My world of fantasy...

90. KAPITOLA - KONEC VŠEHO (EPILOG)

Tak a je tu konec.
Po dvou letech konečně dopisuju tuhle povídku. =) Popravdě jsem ji dopsala včera, přesně dva roky na den, kdy jsem ji začala psát, ale protože mi pro změnu blbnul internet, vkládám to až dneska. =)
Je to zvláštní, po takové době to skončit, ale jsem za to ráda. Na rozdíl od NZ mě už Minulost tak moc nebavila, ale chtěla jsem ji ukončit. Kvůli sobě i kvůli vám. I když přiznávám, že v jednu chvíli jsem se na to už chtěla vykašlat. Ale jak vidíte, neudělala jsem to.
No a ti, co četli Nz určitě vědí, že mi nejdou psát veselé konce, happyendy prostě nejsou moje parketa. Takže nějakej zvrat k lepšímu už nečekejte, taky kde by se tu vzal, že? Po minulé kapitole. Ale můžu vám říct, že tam jsem se ještě krotila, původně mělo zemřít ještě víc lidí, ale zas jsem si řekla, že až tak to přehánět nebudu. =)
Víc už se asi rozepisovat nebudu, nějak mě nenapadá, co bych k tomu měla říct. Prostě je konec, úplně. Takže tímto dělám poslední tečku za MSM a doufám, že se vám to bude líbit.
A moc prosím o komentáře, ano? :) Předem děkuji. Jsem moc zvědavá na vaši reakci. =)
Kaitlin
Jo a opět - chyby a překlepy jsou, opravím jindy.
***

„Karolíno?“ oslovil dívku opatrně černovlasý mladík. „Už je čas.“

„Jdi napřed,“ zašeptala a dál hleděla kamsi do neznáma.

Od rozhodující bitvy uběhly necelé dva dny a kouzelnický svět se pomalu začínal vzpamatovávat ze šoku a ztrát, které utržil. Stále sice ještě probíhalo pátrání po Smrtijedech, kteří po smrti svého pána zbaběle uprchli, ale jinak už se život vracel zpět do svých kolejí. Většina kouzelnického světa už od konce bitvy slavila, že se konečně zbavila obávaného Pána zla, ale našli se i tací, kteří neměli co slavit. Přišli v Poslední bitvě o ty, které milovali natolik, že „nový“ svět už pro ně neměl cenu. Místo oslavy je naopak čekaly pohřby jejich nejbližších. A jinak tomu nebylo ani u Karolíny.

I ona byla jednou z těch, kteří najednou neměli pro co žít. Teprve nyní si naplno uvědomovala, jak moc Siriuse milovala a jak obrovskou roli sehrál v jejím životě. Cítila se najednou podivně prázdná, jako by jí část samy sebe chyběla. Nedokázala se z ničeho radovat, dokonce ani z toho, že byl Voldemort poražen a že ona se stala hrdinkou kouzelného světa. Dala by všechno za to, aby vše mohlo být tak, jak to bylo dřív. Všemi deseti by brala zpět i Voldemorta, jen aby mohla být se Siriusem. Měla pocit, že svět bez něj najednou úplně ztratil barvy, byl už jen černobílý, barevnost zmizela kdesi v dáli.

„Karolíno,“ ozvalo se opět za jejími zády.

„Nechte mě všichni na pokoji,“ zamumlala dívka polohlasně a ani se nenamáhala otočit.

„Chápu, jak se teď cítíš,“ pokračoval ženský hlas. „Připadáš si, jako by tě půlka chyběla, jako už bys to nebyla ani ty. Myslíš si, že život pro tebe nemá najednou vůbec žádnou cenu, že nemáš za co žít. A také si přijdeš zrazená a ublížená.“

Teprve v tom okamžiku se Karolína otočila. Moc dobře znala onen hlas. „Aiedail,“ vydechla, když spatřila ženu před sebou. Hřbetem ruky si setřela slzy z tváře a pohlédla bohyni do obličeje. V očích se jí náhle objevila naděje, jako by v něco doufala.

„Nemůžu ti ho vrátit zpět,“ zklamala ji vzápětí žena.

„Ale můžeš vrátit čas. Můžu ho zachránit…“

„Ne, to nemůžeš,“ zarazila ji Aiedail. „Byl to jeho osud, zemřít v bitvě. A ty víš, že nezemřel nadarmo. Jen si vezmi, kolik jste toho společně dokázali.“

„To všechno bych vyměnila za jedinou vteřinu s ním,“ špitla Karolína se slzami v očích.

