My world of fantasy...

84. KAPITOLA - RADDLEŮV STATEK

Tak je tu další kapitolka....Předem upozorňuju, že je plná chyb, ale prostě nemám sílu na to, abych to opravila a Katt jsem to nestihla poslat...Před hodinou jsem se vrátila z pochodu Sedlčany-Prčice...No víc jak šest hodin chůze, před 28 km...A jsem úplně mrtvá a už teď usínám...tak prostě na chyby nehleďte..
Jinak doufám, že se kapitola bude líbit a moc moc vás prosím komentíky. Děkuji
Kaitlin

***

„Zajímalo by mě, jak v týhle tmě máme najít nějakej barák,“ hudroval Sirius.

Bylo to už čtvrt hodiny, co se oddělili od Jamese a Karolíny a pokoušeli se najít Gauntův dům. Ale marně. Ať se snažili sebevíc, jenom se motali po lese, do kterého se nějak dostali. Nyní dokonce měli pocit, že se jim podařilo zabloudit.

„To nemá cenu,“ povzdechla si po chvíli Ginny. „Chodíme jen sem a tam, ale cestu ven najít nemůžeme. Pojďte, přemístíme se pryč.“

„A kam jako?“ pohlédl na ni Sirius, který seděl na obrovském kameni a odpočíval. „Když se přemístíme někam k vesnici, můžeme narazit na nějaké Smrtijedy.“

„Třeba jsme už blízko,“ neztrácel naději Remus. „Ten dům může být hned za tímhle lesem.“

„To spíš najdeme perníkovou chaloupku, než ten dům. Ale možná, že měla Karolína s Jamesem větší štěstí,“ napadlo Ginn.

„V to bych ani nedoufal. Ti dva se leda tak někde ztratí. Teda James se ztratí,“ opravil se Tichošlápek a pousmál se. Vzpomněl si, jak se kdysi s Dvanácterákem ztratil v Zapovězeném lese, když je tam profesoři poslali pro nějaké bylinky. Kolik to už bylo let.

„Nepodceňuj ho,“ otočil se na něj Remus. „Víš, jak James umí překvapit.“

„To je fakt,“ uchechtl se Tichošlápek.

„Proboha, nechte toho a pojďte,“ protočila oči v sloup Ginny. „Jinak tady budeme do rána. Když se otočíme, třeba se nám povede vrátit tam, odkud jsme přišli.“

„A nebo taky ne,“ zamumlal si pro sebe Sirius, ale tak aby ho dívka neslyšela. Věděl, jak umí být nepříjemná, když má takovéhle řeči.

Pak už ale všichni mlčeli a pokračovali v cestě. Doufali, že Ginn má pravdu a opravdu se jim podaří dostat se zpět k vesnici. Přemisťovat se jim nechtělo, věděli, jak je to riskantní. A tak se trmáceli lesem, aniž by věděli, kam to vlastně jdou. Proto je docela překvapilo, když se po nějaké čtvrt hodině vynořili z lesa a před nimi se opět rozkládala vesnice Malý Visánek.

„To snad není možný,“ vydechl Sirius. „My jsme to dokázali.“

„Jo? Mě se ani nezdá,“ zavrtěl hlavou Remus. „Jsme tam, kde jsme byli na začátku. Ten dům pořád nemáme.“

„Lepší když jsme tady, než abychom byli v tom lese,“ odporoval mu Tichošlápek. „Tady je to…“

V tom ho přerušil výbuch, který se znenadání ozval ve vesnici. Kamarádi se po sobě jen podívali, ale pak už na nic nečekali a rozběhli se tam. Už ani tolik nehleděli na hrozící nebezpečí jako na to, aby se nikomu nic nestalo. Během několika minut už vbíhali do vesnice a mířili k místu, odkud vycházel kouř. Jakmile tam však doběhli, narazili na další překážku. Přímo proti nim stál někdo, koho tam opravdu vidět nechtěli.

