My world of fantasy...

14. KAPITOLA - NEČEKANÁ PRAVDA

Takže další kapitolka..Snad se bude líbit. Je pro všechny lidičky, kteří to ve škole dneska pokazili tak jako já ...=D
A komentujte (popřípadně se ozvěte, jestli patříte mezi ty vyvolené, co to pokonili v tý škole)
____________________________________________

Na Grimmauldově náměstí už bylo zase plno. Weasleyovi se už před několika dny vrátili, teď už chyběla jen Hermiona. Všichni se divili, když viděli Natalii, jak se znova usmívá. Všechny zajímalo, čím byla ta změna způsobena. Nat se totiž s Harrym vůbec nehádala, normálně si spolu povídali. Dokonce se i snažila vycházet s Ronem, ale narazila na tvrdý oříšek, protože mladý Weasley jí nevěřil. I Ginny se divila, co to do její kamarádky vjelo, že se s Potterem normálně baví, ale Nat to okecala tím, že tu prostě byla s Harrym moc dlouho sama a za tu dobu se nějak skamarádili. Ginn tomu sice moc věřit nechtěla, tušila, že je za tím něco víc, ale nepáčila to z ní. Bylo jí jasné, že až bude Nat chtít, řekne jí to sama.

Pravdou však bylo, že Natalia trávila s Potterem docela dost času. Oba vstávali docela dost brzo ráno a schovávali se před ostatními v pokojích Siriuse Blacka. Harry se tam snažil naučit Nat kouzlit s hůlkou, kterou našli v jedné ze zásuvek psacího stolu. Bohužel ale Natalia nebyla zrovna trpělivá žákyně, rozčilovala se, když jí něco nešlo. Ale pomalu začínala mít nějaké základy. Už zvládala ty nejjednodušší kouzla jako bylo wingardium leviosa, alohomora a nebo expelliarmus. Harry měl v pokoji nanošené všechny své učebnice z bývalých let a pomocí učebnic pro první ročníky ji učil. Ze všeho nejlépe jí šly formule, to zvládala i na třetí, čtvrtý pokus, ale oříškem bylo přeměňování. Dokonce i obrana jí šla lépe, kromě odzbrojovacího kouzla se naučila i jednoduchý štít protego. Ale tím její znalosti končily. Po večerech si četla jednotlivé učebnice a snažila se něco se naučit, ale většinou u toho jen usnula.

„Nat, ty se vůbec nesoustředíš,“ napomínal ji Harry.

„Já se snažím. Ale prostě mi to nejde.“

„Cos měla ve škole, prosím tě? Tam taky musíš dávat pozor.“

„No, celkem dobrý známky. Ale na většinu předmětů jsem měli profesory a ti se dali ukecat,“ zazubila se.

„Ty jsi fakt nemožná.“

„To se ti jen zdá. Já se budu snažit víc, fakt.“

To se právě snažila naučit petrificus totalus, ale nedařilo se jí to. Po půl hodině se svalila na sedačku.

„Vzdávám to, tohle se mi dneska prostě nepovede.“

„Musíš se víc snažit. Pořád tou hůlkou mácháš blbě.“

„No jo furt. To se ti to řekne, když už to dávno umíš,“ šklebila se dívka.

„A ty se to naučíš taky,“ prohlásil rozhodně Harry. „Vstávej.“

„Nechme toho, aspoň dneska. Už jsem unavená a to je teprve ráno.“

„Jak myslíš,“ pokrčil Harry rameny. „Pak si ale nestěžuj, že to jde pomalu.“

„No jo, pořád. Hele, kdyby mě někdo sháněl, jsem venku. Kdy se vrátím nevím,“ pousmála se a vyšla z pokoje.

Napadlo ji totiž, že by mohla navštívit Claire a Damiena, už za nimi nebyla několik dní. Navíc byla rozmrzelá z toho, že se jí to kouzlení nedaří. V kapse však měla danou hůlku, pro všechny případy, jak říkal Harry. Sice pochybovala, že by ji někdy použila, kdyby narazila na kouzelníka, ani by ji nenapadlo ji vytáhnout. Pravděpodobně by radši zdrhla. Představa, že by zrovna ona měla bojovat s hůlkou jí připadala dost směšná. Mnohem radši by tomu, kdo by ji napadl vrazila jednu pěstí. Bylo to pro ni mnohem přirozenější a navíc to bylo něco, co dobře zvládala.