„Já vím,“ povzdechla si žena. „Ale nemůžu ti nijak pomoct. Nemůžu už znova vrátit čas.“

Dívka se od ní odvrátila a očima se zabodla do zamrzlého jezera. Vzpomínala, kolik toho spolu tam, v Bradavicích, společně prožili. Vzpomínala na všechny ty krásné chvíle, které měla tu možnost s ním prožít. Na okamžik jí myslí prolétla myšlenka, že kdyby do tohoto světa nikdy nepřišla, byla by ušetřena vší tý bolesti, ale vzápětí ji zavrhla. Za nic na světě by nevyměnila ty chvíle s ním. Bylo to to nejlepší, co měla. A věděla, že to stojí za všechno to utrpění. Za poslední rok a půl byla šťastnější, než kdykoliv předtím.

Opět se otočila na Aiedail. „Zbav mě toho. Zbav mě tý moci, cos mi dala. Nechci už být ničím výjimečná. Nechci ovládat živly, přemisťovat se kamkoliv si usmyslím, kouzlit bez hůlky…Chci být jen obyčejná čarodějka, chci být jako kdokoliv jiný, nic víc, nic míň.

„Opravdu si to přeješ?“ žasla Aiedail. „Vezmi si, o co všechno přijdeš, o jaké možnosti…“

„Nestojím o to. Už nechci být zachránce světa. Chtěla bych žít obyčejný život a být jako kdokoliv jiný. Nestojím o to být výjimečná.“

„Pokud jsi si tím teda jistá,“ přikývla bohyně a natáhla ruce ke Karolíně. Kolem té se vzápětí utvořil stříbřitý vítr, kde tu a tam probleskovalo zlato. Vzápětí ji ale opustil a zamířil ke své právoplatné majitelce.

„Děkuji,“ zašeptala Karolína.

Aiedail se na ni jen mírně usmála a poté zmizela. Karolína moc dobře věděla, že toto bylo jejich poslední setkání. Netušila proč, ale zrovna tato událost vyvolala na její tváři drobný úsměv, úplně první od smrti Siriuse. Snad to bylo proto, že doufala, že podobná katastrofa, jako před dvěma dny, ji už nikdy nepotká. Už není ta, co má spasit svět. Po nesmírně dlouhé době mohla konečně vydechnout.

„Karčo?“

„Ano?“ otočila se s mírným úsměvem na Jamese. Ani si neuvědomovala, jak dlouho tam stála.

James na ni překvapeně pohlédl, divil se, že ji vidí se usmívat, ale nijak její stav nekomentoval. „Měli bysme už jít. Každou chvíli to začne.“

Přikývla a nechala se jím dovést dál na bradavické pozemky, kde měl pohřeb probíhat. Věděli, že pro Siriuse byly Bradavice jeho domovem a právě proto se rozhodli pochovat ho na tomto místě.

Po celou dobu pohřbu stála Karolína vedle svých přátel, kteří jí byli v posledních dnech jedinou oporou. Věděla, jak moc je potřebuje, co všechno pro ni znamenají…Ale zároveň také věděla, že takhle už dál žít nemůže. Byla plně rozhodnuta podniknout krok, který ji od nich všech vzdálí, možná na vždy, ale pro ni to byla jediná možnost, jak zase začít žít. Musela svým kamarádům své rozhodnutí sdělit co nejdříve a nebylo to pro ni jednoduché udělat, protože z jedné strany se jí do toho vůbec nechtělo, ale bylo to nezbytné. Rozhodla se to však nechat až po pohřbu, až všechno skončí.

Jakmile odešli ze hřbitova poslední lidé a ona osaměla, přistoupila k Siriusovu hrobu. Chtěla mu říct poslední sbohem předtím, než odsud odejde. Tušila, že to není naposled, co je na tomto místě, ale zároveň věděla, že bude trvat ještě hodně dlouho, než tu bude moct opět stát, aniž by jí to ubližovalo. Vždycky bude Siriuse milovat. Byl láskou jejího života, její spřízněnou duší a nikdo ho nemohl nahradit. I kdyby se znovu zamilovala, což považovala v té chvíli za nemožné, už nikdy to nebude stejné. On bude v jejím srdci napořád.

