My world of fantasy...

1. KAPITOLA - ZNÁMÍ NEZNÁMÍ

Takže druhá kapitola k NZ..Snad se bude líbit..
Jinak omlouvám se za chyby, teď jsem se vrátila z brigády a zas frčím pryč..tentokrát na chalupu, kde budu mít brigádu..=/
Moc a moc mě to mrzí, ale celý další týden tady nebudu a tak nebude ani kapitolka..nezlobte se, já vím, že jsem psala, že ve středu bude, ale to, že budu na chalupě - a bez přístupu na comp - jsem se dozvěděla až včera večer..=(
Buďte prosím trpělivý, budu se snažit tam po večerech aspoň napsat nějakou tu kapitolu.
Pa
Vaše Kaitlin
P.S.: Komentujte prosím, ať vím, jestli má vůbec cenu tuhle povídku psát..bude záležet jen na vás..
_______________________________________

Vzápětí se halou roznesl téměř nelidský křik. Natalia se polekaně otočila a zůstala stát tváří v tvář nějaké příšerné stařeně, která vřískala, až jí z úst vytékaly sliny. Dívka na to jen vyjeveně koukala a udělala drobný krůček zpět. Stále však hleděla na onu stařenu. Ta stále křičela jako pominutá, ale dívka konečně začala rozeznávat i jednotlivá slova a věty. Vřískala něco o zrádcích a bastardech, ale to Nat nezajímalo. Z toho křiku ji totiž začínala bolet hlava.

„Sklapni, ty ježibabo,“ vyjela na ni najednou. „Kdo to má proboha poslouchat?“

„Týý,“ vypadly stařeně málem oči z důlku. „Co si to dovoluješ?“

„A co vy tu řvete jak na lesy? To nemáte trochu ohledu?“ utrhla se na ni dívka. „Kdybyste držela tu vaši klapačku, nemusela by mě teď bolet hlava.“

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“ vřískala teď stařena.

„Co je vám do toho, jak já mluvím. To je moje věc. A držte už laskavě hubu!“

„Já ti dám tý…“

„Sklapni!“ zakřičela Natalia, nyní už pořádně naštvaná. „Nikdo o ty tvoje zasraný kecy nestojí.“

Stařena zmlkla. Zaskočeně se na dívku před sebou dívala a nakonec se závěsy, které visely kousek před ní, samy zatáhly.

Natalia se ušklíbla. Takováhle malá vítězství měla doopravdy ráda. Na škole nikdy nebyla andílek, to ne. U většiny profesorů byla ona a její přátelé značně neoblíbení. Ani jeden z nich se nebál komukoliv přímo do obličeje říct, co si o něm myslí. To platilo i u učitelů, i když ne v takové míře. Přesto jich už několik poslala do nejmenované části těla a s prásknutím dveří opustila třídu. Její žákovská knížka byla celá vyplněná různými třídními napomenutími a důtkami, nechyběly ani ředitelské, ale rodiče nic z toho neviděli. Dívka si dávno všechno podepisovala sama. A protože její rodiče byli vytížení lidé, neměli čas na nějaké třídní schůzky. Mysleli si, že jejich dcera je vzorná studentka. Ale kvůli tomu, že byli věčně pryč, měla Natalia moc velkou volnost. Tím, že byla jedináček, dostávala od rodičů vše, co si poručila. Po večerech se toulala se svou partou po barech, hospodách a diskotékách, kam se jim zrovna chtělo. Přestože ani jednomu z nich nebylo osmnáct, všichni to byli spolužáci, často se motali domů v dost podnapilém stavu. Pravidelná konzumace alkoholu, občasné hulení trávy, to byl jejich život. Ale do nějakých tvrdších drog se nehrnuli, přece jen tak hluboko klesnout nechtěli. Oni si chtěli užívat.

Natalia se otočila, že půjde pryč z toho odporného místa, ale jen co to udělala, spatřila, jak v protějších dveřích stojí čtveřice lidí a zaraženě na ni hledí. Dívce to přišlo velmi směšné a tak se dala do smíchu. Ty čtyři jakoby tím vytrhla z transu.

„Co tu děláte?“ optal se jeden z nich hlubokým hlasem.

