My world of fantasy...
Tak mě tu zas máte. A s novou kapitolkou k NZ.
Jinak Itálie byla fajn, ale jsem docela ráda, že jsem zpět. přece jen to už bylo dost dlouhý. Ale jinak tam bylo hezky, dokonce i teplé moře, i když jsem si ho moc neužila, skoro pořád jsme byli někde v trapu. Ale zas jsem byla na mnoha krásných místech a nelituju toho. A taky viděla hoodně filmů, aspon k něčemu ty cesty autobusem jsou. =D Ale dost o mě, to vás asi stejně nezajímá.
No takže tady  máte další kapitolku, jak už jsem psala před odjezdem, tahle je taková kloíčová, dost vám o Nat řekne a napoví, proč se povídka jsenuje tak, jak se jmenuje (z části, název má totiž víc významů). Tak jen doufám, že se vám to bude líbit, snažila jsem se to napsat co nejlíp, ale přesto mám pocit, že se mi to moc nepovedlo. No, ale to je jen můj názor, třeba vy na to budete mít jiný (třeba že je to naprostý tragédie)..Ale hlavně nezapoměňte komentovat, ty předchozí komentáře mě moc a moc potěšili, až jsem se divila, že jich je tolik. =D
tak pa
Vaše Kaitlin
______________________________________________

Natalia se znuděně válela na posteli. Všichni ostatní byli dole v kuchyni, jen ona ne. Dneska měl totiž Harry Potter narozeniny a to se muselo pořádně oslavit. Ginny tam nejprve nechtěla, ale její matka ji nakonec přemluvila. Pokoušela se o to samé i u Nat, ale ta tvrdohlavě odmítala. Věděla, že by tam nebyla vítaná a nechtěla Harrymu kazit jeho velký den. Zas až taková mrcha nebyla. Jí samotné by nebylo příjemné, kdyby třeba Ron přišel na její oslavu. A tak nešla ani na tu Potterovu.

Když ale ležela ve svém pokoji už asi hodinu, zvedla se a šla se projít po domě. To nic nedělání ji ubíjelo. Nejprve se vydala do prvního patra, dokonce i navštívila knihovnu, ale dlouho se tam nezdržela. Nakonec skončila ve třetím patře, před zamčenými dveřmi, které vedli do pokojů Siriuse Blacka. Ani nevěděla, jak se sem dostala, něco ji sem táhlo. Už několik dní měla takový divný pocit který stále vzrůstal a vzrůstal. A dnes stejně jako první den pocítila touhu se do toho pokoje dostat. Věděla, že je to dokonale uzavřené a zamčené, ale ona tam hrozně moc chtěla. Ani nevěděla proč, ale rozhlédla se po chodbě, jestli někdo nejde a znova se podívala na dveře. Nakonec natáhla ruku, ale hned ji zas stáhla dolů. Nadechla se, zavřela oči a položila ruku na kliku od pokoje. Pak stiskla.

A stalo se něco zcela nečekaného. Dveře se bez nejmenšího odporu otevřely a dovolily tak dívce nahlédnout do pokoje. Nat však stála bez hnutí na místě a nemohla pochopit, co se tady děje. Už mnohokrát viděla, jak se Fénixův řád pokouší dveře otevřít, ale marně. Nepovolily a ani nešly zničit. Dokonce i zeď byla proti kouzlům očarovaná. Nakonec se dívka osmělila a vlezla do pokoje. Dřevěné dveře se za ní sami od sebe zavřely, ale toho si Nat ani nevšimla. Jen si s údivem prohlížela místnost.

Bez pochyby to byla ložnice. Stěny byly natřeny na tmavě modrou barvu. V rohu stála nádherná postel s nebesy, taktéž modrými. Bylo tu i několik skříní, poliček a psací stůl. Nat se dlouho nezdržela a pospíchala do dalších dveří. Tentokrát se ocitla v úplně jiném pokoji. Narozdíl od toho předchozího, který byl neuvěřitelně uklidňující, tento zářil veselými barvami. Vše bylo vyzdobeno v červené a zlaté, barvách Nebelvíru, jak si Natalia uvědomila. Všemu trůnil konferenční stolek s pohovkou a několika křesílky, dále tu byla knihovna a všude po zdech byly polepeny plakáty s famfrpálovými hráči, kteří přeletovali sem tam a vesele na dívku mávali. Nat byla jako u vytržení. S nadšením se vrhla do posledních dveří a tentokrát narazila na koupelnu. Vypadala však téměř jako ty ostatní, jen jí Black vtiskl svůj osobitý ráz. Dívka se pak vrátila do ložnice s úmyslem ji lépe prozkoumat.

