My world of fantasy...

86. KAPITOLA - NÁVŠTĚVNÍ DEN

Kuk,
takže po dlouhý době jsem tady s kapitolkou k MSM. To koukáte, co? =) Popravdě mě samotnou taky překvapuje, že jsem si k tomu sedla a napsala to. Ale jsem s tím celkem spokojená, sice jsem měla naplánovaný, že tam bude krapet něco jinýho, ale nevadí...
Každopádně doufám, že se vám to bude líbit, strávila jsem nad tím několik hodin, takže bych tu ráda viděla nějaký ty komentáře, kdyby to šlo. Moc o ně prosím, ať mám k další kapitole pořádnou motivaci.

Jinak kapitolku bych chtěla věnovat dvěma lidičkám, na kterých mi moc a moc záleží. A doufám, že je tímhle potěším a nějak zvednu náladu. Takže tahle kapitola je hlavně pro vás, Abi a Ary. A užijte si ji, pokud to bude možné.

Takže zatím papa, přeju příjemné čtení
vaše Kaitlin
______________________________________________________________

Od objevení posledního viteálu uběhlo více jak čtrnáct dní. Leden se pomalu chýlil ke konci, ale na počasí to nic neměnilo. Už více jak týden v jednom kuse sněžilo a kdyby údržbáři na ulicích neustále neodhrabovali sníh, lidé by se museli prodírat skrz víc jak metrové závěje. Většině lidí tohle počasí už lezlo krkem a těšili se, až se aspoň trochu vyjasní. Mezi tyto lidi patřila i skupinka kouzelníků žijící v jednom z londýnských bytů.

Ti už přes dva týdny nevytáhli paty z domu, leda když potřebovali nakoupit. Počasí však bylo jen jedním z faktorů, proč nyní nic nepodnikali. Poslední výlet za viteálem se na nich zle podepsal, Ginny a James strávili víc jak týden v posteli v úmorných bolestech, způsobených lektvarem z jeskyně. Jejich přátelé nemohli dělat nic jiného, než přihlížet jejich utrpení. Nevěděli, co mají dělat. Zkusili snad všechny známé lektvary a kouzla, která by jim mohla pomoct, ale nic nefungovalo. Karolína se dokonce začala obávat nejhoršího a vyčítala si, že kdy dopustila, aby ten lektvar vypili. Vždyť nikdo z nich nevěděl, co to bylo zač. Klidně to mohl být nějaký pomalu zabíjející jed, o kterém nikdo z nich ještě neslyšel. Ničilo ji, že nemůžu nic dělat, že nemůže nijak pomoct, jen stejně jako Sirius a Remus sedět u jejich postele a doufat, že se něco změní.

Všechny tak potěšilo, když se po týdnu začal stav Ginn a Jamese lepšit. Prudká bolest začala ustupovat, dokonce i horečka se snížila a vypadalo to, že všechno bude dobré. Nakonec si nemoc nevyžádala žádnou daň, i když všichni přemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby někdo vypil plnou dávku lektvaru. Zdali by to potom nebylo opravdu smrtelné.

„Tichošlápku!“ ozval se z pohovky James.

„Nemusíš tak vřískat, Jamesi,“ ušklíbl se Sirius a vynořil se za jeho zády. „Celou dobu jsem v pokoji.“

„Tak to promiň, brácho, ale neviděl jsem tě,“ objevil se i na Dvanácterákově tváři úšklebek. „Přišel jsi jako duch.“

Sirius se jen uchechtl, ale pak zvážněl. „Co jsi chtěl?“

„Ve svý podstatě nic,“ přiznal James. „Jen sháním Karolínu, od rána jsem ji neviděl a…“

„Jak bys taky mohl. V sedm se sebrala a přemístila bůhvíkam,“ informoval ho Black a praštil sebou vedle něj na pohovku. „Nevím, co to do ní najednou vjelo. Celé týdny nic a najednou si jen tak zmizí. A ani nic neřekne,“ povzdechl si.

„To by mě zajímalo, kam vyrazila,“ mudrcoval James a na okamžik se zamyslel. „Možná, že šla jen za někým z Řádu.“

„To by řekla,“ zavrtěl hlavou Sirius. „S tím nemusí dělat takové tajnosti.“

„Kdo s čím dělá tajnosti?“ vešel do pokoje Remus. „A mimochodem, neviděli jste…“

Ani větu nestačil dokončit, James se Siriusem mu do toho pohotově skočili: „Ne!“

„Ginny,“ dokončil Náměsíčník.

„Ta tu taky není?“ zarazil se James a nechápavě se otočil na Siriuse. „To nás tu jako jen tak nechaly?“

„Zřejmě,“ pokrčil rameny Sirius, zvedl se ze sedačky a přesunul se k oknu. Na tváři se mu objevil nepřítomný výraz, jak sledoval lidi na ulici. V jednu chvíli mu po ní přehnal i nějaký stín bolesti. Pak jeho pozornost upoutal hlouček dětí, které si vesele hrály na ulici. Povzdechl si. Moc dobře věděl, že kdyby tohle pro ně byl normální školní rok, také by byl s přáteli venku a vyváděl psí kusy, jako každý rok. Mohli si užívat zimních radovánek, ale kvůli jednomu pošahanému černokněžníkovi museli tvrdnout tady. Poslední rok a půl ho donutil dospět. A nejen jeho, všechny jeho přátele. Neměli starosti jako ostatní teenageři, oni se zabývali záchranou světa a ničím menším.

„Siriusi, jsi v pořádku?“ přistoupil k němu starostlivě James.

„Jen jsem vzpomínal,“ odvětil bezbarvým hlasem černovlasý mladík.

