My world of fantasy...

85. KAPITOLA - HLEDÁNÍ JESKYNĚ

Ahoiky,
omlouvám se za mírné zdržení, ale prostě jsem to nestihla napsat..V pátek nebyla nálada, v sobotu jsem nebyla doma..Znáte to..Tak jsem si k tomu dneska odpoledne (dobře - hodně pozdě odpoledne) sedla a psala a psala..a Dopadlo to takhle...Tak snad se vám to bude líbit, na případné chyby se nekoukejte, ted jsem to dopsala a nemám sílu na to, abych to opravila..
A komenty, jasný? :D
Mimochodem - je to ještě delší, než poslední kapitola NZ :D Jedenáct stránek, dobrý, ne?

***

Od nalezení prvního viteálu už uběhlo několik dní. Všech pět přátel stále zůstávalo v bytě, ze kterého se skoro ani nehnuli. Ovšem nedalo se říct, že by nic nedělali. Naopak. Sice se nezabývali ničením viteálu, jenž minule našli, to si nechávali na později, ale dělali věc, která podle nich byla stejně užitečná jako tamto.

„Pokud ten sirotčinec byl tady,“ ukazovala Ginny nějaké místo na mapě, „tak ty děti nemohli vozit moc daleko. V úvahu připadá jen toho,“ zabodla prst do mapy, „tohle a tohle,“ ukazovala.

„Ještě bych se kouknul sem,“ naklonil se přes ni Sirius.

„To se mi nezdá,“ nesouhlasila s ním Ginn. „Tohle místo je těžce dostupné a navíc ta vesnice je dost daleko. Říkalo se přece, že poblíž měla být malá vesnička.“

„Kde je definováno, jak blízko je poblíž?“ nadzvedl obočí Tichošlápek.

„Nikde,“ zarazila se dívka. „Ale tohle je prostě moc.“

„Nechte toho, vy dva,“ ozvala se Karolína, která se válela na pohovce a studovala jakousi mapku. „Kdo to má pořád poslouchat. Hádáte se o tom už dvě hodiny.“

„Jo, ani přes vás nic neslyším,“ dal o sobě vědět James, který zrovna koukal na televizi. Měl ji zapnutou jen pár minut, před malým okamžikem se vrátil do bytu. Byl totiž vyslán, aby nakoupil něco k jídlu.

„Kdybys radši dělal něco užitečného,“ zavrčela na něj Ginny.

„Nech mě vydechnout,“ zabručel Dvanácterák. „Teď jsem přišel. Vy nad tím stejně tvrdnete už bůhví jak dlouho a na nic jste nepřišli. Jen se hádáte a ostatním kazíte náladu. Kde je vlastně Remus?“ všiml si.

„Myslím, že říkal, že jde do pokoje. Bolela ho hlava,“ zamumlala nepřítomně Karolína a dál hleděla do plánku. „To je divný.“

„Co je divný?“ zaujalo Jamese. Ginny a Sirius už se zase o něčem hádali, a tak je opět nevnímali.

„Proč je Brumbál ve škole pořád trpí?“ vzhlédla ke svému kamarádovi a teprve nyní odhalila to, do čeho celou dobu koukala. Byl to plánek Bradavic, její a Siriuse.

„Myslíš Smrtijedy?“ přisedl si k ní.

„Jo. Chodí si tam, jako by jim to všechno patřilo,“ mračila se dívka. „Jen se podívej,“ strčila mu plánek skoro pod nos.

James na nic nečekal a začal mapku studovat. Očima bloudil sem tam, občas se zamračil, občas pousmál. Jak koho viděl. Pak ale ztuhl.

„Ona tam pořád je? Po tom, co provedla?“ zabodl prst do místa, kde byla tečka s nápisem Lily Evansová. Vedle ní bylo hned několik dalších červených bodů.

„Očividně jo. Brumbál je asi nemůže jen tak vyhodit. Nemá proti nim důkazy, i když by se jim jen mohl podívat na ruku a měl by to,“ ušklíbla se. „Jenže třeba Blackovi, Lestrangeovi a tak vyhodit nemůže. Byl by z toho poprask. Stejně jako kdyby vykopnul holky z Nebelvíru,“ pohlédla na tečku Lily a Eileen. „Víc by si uškodil než pomohl.“

„Asi,“ přikývl James a chtěl ještě něco říct, ale přerušila ho další hlasitá hádka Siriuse a Ginny. Zakroutil nad tím hlavou. „Že si nedaj pokoj. Stejně by bylo nejjednodušší, kdybychom se koukli na tu mapu, co visí na ústředí. Je dost velká šance, že Smrtijedi to místo hlídají. A podle těch teček bysme poznali, kde máme hledat.“

„Nemyslím si, že by to tak bylo,“ odporovala mu Karolína. „Tam je mít mohl, ale tohle by bylo nápadné. Leda by tam poslal někoho, komu opravdu věří. A to je jedině Bella a Lucius, a ty zase potřebuje u sebe.“

„Nebo Lily,“ zavrčel.

„Té zas tolik nevěří,“ pohodila hlavou a na tváři se jí objevil nesouhlasný výraz. Bylo to kvůli hádce, která se zase roznášela domem a byla hlasitější a hlasitější. „Nepřesuneme se do kuchyně? Jinak z těch dvou ohluchnu.“

„To snad nebude potřeba,“ objevil se na Jamesově tváři rošťácký úšklebek. „Silencio,“ mávl lehce hůlkou a zasáhl jak Siriuse, tak Ginny. Ti chvíli naprázdno klapali pusami, ale jakmile jim došlo, co se děje, naštvaně se otočili na Jamese a Karolínu a v očích se jim objevily plameny vzteku. „No co,“ pokrčil Dvanácterák rameny. „Kdo to má pořád poslouchat.“

Když se Sirius nadechoval k odpovědi, přestože nemohl mluvit, Karolína se na něj zamračila: „James má pravdu. Chováte se děsně. Pořád se jen hádáte kvůli blbostem,“ vyčetla jim. „Jak malé děti,“ mávla rukou a zbavila je kouzla. „O co se hádáte teď?“

„Kvůli jedný skále,“ sklopila oči Ginn. Zřejmě si uvědomila, jak dětinsky se chová.