„Chybíš mi,“ poklekla k jeho hrobu, oči upírajíc na jméno a nápis vyrytý v náhrobku. Stále dokolečka četla vyrytá slova v kameni. „Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Tolik bych si přála, abys tu mohl být se mnou, nebo abych já zemřela společně s tebou,“ zašeptala a z očí se jí řinuly potoky slz, když vyslovovala ona slova. „Byl jsi pro mě vším, lásko. Nikdy jsem nikoho jako tebe nemilovala. Hrozně se mi po tobě stýská,“ zalkla se. Loučení bylo mnohem těžší, než čekala. „Nedokážu si představit, jak budu bez tebe žít, že už nikdy neuvidím tvou tvář, neuslyším tvůj hlas…“ rozplakala se a nějakou dobu nebyla schopna ze sebe vydat jediné slovo. „Navždy tě budu milovat,“ dostala ze sebe po chvíli a namáhavě se postavila na nohy. Před očima se jí objevila Siriusova tvář, šťastná, jako by se nic nestalo. „Sbohem, Siriusi Blacku, nikdy na tebe nezapomenu,“ zašeptala nakonec, dotkla se svého snubního prstýnku, který od něj dostala a nyní ho nosila pověšený na řetízku na krku, a pomalým krokem se vracela zpět do hradu, kde na ni měli čekat její přátelé. Čekalo ji další loučení, i když tentokrát o něco málo bolestnější než tohle.

 

**

 

„Jamesi?“ zastavila Lily Pottera na chodbě. „Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se nesměle.

„Co chceš?“

„Já…moc bych se ti chtěla omluvit za to, jak jsem se chovala. Nevím, co to do mě vjelo…“ Zarazila se, když viděla jeho vážný výraz.

„Je moc pozdě, Lilian,“ odvětil. „Stalo se moc věcí a já…Nejsem schopnej ti to odpustit, promiň,“ otočil se a odešel.

Lily se za ním jen bezmocně dívala a pomalu jí docházel význam jeho slov. Najednou se cítila ještě víc vinna než kdykoliv předtím. Nevěděla, kdy přesně nastal ten zlom, ale najednou opět byla tou dívkou, který bývala, než se přidala ke Smrtijedům. Zhroutila se na zem v záchvatu pláče, až nyní jí všechno docházelo. Nikdy Rabastana nemilovala, vždycky to byl jen James. Ten James, který jí před chvílí řekl, že už je pozdě.

Netušila, jak dlouho tam seděla, dokonce ani nevnímala zvědavé pohledy lidí, kteří náhodou procházeli kolem. Nic z toho ji nezajímalo. Teprve když se konečně uklidnila, se opět postavila na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Rozhodným krokem se vydala zpět na bradavické pozemky. Zatímco sestupovala dolů ze schodů, míjela plno obrazů. Ale přestože na ně hleděla, neviděla je. Jen vzpomínala na všechny ty věci, které v hradě se svými bývalými přáteli prožila. Opět ji bodlo u srdce, když na to vzpomínala. Před očima se jí opět objevil obraz mrtvého Siriuse a Karolína, která klečela vedle něj. Teprve toto byl okamžik, kdy jí všechno došlo, kdy se vše zlomilo. Teprve tam pochopila, jak hloupě a naivně se zachovala. V tu chvíli se rozhodla opustit Smrtijedy a vrátit se tam, kam patřila. A jen díky Brumbálově shovívavosti ji nezavřeli do Azkabanu jako ostatní. Jen on stále věřil v to, že je ve skutečnosti dobrá.

Konečně došla do vstupní síně a přerušila tok svých myšlenek. S povzdechem se rozhlédla kolem a pak pokračovala dál. Chtěla se přemístit pryč, ale náhle zjistila, že všechny její schopnosti, které získala díky Aiedail, jsou pryč. S mocí Karolíny zmizela i moc všech ostatních. Nevěděla to, ale nijak se tím nezabývala. Bylo jí to jedno, nestála o něco, co jí úplně zkazilo život. Byla jen ráda, že už ony schopnosti nemá.

Po několika minutách stanula na hranici bradavických pozemků. Ještě naposledy se otočila, aby opět mohla spatřit krásu Bradavic. Nikdy ji nepřestávala udivovat. Z oka jí vyklouzla osamocená slza, kterou se ani nenamáhala setřít. Zhluboka se nadechla a s hlasitým prásknutím se přemístila pryč z Anglie, aby tak navždy zmizela ze života svým bývalým přátelům.

 

**

 

Karolína už několik hodin seděla ve svém pokoji. Dlouho odkládala rozhovor, který ji čekal, ale k večeru se konečně odhodlala a vyšla ven. Či jejích přátel se okamžitě upřely na ni, jakmile vešla do obývacího pokoje.

