My world of fantasy...

19. KAPITOLA - ÚKLID A NEJEN TO

Tak jak jsem říkala, tady je další kapitola NZ..Podle mě je úplně o ničem, žádnej zázrak. No však sami uvidíte. Ale i tak prosím o komenty!! =D
_________________________________________

Další den panoval na Grimmauldově náměstí neuvěřitelný zmatek. Hlavně odpoledne. To paní Weasleyová všechny popoháněla, ať udělají tohle a tamto. Všichni mladí byli v jednom kole. Museli uklidit všechny prázdné pokoje, aby to tam nějak vypadalo a taky dát do pořádku celý dům. Nikde nesmělo být ani smítečko. Molly se mezitím pustila do přípravy večeře, v čemž jí pomáhala Narcisa. Ostatní z Řádu totiž byli pryč z domu. Zbyl tu jen Charlie, ale ten zas ležel v posteli a spal. Ještě nebyl úplně v pořádku.

Ten den si Natalia poprvé vzpomněla na to, že by v domě měl být nějaký domácí skřítek. Za celou tu dobu, co věděla o tom, kdo doopravdy je, na to ani nepomyslela. Zeptala se na to Harryho a ten jí dal za pravdu. Ale také podotkl, že Kráturu už neviděl bůhví jak dlouho a je možné, že už je dávno mrtvý. Do jeho brlohu totiž nikdo nechodil a všichni na něj tak nějak zapomněli. Přesto se ale Nat rozhodla zkusit svoje štěstí.

„Kráturo,“ zavolala hned po tom, co jí to Harry řekl.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo prásk a před ní stálo zubožené, špinavé stvoření. Nat se ho hrozně lekla. Nic ošklivějšího snad ještě ani neviděla. I Harry na něj hleděl jako na nějaký hnus.

„Volala jste mě paní?“ zeptal se rádoby zdvořile skřítek a vysekl dívce hlubokou poklonu. „Otravujou Kráturu z jeho zaslouženého odpočinku,“ mumlal si sám pro sebe.

„Ano, volala jsem tě,“ přikývla Natalia. Chtěla totiž něco vyzkoušet a doufala, že to skřítek dokáže. „Potřebuju, abys pro mě něco udělal.“

„Krátura je tu proto, aby sloužil vznešenému rodu Blacků..“ mumlal skřítek.

„Jo, to víme,“ odsekla dívka. „Chci, abys odstranil ten obraz v přijímací hale,“ rozkázala a sledovala, jak se Kráturův obličej zkřivil hrůzou. „A když říkám odstranil, tak tím myslím sundat ze zdi a zlikvidovat,“ upřesnila.

„Jak si přejete, paní,“ poklonil se skřítek, ale v očích se mu leskly slzy.

„Tak se do toho pusť. Až to uděláš, klidně se zas vrať do toho tvého pelechu nebo v čem to bydlíš.“

Krátura se s klením přemístil pryč. Jakmile to udělala, Nat se ohlédla na Harryho, který na ni užasle hleděl.

„Ty ho nemáš moc v lásce, co?“ zeptal se.

„Po tom cos mi o něm vyprávěl?“ řekla dívka hořce. „Ne. Jen se chci zbavit toho obrazu. Když tu teď budou dvě malé děti, pořád by jen vřískala a vřískala.“

„Myslíš, že to Krátura dokáže?“ zapochyboval Harry.

„Jsem si tím jistá.“

„Když myslíš,“ pokrčil Potter rameny.

Spolu s Nat se přesunul do prvního patra, do přijímacího pokoje. Všechno už totiž měli hotové. Paní Weasleyová si je rozdělila do dvojic a každému dala na starost jedno patro. Natalia s Harrym měli na starost druhé patro, kde jen dali do pořádku několik pokojů. První patro dostala na starost Ginny s Dracem a přízemí Hermiona s Ronem.