„Malfoy,“ vydechl Sirius. „Co tu děláš?!“ zavrčel a propaloval ho pohledem.

„To bych se měl spíš ptát já,“ odvětil Lucius a mířil mu hůlkou mezi oči. „Tady nemáte co dělat!“

„A vy snad jo?“ ozvala se Ginn a postavila se vedle Tichošlápka. „Vypadněte odtud!“

„Ani mě nehne, krasotinko,“ ušklíbl se Malfoy. „Zneškodněte je.“

V tu chvíli se kolem trojice objevilo několik Smrtijedů, kteří na ně mířili hůlkami. Všichni na sobě měli černé pláště spolu s bílými maskami, a tak jim nikdo nemohl vidět do obličeje a identifikovat je. Přesto je Sirius díky telepatii všechny odhalil. Poznával mezi nimi oba Lestrangeovi, Narcisu Blackovou a mnoho dalších. Přítomnost jednoho z nich však nenechal beze slov.

„Rád tě vidím, bratříčku,“ otočil se Sirius na jednoho z nich dříve, než kdokoliv stihl vyslat nějakou kletbu.

„Ty už nejsi můj bratr,“ zahřměl Regulus a vypálil na Siriuse nějakou kletbu.

Sirius však jen mávl rukou a kouzlo se neškodně odrazilo od jeho štítu. Regulus na chvíli zaváhal, ale pak se opět pustil do útoku, stejně jako ostatní Smrtijedi. Trojice přátel se semkla k sobě a vší silou se snažila likvidovat kletby, které se na ně řítily. Ze začátku se jim to docela i dařilo, ale po chvíli už začínali mít dost. Smrtijedů bylo přece jen mnohem více než jich, navíc někteří z nich byli dost dobří kouzelníci. Nakonec to byl jen Sirius, kdo měl tolik síly, aby mohl odrazit i ty nejhorší kletby. Naštěstí na ně nikdo nevysílal avadu, což bylo jejich jediné štěstí.

„To nezvládneme,“ křikla Ginn, když odrazila jedno kouzlo. „Musíme utéct.“

„Máš pravdu, přemístíme se,“ souhlasil s ní Remus. „Jiná možnost není.“

„Tak to vás zklamu,“ křikl na ně najednou Malfoy, který byl až moc blízko nich. „V téhle oblasti se přemisťovat nemůžete. Pán myslel na všechno,“ rozesmál se.

„Stejně se odsud dostaneme,“ zavrčel Sirius, natáhl ruce před sebe a zavřel oči.

„Zaútočte všichni na něj!“ vřískl Lucius, když si uvědomil, co chce Black dělat.

Než stačili Smrtijedi cokoliv udělat, před Siriusem se objevil obrovský vzdušný vír. V dalším okamžiku se vír obrátil proti zděšeným přívržencům Pána zla. Sirius ihned využil toho, že jsou Smrtijedi zaměstnáni jeho vírem, pohlédl na své přátele a  spolu s nimi se rozeběhl pryč z vesnice. Doufali, že budou mít dostatečný náskok a podaří se jim utéct. To už ale zaslechli Malfoye, jak řve na své společníky, aby přestali dělat blbosti a vyrazili za nimi. Sirius se ještě pokusil přemístit, ale bylo to marné. Malfoy nelhal, nešlo to. Otočil se, aby zjistil, jaký mají náskok, avšak ke své nechuti zjistil, že Smrtijedi se nějakým způsobem dostali až příliš blízko k nim.

„Jak to udělali?“ pohlédl nechápavě na Remuse.

„Nevím,“ křikl na něj za běhu kamarád. „A ani to vědět nechci. Ne teď.“

„Kam to vlastně běžíme?“ zeptala se Ginny.

„Někam, odkud se budeme moct přemístit,“ odvětil Sirius a vyslal dozadu jedno kouzlo. Chtěl se tak zbavit Smrtijeda, který byl nejblíže, ale netrefil ho.

