My world of fantasy...

88. KAPITOLA - PÁTRÁNÍ PO DENÍKU

Takže po delší době se zase ozývám a přicházím i s novou kapitolou. To koukáte, co? Popravdě jsem si psala tak různě, jeden den třeba pět stránek a pak byla týden pauza, než jsem zase začala psát. Obvykle to tak nedělám a snažím se to psát v celku, ale bohužel mám teď děsně málo času a když si nějakou tu chvilku najdu, tak ji trávím jinak než psaním...Každopádně kapitolu jsem dopsala, jsem s ní jakž takž spokojená. A pozor - pomalu, ale jistě se blížíme k úplnému konci. už jen dvě, maximálně tři kapitoly a skončí to. =) Ale za jak dlouho to bude, to fakt že netuším, sami vidíte, jaký jsou rozestupy mezi jednotlivými kapitolkami...
A jestli můžu, poprosila bych o nějaké ty komentáře...u tý minulý jich bylo žalostně málo (A omlouvám se, že jsem ani na jeden neodpověděla, ale nebyla nálada..snad příště.)
Takže to je snad všechno, co jsem vám chtěla říct. Snad jen ještě popřát příjemný čtení.
Kait
___________________________________

Ode dne, kdy James přinesl z Bradavic Nebelvírův meč, uběhl bezmála týden. Leden se mezitím přehoupl v únor, ale na počasí to nic nezměnilo. Pořád bylo proměnlivé. V jednu chvíli se z mraků snášely obrovské chuchvalce sněhu, jindy byla obloha bez jediného mráčku a slunce osvětlovalo všechny koutky Anglie. Jediné, co zůstávalo stejné, byl mráz. Nebylo dne, kdy by rtuť v teploměru neklesla pod bod mrazu.

V bytě, který už nějakou dobu obývalo pět přátel, panoval klid a pořádek. Nikomu se nic nechtělo dělat. Karolína a Sirius stále zářili štěstím a nijak se svým zasnoubením netajili. A Remus s Ginny si také užívali pohody, kterou jim současný domov nabízel.

Dokonce i James se snažil tvářit stejně šťastně a uvolněně jako jeho kamarádi, ale jakmile zůstal jen na chvilku sám, jeho tvář se zachmuřila. Za poslední dobu přemýšlel víc než kdy jindy. Neustále si v hlavě přehrával slova Moudrého klobouku a snažil se z toho vyvozovat nějaké závěry. K ničemu však nedošel. Už se tak nějak dokázal smířil s tím, kdo je doopravdy jeho bývalá přítelkyně, že chodil s někým z rodu Malfoyů, ale pořád nechápal její chování. Znova začal uvažovat o tom, proč se najednou tak změnila, co ji k tomu vedlo. Už úplně vyloučil možnost, že by za to mohlo nějaké kouzlo, to mu připadalo až moc absurdní. A nechtěl se smířit s tím, že by se tohle nikdy neměl dozvědět. Za každou cenu tomu chtěl přijít na kloub. Nejraději by si o tom promluvil se svými přáteli, hlavně se Siriusem a Karolínou, kteří k tomu měli nejvíc co říct, ale zatím se jim ještě ani nesvěřil s tím, co vyslechl od Moudrého klobouku. Nevěděl, proč to všechno tak tají, možná je jen nechtěl zatěžovat dalšími starostmi, možná jim nechtěl kazit jejich štěstí. To jim přál, bylo mu víc než jasné, že jeho nejlepší kamarád konečně objevil tu, se kterou by chtěl strávit zbytek života, ale někde v koutku duše ho hryzal červíček závisti. Tolik by chtěl prožívat to samé co oni. Několikrát ho dokonce napadlo, jaké by to bylo, kdyby sem Karolína s Ginny nepřišli. Mohl být s Lily šťastný, aspoň nějakou dobu. Ale zemřel by za tu, kterou by miloval a která by milovala jeho. Jakmile ale pomyslel na to, co by následovalo dál, jaký život by měl jeho syn, jeho nejlepší přátelé, okamžitě podobných úvah nechal. Uvědomoval si, že tohle byl jediný způsob, jak zachránit budoucnost, jak zajistit, aby tolik lidí netrpělo. A co v tom všem záleželo na někom, jako je on? Co je trápení se jednoho člověka proti utrpení celého anglického kouzelnického společenství? Nesešlo na něm. Byl jen jednou figurkou v celé téhle hře. Možná nebyl obyčejným pěšcem, možná byl střelcem či věží, ale kdo o tom mohl vědět? Nikdo. Nikdo nevěděl o tom, co doopravdy dělají, že se snaží zachránit Británii před Voldemortem. Svět ho měl jen za někoho, koho uvěznili v Azkabanu a komu se odtamtud povedlo utéci. Nic víc pro společnost neznamenal. Zatím.

Po více jak týdnu, kdy se trápil podobnými myšlenkami, došel k názoru, že je na čase opět něco dělat. Nemohl jen tak nečinně sedět a nic nedělat. On se na rozdíl od ostatních neměl čím zabavit. Chtěl už konečně najít ten poslední viteál, dokonce chtěl, aby nastala ona rozhodující bitva. Třeba by se tam vše vysvětlilo. Možná by dokonce přišel o život, ale aspoň by měl klid. Ne, že by zrovna po takovém osudu toužil, jeho představa o budoucnosti byla poněkud jiná, ale čím dál tím častěji ho napadalo, že je opravdu velice pravděpodobné, že tam někde zemře. Mohlo to potkat kohokoliv z nich. Tušil a bál se, stejně jako Karolína, že v Poslední bitvě, jak ji sám pro sebe nazýval, někdo z nich padne. A jestli něco stoprocentně věděl, tak to, že kdyby měl kdokoliv z nich pěti zemřít, chtěl by, aby to byl on. Na rozdíl od ostatních neměl tu druhou polovičku. Jeho smrt by byla nejmenším zlem.

Uvědomoval si ale, že stále předbíhá. Bez deníku se nikdy nic nestane. Dokud poslední viteál nenajdou, nic se nerozhodne. Právě proto se rozhodl vyburcovat své přátele k nějaké činnosti. Částečně to bylo i z jeho vlastní sobeckosti, ale udělat to musel. A vybral si na to jeden úterní večer, kdy se jim rozhodl říct o svém nápadu, který se mu pomalu, ale jistě rodil v hlavě. Ostatní právě sledovali nějaký film, když se najednou ozval.