Když však přišli do přijímacího pokoje, zjistili, že nebyli sami, kdo měl ten samý nápad. Na křeslech už se tu rozvalovala Ginny s Dracem a právě se něčemu zvesela smáli. Nat se na to dívala dost překvapeně, ti dva se totiž spolu až do teď moc nebavili.

„Co se to tady děje?“ zeptala se po chvíli.

„Nic,“ odvětil vesele Malfoy. „Jen jsme si vyprávěli nějaké historky.“

„Aha. A vy už máte hotovo?“ podivil se Harry. Nečekal, že to ti dva budou mít tak rychle.

„No jasně,“ mrkla na něj Ginny. „Jen jsme uklidili knihovnu a tenhle pokoj, nic víc.“

„Hele, oni jsou ještě větší flákači než my,“ otočila se Natalia na Harryho.

„Taky si říkám,“ přikývl Potter a posadil se do jednoho křesla. Nat ho následovala.

„Nevíte v kolik mají přijít ti naši nový spolubydlící?“ zeptal se Draco jen co se Nat posadila.

„Kolem sedmý, což je za dvě hodiny, přijdou členové Řádu. Ptala jsem se paní Weasleyové. Ale kdy dorazí Longbottomovi, to fakt nevím.“

„Takže dvě hodinky času,“ pronesl Harry. „No, tak myslím, že vás opustím. Potřebuju si ještě něco předčíst a s tímhle kazisvětem v pokoji to pak asi nepůjde,“ kývnul na Draca a vypařil se z pokoje.

„Tss,“ zakroutil hlavou Malfoy. „Já mu dám kazisvěta.“

„On to tak nemyslel,“ přimluvila se za Pottera Ginny. „Jen chce být chvíli sám, to je všechno.“

„Což jde tady docela blbě. A až se sem přihrne dalších deset lidí, půjde to ještě hůř,“ došlo Dracovi.

„To jo,“ odvětila Ginn.

Natalia se do tohoto rozhovoru nezapojila. Ne že by nechtěla, ale musela odejít hned po tom, co odešel Harry. Volala ji totiž paní Weasleyová, a tak chtě nechtě opustila místnost a sešla dolů do přijímací haly. S potěšením zjistila, že obraz její babičky už tu není, Krátura tedy splnil její příkaz. Koutkem oka tu také zahlédla Hermionu s Ronem, jak něco kutí v jednom rohu, ale nevěnovala jim pozornosti. Proč taky. Raději vešla do kuchyně, kde byla paní Weasleyová a Narcisa.

„Volala jste mě?“ zeptala se slušně, když za sebou zavřela dveře.

Zrzavá žena jí věnovala milý úsměv: „Něco od tebe potřebujeme. Za chvíli sem přijde Alastor s Remusem, v půl šestý se mají s někým setkat. A potřebují od tebe, jako od strážce tajemství, to ti Remus včera říkal, ne?“

„Asi se zapomněl zmínit,“ pokrčila Nat rameny. „Už mi to došlo dřív,“ zalhala, nemohla jí přece říct, že je včera poslouchala.

„To je jedno. Prostě tě prosí, jestli bys nenapsala adresu tohoto domu na nějaký papírek, aby se sem mohli určití lidé dostat. A napiš to dvakrát.“

„Jasně,“ usmála se dívka, ale vrtalo jí hlavou, proč hned dvakrát. Myslela, že mají přijít jen Longbottomovi. Ostatní tu adresu věděli, teda až na rodiny Kingsleye a Kopála, ale pro ty to napsala už včera večer. Ale rozhodla se, že se tím teď nebude zaobírat a bez řečí ty adresy načmárala na kus pergamenu.

„Děkuji,“ usmála se na ni paní Weasleyová, když jí pergamen se dvěma adresami podávala.

„Není zač,“ odvětila dívka. „Co vlastně vaříte?“

„Polévku, pečenou husu..No znáš to, trošku slavnostní jídlo.“

„A nechcete pomoct?“ nabídla se dívka, ale v duchu doufala, že ne.