Hned v pokoji ji upoutaly dvě obálky, které ležely na stole. Zvědavá Nat se k nim okamžitě přiřítila, ale pak strnula a nevěřícně na ně hleděla. Na obou totiž bylo napsané Pro Nataliu. Každá z nich pak byla označená číslem. Nat se chvíli rozmýšlela, nevěděla, jestli to je opravdu pro ni, připadlo jí to absurdní, ale nakonec neodolala, otevřela tu s číslem jedna a dala se do čtení.

 

Drahá Natalio,

Jestli čteš tyto řádky, pravděpodobně už nejsem mezi živými. Hrozně rád bych ti to všechno řekl sám, ale nedostal jsem k tomu příležitost.

Nevím, kdy na tento dopis narazíš, ale mělo by ti být sedmnáct let. Před nějakou dobou ses musela objevit v minulosti staré deset let. Asi z toho všeho budeš pořádně zmatená, ale chci ti to všechno vysvětlit. Hlavně se nepokoušej hledat cestu, jak by ses dostala zpátky. Taková totiž neexistuje, ty sem patříš. Sem, do této doby.

Možná si říkáš, co to plácám za blbosti, ale věř mi, že je to všechno pravda. To já jsem tě tam totiž poslal. Budeš mi to vyčítat, ale pochop, že jsem neměl jinou možnost. Hrozně jsem se bál, aby se ti něco nestalo, abys to přežila. Ale vím, že to nebudeš chápat, dokud ti to neřeknu všechno neřeknu tak, jak to bylo.

Jako jediný z naší rodiny jsem se na škole dostal do Nebelvíru. Všichni byli vždy ve Zmijozelu, ale tam já nechtěl. Nesouhlasil jsem s názory, které propagovali moji rodiče. Nikdy jsem proti mudlům nic neměl a ani proti čarodějům narozených u nich. V Bradavicích jsem si našel ty nejlepší kamarády, jaké jsem mohl mít. Jamese Pottera, Remuse Lupina a Petra Pettigrewa. Díky nim jsem zažil na škole mnoho krásných dní, které mohli kazit snad jen školní tresty, které jsem si odpykával spolu s Jamesem. Nebyl jsem žádný svatoušek a pořád jsme porušovali školní řád.

V třetím ročníku jsme přišli na to, že Remus je vlkodlak. Ale neodsuzovali jsme ho kvůli tomu, nebyla to jeho chyba, že byl tím čím byl. Naopak jsme se mu snažili pomoci. Trvalo nám to mnoho let, ale pak jsme se konečně naučili přeměňovat se do určitých zvířat. Já do velkýho psa, James do jelena a Petr do krysy. Spolu s tím vznikly i naše přezdívky. Tichošlápek, to jsem byl já ,z Jamese byl Dvanácterák, z Petra Červíček a Remus už byl pro nás navždy Náměsíčník. V Bradavicích jsem zažil ty nejkrásnější roky mého života.

Samozřejmě ani holky mi nebyly lhostejné. Ještě teď slyším Jamese, jak mi říká školní Casanovo. Mohl jsem mít každou, na kterou jsem si ukázal. Nebyl jsem jako James, který už roky šílel po naší spolužačce, Lily Evansové. Já jsem si žil nespoutaný život. Ale když v sedmém ročníku James konečně získal srdce své vyvolené, došlo mi, že i já chci mít někoho, koho bych mohl mít rád a ona by milovala mě. Nakonec jsem ji našel v té nejneočekávanější podobě. Kate Winterová byla moje spolužačka už od prvního ročníku a byla to Lilyina nejlepší kamarádka. Po několika týdnech jsem jí dokázal, že to s ní opravdu myslím vážně. A tak jsme spolu začali chodit.

Když jsme vyšli školu, přidali jsme se do Fénixova řádu, určitě už jsi o něm slyšela. Možná se divíš, jak to vím, ale zařídil jsem tenkrát, aby si se objevila na tom nejbezpečnějším místě a mezi lidmi, kterým jsem důvěřoval a který by se o tebe postarali. Ale zpět k mému příběhu. Po nějaké době oznámili Lily a James zasnoubení a pak i svatbu. Ani já s Kate jsme na sebe nenechali dlouho čekat. Brali jsme se jen měsíc po nich. A pak, po necelém roce ses narodila ty.