James se stejně jako on podíval dolů z okna na hrající si děti. Jemu se na tváři naopak objevil mírný úsměv. „Vzpomínáte, jak jsme kdysi postavili toho pětimetrového sněhuláka a očarovali ho tak, aby celý den honil Filche po chodbách?“

Remus, který doposud stál uprostřed pokoje, se uchechtl. „Až moc dobře, Filch děsně zuřil, když pak musel utírat tu vodu po celém hradě.“

„Jo, ty ses bavil,“ ozval se i Sirius. Také jeho tvář nyní zdobil úsměv. „Jenže my pak chytli trest, pamatuješ, Dvanácteráku?“ otočil se na kamaráda.

„Jo, celou noc jsme třídili nějakej bordel u Křiklana v kabinetě. Na ty chcíplý žáby asi nikdy nezapomenu.“

„Byli to mloci,“ opravil ho Tichošlápek a rozesmál tak Remuse.

„To je to samý. Je to slizký a žije to ve vodě,“ mávl nad tím rukou James. Zřejmě chtěl dodat ještě něco dalšího, ale najednou se zarazil a pohlédl do chodby.

„Myslíš…“ začal Sirius.

Než však stihl větu dokončit, z předsíně se ozval dvojí smích a následně vpadly do místnosti dvě rozesmáté dívky. Když však viděly, jak na ně ti tři hledí, zarazily se.

„Co je?“ vypadlo z Karolíny. „Děje se něco?“

„Kde jste byly?“ řekli unisono všichni tři chlapci.

„Venku,“ usmála se a sklepala si z kabátu pár vloček sněhu. „Proč?“

„Ale nic,“ povzdechl si Sirius a zase pohlédl z okna ven. „Jen jsme nevěděli, kam jste tak najednou zmizely.“

„Siriusi, děje se něco?“ zvážněla Karolína a přistoupila ke svému příteli. Matně vnímala, jak se Ginny s Remusem přesunuli do svého pokoje. James chvíli nerozhodně postával za nimi, ale nakonec se taky sebral a odešel pryč, pravděpodobně do kuchyně.

„Nic,“ odvětil Tichošlápek a přitáhl si dívku k sobě do náručí. „Jen jsem tak přemýšlel.“

„Nad čím?“ zašeptala.

„Tak nad vším. Tímhle blbým školním rokem. Ani jsme neoslavili Vánoce. Všechno je to divný. I tady to.“

Při těchto slovech se mu Karolína jemně vymanila z náručí a pohlédla na něj. Tenhle jeho tón se jí nelíbil.

„Siriusi…“ začala.

„Pojďme se ven projít,“ přerušil ji najednou. „Už mě ubíjí být tady pořád zavřený a nic nedělat. Chci být aspoň chvíli s tebou, sám,“ hodil na ni psí pohled.

Karolína na to nic neřekla, jen němě přikývla. O pět minut později už oba opouštěli byt. Ani se nenamáhali přemisťovat, vyšli jednoduše hlavními dveřmi a zamířili rovnou do parku, který se rozkládal jen kousek od jejich bytu. Bylo příjemné se pro jednou ztratit mezi normálními lidmi. Tady se nemuseli bát, že by je někdo napadl. Působili jako dva obyčejní, mladí zamilovaní lidé, kteří se rozhodli si vyjít na procházku. A vlastně to tak i bylo. Až na to, že oni nebyli obyčejní.

„Je to divný,“ začal najednou Sirius.

„Co myslíš?“ zamumlala Karolína a víc se k němu přitiskla. Venku teplo opravdu nebylo.

„Všechno,“ odvětil jednoduše.

„Ono to nějak dopadne,“ mínila dívka. „Nakonec všechno bude v pořádku, uvidíš.“

„Snad máš pravdu,“ pousmál se. „Každopádně, co bys řekla na menší výlet?“ pohlédl na ni a v očích se mu objevily rošťácké jiskřičky.

Karolína se na něj jen podezřívavě podívala, ale než se nadávala, popadl ji kolem pasu a i s ní se přemístil pryč. Měli štěstí, že byli ve vzdáleném rohu parku, kam už nikdo nechodil, ne v tomto počasí. Nikdo si tak neviděl, že odtamtud najednou zmizeli dva lidi a zanechali za sebou jen zlatavou mlhu, kterou vzápětí rozvířily velké chuchvalce sněhu, které se začaly snášet z oblohy.

 

**

 

Druhý den ráno se jak Karolína, tak Sirius probudili s úsměvem na tváři. Včerejší den byl pro ně nádherný. Celý ho strávili spolu, v odlehlé krajině bez lidí. Výlet nakonec završili večeří v jedné z londýnských restaurací. Domů se vrátili až kolem půlnoci, po dlouhé době konečně šťastni.

„Kde jste včera byli?“ vyjel na ně James hned, jak se objevili v obývacím pokoji.

„Projít se a být chvíli spolu,“ odvětila zlehka Karolína a vůbec si nevšímala jeho útočného tónu. Aniž by se v pokoji zdržovala, přešla do kuchyně a začala si dělat snídani.

James se za ní jen překvapeně podíval, překvapen její dobrou náladou. Zmateně pohlédl na Siriuse, ale ten mu věnoval jediný neurčitý úsměv a zmizel za svojí přítelkyní.

„Co vlastně dneska budeme dělat?“ křikl na ty dva.

„No…“ objevila se Karolína ve dveřích. „O tom jsem s vámi chtěla mluvit. Ale ne teď,“ vyhrkla rychle, když viděla, jak se James nadechuje k další otázce. „Počkáme na Rema a Ginn, až se vyhrabou z postele.“

„Fajn,“ vyplivl James a odkráčel z pokoje do koupelny, přičemž za sebou nezapomněl třísknout dveřmi.

Karolína se za ním jen překvapeně dívala, nechápajíc jeho chování. Už už se chtěla vydat za ním, ale zabránil jí v tom Sirius, který ji najednou zezadu objal.

„Nech ho být,“ zamumlal, ale stejně jako ona znepokojeně hleděl na dveře. „On se uklidní, jen mu něco přelétlo přes nos.“

„Sám tomu nevěříš,“ špitla dívka.

