My world of fantasy...
Takže je tady další kapitolka k NZku, snad se vám bude líbit..=D
_________________________________________

„Haló, vstávej!“ uslyšela Natalia.

„Dejte mi všichni pokoj,“ zabručela, otočila se na druhý bok a chtěla spát dál.

„Tady nemůžeš jen tak spát.“

„Proč?“ zeptala se Nat a posadila se. Vzápětí jí však tak rozbolela hlava, že se sesunula zpět na zem. Pomalu se rozpomínala na včerejší večer. Pamatovala si na bar, hromadu panáků a naposled, jak jí kdosi prodal marihuanu. Víc nic.

„Jsi v pořádku?“

„Ne,“ zaskučela Natalia. „Je mi blbě.“

Konečně zvedla hlavu a podívala na toho, kdo ji vzbudil. Byl to jakýsi hnědovlasý mladík tak kolem osmnáctky a starostlivě se nad ní skláněl.

„Pojď, vezmu tě k nám, tady zůstat nemůžeš.“

„Dík,“ zašeptala Nat a nechala se zvednout. Sama by se odsud asi nedostala. A ani by neměla kam jít. Na Grimmauldovo náměstí se vracet nechtěla a ani nevěděla cestu.

„Bydlím jen kousek odsud,“ prohodil k ní chlapec.

„Fajn,“ přikývla Nat, které se znova zatočila hlava.

Po pár minutách se dobelhali k jakémusi špinavému domu. Byl malinký, ale Natalii bylo v té chvíli všechno jedno. Mladík ji dotáhl až ke dveřím a pak zazvonil.

„Kdo je?“ ozval se ženský hlas.

„To jsem já, mami,“ zavolal chlapec v odpověď.

V další chvíli se otevřely dveře a Nat se za pomoci toho kluka dostala dovnitř. Dovedl ji až do obývacího pokoje a posadil na sedačku. Sám si sedl naproti ní a zkoumavě si ji měřil.

„Já jsem Damien Shadow,“ představil se.

„Natalia Holerová,“ dostala ze sebe Nat. „Kde tu máte záchod?“ vyhrkla.

„První dveře nalevo,“ informoval ji Damien a pak už jen pobaveně pozoroval, jak se dívka rozeběhla ke dveřím. Zajímalo by ho, co včera asi tak dělala, že nocovala v parku. Věděl, že se tam potlouká plno feťáků a podobných lidí. A mezi nimi ona.

Když se Nat po pěti minutách vrátila, bylo na ní vidět, že už je jí mnohem lépe. Ale nevnímala nic kolem sebe. Nevšimla si tak ani, že ve dveřích do dalšího pokoje stojí nějaká vysoká, taktéž hnědovlasá žena a podezřívavě si ji prohlíží. Dívka se mezitím posadila zpět na sedačku a konečně si Damiena prohlédla. Musela uznat, že je docela hezký. Měl hnědé vlasy, které mu padaly na ramena, světle modré oči a vysokou postavu.

„Dobrý den,“ ozvalo se ode dveří.

Natalia se překvapeně ohlédla a spatřila nějakou ženu, jež stála na prahu pokoje a nedůvěřivě si ji prohlížela.

„Dobrý den,“ odvětila Natalia.

„To je moje matka, Claire.“ ozval se Damien. „Mami, to je Natalia Holerová.“

„Těší mě,“ snažila se pousmát Nat. „Omlouvám se, že jsem vás otravovala. Hned zase půjdu.“

„Kam by jsi chodila,“ překvapila ji žena. „Nevypadáš zrovna nejlépe.“

„Já…Včera jsem to trošku přehnala. Vůbec si na nic nepamatuju.“

Claire Shadowová se posadila k dívce na pohovku. „Kde bydlíš? Odvedeme tě tam.“

„Já se tam nechci vrátit,“ zašeptala Natalia a smutně na ženu pohlédla.

„Co se stalo?“ zajímala se Damienova matka.

„Nesnáší mě. Všichni mě mají za zlou a bezcitnou mrchu, která jim zkazila jejich sestru či dceru. Včera jsme se pohádali a já jsem utekla,“ svěřovala se Natalia. Nevěděla proč, ale těmhle lidem důvěřovala a cítila, že mají něco společného. „Pak jsem šla do jednoho baru, pila, kouřila a pak si koupila i trávu. Byla jsem naprosto zoufalá. Nikoho než je tady nemám. Jenže oni mi nevěří, nemají mě rádi. Jenom Grace. Ale jí nechci kazit život. Její bratr a jeho kamarádi mě pořád obviňují z toho, že ji kazím. Že kvůli mně už se s nimi nebaví a že se změnila. A přesvědčují o tom jejich matku. A myslím, že se jim to konečně podařilo,“ vyprávěla Nat.. „Bojím se tam vrátit.“

Claire dívku objala. Litovala jí. Věděla, jaké to je, když se na někoho ostatní vykašlou a začnou ho nenávidět.