„My to zvládneme,“ promluvila poprvé za celou dobu Narcisa. „Vy už máte hotovo?“

„Jo. Teda nevím jak Hermiona s Ronaldem, ale my už jo. Harry si šel číst a Ginny je s Dracem v tom přijímacím pokoji.“

„Tak to jsem ráda, že se to tak pěkně stíhá,“ pochvalovala si Molly.

Chvilku na to se Nat z kuchyně vytratila. Přemýšlela kam by teď měla jít. Za Harrym ne, ten chtěl být sám. Ron a Hermiona nepřicházeli v úvahu a za Ginn a Dracem se jí moc nechtělo. Nakonec se teda rozhodla že navštíví Charlieho. Včera se s ním skoro nebavila, neměla možnost, tak to chtěla dneska napravit. S úsměvem na tváři se vydala do druhého patra, kde měl Charlie svůj pokoj. Shodou okolností to byl ten, co v něm ještě včera bydlela ona sama. Ale neudivovalo ji to. Byl to ten největší ze všech, co byly volné a protože tam byl společně s dvojčaty, která pokoj také zabrala, nebylo se čemu divit. Během chvilky už stála před dveřmi a bez váhání na ně zaklepala a vešla dál.

„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem, když nakoukla dovnitř. „Můžu dál?“

„To víš že jo,“ odvětil Charlie s úsměvem. „Konečně taky napadlo někoho mě zajít navštívit. Zatím tu byla jen mamka.“

„To víš, máme hodně práce,“ vysvětlila Nat a posadila se na postel. Charlie se totiž usídlil v té manželské, ve které spala ona s Ginny, zatímco dvojčata si v jednom rohu vyčarovala další, ne tak hezkou dvojpostel.

„A co tu teda děláš?“

„Ti rychlejší už mají volno,“ usmála se dívka. „Jak ti je?“

„Už jsem se cítil i líp,“ povzdechl si Weasley. „Ale během pár dní bych měl být v pohodě. Aspoň fyzicky,“ dodal a Nat spatřila ten velký smutek, který se mu zračil v očích.

„Mrzí mě to, co se vám tam přihodilo,“ řekla tiše. „Musí to být pro tebe těžké.“

„To mi povídej. Téměř sedm let to byl můj domov. Měl jsem ta přátele. A teď je to všechno pryč. A to jen kvůli jednomu černokněžníkovi…“

„Nejsi sám, kdo kvůli němu někoho ztratil,“ řekla Nat vážně a podívala se mu do očí. „Já kvůli němu ztratila tátu, mámu a i oba kmotry. Přestože se to stalo už dávno, pro mě je to i teď dost velká rána. Nedal mi možnost nikoho z nich poznat.“

Charlie se na ni zvláštně podíval. Takhle ji mluvit ještě neslyšel. Většinou to byla ta bezstarostná holka, co byla pro každou blbost. Tak ji poznal. A pak ještě jako naštvanou. To když se hádala s Ronem. Ale vážnou a smutnou, takovou ji neznal.

„Všem lidem v tomhle domě někoho sebral. Někoho koho znali.“

„Já vím,“ přisvědčila Nat. „Vím, že tohle léto ztratil Řád hodně členů. A pro mnohé to byli přátelé. Nebo životní vzory. Ale stejně si myslím, že nemůžou zažít to, co já. Třeba Ron nedokáže pochopit, jak se někdy cítím. Osočí se na mě, že hraju na city, ale on nikdy nikoho neztratil. Neví jaký to je, žít šestnáct let někde, mít skvělé přátele a docela fajn rodinu. A pak se najednou zničehonic ocitnout sám mezi cizími lidmi, které v životě neviděl. Ztratit vše, co považoval za samozřejmé. Pak si najít přátele, ale po měsíci je zase ztratit, protože odjíždí pryč. A najednou se dozvědět, že ty, které celý život považoval za své rodiče jimi nejsou. A že ti praví jsou dávno mrtvý. Nikdy nebude číst dopis od svého otce, kde mu vysvětluje, proč ho poslal pryč, do deset let vzdálené budoucnosti. V tomhle mě Ron nedokáže pochopit, na rozdíl od Harryho. Ten totiž prožil něco podobnýho. A když konečně najdu někoho z rodiny, kdo mě má rád a já jeho, tak on je zas pro změnu nesnáší a nedokáže uznat, že se mohli změnit nebo že nejsou ti, za které je má. Nesnáší je a mě taky. A přitom já proti němu nic nemám,“ svěřovala se Nat. Nevěděla, co ji to popadlo, ale prostě to udělala.