„A stojí vám to za to?“ podivila se Karolína.

„No,“ začal tentokrát Sirius a rozpačitě se kouknul na Ginny. „Nestojí. Byla to blbost.“

„Přišli jste aspoň na něco?“ zeptal se James.

„A víš, že i jo?“ vrátila se Ginny dobrá nálada.

„Shodli jsme se na tom, že ta jeskyně může být na čtyřech místech,“ dopověděl Sirius.

Karolína jen protočila oči v sloup. To byli tam, co na začátku. A i James vypadal, že na to má podobný názor.

„Předpokládám, že to jsou ty čtyři, které to byly už předtím,“ nedalo to Dvanácterákovi. Musel to říct.

Podle výrazů, které se objevily na Ginnině a Siriusově tváři poznal, že se trefil do černého.

„Kde se vám to zdá nejvíc pravděpodobné?“ otázala se Karolína.

„Všude,“ vydechla Ginn. „Na všechny čtyři ten popis sedí. Snažili jsme se aspoň jedno z toho vyloučit, ale nejde to.“

„V tom případě nám teda nezbývá nic jiného, než se na všechny ty místa vydat,“ ušklíbl se ne moc nadšeně James.

„Jiný způsob asi není,“ dala mu Karolína za pravdu.

„Když se ale rozdělíme, půjde to mnohem rychleji,“ napadlo Tichošlápka.

„Jenže když narazíme na nějaký problém,“ oponovala mu Ginny, „bude to mnohem těžší, než kdybychom byli spolu.“ Po této větě nastalo v místnosti hrobové ticho.

„Podle mě to tentokrát nehrozí,“ ozvala se konečně Karolína. „Pokud se rozdělíme, stihneme to mnohem dřív, než když půjdeme společně. Už i takhle to bude na dlouho, prohledat pobřeží kolem těch vesnic…Vůbec nevíme, jak daleko Tom s těmi dětmi šel,“ použila Voldemortovo pravé jméno. „Kdybych si tak jen dokázala vzpomenout, kde to bylo. Ale brumbál nikdy neřekl, kde ta jeskyně je. A myslím, že proti přemístění tam stejně bude nějaká bariéra nebo tak něco. Jako bysme se mohli přemístit někam, když vůbec nevíme kam.“

„Nějak to najdeme,“ usmál se na ni povzbudivě Sirius, vstal ze svého místa a přisedl si k ní. Potom ji objal kolem ramen.

„Asi máš pravdu,“ usmála se i ona a pohodlně se v jeho objetí uvelebila. Bylo jí tak dobře.

„Takže se zase rozdělíme,“ navázal na jejich předchozí rozhovor James. „Jak?“

„Asi jako minule, ne? Mám pocit, že tohle rozdělení nějak tak funguje. A krom toho jsou síly jakž takž vyvážené. Rozhodně nikdo není o moc slabší nebo silnější,“ dopověděla Ginny.

„Chcete vyrazit hned teď?“

„Ne, Jamesi, za rok,“ protočil oči v sloup Sirius. „Jasně že teď. Kdy jindy.“

„Aby ses nezbláznil,“ zavrčel Dvanácterák.

„Zajdu za Remem, abych mu vyřídila, jak jsme se domluvili,“ skočila jim do toho Ginn, zvedla se a odpelášila do vedlejšího pokoje. Ani ne po pěti minutách už vylézala ven.

„Co je?“ zpozorovala Karolína na její tváři takový prazvláštní výraz.

„Nejde s námi. Prej mu pořád není moc dobře a jenom by nám překážel. A nebo nás aspoň zdržoval.“

Karolína na ni chvíli mlčky hleděla: „Je to jeho rozhodnutí. Ale mrzí mě to. Mohl by nám dost pomoci.“

„Pokud je mu vážně špatně,“ namítl Sirius.

„Asi je to nejlepší řešení,“ přiznala dívka. „Tak jak to teda uděláme?“ rozhlédla se po všech přítomných.

„Jako minule,“ zvala si slovo Ginny. „Já jdu se Siriusem, Karolína s Jamesem,“ při těchto slovech se Dvanácterák tak nějak zvláštně zatvářil, ale nic neřekl. „Tohle je jasný. Spíš si musíme rozdělit, kdo kam půjde,“ přitáhla si k sobě mapu a zahleděla se na ni. „jedná se o tohle místo,“ ukázala prstem na jednu vesničku, „tohle, tohle a tohle.“

Všichni do mapy jen chvíli mlčky hleděli, než se ozval James.

„Tak my,“ pohlédl Karolíně do očí a ta jen přikývla. Nechala to zcela na něm, bylo jí jedno, kam půjdou. „Půjdeme teda sem a sem,“ rozhodl.

„Skvěle,“ přikývl Sirius. „Vyrazíme teda hned teď, dokud je ještě světlo,“ pohlédl ven z okna. Byly teprve dvě hodiny odpoledne a obloha byla dnes bez jediného mráčku. „Kdyby se cokoliv dělo, vrátíme se sem, domů.“

„V tomhle s tebou souhlasím,“ přikývla Ginny.

Všichni čtyři se potom rozešli do svých pokojů, aby se připravili. Pro tentokrát si ani jeden z nich nevzal hábit, jen tmavé oblečení, které by jim poté mohlo pomoci, až bude tma. Ale nikdo z nich nemohl vědět, jestli se jim bude hodit.

„Siriusi?“ ozvala se Karolína, zatímco si oblékala svetr. „Dej na sebe pozor,“ pohlédla na něj vážně. „Minule to bylo jen tak tak.“

„To víš, že dám,“ ujistil si, ale nepodíval se na ni. „Nic se mi nestane.“

„Myslím to vážně,“ přišla k němu a chytla ji za ruku. „Nepodceňuj to. Ty ani Ginny. Bůh ví, do čeho se to zase ženeme.“

„O nás si starosti nedělej. Spíš dej pozor na Jamese,“ pohlédl jí do očí. „V poslední době se o něj bojím. Bojím se, že něco vyvede. Zrada Lily ho skoro zlomila.“

„Já vím,“ povzdechla si. „Ale neboj, budeme opatrní.“

„Kájo, Siriusi, jdete už?!“ ozval se z obývacího pokoje Ginnin milý hlásek.

