My world of fantasy...

87. KAPITOLA - PRSTEN A MEČ

Tak jsem tu s novou kapitolkou...To koukáte, co? :)
Popravdě ale musím přiznat, že s ní moc spokojená nejsem, i když ta je to, co jsem tam chtěla dát...další snad už bude lepší, tam se zase něco bude dít, i když tady se taky něco málo dozvíte...
tak jen poprosím o nějaké ty komentíky, beru i kritiku - ne, tu očekávám. =)
Jinak další kapitolu dřív jak za týden nečekejte. Spíš za dva. Ale snažit se budu, uvidím, jak to bude vypadat ve škole a podobě. =)
Tak zatím papa
vaše Kaitlin

***

„Karolíno?“ nahlédl k dívce do pokoje James. „Můžu s tebou mluvit?“

„Co potřebuješ, Jamesi?“ posadila se Karolína na posteli, na které se ještě před chvílí válela a četla si nějakou knihu.

Momentálně byli v domě úplně sami. Sirius šel ven, provětrat se a nakoupit nějaké jídlo, a Ginny s Remusem se někam vytratili. Zřejmě na procházku, ale nikdo to nevěděl jistě.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom včerejšku,“ přešlápl nejistě ve dveřích. „Nechtěl jsem to vytahovat před Siriusem, ani před Ginny a Remusem, připadalo mi to…No, chtěl jsem o tom nejdřív s tebou mluvit sám,“ došel pomalým krokem k posteli a posadil se vedle své kamarádky.

„O co se jedná, Jamesi?“ pobídla ho Karolína. „Přejdi rovnou k věci.“

„Jde o Lily.“

Zabodla do něj svůj pohled, jako by zjišťovala, co tím přesně myslí. Chvíli ani jeden z nich nepromluvil, než si Karolína povzdechla a konečně se přiměla k odpovědi.

„Jak dlouho jsi včera za těmi dveřmi byl?“

„Chvilku. Ale zaslechl jsem, jak se o ní ti dva baví. O tom, že ji Moudrý klobouk chtěl poslat do Zmijozelu…. Je to pravda?“ pohlédl na ni zoufale. „Řekni, že jsem se jen přeslechl, prosím.“

„Nemůžu, Jamesi. Sám víš, že to tak je, že se ti to nezdálo. Bella s Luciusem se o tom opravdu bavili. A nejen o tom,“ sklopila pohled k zemi. „Zdá se, že Belatrix přišla na něco, co neví ani samotná Lily. Něco, co možná vysvětluje, proč se tak najednou přidala na druhou stranu.“

James na ni nechápavě pohlédl. Nějak mu unikal smysl toho, co mu chtěla říct.

„Lidi, které Lily považuje za své rodiče, jimi nejsou. Aspoň podle Belly. Slyšel jsi, jak dopadla ta rodinná známá,“ zkřivila zhnuseně obličej. „Každopádně její matka zřejmě byla, nebo možná pořád je, čarodějka. A jestliže ji chtěl Klobouk poslat do Zmijozelu, musel k tomu mít nějaké podklady. Nevíme, z jaké rodiny Lil pochází. Třeba má k Smrtijedům blíž, než si myslíme.“

„To nedává smysl,“ zamračil se James. „Jestliže její matka byla čarodějka na straně Voldemorta, rozhodně by své dítě nesvěřila mudlům, to je blbost.“

„Jsou i jiná vysvětlení,“ pokrčila Karolína rameny. „Možná, že matka byla normální, ale co otec? Možná ji matka chtěla uchránit před ním. Přemýšlela jsem nad tím,“ vysvětlila, když po ní Dvanácterák hodil zkoumavý pohled. „Celou noc. A tohle je jediný rozumný řešení, které mě napadlo. Ale jsou to jen dohady, pravdu se asi jen tak nedozvíme,“ povzdechla si.

„Což je možná jen dobře,“ zamumlal James. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, co všechno se ještě o Lily dozví.