„Už bysme měli něco začít dělat.“

„Co tím myslíš, Jamesi?“ otočila se na něj Ginny a jen stěží odvrátila oči od obrazovky.

„Jen tu sedíme, nic neděláme…Ale svět okolo nás pořád běží, Voldemort zabíjí další a další lidi a Řád proti němu neustále bojuje. Proč teda neděláme nic my?“

Karolína si povzdechla, popadla do ruky ovladač a puštěný film zastavila. Poté pohlédla na Jamese, který očividně očekával odpověď.

„Popravdě řečeno, nevím, co dál, Jamesi. Nevím, kde máme hledat deník. Až doposud to bylo všechno jednodušší, měli jsme aspoň nějaké vodítko. Ale teď? Řekni, kde máme začít hledat. Jestli tě cokoliv napadlo, tak sem s tím, protože já už si nevím rady.“

„Je víc jak pravděpodobné, že ten viteál bude u některého ze Smrtijedů. A není jich zas tak moc, kterým by Voldemort natolik věřil, aby jim svěřil něco tak cenného. Bavili jsme se o tom už tolikrát. A podle mě je jen několik jmen, která přicházejí v úvahu.“

„Jedním z nich je určitě Belatrix,“ zapojil se do rozhovoru Sirius. „Jí Voldemort věří víc než komukoliv jinému.“

„Rudolfusovi taky bude hodně důvěřovat,“ přidal Remus svůj názor. „Je teda hodně pravděpodobné, že by mohl deník svěřit jim, u nich doma by byl v naprostém bezpečí. Ani jeden z nich by ho nezradil.“

„Pokud by si nemyslel, že by to u nich bylo hodně na ráně,“ namítla Ginny. „Jestli ví o tom, že my to víme, nebo aspoň něco tuší, určitě by to nesvěřil jim. Je to první místo, které by nás mělo napadnout.“

„Mohl to také svěřit jeho bratrovi, Rabastanovi,“ přidala další možnost Karolína a nejistě přitom hodila okem po Jamesovi.

„Nebo rovnou Lily,“ zamumlal James.

„Tý podle mě zase tolik nevěří,“ přispěchal se svým názorem Sirius. „Přece jenom je u něj poměrně krátkou dobu. Něco tak důležitého by jí snad nedal na starost. Mě naopak udivuje, že jsme tak lehce získali ostatní viteály. Že Lily Voldemortovi ještě neřekla, po čem jdeme.“

„To mě také překvapuje,“ povzdechla si Karolína. „Je to divný. Jestli je opravdu na jejich straně, tak by bylo přece logický, kdyby mu to hned prozradila. Určitě by si tím vysloužila jeho úctu a kdo ví co ještě.“

„Nemyslím si, že někdy pochopíme její myšlenkový pochody,“ zamračil se James a odolával touze prozradit jim, co je Lily doopravdy zač. Místo toho se zvedl a zamířil k oknu, ve své řeči však neustával. „Podle mě ten deník bude mít Belatrix s Rudolfusem. Nikdo jiný mě nenapadá. Crabbe ani Goyle to mít nebudou. Ti, kteří jsou ještě v Bradavicích asi taky ne, ti na to dohlížet nemůžou, když jsou pořád ještě ve škole. A kdo jiný nám zbývá? Rosier? Dolohov? Travers? Mulciber? Malfoy, který už měl pohár? A nebo ti další, které ani pořádně neznáme?“ přecházel po místnosti. „Nesvěřil by jim to. Musí to být někdo, komu nejvíc důvěřuje. A víme, že Belatrix je jeho nejbližší.“

„Ale pokud Lily Voldemortovi třeba fakt prozradila…“ začala Ginny.

„Neřekla mu to,“ zavrtěl hlavou James. „To už bysme dávno zjistili. Nezískali bysme prsten ani pohár. Voldemort by měl všechny ty věci někde u sebe.“

„Je i možnost, že ten deník bude úplně někde jinde,“ začala Ginn rozvíjet novou teorii.

„A kde?!“ vypálil na ni hned Dvanácterák.

„Meč byl taky schovaný v Bradavicích. Co my víme, jestli tam není i ten deník.“

„A kde asi tak?“ ušklíbl se Potter. „Schovaný v dalším zavšiveném klobouku?“

„Je tam mnoho dalších míst,“ zvedla se i Ginny. „Komnata nejvyšší potřeby, Tajemná komnata…“

„Jo, tam to určitě dal. K baziliškovi, aby mu to střežil.“

„Nevidím důvod, proč by to neudělal. Nikdo se tam nedostane, nikdo nemá hadí jazyk, kromě něj.“

„A ty se snad chceš vydat do Komnaty?“ změnil poněkud téma James. „To tě tak láká představa, že bys tam mohla jít znova?“

„A tebe snad láká představa, že půjdeš k Belatrix domů?!“ vpálila mu do obličeje Ginn. „To po tom tolik toužíš, že to tu tak vehementně prosazuješ?“

„Jen mi to přijde jako nejlogičtější řešení,“ odhradil se. „Na rozdíl od těch tvých. Ty jsou totiž absolutně mimo,“ poškleboval se.

„A dost!“ zarazila je Karolína. „Můžeme toho laskavě nechat? Kdo vás má poslouchat.“

„Nikdo tě k tomu nenutil,“ vylétlo z Jamese dřív, než se stačil zarazit.

„Nemusíš si na nás vylévat svůj vztek, Jamesi,“ snažila se o klidný tón Karolína. „My za to nemůžeme.“

Potter jen něco polohlasně zamumlal a posadil se křesla, kde prve seděl. Už nic neříkal, jen zlostně propaloval Ginny pohledem.

„Podle mě bysme měli zkusit ty Lestrangeovi,“ začal po chvíli ticha Sirius. „Nic proti tvému návrhu, Ginny, ale asi je to opravdu rozumnější. Voldemort by neschoval dva viteály na stejném místě. Docela by tím riskoval.“

„Jak se ale chcete…chceme,“ opravila se Ginn, „k Belle a Rudolfusovi dostat? Nevzpomínám si, že bych někdy slyšela o tom, kde je jejich dům nebo kde to vlastně žijí.“

„To asi neví nikdo z nás,“ ozval se po delší době Remus. „Ale zato vím, že existuje někdo, kdo by to mohl vědět.“

„A to je kdo?“ zajímalo Siriuse.

