My world of fantasy...

2. KAPITOLA - STAROBYLÉ SÍDLO BLACKŮ

Takže tady máte další kapitolku k NZ. Doufám, že se vám bude líbit a moc a moc vás prosím o komentáře..=D
Jinak další kapitolka k Mińulosti se objeví se středu, další pak v sobotu..=D
Kaitlin
___________________________________________

Ráno se Natalia probudila docela brzy. Kupodivu se cítila celkem odpočatá. Spokojeně se protáhla, ale jakmile si uvědomila, kde že se to nachází, její nálada klesla hluboko pod bod mrazu. A pohled z malého okna, které v pokoji bylo, jí na spokojenosti zrovna nepřidal. Venku se opět spustil liják a nedaleko slyšela i hřmot bouřky.

„Že já blbec jsem se vůbec probouzela,“ zamumlala, když vylézala z postele.

Jen co se postavila, hrnula se ke dveřím. Na to, že jí včera říkali, ať odsud neodchází, už dávno zapomněla. Taky co by se o to starala, nebude trčet v té díře celý den. Ocitla se na tmavé chodbě, kde jediným zdrojem světla bylo malé okno úplně vzadu. V duchu si snažila vybavit, kudy se sem včera vlastně dostala, ale marně. Úplně se jí to vykouřilo z hlavy. Rozhodla se tedy, že vyzkouší cestu, která vedla vpravo. Po několika metrech zjistila, že se zřejmě sekla, chodba skončila a žádné schody dolů tu nebyly. Otráveně se teda otočila a vracela se zpět. Pak konečně uviděla schodiště, které vedlo jak nahoru, tak dolů. A také zrcadlo.

Jen tak ze zvyku do něj pohlédla a ušklíbla se. Její jindy pečlivě namalované oči byly teď rozmazané a vlasy by taky potřebovaly učesat. Šaty na tom byly podstatně lépe. Džínová sukně se blbě mačká a tílko bylo jakž takž v pořádku. Přesto se raději rozhodla, že někde objeví koupelnu, aby se dala maličko do pořádku. Nechtěla přijít mezi ty lidi jako nějaké strašidlo do zelí, to doopravdy ne.

Vydala se teda chodbou zpátky a zkoušela všechny dveře. Doufala, že v některých z nich objeví koupelnu. První dva pokusy byly neúspěšné. Byly tam pouze nějaké pokoje, i když mnohem větší a hezčí než byl ten, ve kterém spala. A vypadaly nepoužívaně. Po tom, co si je zběžně prohlédla, se vydala dál. Teprve v předposledních dveřích narazila na to, co hledala. Okamžitě vtrhla dovnitř a zamkla za sebou. K jejímu potěšení zde dokonce i byly ručníky, mýdlo a podobně. Neváhala, shodila ze sebe všechno oblečení a zalezla do sprchy. Užívala si ten dopad teplé vody na svoje tělo. Po čtvrt hodině se rozhodla svou koupel ukončit a vylezla ven. Ne moc nadšeně se znova oblékla do svého oblečení a s mokrou hlavou se vydala dolů.

Sestoupila dolů do místnosti, kde se včera objevila. Už už chtěla vejít do dveří, odkud včera vyšli ti lidé, když její pozornost upoutalo něco jiného. Úplně vzadu v rohu ležela její taška, ta, kterou měla včera s sebou v kavárně. S úsměvem na tváři si pro ni došla a zkontrolovala, jestli v ní máš všechno. Oddychla si. Byla zde jak peněženka, tak mobil, iPod, repráčky, pár blbostí jako blok s tužkou, vlastně celým penálem, cigarety, malá kabelka, náhradní triko a pár kusů prádla a kosmetická taštička. A navrch ještě vysvědčení ze školy. Normálně s sebou tolik věcí netahala, ale ten den měla přespávat u svého přítele, takže tam měla pár maličkostí navíc. I s taškou se vydala do dalšího pokoje a cestou si prohlížela svoje vysvědčení. Když ho ve škole dostala, ani se nenamáhala se na něj podívat, připadalo jí to zbytečné. Ale teď ji přemohla zvědavost. Krom dvojky z chování tam bylo plno dvojek a trojek. Jednička téměř žádná, ale čtyřka nebo pětka taky ne. Celkově byla Natalia se svými výsledky spokojena, na to, že se téměř neučila. Ovšem v ukecávání učitelů byla mistr, věděla, že některé známky jsou i o stupeň lepší, než by měly být. Ale s tím si hlavu nelámala. Taky proč. Dokud jí to vycházelo, byla spokojená.

