My world of fantasy...

89. KAPITOLA - POSLEDNÍ OKAMŽIKY

Ahoj,
takže po hodně dlouhé době jsem tu zase s kapitolou k MSM. Menší zázrak, ne?
Každopádně tahle kapitolka je úplně poslední, následuje už jen epilog. Původně měly být kapitoly dvě, ale nakonec se mi to víc hodilo takhle. Každopádně doufám, že se vám to bude líbit. I když je tahle kapitolka krapet smutná, ale znáte mě. :)
Tak ještě poprosím o hooooodně komentářů a rozepisovat se budu až u epilogu =)
Kaitlin
Mimochodem, jsou tam chyby, pak to opravím. =)

***

„Karolíno!“ ozvalo se hlasité volání, které se rozléhalo přes celý byt.

„Vždyť už jdu,“ křikla v odpověď dívka. Nechápala, kam všichni najednou tak spěchají. Celé dny se jen tak váleli doma a nic nedělali, na ničení viteálů téměř ani nepomysleli, a teď hrozně pospíchali s tím, aby už to měli z krku, aby měli konečně klid.

„No to je doba,“ uvítal ji James.

„Tak dlouho jsem tam zas nebyla,“ ušklíbla se. „Tak můžeme teda jít?“ rozhlédla se po svých přátelích.

„Čekalo se jen na tebe,“ usmál se na ni Remus. Na rozdíl od Jamese měl docela dobrou náladu. Očividně se mu líbila vidina, že brzy už budou mít všechno za sebou a bude konec.

Karolína jen přikývla a vyzvala své přátele, ať se jí chytí. Věděla, že viteály musí zničit někde, kam lidi normálně nechodí, kde si jich nikdo nevšimne, ať už budou dělat cokoliv. A že tím ničením nezničí nic jiného. Prostě potřebovali místo, které nemohli svojí činností nijak poškodit. Dlouho se hádali o tom, kde by to měli provést. Každý navrhoval něco jiného. Ať už to byl jižní polární kruh, Grand kaňon nebo odlehlé horské údolí kdesi v Himalájích. Nakonec ale přece jen zvítězilo snad nejrozumnější řešení. Odlehlá končina kdesi v Saharské poušti.

Netrvalo dlouho a všech pět přátel se objevilo na místě, které si už předtím zvolili.

„Panebože,“ vypadlo z Jamese, když se mu do očí zabodlo ostré poledníkové slunce.

„Za chvíli odsud budeme pryč,“ zamumlala Ginny. „Kde máš ty věci, Karčo?“ otočila se na svoji kamarádku.

Karolína beze slova ukázala pytel, který držela v ruce, a odstoupila několik kroků od svých přátel. Teprve poté vysypala obsah vaku na rozpálený písek. Předměty, které v něm byly až do té doby bezpečně ukryty, se zatřpytily v záři poledníkového slunce.

„Nemůžu uvěřit, že už bude po všem,“ zašeptala Ginn. „Uběhlo to tak rychle…“

Karolína jen přikývla. Cítila to samé, co její kamarádka. Taky se jí najednou zdálo, že to šlo nějak rychle. A hlavně snadno. Ale když si vzpomněla na všechny ty nesnáze, co je během plnění jejich úkolu potkaly, přehodnotila svůj názor.

„Deník, meč, prsten, pohár a medailon,“ hleděl Remus na viteály před sebou. „Zajímalo by mě, jestli si Voldemort něčeho všimne, až je zničíme. Nezdá se mi pravděpodobné, že by nezaregistroval, že mi zlikvidujeme většinu jeho duše.“

„Třeba je tak zaneprázdněný, že mu taková maličkost unikne,“ pokrčil rameny James.

„Jasně, ty by sis taky nevšiml, kdyby ti někdo najednou zlikvidoval duši,“ ušklíbl se Sirius.

„Já jo,“ ohradil se hned Potter, „ale na rozdíl od někoho nejsem…ehm, jak bych to řekl…prostě nejsem tak soustředění na ničení světa.“

Tichošlápek se opět zašklebil, ale mlčel. Stejně jako ostatní pohlédl na viteály. Nevěděl proč, ale najednou měl z toho všeho takový divný pocit. Hrozně si přál kousky duší zlikvidovat, ale jakoby ho něco od toho odrazovalo. Bál se toho, co přijde, až dokončí tuto část své práce. Snad jako první si uvědomoval, že to, co je čeká, bude mnohem horší, než všechny věci, které až do té doby zažili. Uvědomoval si, že to, co nastane, úplně změní kouzelnické společenství. Změní život všem kouzelníkům a čarodějkám v Británii a i v jiných zemích. A v neposlední řadě i jemu.

„Můžeme?“ přerušila jeho úvahy Karolína. „Siriusi?“

„Prosím?“ zeptal se zmateně.

„Musíme začít. Je to čím dál tím horší,“ pohlédla na slunce nad sebou. „Čím dřív bude po tom, tím líp pro nás pro všechny.“

Přikývl, ale úplně s ní nesouhlasil. Jak mohla vědět, jestli jim potom bude líp? Co když boj s Voldemortem vůbec nepřežijí? Co když je zabijí? Je nebo někoho jiného, kdo je jim blízký? A co když to dopadne úplně jinak, než si představují? Nikde nebylo psáno, že zrovna oni musí vyhrát. Stejnou naději na úspěch měl i Voldemort a jeho přisluhovači. Vítěz mohl být kdokoliv. Nezáleželo jen na tom, kolik má kdo bojovníků nebo moci. Většina věcí záležela jen na tom, kdo bude mít kolik štěstí a odhodlání. A s jakou kdo přijde taktikou.

„Jste všichni připraveni?“ ujišťovala se ještě Karolína. V očích měla takový podivný lesk, nic víc než zničit viteály si v tu chvíli nepřála. Nemyslela na to, co bude dál, jaké peklo může tímto činem rozpoutat. Šlo jí jen o přítomnost. Pro ni byla prioritou dokonat aspoň tuto část jejich úkolu. Nepřemýšlela nad tím, co bude dál. Nevěděla, jestli se jim podaří viteály zničit, nevěděla ani, co všechno se při tom může stát. Jen si byla vědoma toho, jaké nebezpečí tento čin provázelo. Nemohla vědět, jestli se při tom ničení náhodou nezraní nebo dokonce nezemřou. V žádné knize se nepsalo, jak přesně to mají udělat, na to museli přijít sami. Jestli ale něco věděla, tak to, že to udělat musí. Existovala-li sebemenší věc, která by Voldemorta pomohla porazit, musela to udělat. Ať už se při tom stane cokoliv. Vždycky by se našel někdo, kdo by jejich úkol dokončil.

Letmo pohlédla na Siriuse, který stále hleděl kamsi k obzoru. Jemně ho vzala za ruku, čímž ho opět donutila vnímat. Pousmála se a společně poodešli kousek dál. Byli už od viteálů víc jak patnáct metrů vzdáleni, když se dívka zastavila.

„Tak jdeme na to!“ natáhla před sebe ruce. V tu samou chvíli ale mávla rukou a vytvořila kolem nich stříbřitý, téměř nepostřehnutelný štít, jenž je měl chránit. Ji samotnou chránil ze všech nejméně, nechtěla zbytečně plýtvat své síly a ještě štít zvětšovat, ale na druhou stranu zase musela ochránit své přátele.

Aniž by se jakkoliv domlouvali, v tu samou chvíli všichni seslali na viteály svá kouzla, navlas totožná. Každý z nich měl za úkol zničit jednu část Voldemortovi duše. Byli však nuceni vybrat si kouzlo, které čerpalo energii z nich samých.

Připadalo jim, že to trvá celou věčnost. Jen nehnutě stáli a snažili se viteály zlikvidovat, zatímco kouzlo z nich pomalu odčerpávalo energii. Po deseti minutách už začínali být unavení, zatímco předměty před nimi vypadaly stále stejně.

Netrvalo dlouho a Remus s Ginny sklonili hůlky a vyčerpaně se svezli na zem. V další chvíli je následovala i Karolína se Siriusem, jen James zůstal stát, stále pevně odhodlán dokonat to, co začal. Nehodlal to jen tak vzdát. Ne, když už došli tak daleko.

„Jamesi, už toho nech,“ zamumlala polohlasně Karolína. „Vždyť tě to úplně vyřídí.“

Potter však jen zatnul zuby a dál tvrdohlavě udržoval kouzlo. Věděl sice, že už je na konci svých sil, že už moc dlouho nevydrží a pravděpodobně omdlí, ale musel to udělat. Musel viteály zničit. To byl ten důvod, proč byl na tomto nehostinném místě, proč dobrovolně trávil v nitru Saharské pouště tolik času.