„Musím s vámi o něčem mluvit,“ zamumlala polohlasně. Neposadila se, zůstala stát. Zhluboka se nadechla, než se sebe dostala ono jediné slovo. „Odcházím. Pryč z Londýna, z Anglie,“ soukala ze sebe. „Nedokážu tu dál žít. Ne bez něj,“ zkousla si ret, aby se nerozplakala.

„Půjdeme s tebou,“ navrhla hned Ginny a rozhlédla se po obou klucích.

„Ne, Ginn,“ zavrtěla hlavu Karolína. „Ty patříš sem, do Anglie. A s Remusem tu budete mít krásný život,“ pokusila se o úsměv. „Ale mě už tu nic nečeká. Můj život zde byl Sirius. Všechno mi ho tady připomíná. Tohle už není víc můj domov,“ rozhlédla se kolem. Možná, že to býval její byt, ale už víc jak den byl přepsán na Remuse s Ginny. To jediné pro ně dokázala udělat. „Tady už jsem udělala vše, co jsem udělat mohla. Už nejsem zachránce světa, konečně jsem jen obyčejná Karolína. A tak chci taky dál žít. Daleko od toho všeho. Od nadpřirozeného kouzlení, ovládání živlů, zvláštního přemisťování se…Vzdala jsem se své moci, protože mi nepřinesla nic dobrého. Světu, kouzelnickému světu snad ano, ale já v tom vítězství nic dobrého nevidím. O víc jsem přišla, než získala,“ odmlčela se. „Myslím, že zrovna vy mě chápete ze všech nejvíc. Jenže na rozdíl ode mě se s tím dokážete vyrovnat,“ povzdechla si, ale očima ulpěla pouze na Remusovi a Ginny. Na Jamese pohlédnout nedokázala. „Budete tu dál žít, za čas se z toho všeho vzpamatujete a všechno se vrátí do starých kolejí. Doděláte školu, najdete si dobrou práci, vezmete se… To už ale není nic pro mě. Jsem sice stále čarodějka, ale roky jsem byla zvyklá žít jako mudla a chci se k tomu vrátit, aspoň na nějaký čas. Chci začít někde znova,“ zašeptala. „Někde, kde mě nikdo nezná a nebude vůči mně mít nějaké předsudky nebo očekávání. Někde, kde se budu moct vyrovnat s tím vším,“ dokončila svůj monolog.

„Myslím, že ti rozumím,“ přikývla Ginny, přistoupila ke své kamarádce a objala ji. „Budeš mi ale chybět, Karčo. Jsi ta nejlepší kamarádka, jakou jsem si jen mohla přát,“ zašeptala jí do vlasů. „Pořád budu doufat, že si to jednoho dne rozmyslíš a vrátíš se zpátky.“

Karolína se jen pousmála, sama nevěděla, jak to bude s budoucností, co bude dál.

„Dávej na sebe pozor,“ nabádal ji Remus, když se s ní loučil.

„Neboj, budu,“ slíbila mu se slzami v očích a také objala. „Budete mu hrozně chybět, ale…je to takhle nejlepší. Mám vás hrozně moc ráda,“ objala je ještě naposled a vrátila se do svého pokoje, odkud chtěla pokračovat dál. Nějakou dobu se však ještě zdržela. Tak nějak tušila, co bude dál.

O necelou čtvrt hodinu později vešel do jejího pokoje James. Vůbec ho nepřekvapilo, že Karolína ještě neodešla.

„Věděl jsem, že tu ještě budeš,“ poznamenal.

„Myslela jsem si, že přijdeš,“ vrátila mu to.

„Chci jít s tebou,“ pohlédl jí do očí. „Stejně jako tebe, ani mě tu už nic nečeká. Rodiče jsou mrtví, moje láska už je pro mě dlouho pryč a nejlepší přítel…“ nechal větu nedokončenou. Víc říkat nemusel.

„Jsem ráda, že jdeš se mnou,“ pousmála se Karolína, pomalu vstala a objala ho. Bylo to tak správné, nakonec to byli oni dva, kdo měli skončit spolu.

James jediným mávnutím hůlky přivolal dívčin kufr, kde měla svaleny všechny své věci, a s hlasitým prásknutím se spolu s ní přemístil pryč. Vstříc novému a snad i lepšímu životu.

31.01.2009 19:37:25
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one