„Já tě chápu, Nat,“ řekl Charlie vážně. „Během těch dvou měsíců, co seš tady ses toho o sobě a své rodině dozvěděla tolik a tolik jsi toho ztratila. Je mi líto..“

„To nemusí,“ pokusila se o úsměv dívka, přestože jí do smíchu vůbec nebylo. „Já v téhle chvíli důležitá nejsem, měla jsem dost času na to, abych se s tím vyrovnala. Ale ty ne.“

„Časem to bude v pohodě.“

„To bude,“ souhlasila dívka. „Asi se o tom teď nechceš bavit, viď?“

„Popravdě řečeno, moc ne.“

„To chápu,“ přikývla. „Tak já zas půjdu, nechci tě otravovat,“ řekla a vstala z postele.

Než ale stihla odejít, zadržel ji sám Charlie, který ji chytl za ruku.

„Nechoď Naty.“

Natalia se zarazila. Nebylo to jen tím, že ji Weasley držel za ruku. Způsobilo to hlavně jméno, kterým ji oslovil. Všichni jí říkali jen Natalio nebo Nat. A pak samozřejmě příjmením. Ale Naty jí nikdo nikdy neřekl. Jen její táta, Sirius, jí tak oslovoval v dopise.

„Jak si mi to řekl?“ zeptala se, i když to moc dobře věděla.

„No Naty,“ odvětil jako by to byla samozřejmost. „Tobě to vadí?“

„Ne,“ řekla Nat a sklopila oči. „Ale nikdo mi tak ještě neřekl. Jen táta mě tak oslovoval v dopise.“

„Tak můžu ti říkat jen Nat nebo..“

„Ne!“ zarazila ho dívka. „Mě se to líbí,“ zvedla hlavu a usmála se na něj. „Jen mě to překvapilo,“ vyprostila svou ruku z té jeho a vydala se ke dveřím.

„Nechoď prosím,“ zaprosil znova Charlie.

Nat se zastavila těsně před dveřmi. Z jedné strany chtěla odejít, ale na druhou stranu tu toužila zůstat. Otočila se zpátky na Charlieho a setkala se s jeho pohledem. Navzájem si hleděli do očí, ale po chvíli dívka spojení přerušila a s tichým „musím jít“ se vypařila z pokoje. Nechala tak za sebou zmateného mladého muže, který zklamaně hleděl na dveře.

Nat se pomalu vydala do svého pokoje. Docela teď litovala, že už není jen její, ale na nějakou dobu ho sdílí s Ginny. Ale její kamarádka tam teď nebyla. Naštěstí. Dívka za sebou potichu zavřela dveře a přišla k posteli, na kterou se vzápětí složila. Byla zmatená. Neměla k tomu Charliemu chodit. Jen ji to vyvedlo z míry. To, jak s ní jednal, jak jo oslovil. Navíc si začala uvědomovat, že jí není lhostejný. Nechápala co se to sní děje. Charlie totiž vůbec nebyl její typ. Ale musela uznat, že je hezký. Bylo v něm cosi zvláštního. Něco co ji k němu přitahovalo. A toho se děsila. Bála se znova zamilovat po tom, co ji Will opustil. Neklidně se převalila na posteli. Nevěděla co dál. Ale po pár minutách došla k závěru, že nechá věci volně plynout. Nebude se teď zbytečně trápit.