Pomalu už to začínal vzdávat, začínal ztrácet naději, když se pořád nic nedělo, ale pak ucítil, jak se vedle něj někdo postavil a seslal na viteály další kouzlo. Netrvalo ani dvě vteřiny než hromada předmětů zničehonic explodovala a odhodila všech pět přátel několik desítek metrů daleko.

Minutu dvě se ani jeden z nich nepohnul. Vypadalo to, že výbuch vykonal své, ale pak se konečně někdo probral.

„Jste v pořádku? Karolíno? Siriusi?“ pohlédl na své přátele, kteří bezvládně leželi v písku. „Ginny! Remusi!“ zvolal James už značně hystericky. „Proberte se!“ doplazil se ke Karolíně, která byla nejblíže, a zatřásl s ní.

„Jamesi,“ zachroptěla dívka po chvíli.

„Díkybohu,“ vydechl James.

„Co se stalo?“ nadzvedla hlavu a zmateně se na něj podívala.

„Vybouchlo to. Všechno. Zničehonic.“

„Takže to zabralo,“ padla dívka zpět na zem.

„Tos byla ty, kdo…“ začal.

„Nemohla jsem tě v tom nechat,“ pokusila se o úsměv, který jí ale v dalším okamžiku zamrzl na tváři. „Proboha!“

Bez jediného slova se pokusila postavit, ale když zjistila, že na to nemá dost sil, po kolenou se doplazila k Siriusovi, který ležel pár metrů od ní.

„Prober se,“ vzala jeho hlavu do dlaní. „Prosím, jen se prober,“ sténala, zatímco se mu snažila nahmatat pulz. „Jamesi!“ křikla zoufale na svého kamaráda, který se mezitím přesunul k Ginny a Remusovi.

„Zkus ho proplesknout,“ poradil jí, aniž by k ní vzhlédl. Měl dost práce se svými dalšími dvěma kamarády.

Karolína přikývla, ale pak ji napadlo něco jiného. Rozhodně přesunula jednu svou ruku nad mladíkův obličej. V další chvíli už na jeho tvář dopadla sprška ledové vody.

„Kterej debil!“ probral se okamžitě Black.

Dívka se však jen usmála a objala ho. Očividně byl úplně v pořádku, když dokázal nadávat.

„Co se proboha stalo?“ nakrčil Sirius čelo, když se trochu zorientoval.

„To by mě taky zajímalo,“ přidala se k němu Ginny, která už byla taky při vědomí. „V jednu chvíli jsme leželi na zemi a pak si už jen pamatuju, jak letím vzduchem a…“ snažila si vzpomenout. „Pak už byl jen náraz a tma.“

„Viteály,“ řekla jednoduše Karolína.

„Ale jak…“ nechápala Ginny a pohlédla na Jamese.

Ten ale jen pokrčil rameny. „Hlavní je, že je po nich,“ pohlédl k místu, kde prve stáli. Nyní tam byl několikametrový kráter. Bylo víc jak zřejmé, že předměty, do kterých Voldemort ukryl části svých duší, nadobro zmizely z povrchu země. A spolu s nimi zanikla i většina Voldemortovy duše. „Ale některých těch věcí je škoda,“ dodal Potter. „Ten meč se mi líbil.“

„Jo, ten se mi taky líbit,“ souhlasil s ním Sirius. „Ale hlavní je, že jsme zničily ty viteály. I když jestli se někdy někdo dozví o tom, jaké vzácnosti jsme dneska zlikvidovali…“ ušklíbl se. „Rozhodně by nám za to nepoděkovali.“

Karolína se jen rozpustile usmála. „Měli bysme pomalu jít.“

„Proč pomalu? Proč ne rychle?“ vytřeštil na ni James oči. „Čím dřív odtud vypadneme, tím líp.“

„Počkej,“ zarazila ho. „Nemysli si, že tímhle to končí. Jestli Voldemortovi došlo, co jsme udělali, nenechá to jen tak. Někdo musí do Bradavic za Brumbálem. Musíme svolat Řád.“

„Já tam dojdu,“ nabídl se Remus.

„Vyřiď mu, ať co nejrychleji přijde na ústředí. I ostatní profesoři z Bradavic. My seženeme ostatní. Ale to Brumbálovi všechno vysvětli. Teď už v tom jedeme všichni dohromady.“

Remus jen přikývl a přemístil se pryč.

„A my jdeme na ústředí,“ vydechla Karolína a zmizela v oblaku stříbrného kouře. Ostatní ji po chvíli následovali.

„Myslíš si, že opravdu přijde na to, co se stalo?“ vyptával se James, jakmile se ocitl v domě spolu s ostatními.

„Předpokládám to. Možná, že když viteály ničil Harry a ostatní,“ pohlédla na Ginny, „tak už byl Voldemort natolik soustředěný do sebe, že si toho nevšiml. Ale teď je to jiné. Musí něco tušit, jen si vzpomeňte na Malý Visánek, čekali na nás. A navíc má Lily. Jestli mu řekla jen něco málo z toho, co ví, tak mu to muselo dojít. Není blbej,“ ušklíbla se.

„Myslíš, že proti němu a jeho smrtijedům máme šanci?“ pohlédla na ni Ginn.

„Nevím, Ginny, nevím. Kdo ví, kolik dalších přívrženců si Tom sehnal, zatímco my jsme se sháněli po viteálech. O tom snad bude vědět víc Brumbál. A než ten dorazí…“

„Neměli bysme zatím sehnat ostatní z Řádu?“ zeptal se najednou Sirius.

„Jen tak náhodou,“ dodal James.

„Samozřejmě, že měli,“ probodla ho očima Ginny, sáhla si na krk, kde měla stále pověšený přívěšek fénixe, znak Fénixova řádu. „Affilitio,“ zamumlala. Vzápětí se napojila na všechny členy Řádu a během chvíle jim vyřídila, co potřebovala. „Hotovo,“ vydechla, když ukončila rozhovor.

„Tak teď už nezbývá než čekat, až dorazí,“ přikývl Sirius a spolu s ostatními se přesunul do místnosti, kde obvykle probíhala porada Řádu.

Během čtvrt hodiny dorazili téměř všichni členové Řádu. Postupně se s Karolínou, Siriusem, Jamesem a Ginny přivítali a samozřejmě se nezapomněli zeptat na to, co celou dobu dělali, jak se měli a podobně. Ani jeden z nich však na ty otázky neodpovídal, nikomu se to nechtělo dvacetkrát opakovat. Čekali, až budou všichni, až dorazí i Remus s Brumbálem a ostatními lidmi z Bradavic. Po dalších deseti minutách ostatní konečně dorazili.

„Jak vidím, jsme tu úplně všichni,“ rozhlédl se Brumbál ještě ve dveřích. „Tím lépe,“ povzdechl si a posadil se na svoje místo. „Podle toho mála, co jsem stačil vyslechnout, nás čekají hodně krušné chvíle,“ pohlédl na Karolínu, Siriuse a jejich přátele. „Můžete?“ zeptal se.

Sirius pohlédl na své kamarády, než si vzal slovo. Teprve poté se zaměřil na členy Fénixova řádu. „Jak určitě víte, poslední dobou jsme pracovali na něčem, co by nám mělo pomoct zničit Voldemorta, navždy se ho zbavit,“ začal rozvážně. „Dávno jsme věděli, co musíme udělat, abychom byli schopni Voldemorta porazit. Teda ony to věděly dávno,“ pohlédl na Karolínu a Ginny. „Jak asi většina ví, obě dvě se tu objevily před více jak rokem a půl. Nikdo je neznal, nikdo o nich nic nevěděl. Jakoby se objevily jen tak zničehonic,“ pohlédl na Karolínu a usmál se.

„Kam tím míříš?“ skočila mu do řeči Andromeda Tonksová.