 

Nat ztuhla. Až do teď nechápala, proč jí to Black všechno vypráví, ale teď už to chápala. Věděla, proč se v tomto domě cítila tak bezpečně, proč se jí tu líbilo a proč ji to táhlo sem do pokoje. Věděla, že to není jen snůška lží. Nějak to vycítila. Pomalu se jí začínaly lesknout oči, ale překonala se a pokračovala dál ve čtení.

 

Bylas nádherná. Pamatuji si, jak mi tě Kate ukázala poprvé, jak ses na mě usmála. V tu chvíli jsem byl ten nejšťastnější člověk na zemi. V tu ránu jsem zapomněl na všechny starosti a problémy. James se mnou všechnu tu radost sdílel a sám se těšil na vlastního potomka, který se mu měl narodit za měsíc. Ale souhlasil s tím, že ti spolu s Lily půjdou za kmotra a kmotru. Když se o měsíc později narodil malý Harry, syn Lily a Jamese Potterových, naše role se obrátila, teď jsem to byl já a Kate, kdo šli Harrymu ta kmotříčka a kmotřičku. Další týdny a měsíce jsme všichni trávili spolu. Jednou jsme byli u nás, jindy zas u Potterových. Ty a Harry jste pro nás byli všechno. A měla bys vidět, jak jste si rozuměli. Často jste si i celé hodiny hráli v ohrádce. Byli jste neuvěřitelně klidná miminka.

Ale pak se všechno změnilo. Voldemort se dostával čím dál tím víc k moci. Lily a James se od Brumbála dozvěděli o jisté věštbě, která se vztahovala na jejich syna a Voldemorta. Začali se skrývat a já s Kate jsme se jim v tom snažili pomáhat. Stejně jako Remus a Petr. Nakonec se rozhodli pro Fideliovo zaklínadlo, které by je určitě dobře skryje. Původně jsem měl být jejich strážcem já, ale navrhl jsem Petra. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale doufám, že jo.

Druhý den se však všechno zvrtlo. Přišel jsem domů po jedné akci Řádu a našel ho v plamenech. Okamžitě jsem vtrhnul dovnitř. Jenže bylo pozdě. Kate, moje milovaná Kate, ležela v pokoji mrtvá. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Sesunul jsem se na zem vedle ní. Ale pak jsem zaslechl tvůj pláč. Ani netušíš, jak jsem byl šťastný, že alespoň ty jsi to přežila. Jenže věděl jsem, že tady zůstat nemůžeš. Něco mi napovídalo, že to není bezpečné. A tak jsem se rozhodl pro kouzlo, které by tě mělo ochránit. Posílám tě deset let do budoucnosti. Nevím, jaké to tam bude, ale měla by ses objevit u dobrých a hodných lidí, kteří se tě ujmou. Trhá mi to srdce, ale vím, že nemám jinou možnost. Už je to deset minut, co jsi pryč a já píši tento dopis. Nechci, aby sis pak myslela, že jsem tě jen tak s maminkou opustil. Mám tě strašně rád, Naty, ale vím, že tohle je pro tebe to nejlepší. Chtěl bych ti toho ještě tolik napsat, ale něco mi říká, že bych si měl pospíšit. Bojím se o ostatní. O Jamese, Lily, Remuse, Petra a Harryho. Nesmí se jim stát to, co Kate.

S láskou

Tvůj otec Sirius Black

 

Nat se slzami v očích hleděla na pergamen. Nemohla uvěřit tomu, že to je dopis od jejího otce. Od jejího pravého tatínka. Hrozně by ho chtěla poznat, tak jako maminku. Proč zrovna ona je takhle ztratila? A proč jí ti, které považovala za své rodiče nikdy neřekli, že není jejich vlastní dcera? Že je jen adoptovaná? Zadržela však slzy a s roztřesenýma rukama otevřela druhou obálku.

 

Drahá Naty,

Doufám, že sis přečetla můj první dopis a nezlobíš se na mě za to, co jsem udělal. Teď, patnáct let po tom vím, že jsem udělal správně. Chtěl bych ti tedy říct, co se dělo potom. Možná ti toho už hodně řekli, Remus, Harry nebo Brumbál, ale rád bych ti to popsal tak, jak jsem to viděl já.