„A co Karolína s Jamesem?“ zajímala se Ginn. „Nemůžeme je tu jen tak nechat. Třeba je taky napadli…“

„A máš nějakej nápad, jak to udělat?“ odsekl Tichošlápek.

„Ne, ale…“

„Nechte toho, vy dva,“ zarazil jejich začínající hádku Remus. „Teď je hlavní, abychom se o sebe postarali my. Ti dva to nějak zvládnou, o ně bych se nebál. Nezdá se vám divný, že je tu nějaký ticho?“ zeptal se najednou, ohlédl se za sebe a zastavil. Smrtijedi už se za nimi nehnali. „To by mě zajímalo, co má tohle jako znamenat.“

„Nevím, ale vůbec se mi to nelíbí,“ rozhlížel se kolem sebe Sirius. Stáli zrovna pod kopcem, na kterém se rozkládal Raddleův statek. Oni však nyní hleděli na vesnici, ze které před malou chvílí vyběhli.

„Tohle se mi opravdu nelíbí,“ zopakovala Siriusova slova Ginn. „Jako by na nás něco chystali. Nemohli přece jen tak zmizet, bez boje… To se jim nepodobá. Malfoy by se nevzdal. V tom je něco jinýho.“

„Že by zrzka měla výjimečně pravdu?“ ozvalo se jim za zády.

Všichni tři se za hlasem okamžitě otočili. Ve tmě za nimi stála Belatrix Lestrangeová, osvětlena jen matnými světly z vesnice a z domku u statku nahoře nad nimi. Ve tmě za ní bylo vidět několik bílých masek, které zářily do tmy.

„Co tu děláš?“ zavrčel Sirius. Jeho hlas zněl najednou výhružně, nebezpečně.

„Ale, bratránku, snad by ses nezlobil,“ ušklíbla se a udělala několik kroků dopředu. „Nebo jsi nás tu snad nečekal?“ zeptala se na oko udiveně. „Oprav mě, jestli se mýlím, ale nepřišli jste si náhodou pro…“ Větu však nedokončila, protože jí do toho Sirius skočil.

„Nevím, pro co si myslíš, že jsme přišli, ale můžu tě ujistit, že jsme tady ze zcela jiného důvodu. A to proto, že tu jste vy. Možná jsi to už zapomněla, ale Fénixův řád bojuje proti krysám, jako jste vy. A protože jste se tady dneska objevili, jsme tu i my.“

„Jen vy tři?“ divila se a opět udělala několik kroků směrem k nim. „Kdepak jste nechali naši kamarádku Karolínu? A toho otravného Pottera?“ rozhlížela se kolem a na tváři se jí přitom objevil vychytralý úsměv. „Neříkejte, že jste se ztratili. A nebo se jim snad něco stalo?“ předstírala starost.

„Do toho ti nic není,“ ucedil Tichošlápek skrz pevně sevřené zuby.

„Ale, snad by ses nezlobil. To by mě opravdu mrzelo, Blacku,“ zasyčela. „Už mě tohle nesmyslné tlachání nebaví. Chopte se jich!“ rozkázala Smrtijedům, kteří stále stáli za ní.

Tentokrát Sirius, Remus a Ginn na nic nečekali a opět se dali do běhu. Prosmekli se kolem překvapené Belatrix a běželi pryč, co nejdál od Smrtijedů. Ti na ně ale vzápětí začali vysílat nezměrné množství kleteb. Sirius se je snažil pomocí štítů vykrývat a umožnit tak svým přátelům, aby mohli utéct. Částečně se mu to i dařilo, přeci jen měl oproti Smrtijedům tu výhodu, že jeho kouzla byla silnější než kouzla jiných kouzelníků. Při všem tom zmatku si ale nevšiml, že Bella zmizela. To postřehl až ve chvíli, kdy se znenadání objevila před nimi. Na tváři jí pohrával fanatický úsměv, když na ně vyslala první kouzlo.

„Utečte!“ křikl Sirius a postavil se proti své sestřenici, aby s ní mohl bojovat.