S tímto vešla do místnosti a zjistila, že se ocitla v jídelně. Jediný, kdo se zde nacházel, byla Tonksová, která ji uvítala s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno,“ pozdravila ji.

„Dobrý,“ opáčila Natalia a rozhlížela se kolem. Jídelna byla docela ucházející, ale ona byla zvyklá na něco jiného.

„Chceš něco k jídlu?“ zeptala se slušně Tonksová.

„Klidně,“ odvětila dívka, posadila se a na stůl hodila svoje vysvědčení.

Tonksová ji se zájmem sledovala: „Ale jsou tu jen toasty a dýňová šťáva,“ řekla a Natalia se při slově dýňová zašklebila.

„A něco jinýho k pití by nebylo?“

„Jedině voda.“

„Tak to radši tu vodu.“

Netrvalo dlouho a Tonksová před Nataliu postavila džbán vody a několik toastů. Dívka koutkem úst poděkovala a dala se do jídla. Měla docela hlad, naposledy jedla včerejší snídani. Tonksovou zaujalo vysvědčení na stole.

„Můžu se podívat?“ optala se.

„Klidně. Ale nic světovýho tam nenajdeš,“ opáčila dívka, nedělalo jí problémy ženě tykat, podle ní o moc starší nebyla, tak co se namáhat.

Žena tedy sebrala papír ze stolu a dala se do čtení. Vzhledem k tomu, že její otec byl mudla, docela dobře věděla, co jsou které předměty zač a jak se na mudlovských školách známkuje. Dívčin prospěch se jí zdál docela dobrý. Ale když došla k známce chování…

„Jak se ti povedlo dostat sníženou známku z chování?“ prohlédla si nevěřícně Nataliu. To, že není žádný andílek, poznala už předchozího dne. Byla to spíš taková rebelka.

„Ale. Pár pozdních příchodů a prej jsem drzá na učitele,“ zašklebila se dívka.

„Za pozdní příchody?“ nechápala Tonksová.

„Jasně. Copak můžu za to, že nám první hodiny dávaj takový kraviny? Kdo má do tý školy pak chodit,“ opáčila, jako by to byla samozřejmost a dál se věnovala snídani.

Žena ji pozorovala s otevřenou pusou. Tohle od ní nečekala. Ta teda moc slušnosti nepobrala, pomyslela si.

„A kde jsou vlastně ti tři, co tu byli včera?“ zeptala se Natalia, které už to ticho vadilo.

„V práci,“ opáčila Tonksová, která si mezitím začala číst noviny.

„A proč nejsi ty?“

„Někdo tu s tebou zůstat musel.“

„To jste si neměli dělat starost. Hned po snídani odsud vypadnu.“

„A kam bys proboha šla?“ nechápala Tonksová.

„Co já vím. Něco už by se našlo.“

„Přece tě nemůžem nechat toulat se samotnou po Londýně. Jsi ještě dost mladá. Nevíš, co tě může všechno potkat.“

„Pro tvoji informaci, žila jsem v Londýně sedmnáct let, tak mi neříkej, jakej je tady život.“

„Kolik ti vlastně je?“ napadlo ženu.

„Včera mi bylo sedmnáct.“

Opět nastalo ticho.

„A víš, co by mě zajímalo?“ zeptala se opět Tonksová, která nevydržela být chvíli zticha. „Jak to, že ses včera tak divila, když ses koukla ven. Jestli jsi žila v Londýně?“

„Tys to nepochopila, co?“ ušklíbla se Natalia. „Já jsem sice z Londýna, ale teď by mi mělo být asi tak deset let.“

„To chceš říct, že seš z budoucnosti?“

„Jo. Nebo je snad rok 2007?“

„Ne, to není. A ty fakt netušíš, jak ses tady objevila?“

Natalia protočila oči v sloup: „Ne. Seděla jsem si s kámoši v kavárně a zapíjeli moje narozky, když mě najednou začala bolet hlava a kolem se ochladilo. Musela jsem zavřít oči, ta bolest byla strašná. No, a když jsem je znova otevřela, stála jsem v tý pitomý hale.“

„Proč jsi ale říkala něco v tom smyslu, že nám na to neskočíš a tak?“ zajímalo Tonksovou.