„Až bude chtít, sám nám řekne, co se děje,“ pronesl moudře Sirius. „Znáš ho, nátlakem nic nezmůžeme.“

„Ale jeho chování může pokazit ten dnešek,“ uvědomila si. „Stačí sebemenší chybička a všechno bude v háji.“

„Tak nezodpovědný není,“ hájil svého přítele Sirius. Karolína na něj vzápětí hodila pohled, ve kterém ho jasně vyzývala k tomu, co má udělat. „Dobře, promluvím s ním,“ vzdal se, svěsil ruce a pomalým krokem se vydal ke koupelně. Dvakrát zaklepal na dveře, a když se mu nedostalo žádné odpovědi, vzal za kliku a vešel dovnitř.

„Jamesi?“

„Vypadni, Siriusi,“ zavrčel oslovený. „Nemám na tebe náladu.“

Black nahodil starostlivý pohled, ale neodešel. Naopak. Zavřel za sebou dveře a přešel ke svému příteli, který seděl na okraji vany. „Co se s tebou děje?“

„Nic.“

„To vidím. No tak, víš, že mě můžeš říct všechno,“ naléhal.

„Jen už toho všeho mám plný zuby,“ povzdechl si James. Zlost ho přešla tak rychle, jak přišla. „Být pořád tady v domě, nic nedělat…Ubíjí mě to, Tichošlápku. Nemůžu jen tak sedět a nic nedělat. Navíc jak jste včera vy dva zmizeli, naštvalo mě, že já jsem musel zůstat tady. Cítím se tu hůř a hůř,“ rozpovídal se. „Ty máš Karolínu, Remus má Ginny. Ale koho mám já, Siriusi? Lily mě zradila, vyměnila za toho Smrtijeda,“ vypadlo z něj. V tu chvíli zněl tak ztraceně, tak poraženě, až se Sirius zděsil. Věděl, že to jeho kamaráda trápí, ale nemyslel si, že je to až tak strašný. „Nemůžu na ni přestat myslet, i když bych měl. Jak se mám sakra smířit s tím, že ta, kterou miluju, by mě byla schopna bez mrknutí oka zabít? Že už to není ta holka, kterou jsem tak obdivoval a toužil po ní. Že už je to jen bezcitná mrcha, naprosto stejná jako tvoje sestřenice Belatrix? Nejde to. Pořád ji moc miluju, stejně jako ji nesnáším. Nevyznám se v sobě, Siriusi. Už ani pořádně nevím, co mám dál dělat. Všechno mi přijde tak zbytečný, nezajímavý…Bez ní je najednou všechno tak nevýrazné, tak šedé. Cítím se teď tak podivně prázdný, jako by mě část chyběla. Je to divný,“ povzdechl si, ale pak dál pokračoval ve svém monologu. „Moc dobře vím, že už to nikdy nebude tak jako dřív, ale…Pořád tak trochu doufám, že to dopadne dobře, že by mohla dostat rozum a….“ zalykl se.

„Jamesi,“ hlesl Sirius.

„Já vím, je to nesmysl,“ pokračoval Dvanácterák. „Ona mě už nemiluje, měl bych na ni zapomenout a snad ji i začít nenávidět. Ale je to těžký. Ale nech to být,“ řekl najednou. „Ono to nějak dopadne, já se s tím vyrovnám…“ nechal vyznít do ztracena. „Jen se už nechci cítit tak sám, opuštěný…“

„Nikdy nebudeš sám,“ pohlédl na něj vážně Sirius. „Vždycky tu budeme s tebou, můžeš se na nás kdykoliv obrátit. My tě na holičkách nenecháme, brácho,“ poplácal ho po zádech.

„Já vím,“ pokusil se o úsměv James. „A teď padej,“ změnil najednou tón. „Při koupání tě tu nepotřebuju.“

„Vážně?“ podivil se naoko Tichošlápek.

„Vypadni,“ mrsknul po něm ručníkem James.

„Kdyby ses topil, zavolej,“ mrknul na něj Sirius, hodil mu ručník zpátky a dřív, než jeho kamarád stačil zareagovat, zmizel ze dveří. Vzápětí uslyšel, jak na dveře dopadlo něco tvrdého, pravděpodobně mýdlo nebo něco podobného. Rozesmál se.

„V pořádku?“ pohlédla na něj Karolína z pohovky.

„V tom nejlepším,“ odvětil Sirius a sedl si vedle ní. „Trápí se kvůli Lily, ale bude to v dobrý, uvidíš.“

Ne moc přesvědčeně se na něj podívala, ale nic neřekla. Po chvíli stočila pohled zpět k obrazovce a zadívala se na film, který měla rozkoukaný.

O hodinu později už jich v obývacím pokoji sedělo všech pět. Jamesovi se vrátila dobrá nálada a vypadal, že na ranní události už zapomněl. Karolína po něm sice tu a tam hodila starostlivý pohled, ale jinak nedala ničím najevo, že o něj má pořád strach. Remus ani Ginny si ničeho podezřelého mezi těmi třemi nevšimli.

„Budeme tu jen tak sedět dlouho?“ nadhodil James.

Karolína na něj pobaveně pohlédla: „Kdybys minutku počkal, já bych začala mluvit.“

„Tak prosím, do toho,“ pobídl ji Potter a pohodlně se rozvalil na pohovce.

Dívka po probodla pohledem, ale pak se otočila na ostatní. Otevřela ústa, ale náhle si uvědomila, že vůbec neví, jak má začít. Zoufale pohlédla na Siriuse a doufala, že jí pomůže. Když se tak ale nestalo, začala nakonec sama. „No…už tu sedíme víc jak dva týdny, nic neděláme a myslím, že nám to všem leze na mozek,“ vypadlo z ní nakonec. „A protože se zdá, že James a Ginny už jsou úplně v pořádku,“ věnovala dotyčným mírný úsměv, „napadlo mě, že bysme už mohli pokračovat v…našem úkolu,“ vydechla.

