem tam nechala bydlet Ginny. Nikomu jinýmu bych to nedovolila, snad kromě Narcisy, Draca a Harryho. A vy po mě teď chcete, abych to nechala úplně cizím lidem? Jen přes mojí mrtvolu,“ vyplivla a nasupeně vyšla ven z jídelny.

„Omluvte ji prosím,“ zamlouvala to hned Molly. „Nevím, co ji to popadlo.“

„Nat na těch pokojích moc záleží. Nemůžeš po ní chtít, aby se jich vzdala,“ poučil paní Weasleyovou Remus. „Je to to jediné, co jí po Siriusovi zůstalo.“

Natalia mezitím s dusotem vyběhla schody až do třetího patra. Okamžitě vletěla k sobě do pokoje. Byla hrozně naštvaná na paní Weasleyovou. Nechápala, jak po ní vůbec mohla chtít, aby se vzdala jednoho t otcových pokojů. To vůbec nepřicházelo v úvahu. Ale na druhou stranu zas věděla, že ty tři se někam umístit musí.

Bezradně se posadila na postel a přemýšlela. Všechny pokoje už byly úplně plný. Litovala, že dům má „jen“ tři patra. Potřebovala by ještě jedno další. A najednou ji napadl bláznivý nápad. Nevěděla, jestli to půjde uskutečnit, ale za pokus to stálo. Vylítla ze svého pokoje a doběhla až na konec chodby. Tam byly malé, točité schody, které vedly na půdu. Nat tam ještě nikdy nebyla, nevěděla, jak to tam bude vypadat, ale to ji neodrazovala. Spíše naopak. S elánem vyšla točité schůdky a až úplně nahoře zůstala stát před dřevěnými, padacími dveřmi. Vší silou se do nich opřela a za se jí podařilo je nadzvednout. Se zatajeným dechem se vyhoupla nahoru.

Ocitla se v docela velkém prostoru, asi tak jako byl její obývací pokoj. S nadšeně se rozhlížela kolem. Bylo tu sice spousta haraburdí a prachu, ale to věděla už předem. Hned na začátku jejího pobytu zde jí to Tonksová řekla. Kdyby se odtud všechny ty věci odnesly a uklidilo by se tu, byl by to docela pěkný pokoj. A Natalia se rozhodla tento svůj bláznivý nápad zrealizovat. s opět dobrou náladou seskočila zpátky na schodiště a rozběhla se dolů do kuchyně. Těsně přede dveřmi se zastavila a už pomalu vešla dovnitř.

Všichni přítomní už byli zabráni do jistě skvělé večeře, kterou pro ně připravila Molly, ale jakmile dívka vešla, všechny pohledy se upřely na ni. Toho si však Nat nevšímala, zamířila si to přímo k Tonksový a Lupinovi a něco jim pošeptala. Ti se na ni nejprve podívali jak na blázna, ale po chvíli oba dva vstali a bez jediného slova na vysvětlenou odešli z místnosti.

„Myslíš, že je to fakt dobrý nápad?“ ptala se Tonksová ještě na schodem.

„Jo, je,“ ubezpečila ji Natalia. „Koukala jsem se tam a když se odstraní ty věci, co tam jsou, bude to tam fakt skvělý.“

„A kam to všechno chceš přesunout?“ zajímalo Remuse.

„Kam asi. Do sklepa. Tam už jedno skladiště je, tak proč tam něco nepřidat,“ pokrčila dívka rameny. „Navíc si myslím, že to tam bude uklizený za chvilku, ty věci můžete přenést pomocí kouzel a to samé platí i o úklidu.“

Lupin a Tonksová se po sobě podívali. Nebyli si jisti, jestli je to opravdu dobrý nápad, ale nechtěli dívce kazit radost. Za pokus to stálo.

Za chvíli už se všichni tři drápali nahoru na půdu. Nat samozřejmě první. Energeticky se vyhoupla asi metr do výšky a pak už jen čekala na ty dva za ní.