„A jak to tak asi mám vědět?“ prohodila Natalia oči v sloup a prohlížela si je. Byli to tři muži a jedna žena. Ta měla zářivě růžové vlasy jako žvýkačka. Dalším byl muž s ustupujícími rezavými vlasy. Zběžně si prohlédla dva zbývající. Zarazila se. Odněkud jí byli povědomí, ale nemohla si vzpomenout odkud. Pak jí to docvaklo.

„Tak tohle je dost blbej vtip,“ prohlásila najednou.

„Ehm. Cože?“ vydala ze sebe ta žena.

„Co to tu proboha hrajete za šaškárnu? To si snad myslíte, že vám na to skočím? Nemám v úmyslu se podílet na nějakým debilním filmu pro malé dětičky.“

„Filmu? O čem to proboha mluvíte?“ nechápal rezavý muž.

„O čem asi,“ ušklíbla se Natalia. „Nebo si snad myslíte, že uvěřím téhle trapárně? Nejsem včerejší a taky mi není pět let. Takže pokud dovolíte, šla bych zpět za svými přáteli.“

Doopravdy se sebrala a zamířila ke dveřím, o kterých se domnívala, že vedou ven. Otevřela a jen němě zůstala stát ve dveřích. Hleděla na ponurou ulici plnou odpadků a kdejakého smetí. Venku dokonce i pršelo, což ji zarazilo ze všeho nejvíc. Vždyť před deseti minutami tam ještě bylo nádherně, na obloze nebyl jediný mráček a slunce vysloveně pražilo. Věděla to, dívala se z okna. A teď pršelo a dokonce se i dost ochladilo. Když zavanul studený vítr, dívka se raději stáhla dovnitř. Opět pohlédla na lidi stojící tam, kde předtím, pak se pohledem vrátila ke dveřím a nakonec se rozhlédla po domě, respektive po jedné z jeho místností.

„Ne,“ vydralo se jí z hrdla. „To je absurdní,“ šeptala sama pro sebe.

„Promiňte, slečno, ale můžete mi vysvětlit, co tu pohledáváte?“ promluvil jeden z mužů a rozešel se směrem k ní.

„Stůjte,“ rozkázala dívka. „Nepřibližujte se ke mně.“

Muž se doopravdy zastavil a otočil se na své společníky. Očividně ani jeden z nich nevěděl, co má dělat. Nakonec promluvila ona žena s růžovými vlasy.

„Nechceme ti ublížit,“ usmála se, ale dívka se jen ušklíbla. To ženu docela zarazilo. Myslela, že bude mít strach, ale ona se chovala, jako by se nic nedělo. „Chceme jen vědět, co tu děláš a jak ses sem dostala.“

Natalia zakroutila hlavou. Pořád nechtěla uvěřit tomu, kde se ocitla. Tohle nemohla být skutečnost, to nejde. Něco takového je zhola nemožné. To se děje jen v pohádkách a na ty ona už dávno nevěří. Stejně jsou to jen báchorky pro malé děti. Ale jak si pak vysvětlit tuhle scénu?

„To nemá cenu,“ zaslechla jednoho z těch lidí. „Prostě ji svážem a vyslechnem.“

„Ne, to by bylo na nic. Však ona nám to poví sama,“ odporoval druhý muž. Nevypadal staře, ale přesto se mu ve vlasech leskly šedé prameny.

„Myslíš? O tom pochybuji.“

„Tak se dívej,“ vyzvala ho žena, která očividně souhlasila s druhým mužem.

Růžovovláska se odpojila od svých společníků a zamířila k dívce. Ta se mezitím jen ležérně opírala o zeď a snažila se nedat na sobě znát své obavy a svůj strach. Jen hleděla na přibližující se ženu a přemýšlela, jak se dostat z téhle ošemetné situace.

„Nechceme ti ublížit.“

„A já snad tvrdím něco takového?“ vyletělo dívce nahoru obočí. „Jen nechci, aby ses ke mně přibližovala. Nechte mě na pokoji.“

To už však žena byla úplně u dívky. Natalia neváhala a několika přesnými údery poslala ženu k zemi. Dívka s její image se musela umět nějak bránit, a tak chodila na bojové sporty. Bylo jí to docela prospěšné, nikdo si na ni netroufl. Zbylí muži na Nataliu překvapeně pohlédli a o okamžik později na ni letěl jakýsi světelný paprsek. Dívka se mu elegantně vyhnula a snažila se dostat ke dveřím, když se na ni vyřítil další proud světla. Minul ji jen o fous. Byla už jen kousek od dveří, když se proti ní muži spojili a vyslali hned tři kouzla najednou. Prvnímu se jí podařilo uhnout, ale druhé do ní přímo narazilo. Celé její tělo najednou ztuhlo a Nat se složila k zemi, kde zůstala nehnutě ležet.