„S tím víc jak souhlasím,“ vyjádřil svůj názor James. „Pořád tu sedět na zadku je víc jak ubíjející.“

„Který viteál je na řadě?“ zeptal se Remus.

„Deník nebo meč,“ zamračil se Sirius.

„A který dřív?“ nadzvedla obočí Ginny. „O meči víme, ten je u Brumbála v pracovně, jen se tam nějak dostat. A deník,“ pohlédla na Karolínu, „by měl být u Malfoye. Snad.“ Nechtíc si vzpomněla na události jejího prvního ročníku. Na Tajemnou komnatu, Zmijozelova dědice a na svoji vlastní úlohu v tom všem. „Já osobně bych byla pro meč,“ řekla. Deník se jí popravdě moc hledat nechtělo. Už si s ním užila až až.

„Já naopak pro deník,“ zamračil se James a pohlédl na rudovlasou dívku. „Meč můžeme vyřešit kdykoliv, deník je větší…sousto,“ dořekl, přičemž spolkl slovo dobrodružství, které se mu dralo na jazyk.

„Jsem taktéž pro deník,“ přidal se ke kamarádovi Sirius.

„Meč,“ souhlasil se svojí přítelkyní Remus.

Všechny pohledy se vzápětí obrátily na Karolínu.

„To o tom musím rozhodovat já?“ zakňučela.

„Zřejmě jo,“ pohlédl na ni pobaveně Sirius.

„Není to fér,“ povzdechla si. „Já bych šla na obě místa.“

„Tak to ta uděláme,“ usmál se James. „Do Brumbálovy pracovny stejně v pěti jít nemůžeme, bylo by to krapet nápadný. A stejně tak, kdyby se nás pět potulovalo po Malfoyově domě. Prostě se rozdělíme a bude to. Zatím to tak vždycky fungovalo.“

„Jenže tentokrát to bude horší,“ probodla ho pohledem Karolína. „Když nás Malfoy nebo někdo další chytí, co pak? Přitáhnou nás rovnou k Tomovi a nemyslím si, že by to bylo jen na čajový dýchánek.“

„Ale pořád bude lepší, když chytí půlku z nás. Vždycky je pak naděje, že by je ostatní mohli vysvobodit, když už víme, kde je Voldemortovo sídlo.“

„Na tom něco je,“ přiklonil se němu Remus. „Má to logiku.“

„Snad možná,“ pokrčila dívka rameny. „Nechávám to na vás.“

„Rozdělíme se,“ rozhodl nakonec za všechny Sirius. „Remus a Ginn můžou jít do Bradavic, ti jediní tam jsou vítáni, my tam stejně nemáme co dělat. No, a já s Jamesem a Karolínou vyrazím k Malfoyovi,“ blýsklo se mu v očích.

„Souhlasím,“ přikývla Ginny a pousmála se. „Takže zase vzhůru za dobrodružstvím,“ zvedla se a zamířila k sobě do pokoje. „A vy tři,“ pohlédla na členy výpravy k Malfoyům, „hodně štěstí. Ne, že se necháte chytit,“ mrkla na ně a zmizela v pokoji, kam ji po chvíli následoval i Remus.

 

**

 

Ani ne o čtvrt hodiny později vešel Remus branou na bradavické pozemky a vydal se k hradu. Vypadal, že je sám, ale ve skutečnosti vedle něj pochodovala Ginny, skryta pod neviditelným pláštěm.

„Snad Brumbál nepojme podezření,“ zamumlal Remus.

„Neboj, ani se k němu nepřiblížím. Na to ho až moc dobře znám,“ odvětila Ginn. „Uvidíš, že odsud budeme vycházet a on ani nebude vědět, že jsem byla v jeho pracovně. Sakra,“ zaklela, když na ni ze stromu spadlo trochu sněhu.

Remus se jen potichu rozesmál. Kupka sněhu, jen tak se vznášející ve vzduchu, působila velmi komicky.

„Jen se moc nesměj,“ zabrblala Ginny, setřásla ze sebe sníh a opět vykročila k hradu.

Za pět minut už vstupovali do Bradavic. Bylo chvíli před obědem, takže po chodbách chodilo mnoho studentů. Všichni na Remuse zvědavě hleděli a ptali se svých přátel, co tam asi tak dělá. Věděli, že nechal školy a odešel kamsi do neznáma, proto je překvapilo, když se tu najednou objevil. Remus pozdravil několik svých bývalých spolužáků, ale s nikým se nezdržoval, mířil rovnou do ředitelny. Než tam však stačil dojít, narazil v jedné chodbě na profesorku McGonagallovou.

„Pane Lupine,“ vyhrkla překvapeně, když ho viděla. „Co vy tady děláte?“

„Hledám profesora Brumbála,“ usmál se na ni Remus. „Nevíte, kde bych ho mohl najít?“

„V tuhle dobu už asi na obědě,“ zamračila se profesorka. „Víte co, pojďte se mnou,“ vyzvala ho a rychlým krokem zamířila k Velké síni.

Ginny jen mlčky sledovala, jak její přítel odchází s profesorkou pryč. Jakmile zmizeli za rohem, otočila se a vydala se na druhou stranu hradu. Po pár minutách se ocitla před kamenným chrličem, vstupem do ředitelny. S úšklebkem na něj pohlédla, věděla, že nyní bude muset uhádnout vstupní heslo.

„Maxovy maxižvýkačky,“ zkusila, ale chrlič se ani nehnul. Pokračovala s Bertíkovými fazolkami, čokoládovými žabkami, citrónovou zmrzlinou a dalšími pochutinami, které jí přišly na mysl. „Do háje zelenýho,“ zaklela po pěti minutách, kdy se bezvýsledně snažila uhádnout heslo. Proto ji překvapilo, když chrlič najednou odskočil a umožnil jí tak vstoupit do ředitelny. Nevěřícně zakroutila hlavou nad tím, jaký měl Brumbál nápady ohledně hesel, ale to už stála před dveřmi do jeho kanceláře.