„Zbláznil ses?! To tě tu jako máme nechat?!“ vřískla na něj Ginn a zastavila se, stejně jako Remus, aby mohla Tichošlápkovi pomoct v boji.

„Vypadněte odsud!“ ztrácel už nervy Sirius. Moc dobře věděl, že oni se Belle postavit nemohou. Tohle byla jeho práce. Navíc se bál, že by je pak mohli udolat ostatní Smrtijedi, kteří zatím jen mlčky přihlíželi. Zřejmě čekali na Belatrixiny rozkazy. Ta však jen pobaveně sledovala přestřelku mezi přáteli a zřejmě se velmi dobře bavila.

„Ani mě nehne,“ odmítla to rázně Ginn. Stejně jako Sirius si byla vědoma hrozícího nebezpečí i toho, že ve třech jsou mnohem slabší než v pěti. Ale nemohla tady svého kamaráda jen tak nechat. Ne když věděla, že jakmile by s Remusem odešla, Smrtijedi by se na Siriuse vrhli. „Jedeme v tom společně,“ pohlédla pevně na Blacka.

Ten jako by pochopil, že s tím nic nenadělá. Přikývl jenom a otočil se na Belatrix.

„Po tomhle večeru skončíš v Azkabanu,“ ušklíbl se a bez varování na ni vyslal první kletbu. Nezačínal lehkými kouzly, jako obyčejně, rovnou přešel na vyšší úroveň magie. Nehodlal Bellu nijak šetřit.

„Nebo ty pod zemí,“ oplatila mu narážku Belatrix a kouzlo hravě vykryla. Okamžitě na něj však vyslala svoje vlastní. Souboj mezi nimi propukl na plno.

Ginn s Remusem se mezitím otočili na Smrtijedy, kteří se k nim přiblížili ze strany a chytali se zaútočit. Dívka si se svým přítelem vyměnila jediný pohled, než zaujala bojové postavení. Nezaútočila však, vyčkávala, co udělají Smrtijedi. Také si vybírala protivníka. Smrtijedů proti nim bylo více jak šest, přesto však mezi nimi dokázala najít Malfoye. Potěšilo ji, když se přívrženci Voldemorta rozdělili na dvě skupiny a právě v té, co se chystala bojovat s ní, byl Lucius. Pokud někoho chtěla potupně porazit, byl to on. Starosti jí však dělalo to, že nevěděla, kdo jsou zbývající dva protivníci. Špatně se bojovalo s někým, o kom nevěděla, co je zač a jakou má taktiku. Přesto však byla odhodlaná vyhrát. Nebo se o to aspoň pokusit.

Remus se také postavil do bojové pozice a pohledem probodával Smrtijedy, kteří se na něj chystali zaútočit. Na rozdíl od Ginny poznal, kdo proti němu stojí. Zaútočil totiž na ně dříve, než byli schopni jakkoliv zareagovat. Útočil myslí. Konečně pořádně věděl, jak na to. Během těch dnů, co strávili zavřeni v bytě, zdokonalil tuto svoji schopnost a nyní ji byl schopen použit. Netrvalo mu ani moc dlouho, než se naboural jednomu z protivníků do hlavy. Smrtijedova ochrana nebyla moc silná. Během chvíle už věděl, že proti němu stojí Crabbe. Stejně tak poznal i Goyla. U dalších dvou však nevěděl, nechtěl plýtvat energii na to, aby rušil jejich ochranu, která byla i tak dost silná. Odhadoval však, že proti němu stojí někdo silný. Odhadoval to na bratry Lestrangeovi, Malfoye nebo někoho z Blacků.

„Tomu říkám statečnost,“ křikla Ginn na své protivníky. „Tři proti jednomu.“

„Tomu se říká vychytralost, Brownová,“ odvětil jeden Smrtijed, Malfoy. „Proč si to dělat těžší, když to může být i jednoduché,“ a vyslal na dívku první kouzlo. Tím rozpoutal souboj mezi Smrtijedy s Remusem a Ginny.