Zvedla se a rozhodným krokem sešla dolů do prvního patra. Měla v úmyslu se vrátit k Ginny a Dracovi. Bez zaklepání rozrazila dveře a jako velká voda vtrhla dovnitř. Schytala však za to dva rozladěné pohledy. Překvapeně zůstala stát u dveří.

„Ehm, snad jsem vás v něčem nevyrušila,“ zamumlala, ale v duchu se sama pro sebe ušklíbla.

„Ne, v pořádku,“ pokrčil Draco rameny. „Jen jsi nás svým příchodem překvapila.“

„Ach tak,“ přikývla Nat, ale nevěřila mu ani slovo.

„Harry je pořád u sebe?“ zeptala se Ginn.

„Nevím, nebyla jsem u něj.“

„A kdes celou tu hodinu trajdala?“ divil se Draco.

„Tak různě. Chvíli jsem byla v kuchyni, Ginnina mamka mi něco chtěla, pak jsem byla navštívit Charlieho, chudák je tam pořád tak sám. No a chvíli jsem byla u sebe v pokoji. Co vy?“

„Povídali jsme si.“

„Takovou dobu? A o čem prosím tě?“

„Tak různě,“ pokrčila Ginn rameny. „Nic zajímavého.“

„No na to, že jste spolu až do dneška prohodili sotva pár slov,“ mínila Nat. „Ale to je fuk,“ přešla ke křeslu a posadila se.

Ale jestli čekala od svých přátel nějakou konverzaci, tak se dost mýlila. Od té doby, co přišla už spolu nepromluvili ani slovo.

„Tak já zas půjdu,“ zamumlala po pěti minutách a opravdu odešla.

Na chodbě se zas zastavila. Tak teď už opravdu nevěděla kam jít. Draco a Ginny byli pravděpodobně zabráni do nějaké debaty a o její společnosti očividně nestáli. Harry chtěl být sám. A trávit čas s paní Weasleyovou a Narcisou se jí taky nechtělo. Ne že by je neměla ráda, ale kdyby řekla, že nemá co na práci, určitě by jí nějak zaměstnaly. Kdyby tak byla Cissa sama, ale ona nebyla. Jediný, kdo jí zbýval byl Charlie, Rona s Hermionou totiž nepočítala. Ale za ním také jít nechtěla. Ne po tom, co od něj tak odešla. Nakonec se teda vrátila zpět nahoru do svého pokoje a opět si lehla na postel. Tentokrát si k tomu ale pustila svoji oblíbenou hudbu a zaposlouchala se do pomalých tónů. Vybavily se jí přitom slova její matka, teda té, kterou za ni považovala. Tvrdila, že tahle hudba je hrozně depresivní, ale Nat uklidňovala.

Po další půl hodině se rozhodla tohle nic nedělání ukončit. Bylo třičtvrtě na sedm a tak se už pomalu vydala do kuchyně a doufala, že už tam někdo bude. K její neskonalé radosti už v kuchyni opravdu nějací lidé byli. Kromě Narcisy a paní Weasleyové zde byli také Ron s Hermionou a Fred s Georgem. Nat si úlevně oddechla a s úsměvem se vydala k dvojčatům.

„Ahoj,“ pozdravila je a posadila se vedle George.

„Čau Nat,“ odvětil Fred a mrknul na ni. „Tak co, jaký byl dnešní den? Slyšel jsem, že jste museli celý den uklízet.“

„Tak tos slyšel dobře,“ ušklíbla se Nat. „Ale docela dlouho už máme hotovo.“

„Fakt? A kde máš ostatní?“ optal se George.

„Harry chtěl být sám a myslím, že je v pokoji. A Ginny je s Dracem, povídají si a očividně o mojí společnost nestojí,“ zamračila se.

„Aha. Takže tím si chtěla říct, že ses zbytek odpoledne nudila,“ došlo Fredovi.

„Jo, přesně to jsem chtěla říct.“

„Ale Charlie je tu chudák sám. Mohlas být u něj,“ zašklebil se George.