„hodně štěstí,“ pousmála se Karolína, políbila svého přítele na rty a vyšla ven z pokoje. Než ji stihl Sirius napodobit, byla i s Jamesem pryč.

„Tak vzhůru k moři,“ vypadlo z Tichošlápka při pohledu na Ginny. Ta se jen zašklebila, popadla ho za paži a společně se přemístili pryč.

 

**

 

Karolína a James se objevili kousek od nějaké vesničky. Byla opravdu malinká. V tu chvíli je to ale zas tak nezajímalo. Jejich problém byl ten, že neviděli moře. Všude kolem se rozkládaly jen lesy a pole. Nic víc.

„Tohle se mi nelíbí,“ zamračil se James. „Myslel jsem, že to moře odtud hned uvidíme.“

„To já taky. Ale pojď, zeptáme se ve vesnici. Třeba nám poradí.“

„Nebo nás vykopnou,“ ušklíbl se Dvanácterák.

„Prosím tě. Ti lidé budou určitě moc milí,“ usmívala se Karolína. „A pojď,“ popohnala ho a sama se vydala na cestu, která k vísce vedla.

James jen zakoulel očima, ale pak přidal do kroku, aby jí dohnal. Mlčky pak došli až k prvnímu stavení, když opět zaváhal. Nechtělo se mu chodit mezi lidi. Už si zvykl na to, že jsou pořád sami. A navíc nikomu nevěřil. Jen Karolíně, Siriusovi, Remusovi a Ginny. A rodičům. U jiných lidí měl dojem, že ho mohou každou chvíli zradit.

U Karolíny tomu bylo jinak. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by ji lidé z vesnice mohli nějak podrazit. Byli to jen mudlové, kouzelníci by tu neměli co dělat. Proto v klidu došla až na náves a teprve tam postřehla, že je sama. James dál stál u prvního domu a váhavě na ni hleděl. Obdařila ho povzbuzujícím úsměvem, ale pak už vyrazila k nějaké staré paní, jež zrovna přecházela po návsi. Možná na návštěvu k sousedce, možná domů.

„Dobrý den,“ pozdravila ji slušně dívka.

„Dobrý,“ pokývala hlavou stařenka a nedůvěřivě na ni pohlédla. „Potřebujete něco, slečno?“

„Popravdě ano,“ přikývla Karolína. „Víte. Jsem tady s přítelem a potřebovali bysme se dostat k moři a…“

„K moři?“ podivila se žena. „Proboha, děvče, dostat se k moři je neobyčejně těžké. Všude kolem jsou jen nehostinné útesy, vysoké několik metrů. Co vás přivádí zrovna sem?“ vyptávala se.

Karolína nezaváhala s odpovědí: „Rodiče mi o tomhle místě jednou vyprávěli,“ rozpovídala se. „Byli tu krátce před tím, než se vzali, ale hrozně se jim to tu líbilo. Jeli sem na návštěvu za nějakým starým známým, bohužel nevím, jak se ten muž jmenoval. Líbilo se jim, jak je to tu odlišné od nehostinného Londýna. Takové divoké, prakticky bez lidí… No a mého přítele napadlo, že bysme se sem mohli také podívat,“ usmála se a doufala, že jí stařenka uvěřila.

„Pokud je to takhle,“ objevil se i na ženině tváři mírný úsměv. „Moře je hned za tím lesem,“ ukázala. „Vypadá to, že je to daleko, ale pás stromů není širší než sto metrů. Během pěti minut budete na útesech. Ale dejte si bacha,“ varovala je ještě. „Vítr tam bývá dost silný,“ a odbelhávala se pryč.

„Děkuji,“ křikla za ní ještě Karolína a vrátila se k Jamesovi. Ten jen znepokojeně sledoval, jak se stařena zastavuje, dává se do řeči s nějakým sousedem a po očku se na ně dívají.

„Zjistila jsi něco?“ zeptal se dutým hlasem a nespouštěl babku z očí.

„Vím, kde je moře,“ přikývla. „Musela jsem jí říct, že spolu chodíme a…“

„Tak pojď,“ popadl ji za ruku a vláčel ji pryč. Chtěl odtamtud být co nejdřív pryč. Nelíbilo se mu to tu.

„Co blázníš?“

„Čím dřív budeme odsud, tím líp,“ zavrčel.

Po chvíli oba dva vstupovali do lesa. Jakmile byli z dohledu vesnice, Dvanácterák zase Karolínu pustil, zmírnil krok a ostražitě se rozhlížel kolem sebe.

„Co se děje, Jamesi?“ zeptala se Karolína. „Jsi v pořádku?“ prohlížela si ho starostlivě.

„Prostě se mi to tu nelíbí,“ odpověděl a vypadalo to, že se konečně uvolnil. „Ty sis toho možná nevšimla, ale když jsi mluvila s tou ženskou, všichni se po vás otočili a hltali každé vaše slovo. Nelíbilo se mi to. A jakmile ses otočila, ta baba se dala do řeči s nějakým chlapem. Pořád po nás koukali a…“

„Jsi až moc podezíravý. Jsou to vesničané, nic se u nich neděje a najednou sem vpadneme my dva. Je to pro ně pozdvižení.“

„Stejně se mi na tom něco nezdá,“ stál si za svým.

„Mysli si co chceš,“ pokrčila rameny.

V tom okamžiku vyšli ven z lesa. Oba dva se překvapeně dívali na moře, které se před nimi rozkládalo. Prve se jim zdálo, že je krásné počasí, téměř bezvětří, ale nyní hleděli na rozbouřené moře a zjišťovali, jak moc se mýlili. Vlny se rozbíjeli o vysoké útesy, na kterých právě stáli a vypadalo to, že vlny jsou čím dál tím vyšší a že vítr víc a víc sílí.