Opatrně otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Musela se ujistit, že tam Brumbál opravdu není, že šel na oběd. Jakmile zjistila, že je vzduch čistý, proklouzla dovnitř a rozhlédla se po ředitelně. Většina obrazů spala, jen několik si povídala se svými sousedy. Nikdo si nevšiml, že vešla dovnitř. Sice byla stále neviditelná, ale existovala jistá možnost, že si někdo všiml otevírajících se dveří. Už už se chtěla přesunout k Moudrému klobouku, když si všimla, že někdo si jejího příchodu přece jen všiml. Fénix Fawkes na ni upíral své korálkové oči. Nemyslela si, že ji vidí, spíš měla za to, že ji cítí. Poděkovala teď Aiedail, že ji obdarovala řečí zvířat.

„Fawkesi?“ oslovila fénixe jeho vlastním jazykem. „Vůbec si mě nevšímej, jen potřebuju něco zjistit.“

Fénix ji obdaroval takovým pohledem, až měla pocit, že ji vážně vidí. „Albus by nebyl nadšený, kdyby věděl, že něco podnikáte za jeho zády,“ odpověděl Fawkes pobaveně.

„Ne všechno musí Brumbál vědět. Takhle je to bezpečnější pro všechny.“

„To nepopírám. Jen mě překvapuje, že ještě nepřišel na to, co děláte.“

„A ty to víš?“

„Vím,“ řekl a tím jejich rozhovor skončil. Fénix si zase složil hlavu pod křídlo a vypadalo to, že se chystá pokračovat ve spánku.

Ginny ne ptáka ještě chvíli hleděla, ale poté se konečně vydala ke svému cíli. Opatrně sejmula Moudrý klobouk z police a nasadila si ho na hlavu. Pořád doufala, že si obrazy nevšimnou něčeho podivného.

„Ale, ale, mladá Weasleyová. Nebo mám snad říct Brownová?“ ozvalo se jí v hlavě.

„Upřednostnila bych to Brownová,“ odvětila Ginn.

„Tak copak tě ke mně přivádí? Určitě sis nepřišla jen tak popovídat,“ řekl a v jeho hlase byla slyšet rozmrzelost.

„Potřebovala bych, abys mi vydal to, co v sobě ukrýváš,“ přešla rovnou k věci.

„Nebelvírův meč?“ podivil se Klobouk. „Ale ten ti dát nemůžu.“

Ginny se na okamžik zarazila. „Nemůžeš?“ vypadlo z ní nakonec.

„Meč můžu vydat jen pravému Nebelvírovi. A tím ty nejsi.“

„Jak to? Meč máš vydat každému, kdo do Nebelvíru patří. A já tam patřím, sám jsi mě tam zařadil,“ ztratila na okamžik nervy.

„Ano, patříš do této koleje, ale tvé srdce zároveň patří i do jiné. Ano, ano, patří. Jen málokdo má vlastnosti jediné koleje, těchto lidí je málo. A ty mezi ně nepatříš. Jsi částečně Mrzimorka. Někdy je těžké rozhodnout, kdo kam patří, u některých bych neřekl žádnou kolej, u některých všechny čtyři. Občas se dokonce spletu,“ pokračoval. „I to se stává. V jedenácti člověk ještě není takový, jako za pár let. Sama víš, koho tím myslím. Nikdy jsem neměl Pettigrewa zařadit do Nebelvíru, ale tolik chtěl za Blackem a Lupinem, že jsem nemohl jinak. A jak to nakonec dopadlo. Měl jsem ho zařadit do Mrzimoru nebo Zmijozelu, kam patřil, ale nechal jsem se ovlivnit jeho vlastním rozhodnutím.“

„Myslela jsem, že na našich rozhodnutí záleží,“ špitla Ginn.

„Záleží,“ souhlasil Klobouk. „Ale ne vždy, ne vždy,“ mumlal si jakoby pro sebe. „U některých člověk nikdy neví.“

„Tak děkuji za popovídání,“ řekla rychle Ginny. „Ráda jsem tě zase viděla,“ a sejmula Klobouk z hlavy a položila zpět na jeho místo. Poté se potichu vykradla z ředitelny a konečně ze sebe sundala neviditelný plášť. Už ho nepotřebovala.

Rozmrzele se vydala k Velké síni. Byla zklamaná, že jí Klobouk meč nevydal. Přidělalo jim to jen další starosti. Začínala si myslet, že měl jít do Bradavic někdo jiný, někdo, kdo do Nebelvíru patří celým svým srdcem. Ale jak tak o tom uvažovala, napadlo ji, že ani neví, kdo by to měl být. Podle ní měl každý něco z jiné koleje. Až teď si uvědomila, co tím Klobouk mínil.

„Remusi,“ zavolala na svého přítele, který si zrovna povídal z ředitelem. „Dobrý den,“ pozdravila Brumbála.

„Ach, dobrý den, Ginny. Jsem ráda, že vás zase vidím,“ usmál se na ni Brumbál. „Předpokládám, že si jdete tady pro Remuse.“

„To předpokládáte naprosto správně, pane řediteli,“ usmála se i Ginn

„No, tak nebudu vás zdržovat, rád jsem vás oba viděl,“ mrknul na ně a nechal je o samotě.

„Tak co?“ vyhrkl hned Lupin.

„Nemám ho,“ povzdechla si. „Prý ho vydá jen pravému Nebelvírovi. A to já nejsem.“

„Jak to myslíš?“

„Částečně patřím i do jiné koleje, stejně jako většina ostatních,“ pokrčila rameny. „O čem jste si celou dobu povídali?“ změnila téma.

„Hlavně o Řádu a o tom, co celou dobu děláme, jestli jsme v pořádku a tak,“ rozpovídal se Remus, vzal Ginn za ruku a vedl ji ven z hradu. „Nic moc zajímavýho, ale zdrželo ho to dostatečně dlouho, ne?“

„To máš pravdu,“ pousmála se a zeptala se na další věci.