„Hlavně se tím netrap,“ pohlédla na něj Karolína vážně. „A ani se na to nesnaž přijít, byl by to jen promarněný čas, Jamesi.“

„Já vím.“

„Slib mi, že se tím nebudeš zabývat. Nech to plavat, tohle je Lilyina věc, ne naše. Máme dost starostí, nemusíme ještě k tomu všemu zjišťovat, kdo jsou rodiče naší…“ nadechla se, „naší protivnice.“

„Já vím,“ zopakoval James svoje slova a zvedl se. „Dík, žes mi to řekla,“ pokusil se o úsměv. „Nerad bych se to dozvěděl jako poslední. Nebo přímo od ní,“ pohlédl vážně na svoji kamarádku. Poté opustil pokoj.

Karolína si povzdechla. Tenhle rozhovor absolvovat nechtěla, kdyby bylo po jejím, nikdy by tohle téma nevytáhla, neřekla by to ani Siriusovi, natož Remusovi a Ginny. Hodlala si to nechat pro sebe až do té doby, než by o tom věděla víc. Teď mohla jen doufat, že Jamese nenapadne to říct ostatním. Věděla, že by nad tím všichni začali uvažovat, možná i zjišťovat pravdu. A to si vy nynější situaci nemohli dovolit. Už i tak měla pocit, že mají pořádné zpoždění. Že čím víc váhají a zdržují se, tím je Voldemort silnější. A nejen on, i jeho služebníci a pomocníci. Jediné, čím se mohla utěšovat bylo, že jich bylo víc, co se týkalo síly a neobvyklých schopností.

Po více jak hodině přemýšlení se konečně přiměla k tomu, aby vylezla z postele a začala něco dělat. Moc se jí nechtělo, nejraději by prospala celý den, ale věděla, že to je nemožné. Že i když nechce, bude muset začít něco dělat.

O čtvrt hodiny později už vstupovala do obýváku. Překvapilo ji, že kromě Jamese už tam je i Sirius. Udiveně na něj pohlédla, avšak při pohledu na hodiny zjistila, že v ložnici byla opravdu dlouho a že by ji nemělo překvapovat, že už se její přítel vrátil z nákupu.

„Á, slečna se konečně uráčila vstát,“ přivítal ji s úsměvem Sirius.

„Jsem vzhůru už pěkně dlouho,“ oznámila mu Karolína a posadila se k němu. „Ginn a Remus tu někde jsou?“

Tichošlápek s Jamesem na sebe pohlédli a oba se ušklíbli. K odpovědi se však neměl ani jeden.

„Tak kde jsou?“ chtěla vědět dívka.

„No…“ začal Sirius.

„Siriusi,“ šťouchla do něj Karolína. „Kde jsou?“

„Venku, v parku,“ odpověděl jí konečně Dvanácterák.

„A co je na tom…“

„No, ti kolemjdoucí na ně koukali dost divně,“ přiměl se konečně ke slovu Sirius. „Některé maminky až…jak bych to řekl. Pohoršeně,“ usmál se.

„Ty jsi fakt pako,“ povzdechla si dívka. „A já myslela, kdo ví co se zase neděje.“

„Nemůžeš chtít pořád něco zajímavýho a vzrušujícího,“ pokrčil Black rameny. „I když tohle docela zajímavý bylo, no,“ dodal ještě. „Proč se po nich vlastně sháníš?“

„Jen chci vyřešit ten Klobouk a meč. Ať máme aspoň tohle z krku. Pak už nám zbude jen ten deník, nic víc.“

„A na Voldyho jsi samozřejmě zapomněla,“ ušklíbl se dost nehezky James. „Úplná maličkost, ta se dá snadno vypustit. A Lestrangeová, Malfoy a jim podobné zrůdy, ti se taky nepočítají.“

Karolína na něj smutně pohlédla. Věděla, že to nemyslí tak zle, jak to řekl. Za jakýchkoliv jiných okolností by mu na to něco odpověděla, byla by jeho poznámkou aspoň trochu vytočená, ale nyní ne. V paměti pořád měla jejich ranní rozhovor o Lily. Nebylo těžké uhádnout, proč je James tak nevrlý a nepříjemný. Vlastně to byla tak trochu její chyba. Kdyby zase nenačala téma Voldemort a jeho viteály, choval by se normálně.