Po chvíli konečně dorazila k malému, špinavému domku. Přestože bylo už deset hodin ráno, na ulicích žádní lidé nebyli. To ale Nat moc nezajímalo a rovnou vešla brankou na malou zahrádku a pak rovnou ke dveřím. Zaklepala a čekala, až jí někdo přijde otevřít. Ani ne za minutu se objevila Claire a s úsměvem pustila Nat dovnitř.

„Co tě k nám přivádí?“ ptala se.

„Ale, jen se mi po vás zastesklo,“ zazubila se dívka. „Nebyla jsem u vás už docela dlouho.“

„To máš pravdu. Damienovi se už celkem stýskalo. Nemá si tu s kým povídat.“

„Tak to je dobře, že jsem přišla. Já bych totiž jen kecala a kecala.“

„To mě neudivuje. Běž do obýváku, já ho přivedu,“ popohnala ji Claire a odešla do synova pokoje.

Za pět minut se odtamtud vyhrabal Damien. Vypadal jako vždy. Na obličeji mu pohrával mírný úsměv, který se tam objevil, když uviděl Nat.

„Čau,“ pozdravil jí a sedl si naproti dívce. „Tak jak se vede?“

„Nebudeš tomu věřit, ale skvěle. Usmířila jsem se s jedním tím kamarádem Greceinýho bratra, takže pohoda. Už se hádám jen s jejím bráchou.“

„Tak aspoň že tak. Jinak novinky žádný?“

„Ne,“ usmála se Nat a vzpomněla si na hůlku, kterou měla stále v kapse. „Co ty?“

„Nic, tady se nikdy nic neděje a nic dít nebude.“

„Třeba někdy jo. Už má tvoje mamka práci?“

„Ne, pořád jí shání,“ povzdechl si.

„Hele, Dame,“ tak ho totiž oslovovala, „na jakou ty vlastně chodíš školu?“

Chlapec se na chvíli zarazil: „Na gymnázium,“ řekl po chvíli.

„Hmm, tak to by se mi nechtělo. Ještě víc učení, než je na obchodce.“

„To je možný,“ přikývl Damien.

„Ne, to je známá věc,“ hádala se Natalia. „Já bych tam bejt nemohla. Sotva zvládám tu svojí školu. Musela bych se učit a na to já nějak moc nejsem.“

„A že mě to nepřekvapuje,“ zakroutil chlapec hlavou.

„No jo, holt jsem průhledná jak sklo.“

„No tak to bych zrovna neřekl,“ zasmál se Damien.

Nakonec Nat strávila u Shadowových celý den. Dobře se jí s nimi povídalo a vůbec se jí nechtělo domů. Avšak asi v šest hodin, když už byla dávno po večeři usoudila, že by se pomalu mohla začít vracet.

„Asi bych měla jít,“ pronesla.

„Ještě chvíli počkej,“ zarazila ji Claire. „Právě jsem postavila na čaj, můžeš si ho s námi ještě dát.“

„To by bylo skvělé, děkuji vám“ usmála se Natalia a znova se uvelebila v křesle, kde seděla.

Po chvíli se Claire vracela už s tácem se třemi hrnky. Když procházela kolem okna, mimoděk se z něj koukla a najednou strnula. Tác jí vypadl z ruky, ale ona si toho nevšímala. Jen hleděla ven z okna a ve tváři se jí usadilo zděšení.

„Jsou tady,“ podívala se na svého syna. „Okamžitě se běž sbalit, každou chvíli vtrhnou dovnitř.

„Co se děje?“ nechápala Natalia.

„Nat, rychle odsud uteč. Nebo se schovej. Nesmí tě tu najít.“

„Ale..“

„Prostě běž a o nás se nestarej,“ postrkovala ji ke dveřím do své ložnice. „Vylez oknem. My se o sebe postaráme.“