„To bude dobré,“ konejšila ji. „Určitě to nebude tak strašné. Oni si uvědomí svou chybu.“

„Vy tomu věříte?“ zašeptala Natalia.

„Ano,“ pousmála se žena. „Teď u nás chvíli zůstaneš, než se dáš do pořádku. Udělám ti něco k snídani. Damien se o tebe zatím postará,“ a odešla do kuchyně.

Chlapec se na dívku zadíval a pak si sedl na matčino místo. I jemu byla dívka sympatická. A kromě toho věděl, že je na tom špatně. Nelitoval toho, že ji v tom parku probudil a odvedl sem, přestože vůbec nevěděl, co je zač.

„Myslím, že se mýlí,“ řekl po chvíli. „Ty mi nepřipadáš zlá. Naopak.“

„Jenže tam jsou ztělesnění dobra oni,“ naříkala Natalia. „Nekouří, nepijí, nechodí do barů. Jen sedí doma a dělají vše tak, jak mají. Grace však chodila všude se mnou a její bratr přišel na to, že se večer tajně vytrácíme z domu. Pořád měl na nás narážky. A já jsem to včera nevydržela a jednu mu vrazila. Všichni na mě pak hleděli jako na to nejhorší pod sluncem,“ povídala Nat. Nevěděla už o tom, že tam byla Ginny a obhajovala ji. Že jediný, kdo jí nemá rád je Ron, Harry a Hermiona. „A tak jsem utekla.“

„Budou se o tebe bát. Pokud jsi nebyla celou noc doma, uvidíš, že budou mít strach.“

„Myslíš?“ zadívala se na něj nadějně Nat.

„Ne, já to vím,“ usmál se na ni chlapec a pohladil jí po vlasech. „Zůstaneš tu s námi a až budeš chtít jít, odvedu tě domů.“

„Dík,“ vydechla Nat. Byla ráda, že ji odsud nevyhání. Ještě nebyla připravena se vrátit. Teď ještě ne.

U Shadowových strávila celý den. S Damienem a Claire se krásně povídalo. Jak zjistila, byli docela chudí, ale to jí nevadilo. Také se dozvěděla, že Claire je rozvedená a společně se synem odešla od svého manžela. Teď se snažili žít na vlastní pěst. Právě proto si sehnali tento domek. Ještě tu neměli žádné přátele a tak byli za Natinu společnost rádi. Nakonec tam dívka i přespala. Claire to nevadilo, ale protože měli málo místa, musela spát Natalia v obýváku. Celou noc se však neklidně převalovala a děsila se toho okamžiku, kdy odsud bude muset odejít. Věděla, že tu zůstat nemůže.

„Nat?“ ozval se jí ráno u hlavy hlas. „Měla bys vstávat, je skoro dvanáct.“

„Už?“ zahuhlala dívka a otevřela oči. Před sebou spatřila přátelský obličej Damiena, jak se na ni usmívá. „No tak já vstávám.“

„Víš, nechci tě odsud vyhánět, ale matka i já si myslíme, že by ses měla vrátit domů. Budou mít o tebe strach.“

„O tom pochybuju. Ale máš pravdu, měla bych jít. Už kvůli Grace.“

Po snídani se s Claire i Damienem vydala na cestu. Neřekla jim sice, kde přímo bydlí, pověděla jim vedlejší ulici. Nakonec tam opravdu došli a dívka se s nimi rozloučila.

„Já se za vámi zas zastavím,“ slibovala.

„To budeme moc rádi,“ usmála se na ni Claire. „U nás máš vždycky dveře otevřené.“

„Děkuji,“ vyhrkla dívka a objala ji. Pak se vrhla i na Damiena. „Jsem vám oběma moc vděčná.“

„Tak už běž. Určitě o tebe už mají starost,“ popohnala ji Claire.

„Kéž byste měla pravdu,“ povzdechla si Natalia, naposledy se na ně podívala a vydala se k domovu.