„Samozřejmě, že to nejsou maličkosti,“ řekla jemně, „ale přijdou až nakonec. Až budeme mít z krku všechny viteály. Sám to moc dobře víš, Jamesi. Řešili jsme to už tolikrát.“

„Já vím,“ zavrčel, ale pak si povzdechl. Uvědomil si neuváženost svého chování. „Promiň, nemyslel jsem to tak,“ omluvil se.

„Vím,“ přikývla dívka a víc už se k tomu vracet nechtěla. Avšak Sirius měl na to jiný názor.

„Co tohle mělo znamenat?“ pohlédl na svoji přítelkyni a hned na to na Jamese. „Něco mi snad uniká?“

„Nic, s čím by sis měl lámat hlavu,“ pousmála se Karolína a než stačil Sirius cokoliv říct, prohlásila: „Myslím, že se vrací Remus s Ginny.“

Sirius i James okamžitě pohlédli ke dveřím, aby se ujistili, že má Karolína pravdu. Ihned poznali, že se nemýlila. Jakmile ti dva vstoupili do pokoje, dívka si v duchu oddechla. Vyhnula se tak rozhovoru se Siriusem, který zrovna teď absolvovat nechtěla.

„Kde jste byli?“ vypálil na ně Sirius, ačkoliv odpověď sám až moc dobře znal.

„Jen jsme se byli projít,“ usmála se Ginn, jež měla tváře růžové od mrazu. „Není nad to projít se takhle po ránu parkem.“

„Jenom projít, jo?“ optal se James rádoby nevinně.

„A co jiného?“ divila se Ginny, zatímco si sundávala kabát.

„No, venku se dá dělat hodně věcí,“ pohlédl Dvanácterák na Siriuse, který se hned na to uchechtl.

„Tak si to nechte pro sebe,“ protočila oči dívka a posadila se do křesla, zatímco Remus si sedl na volné místo vedle Karolíny.

„Takže co teď?“ pohlédl na všechny přítomné Remus. „Vypadáte, že jste na nás čekali. Děje se něco?“

„Jen musíme dořešit ten meč,“ odpověděla mu Karolína.

„Myslím, že je to snad jasné, ne?“ podivila se Ginn. „Je jen jediný člověk, který by tam mohl jít a získat to pro nás.“

„A kdo jako?“ vyštěkl na ni James, opět podrážděně. Štval ho dívčin sebejistý tón a pohled. Připadalo mu, že z ostatních dělá hlupáky, kteří na to ještě nepřišli.

„Ty,“ opáčila mírně naštvaně Ginny.

„Proč zrovna James?“ nechápal Sirius. Zřejmě ale nebyl sám, Remus na svoji přítelkyni koukal se stejnými rozpaky.

„Já to nejsem, to už vím moc dobře. Sirius to taky být nemůže, podle rodu by mohl být v jiné koleji. Karolína to taky nemůže být, původně ani není odsud. A Remus mi tam taky nesedí, když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že by mohl patřit i do jiné koleje. Navíc jeho rodina taky vždycky nebyla v Nebelvíru. Ale u tebe je to jiné, Jamesi,“ pohlédla přímo na černovlasého chlapce. „Pokud vím, tak tvoje matka i otec studovali v Nebelvíru, stejně jako jejich rodiče a tak. A ty sám máš…řekněme většinu vlastností typických pro Nebelvír. Do žádné jiné koleje by ses nehodil. Studijní typ nejsi, na Mrzimor se taky dvakrát nehodíš. A Zmijozel můžeme rovnou vyloučit.“

„Mě se to nezdá,“ zamračil se Dvanácterák.

„Ale podle mě má Ginn pravdu,“ přidala se ke kamarádce Karolína. „To, co teď řekla, dává smysl, Jamesi. Ať se ti to líbí nebo ne.“

„To tam rovnou můžeme poslat Voldemorta a bude to mít stejnej efekt,“ bručel Potter.

„Jamesi! Koukej se laskavě sebrat a přestaň tu fňukat. Jsi z nás jedinej, kdo má u toho blbýho Klobouku nějakou šanci,“ vyjela na něj.