Během rozhovoru se dostali ven na školní pozemky. Všude kolem nich běhalo plno dětí, které si užívaly zimních radovánek, ale i mezi nimi se našlo několik starších studentů, kteří se rozhodli vyjít si na čerstvý vzduch.

„A heleďme se,“ křikl najednou někdo. „Není to Lupin a Brownová?“

Ginn s Remusem se otočili za původcem onoho zvuku a zůstali hledět do tváře Rabastanu Lestrangeovi. Zmijozel však nebyl sám, kolem něj postávalo několik dalších lidí, včetně dvou studentek Nebelvíru.

„Evansová,“ procedila skrz zuby Ginny, když svoji bývalou kamarádku uviděla.

„Uklidni se, Ginn,“ zašeptal jí do ucha Remus.

„Copak tady děláte?“ ozvala se v tom samém okamžiku Lily, nalepená na Lestrangeovi, který ji majetnicky držel kolem pasu.

„Co je ti do toho!“ prskla Ginny.

„Ale, ale, snad bys neztrácela nervy, Brownová,“ ušklíbl se Rabastan. „Zas tak moc jsme neřekli. Nebo ti naše otázka až tak vadila?“ podivil se.

„Vadí mi už jen to, že vůbec existujete,“ odsekla mu, ale oči upírala jen na Lily, jež na ně povýšeně hleděla.

„Ginn, nech je na pokoji a pojď,“ ozval se zase Remus. „Nestojí ti za to.“

„Má pravdu, běžte,“ pobídl je Lestrange.

„A pozdravujte Pottera,“ dodala Lily zlomyslně. „Že mi moc chybí.“

„Ty mrcho!“ ztratila Ginny nervy a tasila hůlku. „Neber si Jamese vůbec do huby, rozumíš?!“

„Ale, že by Jamesíka pořád trápil náš rozchod?“ řekla naoko smutně Lily. „To mě ale mrzí. Nemáte někdo kapesníček? Asi budu plakat,“ dořekla a rozesmála tím všechny okolo sebe.

Ginny na ni chvíli bezhlesně hleděla, než se vůbec zmohla na slovo. „Už jsi stejná jako oni. Stejná jako Belatrix. A já bláhová jsem si myslela, že ještě nejsi ztracená,“ otočila se a spolu s Remusem odešla od oné skupinky, která se stále ještě otřásala smíchy.

 

**

 

James, Sirius a Karolína se přemístili kousek od domu Malfoyů. James byl během okamžiku neviditelný a z dívky se stala malá černá kočka. Jedině Sirius zůstal stát všem na očích, ovšem s menší změnou. Chvíli po odchodu Ginny a Remuse je napadl plán, jak by se mohli do střeženého domu dostat. Dohodli se, že se Sirius bude vydávat za pracovníka ministerstva, který jen přišel zkontrolovat dům. A zatímco Malfoyovi zabaví, James s Karolínou proklouznou dovnitř a pokusí se objevit deník. Lepší plán zatím neměli.

„Tak vzhůru ke všem čertům,“ řekl si Sirius sám pro sebe a došel až k hlavní bráně, kde zazvonil na zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale pak u vrat konečně objevila malá skřítka.

„Přejete si?“ vydala ze sebe pištivým tónem.

„Jsem tu na žádost ministerstva, jen obvyklá kontrola domu,“ pronesl Sirius úředně.

„Manny hned zavolá pána, pán tu bude hned,“ odvětila a z hlasitým puf zase zmizela.

„To jsem zvědavý, jestli nám na to skočí,“ ozval se neviditelný James.

„Když budeš tiše, tak by to mohlo vyjít,“ odsekl Sirius.

Karolína se ve své kočičí podobě jen zavrtěla. Seděla kousek od vrat, aby nebyla vidět. Věděla, že musí počkat, než jim někdo vrata otevře, jinak se dovnitř dostat nedalo, na to byl dům až moc dobře chráněn. Právě proto vymysleli takový plán.

Po více jak pěti minutách z domu konečně vyšel jakýsi muž. Okamžitě poznali Malfoye staršího.

„Kdo jste?!“ vyštěkl okamžitě na Siriuse.

„Edmund Walter, pracuji na ministerstvu a byl jsem poslán, abych provedl obvyklou prohlídku domu,“ oznámil mu stručně Tichošlápek.

„Myslel jsem, že má někdo přijít až příští týden,“ pohlédl na něj muž podezřívavě.

„O tom nic nevím, pane Malfoyi. Byl jsem poslán, abych přišel dnes. Ale pokud jste to nečekal, nebojte se, nezdržím vás dlouho. Však víte, že jde jen o obvyklý postup, aby se neřeklo,“ pokusil se vnutit do mužovy přízně.

„Samozřejmě,“ procedil skrz pevně sevřené zuby Malfoy. „Tak prosím, pojďte dál,“ otevřel konečně dveře.

Sirius obezřetně vstoupil, ale ve vratech se na okamžik zarazil.

„Děje se něco?“ zeptal se podrážděně muž, očividně neměl moc dobrou náladu.

„Ne, nic, omlouvám se,“ řekl okamžitě Sirius a pokračoval v chůzi. Těch pár vteřin však stačilo na to, aby James i Karolína nepozorovaně proklouzli dovnitř, aniž by majitel domu pojal sebemenší podezření.

„Tak prosím, pane Waltere,“ pobídl Siriuse Malfoy a sám vykročil k domu.

Sirius se okamžitě vydal za ním, nechtěl staršího muže ještě víc dráždit. A ani James neváhal a vydal se za nimi. Jeho úkolem bylo dávat na Siriuse pozor a kdyby se cokoliv stalo, tak zasáhnout.