„Tam jsem byla.“

„To taky víme,“ zubil se na ni George. „Taktéž jsme ho poctili naší přítomností. A vypadal docela zklamaně, když nám říkal, jak narychlo si odešla. Nebo to tak snad nebylo?“

„To nepopírám,“ pokrčila dívka rameny. „Ale to jsem zrovna chtěla jít za Ginny.“

„No, každopádně ti máme vyřídit, že by byl rád, kdyby ses u něj potom stavila. Prý ho ta samota nebaví.“

„Tak snad tam bude mít vás dva, ne?“

„Asi mu nestačíme. Nebo jsme už moc okoukaní. A nebo se mu nelíbíme.“

„Ty seš fakt pako, Frede,“ usmála se Natalia a z legrace se po něm ohnala. Ale protože seděl až jedno místo od ní a navíc uhnul, ránu místo něj schytal George. A ten si samozřejmě nenechal nic líbit a začal dívku lechtat. Už dávno totiž věděl, jak je Nat lechtivá.

„Georgi,“ dostala ze sebe s námahou, zatímco se klátila smíchy.

„Copak, slečno Blacková?“ otázal se nevinně jeden ze dvojčat.

„Nech-nech už to-to-ho.“

„Georgi, nech Nataliu na pokoji. Každou chvíli mají dorazit ostatní a vy se tu chováte jako malé děti,“ vynadala jim paní Weasleyová.

„Ale mami, vždyť jsme se jen bavili,“ hádal se s matkou Fred. „Nic špatného jsme nedělali.“

„Kdybys místo toho odmlouvání dělal něco užitečnýho. Skočte radši pro Ginny, Draca, Harryho a taky Charlieho. Stejně nemáte co dělat.“

„A oni snad jo?“ zamračil se George a hodil hlavou směrem k Ronovi, který se potichu bavil s Hermionou na druhé straně stolu.

„Neodmlouvej a běž.“

A tak se všichni tři vydali s nasupenými výrazy ven z kuchyně. Ani jednomu z nich se to nelíbilo. Taky mohla poslat Ronalda. Ten na rozdíl od nich nic nedělal.

„Takže,“ začal Fred, když se octli na chodbě. „Já dojdu pro Harryho, tady George pro Ginny a Malfoye a na tebe zbyl Charlie. A nezapomeň, že mu musíš pomoct, pořád s tou nohou něco má,“ mrknul na ni a i s bratrem s prásknutím zmizel.

„No to si snad dělaj prdel,“ vykřikla dívka.

Věděla, že tohle udělali schválně. Ale nedalo se nic dělat a ona pro toho Charlieho musela dojít. V duchu se však na dvojčata zlobila. A taky na paní Weasleyovou. Mohla si pro ně zajít sama. Během chvíle se už ocitla u dveří do svého bývalého pokoje a tentokrát bez klepání vtrhla dovnitř.

„Čau, mám tě dovést dolů. Ostatní už prej za chvíli dorazí,“ oznámila tomu, pro koho byla poslána a netrpělivě postávala u dveří.

Charlie se na ni zkoumavě podíval: „Ty seš naštvaná?“

„Ne,“ odsekla.

„Nemusíš být hned tak milá,“ zamračil se Weasley a pomalu začal vylézt z postele. „Mohla bys jít na chvíli pryč? Chtěl bych se převléct.“

Nat jen pokrčila rameny a vyšla ven ze dveří. Jako naschvál se tam málem srazila s Harrym a Fredem, kteří právě scházeli dolů ze schodů. Dívka věnovala Fredovi jeden vražedný pohled a pak se od nich odvrátila.

„A hele, tady je někdo naštvanej,“ rýpnul se Fred.

„Jo, to teda je,“ zamračila se Natalia. „A kvůli komu asi.“

„Ježiš tak se nezlob. Jo, bylo to podlý, já vím. Příště už to neudělám.“

„Příště už nebudeš mít příležitost,“ odvětila chladně, ale v očích už jí opět pohrávali nezbedné ohníčky, které nemohli Fredovi ujít. Poznal, že už svou naštvanost jen hraje, ale přistoupil na její hru.