„Myslím, že je na čase vám všem říct pravdu. Může to být poslední příležitost, kdy mám tu možnost k vám být upřímná,“ povzdechla si. „A stejně tak Ginny,“ otočila se na svoji kamarádku. „Ani jedna sem popravdě nepatříme. Zatímco Ginn je z budoucnosti, já…“ zadrhla se. „Z jiného světa, jiného paralelního světa,“ dokončila větu. „A prosím, nepřerušujte mě,“ pohlédla prosebně na ostatní. Viděla jejich šokované výrazy i to, že mají na jazyku spousty otázek. Aspoň ti, kteří to nějak stačili vstřebat. „Žila jsem v České republice v roce 2007,“ postavila se a začala přecházet po místnosti. „Ve své podstatě jsem žila obyčejný život středoškolačky. Trápily mě obyčejné věci, žádný kouzla, žádná magie. Nic z toho tam neexistovalo. Přesto jsem ale o kouzelnickém světě věděla hodně. I když náš, můj svět byl zcela zbaven všech kouzel, našli se lidé, kteří zřejmě do ostatních světů viděli. A poté o tom psali. Zřejmě si jen mysleli, že je to výplod jejich fantazie, ale ve skutečnosti vše, co napsali, byla pravda. Popisovali cizí životy, aniž by věděli, že něco takového skutečně existuje. Jen jinde, v jiné rovině. To jsem já sama pochopila teprve tehdy, když jsem se ocitla tady,“ rozmluvila se. „Milovala jsem knížky o kouzelnickém světě. O vašem světě. O Ginnině světě,“ podívala se na svoji kamarádku. „A vlastní chybou, zvědavostí jsem se sem nakonec dostala. Nenávratně jsem se ocitla v tomto světě, bez sebemenší naděje, že bych ještě někdy viděla svou rodinu a kamarády. Pro ně jsem se stala mrtvá,“ povzdechla si a na okamžik se odmlčela. „Když jsem se tu objevila, potkala jsem Ginny a… Dostala jsem úkol, zničit Voldemorta. Vlastně i kdybych ho nedostala, musela bych ho zničit. Když znáte budoucnost, nemáte jinou možnost,“ pohlédla na Ginn.

„Jak to myslíš s tou budoucností?“ zeptal se opatrně Fabian Prewett.

„Když jsem říkala, že jsem četla o kouzelnickém světě, byl to hlavně Ginnin svět.“

Ginny přikývla. „Jak Karolína řekla, pocházím z budoucnosti, asi tak dvacet let vzdálené,“ zahleděla se do stolu a přemýšlela, jak pokračovat. „Když jsem byla malá, většina lidí si myslela, že Voldemort je mrtvý, že ho porazil,“ pohlédla nejistě na Jamesi, „Harry Potter. Syn Lily a Jamese Potterových.“

Viděla, jak se všichni automaticky otočili na Jamese. Ten se je ale snažil ignorovat. Nebyl zrovna nadšený z toho, že to tu Ginn vypráví, ale věděl, že je to nutný. Nerad ale slyšel tuto verzi budoucnosti. Budoucnosti, která mohla přijít, ve které by mohl být šťastný s Lily, i když jen na okamžik.

„Lily se za svého syna obětovala a tím ho tak ochránila, když na něj Voldemort seslal avadu. Poté Pán zla zmizel a většina kouzelnického světa si opravdu myslela, že je mrtvý. Už ale v prvním ročníku Harryho se ukázalo, že to tak není,“ pokračovala. „Část Voldemorta dokázala přežít a pomocí mladého učitele obrany proti černé magii se dostal do školy s úmyslem získat Kámen mudrců a znova získat zpět své tělo a svou moc. Ale díky Harrymu a jeho přátelům se to nepodařilo,“ odmlčela se na okamžik. „V dalším roce, když jsem já nastoupila do školy, byl Harry vystaven další zkoušce. Byla otevřena Tajemná komnata a několik studentů bylo proměněno na kámen a…“ zalkla se. Nerada vzpomínala na svou minulost. I když už to bylo tak dlouho, pořád to bolelo. Nikdy se jí nepřestalo úplně stýskat. Pořád jí ti lidé chyběli.

Karolína na ni soucitně pohlédla a dál pokračovala sama. „Harrymu a jeho přátelům, Hermioně a Ronovi,“ upřesnila a zahlédla, jak se na tváři Molly Weasleyové objevil překvapený výraz, který přešel do nevěřícného, „se podařilo zjistit, jak se do Komnaty dostat. Nakonec Harry zabil baziliška, který se tam dole ukrýval a zničil i původce toho všeho zla, vzpomínku Toma Raddlea.“ Nemusela vysvětlovat, kdo to je. V Řádu všichni znali Voldemortovo pravé jméno. „V Harryho čtvrtém ročníku se…“

„…podařilo Voldemortovi opět získat své tělo a svou moc,“ skočila jí do řeči Ginny. „Harry byl nucen sledovat, jak mu před očima zabíjí spolužáka a jak Pán zla povstal přímo před jeho očima. Jen díky pořádné kupě štěstí se mu podařilo uprchnout. Víc jak rok ale kouzelnické společenství nevěřilo, že je Voldemort opravdu zpátky. Udělali z něj a z Brumbála,“ pohlédla na bradavického ředitele, „blázny a všemožně se je snažili zesměšnit, jen aby nemuseli přiznat pravdu. Ale na konci roku, když se Voldemort objevil na ministerstvu a…“ pohlédla na Siriuse a stiskla rty. „Ministerstvo muselo uznat, že je zpátky, viděli ho na vlastní oči.“

„Teprve potom Brumbál pověděl Harrymu věštbu, která byla vyřčena ještě před jeho narozením,“ doplnila ji Karolína.

„Jakou věštbu?“ zajímala se okamžitě Kristin Potterová.

„Tuhle: Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na sklonku sedmého měsíce roku,“ odříkávala. Znala tuhle věštbu nazpaměť. „A Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, protože ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až bude sedmý měsíc umírat…“ dokončila. „A Voldemort Harryho poznamenal jizvou na čele ve tvaru blesku. To jediné mu způsobila kletba smrti.“

„A v šestém ročníku,“ vzala si slovo zase Ginny, „mu Brumbál pověděl o viteálech. Částech Voldemortovy duše, které ukryl do různých předmětů. Celý rok po nich s Brumbálem pátrali. Jenže na konci roku byl Brumbál zabit a Harry zůstal sám. Společně s Ronem a Hermionou se jim podařilo zničit všechny ostatní viteály. Pak se strhla bitva,“ objevily se jí v očích slzy. „Přímo na bradavických pozemcích,“ pokračovala, zatímco po tváři jí stékaly slzy. „Přidali se k nám i kentauři a jezerní lidé. Věděli, že se rozhoduje i o jejich osudu, že je v sázce osud celé Británie, možná i světa. Mě samotnou trefil Malfoy kouzlem Sectumsempra a přežila jsem jen díky mému bratrovi, který mě rychle přenesl do nemocnice, kde se o mě už postarali. Ale ostatní…“ snažila se zadržet pláč. „Z těch, které jsem znala a měla ráda, přežil jen jediný člověk. A protože ten se psychicky úplně zhroutil, zůstala jsem sama. Přišla jsem o všechno. O rodinu, přítele, přátele…Bylo pro mě vysvobozením, když jsem se najednou ocitla tady. Dostala jsem druhou šanci a tu nechci promarnit.“

„Jedno by mě ale zajímalo,“ pohlédl na ni podezřívavě Moody. „Jak víš všechno tak přesně? U Karolíny to chápu, když si to přečetla. Ale u tebe…“

„Všechno jsem to prožila,“ pohlédla na něj smutně. Ronald byl můj bratr, Hermiona má kamarádka a Harry můj přítel,“ pokrčila rameny. „Věděla jsem o všem, jen mě občas nenechali jít s nima. Pro Rona jsem vždycky byla malá sestřička, i když jsem byla jen o rok mladší. Ale i když jsem něco neprožila, vždycky jsem všechno slyšela. Většinou od Rona nebo od Hermiony. Navíc rodiče byli ve Fénixově řádu, který Brumbál po návratu Voldemorta opět obnovil.“

„Jak vlastně dopadla ta…poslední bitva?“ zeptala se váhavě Alice Longbottomová.

„Pro nikoho to nebylo vítězství. Zemřel Harry i Voldemort. Kdo se pak mohl radovat, když skoro všichni zemřeli? Obětovali se pro dobro ostatních? Včetně vašeho syna? Proto jsme teď s Karolínou tady. Aby to tentokrát dopadlo jinak. Nikdo z vás si nedovede představit, jaké hrůzy jsme prožili, kolik jsme ztratili lidé během několika málo let. Co všechno jsme museli kvůli Voldemortovi obětovat. Není nic horšího, než že ztratíte všechno, na čem vám záleželo. Teď to tak ale nesmí dopadnout. I když je Voldemort silnější než byl v mé době, máme mnohem větší šanci ho porazit. Jsme lépe připraveni,“ vstala. „A už víme, co nás čeká. Sirius a Karolína mají tu moc porazit Voldemorta a Belatrix Lestrangeovou. Všichni dostali dar, dar ovládat živly,“ pohlédla na své přátele. „A nejen to. Mají větší moc, než většina kouzelníků, kouzlí bez hůlky, ale hlavně jsou sehraní. I když protivník ovládá téměř to samé, nemá šanci vyhrát. Zlo nikdy nemůže úplně zvítězit,“ pousmála se.