„Ale..“

To však už Claire zabouchla dveře a vrátila se do obýváku. Nat nerozhodně stála uprostřed pokoje a nechápala, co se tady děje. Z tohoto okna nebylo vidět ven na ulici, vedlo do zahrady a k ostatním domům. Nakonec se ale Natalia rozhodla zůstat. Když se chtěla vrátit k Damienovi a Claire, zaslechla, jak do domu někdo vtrhl. Tipovala to na dvě tři osoby. Pak zaslechla hlasy. Zvědavost ji přemohla a ona přešla ke dveřím a dívala se klíčovou dírkou. Uviděla tři vysoké osoby v černých pláštích, jak stojí v pokoji a hledí na Claire s Damienem. Poznala, že ti v černém jsou kouzelníci. Nejen, že měli pláště, ale také na obyvatele domu mířili hůlkami. Posunula se, aby lépe viděla, ale nedopatřením šlápla na něco, co leželo na zemi a měla co dělat, aby neuklouzla. Rachot přilákal pozornost jednoho ze zakuklenců. Ten vyrazil směrem ke dveřím a trhnutím je otevřel. Než se Nat nadála, už ji držel a táhl do pokoje.

„A tohle je kdo?“ zeptal se Damiena a Claire.

„To je..“

„Taky ses mohl zeptat rovnou mě,“ křikla Nat.

„Pravda. Takže?“

„Sharon Stoneová,“ vyhrkla první jméno, které ji napadlo. Doufala, že kouzelníci neznají mudlovské herce.

„Nikoho takového neznám. Ty jseš mudla?“

„Mudla?“ hrála Nat v vzpouzela se v jeho sevření.

„Bezva, tu berem. Seberte ty dva,“ poručil hromotluk. „Pán bude mít radost.“

„Ji nechte být,“ vykřikl Damien.

„Nepleť se do toho, Malfoy,“ zašklebil se muž.

Nat na něj jen ohromeně zírala. Došlo jí, že nejsou ti, za které se vydávali. Ale v další chvíli už na obyvatele domu zaútočili Smrtijedi a oni se museli bránit. Nat postřehla, že její věznitel skoro nedává pozor na to, aby ji hlídal a pozoruje probíhající zápas. Využila jeho chvilkové nepozornosti a vši silou mu dupla na nohu. Vzápětí se vykroutila z jeho sevření a kopla ho do rozkroku. Nakonec ho praštila do zátylku tak, jak se to před několika lety naučila. Muž, který od ní něco takového ani přinejmenším nečekal, se svalil na zem. Byl v bezvědomí. Natalia se otočila k ostatním. Nikdo se nevšiml, co se tady stalo, soustředili se jen na své protivníky. Dívka chvíli zaváhala, ale pak vytáhla hůlku po svém otci a namířila ji na jednoho ze zakuklenců.

Petrificus totalus,“ vykřikla.

Z hůlky vystřelil paprsek světla a mířil přímo na Smrtijeda. V dalším okamžiku už ho zasáhl a on se svalil na zem.

Zbylí tři lidé se překvapeně otočili na dívku. Žena se na ni usmála a pak už na posledního Smrtijeda vyslala nějakou kletbu a i on se odporoučel k zemi. Následně je uvedla do bezvědomí.

„Ty jsi čarodějka?“ vyhrkl překvapeně Damien, nebo spíš Draco Malfoy.

„Jo, jsem,“ odvětila Natalia naštvaně.

„A proč si nám..“

„A jak jsem asi mohla vědět, kdo jste vy? Celou tu dobu jste mi lhali a hráli si na Claire a Damiena. A přitom jste jen Draco a Narcisa Malfoyovi.“

„Jak víš..“

„On to říkal,“ ukázala na Smrtijeda na zemi. „A zbytek jsem si domyslela. Myslím, že už tu nemám co dělat. Sbohem.“

„Natalio,“ křikla Narcisa. „Prosím tě, neodcházej, vysvětlíme ti to.“

„Poslouchám,“ zastavila se Nat.

„Oni jdou po nás, musíme se skrývat,“ vysvětloval Draco.

„A proč? Nejste snad věrní služebníci Voldemorta? Nepokusil ses náhodou zabít Brumbála? Hm? Myslíš, že o tom nevím?“

„Ale jak..“

„To už je jedno,“ řekla Nat a vyšla z domu.

Byla zklamaná tím, že jí opět lhal někdo, koho měla ráda. Zas někoho ztratila. Pomalu se vlekla ulicí a na dům za sebou se ani neohlédla. Brala to jako zradu. A stále si nemohla dát dohromady, že Damien a Draco jsem jedna a ta samá osoba. Stejně jako Claire a Narcisa. A ke všemu její příbuzní. Zacházela za roh ulice, když za sebou uslyšela někoho běžet. Poplašeně se otočila, jestli to nebude někdo z těch zakuklenců, ale uviděla jen Draca a Narcisu, jak se ženou za ní.