„Uvidí se,“ kývl hlavou a pokračoval dál v cestě.

Harry se na Nat jen nechápavě podíval, vůbec neměl páru, o čem se ti dva bavili. Dívka se na něj však podívala stylem neřeš to a tak tedy pokračoval dál v cestě.

Po chvíli vyšel ze dveří Charlie, ale bylo na něm vidět, že mu chůze dělá docela problémy. Kdysi by na to stačil nějaký lektvar, ale bez Snapea byli ztraceni. Nat bez váhání přešla k Weasleymu a nabídla mu svou pomoc.

„To je dobrý, zvládnu to sám,“ odmítl ji Charlie.

„To ti nevěřím,“ opáčila Natalia a podepřela ho z jedné strany. „Vždyť sotva chodíš. Navíc mě sem poslali právě kvůli tomu, aby sem ti pomohla.“

„A ty seš kvůli tomu naštvaná. Že tu kvůli mně ztrácíš čas.“

„Ne. Kvůli tomu to nebylo. Za to mohl Fred,“ vyvedla ho z omylu dívka.

„Ale stejně bys raději seděla dole, než aby ses tady tahala s nějakým mrzákem.“

„Prosím tě,“ usmála se Nat. „S Ronem a Hermionou? Děkuji, ale nechci. To budu stokrát radši tady s tebou. A pojď už nebo mě pak tvoje mamka zas za něco sprdne.“

Charlie se na ni tázavě podíval.

„No jo, trošku jsme dělali s Fredem a Georgem bordel dole v kuchyni. Omylem jsem George praštila místo Freda a on mě pak začal lechtat. A tvojí mamince se to nějak nelíbilo.“

„Asi jste dělali moc kravál. A co kdyby tam zrovna vešel někdo z nových nájemníků? Co by si o tobě pomysleli?“

„No co, mě na jejich názoru nesejde. Ať si myslí co chtěj. Rozhodně radši budu taková jaká jsem, než abych byla suchar jako Ron nebo Hermiona. A pojď už,“ pomáhala mu ze schodů a v duchu nadávala, že musí být až ve druhém patře.

Když došli dolů do jídelny, přece jen už tu bylo víc lidí. Dostavila se už Tonksová, Artur Weasley a Hestie Jonesová. Pak tu byl také Hagrid. Toho Nat ještě neznala. Teda osobně.

„Konečně jste tady,“ zvolala paní Weasleyová, jakmile je spatřila a rychle k nim přiběhla, aby pomohla svému synovi na židli. Nat zůstala stát. Nevěděla kam se má posadit. Matka sedmi dětí jí totiž překazila její záměr si sednout vedle Harryho.

„Hagride,“ ozvala se Tonksová a zvedla se ze židle. „Chtěla bych ti představit Nataliu, dceru Siriuse.“

„Rád tě poznávám,“ zahlaholil Hagrid svým dobráckým hlasem.

„Já vás taky,“ zazubila se Nat a podala si s obrem ruku.

„Jaký vás. Tykej mi jako všichni ostatní.“

„Dobře,“ zazubila se Nat. Pak se konečně posadila mezi Charlieho a Tonksovou, která už zase seděla. „Kde jsou ostatní?“ otočila se na Nym.

„Měli by tu být každou chvíli,“ informovala ji mladá bystrozorka.

Nat se teda přestala ptát a rozhlédla se po jídelně. Úplně vzadu u stolu seděl Ron s Hermionou. Dále byla tři místa volná. Pak seděl Draco s Ginny, Dvojčata, Harry, Charlie, ona a Nym, která držela místo Remusovi a Hagrid.. Z druhé strany vedle Rona seděl jeho otec a matka, Narcisa a Hestie Jonesová. Zbylá místa zela prázdnotou. Ale každou chvílí se měla zaplnit.

13.10.2007 19:39:40
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one