V další chvílí domem otřásl výbuch, až se někteří členové Řádu vylekali.

„Je to tady,“ zašeptal Sirius.

„Zvládneme to,“ pravila Ginn pevným hlasem. „Ale ne sami,“ pohlédla na Kingsleye, Andromedu, Moodyho a Stonea. „Potřebujeme pomoc bystrozorů.“

„Jak se asi tak dostaneme na ministerstvo, když je venku plno Smrtijedů?“ zeptal se Stone.

„Jednoduše,“ přistoupil k němu a k Moodymu Remus. Ještě se otočil na Karolínu, přikývl a v další chvíli se společně s nimi přemístil pryč z místnosti.

„Tak fajn. Ostatní už je jen na nás,“ obrátila se k ostatním Karolína. „To, co nás teď čeká, nebude nic lehkého. To všichni víme. Ale jak řekla Ginny, máme šanci vyhrát. Jen si musíme věřit a snažit se ze všech sil. Nesmíme propadnout panice ani vzteku.“

„Vyjděte ven, vy zbabělé krysy!“ ozval se v dalším okamžiku Voldemortův hlas a domem otřásl další výbuch.

„Voldemort teď bude nejspíš trochu rozčilený,“ ušklíbl se James. „Asi už zjistil, že jsme mu zničili všechny viteály.“

„Půjdu si s ním promluvit,“ objevil se na Karolínině tváři úšklebek.

„Ne!“ zvolalo okamžitě několik hlasů.

„To bude v pořádku,“ potřásla hlavou. „Jen ho chci na chvíli zabavit. Oni,“ kývla na Jamese, Ginny a Siriuse, „vás mezitím přenesou na ministerstvo. Nemůžeme bojovat s Voldemortem tady. Navíc tam už na vás čeká pomoc. Ale pokud se někomu zdá, že na to nemá, má poslední šanci odejít,“ přejela je rychlým pohledem. Když se ale nikdo ani nepohnul, usmála se a vyšla ze dveří. Ostatní během půl minuty také opustili dům.

Karolína mezitím dospěla k brance, která ohraničovala pozemek. Už z dálky viděla Voldemorta a jeho Smrtijedy. Věděla, že dnes tu jsou všichni. I ti, kteří se k Pánovi zla přidali teprve před nedávnem. Viděla tváře, které pro ni byli nové. Voldemort si byl až moc dobře vědom, jaké nebezpečí mu nyní hrozilo a rozhodně to nechtěl podcenit. Vypustil do boje celou svou armádu.

„Tak fajn,“ zamumlala Karolína a popošla o několik kroků vpřed. Vzápětí se ocitla v zorném poli všech jejích protivníků, kteří na nic nečekali a vyslali na ni několik kouzel, se kterými si však hravě poradila. Nebyla tak pošetilá, aby vyšla ven bez štítu.

„Dost!“ zakřičel najednou Voldemort. „Kde máš ostatní?“ zahřměl směrem ke Karolíně.

„Prosím?“ podivila se. „Jaké ostatní? Napadneš mě v mém domě a myslíš si, že tam bude ještě někdo?“

„Přestaň si se mnou hrát! Moc dobře vím, že tohle je sídlo Fénixova řádu!“ vztekal se.

„A ty něco vidíš?“ hrála dál svou hru. Bylo to naposled, co ho mohla takhle provokovat a hodlala toho využít. Navíc když mluvil, nehrozilo jí, že ji zabije.

„A dost! Moc dobře vím, co jste udělali. A tys určitě musela vědět, co bude následovat,“ uhodil na ni.

„Fajn,“ zvážněla. „Ale snad si nemyslíš, že jsem tak pošetilá, abych přivedla své přátele sem. Chceš riskovat odhalení našeho světa? Rozpoutat bitvu na dohled mudlům? Jestli ty jsi tak bláhový, že bys to riskoval, tak my ne!“ zvolala a přemístila se pryč. Věděla, že ji Voldemort bude okamžitě následovat. Přesně to byl její plán. Chtěla využít moment překvapení, který by jim mohl pomoci. Takže jakmile se ocitla na ministerstvu, po Siriusově boku, otočila se na ostatní. „Připravte se!“ stačila ještě křiknout.

V dalším okamžiku se všichni Smrtijedi objevili jen kousek od nich. Bystrozoři, kteří už stáli po boku Fénixů, ani na okamžik nezaváhali a vyslali na přívržence Pána zla první salvu kouzel. Hned na to se k nim přidali i členové Řádu a boj se rozpoutal naplno. Poslední bitva začala.

 

***

 

Přestože se to mnohým zdálo zvláštní, Karolína se společně se Siriusem stáhli dozadu a pozorně sledovali boj. Hned během prvních vteřin si uvědomili, že tam něco nehraje. A po chvíli pozorování jim i došlo co. Voldemort společně s Bellou a Lily nebojovali. Postávali několik metrů od svých Smrtijedů a pozorovali vývoj situace. Ani jeden nevypadal na to, že by hodlal vyjít do boje. Skoro to vypadalo, že se na něco soustředí. A že šetří své síly na něco většího, než obyčejný boj.

Z toho důvodu ani oni neplýtvali svými silami. Až moc dobře si byli vědomi faktu, že oni jsou ti, kdo můžou Voldemorta a jeho dvě společnice dostat na kolena. Nemohli se jen tak vrhnout mezi Smrtijedy a riskovat, že je někdo zraní nebo oslabí dřív, než se dostanou k těm dozadu. Potřebovali veškerou energii a sílu, kterou v sobě měli. Teď byli rádi za to, že po příchodu na ústředí do sebe nalili několik povzbuzovacích lektvarů. Bez nich by tu jen tak nestáli, plni energie a odhodlání vyhrát.

Tohle se mi vůbec nelíbí,“ prohodil Sirius směrem ke Karolíně. Nechtělo se mu mluvit nahlas, přišlo mu to zbytečné. A nebezpečnější.

Zajímalo by mě, co ti tři asi tak mají v plánu,“ nadhodila dívka a upřeně hleděla na své protivníky. „Tohle není normální.“

Myslím, že budeme muset počkat, než udělají první krok,“ mínil Black. „Jiná možnost mě nenapadá.“

Karolína jen přikývla a vystoupala o několik kroků výš. Měla odtamtud tak lepší rozhled. Zároveň však věděla, že je jejich protivníci nemůžou vidět. Oba na sebe použili zastírací kouzlo, jakmile boj začal.

Sirius ji během okamžiku napodobil. Na rozdíl od ní ale nesledoval Voldemorta, Bellu a Lily, ale obrátil svou pozornost na bojiště. Potřeboval vědět, co se děje s jeho přáteli, s lidmi, které měl rád. Věděl, že kdyby někomu z nich hrozilo nebezpečí, ani na okamžik by nezaváhal a vydal by se mu pomoct.

 

***

 

Jakmile bitva začala, James využil své schopnosti a zneviditelnil se. Zcela nepostřehnut se dostal dál na bojiště a vyřídil několik mladých Smrtijedů. Ti zůstali bezvládně ležet na zemi, ale stále žili. Jamesovi bylo jasné, že nejsou u Voldemorta moc dlouho a doufal, že ve skutečnosti nejsou tak špatní, jen se nechali zlákat. Chtěl jim dát druhou šanci. Kouzlem je pak přepravil stranou od ostatních, aby je někdo náhodou neušlapal, a poté je svázal a zaklel tak, že se dřív jak za hodinu nemohli probudit. Teprve potom pokračoval dál.

Netrvalo dlouho a narazil na Eileen Cressovou, která bojovala s Alicí Longbottomovou. Stál jen kousek od ní, těsně za jejími zády, takže pro něj nebylo těžké se jí zbavit. Bylo mu jedno, jak moc je to zákeřné. Ve válce bylo dovoleno vše, pro jednou se nemohl chovat jako Nebelvír, s tím by moc daleko nedošel. Musel být stejní jako jeho protivníci, stejně podlý a nevypočítavý.

Nevšiml si ale, že si jeho činu všiml někdo, kdo to vůbec vidět neměl. A tak než se James nadál, letělo na něj nějaké kouzlo. Jen tak tak se mu vyhnul. Až potom si uvědomil, že aniž by o tom věděl, už nebyl neviditelný. A ani už neměl možnost, aby opět zmizel všem z očí. Všimli si ho. Přinejmenším už o něm věděl Rabastan Lestrange.

„Tak jdeme na to,“ zamumlal si James pro sebe a pustil se do boje, stejně jako Lestrange mladší.