Oproti tomu Karolína počkala, až všichni tři zmizí v útrobách stavení a teprve poté se sama vydala splnit to, kvůli čemu sem přišla. Po pečlivě vyšlapané cestičce obešla celý dům a zůstala stát až před zadním vchodem. Samozřejmě bylo zamčeno a jako kočka neměla sebemenší šanci se dostat dovnitř. Pátravě se rozhlédla kolem sebe, než se přeměnila na člověka a jedním kouzlem si otevřela dveře. Jakmile byla vevnitř, proměnila se zpět v kočku a v této podobě se vydala na obchůzku domem. Dobře věděla, že její prioritou je Luciusův pokoj. Tam by mohl mít deník schovaný. Bylo to první místo, na které se chtěla vydat. Jiné vodítko zatím neměla.

 Potichu, tak aby ji nikdo neviděl, se plížila domem. Každou chvíli zaslechla nějaký podezřelý zvuk a byla nucena se schovat za některou ze soch, které byly po domě rozmístěny. Často také rovnou utekla zpět za roh. To bývalo ve chvílích, kdy měla pocit, že se proti ní někdo blíží. Jednou se jí tento manévr dokonce vyplatil. Stalo se to v okamžiku, kdy se zpoza rohu vynořila jakási vysoká, světlovlasá žena a šinula si to přímo proti ní. Karolíně nezbylo nic jiného, než se bleskurychle uchýlit za roh chodby, jinak by riskovala, že bude odhalena.

Po více jak hodině, kdy bezvýsledně chodila po domě a nakukovala do všech místností, které cestou potkala, narazila na dalšího obyvatele domu. Tentokrát rovnou na Malfoy mladšího. Lucius zrovna kráčel nahoru po schodech, se stejně arogantním výrazem jako vždy. Na poslední chvíli se ukryla za jakousi sochou, ale přesto měla pocit, že ji Malfoy musel vidět. Oddechla si až ve chvíli, kdy ji minul a pokračoval dál v chůzi. Jakmile si byla jistá, že ji nevidí, vydala se za ním. Byla si víc jak vědoma toho, že je to velice riskantní, že ji každou chvíli může objevit, ale musela to aspoň zkusit. Jinak by mohla po domě bloudit ještě další hodiny a na nic nepřijít. Tohle byla její šance, jak zjistit víc.

Následovala Luciuse celou cestu až k jeho pokoji. Teprve tam se zastavila, když jí zabouchl dveře skoro před nosem. Nezbývalo jí nic jiného, než se posadit kousek ode dveří a čekat, kdy Malfoye napadne opět vyjít ven. Doufala, že to nebude trvat moc dlouho, chtěla být z tohoto prokletého domu co nejdřív pryč. Ale zdálo se, že ten den jí štěstí přeje, po ani ne pěti minutách se dveře zase otevřely a Lucius vyšel ven. Jakmile zmizel ve vedlejší chodbě, Karolína už na nic nečekala, přeměnila se na člověka a vklouzla do pokoje.

Překvapilo ji, jak je místnost obrovská. Celou jednu stěnu zabírala knihovna, zajisté plná knih o černé magii a podobných věcech. Zbytek pokoje zabíral nábytek. Ovšem všemu kralovala obrovská postel s nebesy. Karolína si nemohla nevšimnout, že má Lucius vskutku dobrý vkus. Jí samotný by takovýto pokoj vůbec nevadil, naopak. Po chvíli se ale vzpamatovala, přestala s obdivováním a dala se do hledání deníku.

Nejdříve zamířila ke knihovně a doufala, že by deník mohl uložit tam. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale u Malfoye nikdy nevěděla. Po pár minutách ale zjistila, že tohle asi nebude ten nejchytřejší nápad. Neměla sebemenší chuť se prohrabovat stovkami knih o mučení lidí. Rozhořčeně odložila bichli, kterou měla zrovna v ruce, a chystala se přesunout se na druhou stranu pokoje, když najednou zaslechla za dveřmi nějaké kroky. Na nic nečekala, změnila se v kočku a vklouzla pod postel.

A dobře udělala. V dalším okamžiku se dveře otevřely a dovnitř vešel Lucius. Vypadal víc jak naštvaně. Dívka slyšela, jak polohlasně drtí mezi zuby všemožné kletby, než sebou praštil na postel, kde zůstal nehnutě ležet. Nevěděla, co má nyní dělat. Musela zůstat pod postelí, ale zase se bála, na jak dlouho to asi tak bude. Co když už se Malfoy z pokoje nehne a ona tam tak bude muset zůstat až do noci? Nebude mít jak dát vědět Siriusovi nebo Jamesovi, že je v pořádku a že si o ní nemusí dělat starosti. Zaobírala se těmito a podobnými myšlenkami docela dlouho a přestala úplně vnímat věci kolem sebe. Proto ji hrozně vylekal Malfoyův hlas, který se zničehonic rozlehl pokojem.

„Manny!“

S hlasitým puf se v pokoji objevila skřítka a zhluboka se Luciusovi uklonila: „Pán si přeje?“

„Přines mi něco k jídlu. Okamžitě!“ poručil si, aniž by se hnul z postele. „A vzkaž otci, že na oběd nepřijdu.“

„Ano, pane, Manny to hned udělá,“ poklonila se opět skřítka a zmizela pryč.

V Karolíně byla v tom okamžiku jen malá dušička. Jestliže Malfoy říkal, že nepůjde na oběd, jen tak z pokoje neodejde. Dost možná se tu bude válet až do večeře, než ho napadne, že by mohl jít pryč. Každopádně to nebyly moc dobré vyhlídky, ne pro Karolínu.

Po pár minutách se skřítka opět objevila v pokoji, vyřídila Malfoyovi vzkaz od otce a předala mu tác s jídlem. Lucius pak víc jak půl hodiny setrval na posteli a nic nedělal. Buď si četl, nebo přemýšlel o věcech, o kterých dívka ani nechtěla vědět. Částečně litovala toho, že ji napadlo opět zapojit telepatii, ale zase doufala v to, že by se mohla něco zajímavého dozvědět. Jinak si nemohla na nic moc stěžovat, ležela pohodlně uvelebená na nějakém kufru, který byl pod postelí, a trpělivě čekala, až obyvatel pokoje odejde.