„Holky maj asi pravdu, kamaráde,“ poplácal ho po rameni Sirius. „Zřejmě vyrazíš na pokec s Kloboukem,“ smál se.

„A já s Ginny půjdeme s tebou,“ prohlásil Remus. „Pomůžeme odlákat Brumbála a zeptáme se i na Řád, jak to s ním vypadá. Minule jsem to moc nestihl.“

„A co my?“ zeptala se Karolína.

„Ty si dáš pro jednou pohov,“ pohlédla na ni Ginny přísně. „Nemusíš taky dělat všechno, potřebuješ chvíli oddech.

„Ale…“

„Má pravdu,“ zarazil ji Sirius. „Ber to z tý lepší stránky, aspoň nás nikdo nebude otravovat,“ usmál se a jakmile od něj Karolína odvrátila hlavu, nenápadně mrknul na Jamese a Remuse.

 

**

 

Ani ne o hodinu později opouštěla Ginny společně s Jamesem a Remem byt. Přemístili se přímo před bradavickou bránu, přesně jako při minulé výpravě do Brumbálovy pracovny. James se okamžitě zneviditelnil, moc dobře věděl, že kdyby se jen tak objevil v Bradavicích, vyvolalo by to menší poprask. Oficiálně tam neměl co dělat, vyhodili ho odtamtud, stejně jako Karolínu a Siriuse. Jediní vítaní tam byli Remus s Ginny.

„Jak to vypadá?“ zeptal se James polohlasně.

„Zatím docela dobře,“ odvětila Ginny, jež hleděla do Pobertova plánku, který měli s sebou. „Zmijozel ve sklepení, včetně Lily a Eileen. Na chodbách je skoro prázdno,“ vzhlédla. Ne, že by se divila, že venku nikdo není. Docela rapidně se změnilo počasí. Přestože ráno bylo ještě slunečno, nyní se z oblohy snášely těžké chomáče sněhu a do toho se ještě zvedl prudký vítr.

„A Brumbál a profesoři?“

„Ve svých kabinetech. A Brumbál s Andromedou jsou u McGonagallové v kabinetě,“ vzhlédla Ginn.

„Bezva,“ pousmál se Remus. „Nikdo teda na chodbách okolo není?“ zeptal se ještě.

„Ani noha.“

„Tím pádem se asi rozloučíme,“ zamumlal James. „Vy se přemístíte před kabinet, já před ředitelnu a nějak to vyřídíme. V tomhle počasí se mi vážně nechce jít pešky.“

„V tom s tebou souhlasím,“ povzdechla si Ginny. „Tak teda hodně štěstí,“ pohlédla na místo, kde tušila svého kamaráda. „Sejdeme se asi až doma. A Jimmy,“ použila zkráceninu jeho jména, aniž by si uvědomila, že ji moc nemusí. „pokud to půjde špatně, víc jak čtvrt hodiny ti zaručit nemůžeme.“

„Je mi to jasný,“ zašeptal James. „A to Jimmy si pro příště odpusť.“ V další chvíli už po něm zbyl jen barevný opar ve vzduchu.

Ginny s Remusem na sebe jen zamračeně pohlédli, než sami zmizeli a zanechali za sebou dvoubarevnou mlhu, jež postupně splynula s prostředím.

 

**

 

James se objevil přímo v Brumbálově pracovně. Stále neviditelný zamířil přímo k polici, na níž ležel Moudrý klobouk, aniž by se rozhlédl, zda je v místnosti sám. Když se ale natahoval po Klobouku, najednou ucítil, jak ho někdo pozoruje. Prudce se otočil a když uviděl, co ho to tak vyrušilo, úlevně si oddechl. Věnoval fénixovi jediný pohled, než se zase začal zajímat o to, kvůli čemu tam přišel. Během okamžiku už měl Klobouk v ruce a přesunul se s ním k nedaleké stoličce. Teprve poté si ho nasadil na hlavu.

„Ale, ale…Nečekal jsem, že přijdeš tak brzo,“ ozvalo se během pár vteřin.

„Tys…tys mě čekal?“ vykoktal James.