„Severus Snape.“

„Remusi, ty jsi génius,“ rozzářila se Karolína. „Máš pravdu, Severus to vědět bude, vždyť celou dobu byl s Rudolfusem a Bellou na koleji. Určitě bude vědět, kde teda bydlí.“

„Uklidni se, Karčo,“ mírnil Sirius její nadšení. „Teď už to stejně nevyřešíme. Je noc a on určitě bude na koleji. A nemyslím si, že by bylo rozumný, vydat se teď do Zmijozelu,“ pousmál se. „Necháme to na ráno. Teď můžeme dokoukat ten film,“ vrhl toužebný pohled na obrazovku.

„Máš pravdu,“ uvědomila se dívka a pohodlně se uvelebila vedle něj. „Ráno to všechno dořešíme.“

James jen něco podrážděně zamumlal a vstal z křesla. Neměl sebemenší chuť na to, aby sledoval nějaký přihlouplý film. Navíc nechtěl ostatním kazit náladu, když on sám ji měl dost špatnou. Uchýlil se proto do koupelny, kde v poslední době trávil docela dost času. Bylo to jediné místo, kde ho nikdo nerušil a kde mohl nerušeně přemýšlet. Jinde pořád někdo byl.

 

**

 

Na druhý den ráno se všichni probudili docela brzy. Nebylo ještě ani osm hodin a oni si v posledním týdnu zvykli vyspávat téměř až do oběda. Nebylo se čemu divit, když je nic nenutilo nikam pospíchat. Ale dnes tomu bylo jinak, potřebovali najít zbývající viteál nebo mu aspoň přijít na stopu, a to by se nedělalo moc snadno, kdyby polovinu dne zaspali.

„Kdo za ním půjde?“ zeptal se Sirius, který působil značně ospale. Bylo na něm znát, že mu těch několik hodin spánku schází.

„Já tam jdu,“ nabídla se Karolína. „Se Severusem mám stejně nejlepší vztah já a Ginn. A vzhledem k tomu, že minule jsem musela,“ zdůraznila poslední slovo, „zůstat doma, tak by bylo jen spravedlivé, kdybych tam šla já.“

„V tom s ní plně souhlasím,“ zazíval James. „Tak pokud ti to nevadí, než se vrátíš, budu ti okupovat postel,“ zvedl se a aniž by na cokoliv čekal, zmizel za dveřmi ložnice.

„Co to do něj v poslední době vjelo?“ divila se Ginny, jež stále pozorovala zavřené dveře.

„To by mě taky zajímalo,“ zamumlal Sirius. „Vypadal, že už je docela v pohodě, ale co se vrátil s tím mečem, tak je nějakej divnej. Je dost možný, že nám něco neřekl.“

„Teď to z něj ale asi nedostaneme,“ povzdechla si Karolína a pohlédla na hodiny. „Pomalu asi vyrazím do těch Bradavic. Když budu mít štěstí, zastihnu Severuse někde na chodbě. Při nejhorším budu muset počkat do polední pauzy, to by snad měl mít čas.“

„Hlavně buď opatrná,“ nabádal ji Remus. „Dej si pozor na Zmijozeláky.“

„Neboj, vyhnu se jim,“ ujišťovala ho. „Nejsem takovej blázen, abych se jim sama postavila, i když v Bradavicích bych měla být v bezpečí.“

„A ať tě nikdo kromě Severuse nevidí,“ přidala se i Ginny. „Víš, jakej by z toho byl poprask.“

„Já vím, Ginny. Nic se mi nestane, uvidíš.“

„A pozdravuj Seva. A ten ať pozdravuje…“

„Eleanor, je mi to jasný,“ zarazila ji Karolína. „Všechno vyřídím.“

„Dobře, tak teda hodně štěstí,“ popřála jí Ginny a po chvíli spolu s Remusem opustila místnost. Zůstala tam jen Karolína se Siriusem.

„Opravdu na sebe dej pozor,“ zašeptal jí Tichošlápek, když si ji k sobě přitáhnul. „Nechci, aby se ti něco stalo.“

„Jdu jen do Bradavic, Siri. Fakt si o mě nemusíš dělat starosti. Najdu Severuse, zeptám se ho a půjdu zpátky. Nic jinýho. Není proč se bát.“

„Nikdy nevíš, co se může zvrtnout.“

„Kde je tvůj obvyklý humor?“ ušklíbla se a vytrhla se z jeho objetí.

„Asi si dal dovolenou,“ pousmál se Sirius. „Tak už běž, ať jsi co nejdřív zpátky.“

Karolína se na něj jen usmála a odešla do svého pokoje. Na Jamese, který už spokojeně vyspával v její posteli, vrhla jediný pohled, při kterém se však musela pousmát. Ve spánku vypadal úplně jinak. Jakoby se zbavil všech starostí, všeho, co ho v poslední době trápilo. Jak by si přála, aby to tak bylo i tehdy, když bdí. Jak moc by mu chtěla pomoct, ale nemohla, když jim ani pořádně neřekl, co se děje. Povzdechla si, sebrala kabát, který visel ve skříni, a vrátila se zpět k Siriusovi, jen aby se rozloučila. Po pár minutách se už přemisťovala přímo do Bradavic, do jedné z nepoužívaných učeben.

Jakmile se objevila v oné třídě, nasadila si neviditelný plášť, který si půjčila od Jamese, a vydala se ven na chodbu. Chvíli se jen tak potulovala hradem a přemýšlela, co asi tak může mít Severus za hodinu. Teprve po chvíli jí došlo, že o přestávce ho asi jen tak nechytne. Nechápala, jak na to mohla zapomenout. Vždyť každou středu měli hodinu soubojů s Fabianem Prewettem. V duchu nadávala sama sobě, jak je pitomá, že si na to nevzpomněla dřív, ale pak se jí v hlavě rodil nový plán. Chtěla využít toho, že je v Bradavicích. Vydala se teda přímo do učebny soubojů a čekala, až zazvoní. Tušila, že Fabian dá svým studentům chvíli přestávku, což by jí mohlo dát příležitost promluvit si aspoň s ním. Na Severuse bude muset počkat až do oběda, to jí bylo víc jak jasné, studenti většinou učebnu neopouštěli, když tam měli mít další hodinu.