Dívka se prvnímu kouzlu hbitě vyhnula a vyslala přitom na Malfoye svoje vlastní. To už se na ni ale řítily další dvě kletby, a tak byla nucena uskočit, aby ji nezasáhly. Došlo jí, že její protivníci nejsou žádní začátečníci, ale zkušení Smrtijedi. Snažila se z jejich pohybů vyčíst další útoky, ale moc se jí to nedařilo. Navíc pořád nevěděla, kdo proti ní stojí.

U Remuse probíhal boj obdobně jako u Ginn. I on se spíše bránil, než útočil. A když už útočil, svoje kouzla vysílal na Crabbea a Goyla a snažil se je vyřadit ze hry. Pak by to bylo o něco jednodušší. Přestože ti dva moc inteligence nepobrali, kouzlit stále uměli. Po pár minutách se mu podařilo Crabbea skolit jedním útočným kouzlem a v další chvíli ho i uspat. To samé čekalo i Goyla. Nakonec proti němu zůstali stát jen dva Smrtijedi. Bratři Lestrangeovi. Remus jejich totožnost nevěděl, ale to, že jsou perfektně sehraní, přehlédnout nemohl.

Ovšem nejlítější boj probíhal mezi Siriusem a Belatrix. Zde kletba následovala kletbu, kouzla létala vzduchem takovou rychlostí, až by se to někomu mohlo zdát nemožné. Oba dva se snažili ze všech sil vyhrát, a tak používali ty nejhorší kouzla, jaká znali. Sirius se dokonce občas uchýlil i k černé magii, z níž některá kouzla ovládal. Nebylo jich tolik jako z bílé magie, ale nebyly o nic slabší. Za normálních podmínek by mu to bylo proti srsti, ale nyní ne. Po prvním takovém kouzle si všiml, jak tím Bellu překvapil. Smrtijedka na okamžik zaváhala, když se na ni řítilo kouzlo z černé magie, ale hned se zase dala do boje. Ani jeden z nich se moc nenamáhal se štíty, občas se nějaký objevil, avšak oba spíše spoléhali na svoji rychlost. Po nějaké době oba znenadání přestali bojovat a jen si hleděli do očí. Vypadalo to, jako by si četli myšlenky, ale ve skutečnosti čekali na to, co udělá ten druhý. Ani jeden nebyl natolik silný, aby prolomil obranu toho druhého a dostal se mu do hlavy. Toho si byli oba moc dobře vědomi, a tak se o to ani nepokoušeli. Zbytečně by plýtvali energii, kterou si šetřili na něco jiného.

Po chvíli Sirius oční kontakt přetrhl. V další okamžik prudce mávl rukou. Do Belly hned na to udeřil silný vítr, který ji dokonce vyzdvihl do vzduchu. Smrtijedka ale neztratila hlavu, jen mírně pohnula rukou. V další chvíli se ji dolů na zem stáhly nějaké šlahouny, jež znenadání vyrašily ze země. Kolem Siriuse se potom začaly obmotávat další rostliny, které mu znesnadňovaly pohyb. Tichošlápek však tentokrát zachoval chladnou hlavu a mávnutím ruky je proměnil v prach. Pak se zase věnoval Belatrix. Když však měl pocit, že by tentokrát mohl mít navrch, zahlédl, že jeho přátelé jsou na tom podstatně hůře. Dlouho se nerozmýšlel, vyslal na Bellu poslední kouzlo a rozběhl se k nim. Věděl, že potřebují jeho pomoc. V mžiku stál Ginny po boku a pálil na Smrtijedy jedno kouzlo za druhým. Byl již sice docela unavený z boje se svou vlastní sestřenicí, ale nemohl je v tom nechat.