 

***

 

Ginny se na rozdíl od Jamese pustila do boje rovnou. Už jednou něco podobného zažila a tentokrát měla mnohem víc zkušeností a schopností. Věděla, co má a nemá dělat. Soustředila se na to, co se dělo před ní, snažila se, aby jí nic neuniklo. Aby nikdo neměl šanci dostat se jí za záda. Tentokrát se nehodlala nechat zranit nebo zabít. Byla odhodlaná postavit se všemu, co by se jí mohlo připlést do cesty. Byla odhodlána vyhrát.

Po boku ostatních z Fénixova řádu postupovala dál do středu obrovské haly, až se ocitla až v první linii. Ani nevěděla, jak se tam dostala, ale v tu chvíli to neřešila. Věděla, že pokud má šanci někdo to zvládnout, byla to ona. Připravovala se na tuto chvíli, a když konečně nastala, musela toho využít a ukázat, co všechno v ní je. Věděla, o kolik je silnější než v minulé bitvě. I tenkrát nějakou dobu využila, než se octila proti Malfoyovi.

Pomalu postupovala dál a dál, sesílala na Smrtijedy jedno kouzlo za druhým a nestarala se, jestli trefila svůj cíl. Někoho hledala. Muže, se kterým si to už dávno chtěla vyřídit. Než ho ale stihla najít, Dorcas Loučková, která byla až do té chvíli po jejím boku, se najednou zhroutila k zemi. Ginn se po ní rychle ohlédla, ale to byla chyba. V zápětí ji nějaké kouzlo zasáhlo do nohy a ona se ocitla na zemi. S nenávistí vzhlédla ke Smrtijedovi, který se spokojeně poškleboval kousek od ní.

„Šmejde,“ mumlala si sama pro sebe. „Jen si nemysli, že ti to jen tak projde,“ vyskočila zase na nohy a seslala na dotyčného hned několik kouzel. Bylo jí jedno, jestli Smrtijeda zabije nebo zraní. Neměla s nimi soucit, jako měl například James. Na rozdíl od něj už přišla o tolik lidí, které milovala, že si něco takového nemohla dovolit. A ani nechtěla.

„Sakra,“ zaklela, když se k jejímu protivníkovi přidal další Smrtijed. Nelíbilo se jí, že jsou v přesile, ale nemohla s tím nic dělat. S novým elánem se vrhla opět do boje a po chvíli se jí podařilo i zjistit, s kým to vlastně má tu čest. Masky, které až do té doby měli Smrtijedi na tváři, se najednou octily na zemi a Ginn hleděla do tváře Nottovi a Narcise Blackové.

„Moc ráda vás zase vidím,“ prohodila Ginny v okamžiku, kdy se vyhýbala jedné kletbě. „To už vážně nic lepšího neumíte?“ podivila se, když na ni seslali obyčejné mdloby.

„Neměla byste je tak dráždit, Brownová,“ objevil se najednou vedle ní Moody. „Jsou pak mnohem nebezpečnější,“ ušklíbl se a vrhl se na Notta.

„Ať si,“ zasmála se Ginn a soustředila se už jen na Narcisu. Ona sice nebyla ten člověk, kterého si přála zničit, ale v tu chvíli jí to nijak nevadilo. Byla Smrtijedka a to rozhodovalo o všem. Po nějaké době se jí konečně podařilo dostat Blackovou na kolena. Chvíli na ni povýšeně hleděla a užívala si její bezmocnost, zatímco v ruce svírala její hůlku, ale pak na ni seslala jen kouzlo, které ji mělo uvést do hlubokého bezvědomí. Zjistila, že není schopná ji zabít. Narcisa pro ni pořád byla jen neškodný protivník, ne někdo, koho by se měla opravdu bát a kdo si zasloužil být zabit. Někde v koutku mysli možná věřila, že Narcisa ještě není tak zatracená, že ještě může dostat druhou šanci, na rozdíl od ostatních.

„Rozhodla jste se správně,“ ozval se vedle ní Moodyho hlas.

„Myslíte?“ odvětila posměšně dívka.

„Blacková ještě nikoho nezabila, není na vás, abyste ji soudila.“

„Vy jste ale Notta očividně odsoudil,“ pohlédla na mrtvého Smrtijeda na podlaze.

„Stejně jako on odsoudil Dorcas,“ pohodil bystrozor hlavou kamsi za ně a pustil se do boje s dalším Smrtijedem.

Ginn ještě pár vteřin hleděla za starým bystrozorem, než i ona sama našla dalšího protivníka. Reguluse Blacka.

 

***

 

Remus se stejně jako Ginny rovnou vrhl do boje. Ale zatímco jeho přítelkyně se rovnou prodrala do prvních řad, on zůstával opatrnější a držel se vzadu. Měl tak lepší přehled o tom, co se kde děje a nemusel si v jednom kuse krýt záda. Když ale viděl, jak kousek od něj padl k zemi nějaký bystrozor, nemohl už déle váhat. Během chvíle zaujal mužovo místo a převzal jeho protivníka, Antonína Dolohova.

Aniž by s ním ztratil jediné slovo, bez zaváhání na něj vyslal své první kouzlo. Nepočkal, jestli ho Smrtijed vykryje nebo ne a okamžitě seslal další. Věděl, že jediné zaváhání ho může stát život. Nějakou dobu se svým protivníkem bojoval, než se Smrtijedovi podařilo nalézt jeho slabé místo. Aniž by Remus věděl jak, najednou se ocitl ve vzduchu a přistál pár metrů od místa, kde až do té doby stál. Slyšel, jak se Dolohov posměšně směje, viděl, jak zvedl hůlku a vydal se k němu. Chtěl se zvednout a bojovat dál, uvědomil si však, že náraz mu zlomil pravou nohu a on se tak nemůže postavit. Přesto však pozvedl hůlku a čekal, až se k němu Smrtijed přiblíží.

Než tam ale Dolohov stihl dojít, objevil se najednou mezi ním a Remusem James. Lupin netušil, kde se tam najednou vzal, ale byl mu za to vděčný.

„Být tebou si to rozmyslím,“ prohodil James směrem k Dolohovovi.

„Opravdu?“ ušklíbl se Dolohov, když se mu po boku objevil Travers, Rosier a Rabastan Lestrange.¨

„Jak jsem řekl,“ stál si za svým Potter a připravil se na útok. V rychlém sledu pak seslal na své protivníky hned několik nebezpečných kouzel, zatímco sám sebe chránil jedním z nejúčinnějších štítů, které znal.

„Nepotřebuješ trochu pomoci?“ ocitl se najednou vedle něj Fabian Prewett i se svým bratrem a s dalším členem Řádu, Caradocem Dearbornem.

„Rozhodně by to neuškodilo,“ usmál se James a koutkem oka sledoval, jak nějaký další člen odtáhl Remuse do bezpečí.

Opět se vrhnul do boje, tentokrát byl však souboj vyrovnaný. Byli to čtyři proti čtyřem. Chvíli ani jedna strana neměla navrch, ale pak jedno z kouzel proniklo obranou Řádu a zasáhlo Dearborna. Ten se okamžitě sesunul k zemi, patrně mrtev.

James se s prapodivným leskem v očích podíval na toho, kdo za to byl odpovědný, připraven ho poslat tam, kde slunce nesvítí. A Rosier si toho byl zřejmě vědom. Poodstoupil o několik kroků dál, jen aby byl co nejdál od Pottera. To, jak se na něj díval, se mu vůbec nelíbilo. Nikdy nic takového neviděl.

To už se ale James pustil do boje. Nevěděl, kde se v něm najednou bere tolik odvahy, možná ho posílila smrt muže, kterého už nějakou dobu znal. Než se ale Rosier stačil vzpamatovat, jeho hůlka letěla někam mezi ostatní bojovníky a on sám ležel bezmocně na zemi. Prosebně vzhlédl ke svému protivníkovi, ale ten jako by ten pohled ani neviděl. Bez sebemenšího slitování z jeho úst vyšla dvě slova a na Smrtijeda se řítil zelený paprsek smrti. V další chvíli už byl Rosier mrtev.

Jamesovi však nebyla dopřána ani chvíle oddechu. Jakmile jeho protivník vydechl naposled, stanul proti němu další. Dvanácterák znova stál proti Rabastanovi Lestrangeovi.

 

***

 

„Moc ráda tě vidím, Regulusi,“ usmála se Ginny sladce na svého nového protivníka. „Copak, chceš se přidat ke své sestřence?“ pohlédla na Narcisu ležící na zemi.

„Aby ses k ní nepřidala ty,“ probodl ji pohledem Black a pustil se do boje.