Neviděla pak překvapený obličej Claire, když zamířila na Grimmauldovo náměstí. Hleděla do země a snažila se co nejvíc oddálit ten okamžik, kdy se dostane až k domům jedenáct a třináct. Ale ten přeci jen nadešel. Za chvíli už stál dům číslo dvanáct přímo před ní. Nat se zhluboka nedechla a zaklepala. Věděla, co by mohla rovnou vejít, na určité lidi bylo použito kouzlo, aby mohli jen tak chodit sem tam a ona byla jedna z nich, protože s Ginny pořád couraly venku a nikdo jim nechtěl chodit otevírat. Ale řekla si, že bude přeci jen lepší, když zaklepe. Chvíli jen tak stála venku a čekala, dokud se v hale neozvaly kroky. Pak už se dveře otevřely.

„Natalio,“ vyhrkla paní Weasleyová, objala dívku a táhla ji dovnitř. „Kdes celou tu dobu byla? Víš, jaký jsme o tebe měli strach?“

Nat se na ni jen udiveně podívala. Tohle chování ji zaskočilo. Čekala, že jí vynadají za to, že se toulala bůhví kde. Nechápala to.

„Pojď do kuchyně, určitě budeš mít hlad.“

Dívka jen překvapeně kývla hlavou a nechala se odvádět do další místnosti. Pořád byla udivená z toho, jak ji paní Weasleyová přivítala. Předpokládala, že po tom, co jejímu synovi dost sprostě nadávala ji už nebude chtít vidět. Nebo jí minimálně nebude mít ráda. Ale jak se zdálo, žena se o ni místo toho strachovala. A nevypadalo to, že by na ni nějak zanevřela.

„Nat,“ uslyšela hned, jak ji paní Weasleyová dostrkala do kuchyně. Pak už se jí Ginny vrhla kolem krku.

„Ginn,“ zachroptěla dívka, když už téměř nemohla dýchat.

Ginny pochopila a pustila ji: „Kde jsi proboha byla? Všichni jsme tě hledali, ale marně.“

„Já…“ Nat nevěděla co říct, obzvlášť před paní Weasleyovou, která je poslouchala. „Já ani nevím. Když jsem odsud utekla, ani jsem nevěděla kam jdu. Pak jsem šla do jednoho baru,“ podívala se na zrzavou ženu a nadechla se. „Asi jsem se dost zřídila, ráno jsem se probudila v nějakém parku.“

„Natalio,“ vydechla překvapeně paní Weasleyová. „Cos to prosím tě vyváděla?“

„Já nevím,“ zakroutila hlavou Natalia. „Nevím, co to do mě vjelo. Cítila jsem se příšerně a neviděla jsem jiné východisko. Ráno mě pak probudil nějaký kluk, Damien, a vzal mě k nim domů. On a jeho matka se o mě celý den starali. Já…bála jsem se vrátit,“ přiznala.

„Prosím tě proč?“ nechápala Ginnina matka.

„Myslela jsem, že mě budete nenávidět za to, co jsem Ronovi řekla. Nejsem jako ti tři,“ povzdechla si.

„Já vím, Natalio,“ usmála se na ni paní Weasleyová. „Ginny mi už řekla, kam jste po nocích chodily a co jste dělaly. Teda spíš to na vás řekl Ron a Ginny mu dala za pravdu.“

Nat se na ni s údivem podívala: „A vám to nevadí?“

„Musím uznat, že se mi to zrovna dvakrát nelíbí, ale Ginny je skoro dospělá a měla by už vědět, co chce. A je jasný, že ty máš úplně jiný styl života. Nikdo tě pořádně nevychovával a tak sis dělala cos chtěla. Děti tohle často dělají rodičům naschvál a také zkoumají nové věci, nové možnosti,“ vysvětlovala. „A to že jsi křičela na Rona chápu. Choval se k tobě opravdu hrozně. Jen by sis mohla trochu upravit slovník. A slyšela jsem o tobě a o Willovi. I Jackovi,“ dodala a pohlédla na svoji dceru. „Ten můj syn je prostě citlivej jak pařez,“ pousmála se.“

„Jo, Fred už uvažoval o tom, jestli nejsou on a Percy náhodou adoptovaný,“ zazubila se Ginn a vyhnula se matčinu pohlavku.

„Každopádně se na tebe nikdo nezlobí,“ věnovala se matka několika dětí opět Natalii. „Myslím, že Ron je na tebe stále naštvaný, ale jeho snad můžeme vynechat.“

„A co Harry a Hermiona?“ špitla Nat.