„Tohle nemá cenu, Siriusi,“ křikla na něj během boje Ginn. „Pozor!“

To se na Tichošlápka zezadu řítila trojice kleteb, které na něj vyslala Bella, jež se opět vrátila do boje. Sirius tak byl nucený věnovat se zase jen jí. To byl její záměr. Po několika dalších minutách bylo Siriusovi jasný, že tohle nezvládnou. Koutkem oka zoufale pohlédl na své přátele. Museli se stáhnout, jiná cesta už nebyla. Spustil tak na chvíli obrany kolem své mysli a vyslal jim pomocí telepatie zprávu. Chtěl, aby se všichni tři stáhli do Raddleova statku. Kdyby jim to vyšlo, dokázali by se Smrtijedům na chvíli schovat a nabrat aspoň trochu sil. Navíc ze zálohy by se mohlo lépe utočit. V otevřeném prostranství neměli šanci, to jim bylo více jak jasné.

V dalším okamžiku se všichni tři rozeběhli pryč z bojiště. Podařilo se jim tak zaskočit Smrtijedy, kteří něco takového vůbec nečekali. Ano, mysleli si, že utečou, ale neviděli ani náznak toho, že by se tak mohlo stát už nyní. Než se stačili vzpamatovat, trojice přátel už byla v polovině cesty ke statku. Moc dobře věděli, že tady se hraje o minuty, a tak se snažili dostat se tam co nejdříve. Po chvíli se za nimi zavřeli dveře a oni si oddechli. Potichu se pak vydali do vyšších pater domu, kde doufali, že se schovají. Nevěděli však, že Smrtijedi čekali, že se do domu časem uchýlí, právě proto si na ně počkali pod kopcem. Vpadli tak do pasti, aniž by to věděli. Bella se venku se svými společníky jen jízlivě smála a těšila se z toho, jak se jim je podařilo doběhnout. V domě na Siriuse a ostatní čekali další Smrtijedi. A ti, co byli venku, se k nim přidali. Odřízli tak členům Řádu cestu zpět.

 

**

 

„Proč se mi to tu vůbec nelíbí?“ zeptal se James, jakmile vešli do domu.

„Pšt,“ šeptla Karolína a rozhlížela se kolem. „Mám takovej pocit, že tu nejsme sami.“

„Myslíš?“ zeptal se stejně tiše Dvanácterák a také pohledem zkoumal okolí. Kolem však byla tma jak v pytli, a tak nic neviděl.

Dívka se po několika krocích zastavila. Jako by jí něco říkalo, aby dál nechodila. Jamese, který chtěl pokračovat dál v chůzi, popadla za ruku a zastavila ho tak. Sama pak zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, a pomocí telepatie zjišťovala, jestli v domě opravdu někdo není. Jakmile však začala cítit přítomnost dalších lidí, prudce sebou trhla a Dvanácteráka tak docela vyděsila.

„Kájo?“

„Smrtijedi,“ vydechla, když zase otevřela oči. „A Sirius a ostatní jsou tu taky. Všichni jsou v horních patrech.“

„Tak jednoduše půjdeme za nimi.“

„Počkej ještě,“ zavrtěla hlavou a opět zavřela oči. Díky telepatii vyhledala Siriuse a donutila ho, aby ji pustit přes svoji ochranu.

„Karolíno? Jsi to ty?“ zeptal se.

„Jsem. Jste v pořádku?“

„Zatím jo, jen jsme dost unavení po boji se Smrtijedy. Teď se před nimi ukrýváme nahoře v jednom pokoji. Ale každou chvíli nás najdou. Bella tu čmuchá jak policejní pes.“ Hořkost v jeho hlase mohla Karolína dost dobře vycítit.

„Půjdeme vám s Jamesem na pomoc. Zatím o nás neví.“

Vypadalo to, že Sirius váhá, jestli s tím má souhlasit. Pak se ale zase ozval: „Dejte si pozor. Je jich tu poměrně dost. Deset minimálně.“

„A Lily?“

„Neviděl jsem ji. A ani necítil.“

„Za chvíli jsme u vás,“ řekla a ukončila spojení. Opět pohlédla na Jamese, tentokrát jí na tváři pohrával mírný úsměv, který ale mladík vidět nemohl. „Jsou v pořádku.“

„Bezva. Tak na co čekáme?“ zeptal se James.