Nečekala ani deset minut, když se školou konečně rozezněl onen vytoužený zvuk. A dalších dvou minutách se otevřely dveře. Stále schovaná pod neviditelným pláštěm nahlédla dovnitř. Na poslední chvíli se jí podařilo odskočit stranou, když kolem ní prošel Nott. Poté už jí nic nebránilo v tom, aby vešla dovnitř a pomalu se proplížila do kabinetu Fabiana Prewetta. Jak očekávala, byl tam a něco hledal.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pronesla do ticha.

Fabian se v tom okamžiku narovnal a pohledem přelétl místnost. „Kdo je to?“

„Někdo, koho bys měl znát,“ odvětila pobaveně a shodila ze sebe plášť.

„Proboha, Karolíno, tohle už nedělej. Co tady vlastně děláš?“ uvědomil si.

„Potřebuju si s někým promluvit. Ale vzhledem k tomu, že ten někdo teď má následující hodiny s tebou, si na něj budu muset počkat. A tak mě napadlo, že bych tě mohla zaskočit pozdravit,“ usmála se.

„Nevím, jestli sis vybrala zrovna dobrou chvíli,“ povzdechl si a pokynul jí, aby se posadila do křesla.

„Děje se něco?“ starala se.

„Jen je to čím dál tím horší. V tý třídě snad není nikdo, kdy by byl víceméně normální. Jasně na nich vidím ty pohrdlivé pohledy, kterými na mě hledí. Vůbec se tu nedá učit, myslí si, že jsou snad něco víc. U Zmijozelu jsem s tím počítal, ale v poslední době se k nim přidal i ten zbytek Nebelvíru, co tu zůstal.“

„Mluvíš o Lily, Eileen a Petrovi?“ ujišťovala se Karolína.

„Jo, o nich. Nikdy bych neřekl, že může být Lily až tak sarkastická a škodolibá. Vůbec ji nepoznávám, jako by to byl úplně jiný člověk. Ti dva jsou ještě víceméně slušní, jen mě ignorují, ale ona to v poslední době opravdu přehání. Chová se, jako by jí to tu patřilo, jako by byla něco víc než ostatní. Nečekal jsem, že se až tak změní, když přejde k nim.“

„To je to s ní vážně tak strašný?“ zamračila se Karolína.

„Ne-li horší. Ostatně – můžeš se na to kouknout sama, jestli chceš. Říkala si, že máš teď volno. Tak si můžeš sednout někde do rohu nebo na schody a pozorovat to. Ale líbit se ti to nebude. Co vlastně vy?“ zajímal se. „A jak to nese James?“

„Moc dobře ne. Spíš hůř než líp. Čekali jsme, že se to bude lepšit, ale je to přesně naopak,“ vzdychla. „Jako by o ní věděl něco, co my ne.“

„Ten samý pocit mám i z Brumbála,“ pohlédl na ni Fabian. „Jednou na to taky narazil, ale hodně rychle to zamluvil.“

„Myslíš, že by mi to řekl, kdybych se ho zeptala?“

„Pochybuju o tom,“ zavrtěl hlavou. „To spíš zkus toho Jamese, mohla bys být úspěšnější. A co…“ načal další větu, ale než stihl svou myšlenku vyslovit, zazvonilo do toho. „Promiň, musím na hodinu. Ať už to mám konečně za sebou,“ ušklíbl se.

Karolína jen pokývala hlavou, vstala, přehodila přes sebe plášť a společně s ním vyšla ze dveří. Poté se posadila na jednu ze židlí, která byla úplně stranou od ostatních, a zkoumavým pohledem přejela třídu. Vypadalo to tam téměř jako vždycky. Kolem stěn bylo postaveno mnoho židlí, jen zasedací pořádek se trochu změnil. Nikdo už nepředstíral, na jaký straně je. Lily, Eileen i Petr seděli spolu se Zmijozely na jedné straně třídy, zatímco Severus seděl osamocen na druhé. Působilo to víc jak bizardně.

„Tuhle hodinu,“ začal vykládat Fabian, „se budeme zabývat převážně štíty. Začneme opakováním, takže na úvod bych poprosil…“

„Proboha, přejdi už k věci,“ protočil oči Rookwood.

„Nepamatuji si, že bychom si tykali, pane Rookwoode,“ zpražil ho pohledem Prewett. „Odebírám Zmijozelu deset bodů za nehoráznou drzost. Dneska budeme pokračovat ve štítech, které jsme začali před dvěma týdny. Původně jsem s vámi chtěl zopakovat minulou látku, ale jak tak vidím, nebudete to potřebovat. Rozdělte se tedy do dvojic, ať můžeme začít.“

Studenti se neochotně zvedli ze židlí a každý se přesunul ke svému partnerovi. Karolína pozorovala, jak se Lily postavila kousek stranou společně s Rabastanem Lestrangeem. Fabian začal opět něco vykládat, ale zdálo se, že ti dva o to nejeví sebemenší zájem. Potichu se o něčem bavili, skoro se až zdálo, že se dohadovali.

„Slečno Evansová,“ všiml si jich profesor. „Mohla byste mi zopakovat, co jsem teď říkal?“

„To bych nemohla,“ usmála se sladce Lily. „Je mi totiž úplně jedno, co říkáte.“

„Odečítám Nebelvíru dvacet bodů,“ prohlásil Prewett, odvrátil se od nich a dál pokračoval ve výkladu. Vrhl přitom do kouta, kde seděla Karolína, významný pohled.

Takto uběhly celé tři hodiny, kdy Karolína jen seděla a pozorovala své bývalé spolužáky. Občas se jen nestačila divit, jak jsou drzí a co všechno si k Fabianovi dovolují. Respekt u nich neměl vůbec žádný, bylo jim jedno, kolik jim ubere bodů. Co ale dívku překvapovalo bylo to, že vše perfektně zvládali. Snad jen Petr za nimi trochu pokulhával.