„Protože u nás o vašem světě vycházejí knížky a filmy. Teda vlastně o Harrym Potterovi. Myslela jsem, že si ze mě kámoši nějak vystřelili.“

„To myslíš vážně? O Harrym?“

„Jo, ale moc se mě na to neptej, nikdy mě to nezajímalo. Čtení nesnáším, takže jsem to nečetla a ty filmy jsem viděla jen proto, abych byla v obraze. Jinak nic. Něco málo z vašeho světa tedy vím, ale moc toho není. Ten poslední film, který jsem viděla, byl o Harryho pátým ročníku.“

Nymfadora Tonksová se zamyslela. Pokud byla pravda to, co ta dívka říká, nemá kam jít. Nenapadalo ji, jak by se mohla dostat zpět do své doby. Raději tedy pokračovala v nakousnutém tématu.

„A kdo z těch lidí z toho filmu ti byl sympatický?“ zeptala se se zájmem, tohle ji docela zajímalo.

„Co já vím. Moc mě to nebralo. Ale ujišťuju tě, že ty to nejseš. V každém filmu si oblíbím pouze záporné postavy.“

„To jako třeba Voldemorta?“ nevěřila svým uším Tonksová.

„Toho zrovna ne. Já na skinheady moc nejsem,“ ušklíbla se Natalia.

„A kdo teda?“

„Do prdele, já fakt nevím,“ utrhla se na ni dívka a vytáhla si z tašky cigarety a zapalovač. Ležérním pohybem si zapálila.

„Ehm, ty kouříš?“ divila se žena.

„Jasně. Chceš taky?“ nabídla jí cigaretu.

„Ne, díky.“

„Jak myslíš,“ odvětila dívka a vydechla kouř z úst.

V místnosti opět nastalo ticho. Ani jedna z přítomných nevěděla, co by měla říkat. Tonksová  se tedy vrátila zpět ke čtení novin, zatímco Natalia se věnovala kouření. Za nějakou dobu jí cigareta došla, a tak s vzala další. K její smůle to byla poslední, co tady měla. Když ji dokouřila, opět se zaměřila na ženu před sebou.

„A hele, Tonksová,“ promluvila opět dívka, „teda doufám, že ti tak můžu říkat.“

„Jo, klidně.“

„To tedy už dneska nikdo nebude?“ pokračovala Natalia.

„Večer by měl přijít Remus.“

„Hmm a nikdo jinej?“

„Koho bys tu víc chtěla?“

„Nevím, jsem zvyklá, že mám kolem sebe vždy hodně lidí.“

„Tak za dva týdny sem přijedou Weasleyovi. Jejich domov už není bezpečný, tak se na nějakou dobu přesídlí sem. Je to tady dost velký.“

„Super. A mohla bys mi to tedy tady ukázat? Nějak se tu ještě nevyznám.“

„Jo, jasně. A vzhledem k tomu, že tu asi nějakou dobu pobudeš, než vymyslíme, co s tebou, vyber si nějaký z pokojů, který se ti bude líbit.“

„To jako fakt? Nemusím být v tom…“ zasekla se, „malým.“

„Nedělej se, já tě včera večer ještě slyšela, jak tam pořváváš.“

„Aha. No byla jsem včera trošku naštvaná, no…“

„To jsme si všimli,“ ušklíbla se Tonksová. „Ti tři o tobě nemají zrovna valné mínění.“

„Jej,“ zatvářila se Natalia jako andílek, „tak to jsem zrovna nechtěla. Taková normálně nebývám,“ podívala se na Tonksovou. „Teda jak kdy,“ dodala v duchu.

„Promiň, ale to ti moc nevěřím. Rozhodně nejsi nějaká poslušná maminčina holčička. Spíš takový výtržník, provokatér.“

„Tak fajn, prohlídlas mě. Ale to není jen moje vina.“

„Ne a čí?“ vylétlo obočí Tonksové vysoko nahoru.

„Rodičů. Víš, já jsem jedináček, ale rodiče na mě nikdy neměli moc času. Tak jsem se toulala všude možně s kamarády a takhle to dopadlo. Ta dvojka z chování asi svědčí o všem,“ usmála se.