„Jsi v pořádku, Tonksová?“ zaslechla hnědovlasého muže, který se skláněl nad ženou.

„Jo, myslím, že jsem. Teda ta holka ale má ránu,“ mnula si ruku, do které ji Natalia praštila.

Dívka si mezitím dávala dohromady všechny věci. Teď už stoprocentně věděla, kde že to je. Opravdu se ocitla ve světě čar a kouzel. Najednou začínala litovat, že se o to dřív nestarala. Samozřejmě, že všech pět filmů o Harry Potterovi viděla, přece nebude mimo dění, ale nikdy se o to víc nezajímala. Nečetla knihy a popravdě jí to připadalo dost dětinské. Ještě aby kvůli tomu šílela jako ostatní. Pche. Najednou se ale dostavil jiný pocit. Pocit nejistoty. Nevěděla, co se s ní bude dít, o tomhle blbém světě téměř nic nevěděla. Ona přece žila jiný život, život londýnské holky, která si užívá života a měla začít studovat třetí ročník na jedné z mnoha londýnských akademií. A teď se ocitne v tomhle blbém domě a ještě ke všemu svázaná na podlaze.

Najednou cítila, jak se její tělo zvedá do vzduchu. Docela se polekala, přece jen se nestává každý den, že visíte metr nad zemí bez jakýkoliv zábran. Ale začínala si to docela užívat, jak tento pocit, tak tuto situaci. Oni o ní nevěděli zhola nic, zatímco ona nějakou tu představu měla. Ti si s ní ještě užijí. Zaplatí za to, že se odvážili spoutat tak zbaběle kouzlem. To však už její tělo přistálo na nějaké pohovce a i svazovací kouzlo pominulo. Natalia se pohodlně posadila a zadívala na lidi, kteří seděli naproti ní.

„Seď a nepokoušej se kamkoliv utéct,“ varoval ji jeden z mužů. „Máš to marný. Teď tu budeš sedět a odpovídat na naše otázky, rozumíš?“

Dívka si povzdechla: „Jo, jasně že rozumím, jsem snad blbá? Ale nevidím jediný důvod, proč bych to měla dělat,“ opáčila drze.

„Ty nám jen tak vtrhneš do domu a ještě se budeš takhle ptát?“ nevěřil tomu muž s hlubokým hlasem.

„Jo.“

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se raději místo toho, aby komentoval dívčinu předchozí odpověď.

„Co já vím.“

„Chci slyšet pravdu!“

„Do prdele a co si myslíte, že vám tady asi říkám?!“ vyjela na něj Natalia, která toho začínala mít právě tak dost.

„To nám teda chceš říct, že ses tady jen tak zničehonic objevila. Úplnou náhodou?“

„Jo. Přesně to se vám tady pokouším říct,“ zašklebila se Nat. „Jen tak jsem si seděla s kámoši v kavárně a najednou se ocitnu na tomhle debilním místě, a ještě k tomu mě tu vyslýchá nějaká banda magorů. Přesně to se mi stalo.“

„Nezdá se ti náhodou, že to trochu přeháníš?“

„To se mi teda fakt nezdá.“

„Jak ses sem dostala? Nemysli si, že budem věřit tý tvojí báchorce.“

„A jak já vám mám asi říct, že nemám páru, co tu dělám?“

„Dobře, budeme tedy věřit tomu, co říkáš,“ zasáhl do debaty hnědovlasý muž. „Kdo vlastně jsi?“

„Natalia Holerová.“

„Holerová? To mi nic neříká. Kam si chodila na školu?“

„Na jednu z akademií tady ve městě.“

„Cože? Tím chceš říct, že jsi mudla?“ zamrkala překvapeně žena.

Mudla?“ pomyslela si Natalia. „Co to slovo proboha znamená? Už jsem ho někde slyšela.“

„Mudla?“ zeptala se udiveně.