Jakmile jsi byla pryč, vydal jsem se nejprve za Remusem. Naštěstí byl v pořádku. Ale když jsem přišel do domu, kde se měl skrývat Petr, nenašel jsem ho. S obavami jsem vyrazil k domu, kde bydleli Potterovi. Jenže pozdě. Většina domu byla zřícená a uprostřed toho všeho ležela mrtvá těla Jamese a Lily. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je to pravda. Nejdříve Kate, pak ty a nakonec mí nejlepší přátelé. Prosil jsem Hagrida, aby mi Harryho dal, přeci jen jsem byl jeho kmotr, ale marně. Měl ho dát k Lilyiný sestře, Petunii. A tak jsem dal Hagridovi aspoň svoji motorku. Věděl jsem, že ji už nebudu potřebovat. Neměl jsem už sílu žít. Všichni, které jsem měl rád byli mrtví. Ale chtěl jsem se pomstít. Věděl jsem, kdo měl všechno tohle na svědomí. Kdo věděl, kde se skrývám já i James. Petr. Nakonec jsem ho našel, ale doběhl mě. Křičel na celou ulici, že já můžu za to, že jsou mrtví a nakonec si uřízl prst, vyhodil hůlkou polovinu ulice do povětří a zmizel v kanále s ostatními krysami. Po chvíli tam dorazili bystrozorové a uviděli mě, jak tam stojím, uprostřed všeho a směji se. Vím, choval jsem se v ten okamžik jako blázen, ale v tu chvíli jsem neměl nic. Přál jsem si zemřít, byl jsem poražený muž. Odvlekli mě do Azkabanu a já se z počátku ani nebránil. Teprve tam mi došlo, co se všechno stalo.

Ale nic už mi nepomohlo. Strávil jsem tam třináct let svého života. Jediným důvodem, proč jsem nezešílel, jsi byla ty. Doufal jsem, že někde v poklidu vyrůstáš, máš se dobře a jednou se zas setkáme.. Jen díky tomu, že jsem byl zvěromág, jsem se nezbláznil. Zoufale jsem chtěl ven. Až se mi jednou naskytla příležitost. Uviděl jsem totiž Petra v novinách, jak si jako krysa lebedí na rameni jakéhosi kluka. V tom článku se ptalo, že to byl kamarád Harryho. Chtěl jsem Petra zabít. Chtěl jsem spáchat tu vraždu, za kterou jsem seděl. A tak jsem utekl. Toulal jsem se poblíž Bradavic, kde se Petříček ukrýval. Ale on tušil, že po něm jdu. Ta proradná krysa to věděla a schovávala se. Ale ke konci roku jsem měl možnost ho chytit. Během toho večera jsem se seznámil s Harrym a jeho kamarády a také jsem dokázal Remusovi, že nejsem vrah. Ale Péťa zas utekl. A já musel také. Ale Brumbál, Harry a Remus věděli pravdu a to bylo hlavní.

Pak už jsem bydlel tady. Po návratu Voldemorta jsem se opět přidal k Fénixově řádu a nabídl jim tento dům jako ústředí. Jediná prospěšná věc, co jsem mohl udělat. Už je téměř konec školního roku, za chvíli ti bude šestnáct a já na tebe neustále myslím. Už jen jediný rok a snad se zase uvidíme. Možná si teda říkáš, proč píšu tento dopis. Mám strach. Bojím se, že teď, když je Voldemort zpátky se něco zvrtne a my se neuvidíme. Mám tušení..Ale to je jedno. Pro jistotu jsem napsal závěť. Všechno v ní odkazuji Harrymu. Ale nikdo neví, že k tomu je ještě dodatek. V okamžiku, kdy ti bude sedmnáct a budeš tak plnoletá připadne v případě mé smrti všechno tobě. Harry je jen dočasný držitel, spíše správce. Tento dům, můj trezor u Gringottových. Všechno. Vím, že toho moc není, ale zasloužíš si aspoň to málo. V bance o tomhle vědí, oni mají kopii závěti i s dodatkem. A tak se do trezoru už niko kromě tebe nedostane. A protože i na ministerstvu mají moji závěť, dům je také tvůj. Včetně skřítka, který zde bydlí. Možná si ho ještě neviděla, ale stačí ho zavolat a měl by se ukázat. Jmenuje se Krátura.

V zásuvce najdeš originální závěť a také několik alb. Jsem tam já s kamarády, s tvojí mámou, s tebou. Snažil jsem se posbírat všechny ty fotky, abys na nás měla aspoň vzpomínku. Vím, že to není moc.

Doufám, že mi odpustíš, že jsem tě opustil, ale neměl jsem jinou možnost.

Mám tě rád, Naty.