„Nat, počkej,“ křikl na ni Draco.

„Nechte mě na pokoji!“

„Prosím, nech nás to vysvětlit.“

„Nemám se už s vámi o čem bavit.“

„Není to tak, jak to vypadá,“ snažil se ji obměkčit chlapec, ale marně. Natalia byla neoblomná.

Narcisa však došla až k ní a nyní šly bok po boku: „Musíš nám věřit.“

„Nic nemusím..“ nadechla se Nat.

„Pokud chceš zjistit, jak získat zpět otce, tak ano.“

Dívka se na ni překvapeně otočila. Jak mohla vědět, kdo byl její otec? Nikdo kromě Harryho to přece nevěděl. Pak si vzpomněla, jak se na ni Narcisa usmála, když zneškodnila toho Smrtijeda.

„Jak dlouho už to víte?“

„Tušila jsem to hned od začátku. Jak jsme tě vedli domů. Poznala jsem to místo. A pak, jsi mu hrozně podobná.“

„O čem to mluvíte?“ nechápal Draco.

„Tady ne, je to moc nebezpečné,“ zarazila ho matka. „Ale Nat, chci, abys věděla, že jsme ti nelhali. Tak jako ty jsi skryla své jméno před Smrtijedy, mi ho skrýváme už dlouho.“

„Kde si tedy můžeme popovídat?“ zeptala se Nat. Ač sama nechtěla, pořád jim věřila.

„To nevím. My si musíme najít nové místo, kde bysme mohli žít. Ale stejně nás zas najdou,“ povzdechla si Narcisa.

„Tak pojďte někam do baru. Tam kouzelníci nebývají, budeme tam mít klid.“

„Raději ne,“ zarazila ji žena. „Možná bude opravdu lepší, když každý půjdeme svou cestou. Nechceme tě ohrozit.“

„Ale já nechci, aby se stalo něco vám,“ přiznala dívka. „Za tu dobu jsem si na vás zvykla a přestože nejste ti, za které jsem vás měla, pořád vás mám ráda. A i když jste mi lhali, věřím vám,“ vypravila ze sebe. „Už jen to, že po vás ti chlapi šli mluví za vše. Vždyť se vás snažili zabít.“

„Takový je osud zrádců,“ povzdechla si Narcisa. „Ty nevíš, jaké to je, být od malička zasnoubená. Já Luciuse nemilovala, ale musela jsem si ho vzít. Pak už ti nezbývá nic jiného, než se chovat tak, jak musíš. Ani má rodina mi nedávala moc na výběr. Buď se budeš chovat tak, jako pravá Blacková a nebo máš smůlu.“

„Ale Andromeda se rozhodla jinak,“ vzpomněla si Nat na Tonksovou.

„Z nás tří měla jen ona dost rozumu,“ přikývla žena. „A Draco to také nemá lehký. Nevíš, čeho všeho je Lucius schopný.“

„Myslím, že si to dokážu představit. Kdybych měla jistotu, že nelžete, vzala bych vás k nám. Ale nemám ji.“

„Je jen na tobě, jestli nám uvěříš.“

Nat se zastavila a zamyslela. Přestože se vydávali za někoho jiného, měla je stále ráda. Navíc to teď pro ni nebyli jen přátelé, ale příbuzní. A nevěřila, že by se po celou tu dobu, co je znala, přetvařovali. Věděla sice, že když je přivede na Grimmauldovo náměstí, ostatní z toho nebudou nadšení, ale je to její dům, i když to ví jen Harry. Navíc Natalia chtěla zjistit něco o svém otci.

„Vezmu vás tam,“ řekla pevně. „Ale budete se muset skrývat v jednom pokoji. Ostatní se o vás nesmějí dozvědět. A krom toho, pokud by vás napadlo tam někoho chtít přivést, můžete na to rovnou zapomenout. Je to pod Fideliovým zaklínadlem.“

„Ty jsi teda strážce?“ vypadlo z Draca.