Když konečně zazvonilo a souboje skončily, Karolína si zhluboka oddechla. Tenhle zážitek už by si zopakovat nechtěla. Nevěřila, že by se poměry ve třídě mohli až tak změnit, ale stalo se tak. Lily byla na Fabiana opravdu dost drzá, chvílemi skoro až sprostá. V tom jí bezvadně konkuroval její přítel, Rabastan, a několik dalších lidí ze Zmijozelu.

„Tak tohle teda bylo něco,“ prohlásila, jakmile poslední člověk opustil třídu.

„Takhle to je každý týden,“ povzdechl si Fabian. „A radši už běž, jestli si chceš s někým promluvit, měla by sis pospíšit.“

„Já vím,“ přikývla. „Když mi pak ještě zbude čas, stavím se za tebou,“ slíbila a vytratila se ze dveří.

Najít Severuse Snapea nebyl až tak těžký úkol. Podařilo se jí ho dohnat cestou do Velké síně, kam zřejmě mířil na oběd. K jejímu velkému štěstí šel poměrně pomalu, takže skupinka Smrtijedů z jeho třídy mu celkem rychle mizela z dohledu.

„Severusi?“ oslovila ho Karolína potichu, stále ještě schovaná pod pláštěm.

„Kdo je to?“ zastavil se okamžitě Snape a obezřetně se rozhlížel kolem sebe.

„To jsem já, Karolína. Potřebuju s tebou mluvit,“ zašeptala.

„Co tu proboha děláš?“ divil se.

„To teď neřeš. Potřebuju si s tebou někde v klidu promluvit.“

„Co támhleta učebna?“ pokynul hlavou k nejbližším dveřím.

„Klidně,“ souhlasila Karolína. Během okamžiku už za oběma zavírala dveře a konečně ze sebe shodila neviditelný plášť. „Moc ráda tě vidím, Seve.“

„Já tebe taky. Ale co tu proboha děláš? Co kdyby tě někdo viděl?“

„Mám tohle,“ ukázala na plášť. „A potřebuju se tě na něco zeptat.“

„Souvisí to nějak s tím, co děláte?“ zajímal se Severus.

„Tak trochu. Nevíš, kde bydlí Belatrix a Rudolfus?“ přešla rovnou k věci.

Snape na ni chvíli překvapeně hleděl, než ze sebe vypravil: „Proč to proboha chceš vědět?“

„Na tom nesejde, ale věř, že je to dost důležitý. Víš to nebo ne?“

„Samozřejmě, že vím,“ mračil se Severus. „Ale tam se nedostanete.“

„Proč?“

„Protože ten dům je dost dobře střežený. Je kolem něj mnoho ochran a…“

„Je na něj použito Fideliovo zaklínadlo?“ vyzvídala Karolína.

„To ne, ale…“

„V tom případě si s tím poradíme. Jen mi řekni, kde bych ho našla.“

Snape se mírně zakabonil, ale pak dívce sdělil přesnou adresu onoho domu. „Bella a Rudolfus tam ale stoprocentně budou,“ řekl ještě.

„S tím víceméně počítám,“ povzdechla si Karolína. „Ale to budeme muset zvládnout. Ale děkuji za pomoc, bez tebe bysme byli úplně v koncích,“ pousmála se.

„Není za co. Ale docela…“

Větu už doříct nestihl. Do místnosti najednou vtrhlo několik lidí a než se Karolína se Severusem vzpamatovali, zatarasili jim cestu ven.

„Ale, ale…podívejme se, kohopak to tu máma,“ ušklíbla se Lily. „Není to naše Karolína?“

„Co po mě chceš, Evansová,“ probodla ji Karolína pohledem.

„To se hned dozvíš,“ věnovala jí pohrdlivý pohled, než se otočila na Severuse. „Ty nám už taky pěkně dlouho znepříjemňuješ život, Severusi.“

„Kdyby jen znepříjemňoval,“ odfrkl si Rabastan. „Být po mém, už dávno není mezi živými. Ale on si to umí zařídit, zajistil si ochranu rovnou od Brumbála. Ale ten ti dneska nepomůže, ty zrádče,“ zasyčel.

„Nechte ho na pokoji,“ vložila se do toho Karolína. „Stejně jste sem přišli jen kvůli mně. Tak ho nechte jít.“

„Ale, podívejme se, ona by se ho ještě chtěla zastávat,“ rozesmála se Narcisa Blacková. „Copak, ono je ti našeho Severuska líto?“

„Jestli ona ho náhodou nemá ráda,“ přidal se k ní další Smrtijed, Augustus Rookwood.

„Pusťte ho ven,“ stála si za svým Karolína.

„A co z toho budeme mít?“ optala se Lily. „Původně jsme sice chtěli jen tebe, ale když se tu Snape tak pěkně nachomýtl, tak proč toho nevyužít,“ usmála se zle a v dalším okamžiku vyslala na Karolínu nějaké kouzlo.

Ta se mi na poslední chvíli vyhnula, ale další, které na ni seslal Rookwood ze strany, už ji naplno zasáhlo a odhodilo ji na druhou stranu učebny.

„Nejsi až tak dobrá, jak si všichni myslí,“ posmíval se jí Lestrange. „Dvě kouzla a už jsi na podlaze. A to se tě obává i samotný Pán zla.“

„Útočit ze zadu je velice čestný boj,“ namítla potichu Greenová a pokusila se postavit. Smrtijedi se při pohledu na ni rozesmáli, čímž jí dali pár vteřin času. Pohledem vyzvala Severuse, aby odsud co nejrychleji zmizel. Na okamžik zaváhal, jestli to má udělat nebo nemá, ale její oči jasně říkaly, ať vypadne, že ona se z toho dostane. Co nejnenápadněji vyklouzl z učebny a doufal, že Karolína bude v pořádku.

Ta se mezitím postavila na nohy a s odporem se podívala na lidi před sebou.

„Kde je Snape?“ uvědomila si najednou Lily.

„Doufám, že co nejdál od vás,“ pohlédla na ni tvrdě Karolína a v rychlém sledu za sebou vyslala na své protivníky hned několik kouzel. Aniž by čekala na to, jestli někoho zasáhne nebo ne, přemístila se pryč z oné místnosti. Věděla, že je to dost zbabělé, ale v tu chvíli nemohla jinak. A navíc už neměla důvod tam zůstávat.