Kamarádi se na sebe s obavami podívali. S tímhle opravdu nepočítali. Mysleli si, že to bude hračka, prohledat okolní útesy a zjistit, jestli se někde nenalézá nějaké jeskyně. Navíc když přistoupili blíže k okraji útesu, všimli si, že po skalách se téměř nedá šplhat. Někdy byly úplně kolmé, jindy jen mírně svažovaly dolů do moře. Nikde nebyl ani lísteček, ani jediná kytička nebo strom. Bylo to nehostinné a pusté místo.

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ křikl James a snažil se přehlušit zvuk vln narážejících do skalisek.

„Mě taky ne,“ hulákala i Karolína. „Potřebujeme najít místo, kde by byl nějaký výčnělek. A samozřejmě ta jeskyně.“

Jen na sebe krátce pohlédli, ale pak už se vydali podél útesu. Pečlivě zkoumali skály pod nimi, ale nic nenaznačovalo, že by tam mohlo být něco jako jeskyně. Všude jen ony kolmé, tmavé skály. Nic víc. Po hodině chůze to vzdali a rozhodli se vrátit, aby mohli prozkoumat skály i na druhé straně od vesnice. Doufali, že by mohli mít více štěstí.

Ale to pořád nepřicházelo. Spíš naopak. Vítr sílil víc a víc a navíc se začala zatahovat i obloha. Přestávalo se jim to líbit. Jakmile by nastala bouře, pátrání už by se stalo nebezpečným. Mlčky se plahočili podél útesu, ale stále nic nenacházeli. Po další více jak hodině už přestávali doufat, že tady by něco mohli najít. Připadalo jim absurdní, že by Tom mohl jít s nějakými dětmi tak daleko. Proto se vrátili zpět do lesa a přemístili se z toho nehostinného místa pryč. Doufali, že podruhé budou mít více štěstí. A navíc už museli pospíchat. Věděli, že za chvíli se začne stmívat. A chtěli toho za světla stihnout co nejvíc.

 

**

 

Sirius s Ginny se objevili jen kousek za nějakým domem. Překvapeně na sebe pohlédli, měli v úmyslu se přemístit kousek dál od vesnice. Nejprve se na sebe chvíli mračili, ale pak od sebe odtrhli pohledy a mlčky vyrazili do vesnice. Nemuseli se domlouvat na tom, co udělají. Bylo jim jasné, že bude lepší, když budou vše dělat mez řečí. Tak nehrozilo riziko, že by se pohádali.

Vesnice byla poměrně velká, až je to překvapilo. Podle mapy očekávali nějakou malinkatou vesničku, ale zřejmě koukali na moc starou mapu. Vesnice byla plná novostaveb a podobných věcí. Překvapeně tak vešli a rozhlíželi se kolem. Nikdo si jich nevšímal, jako by turisti byli úplně samozřejmá věc. Avšak po chvíli se k nim přihnal nějaký člověk, který nebyl o moc starší než oni sami.

„Nazdar, hledáte něco?“ zazubil se na ně. „Pokud byste chtěli, mohl bych vám pomoct. Znám tu každej kout. Pokud si chcete prohlédnout nás krásný, nově zrekonstruovaný kostel, jsem vám plně k dispozici. Mohu vám odříkat i celou jeho historii, stejně jako historii vesnice. A nebo pokud vás zajímá zdejší příroda, kultura, možnost nakoupit si nějaké suvenýry…“ rozpovídal se a vypadalo to, že se nedá zastavit.

Sirius se na Ginny jen překvapeně podíval. Nevěděl, co si o tom má myslet. A dívka na tom byla zřejmě stejně. Hleděli na sebe a na chvíli přestali vnímat mužova slova.

„Ach, vy dva spolu zajisté chodíte,“ přerušil je zase muž. „tak to vás kostel asi zajímat nebude, co? Původně jsem si myslel, že byste mohli být nějací studenti, ale vy dva určitě jedete za romantikou, že? No jistě. V tom případě určitě chcete vidět naše úchvatné moře. Taková procházka tady je moc krásná. Chápejte, dříve byly naše útesy považovány za velmi nebezpečné, ale stačilo pár zabezpečení, ochranné sítě a zábradlí a rázem je z toho ráj na zemi. A pokud vám ani to nevyhovuje, mohl bych vám doporučit některou z našich restaurací. Věřili byste, že jeden milionář dokonce chce zbudovat podvodní restauraci? Teda spíše podmořskou. Už přes měsíc se kolem celého pobřeží motají potápěči a prozkoumávají každý kout moře. Já vím, je to padlý na hlavu. Moře je teď děsně studený, ale prej ten chlap platí dost dobře, tak jim to za to asi stojí. Každopádně jakmile začne být teplo, začne se stavět…“

Muž byl k nezastavení. Pořád jen mluvil a mluvil a ani nebral ohled na Siriuse s Ginn, kteří na něj pořád jen vyjeveně hleděli.

„No, víte, v poslední době tady máme hodně turistů,“ pokračoval. „Nevím, kdy se to stalo, ale před několika lety se lidi začali o naši vesnici zajímat. A nedivím se jim. Těžko byste hledali hezčí místo, než je tohle. Sjíždí se sem lidé z celého světa. Ach, omluvte mě, zapomněl jsem se představit,“ uvědomil si najednou. „Jmenuju se Chess Climton a pro dnešek budu vaším průvodcem. Je to skoro zadarmo, jen pět liber za hodinu,“ usmál se na něj.

„Pět liber?“ vykulila na něj oči Ginny.

„Och ano, slečno,“ obdařil ji Chess svým oslnivým úsměvem.

„Dobře,“ souhlasil s tím najednou Sirius.

„Výborně, pane,“ zaradoval se zase muž a nenechal Siriuse doříct větu.

„Mohl byste nás vzít teda k tomu moři?“ pokračoval Sirius a snažil se zachovat klid. Mudla mu pořádně lezl na nervy. Byl tak otravný.