„Ti jsou bohužel s ním,“ přiznala paní Weasleyová. „Ale nedělej si s tím starosti a hlavně se už nenech vyprovokovat. Ani si neumíš představit, jaký jsme o tebe měli strach. Já, Artur, Tonksová, Remus, Fred a George a spoustu dalších.“

„Já..omlouvám se, myslela jsem..“

„To je v pořádku,“ usmála se na ni paní Weasleyová. „Hlavně že ses vrátila živá a zdravá. Běžte zatím k sobě do pokoje, já to dám vědět ostatním, aby si nedělali starosti.“

Ginn a Nat okamžitě vypadly z místnosti a zamířili k sobě do pokoje. Nic se tam od té doby nezměnilo, jen tam bylo uklizeno. Když se posadily na postel, mladá Weasleyová se opět ozvala.

„Cos to povídala s tím barem?“ zeptala se. Tušila, že toho bylo víc, než řekla mamce.

„Nic. Jen jsem vykouřila asi dva balíčky cigaret, vypila bůhví kolik panáků absintu a za poslední peníze jsem si koupila trávu,“ přiznala.

„Ty jsi pako,“ poznamenala Ginn. „Mamka se málem zbláznila strachy. Když jsme druhý den zjistili, že tu nejsi, mamka nejdřív seřvala Rona jako nějakého malého parchanta a pak tě začali hledat. Musela jsem jim říct místa, kam jsme chodily. Ale nic. Tonksová z toho byla úplně na nervy, stejně jako máma. Ani si to nedokážeš představit.“

„Nechtěla jsem jim přidělávat starosti,“ mumlala dívka s očima upřenýma do země.

„To už nech plavat,“ poradila ji Ginny. „A co ten kluk, jak si o něm mluvila?“

„Myslíš Damiena?“ zpozorněla Nat. „Hrozně skvělej kluk, stejně jako jeho máma. Nevím proč, ale u nich jsem se cítila bezpečně, stejně jako v tomhle baráku. Jinde takový pocit nemám. Něco mě k nim táhlo, vůbec se mi nechtělo pryč. To oni mě přemluvili, abych se vrátila.“

„A dobře udělali. Ještě pár dní a mamku by kleplo. Jo a mám jednu novinku. Ron už nemluví ani se mnou. Stejně jako Harry a Hermiona. Taky jsem jim udělala pěknou scénku.“

„Mrzí mě to,“ sklesla Natalia. „Kvůli mně se tady všichni hádají.“

„Neblázni. Že je Ronald na hlavu už stejně víme dávno. Teda aspoň já a Fred a George. No a teď to ví i zbytek rodiny. Ale měla jsi vidět ty pohledy, co na tebe házel Bill s Charliem, když si na Rona řvala. To bylo fakt bezvadný. No a o Fredovi a Georgovi ani nemluvím. Ti si z Rona doteď dělají legraci. Až zjistí, že jsi zpátky, přilítnou sem ti pogratulovat. Překonala jsi Malfoye ve stupnici oblíbenosti. Ten je teď na druhým místě a já na třetím.“

„Takže nový rekord, jo?“ zašklebila se Natalia, které se začínala vracet její obvyklá nálada. „No super, to chce zapsat.“

„Jo. Mimochodem, za pět dní je ta Billova svatba. Popozítří se jde na Příčnou, musí se vyzvednout šaty pro Fleur, Billa, mě a Gabrielu, to je Fleuřina sestra.“

„A co já..“

„Já ti to ještě neřekla? Ty tam přece budeš taky. Bill ani Fleur proti tomu nic nemají. A mamka ti chce taky koupit nějaký šaty, že v džínech tam rozhodně nepůjdeš.“

„No to je skvělé,“ zajásala Nat. „Ještě jsem na žádný svatbě nebyla. Kde se bude konat?“

„U nás doma. Řád a rodiče to tam už přichystávají. Přesuneme se tam jen na ten jeden den, pak se zas vrátíme. Ale taky se na to těším. Sice bude Fleur moje švagrová, ale to se nějak překousne. Doufám jen, že ostatní bráchové si najdou někoho lepšího.“

„A co ty Ginn, kohopak ty si najdeš?“ zeptala se Natalia.

„Bohatého a krásného prince, abych nemusela do konce života nic dělat.“

„Pěknej výhled. Ale to abys ho začala shánět. Královské rody už jsou na vymření,“ ušklíbla se Nat.

„Tak aspoň šlechtice,“ zmírnila svoje požadavky Ginny. „Hlavně aby byl bohatej. Pak tě budu zvát k nám domů na párty,“ dodala a obě dvě se rozesmály.

10.09.2007 18:51:59
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one