„Takže ty neumíš čarovat?“

„Máte mě za nějakýho pomatence? Já nejsem žádný pouťový čaroděj,“ ušklíbla se.

„Ona fakt neví, kde je,“ otočila se žena na své společníky. „A kdo jsme my.“

„A nemohli byste mi teda laskavě říct, kde to teda jsem?“ ozvala se Natalia, které se nelíbilo, že mluví o ní bez ní.

„V Londýně, kde jinde.“

„A kolikátého je?“

„Dvacátého devátého června.“

„To ale není možné. Ještě před chvílí bylo venku třicet stupňů a svítilo slunce. Přece se to počasí najednou nemohlo tolik změnit.“

„Tady je takhle celou dobu.“

„Do háje,“ zaklela dívka. „Co se to tady proboha děje? Nejen že jsem se objevila v tomhle zasraným domě, ale ke všemu je tu ještě hnusně,“ a pak ji napadlo něco úplně absurdního. „Jakej je rok?“ zeptala se s obavami.

„1997.“

„A kruci. Tak to jsem teda totálně v háji,“ povzdechla si. „Fajn.“

V místnosti nastalo ticho, nikdo se neodvážil ani promluvit, jen na dívku zaraženě hleděli.

„To na mě budete furt takhle blbě čumět?“ optala se po chvíli Natalia. „A kdo vůbec jste?“

„Já jsem Tonksová,“ pustila se do představování žena. „Tohle je Remus Lupin,“ ukázala na hnědovlasého muže, „Artur Weasley,“ to byl ten zrzek, „a Kingsley Pastorek.“

„A co jste vlastně zač?“ zeptala se, jakoby to nevěděla.

„Ach tak. Kouzelníci.“

„To jako takový ti, co tahají králíky z klobouku?“ ušklíbla se Nat, tohle si prostě nemohla odpustit.

„Ne, opravdový.“

Jakoby to nevěděla. Ale hrozně ji bavilo tyto lidi provokovat. Ti ji ještě neznali, a tak ani nevěděli, kam až je schopná zajít jen pro to, aby se dobře bavila. Jenže oni už zase mlčeli a hleděli na ni. Po chvíli se mezi sebou začali šeptem dohadovat, ale tak, aby to neslyšela. A to Nataliu štvalo. Zamračeně na ně hleděla a čekala, až si laskavě dopovídají a začnou se znova věnovat jí.

„Pojď,“ zaslechla najednou Tonksovou, jak na ni mluví. „Zatím si půjdeš lehnout.“

Natalia chtěla namítnout, že vůbec není unavená, ale zjistila, že tomu tak není. Bez řečí se teda nechala dovést do druhého patra, kde ji zavedli do jednoho pokoje.

„Odpočiň si a nevycházej odtud,“ řekla ještě Tonksová a zavřela za ní dveře. Nat ještě slyšela, jak cvakl zámek, ale potom už nic.

„No to pěkně děkuju. Takhle mě tady nechat. A ještě k tomu v takovýmhle prťavým pokoji,“ zakřičela ještě ke dveřím a pak se posadila na postel.

Pokoj opravdu nebyl velký, byla tu jen postel, stůl, židle a jedna skříň. Nic víc. Dívka znuděně hleděla na dveře. Když se ale ani po deseti minutách nic nedělo, opět se zvedla a začala přecházet po pokoji sem tam. Byla naštvaná. Ocitla se na nějakém pitomém místě místo toho, aby slavila se svými přáteli své narozeniny. V tu ránu na ni dolehla ta děsivá skutečnost. Vždyť ztratila všechny své přátele a taky rodiče. Tady na tom blbém místě neměla nikoho. Dokonce ani Larryho, svého kluka. To ji štvalo ze všeho nejvíc. Vztekle kopla do skříně, ale nepomohla si tím. Naopak. Teď ji ještě začal bolet palec u nohy. Bylo to zvláštní, jiná by se na jejím místě zhroutila a bezmocně by proplakala mnoho nocí, ale Natalia taková nebyla. Vždy byla zvyklá řešit věci s chladnou hlavou a nepropadat panice. Nějak se tahle situace bude muset vyřešit. Vždyť od čeho jsou ti lidé dole kouzelníci.

O nějakou dobu později si s tímto přesvědčením lehala do postele a doufala, že druhý den se to všechno nějak spraví.

05.08.2007 19:45:00
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one