Ginny se jen překvapeně podívala na svého kamaráda, ale ten jen zavrtěl hlavou a naznačil jí, aby ho následovala. Zřejmě měl nějaký plán, ale nemohl ho říct i před Chessem.

„Jsou tady v okolí nějaké jeskyně?“ zeptal se Tichošlápek v okamžiku, kdy vycházeli z vesnice. „Chápejte, moje přítelkyně miluje tajemství a nebezpečí. Tak jsme si říkali, že když tu máte ony skály…“

Chess se v dalším okamžiku rozesmál: „Jeskyně? Tady? Neblázněte, co bysme z toho měli. Kdepak, tady nic takového nenajdete. Ale kdybyste chtěli jeskyni, to byste museli někam jinam. Zato pokud se chcete dobře najíst…“ otočil se a zase je vedl na pobřeží.

V tom okamžiku Sirius mávl rukou a do muže narazilo zapomínací kouzlo. Místo vzpomínky, že potkal dva mladé lidi, si pamatoval, že se šel najíst do jedné z místních restaurací. Sirius a Ginny se mezitím přemístili pryč z této oblasti.

 

**

 

James spolu s Karolínou stáli na pobřeží moře a hleděli dolů z útesů. Tentokrát se jim nějak podařilo přemístit se přímo na útesy. Nemuseli tak hledat nikoho, kdo by jim poradil cestu. Jen se snažili najít místo, kde by byla nějaká ta jeskyně. Hledání jim ale zhoršoval fakt, že se pomalu začínalo stmívat. Navíc moře se rozbouřilo víc než prve. Přestávalo se jim to líbit. Při pohledu na oblohu zjistili, že už dávno není jasná a bez mráčků. Naopak. Těžké sběhové mraky se hromadily nad mořem a hrozilo, že každou chvíli začne sněžit nebo pršet.

„Nelíbí se mi to,“ začal zase James.

„Mě taky ne. Doufám, že se Ginny a Siriusovi daří líp než nám.“

„Příště nechám je, aby si vybrali, kam chtějí jít. Tohle byl pořádný přehmat,“ povzdechl si.

„Někdo sem stejně jít musel,“ pousmála se Karolína a pohlédla na hodinky, které nedávno začala nosit. „Skoro pět hodin.“

„Ještě půl hodiny a bude tma jako v pytli,“ zamračil se Dvanácterák.

„Co se dá dělat,“ povzdechla si dívka. „Najít to musíme. Jen doufám, že Ginn a Sirius něco nepřehlídli a nespletli se. Abychom tu nebyli zbytečně.“

Pak už zase mlčeli a pustili se opět do hledání. Už to chtěli mít za sebou a ležet doma, v teplé posteli a ne mrznout zde na útesech, kde navíc foukal studený vítr od moře.

 

**

 

„Siriusi, jsi si jistý, že jsme tu správně?“ ušklíbla se Ginny poté, co se přemístili. „Mně se to tu nějak nezdá.“

„Kuš. Tobě se pořád něco nelíbí,“ okřikl ji a rozhlížel se kolem sebe.

Stáli zřejmě uprostřed pole a nevěděli, co dál. Nezdálo se totiž, že by v okolí byla nějaká vesnice. Jen samé pole a louky.

„Že ty ses spletl?“

„Nespletl. Mělo to být tady,“ odvětil prudce.

„A kde to teda je?“ posmívala se mu dívka. „Tak si to přiznej, udělal jsi chybu. Přemístili jsme se někam jinam.“

„Když jsi tak chytrá, tak nás přemísti ty,“ štěknul na ni.

Ginn se jen usmála, popadla ho za paži a spolu s ním zmizela. Jaké však pro ně bylo překvapení, když se opět objevili v poli, jen kousek od místa, kde stáli před chvílí.

„To není možné,“ vydechla. „Ta mapa ukazovala…“

„A jak byla stará? Hm? Sto let?“ začal si z ní utahovat pro změnu Sirius. „Nejdříve místo vesničky objevíme mega vesnici. A teď tohle.“

„Já to nechápu,“ nevnímala ho. „Má to být tady. Třeba jsme jen o kilometr, dva odsud. Třeba je to támhle za tím lesem,“ mávla rukou kamsi do dáli, kde tušila les.

„Nebo taky za támhletím, viď?“ otočil se Tichošlápek dozadu a ukazoval jí další les.

„Nebyla to ta malá vesnice?“ otočila se na něj najednou Ginny.

„No, byla, ale co to s tím má společného…“ nechápal Sirius.

„Protože si myslím, že už vím, kde je. A není to vesnice.“

„Není?“

„Podívej se támhle,“ natočila ho tím směrem, kde sama něco viděla.

„Ne,“ vydechl Sirius. „To jsou samoty.“

„Přesně. Jsme tu zbytečně. Tady nic není, ty děti vozili do vesnice u moře, ne na samotu u moře.“

„Bezva, tak se vrátíme,“ rozhodl Sirius, popadl Ginn a v další chvíli už se objevili doma v bytě. Hned narazili na Remuse, který ležel na pohovce, přes sebe měl přehozenou peřinu a na stole položený čaj. Nevypadal dobře.

„Co tu děláte tak brzo?“ zachroptěl.

„Nic jsme nenašli,“ povzdechla si Ginn. „James ani Karolína se ještě nevrátili?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Remus.

„Půjdeme jim pomoct?“ otočila se na Siriuse.

„Co nám zbývá,“ pousmál se smutně Tichošlápek. Pak se společně zase přemístili pryč.

 

**

 

„Tohle nemá cenu,“ povzdechla si Karolína a posadila se na jeden z kamenů, který nebyl pokryt sněhem.

„Jo, už je skoro tma a my nic nemáme. Snad mají ti dva víc štěstí,“ přidal se k ní James.

Pak už jen mlčky seděli a hleděli na rozbouřené moře. Ztráceli naději, že by mohli onu jeskyni najít. Připadalo jim to tak absurdní. Tak nemožné. Po chvíli se chtěli sebrat a pokračovat dál, ale něco je přerušilo. Byl to zlatý mlžný opar, který se tam objevil společně se dvěma osobami.