„Náhodou, mě se zdáš fajn.“

„Vážně?“ divila se Natalia.

„Jo. Já jsem taky na škole nebyla zrovna vzorná studentka. Každou chvíli školní tresty a tak…Ale když jsem vyšla školu, zklidnila jsem se. Hlavně kvůli nové škole. Tam by mi to netrpěli a vylítla bych. A na jaký že jsi to škole?“

„Na normální obchodní akademii. V devítce jsme s kámoši nevěděli kam jít, tak jsme všichni šli sem. Do teďka jsme kamarádi. Na škole jsme taková pověstná parta, věční průseráři a tak… Abych pravdu řekla, učitelé nás zrovna moc v lásce nemají. Nejraději by se nás zbavili, ale jen tak vykopnout nás nemůžou.“

Tonksová se zasmála. „Ještě že nejseš čarodějka. To by asi něco hodně brzo vyletělo do povětří.“

„Jo, to asi jo. Hele a kolik ti vlastně je?“ zajímalo Natalii.

„Třiadvacet. Proč?“

„Jen tak. Zajímalo mě to. Tak jdem se mrknout na ten barák?“

„Dobře. Ale stejně si to hned na poprvé nezapamatuješ.“

„A vsaď se, že jo,“ provokovala Natalia.

„Ok. Pak uvidíme, jo?“

Až do oběda ukazovala Tonksová Natalie dům. Ten měl celkem tři patra a ještě podkroví. V přízemí, které dívka už alespoň trochu znala, byla hala, kuchyně s jídelnou a něco, co připomínalo obývací pokoj. A taky komora. V prvním patře byla rozsáhlá knihovna, uvítací salonek a pokoje pro hosty. Ke každému z nich patřila i koupelna. Druhé patro dříve patřilo panu a paní Blackovým, byla zde ložnice a také dvě pracovny. Jedna z pracoven byla doteď zachována, zatímco z druhé udělali další ložnici. Pak tu ještě byly dva malé pokojíčky, jeden byl ten, co v něm spala Natalia. Ale jejich význam Tonksová nevěděla, a tak se dívka dál nevyptávala.

Přešly až do třetího patra. Tady byly celkem čtyři pokoje.

„Tohle patro patřilo Siriusovi a jeho bratru Regulusovi,“ řekla Tonksová, když vyšly nahoru. Všechny pokoje si opět prohlédly. Jeden z nich byla ložnice, ke které patřila koupelna, jak to bylo u většiny pokojů. Druhý byl jakýsi víceužitkový pokoj. Ten prý taky patřil Regulusovi, stejně jako ložnice. Nakonec se Tonksový vydala nahoru do přístřešku.

„A na ty zbylý dva se nepodíváme?“ zarazila se Nat, zatím do všech pokojů chodily.

„Bohužel, nejde to. Sirius ten pokoj před svou smrtí nějak začaroval. Nejde se tam dostat.“

„Aha. No škoda, ráda bych se tam podívala,“ posmutněla dívka. Nevěděla co, ale něco ji k tomu pokoji táhlo.

„To ti věřím. Já sama tam byla jen jednou, ale míval to tam docela hezký. Jiný, než bylo cokoliv v tomhle baráku. Takový uklidňující.“

Nakonec přešly do přístřešku, nebo spíš na půdu. Tady byly dva menší pokoje. V obou dvou byla nahromaděna spousta haraburdí a prachu. Tam se dlouho nezdržely. Za chvíli se už vracely dolů do jídelny.

„Není to tu nic moc, já vím, ale je to jediné co máme. Chtělo by to tu trochu uklidit, ale dům je téměř celý rok nepoužívaný. Jediný, kdo zde trvale bydlí, je starý domácí skřítek Krátura, ale ten toho zrovna dvakrát nepoklidí. Jeho pánem je teď Harry, ale ani toho neposlouchá. Ale on neposlouchal ani Siriuse,“ dodala.