O okamžik později se objevila ve svém bytě a svalila se na sedačku. Cítila se tak podivně unavená. A o chvilku později přišla na to, kvůli čemu to asi bude.

„Proboha, Karolíno!“ ozval se ode dveří dívčí hlas.

Dívka na Ginny jen podívala, ale na víc se nezmohla.

„Co se ti stalo?“ přihnala se k ní kamarádka.

„Nic, jen…“

„Nic? Vždyť krvácíš.“

„To nic není, neboj se. Jsem v pořádku,“ zavrtěla hlavou Karolína a sáhla si na zátylek. Pod prsty ucítila krev, ale usoudila, že to nebude nic vážného. Přesto se však zvedla a zamířila do koupelny, kde se hodlala ošetřit. Když tam však došla, musela se posadit na okraj vany. Možná, že to zranění bylo horší než myslela.

„Opravdu vidím, že jsi v pořádku,“ ozvalo se ve dveřích. „Ukaž, prosím tě,“ přistoupila k ní Ginn a začala jí ošetřovat ránu. „Co se ti prosím tě stalo?“

„Jen jsem měla menší přátelský rozhovor s bývalými spolužáky,“ zakřenila se Karolína. „Nic zajímavýho.“

„Kdo?“

„Mám pocit, že to byl Rookwood, ale jistá si nejsem.“

„Překvapuje mě, že tě dokázali sejmout.“

„Přesila. Soustředila jsem se na Lily, nenapadlo mě, že budou tak podlí a zaútočí i ze stran.“

„Ty jsi fakt naivní, Kájo,“ zavrtěla hlavou Ginny. „Jsou to Zmijozelové a Smrtijedi, nemůžeš od nich čekat, že budou bojovat fér. Jako bys je neznala.“

„Chybovat je lidské,“ pokrčila dívka rameny.

„Ale zrovna my si to nemůžeme dovolit,“ řekla neobyčejně tvrdě Ginny. „Moc dobře víš, co je v sázce. Kdo tam vlastně všechno byl?“ zajímala se.

„Ti dva, Lestrange, Narcisa , Nott a ty dvě holky.“

„Takže celej ročník,“ přikývla Ginn. „Jak to, že jsi na ně narazila?“ napadlo ji najednou.

„Asi nás sledovali.“

„Takže se Severusem jsi mluvila?“

„Jo. A vím, kde mají Lestrangeovi sídlo. Sice asi bude trochu problém se tam dostat, ale snad to zvládneme. Hlavní je, že to není pod Fideliovým kouzlem.“

„Aspoň nějaká pozitivní zpráva. Hotovo,“ dodala.

„Děkuji, Ginn,“ usmála se. „Kde jsou vlastně kluci?“

Rusovláska jí věnovala pobavený pohled. „Kde myslíš, že asi tak můžou být? Jen co jsi odešla, jak Sirius, tak Remus se vrátili zpět do postele. O Jamesovi ani nemluvím.“

„Ach jo,“ povzdechla si Karolína. „A já si myslela, že pro ten deník půjdeme ještě dneska.“

„Optimisto,“ zavrtěla Ginny pobaveně hlavou. „Ale neboj, však my je z tý postele nějak dostaneme.“

„Už předem je lituju,“ rozesmála se dívka.

Ani ne o hodinu později už všech pět sedělo v pokoji a dohadovalo se, co podniknout dál. James se Siriusem byli pro to, aby to odložili na další den. I přesto, že se James ještě předchozí den chtěl tak moc deníku zbavit. Ale ani jednomu z nich se nikam nechtělo, nejraději by zase zalezli do postele a prospali celý zbytek dne. Karolína, Ginny a Remus to naopak chtěli mít už z krku a prosazovali, aby se k Lestrangeům vydali ještě ten den.

„To nemá cenu,“ mumlal James ospale. „Už je jedna hodina a než se nám podaří něco najít, bude už tma a…“

„Jamesi, to je jen výmluva,“ skočila mu do toho Ginny. „Je taky dost možný, že se za hodinu, dvě vrátíme. Podle mě je blbost to nechávat na jindy. Takhle to budeme jen odkládat a odkládat. A popravdě řečeno, já už to všechno chci mít za sebou.“

„Chceš to uspěchat?“ podivil se Sirius.

„Nechci,“ namítla. „Jak jsi na to přišel?“

„Působíš tak,“ pokrčil rameny.

Na malou nastalo v pokoji ticho. To však moc dlouho nevydrželo, jen necelou minutu.

„Půjdeme tam dneska,“ pronesla nakonec Karolína.

„Proč?“

„Je to nejrozumnější. Čím dřív to doděláme, tím dřív budeme mít klid. A já už se nechci stresovat tím, že bych pořád přemýšlela, kdy půjdeme pro ten poslední viteál. Chci to ukončit. A kromě toho – ty s Jamesem jste dva, co chtějí zůstat tady. My jsme tři. Což je většina. Měli bysme tam jít. Stejně tu chcete zůstat jen z vlastní lenosti.“

„A na to jsi přišla jak?“ obořil se na ni James.

„Řekni mi teda jediný další důvod, proč bys chtěl zůstávat tady.“

„Protože…“ odmlčel se. „Prostě si myslím, že to není dobrý nápad. Neptej se mě proč, nevím to, ale nelíbí se mi to. Možná je to jen předtucha…Kdo ví.“

„Jamesi, to je pitomost. Samozřejmě, že stát se může kdykoliv cokoliv, ale pochybuju, že by nám dneska hrozilo větší nebezpečí než obvykle.“

„Nikdy nevíš. A třeba ti ani Snape neříkal pravdu.“

„Proč by to dělal?“

„Kdo ví, na který je doopravdy straně.“

„Severus by nás nezradil. Vím to,“ zamračila se Karolína. „Nechce se Smrtijedy mít nic společnýho, stejně jako ty. Tak ho tu prosím neobviňuj ze zrady.“

„Říkám jen to, co si myslím,“ pokrčil James rameny.

„Tak radši nemysli,“ utrhla se na něj Ginny. „Jdeme dneska a hotovo.“

„A kdo ti dal právo rozhodovat za všechny?“ zapojil se zase Sirius.