„Co tu děláte?“ nevěřila svým očím Karolína.

„My jsme nic nenašli,“ vysvětlil Sirius. „Nejdřív jen nějakou extra moderní vesnici, kde se nás ujal nějaké podivný chlápek. Zdržel nás na děsně dlouho. Asi půl hodiny nám něco povídal, pak nás dvacet minut vlekl přes město…No děsný, byli jsme rádi, když jsme se ho konečně zbavili. No, a pak jsme místo další vesnice objevili nějaký samotky. To asi taky nebylo to, co jsme chtěli. A pak jsme se vydali hledat vás,“ usmál se. „Teda po tom, co jsme se vrátili domů, popovídali si s Remusem a poté, co jsme se přemístili někam do háje…“

„Což byla tvoje chyba. Tady pak dokonalý totiž asi myslel na něco jiného než měl, objevili jsme se totiž v nějaké ledové řece. Takže jsme se zase museli přemístit domů a převléknout se. Teprve potom jsme vyrazili za vámi.“

„Aspoň nám pomůžete,“ pousmála se Karolína. „I když v téhle tmě není skoro nic vidět.“

„Jak jste tady dlouho?“ zeptal se Sirius.

„Tady? Tak půl hodiny, viď, Jamesi.“

„Asi tak. Támhle už jsme to prošli,“ mávnul rukou někam za ně. Tam nic není. Ale támhle,“ ukázal před ně.

„Tak se do toho dáme,“ rozhodla Ginny a vydala se jako první na průzkum okolních skal.

Ani nevěděli, jak dlouho to hledali. Dávno už byla tma jako v pytli, a tak byli nuceni používat světlo z hůlek, aby se nezřítili z útesů. Navíc Karolína a Sirius ozařovali celé skály, jak se snažili najít něco, co by se aspoň trochu podobalo tomu, co hledali. Najednou se před nimi objevila černá, téměř strmá skála. Všichni chtěli jít dál, ale Karolína se zarazila. Najednou se jí vybavilo to, co jí víc jak pomohlo. Nevěděla, jak se to stalo, ale vybavila se jí slova z knihy: Za jeho zády se tyčil závratný útes, téměř kolmá, černá a jednolitá stěna. Několik výběžků, včetně toho, na němž s Brumbálem stáli, působilo dojmem, jako by se kdysi v dávné minulosti od stěny odlomily. Byl to ponurý a bezútěšný pohled; drsnou krajinu, již tvořila jen voda a skála, neoživoval jediný strom, stéblo trávy či zrnko písku.

„Jsme tady,“ vydechla, když pohlédla dolů. „To je ono.“

„Jsi si jistá?“ otočil se na ni James. Nechtělo se mu ani věřit, že by to byla pravda.

„Úplně,“ přikývla Karolína a pohlédla dolů. „Siriusi, dostaneš nás tam? Na ty výstupky?“ zeptala se svého přítele.

Ten jen přikývl. V dalším okamžiku už se tři postavy vznášely ve vzduchu a pomalu směřovaly dolů, do moře. Do toho však nikdy nedopadly, zůstaly stát na jednom z výčnělků. Po chvíli se k nim přidal i Sirius.

„Támhle tudy,“ ukázala Karolína na řadu kamenů, jenž připomínaly schůdky, úplně u skály.

„Jsi si vážně jistá?“ zapochyboval i Sirius.

„Jo,“ odvětila dívka a sama se vydala jako první. Musela si však počínat velice opatrně. Kameny byly zrádné a ty, které byly ponořené ve vodě, byly navíc kluzké. Musela se soustředit, aby jí nepodklouzla noha a nezřítila se tak do ledové vody. Jednou rukou se přidržovala skály, zatímco tou druhou si svítila na cestu. Pak konečně uviděla to, co celou dobu hledala. Malou puklinu ve skále, do které se valila voda.

To už i ostatní zpozorovali, kam dívka hledí. Vyměnily si zděšené obličeje.

„Není to ono, že ne?“ odvážil se zeptat James.

„Asi si zaplaveme,“ odpověděla mu Karolína s úšklebkem. Pak se přikrčila, zatnula zuby, naposledy se podívala na své přátele a ponořila se do vody. Byla tak ledová, až se dívce sevřely všechny vnitřnosti. Skoro zmizela pod hladinou, ale v poslední chvíli začala hýbat rukama i nohama. Díky tomu se udržela na hladině, ale mokré oblečení ji stahovalo pod hladinu. „Tak na co čekáte?“ zavolala zoufale do tmy. V okamžiku, kdy skočila do vody, nevědomky zhasnula světlo, díky kterému aspoň něco viděla. Nyní byla v absolutní tmě a posvítit si nemohla. Soustředila se hlavně na to, aby nezaplula pod vodu. Jakmile slyšela, že ji kamarádi následují, pokračovala tunelem dál, až konečně narazila na půdu pod nohama. Pracně se vyškrábala z vody a zůstala ležet na kamenné podlaze. Nikdy netušila, jak je plavání vyčerpávající. Když si ale uvědomila, že není sama, kdo zdolává tuhle překážku, posadila se a natáhla ruce před sebe. V tu chvíli byla jeskyně plná světla.

Potichu sledovala, jak i její přátelé bojují s vodou, ale nemohla jim nijak pomoci. Oni to měli lehčí. Věděli aspoň, kam plavat a nemuseli se bát, že do něčeho narazí nebo že poplavou někam jinam. Měli přímou cestu. Díky ní. Netrvalo dlouho a všichni čtyři už leželi na suchu, mokří jako myši, avšak šťastní, že se jim tohle povedlo.

„Je tu zima,“ ozval se najednou James a začal se klepat.

„To se hned vyřeší,“ vypadlo ze Siriuse. V tu ránu se kolem nich prudce ochladilo a jejich oblečení bylo v tu ránu suché. Všichni se na Tichošlápka jen vděčně podívali. Slova nebyla třeba.

„Můžeme teda jít dál?“ zvedla se pomalu Karolína.

„A kam?“ všiml si teprve nyní James, že jeskyně končí.