Ginny brzo poznala, že Regulus pro ni není úplně rovnocenný protivník. Dokonce ani neměla to srdce, aby na mladíka seslala nějaké hodně nebezpečné kouzlo. Čím dál tím víc si začínala uvědomovat, kdo všechno se k Voldemortovi přidal. Začínala chápat, proč to Regulus udělala a trochu jí ho začalo být líto.

„Víš, nemuselo by to tak být,“ křikla na něj v jednom momentě. „Pořád máš šanci toho všeho nechat.“

„Vtipný,“ zavrčel Regulus a Ginn se na poslední chvíli vyhnula letící kletbě.

„Ještě nejsi úplně ztracený. Pořád máš možnost se od něj odtrhnout. Přidat se k nám,“ pokračovala Ginny. „Nejsi úplně zatracený, Regulusi,“ pohlédla na něj.

„Co ty o tom víš,“ zamumlal tak, že ho dívka skoro neslyšela.

„Můžeš toho nechat. Nemusíš dopadnout jako ostatní Smrtijedi. Nedopusť, aby ses stal vrahem,“ přesvědčovala ho. Ani nevěděla, proč to vlastně dělá, ale měla pocit, že tak to má být. „Nejsi zlý člověk.“

„Nic o mě nevíš,“ zavrtěl hlavou.

Nevěděli, ve kterém okamžiku přestalo bojovat a jen tak stáli naproti sobě. Ani si neuvědomovali, že se nějakým způsobem dostali úplně na okraj bojiště.

„Ale myslím, že vím, jak se cítíš,“ pronesla Ginn. „Taky jsem měla sourozence a vím, co to je, snažit se jim vyrovnat, obzvlášť když jsou starší. Ale takhle nikdy nebudeš lepší než Sirius. Máš ještě šanci to změnit, přidat se na tu správnou stranu. Nemyslím si, že bys Siriusem někdy opovrhoval, naopak ho obdivuješ za odvahu, jakou musel prokázat, když se vzepřel své rodině a rozhodl se nebýt jako oni. A sám chceš to samé. Udělej to, dokud ještě máš šanci. Nepromarni ji,“ naléhala na něj.

Regulus však zavrtěl hlavou a opět pozdvihl hůlku, připraven znova začít souboj.

„Nedělej to, Regulusi,“ pokračovala Ginny. „Nenuť mě, abych ti musela ublížit.“

„Já už nemám další šanci,“ pronesl Black.

 

***

 

„Co to tam ta Ginny vyvádí?“ divil se Sirius, zatímco pozoroval svou kamarádku a svého bratra. „Je normální?“

„Je to Ginny,“ pokrčila Karolína rameny. „Jak ji tak znám, tak zrovna Reguluse přemlouvá, aby změnil strany.“

„To snad nemůže myslet vážně,“ zavrtěl Sirius nevěřícně hlavou a pomocí telepatie se na ně napojil.

„A očividně nejsme sami, koho ten rozhovor zajímá,“ podotkla Karolína. „Bella se tváří dost rozzuřeně. Tipla bych si, že tam každým okamžikem vpadne, aby svého bratránka odtáhla pryč.

„Tak to ať si zkusí,“ zavrčel Sirius a přemístil se pryč.

Karolína jen zakroutila hlavou, ale nechala ho jít. Sama už Ginny a Reguluse poslouchala dost dlouho na to, aby si o tom udělala svůj názor. A potěšilo ji, když Sirius došel k tomu samému. Sama se však nehodlala hnout z místa. Místo toho stále pozorovala Voldemorta a Lily, kteří pro změnu nespustili oči z ní. Bella se mezitím stačila přemístit pryč.

 

***

 

Sirius se přemístil jen necelý metr od Ginny a zkoumavě si měřil svého bratra. Než ale stihl cokoliv říct, než kdokoliv stihl zareagovat na jeho příchod, vedle Reguluse se objevila Belatrix.

„Co ty tu chceš?“ zavrčel na ni Sirius.

„To samé, co ty, bratránku,“ odsekla a probodla ho pohledem.

„Tak o tom silně pochybuju,“ zamračil se Tichošlápek. „Proč se radši nevrátíš ke svému milovanému Pánovi a nenecháš nás, ať si to tady vyřídíme?“ navrhnul.

„Nenechám tě, abys nám ho odvedl,“ prohlédla ho Belatrix. „Regulus patří k nám a ty to víš.“

„Vážně? Tak proč tu teda jsi? Jestli je opravdu tak věrný tomu vašemu spolku, nemáš sebemenší důvod se obávat, že bych ho mohl odvést,“ ušklíbl se. „Ale ty si nejsi jistá, viď, Bello?“ pokračoval posměšným tónem. „Bojíš se, že můj bratr změnil názor a uvědomil si, že byla chyba se k vám přidávat.“

„Jako byste byli ochotni ho přijmout k vám,“ zašklebila se sebejistě Belatrix. „Dávno jsi svého bratra odvrhnul, Blacku. Dávno se k němu nehlásíš. Tak tu na nás nehraj divadlo.“

„Nejsem jako ty, Bello. Nejsem bezcitný. Regulus je pořád můj bratr, ať už se mezi námi stalo cokoliv. Myslíš si snad, že jsem nedoufal, že se jednoho dne rozhodne změnit strany? Že si uvědomí, jak špatná ta vaše je? Nic z toho, co až do teďka udělal, nedokázalo zničit to, že ho pořád mám rád. Jako svého bratra, jako sourozence. Ovšem ty ale nevíš, o čem to vlastně mluvím, viď? Tys ke svým sestrám nikdy nic necítila. Nejsi toho totiž schopná.“

„Ty bastarde!“ vřískla Smrtijedka a vyslala na něj první kletbu, která jí padla na mysl.

Sirius bleskově zareagoval a kouzlu se vyhnul. Hned nato vyslal na svou sestřenici vlastní kouzlo a jejich souboj se tak rozběhl naplno.

 

***

 

Regulus jen překvapeně hleděl na svého bratra a nevěřícně poslouchal, co říká Belatrix. Připadalo mu to tak neuvěřitelné. Už dlouho měl za to, že ho Sirius nenávidí, ale až nyní zjistil, že to vlastně vůbec není pravda. Šokovaně pohlédl na Ginny, ta ale veškerou svou pozornost věnovala Belatrix. Zřejmě se obávala toho, jak Smrtijedka v dalším okamžiku zareaguje. Když pak Bella vyslala na Siriuse nějakou kletbu a on jí to oplatil, na nic už nečekala a přiskočila k Regulusovi a i s ním se přemístila o několik desítek metrů dál. Tušila, co bude následovat dál a nehodlala se nechat něčím zasáhnout.

„Proč jsi…“ vyjel na ni hned Regulus.

„Protože tam se za chvíli strhne pěkná mela,“ odsekla. „Každopádně doufám, že to, co jsi teď vyslechl, tě aspoň donutí se zamyslet nad svým životem,“ prohodila a vydala se zpět do bitvy.

„Počkej,“ zarazil ji Black. „To, co řekl, myslel vážně?“

„A vypadalo to snad, že žertoval?“ opáčila. „Samozřejmě, že myslel. Ani nevíš, jak ho to trápilo, že ses k nim přidal. Pořád tě miluje, Regulusi. A to nedokáže téměř nic zničit. Třebaže ty ses k němu otočil zády, on by nikdy nedovolil, aby se ti něco stalo. I když se tak třeba kolikrát tvářil, doopravdy by ti neublížil. Ty sám to víš, jen si to nejsi ochotnej přiznat. Víš, že kdyby se Bella rozhodla tě zabít, sám by do toho kouzla skočil. Ale je jen na tobě, jak se zachováš. Takže když mě omluvíš, mám tu nějakou práci,“ otočila se a přemístila se zase pryč.

Regulus ještě chvíli setrval na místě, kde ho Ginny zanechala, ale pak se konečně rozhodl. Pevným krokem se vydal ke Karolíně, která byla ze všech nejblíže. Nestihl tam ale dojít, najednou ho trefilo nějaké kouzlo a on se bezmocně sesunul k zemi.

„Tohle jsem od tebe vážně nečekal, Regulusi,“ ozval se nad ním mužský hlas. „Vždycky jsem si myslel, že jsi slaboch, ale až takovýhle. Každopádně zrada Pána se trestá smrtí, jak jistě víš. Rozluč se se životem,“ ušklíbl se a natáhl k němu hůlku.

„O to se ani nepokoušej,“ ozvalo se mu za zády.

Smrtijed se bleskurychle otočil a nechal Blacka Blackem. „Greenová,“ zavrčel.

„Taky tě ráda vidím, Rudolfusi,“ ušklíbla se Karolína. „Chyběla jsem ti, viď?“

„Ty jedna malá šmejdko,“ přimhouřil oči a seslal na ni avadu.