„Teda, tomu, kdo by tu měl bydlet nezávidím,“ ušklíbla se Nym, když jako poslední vylezla na půdu. „Tohle všechno chceš přesunout do sklepa?“ zhrozila se, když uviděla tu spoušť.

„Všechno ne,“ odporovala Natalia. Jen pět skříní, tři tu můžeme nechat. Ty poličky jsou tu úplně na nic, ty taky půjdou dolů, ale některý z nich můžeme přeměnit na postele. A navíc, když to všechno pak zmenšíte, nebude s tím skoro žádná práce.“

„Tak dobře, ty organizátore,“ pousmál se Lupin a společně s Tonksovou se dal do práce.

Pro začátek zbavili celou místnost prachu, což jim trvalo několik minut. Dále zbavili celou místnost pavučin a dokonale vycídili podlahu. Pak vybrali tři nejzachovalejší skříně, které zde nechali a ostatní zmenšili na velikosti krabičky od zápalek. A zatímco Nym přeměňovala nějaké zbytečné police na postele, Remus se dal na čištění střešních oken, která zde byla. Původně přes ně nebylo ani vidět, ale po chvíli už byly nádherně průhledná a ukazovala jim tak černou oblohu posetou hvězdami. Asi po hodině měli pokoj téměř hotový. Na zemi se vyjímal světle oranžový koberec, který v pokoji navozoval příjemnou atmosféru. Dále tu stály tři pohodlné postele s nočními stolky a tři obrovské šatní skříně. Víc nic. Ale Nat se to líbilo. Sama se na tom sice moc nepodílela, jenom jim radila, jak by to mělo vypadat. Aby byla aspoň v něčem nápomocná, rozhodla se odnést zmenšený nábytek dolů do sklepa.

„A víš o tom, že tam nemají koupelnu,“ zeptal se jí Lupin, když se vraceli zpět do jídelny.

„Jo. Ale můžou chodit k nám do třetího patra. Třeba přes Rona a Hermionu. A nebo přes kluky.

„K tobě samozřejmě ne, viď,“ pravila Nym s úsměvem.

„Ne,“ odvětila Nat vážně. „Od dneška ke mně nikdo nesmí.“

„A co Ginny?“ divil se Remus.

„Ta může být tam nahoře s těma dvěma holkama. A jejich matka na pokoji s Narcisou a Hestií. Ty tam mají místa dost a navíc jednu volnou postel.“

„Ginn z toho nebude nadšená.“

„Já vím,“ povzdechla si dívka, „ale jinak to nejde.“

„Jak myslíš. Ale teď pojď s námi, tohle tam odneseš potom,“ řekl Lupin nekompromisně a vtáhl Nat do kuchyně.

Ta se na něj jen naštvaně podívala, ale pak se posadila na svoje místo vedle Charlieho. Než se nadála, paní Weasleyová před ní položila talíř s večeří. Natalia se tomu divila, ale s chutí se pustila do jídla, stejně jako Remus a Nymfadora. Ostatní se mezi sebou už jen bavili a sem tam se na ty tři podívali.

„Kde jste celou tu dobu byli?“ naklonil se k ní po chvíli Charlie.

„To za chvíli uvidíš,“ odvětila Nat tajemně.

„Pořád si na mamku naštvaná?“ vyzvídal.

„Už ani ne. Ale ať už nikdy nikoho necpe do mého pokoje,“ usmála se dívka a dál se věnovala své večeři, kterou už měla skoro celou v sobě.

„Co ti tak spravilo náladu?“ divil se Weasley.

„Jak říkám. Za chvíli uvidíš,“ mrkla na něj.

Během pěti minut měla konečně dojedeno a spokojeně se rozvalila na židli. Zvesela se rozhlížela po celé kuchyni a zkoumala kdo se s kým baví. Po chvíli ji to přestalo bavit, byla už docela unavená, přece jen bylo už půl desáté a ona vstávala docela brzo. Navíc tohle byl den nabitý událostmi.