„Ne, majitelka domu a můžu si tam přivést koho chci,“ ušklíbla se. „Ale pojďte. Je skoro sedm, za chvíli budou všichni u večeře. Jinak bysme museli čekat až do noci.“

S tímto vyrazila směrem na Grimmauldovo náměstí. Doufala, že Harry nebude v otcově pokoji, on jediný by jí to mohl překazit. Po chvíli už se zastavili před domem číslo dvanáct. Nat vzala Draca a Narcisu za ruku a táhla je dovnitř. Potichu přešli halu a mířili nahoru. Ve druhém patře však Natalia zaslechla nějaký pohyb a bez váhání strčila oba své hosty do prázdného pokoje. Sama zůstala na chodbě.

„A hele, Holerová,“ ozvalo se.

„To jsi rád, že mě zas vidíš, co?“ zašklebila se na něj dívka.

„No přímo skáču radostí. Mohla jsi dát vědět, kdy přijdeš. Vyhnul bych se ti.“

„Příště ti na dveře připíchnu vzkaz. Ale měl bys už jít na večeři, aby si maminka nedělala starosti.“

„Neser mě, Holerová,“ zavrčel Ronald.

„To bych si nedovolila, Ronánku.“

„Jdi do prdele,“ vyhrkl a s dusotem se hnal ze schodů.

Nat si oddechla. Tak toho se zbavila docela rychle.

„Tak pojďte,“ vytáhla Narcisu a Draca z pokojíku a popoháněla nahoru. Viděla, jak chce Draco něco říct, ale pohledem ho umlčela. Nebylo bezpečné teď cokoliv říkat. Před dveřmi do Siriusova obýváku na okamžik zaváhala, ale pak už je tam pustila. Ubezpečila se, že je pořádně zamčeno a posadila se na křeslo.

Narcisa se rozhlížela po pokoji a vypadalo to, že na něco vzpomíná.

„Znáte to tady, viďte,“ usmála se smutně Natalia a pozorovala Narcisu.

„Vypadá to tu přesně jako před tím, než utekl,“ pousmála se Narcisa. „A Nat, tykej mi prosím.“

„Dobře. Mohla bys tu udělat kouzlo proti odposlouchávání?“

„Jistě,“ odvětila žena a rovnou se do toho dala. „Ty ho neumíš?“

Nat zakroutila hlavou: „Umím jen pár kouzel. To, že jsem čarodějka jsem se dozvěděla teprve nedávno. Když jsem zjistila, kdo je můj otec.“

„Mohli byste mi říct, co čem se to pořád bavíte?“ přerušil je Draco.

„Nat je dcera Siriuse Blacka,“ vysvětlila mu matka.

„Cože?“ vyjekl chlapec. „Takže ona je moje příbuzná?“

„Už to tak bude,“ usmála se Nat.

„A jak ses to dozvěděla, mami?“

„Je mu hrozně podobná. Hned, jak jsem jí uviděla mi přišla hrozně známá. A navíc, na rozdíl od Belly si pamatuji, kde teta se strejdou bydleli.“

„Ona to neví?“ divila se Natalia. „Tak proto sem ještě nepřišli, proto nehlídkují venku před domem.“

„Hele, on je tu i Weasley?“ zajímalo Draca.

„Jo, celá jejich rodina. A Harry.“

„A co když na nás přijdou? Potter mě zabije a Weasley pak rozporcuje na takhle malinkatý kousky,“ gestikuloval.

„Neboj, do tohohle pokoje můžu vejít jen já..a Harry,“ pousmála se. „Kromě vás je jediný, kdo ví, kdo jsou moji rodiče.“

„Oni tě nepoznali?“ divila se Narcisa. „Ani Lupin?“

Natalia zakroutila hlavou. „Asi bych vám měla říct pravdu o tom, jak jsem se sem dostala,“ usoudila a pustila se do vyprávění. Detaily vynechávala, snažila se to říct co nejrychleji, ale také nechtěla na nic zapomenout. Když skončila, všichni tři se odmlčeli.

„Tys teda měla rušnej život,“ vypadlo nakonec z Draca.

„To víš, umím se bavit,“ zazubila se Nat. „Budu muset jít dolů, paní Weasleyová by mě mohla shánět.“

„My si nějak poradíme,“ ubezpečila ji Narcisa, když byla Nat u dveří.

„A prosím, nechoďte do toho vedlejšího pokoje. Nechci, aby se tam cokoliv změnilo.“

Když jí to Draco i Narcisa odkývali, konečně vyšla ven. Najednou jí došlo, co vlastně udělala. A taky věděla, že Harry se o tomhle bude muset dozvědět.

01.10.2007 19:59:35
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one