„Samozřejmě. Očekával jsem, že slečna Weasley…oh, pardon, Brownová, uvědomí, pro koho jsem ji to vlastně poslal. A nezklamala mě.“

„To teda ne,“ zamumlal James. „Proč zrovna já?“

„Protože právě s tebou jsem chtěl mluvit,“ odpověděl Klobouk prostě. „Brumbál má o tebe docela strach. A nejen on, i tvoji rodiče se o tebe bojí. Stejně jako o tvé přátele. Ale o tebe ze všech nejvíc.“

„Proč?“ nechápal Dvanácterák.

„Všichni vědí o Lilyině zradě i o tom, žes ji miloval. Bojí se, abys z toho nepropadl depresím nebo neudělal nějakou chybu.“

„Nemusí mít strach,“ ohradil se James prudce. „Jsem v pořádku. Nic, co bych nezvládl.“

Klobouk chvíli mlčel, než opět promluvil. „Přesto tě v poslední době opět něco rozhodilo, něco ohledně Lily.“

Na tohle Potter nehodlal odpovídat a zarputile mlčel. Čekal, že to Moudrý klobouk přejde a konečně se dostane k tomu, proč tam musel přijít.

„Trápí tě, že nevíš, kdo je Lily ve skutečnosti,“ ozvalo se mu zase v hlavě. „Cítím, jak moc to chceš vědět, jak moc ti na tom záleží, i když bys to nikdy nepřiznal.“

„Až budu chtít, zjistím si to sám!“

„Je i jednodušší cesta. Stačí se zeptat.“

„Ty to víš?“ zarazil se James. S tímhle opravdu nepočítal.

„Samozřejmě. Co bych to byl za Moudrý klobouk, kdybych nevěděl, kdo je kdo,“ odvětil trochu uraženě Klobouk.

„Kdo teda?“

„Myslel jsem, že si to chceš zjistit sám. Ostatně, neuškodilo by ti, kdyby sis trochu zapátral. Ale na druhou stranu,“ zamyslel se. „Nic se nestane, když ti to prozradím. Stejně bys na to přišel, dřív nebo později. Ale pravda může šokovat,“ upozornil ho ještě.

„Pravdu vydržím. Chci vědět, co je Evansová, nebo jak se vlastně jmenuje, zač.“

„Předem tě varuji, že tě její pravá totožnost více než vyvede z míry.“

„S tím počítám. Beztak to bude nějaká Smrtijedská dceruška,“ odvětil pohrdlivě.

„Její pravé jméno je Malfoyová.“

James chvíli mlčel, než mu došel smysl Kloboukových slov. „Cože? Malfoyová? Ona je jako dcera…dcera otce Luciuse Malfoye? Ale to…to není možné. Vždyť ten nikdy neměl jiné dítě. Lucius byl vždycky jedináček. A navíc – jeho otec by si přece musel všimnout, kdyby mu jeho dítě zmizelo, ne?“ vypadlo z něj nevěřícně. „A proč by to jeho matka dělala? Určitě je úplně stejná jako její manžel a syn, není teda důvod, aby dceru svěřila úplně neznámým lidem. Nebo snad jo?“ zarazil se na okamžik.

„Chodila do Nebelvíru, stejně jako ty a tvoji přátele. Ale Malfoye miluje, to nejde popřít.“

„Proč by se ale vzdávala své dcery?“ nechápal pořád James.

„I když svého manžela miluje, neznamená to, že souhlasí s jeho výchovou a názory. Chtěla Lily jen ochránit od toho, co už zažíval malý Lucius.“

„Kdo je vlastně Lilyina matka?“

„Dříve Kristine Robertsová, nyní Malfoyová.“

„Měl bych ji znát?“

„Ji ne, ale její sestru ano. Kristine nedala svou dceru úplně neznámým lidem. Svěřila ji své sestře, která je na rozdíl od ní moták. Proto si vzala mudlu a žije teď daleko od kouzelnického světa.“

„A ta Kristine…pořád žije?“ zeptal se James opatrně.

„Oh, samozřejmě. Jen co své dítě dala do bezpečí, vrátila se ke svému manželovi. Byla asi rok nezvěstná, ale potom se znenadání objevila a vrátila se domů. Aspoň tak to říkal Brumbál.