„Nemůžeme tam jen tak vtrhnout a…“

„Neboj, to mě ani nenapadlo,“ odvětil a v jeho hlase mohla rozpoznat jakousi veselost. „nezapomínej na to, co umíme.“

V dalším okamžiku se zneviditelnil. Karolína se mírně usmála, a pak se sama proměnila v černou kočku. Díky tmě, která kolem panovala, si byla jistá, že ji nikdo neuvidí. A pokud bude James dostatečně potichu, nevšimnou si jich vůbec. Za pokus to rozhodně stálo. Jen litovala toho, že je nenapadlo vzít si s sebou neviditelný plášť. Po chvíli se jim úspěšně podařilo vyjít schody, aniž by si jich kdokoliv všiml. Dívka sice zaregistrovala několik osob, ale nezkoumala, co jsou zač. Už chtěla být u Siriuse a ostatních a nic jiného ji nezajímalo. Jedno jí však vrtalo hlavou. Proč se do tohoto domu nemohla ona ani James přemístit. To jí nešlo do hlavy.

V dalším okamžiku už ale neslyšně vklouzla do dveří, které James otevřel. Jakmile si byla jista, že jsou v bezpečí, proměnila se zase v člověka a pohledem vyhledala své přátele, kteří se ukrývali za jednou ze sedaček, které zde byly.

„Karolíno?“ zašeptal Sirius a postavil se na nohy, jakmile si byl jist, že je to ona.

„Jsme to my,“ přikývla a přešla k němu. „Proč jste v tomhle domě?“

„Někam jsme utéct museli,“ ozvala se Ginny.

„A proč jste se nepřemístili?“ divil se James, který se už stihl posadit na sedačku.

„Možná proto, že to nejde. Bella nebo možná i sám Vol..no prostě to tu očarovali,“ vysvětloval Remus.

„To je divný. My jsme se přemístili za vámi úplně bez problémů,“ zakabonila se Karolína. „Jen sem do domu nás to nepustilo.“

„Pšt, něco jsem zaslechla,“ zarazila ji Ginny a nervózně pohlédla ke dveřím.

Všichni ji napodobili a také se podívali na dveře. Ty se v další chvíli rozlétly dokořán a dovnitř vpadli dva Smrtijedi.

„Máme je. Tady jsou!“ zakřičel jeden z nich.

Než však stihl říct cokoliv dalšího, Karolína na něj duchaplně vyslala omračovací kouzlo. Smrtijed nestačil zareagovat a omráčený spadl k zemi. Jeho společník na nic nečekal a vycouval ven z místnosti. Bylo mu jasné, že proti takové přesile nemá sebemenší šanci.

„Za chvíli se vrátí. A nebude sám,“ poznamenal pochmurně Remus.

Samozřejmě měl pravdu. Během chvilky se na schodech ozvaly několikatery kroky a v další chvíli se do místnosti začali hrnout Smrtijedi. Narazili však na tvrdý odpor. Fénixové se bránili ze všech sil, nesměli připustit, aby je dostali. Museli se odsud dostat a splnit svůj úkol.

„Ale, kdopak se to dostavil,“ zvolala najednou přes všeobecný šum Belatrix, která neviděna vešla do místnosti.

„Bello,“ odvětila Karolína a zaměřila svoji pozornost na Smrtijedku. Jejího protivníka převzal Sirius. Věděl, že s Belatrix může bojovat buď on, nebo ona. A Karolína byla plná odhodlání.

„Tentokrát už mi neutečeš tak jako minule,“ zavrčela Belatrix. „Skončíš opět u mého pána.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ nesouhlasila s ní dívka a vyslala na svoji protivnici nějaké kouzlo.