„Nym,“ šeptla po chvíli mladé bystrozorce, „mohli bysme to tady už rozpustit? Jako že bysme jim řekli, kdo kde bude bydlet a tak.“

„Jasně. Ale to, kde budou bydlet si jim řekni sama, ty organizátorko,“ mrkla na ni. Vzápětí na sebe upoutala veškerou pozornost. „Dámy a pánové,“ začala. „Protože už je docela dost hodin, myslím, že by bylo dobré jít se ubytovat. Navíc někteří z vás mohou být už unavení a rádi by si odpočinuli. Takže pokud by vám to nevadilo, tady majitelka domu by vám řekla, kde budete bydlet,“ otočila se na Nat a předala jí tím slovo.

„No,“ postavila se Natalia a začala. „Tak jak jste si asi všimli, je vás tu docela dost a tenhle dům není nafukovací. Bohužel,“ zašklebila se a několik lidí se zasmálo. „Takže jak budete bydlet. Začnu od přízemí. Tady bude jen Hagrid, pro kterého jsme předělali obývací pokoj. V prvním patře spí tady Remus s Tonksovou, pak manželé Weasleyovi a v posledním pokoji je Narcisa spolu s Hestií Jonesovou. A pokud by to nevadilo, tak i se Shanon Heavenlovou,“ a podívala se na hnědovlasou ženu.

„Ne, samozřejmě že ne,“ usmála se na ni Shanon.

„Bezva. Tak teď druhý patro. Začnu pokoji nalevo. V tom prvním je Fred, George a Charlie, ale ti to stejně ví. Já jen abyste k nim náhodou nezabloudili. Ve druhém bude pak Kingsley,“ Natalia si už se všemi členy Řádu, až na Moodyho Weasleyovi, tykala, „s rodinou. A v tom úplně na konci bude pan Moody. A pokoje napravo. Bill s Fleur, v druhým Dedalus s rodinou a poslední bude patřit paní Longbottomové.“

„A jak to chceš udělat s tím zbytkem?“ zeptala se paní Weasleyová.

„K tomu se hned dostanu,“ odvětila netrpělivě Nat. „Třetí patro. Takže nalevo jsem já s Ginny. V prvním pokoji napravo je Harry, Neville a Draco,“ oznámila jim. Samozřejmě že si všimla Nevillova nesouhlasného pohledu, ale neřešila to. „A v tom druhém je Ronald s Hermionou. No a Elizabeth s tou Lenkou budou nahoře na půdě. Takže to je asi všechno, co jsem vám chtěla říct. Tak ať se vám tady líbí a nepopleťte ty pokoje,“ usmála se a posadila se.

„Skvělej přednes,“ drcla do ní Tonksová. „Z tebe bude hotovej řečník.“

„To určitě,“ zašklebila se na ni Nat. „Ale to by mě to muselo bavit. No nic, hele já jsem docela utahaná, jdu nahoru. Kdyby někdo něco chtěl, tak ať zaklepe. Dobrou,“ rozloučila se s Nym a vyšla ze dveří.

Hned za ní se vyhrnulo ven několik lidí, kteří se chtěli jít nastěhovat do svých pokojů. A také vyšli ven Ginny, Draco, Harry, Neville a ta Elizabeth.

„Hej Nat, počkej na nás,“ křikl na svoji skorosestřenici Draco.

„No jo,“ zabručela dívka a zastavila se na schodech, aby počkala na Nevilla s Elizabeth kteří za sebou vláčeli těžké kufry, dívka dokonce dva. Jeden z nich byl asi ten Lenčin.

„Ach jo,“ povzdechl si Malfoy při pohledu na ně a vytáhl z kapsy hůlku. Jednoduchým kouzlem nadnesl jejich kufry a společně s Nat a zavazadly se vydal nahoru do třetího patra.

Ani jeden z nich tak neviděl Longbottomův překvapený výraz a to, jak mu Harry něco šeptem vykládá. Když ale byli v prvním patře, blondýnka se zastavila.