Tvůj táta

 

P.S. Do těchto pokojů se nikdo kromě tebe nedostane. Jen pokud jim to ty sama dovolíš. Pokud bys tedy potřebovala někdy soukromí, nalezneš ho.

 

Natalia se zhroutila na postel a rozplakala se. Bylo to poprvé po několika letech. Už dlouho neměla pořádný důvod k tomu, aby plakala, ale tohle na ni bylo moc. Za tu chvíli si zvykla na to, že Sirius Black je její táta. Táta, kterého nikdy nepoznala. Kterého jí upřeli. S tímhle se nedokázala smířit. Proč? Uvědomovala si, že je na tom stejně jako Harry. I ona své rodiče nikdy nepoznala a ani nepozná. Vlastně na tom byla ještě hůř. Teď už ztratila i naději, že by se mohla vrátit tam, odkud přišla. Protože tam už ona nepatřila.

Ležela na posteli asi dvě hodiny a stále plakala. Přemohla ji příšerná bezmoc. Po těch dvou hodinách však vstala a vyrazila ke stolu. Vytáhla si všechny tři alba s fotkami, které tam byly a vrátila se zpět na postel, kde se posadila. Nedočkavě otevřela první z nich. Hned na první stránce uviděla svého tátu a kmotra, Jamese. Mohlo jim tam být tak sedmnáct. Usmála se, když viděla, jak se neustále pošťuchují. Po chvíli otočila na další stránku. Na většině fotek byl Sirius s Jamesem a většinou i Remusem a Petrem. Dokonce viděla, jak její táta vypadal v jedenácti. Byly tam fotky ze všech ročníků. Nejprve ty nestarší a pak to postupovalo dál. jen první fotografie byla výjimka. V druhém albu byly jiné fotky. Tam se teď objevovala jakási černovlasá mladá žena. Někdy byla s Lily Potterovou, někdy se Siriusem, nikdy s celou partou. Se slzami v očích hleděla na svoji maminku. Byla tak krásná. Poznala, že vlasy a oči má po ní, zatímco jinak je hrozně moc podobná tátovi. Divila se, že si toho nikdo nevšiml. Ale nechala to být. Došla totiž až ke svatební fotce jejích rodičů. Nakonec otevřela i třetí album. Znova plakala, ale tentokrát radostí. Spatřila sebe samu jako malinké miminko. Někde byla jen ona, někde byla s rodiči, s Harrym a nebo se všemi, i s Lily a Jamesem. Tolik by je všechny chtěla poznat, na těch fotkách byli tak veselí, tak šťastní. Záviděla Harrymu, že on poznal aspoň svého kmotra. Ona nikdy neuvidí nikoho z nich.

Cítila, že teď potřebuje někoho u sebe. Ginny nepřicházela v úvahu, té to ani říct nemohla, na to neměla sílu a hlavně ještě určitě byla dole v kuchyni. A pak ji napadla Claire a Damien. Osušila si slzy a potichu se vykradla z pokoje. Naštěstí cestou nikoho nepotkala. Když už byla venku z domu, rozeběhla se. věděla už, kde Claire bydlí, chodila za nimi skoro každý den. Doběhla až k nim a zaklepala.

„Ahoj Nat,“ otevřel jí Damien. „Co se..“

„Řeknu vám to vevnitř,“ šeptla dívka. Věděla, že má ještě oči uplakané od pláče. „Ahoj,“ pozdravila i Claire.

„Nat, co se děje?“ vyhrkla žena.

„Já..“začala dívka a praštila sebou na sedačku. „Jak-jak byste se cítili a reagovali, kdybyste zjistili, že vaši rodiče jsou úplně jiní lidé, než jste si mysleli?“ zeptala se tiše.

„Ach Natalio,“ přiskočila k ní Claire a objala ji. „Jak si na to přišla?“

„Z dopisu,“ přiznala dívka. „Našla jsem ho až teď. Táta mi v něm vysvětlovat, proč se o mě nemohl starat on ani maminka.“

Claire neodpověděla, ale zvedla se: „Udělám ti čaj, musíš se uklidnit.“

Vedle Nat se posadil Damien: „A víš proč..“

„Máma zemřela, když mi byl jeden rok,“ šeptala Nat. „A táta byl pak ve vězení. Za něco, co nikdy neudělal. Ale chvíli po tom, co ho pustili zemřel.“

„To je mi líto,“ pronesl chlapec a objal dívku.

Ani jeden si tak nevšiml zkoumavého pohledu Claire, která je pozorovala z kuchyně.

24.09.2007 19:59:32
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one