Už pomalu přestávala doufat, že se tak někdy stane, když se Lucius na posteli najednou pohnul. Stejně jako dívka věděl, že se k jeho pokoji někdo blíží. Ty kroky se nedaly přeslechnout. Karolína úplně strnula. Věděla, kdo to je ještě dřív, než dotyčný otevřel dveře.

„Bello! No to je doba!“ přivítal ji Lucius.

„Nejsem tvůj poskok, abych skákala, jak ty pískáš,“ odsekla mile Lestrangeová. „Na rozdíl od tebe mám na práci i jiné věci, než se jen válet na posteli a číst si knížky.“

„Jo?“ ušklíbl se Malfoy a konečně vstal. „A jakýpak? Vnucovat se Pánovi do přízně?“

„Nic o tom nevíš,“ odvětila Bella povýšeně. „Cos mi vlastně chtěl?“

„Moc dobře to víš. A taky víš, že to nebudeme řešit tady. Otec je v poslední době až moc zvědavý a ještě by mohl něco zaslechnout.“

„Kdyby jen zvědavý. Strká nos do toho, do čeho mu nic není. Ale i on na to doplatí,“ řekla zle. „Takže půjdeme ke mně, když tady se ti nelíbí.“

„Pokud myslíš, že je to nejlepší nápad…“ popošel ke dveřím. „Jsou nějaké novinky?“

„Ani ne. Jen se Lupin a Brownová promenádovali po škole. Ale zřejmě si šli jen poklábosit s Brumbálem, co jsem slyšela.“

„Kdo tě informoval?“

„Lily, kdo jiný.“

„Myslel jsem si to,“ přikývl Lucius. „Zprávy od ní jsou většinou nejspolehlivější,“ dodal, ale poněkud trpce. Což nemohlo Bella uniknout.

„Ale copak, žárlíš, že má u Pána lepší postavení než ty?“

„Žárlit na tu mudlovskou šmejdku? Za co mě máš, Belatrix?“

„Možná tě to překvapí, ale Evansová není mudlovská šmejdka. Tak trochu jsem si o ní něco zjišťovala,“ popošla a uvelebila se v Luciusově posteli. „Rozhodně se nenarodila těm, které považuje za své rodiče. Chudák malá, ani to neví,“ dodala posměšně. „A podle toho, co jsem zjistila od nějaké rodinné známé, tak ji její adoptivní matce dala nějaká podivná ženská, z čehož usuzuju, že to byla čarodějka. A krom toho sama Evansová říkala, že ji Moudrý klobouk chtěl poslat do Zmijozelu.“

„Zajímavé,“ okomentoval to Lucius. „Opravdu podstatná informace.“

„Pána to zajímalo,“ dodala Bella lhostejně. „Rád má přehled o svých lidech.“

„Zajímalo by mě, jak dopadla ta rodinná známá,“ nadhodil Lucius.

Smrtijedka se jen rozesmála. „Jak myslíš?“ zeptala se ho. „Chudinka, jak ta u toho křičela. Až mi jí bylo skoro líto, když se tam kroutila na zemi a prosila mě. Že prý má manžela a děti. Pěkní parchanti to byli, je jen dobře, že jsem je jí zbavila. Teda po tom, co jsem se zbavila jí,“ dala se zase do smíchu.

„Pořád stejná,“ zakroutil hlavou Lucius. „Měli bysme ale jít, než se ukáže můj otec. Počítám, že ten chlápek z ministerstva už odešel.“

„Potkala jsem ho venku před branou. Vypadal pěkně vyděšeně, když mě uviděl,“ ušklíbla se Bella zlomyslně. „Ale máš pravdu, půjdeme,“ zvedla se a společně s Luciusem opustila pokoj.

Karolína ještě pět minut po tom, co odešli z pokoje, zůstala schovaná pod postelí. Snažila se vstřebat to, co právě slyšela. Teprve potom se tiše vykradla z pokoje. Byla tou novinkou dost otřesena, ale věděla, že na to nesmí myslet. Jejím cílem bylo najít deník. Jakmile byla na chodbě, oddechla si a vydala se pryč.

„Karolíno,“ ozvalo se najednou nad ní.

Dívka až nadskočila, jak se lekla, ale poté si uvědomila, že je to jen James. Když zjistila, že na chodbě nikdo není, přeměnila se na člověka.

„Co tu děláš? Myslela jsem, že máš být se Siriusem,“ vyčetla mu.

„Čeká na nás venku, Malfoy ho vykopl asi tři čtvrtě hodinou. Kdes byla celou dobu?“

„Zavřená v tom proklatým pokoji. Myslela jsem, že ten zmetek ani neodejde. To, že přišla Belatrix, mě vlastně zachránilo.“

„Zjistila jsi něco?“

„Nic, co bych ti teď vyprávěla. A deník nemám.“

„Myslím, že tu ani není,“ zamračil se James. „Zato jsem objevil něco jinýho, když jsem se tě snažil najít.“

„Jinýho?“

„Řeknu ti to venku. A teď pojď, musíme se odtud dostat.“

„Ale…“

„O nic se nestarej, všechno ti to venku vysvětlím, ano?“ pohlédl na ni vážně.

„Tak fajn,“ souhlasila, přeměnila se zase v kočku a spolu s Jamesem se vydala pryč z tohoto sídla.

Ani ne po pěti minutách již stáli před Malfoy Manor, kde se setkali s mrznoucím Siriusem. Už neztráceli ani minutku a přemístili se domů, do tepla. Teprve tam jim James odkryl, co vlastně v domě našel. Co celou dobu skrýval ve své šále. Zlatý pohár Helgy z Mrzimoru.

29.09.2008 19:05:44
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one