 „Ale jak to, že Lily nikdo nepoznal?“ uvědomil si. „Jestliže je Malfoyová…“

„Na tuhle otázku ti neumím odpovědět. Jsem jen pouhý klobouk. Ale to, co jsi chtěl vědět, už víš. Navíc mám pocit, že jsi přišel kvůli něčemu jinému.“

Teprve nyní si Potter uvědomil, že už v ředitelně sedí víc jak deset minut. A Ginny s Remusem mu dali nejvýše patnáct minut.

„Ten meč. Vydáš mi ho?“ zeptal se přímo.

„Jinak bych tě ani nevolal,“ povzdechl si Klobouk. „Sundej si mě.“

James uposlechl a během pár vteřin už měl Moudrý klobouk zase v ruce. V další chvíli uviděl, jak se uvnitř leskne jakýsi předmět. Zaváhal jen na okamžik. Už už se po meči natahoval, když si uvědomil, že by se ho neměl dotýkat. Opatrně teda vytáhl z kapsy kus látky, kterou si speciálně kvůli tomu vzal, a vytáhl meč ven. Překvapeně hleděl na onen předmět, neschopen uvěřit, že v ruce opravdu drží něco tak vzácného. Chvíli ho bezhlasně obdivoval, než si všiml jedné maličkosti. Kolem celého meče byl jakýsi kryt, jenž přesně kopíroval jeho tvar. Byl prakticky nenalezitelný a James ho objevil jen díky tomu, že mohl vidět věci, které byly pro ostatní neviditelné. Pousmál se nad tím. Do té doby mu totiž vrtalo hlavou, jak mohli lidé jen tak na meč sahat, když to byl viteál. A tohle všechno vysvětlovalo.

Byl tak zaujat svými myšlenkami, až ani nepostřehl, že někdo otevřel kamenný chrlič a pomalu se blíží do místnosti. To postřehl až v okamžiku, kdy dotyčný otevíral dveře. V témže okamžiku se bleskově přemístil pryč, zpět do bytu. Zbyla po něm jen hnědá mlha, usazená nad kloboukem ležícím na stoličce. To jediné mohl spatřit ten, kdo vešel do ředitelny. Nic víc, nic míň.

 

**

 

Remus a Ginny se přemístili přímo před kabinet profesorky McGonagallové. Remus se chtěl své přítelkyně ještě na něco zeptat, ale než to stihl udělat, Ginn zaklepala na dveře. Zoufale na ni pohlédl. To už se ale otevřely dveře a dvojice hleděla přímo na svoji bývalou profesorku.

„Lupine, Brownová…“ pohlédla na ně McGonagallová překvapeně. „Co vy tady děláte?“

„Sháníme profesora Brumbála. Ve své pracovně nebyl a…“ začala Ginn.

„Tak vás napadlo, že bych mohl být tady, že ano,“ objevil se za profesorčinými zády sám ředitel.

„Spíš jsme se na vás chtěli zeptat,“ uvedl to na pravou míru Remus.

 „Tak v tom případě…“ usmál se Brumbál. „Pojďte dál. Minervě to určitě vadit nebude a Andromedě také ne,“ pohlédl na druhou profesorku, která dosud seděla v křesle.

„Děkujeme,“ usmála se Ginny a společně s Remusem vešla dovnitř. Jakmile se všichni posadili, Brumbál si opět vzal slovo.

„Tak copak jste mi chtěli?“ pohlédl na ně tázavě.

„Popravdě…“ začala Ginn, ale očividně nevěděla, jak pokračovat.

„Chtěli jsme se zeptat na Řád,“ řekl rychle Remus. „Co je nového, co se kde děje… Nemáme téměř žádné informace.“

„Ale Smrtijedi o vás ano,“ podotkla Andromeda. „Při posledním střetu se o vás zmiňovali. Popravdě jsou na vás dost naštvaní. Mám pocit, že moje sestra prohlašovala něco v tom smyslu, že by vás nejradši vlastnoručně uškrtila.“

„Jo, Bella nás má ráda,“ usmála se Ginn.

„Kdy jste se s nimi utkali?“ zajímalo naopak Remuse.