„Většina je pro. Demokraticky jsme rozhodli…“

„Je vás jen o jednoho více.“

„I to stačí.“

„Už toho proboha nechte!“ vpadl do jejich hádky Remus, který až do té doby seděl mlčky na sedačce a nevěřícně sledoval jejich nesmyslnou debatu. „Čeho tímhle chcete docílit? Tím, že se pohádáte kvůli něčemu takovýmu? Dopadlo by to leda tak, že byste na sebe byli vzájemně naštvaní a neudělali bysme vůbec nic. Tak se proboha začněte chovat jako dospělí lidé a ne jako nevyzrálí puberťáci.“

Všichni čtyři na Remuse šokovaně pohlédli. Uvědomili si, že má naprostou pravdu, že se chovají jak malé děti a vyvolávají nesmyslné hádky v době, kdy to bylo nejméně potřeba. Rozpačitě se podívali na své kamarády, se kterými se ještě před okamžikem hádali a hned jim došlo, jak nesmyslná ta jejich hádka byla.

„Remus má pravdu,“ povzdechla si Karolína. „Takhle hádka by k ničemu nevedla.“

„Jak to teda ale vyřešíme?“ zeptala se Ginny.

„Půjdeme k těm Lestrangeům,“ zakabonil se James. „Sice se mi to moc nelíbí, ale je to asi nejlepší řešení,“ připustil. „Nakonec – vrátit se můžeme vždycky, ne?“ rozhlédl se po svých přátelích.

„To jo,“ souhlasil s ním Remus. „Takže jestli nikdo není proti, tak za deset minut vyrazíme.“

„Fajn,“ přikývl Sirius a zvedl se.

O deset minut později už byli všichni přichystáni na odchod. Popravdě se neměli jak připravovat, nic s sebou nenesli, jen se teple oblékli. Pro případ, že by museli delší dobu zůstat venku. Ani jeden po tom sice netoužil, ale už věděli, že počítat musí úplně se vším. Jakmile byli všichni nachystáni, Karolína, která jako jediná věděla přesnou polohu Belatrixina domu, je přemístila na ono místo. Ale když se tam objevili, čekalo na ně menší překvapení.

„Ale ale. Kohopak to tady máme?“

Karolína a ostatní jen strnule hleděli na skupinu osob, které tu ani v nejmenším neočekávali.

„Já říkal, že se něco podělá,“ zamumlal potichu James.

„Příště dáme na tvoje rady,“ odsekla mu Ginn a vzdorně pohlédla do obličeje blonďatého muže. „Co tu děláte?“ zeptala se ostrým hlasem.

„Ale, Brownová, co myslíš? Čekáme na vás, jak jinak,“ ušklíbl se.

„Ale jak jste věděli…“ začala Karolína.

„Měla by sis dát pozor, kde s kým mluvíš, Karolíno,“ vystoupila z hloučku postav rusovlasá dívka. „Mluvit se Snapeem v místnosti, kam má kdokoliv přístup,“ zavrtěla pobaveně hlavou. „Sice nám nějak uniklo, proč se sem chcete dostat, ale myslím, že to je teď vedlejší. Nicméně vás ostatní ráda vidím,“ otočila se na ostatní. „Zejména tebe, Jamesi,“ usmála se sladce. „Jak dlouho už jsme se neviděli? Musím přiznat, že jsi mi docela chyběl.“

„Ani na mě nemluv, ty zrádkyně,“ procedil skrz zuby James. „Evansová tě snad už ani oslovovat nebudu, že?“

Na okamžik se Lily zatvářila zmateně a dokonce se otočila na Luciuse, jako by doufala, že by jí to mohl vysvětlit, ale ten už svoji pozornost zaměřil na Pottera.

„Co ty o tom víš?“ zasyčel.

„Víc, než si myslíš, ty bastarde. Rozhodně vím pravdu. Ale nečekej, že ti to řeknu,“ zasmál se na něj až moc chladným smíchem. „Tuhle informaci si nechám pro sebe. A odnesu si ji třeba i do hrobu.“

„Tak to ti můžu hned teď dopřát,“ ušklíbl se Lucius.

V dalším okamžiku se všichni Smrtijedi vrhli na pětici kamarádů z Řádu. Přívrženců Pána zla bylo jen o několik víc než Fénixů, takže boj byl celkem vyrovnaný. Pomalu se začínalo zdát, že by to snad i mohli vyhrát, ale v tom se tam najednou objevil další, pro Karolínu a ostatní nezvaný host, který přerušil probíhající střet. Na bojiště se přemístil sám lord Voldemort.

„A do háje,“ zamumlala Karolína a ustoupila o několik kroků dozadu, blíž ke svým přátelům.

„Kohopak to tady máme,“ pohlédl na Fénixe Pán zla.

„To snad vidíš, ne?“ utrhl se na něj James, který byl stále v dost zlé náladě.

„Ale, ale. Že by si pan Potter začínal dovolovat? Máš snad ještě něco na jazyku, co bys nám chtěl sdělit?“

„Pane,“ přistoupil k němu Malfoy. „Prve mluvil o tom, co už se Bella snaží zjistit několik týdnů. A zřejmě ví i odpověď.“

„Ale, to se podívejme,“ zaměřil se Voldemort opět na Jamese. „Tak v tom případě by nám mohl být náš přítel dost nápomocný.“

„Ani omylem,“ odsekl James a než se kdokoliv nadál, přemístil se pryč.

Ostatní jeho přátelé na sebe jen rychle pohlédli, než také vyklidili pole a vrátili se zpět domů. Věděli, že tuhle bitvu by vyhrát nemohli. Ne, když byli v menšině a navíc je ohrožoval sám lord Voldemort. Aniž by kdokoliv z nich promluvil, všichni se svalili na pohovku, kde už seděl James.

„Tak tohle byla hodně nevydařená mise,“ začal Sirius.

„To teda. Teď už asi nedostaneme další šanci, jak se tam dostat,“ zamumlala Ginny. „Jestliže si sám Voldemort bude hlídat, abychom se tam nedostali…A na co to vlastně Malfoy narážel?“ otočila se na Jamese.

„Nechci o tom mluvit,“ zavrtěl Potter hlavou. „Možná časem, ale ne teď.“

„Dobře. Mimochodem, Remusi…“ otočila se na druhou stranu, ale vzápětí ztuhla. „Kde je Remus?!“ vyjekla.