Karolína se kouzlu ladně vyhnula a sama na Lestrangea seslala kouzlo. Úplně se ponořila do souboje a nevšimla si tak, že se k nim blíží další Smrtijedi v čele s Lily. To, že má další protivníky, si uvědomila až v okamžiku, kdy ji zasáhlo nějaké kouzlo a srazilo ji na podlahu.

„Ubožáci,“ zachroptěla a bleskurychle se postavila zase na nohy. Všimla si, že nyní stojí proti pořádné převaze, kromě Lily a Rudolfuse tam byl ještě Mulciber, Karkarov a Rookwood.

„ Myslím, že tentokrát jsi prohrála,“ ušklíbl se Rudolfus a stejně jako jeho společníci pozvedl hůlku, aby to ukončil.

„To si nemyslím,“ zavrtěla hlavou Karolína, zvedla obě ruce a Smrtijedy v dalším okamžiku smetl vodní vír, který se tam zničehonic objevil.

Netrvalo ale dlouho a všichni čtyři se vzpamatovali ze šoku, který právě utržili. Opět se postavili proti Karolíně, rozzuřenější než předtím. Ta však tentokrát nebyla sama. Musela se pousmát, když si všimla, že Regulus nyní stojí po jejím boku, připraven bojovat proti svým bývalým přátelům.

 

***

 

James ostražitě sledoval Rabastana Lestrangea, který stál proti němu, připraven ho kdykoliv zabít. Koutkem oka postřehl, že Fabian i Gideon už bojují s jejich protivníky, Traversem a Dolohovem. Sám se v dalším okamžiku taktéž vrhnul do boje. Chtěl to mít co nejdříve za sebou, ať už to má skončit jakkoliv.

Po chvíli si uvědomil, že tento souboj je dost vyvážený. Víc, než by čekal. Byl nucen každou chvíli se vyhýbat smrtelné kletbě a to ho poměrně dost vysilovalo.

„Nehodila by se ti trochu pomoci?“ ozvalo se najednou vedle něj.

„Rád tě zas vidím na bojišti, Reme,“ ušklíbl se, zatímco uskočil před zeleným paprskem. „Přenech ho mě, řekl bych, že Karolína tě potřebuje víc než já tady,“ mrknul na něj a pohlédl Dolohovovi do tváře.

James jen přikývl a přemístil se pryč. O vteřinu později se objevil vedle Karolíny a Reguluse.

„Slyšel jsem, že potřebuješ pomoc,“ prohodil směrem ke své kamarádce.

„No, další pomocná ruka by neuškodila,“ přikývla Karolína, ale nespustila oči z jejich protivníků.

„Jak se sem vlastně dostal Regulus?“ vyptával se James, zatímco odvracel jednu kletbu.

„Dlouhý příběh,“ odbyla ho Karolína a odhodila Karkarova někam do davu bojujících. Nemusela se ujišťovat, že už se nezvedl. Byl minimálně v bezvědomí.

„Pak bych si ho rád poslechl,“ pokračoval James. Díky neverbálním kouzlům byl schopen zvládat mluvení i boj najednou.

„Budeš muset počkat,“ odvětila dívka a pomocí štítu zničila další kouzlo, které se na něj řítilo.

„Nechápu,“ ozval se najednou Regulus, „jak zvládáte bojování i mluvení zároveň,“ a na poslední chvíli uskočil kletbě od Mulcibera.

„Zvyk,“ vysvětlil James.

„A jeje,“ ohlédla se najednou Karolína. Se zděšením si uvědomila, že Voldemort už není tam, kde byl ještě před malým okamžikem. Pomalým krokem si to mířil přímo k nim a cestou zabíjel všechny, kdo se mu připletli do cesty. Karolína viděla, jak do Sturgise Tobolky, Emmeliny Vanceové a Marlene Mackinové narazila kletba avada kedavra a oni se mrtví sesunuli k zemi. „Obávám se, že to budete muset zvládnout beze mne,“ vydala se vstříc Pánovi zla.

„Pozor,“ strhl ji najednou k zemi Regulus, v dalším okamžiku seslal na útočníka kletbu smrti a Rudolfus Lestrange se mrtvý sesunul k zemi.

„Díky,“ zamumlala Karolína, vyskočila na nohy a rychle se vydala směrem k Voldemortovi. Nemohla dopustit, aby zemřel někdo další. To měl být její boj, ne ostatních. Avšak Brumbál byl rychlejší.

 

***

 

Ginny si prodírala cestu mezi bojujícími. Už ji nic nemohlo zastavit. Byla pevně odhodlaná najít jednoho ze Smrtijedů a pomstít se mu. I když za to nyní ještě nemohl, kvůli němu přišla o některé své blízké. A moc dobře věděla, že je to pořád stejný bastard, že je schopen zabít kohokoliv, byť jen pro zábavu. Nemohla takovou stvůru nechat pobíhat po světě s vědomím, že každou chvíli může někoho připravit o život.

Po pár minutách ho konečně objevila. Bojoval právě s manželi Potterovými a vypadalo, že si to opravdu užívá.

„Hej, Malfoyi!“ křikla na něj, jakmile byla dost blízko. „Nemyslíš si, že bys měl bojovat s někým na té úrovni?“ pokračovala a nenápadně naznačila Alanovi a Kristin, aby je nechali o samotě. Tohle byl její boj.

Malfoy jí věnoval jediný pohrdlivý pohled a odrazil Alanovu kletbu. To už bylo na Ginny dost a jediným mávnutím hůlky na něj seslala své oblíbené netopýří kouzlo. To zastihlo Luciuse zcela nepřipraveného a na okamžik ho úplně rozhodilo.

„Ty zatracená malá čarodějko!“ křikl na ni vztekle Malfoy a konečně jí věnoval pozornost. „Kdo si sakra myslíš, že seš?“

„Někdo, kdo se nemůže dočkat, až tě zabije,“ odvětila ledovým hlasem. „Zaplatíš za to všechno, co jsi udělal mým přátelům a mé rodině,“ zavrčela a vrhla se na něj.

Konečně se dočkala svého souboje, konečně měla možnost si to s ním vyřídit. Vkládala do toho zápasu veškerou svou sílu a dovednost. Musela ho porazit, tentokrát nesměla prohrát. Ne jako tenkrát. Teď už nebyla slabým článkem ve hře, nyní se řadila k těm nejsilnějším. A moc dobře to věděla.

Bez jediného slova vysílala na Luciuse všechny možné kletby, které se kdy naučila a s neuvěřitelnou lehkostí odvracela ty jeho. Pro ni nic jiného než tento zápas neexistovalo. Elegantně se vyhýbala smrtícím kouzlům, ale sama se k nim ještě nesnížila. Avšak po necelých pěti minutách se Malfoyovi podařilo zasáhnout ji do boku a donutit tak stáhnout svou obranu.

„Jsi neschopná čarodějka, Brownová,“ prohlásil zle Lucius. „Nechápu, jak jsi byla schopná přežít až do teďka. Avada kedavra.“

Ginny jen bezmocně sledovala, jak se na ni řítí kletba smrti. Nebyla schopná jediného pohybu. Ale kouzlo k ní nikdy nedospělo. V poslední chvíli se před ni někdo vrhnul a zachránil jí tak život. Ovšem na úkor toho svého.

„Kristin,“ pípla dívka, když si uvědomila, kdo se za ni obětoval. Se slzami v očích hleděla na Jamesovu matku. Nemohla uvěřit tomu, že je mrtvá, a to jen kvůli ní. Po tváři jí začaly stékat slzy, které se ani nesnažila skrývat. Měla Kristin ráda, vždycky se k ní chovala jako ke své vlastní dceři a najednou byla pryč.

„Za tohle tě zabiju, ty bastarde!“ vzhlédla k Malfoyovi, který se kousek od ní samolibě usmíval.

„Už se těším,“ ušklíbl se Lucius a zavadil pohledem kousek od Ginny.

Ta se automaticky podívala na místo, kam hleděl a ztuhla. Jen necelý metr od Kristin ležel její manžel, stejně nehybný jako ona. Nebylo těžké si domyslet, kdo byl původcem toho všeho.

„Nenávidím tě,“ zašeptala směrem k Malfoyovi.

V dalším okamžiku se opět pustila do boje. Tentokrát to ale bylo jiné. Teď ji pohánělo víc než předtím. Pomsta nyní nabyla většího rozsahu. Před očima pořád měla Kristinin obličej, stejně tak jako Alanův. Nemohla nechat jejich vraha běhat na svobodě. Nemohla ho ani nechat žít. Bojovala tak jako ještě nikdy předtím a bylo vidět, že tím Luciuse dost zaskočila. Nestíhal se ani pořádně bránit, natož útočit. A než se nadál, ocitl se na kolenou před zrzavou dívkou.