„Náhodou je to tu docela dobrý. Mohlo by to být i horší. A k tomu nepořádku. Tos neviděla pokoj mýho kamaráda. Takovej bordel jako tam má on, to už je umění. Jo a hele, můžu si teda vybrat nějaký ten pokoj?“

„To víš, že můžeš? Jen tě upozorňuju, že první patro už je zabraný.“

„Hej, to není fér,“ křikla Natalia. „To jsou ty nejvíc cool pokoje. A hlavně uklizený.“

„Jojo, ale tam přebývá Řád. Ale druhý a třetí patro je ti k dispozici. A klidně můžeš i na půdu.“

„Do toho bordelu?“ zděsila se Natalia. „Ani mě nehne. Ne, myslím, že druhý patro, ta bývalá pracovna tý Blackový, je celkem ucházející.“

„Dobře. Tak se tam můžeš přestěhovat.“

„Jo a co mám asi tak stěhovat? Ty snad myslíš tohle?“ zvedla svoji tašku, která ležela na stole.

„A vidíš, na to jsem úplně zapomněla. No tak prostě zejtra zajdem do města a něco koupíme. Nechci tě zklamat, ale netuším, jak dlouho tady budeš muset být, než přijdem na způsob, jak tě dostat zpátky,“ Tonksová už věděla, že s Nataliou musí mluvit na rovinu.

„Fajn, ale upozorňuju tě, že nemám ani korunu.“

„V pohodě, s tím si nelam hlavu, něco vymyslíme.“

„Když myslíš. Hele a cos to prve říkala o těch Weasleyových?“

„Že přijedou za dva týdny. Tím myslím Rona, Ginny a jejich rodiče.“

„Bezva, aspoň tu bude víc lidí. A co Potter, ten nepřijede?“

„Snad v polovině prázdnin, to už bude plnoletej. Jo a společně s Weasleyovými přijede Hermiona, na tu jsem zapomněla.“

„A co tu budu jako dělat ty dva týdny?“

„Neboj, každej den tu někdo bude.“

„Aspoň že tak. A co bude vlastně s obědem?“ si uvědomila, že má hlad.

„Jo hele, tak to nevím. Zásoby tu zrovna nejsou a já na domácí práce moc nejsem.“

„Tak v tom případě máme velkej problém. Já taky ne.“

Obě ženy se rozesmály. I když to zezačátku nevypadalo, začaly si docela dobře rozumět. Tonks zjistila, že ta holka je ve skutečnosti fajn, stačilo ji lépe poznat.

„Tak co s tím uděláme?“

„Nevím. Máš tam aspoň chleba něco tak něco?“

„Jak to mám asi vědět?“ smála se Tonksová.

„Tak bydlím tady snad já?“

„Už jo.“

„Taky fakt.“

„Takže můžeš udělat oběd,“ prohlásila Tonksová a rozvalila se na židli.

„Jak si přeješ. Ale jedlý to nebude,“ ušklíbla se Nat a vydala se do kuchyně. Jak zjistila, zásoby jídla jsou opravdu téměř nulové. Z toho opravdu nešlo nic udělat. „Tak smůla. Zásoby došly,“ oznámila.

„To jako vážně?“ vykulila oči Tonks.

„Jo, přesně tak.“

„Hmm, tak to asi umřem hlady. No co se dá dělat. Tak si dáme ten chleba, no… Teda ale chudák Remus,“ povzdechla si.

„A proč?“ nechápala dívka.

„Slíbila jsem mu, že připravím večeři.“

Natalia se rozesmála: „To jako fakt jo? To tak to ho lituji.“

„Jo a hele, Natalio,“ začala Tonksová, ale dívka ji přerušila.

„Prosím tě, říkej mi Nat, ok?“

„Jak si přeješ. No hele, já budu muset za chvíli odejít a vrátím se tak v šest. Ještě musím zařídit něco kvůli…“

„Řádu?“ tipla si Natalia.

„Jo, přesně. No a taky něco koupím k tý večeři. Takže se tedy zkus nějak zabavit.“

„Hmm, super. A kdy odcházíš?“

„Teď.“

„To jako vážně?“

„Bohužel jo. Tak se měj,“ rozloučila se a vyšla ze dveří.