„Myslel jsem, že se přemístil společně s náma,“ zachmuřil se Sirius. „Vždyť tam stál…“

„Nepamatuju si, že by tam byl s námi, když se tam Voldemort objevil,“ skočil mu do toho James. „Naposled jsem ho viděl, když se na nás zaútočili Smrtijedi.“

„Chceš tím snad říct, že ho třeba zajali?“ vyjekla hystericky Ginny a vyskočila na nohy.

„Uklidni se,“ stáhl ji zase do křesla Sirius. „Třeba ho vůbec nezajali a my tu jen zbytečně plašíme.“

„A kde teda je?“ nenechala se uklidnil Ginny. „Jako myslíš, že si jen tak odskočil na nákupy? Nebo si zašel na procházku?!“ vytrhla se z kamarádčina sevření a začala nervózně pochodovat po pokoji. „Jestli ho Voldemort a ti jeho pitomci dostali, co když ho zabijí?“

„Nezabijí,“ opáčil docela klidně Sirius.

„Jak si můžeš být tak jistý…“

„Protože pro ně není Remus priorita,“ vysvětloval Tichošlápek. „V první řadě by Voldemort chtěl zajmout Karolínu. A protože to se mu očividně nepodařilo, může nás s Remem leda tak vydírat. Ale nezabije ho.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zopakovala zase Ginn. Nedokázala jeho slovům uvěřit.

„Věřím v to,“ pokrčil rameny. „A ty se uklidni. Takhle mu ničím nepomůžeš. Sedni si a když se Remus do půl hodiny neobjeví, začneme ho hledat, jo?“

„Ale…“

„Žádný ale, Ginny,“ zapojil se do toho James, vyskočil na nohy a přešel až ke své kamarádce. „Ty se teď pěkně uklidníš, sedneš si tady a dáš si třeba čaj. Sirius má pravdu, zbytečně vyvádíš. Třeba se mu vůbec nic nestalo a za chvíli se tu objeví živý a zdravý,“ popadl ji za ruku a dovedl až k jednomu křeslu. „Teď tu klidně seď a chvíli nemysli na Rema. Já ti zatím udělám čaj, bereš?“

Ginny jen přikývla a polohlasně Jamesovi poděkovala. Jakmile však Dvanácterák zmizel za dveřmi, zabodla svůj pohled do vypnuté obrazovky a nepřítomným pohledem hleděla kamsi do dáli. Nezdálo se, že vnímá, co se děje kolem ní. Neslyšela dokonce ani rozhovor Karolíny a Siriuse, kteří seděli jen metr od ní. Tichošlápek se právě staral, jestli je jeho přítelkyně v pořádku, od té doby, co se vrátili domů, nepromluvila ani slovo.

„Co se děje, Karčo?“

„Nic…Jen z toho mám divný pocit,“ zamumlala dívka.

„Jako měl James předtím?“ nakrčil mladík čelo.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Takový ne. Jen…Můžu za to já, Siriusi. Kdybych tak moc netrvala na tom, že tam půjdeme dneska, vůbec by se to nemuselo stát a Remus by tady byl s námi.“

„Za tohle nemůžeš. Remus tam tak jako tak chtěl jít. Není to tvoje vina.“

Karolína však jen zavrtěla hlavou a schoulila se svému příteli do náručí. „Proč je to všechno tak těžké? Proč jen chvíli nemůžeme mít klid?“

„Ještě pár týdnů a bude po všem,“ zamumlal jí do vlasů Sirius. „Potom budeme moct konečně normálně žít.“

„Nechápu, jak v to můžeš tak pevně věřit. Chtěla bych mít tvoji jistotu.“

Tichošlápek se při těch slovech pousmál, ale neodpověděl. O pár minut později se do místnosti vrátil James, nesoucí čtyři šálky čaje. Nikdo z nich už víc nepromluvil. Přemýšleli o Remusovi, o budoucnosti a o všem, co je trápilo. Setrvali v tomto stavu téměř půl hodiny, než je z něj vytrhla Ginny, která najednou prudce vyskočila na nohy.

„Co se děje, Ginn?“ zvedla hlavu Karolína.

„Jen…“ pohlédla dívka k předsíni a vzápětí ztuhla. „Kde jsi proboha byl?!“ vřískla vzápětí.

„Ginn…“ ozval se ode dveří Remusův hlas. „Prosím tě, uklidni se, všechno vás vysvětlím.“

„Teda, kamaráde, musím přiznat, že jsi nám docela nahnal strach,“ přistoupil k němu James a krátce ho objal.

„Kde jsi teda byl?!“

„Ginny, prosím tě, nech mě to všechno vysvětlit. Když jsem zjistil, že mi Smrtijedi nevěnují pozornost, rozhodl jsem se tak trochu zapátrat na vlastní pěst…“

„Chceš tím teda říct, že tě Smrtijedi nezajali? Že jsem se tu strachovala pro nic za nic?“

„No, asi jo,“ znejistěl Remus.

V dalším okamžiku mu na tváři přistála Ginnina ruka. Rem se jen překvapeně podíval na svoji přítelkyni, ale ta se jen otočila na patě a zmizela za dveřmi jejich pokoje.

„Co to mělo znamenat?“

„Dost se o tebe bála,“ ozvala se Karolína. „Mysleli jsme, že tě Voldemort a Smrtijedi dostali. Nediv se jí, že reagovala takhle.“

„Kde jsi vlastně teda byl?“ zeptal se hned na to Sirius.

„Pro tohle,“ vytáhl Remus z pod bundy pečlivě zabalený balíček a vzápětí odhalil jeho obsah.

„Tys…“ pohlédla na to nevěřícně Karolína a pomalu k němu přešla. „Jak jsi to objevil?“

„Díky Goylovi jsem zjistil, jak se dostat do domu. A tohle jsem pak už našel docela snadno,“ pousmál se.

„Ty jsi génius,“ zavrtěla dívka hlavou, přičemž stále hleděla na poslední z viteálů, deník Toma Raddlea.

_______________________________________________________

P.S. Moc jsem to po sobě nekontrolovala...Nebyla nálada ani čas.

20.10.2008 17:42:43
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one