Když na ni všichni upřely tázavý pohled, konečně promluvila: „Musím vzbudit Lenku,“ vysvětlila. Hlas měla celkem silný a melodický. To od ní Nat vůbec nečekala, myslela si, že to bude nějaká šedá myška.

„Dobře,“ přikývla Nat. „Ginny, mohla bys jí prosím se mnou nahoru? Potřebovala bych s tebou mluvit,“ prohodila ke své kamarádce.

Ginn se na ni překvapeně podívala, ale přikývla a spolu s Nat se odpojila od skupinky. Zastavily se teprve před vchodem do pokoje, ve kterém teď Nat bydlela.

„Víš, Ginn, po tom, co mi dole řekla tvoje mamka se ve mně něco zlomilo a já..prostě nedokážu být v tom pokoji s někým. Aspoň nějaký čas bych v něm byla ráda sama. Hrozně ráda bych tě tam měla, ale prostě to nejde..“ vypravila ze sebe. Tohle se jí říkalo dost těžce, připadalo jí to jako kdyby od sebe Ginny vyháněla.

Weasleyová se na ni tak zvláštně podívala, ale nakonec přikývla: „Jak chceš, je to tvůj pokoj,“ odvětila prostě.

„Ginn, prosím nezlob se na mě. Ale já opravdu jinak nemůžu. Kdyby to byl kterejkoliv jinej pokoj, ale tenhle.“

„To je v pořádku,“ usmála se na ni její kamarádka. „Mamka tě asi pěkně vyvedla z míry, předpokládám, že teď už do toho pokoje nikoho nepustíš.“

„Nějaký čas určitě,“ přikývla Nat.

„Ale jakmile budu moct, stěhuju se zpět k tobě, souhlasíš?“

„Že váháš,“ zazubila se na ni Natalia.

„A kde teda budu bydlet?“ zajímalo Ginn. „Předpokládám, že to máš vymyšlený.“

„To si piš. Pojď,“ neváhala, popadla svoji Weasleyovou za ruku a táhla ji na půdu. Jakmile se tam ocitly, Ginny zůstala překvapeně stát.

„Já myslela, že tohle byl sklad,“ otočila se překvapeně na Nat.

„Byl. Ale teď je z toho pokoj. A bejt tebou si zaberu nějakou postel, než se sem nahrnou ty dvě.“

„Tak proto si mě odtáhla. Abych si mohla i vybrat,“ zakroutila Ginn hlavou. „Tak tím pádem si beru tuhle,“ a svalila se na postel úplně vzadu.

Natalia se spokojeně usmála. Čekala, že si její kamarádka vezme tuhle postel. Byla na nejlepším místě a taky byla nejlepší.

„Tak tu počkej, přinesu ti věci,“ mrkla Nat a byla pryč.

Za chvíli už se dovnitř hrnuli další lidé. Mezi nimi i Elizabeth a Harry, který jí pomáhal dostat kufry nahoru. Když tu uviděl i Ginny, udiveně se na ni podíval, ale nic neříkal. Místo toho donesl dívce kufr k jedné z volných postelí. Pak se vrátil ke dveřím a vytáhl nahoru další kufr. Po něm se do místnosti vyškrábala další dívka. A tuhle Ginn moc dobře znala.

„Lenko,“ vyhrkla a vrhla se ke své spolužačce z Havraspáru, aby ji obejmula „Tak tebe bych tu nečekala.“

„Já sebe taky ne,“ odvětila dívka, když se vymanila z objetí Ginny. „Ale stalo se co se stalo,“ řekla vážně a upřela své vypoulené oči k obloze. „Vypadá to, že teď z nás budou spolubydlící.“

„To asi budou,“ pousmála se Ginny. Mrzelo ji, co se její kamarádce ze školy stalo. Ona si to nezasloužila. Ale už s tím nic nenadělá.

A to Lenka Láskorádová moc dobře věděla.

15.10.2007 19:24:35
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one