Natalia osaměla. Dala si teda nějaký ten chleba k obědu a vydala se i se svou taškou nahoru do druhého patra. Pokoj, ve kterém teď chtěla bydlet, vypadal docela dobře. Většina nábytku z bývalé pracovny tu byla zachována, ale navíc sem byla přidána manželská postel. Avšak bylo zde docela dost prachu. Pravděpodobně tu nikdo dlouho nebydlel. Dívka si povzdechla. Položila tašku na zem a vrátila se do přízemí. Jak si pamatovala, v komoře byla spousta věcí na úklid. Vytáhla tedy nějaký ten hadr, kbelík a prachovku a vydala se zpět. Polovinu odpoledne strávila uklízením pokoje. Musela ho celý kompletně vytřít, utřít všechen prach a umýt nábytek. Nakonec ještě vyklepala peřiny a polštáře a měla hotovo. Docela to tu prokouklo. Natalia sebou hodila na postel a chvíli ležela. Nevěděla, co teď dělat. Nakonec se zvedla a zamířila zpět na chodbu.

S velkým sebezapřením se vydala do knihovny, která byla v prvním patře. Knihy sice v oblibě neměla, ale zahnat nudu by to mohlo. Vstoupila tedy do dveří. V místnosti bylo docela šero. Jediné světlo, které tam proudilo, bylo z oken, která však byla dost špinavá. Vlastně všechno v této knihovně bylo zaprášené. Když tu byla předtím s Tonksovou, ani si toho nevšimla, ale teď to viděla dost jasně. Úplně ztratila chuť tam být a vrátila se do svého pokoje. Když už nic jiného, vybalila si těch pár věcí, co tady měla, a znova sebou sekla na postel. Přemýšlela. Přemýšlela, jak se sem proboha dostala. A proboha proč. Ona po tom nijak netoužila. Ale tak zlý to tu zas nebylo. S Tonks si docela rozuměla. Aspoň něco. Jen celý ten dům byl takový ponurý a smutný. Asi po půl hodině se znova zvedla a odešla do kuchyně. Hodiny na stěně teď ukazovaly čtyři hodiny. Natalia zavzdychala. Co tu proboha má další dvě hodiny dělat. Nakonec se pustila do úklidu jídelny a kuchyně. Nebyla sice žádným příznivcem uklízení, ale bylo to lepší než nic. Když to všechno dodělala, bylo už téměř šest. Nat teď seděla v křesle a čekala, až přijde Tonksová. Doufala, že to nebude trvat dlouho.

Najednou se otevřely dveře: „Čau,“ vyhrkla Tonksová a vešla dovnitř. „Tak jsem zpátky. Téda,“ vydechla. „Jak si to dlouho uklízela?“

„Nevím, nudila jsem se, a tak jsem musela něco dělat.“

„Tak si mohla jít do knihovny.“

„Nesnáším čtení. A mimoto, je tam hrozně prachu a tak.“

„Aha. No ale tohle je teda bezvadný. Jo a koupila jsem něco k jídlu,“ ukázala na tašku ve své ruce. „Tak se z toho pokusím něco udělat.“

„A co tam máš?“ vyzvídala Natalia.

„Ale, brambory, nějaké maso…“

„Tak fajn, s tím už se něco udělat dát.“

„A máš nějakou představu? Já ne, už jsem říkala, že na to vaření nejsem.“

„Tak to sem prosím tě puč. Já už něco vymyslím.“ Nataliu nenapadlo udělat nic jiného než přírodní steak s brambory. To by nemělo být ani náročný a je to docela dobrý. „Hele a tys doma fakt nikdy nevařila?“

„Máma se mě to pokoušela naučit, ale marně,“ ušklíbla se Tonksová.

„Tak to seš ještě větší tragéd než já. Já aspoň nějakej ten základ mám. Rodiče mě často nechávali doma samotnou a umřít hlady se mi fakt nechtělo.“

Tonksová se posadila a pozorovala dívku, jak se motá po kuchyni.

„Hele,“ vykřikla Natalia, „to snad nemyslíš vážně. Tak pojď aspoň oškrábat ty brambory. Předpokládám, že kouzlo, které by to udělalo za tebe, neznáš.“

Tonks se zakřenila, ale opravdu se zvedla a začala dívce pomáhat. Ve dvou jim to šlo pěkně od ruky, za chvíli už se brambory vařily v hrnci a Natalia začala smažit maso. Netrvalo dlouho a měly hotovo. Zrovna, když se chystaly to po sobě všechno sklidit, přišel do jídelny Remus Lupin.

„Ahoj,“ pozdravil hned ve dveřích a sundal ze sebe hábit.

Tonksová hned odběhla od nádobí a běžela se přivítat se svým přítelem. Natalia se pousmála a začala nandávat jídlo na talíře, které i odnesla na stůl.