Karolína se zastavila na místě. Vzpomínala si, že Brumbál ucítil magii. Musela to taky dokázat. Musela. Jinak by nenašla tu stěnu, kterou se dalo projít dál. Zavřela oči a co nejvíc se snažila soustředit. A pak konečně ucítila tu energii, která pulzovala v jedné stěně. Překvapeně otevřela oči. Nečekala, že to bude tak snadné.

„je to tady,“ ukázala na jednu ze stěn.

„Tam nic není,“ mračil se James.

„Ale je,“ stála si za svým, přešla až ke zdi a dotkla se jí. V tu ránu se tam objevil obrys klenutého oblouku, který se rozzářil stříbrným třpytem.

„Karolíno, tys to dokázala,“ vřískl Dvanácterák.

„Ještě ne,“ zavrtěla hlavou. V další chvíli se jí v ruce objevil nůž. Všichni přítomní zalapali po dechu, ale dívka se jen lehce řízla do prstu. Několik kapek dopadlo na kamennou zeď.  Jakmile se tak stalo, oblouk se zviditelnil a konečně jím šlo projít. „Tak prosím,“ ušklíbla se Karolína a mávnutím ruky si zahojila ránu na ruce.

„Jak jsi to věděla,“ ptal se jí Sirius, zatímco vstupovali do další části jeskyně.

„Pamatuju si, co tehdy dělal Brumbál,“ usmála se rozverně. „Sama bych na to nepřišla. Tak jsme tady,“ vydechla, když se objevili v obrovské jeskyni. „A náš cíl je támhle,“ ukázala na zeleně svítící ostrůvek.

„Tak na co čekáme?“ nechápal James.

„No, voda je plná nemrtvých a jakmile se jí dotkneš, probudíš je k životu,“ vysvětlovala díky. „A tady někde by měla být loď, která by nás tam dovezla. Ale ještě…Ta loďka je dělaná jen pro dva. A víte, co nás čeká na tom ostrově,“ zachmuřila se. Tohle jim kdysi vypravovala.

„To zvládneme,“ usmál se na ni povzbudivě Sirius.

„Jasně. Do loďky půjde Sirius,“ vypadlo z Ginny. „ten nás pomocí své síly dokáže dostat na ten ostrov všechny. Já a James vypijeme tu tekutiny, půl napůl. A kdyby nás náhodou napadlo napít se, což asi budeme muset, pořád tu je Karolína, která nás může ochránit. A Sirius nás potom zase dostane zpět.“

„To vůbec není špatný nápad, Ginny,“ otočil se na zrzavou dívku James.

„Jen aby to vyšlo,“ strachovala se Karolína. „Navíc nevíme, co je ten lektvar zač. co když vás to potom zabije?“

„O tom pochybuju,“ nesouhlasil s ní Sirius. „Jdem na to.“

„Ehm, zlato, my pořád nemáme tu loď,“ upozornila ho na menší detail Karolína.

„Pravda,“ uvědomil si to. „Ale jak ji najít?“

„Řetěz k tomu je neviditelný. A ona sama taky.“

Najednou James zmizel. Nechápavě hleděli na místo, kde před chvílí stál, ale za chvíli už zaslechli jeho hlas, jak na ně volá. Byl asi deset metrů od nich a v ruce držel řetěz stejné barvy, jako byla záře na ostrově.

„Jak…“

„Když jsi neviditelný jako já, vidíš i další neviditelný věci,“ ušklíbl se. „Stačilo to jen trénovat.“

„Tak jdeme na to,“ zavelel Sirius a hrnul se do loďky. V další chvíli už v ní seděl pohodlně usazený. V tu chvíli se dala loďka do pohybu. Tichošlápek rychle zvedl ruce vzhůru a ostatní členové jeho party se najednou vznášeli nad tím. Zatím to vypadalo až moc lehce.

„Hele, mrtvola,“ zvolal najednou James a rukou ukazoval někam do vody.

„Hlavně ji tam nech,“ strachovala se Ginn.

„Mělas pravdu, Karčo, je jich tu mnohem víc,“ nevšímal si Ginny James. „A jedna hnusnější než druhá,“ posvítil si na jednu.

„Proboha, nech toho,“ okřikla ho Karolína.

„Přestaňte se vrtět,“ ozval se Sirius. Nyní měl zavřené oči a zdálo se, že ho docela vysiluje, udržovat ve vzduchu tři lidi najednou.

Jakmile to řekl, James přestal ukazovat rukou dolů a ztuhnul, takže vypadal jako socha. Stejně jako Ginny a Karolína. Netrvalo dlouho a loďka konečně dojela k ostrůvku. Sirius nejprve nechal sletět své tři kamarády a teprve potom vystoupil on sám. Kousek od nich z tmavého kamene trčela obrovská kamenná nádoba. A v ní cíl jejich cesty.  Všichni kamarádi na sebe pohlédli, než udělali první krok k tomu, aby viteál získali. Netrvalo ale dlouho a už stáli shromážděni kolem mísy. Hleděli na smaragdovou tekutinu, která vyplňovala celou nádobu. Viteál ale vidět nebyl.

„Kde je?“ zeptal se netrpělivě James.

„Pod tím.“

„A nešlo by to vyndat jinak než to vypít?“ optal se a chtěl strčit ruku do oné tekutiny. Ale nestalo se tak, nemohl do ní ruku ponořit. Nějaká síla mu v tom bránila.

„Vidíš, musíme to vypít,“ povzdechla si Karolína. „A jediná cesta, jak toho dosáhnout,“ rukama udělala několik složitých smyček a najednou v nich držela dva naprosto stejné poháry. Ty podala Jamesovi a Ginny, ale netvářila se přitom moc nadšeně. Naopak se zdálo, že se zdráhá jim to dát.

„My to zvládneme,“ všimla si Ginny Karolíniných rozpaků. „Nedělej si o nás starosti.“

S těmito slovy ponořila pohár do mísy a nabrala do něj onu smaragdovou tekutiny. James ji hned napodobil. Jakmile oba drželi plné poháry, pevně na sebe pohlédli a napili se. Pohár vypili až do dna. Celou dobu však měli zavřené oči, jako by ani nechtěli vidět to, co pijí.