Bella se jen zasmála a vykouzlila před sebou štít, jenž kouzlo pohltil. Pak začala sama kouzlit a sesílala na svou sokyni jedno kouzlo za druhým. Karolína jí samozřejmě vše oplácela, jak se dalo. Nemohla připustit, aby ji Lestrangeová porazila. Znamenalo by to konec všeho. Byla to ona, kdo měl u sebe prsten – Voldemortův viteál. Kdyby Pán zla zjistil, že se jim ho podařilo získat a že vědí o jeho tajemství, vše by bylo ztraceno a oni by ho nikdo nemohli porazit. Proto do útoků vkládala veškerou svou snahu, odhodlání a energii, které měla zatím dost. Nemusela předtím svádět žádný souboj. Na rozdíl od ostatních. Byla tak docela ve výhodě, což jí pořádně nahrávalo. A i Belatrix viděla, jak sama sebe přecenila, dva takové zápasy během chvíle byly i na ni moc. Karolína po chvíli začínala mít navrch.

Když Bella viděla, že by mohla prohrát, zasyčela na svoji soupeřku: „Dneska jsi možná vyhrála, ale to bylo poprvé a naposledy.“ S těmito slovy se přemístila pryč. O okamžik později se objevila v hloučku Smrtijedů, popadla je a i s nimi zmizela.

„Co se děje?“ nechápal James, když mu zmizel jeho protivník.

„Bella to vzdala,“ odpověděla mu Karolína. „A my bysme měli co nejrychleji zmizet. Je možný, že se sem ještě vrátí. A nemuseli by být sami,“ strachovala se.

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní Sirius. „Jdeme. Musíme najít místo, odkud se můžeme přemístit domů.“

„Myslím, že bude stačit, když se dostatečně vzdálíme od vesnice,“ mínil Remus. „Ale stejně pořád nechápu, jak jste se vy dva mohli přemístit,“ pohlédl na Jamese a Karolínu.

„Kdo ví,“ pokrčil James rameny a vydal se ven z místnosti.

Netrvalo dlouho a všech pět přátel vycházelo ven z domu. Když však procházeli zahradou, vyřítil se na ně z domku nějaký postarší muž s holí a začal na ně cosi křičet. Neváhali a dali se do běhu. Neradi by schytali jednu přes záda. Po chvíli se ocitli dost daleko od vesničky a přemístili se domů.

„Konečně,“ vydechl James a svalil se na pohovku, která byla zároveň i jeho postelí. „Dneska už toho mám plný zuby.“

„To nám povídej,“ zavrčel Sirius, který se posadil do křesla. „Tys nemusel celou dobu bojovat se Smrtijedy.“

„To sice ne, ale díky mě máme to, kvůli čemu jsme tam šli,“ ušklíbl se Dvanácterák.

„Vy jste ten prsten našli?“ ožil Tichošlápek.

„Samozřejmě. Kdo jinej by mohl ten blbej najít dům než já?“ culil se dál James.

„Blbečku,“ zakroutila hlavou Karolína, ale usmívala se přitom. „Ale máš pravdu, nebýt tebe, tak jsme to nenašli.“

„Kdybychom se bejvali neztratili v tom lese,“ brblal Sirius.

„Ježiši, nechte toho, vy dva,“ vložila se do toho Ginny, shodila Jamesovi nohy z pohovky a sama si tam sedla. „Hlavní je, že ho máme. Teď ho jenom zničit.“

„Teď ne!“ vyhrkli zároveň James se Siriusem.

„Výjimečně s nimi souhlasím,“ usmál se Remus. „Mám toho dost, jdu si lehnout. Dobrou,“ a opravdu odešel z pokoje.

„Padavka,“ zakroutil Sirius hlavou. „Nic nevydrží.“

„Moje řeč,“ souhlasil s ním James. „Navíc noc je ještě mladá,“ ušklíbl se.

V další chvíli se už oba dva koukali na nějaký film, který zrovna běžel v televizi. Karolína s Ginn se na sebe jen nevěřícně podívaly, ale pak obě dvě odešly spát a nechaly oba kluky, ať si dělají, co chtějí.

17.05.2008 19:22:01
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one