„Asi tak týden zpátky,“ zapojila se i profesorka McGonagallová. „Nic příjemného, jako obvykle. Zase napadli nějakou vesnici. Tenhle měsíc už to byla druhá.“

„Druhá?“ podivil se Lupin.

„Smrtijedi poslední dobou útočí nějak moc často,“ pohlédl na Ginny a Remuse Brumbál. „Možná by neuškodilo, kdybyste se k nám občas přidali. Z vás pěti mají pravděpodobně respekt.“

„Ani bych neřekla,“ odfrkla si Ginn. „Možná ho mají z Karolíny a Siriuse, ale z nás ostatních vážně ne.“

„Ale určitě byste pro nás byli vítaná posila,“ namítla Andromeda. „Pět lidí navíc je hned poznat. Navíc když umí bojovat a znají protivníka…“

„Rádi bysme vám pomohli,“ začal Remus. „Ale sami máme na práci docela dost věcí. A dokud to nedoděláme, tak tohle peklo asi nikdy neskončí.“

„Což snad už bude brzo,“ pousmála se Ginny.

„Myslíte?“ zeptala se pochybovačně McGonagallová. „Zatím to tak rozhodně nevypadá. Rozhodně ne příznivě pro nás.“

„Nikdy se neřeklo, že to dopadne dobře pro nás,“ zamračil se Remus a pohlédl ven z okna. „Jestli je něco jisté, tak to, že rozhodující střet bude brzy. Hodně brzy,“ pohlédl ven z okna.

Na nějakou dobu se všichni odmlčeli. Bylo zřejmé, že tohle téma už nikdo řešit nechce, ale vymyslet nějaké další, o kterém by se mohli bavit, byl docela těžký úkol.

„Jak se má vlastně Sirius?“ protrhla nakonec nepříjemné ticho Andromeda. „A James,“ dodala tišeji.

Ginn nejistě pohlédla na Remuse, než se rozpovídala. „Sirius se má dobře, o toho se bát nemusíš. On i Karolína všechno snáší víc než dobře, řekla bych. Ale James…nese Lilyinu zradu opravdu těžce. Moc s náma o tom nemluví, spíš se Siriusem nebo Karolínou. Ale snaží se to nějak zvládat. A taky nám nechce přidělávat starosti,“ povzdechla si.

„Zvládne to?“ zajímala se Minerva.

„Časem určitě,“ pokusil se o úsměv Remus, ale vyloudil ze sebe jen prapodivný škleb. „Jak se má vlastně moje sestra, Cornelie?“ zeptal se zničehonic. „Neviděl jsem ji ani nepamatuju.“

„Neboj, je v pořádku,“ ujistila ho Andromeda. „A jakmile se všechno vyřeší, budete zase spolu. Ale teď by bylo nebezpečné ji navštívit. Jen bys v ní vzbudil plané naděje.“

„To máš asi pravdu,“ povzdechl si Náměsíčník. „Ale hlavně že je v pořádku. Na tom ostatním zas tolik nezáleží.“

Ginny na něj soucitně pohlédla. Nevěděla, že mu sestra tolik chybí. Nikdy se o ní nezmiňoval. Aspoň ne poslední dobou. Trochu ji to mrzelo, že se jí s tím nesvěřil, ale na druhou stranu ho chápala. Ona také nemluvila o své rodině. O tom, jak jí pořád chybí, i když to už bylo více jak rok a půl, co byla v tomto čase. Co byla bez nich.

Ještě nějakou dobu se v kabinetě zdrželi, než se konečně zvedli a přiměli se k odchodu. Dali Jamesovi přesně patnáct minut, které byly potřebné pro splnění jejich úkolu. Už neměli proč Brumbála zdržovat. Jen by riskovali, že se jich ostatní začnou na něco vyptávat a po tom opravdu dvakrát netoužili. Rozloučili se proto s profesory a vydali se zpět domů.

 

**

 

„Karolíno?“ oslovil Sirius svoji přítelkyni.

Oba seděli v obývacím pokoji na pohovce a užívali si volného dne. Přesto byla dívka poněkud zamlklá a skoro se Siriusem nekomunikovala. Jen seděla na sedačce, opřena o jeho rameno a přemýšlela.