„Jste v pořádku?“ strachovala se Karolína, když dopili.

Ginny jen přikývla, zato James se ukázal jako řeči schopný: „Je to hnus. Zlatý lektvary,“ s těmito slovy si zase nabral do poháru onu tekutiny a kopnul ji do sebe. Vše dělal poslepu.

Oproti tomu Ginny otevřela oči, pohlédla na své přátele a teprve poté ponořila pohár do tekutiny. Se zavřenýma očima se zase napila. Takhle to pořád pokračovalo, jen oči už neotevírali, ani nemluvili. Jen pili a pili. Když se však dostali ke čtvrtému poháru, zapotáceli se. Karolína bleskově zachytila Ginny, zatímco Sirius Jamese. Počítali s tím. Zatímco Ginn s Jamesem pili, oni dva se domlouvali pomocí telepatie, aby přátelé neslyšeli jejich obavy.

„Já nemůžu…už to nechci,“ zamumlala najednou Ginny.

„To zvládneš, kamarádko,“ konejšila ji Karolína. „Ještě dvakrát se napiješ a bude to dobré, uvidíš.“

„Už ne…“ozval se i James. „Mě to nechutná, je to hnus.“

„Pořád stejně osobitý,“ ušklíbl se Sirius, naplnil pohár a přinutil Jamese, aby to vypil. To byl předposlední Jamesův pohár. Karolína mezitím donutila Ginny, aby i ona vypila další pohár.  Pak už jak ona, tak Sirius nabírali tekutinu naposled. Mísa byla prázdná.

„Ne, už ne,“ sténal James.

„Klídek, brácho, tohle už dáš,“ pousmál se Tichošlápek a násilím mu nalil tekutinu do úst. To samé udělala Karolína i u vzpouzející se Ginny, jen trochu jemněji. Hned na to se Ginn i James sesunuli bezvládně k zemi.

„Seber ten medailon a místo toho hoď do té mísy tohle,“ mrskla po něm něčím, co se hodně podobalo Zmijozelovu medailonu.

„Kdes to vzala?“ podivil se Sirius, zatímco měnil medailony.

„Koupila jsem to. Jen toho hada jsem tam musela vytvořit kouzlem,“ ušklíbla se. Pak se pokusila vzbudit své přátele. Okamžitě začali sténat a chtěli se napít. „Máš to?“ otočila se na svého přítele.

„Jo, vyměněno. A mísa je zase plná toho lektvaru,“ dodal znechuceně.

Přikývla a pokusila se pomocí své síly vyvolat vodu. Doufala, že tohle by mohlo zafungovat a oblafnout zdejší pravidla. Ale jakmile jí z prstů vyjela voda, zmizela.

„Asi nám nic jinýho nezbývá,“ povzdechla si.

„Vodu,“ zasténala zase Ginny.

„Už se to nese,“ postavil se Sirius na nohy a nechal Jamese samotného. Do obou pohárů se chystal nalít vodu jezera. Karolína zpozorněla. A jakmile se Tichošlápek dotkl vody, natáhla ruce před sebe a začala čarovat. Z jezera začínali vylézat nemrtví. Sirius s plnými poháry tak tak stačil uskočit před rukou nějakého muže. Toho v další chvíli trefila ohnivá koule. Stejný osud potkal několik dalších. Sirius mezitím stačil dát napít oběma svým přátelům.

„Rychle, běž do loďky,“ vřískla Karolína. „Musíme se odsud co nejdřív dostat.“

Věděla, že přemisťování je tu k ničemu. Nešlo to, zkusila to. Proto nyní vytvořila ohnivý kruh kolem Siriuse, který už se stihl dostat do loďky. V další chvíli se ona i James s Ginny vznesli do vzduchu a pramice se zase dala do pohybu, mířila ke břehu. Sirius jen vší silou udržoval své blízké ve vzduchu, zatímco Karolína pomocí ohnivého kruhu kolem loďky zadržovala všechny nemrtvé v dostatečné vzdálenosti. Jakmile se však dostala loď ke břehu, zase zmizeli pod hladinou. Sirius se vypotácel z pramičky a složil se na zem. Ta cesta trvala moc dlouho a on musel své kamarády udržovat hodně vysoko, aby je nemrtví, která vyskakovali z vody, nestáhli pod hladinu.

„Jsi v pořádku?“ přiklekla k němu starostlivě Karolína. Ji to tolik nevyčerpalo.

„O mě si nedělej starosti,“ snažil se o úsměv. „Co Ginn a James?“

„Budou v pořádku. Jen jsou z toho otřesení a hodně vyčerpaní. Musíme se co nejrychleji dostat domů a pořádně si odpočinout. Ten medailon máš?“

„Tady,“ podával jí zlatý šperk. Prve si nevšimla, že ho drží v rukavici. A byla za to ráda, prve si vůbec neuvědomila, co by se stalo, kdyby se ho dotkl. Sirius její myšlenky zřejmě zaslechl. „Neboj, na tak důležitou věc bych nezapomněl.“

„Tak pojď,“ usmála se na něj a pomohla mu postavit se na nohy. "Počkej u té skály, jen přivedu ty dva,“ odběhla ke svým přátelům a pomohla jim dostat se ke skále. Pomocí krve opět otevřela dveře a všechny dostala z té prokleté jeskyně. Jakmile se tak stalo a ocitli se u vstupu do vody, vytvořila kolem každého z nich bublinu, a tu posadila na vodní hladinu. Sama se vydala ven jako první, ale zůstala stát uprostřed cesty. Pak své přátele dostala ven. Bubliny přitom musely zajet pod hladinu, ale to nikomu neublížilo. Jakmile byli všichni opět venku, v moři, pomocí své sily je svolala k sobě a přemístila domů. Viteál přitom svírala v ruce a doufala, že jí Remus pomůže je dostat do postelí. Ale úkol byl splněn. Získali další viteál. A to bylo hlavní.

 

25.05.2008 22:13:33
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one