„Avada kedavra,“ vyšlo Ginn vzápětí z úst. Zelený paprsek se zabořil do blonďákovy hrudě. Malfoy byl mrtev.

Dívka strnule stála nad jeho nehybným tělem, ale nic necítila. Necítila hrůzu z toho, že zabila člověka. Necítila ani radost nad tím, že konečně dokonala svoji pomstu. A dokonce ani necítila bolest nad ztrátou Potterových. Necítila vůbec nic. Připadala si jen tak podivně prázdná, bez života.

 

***

 

Remusovi netrvalo dlouho, než se mu podařilo jeho protivníka odzbrojit a vzápětí i spoutat a uvést do bezvědomí. Po chvíli společně s Fabianem a Gideonem udolali i Traverse a Dolohova. Teprve poté se mohl Lupin rozhlédnout, co se dělo kolem nich. Okamžitě uhodl, že James potřebuje pomoc. Překvapilo ho, že bojuje po boku mladého Blacka, ale rozhodl se to neřešit a místo toho se přemístil ke svému příteli.

„Nazdar Reme,“ přivítal ho James.

„Rád vidím, že máš ještě dost síly na mluvení.“

„To má pořád,“ zabrblal Regulus. „Skoro se až divím, že tu nezačne vyprávět vtipy.“

„Typický. Jak to jde?“

„Co asi tak myslíš,“ odsekl Potter a seslal nějaké kouzlo na Rookwooda, který byl nejblíže.

„Chápu,“ přikývl Remus a znova se pustil do boje.

Po nějaké době se Smrtijedům podařilo zneškodnit jak Reguluse, tak i Remuse. James zůstal sám proti Lily a Rookwoodovi, kteří na rozdíl od Mulcibera byli ještě schopni bojovat. James už měl ale značné problémy, sotva se držel na nohou, ale vzdát to nechtěl. Což Rookwood dobře viděl. Ušklíbl se a nemilosrdně pohlédl na Jamese, připraven ho vyřídit jednou pro vždy. Ale dřív, než to stihl udělat, se stalo něco nečekaného. Když Lily spatřila, co se chystá udělat, jediným mávnutím hůlky odhodila svého společníka na nejbližší zeď. Nepodívala se, jestli to Smrtijed přežil nebo ne. Vrhla na Jamese poslední pohled a poté se přemístila pryč, co nejdál od bojiště.

 

***

 

„No tak, Bello, to na nic lepšího nemáš?“ popichoval Sirius svou sestřenici, zatímco jeden po druhém pálili jedno kouzlo za druhým. „To jsi vážně tak neschopná?“

Už více jak deset minut spolu bojovali, ale bez sebemenšího úspěchu. Jejich síly byly natolik vyvážené, že bylo téměř nemožné, aby jeden z nich vyhrál.

„A co bys řekl na tohle,“ mávla rukou a na Siriuse se řítila část stropu.

Stačilo ale jediné mávnutí, kameny se rozpadly v prach a vítr ho odvál pryč. V dalším okamžiku se na Belatrix řítilo obrovské tornádo. Ale i to nic nezmohlo. Smrtijedka ho rozmetala jediným zaklínadlem.

„Fajn, zkus tohle,“ seslal na ni Sirius hurikán.

„A nebo tohle,“ vyrašily ze země kořeny s jedovatými úponky a snažily se dostat Blacka do svého zajetí.

V podobném duchu se nesl jejich celý boj. Oba měli až moc podobné síly na to, aby jeden z nich mohl vyhrát. Navíc si navzájem četli myšlenky, takže bylo velmi obtížné provést něco, co by ten druhý nečekal. Nakonec ale udělal Sirius chybu, když na okamžik otočil hlavu, aby zjistil, co se děje s Karolínou.

 

***

 

„Tohle je můj boj, Brumbále,“ zvolala Karolína, jakmile se octila na dohled oběma čarodějům.

„Karolíno, nemyslím si…“

„Jen ji nech, staříku,“ zašklebil se Voldemort.

„Moc si nevyskakuj, Tome,“ zpražila ho dívka pohledem. „Nemáš v ruce nic, čím bys mě mohl porazit. Všechny tvé viteály jsou pryč.“

„Všiml jsem si,“ zavrčel Pán zla a vytvořil kolem sebe a jí jakýsi štít, skrz který se nemohl nikdo dostat. „Uvidíme, kdo z nás je lepší.“

Karolína přikývla. Věděla, že to takhle nějak dopadne. Byla připravena svést tento souboj, čekala na něj celou tu dobu. Ale ještě před tím, než se naplno pustila do boje, pohlédla na místo, kde bojoval Sirius. Na Bellu neviděla, dokonce ani nevěděla, jestli Sirius opravdu bojuje s ní nebo s někým jiným. V jednom okamžiku se setkala s Blackovým pohledem, jako by se její přítel ujišťoval, že je v pořádku.

V další chvíli se zdálo, že čas se na okamžik zastavil. Karolína jen bezmocně hleděla, neschopna jakéhokoliv pohybu, jak se na Siriuse řítí kletba smrti. Viděla, jak se mu na tváři objevil údiv a zároveň i strach, ale než stihla cokoliv udělat, kouzlo ho zasáhlo a on se pomalu svezl k zemi. Přestože kolem stále zuřil boj, Karolína strnule stála uprostřed bojiště a s hrůzou v očích hleděla na nehybné tělo jejího milovaného. Nevnímala nic kolem sebe. Ani kouzla, která kolem ní létala, ani vítězný úšklebek Belatrix Lestrangeové, která se právě zbavila svého nenáviděného bratrance, a dokonce ani Jamese, který na ni cosi křičel.

Probrala se až v okamžiku, kdy do ní narazilo jakési kouzlo a ona se v ukrutných bolestech svezla na zem. V takovémto stavu nedokázala kletbě Cruciatus vzdorovat. Až pozdě si uvědomila, že Voldemort využil její slabosti a zaútočil na ni. K jeho údivu se ani nesnažila bránit. Protože i když cítila takovou bolest, jako už dlouho ne, nebyla ji schopna vnímat naplno. Před očima pořád měla Siriusův vyděšený obličej, když ho zasáhla kletba smrti. A možná i díky tomu, že na ni Pán zla zaútočil, si naplno uvědomila, co se stalo.

Bolest v ten okamžik utichla a ona prudce vzhlédla ke svému protivníkovi. Cítila v sobě tolik nenávisti a zloby jako nikdy předtím. Neviděla, kdo Siriuse zabil, ale vinila z toho Voldemorta. Ze všeho toho zla, co se v posledních letech stalo. Kdyby nebylo jeho, všechno by bylo v pořádku.

„Za tohle mi zaplatíš,“ procedila skrz zuby a najednou stála na nohou, ani nevěděla jak.

Znova se pustila do boje. Už jí bylo jedno, co se stane dál. Na budoucnosti už nezáleželo, jediné, co chtěla, bylo poražení té stvůry, která se nacházela před ní. Vůbec nevěděla, co se děje kolem ní, soustředila se jen a jen na svůj vlastní boj, svoji pomstu. Nic jiného ji v tu chvíli nezajímalo. Skoro ani nevěděla, jaká kouzla na svého protivníka sesílá, vše jí najednou připadalo tak snadné, jako by ztrátou svého milovaného našla sílu, kterou potřebovala k poražení Pána všeho zla.

Nevěděla, jak dlouho trval jejich souboj, připadalo jí to jako hodiny, než se její protivník vyčerpán a zraněn svezl na kolena. Nezaváhala ani na okamžik, nenechala ho vydechnout a kupodivu v sobě neměla ani kapku slitování, což by kdykoliv jindy měla. Bez sebemenšího zaváhání vyslovila ona dvě smrtelná slova a pak už jen tiše sledovala, jak se do Voldemortovy hrudě zabodl zelený paprsek smrti a Pán zla vydechl naposled.

Až nyní si uvědomila, že většina lidí na bojišti hledí právě na ni. Věděla, že by měla být šťastná, že konečně porazila obávaného černokněžníka, ale necítila vůbec nic. Jen podivnou prázdnotu, která se jí rozlévala tělem. Bez jediného slova se vrhla k Siriusovi, nějakou dobu tam jen tak seděla a pak se i s ním přemístila pryč, zanechávajíc za sebou stříbrný opar, který se prolínal se zlatým. Neexistovali už dva vyvolení na straně dobra. Existovala jen ona.

31.01.2009 19:35:27
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one