„Ano?“

„Na co zase myslíš?“

„Na budoucnost,“ přiznala Karolína. „Co bude dál. A co bude s námi,“ pootočila hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí.

„Co by. Porazíme Voldemorta a budeme žít šťastně až do smrti,“ ušklíbl se Sirius.

„Ty v to opravdu věříš?“ zeptala se ho pochybovačně. „Věříš, že ho dokážeme porazit a nezemřít přitom?“

„Věřím, protože v to chci věřit,“ usmál se.

„Tohle neumím. Bojím se, co bude dál, jak to všechno dopadne. Sice už máme tři z viteálů doma,“ pohlédla na krátký okamžik na skříň, kde všechny kousky Voldemortovy duše ukryly, „a čtvrtý už taky téměř máme… Ale co dál? O deníku nemáme sebemenší potuchy. A podle mě prostě nemáme šanci Voldemorta porazit. Nepůjde to. Ne, když vedle sebe bude mít Belatrix a Lily. Já se bojím budoucnosti, Siriusi,“ zamrkala několikrát očima, aby zahnala slzy. „Cítím, že ten rozhodující střet přijde už hodně brzo. A obávám se, že to dopadne špatně. Že někdo z…“ zadrhla se, jako by se zdráhala pokračovat dál. „Že někdo z nás tam zemře,“ dořekla větu.

„To se nestane,“ přitáhl si ji k sobě blíž Sirius. „Uvidíš, že to dobře dopadne, věř mi.“

„Nedokážu v to věřit, nedokážu,“ povzdechla si.

„Stačí jen chtít,“ pohladil ji po tváři. „Snad si nemyslíš, že by tě kdokoliv z nás opustil. Že bych tě třeba já opustil. Na to tě až moc miluju.“

„Ale jen láska k tomu nestačí,“ podotkla Karolína.

„To sice ne, ale…“ zarazil se uprostřed věty a o kousek si odsedl. „Už dlouho se tě chci na něco zeptat.“

Dívka na něj jen zkoumavě pohlédla a vybídla ho, ať pokračuje dál.

„Vím, že si nemyslíš, že to dopadne dobře, ale tohle chci udělat. Miluji tě, Karčo, víc než kohokoliv v mém životě. A chtěl bych, abychom se jednou vzali.“

„Siriusi, co to proboha…“

„Nepřerušovat,“ ušklíbl se, zvedl se a klekl si před ní na koleno. „Směl bych vás požádat o ruku, slečno Greenová?“ vypadlo z něj vzápětí.

Karolína na něj chvíli strnule hleděla, než opět našla ztracenou řeč. „To nemyslíš vážně, že ne?“ pohlédla na něj jako na blázna.

„Smrtelně,“ pousmál se a odněkud z kapsy vylovil malou krabičku, ze které vzápětí vyndal prstýnek. „Tak co?“ pomalu se postavil. „Vezmeš si mě?“

 Zdálo se, že teprve nyní dívce došly jeho slova naplno. „Samozřejmě že ano,“ objevil se na její tváři úsměv a vzápětí se mu vrhla kolem krku.

Sirius ji jen šťastně objal. Ne, že by nečekal kladnou odpověď, ale její reakce ho příjemně překvapila. Myslel si, že se bude strachovat, že to nemá budoucnost. Po jejích předchozích slovech by se tomu vůbec nedivil.

„Jsi blázen,“ šeptla dívka.

„Já vím,“ přitakal, když ji konečně pustil. „A právě proto mě máš tak ráda,“ vzal ji za ruku a navlékl jí malý prstýnek.

S obdivem na prsten pohlédla. „Kdys ho koupil?“

„Asi před…“ zamyslel se. „Před dvěma měsíci, přibližně,“ přiznal se.

„Je nádherný.“

„Jinak bych ho nekupoval,“ usmál se Sirius spokojeně a opět si ji přitáhl do náručí.

„Ale stejně jsi praštěnej,“ zakroutila nad tím hlavou, ale bylo víc jak jasné, že je šťastnější, než kdykoliv v poslední době.

10.10.2008 23:34:08
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one