„To vypadá skvěle,“ pochválil jí to Remus a společně s Tonksovou a Nataliou se posadil ke stolu.

„Dík,“ odvětila dívka a pustila se do jídla.

Během jídla toho moc nenamluvili. Povídali si jen Tonksová a Remus, Natalia mlčela. Nechtěla se jim vecpávat do rozhovoru.

„A ty, Natalio,“ oslovil ji najednou Remus, „mluvil jsem o tobě s ostatními, o tom jak tě dostat zpátky, ale vypadá to, že se to bude řešit až tak za dva týdny. Máme teď mnoho věcí na práci.“

„Víš,“ navázala na něj Tonksová, „před nějakou dobou zemřel Albus Brumbál, takže my jsme teď docela ztracení.“

Remus upřel na svou přítelkyni pohled. Nelíbilo se mu, že té dívce jen tak vykládá takovéhle věci. A navíc, jak mohla vědět, kdo je Brumbál, když byla mudla? Žena si pravděpodobně uvědomila, proč se na ni Lupin dívá a tak se to jala vysvětlovat.

„Nat je z budoucnosti. A tam vycházejí o Harrym knížky a filmy.“

„To jako vážně, jo?“ zeptal se nedůvěřivě Remus a podíval se na Nataliu.

„Jo, fakt. Co já vím, tak jich zatím vyšlo šest, v každý je popsán jeden Harryho školní rok. Taky to vychází zfilmovaný a musím říct, že ti lidé, co to hrají, jsou vám opravdu dost podobní. Co mě tak napadá, tak ta ženská, co to píše, musí být čarodějka a ještě k tomu nějaká Harryho blízká. Protože co vím z vyprávění, je to napsaný dost do detailů.“

„Z vyprávění?“ chytl ji za slovo Lupin.

„Nečetla jsem to. Nemám ráda čtení a tohle jsou docela bichle. Navíc mi to vždycky připadalo jako pohádka pro děti, pochop, u mě neexistoval nějaký svět čar a kouzel. Já jsem jen viděla ty filmy, abych nebyla za blbce, že jsem nebyla zrovna na takovém trháku. Nezajímalo mě to, vím o tom hodně málo. Zato kdybys tady měl moji kamarádku, ta by ti ty knížky klidně celý odrecitovala.“

„Takže pokud to chápu správně,“ řekl pomalu Lupin, „Harry byl v tvé době takovej fenomén, všichni si mysleli, že je to jen smyšlený.“

„Přesně tak. Proto jsem byla včera tak zaskočená. Myslela jsem, že si ze mě kámoši nějak vystřelili.“

„A jak to, že nevíš, že zemřel Brumbál. Říkala jsi, že knížek bylo šest. A to znamená šest školních roků.“

„Knížek jo, ale filmů bylo jen pět. Navíc ta pětka ještě není v kinech.“

„A jak si to teda mohla vidět?“ nechápala Tonks.

„Jednoduše. V naší době se takovýhle věci stahují ilegálně z internetu. Nikdo si nechce kupovat hudbu ani filmy, když si to může zadarmo stáhnout.“

„Aha. Jo a počítáš teda s tím, že u nás nějakou dobu zůstaneš? Pokud o kouzlech aspoň trochu víš, neměl by to pro tebe být problém.“

„Jo, Tonksová už mi říkala, že tu nějakou dobu budu muset zůstat,“ opáčila Natalia.

„Takže s tím počítáš.“

„Jo, jasně. Prostě si prodloužím prázdniny, no.“

„Jsem rád, že to bereš takhle. Jiná by se na tvým místě složila, ale ty…“

„Tak nebudu brečet nad rozlitým mlíkem. Stejně bych tomu nepomohla, tak co.“

„Jo a Remusi, zejtra jdem s Nataliou koupit nějaké věci. Nemá co na sebe a tak.“

„Myslíš, že je to rozumný?“ podíval se Lupin pochybovačně na Tonksovou. „Víš, že je to teď nebezpečný.“

„Půjdem do mudlovský části, tam by to mělo být v pohodě.“

„Když myslíš. V kolik chcete jít?“

„Já nevím, tak někdy po obědě?“ otočila se na Nataliu.

„Jo, klidně. Aspoň se pořádně vyspím,“ opáčila dívka.

13.08.2007 15:26:13
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one