My world of fantasy...

83. KAPITOLA - GAUNTŮV DŮM

Tak další kapitola k Minulosti. Snažila jsem se, aby byla dobrá a nějak vypadala, ale většinu jsem psala dneska v noci, takže to podle toho bude vypadat.
No, tak ale doufám, že se aspoň trochu bude líbit. Původně sice měla být delší, ale nakonec jsem si řekla, že to rozdělím na dvě části. už jen proto, že bych to nestihla dopsat.
Tak jen očekávám nějaké ty komentáře, oki? =) Pokud možno co nejvíc.
Kaitlin
Jo a ještě - asi tam budou chyby a překlepy, ale nechce se mi to opravovat. Snažila jsem se, ale usínám u toho. Tak se je pokuste přehlížet. =)

***

 

„Tak co teda?“ zeptal se James ostatních.

Všech pět přátel se nacházelo u Karolíny v bytě a právě se domlouvali na tom, co podniknout dál. Jednomyslně se shodli, že nejprve se vydají pro prsten, který by se stále měl nacházet ve starém domě rodiny Gauntů. Věděli ale, že tam nemohou jen tak vtrhnout a sebrat ho. Stále hrozilo nebezpečí, že Lily již Voldemortovi řekla o jejich plánech. A kdyby tam narazili na skupinu Smrtijedů nebo dokonce na samotného lorda Voldemorta, mohlo by to být více jak nebezpečné. A nepříjemné. Snažili se tak vymyslet plán, pomocí něhož by zjistili, zda se v okolí Visánku nachází nějací služebníci zla, nebo mají cestu volnou.

„Možná by to bylo rychlejší, kdybys nám pomohl,“ houkla Ginn přes rameno.

James jako jediný nic nedělal, jen se válel na sedačce a koukal na televizi, zatímco ostatní se skláněli nad mapou Malého a Velkého Visánku a zkoumali okolí.

„Rád bych, ale pochybuju o tom, že bych se tam k vám vešel,“ odvětil Dvanácterák. „Mezi vás čtyři by se totiž nevešla ani myš.“

Karolína jen protočila oči v sloup. Jamesova lenost jí začínala lézt na nervy, ale výjimečně musela uznat, že má pravdu. I oni čtyři měli docela problémy s tím, aby se k mapě vešli.

„Ale pomoct bys nám mohl,“ ozval se tentokrát Remus.

„Nechte ho bejt,“ zamumlal Sirius a věnoval se spíše mapě, než jejich nesmyslné debatě. „Stejně to nemá cenu,“ zvedl se najednou. „Jako co tu vymyslíme? Nad blbou mapou?“

„Třeba strategii,“ zavrčela Karolína.

„Jasně,“ ucedil.

Bylo to už pět dní, co nevytáhli paty z domu a pořád se jen snažili myslet na svůj úkol. Ovšem uzavřené prostředí na ně začínalo působit a oni už si pomalu lezli na nervy. Nejhůře na tom byla právě Karolína se Siriusem. Každou chvíli na sebe vyjeli kvůli úplným maličkostem. Dalším člověkem, kdo se velmi často hádal, byla Ginny. Ta se většinou pustila do křížku se Siriusem. Byl to Remus, kdo je pokaždé uklidňoval. Jediný, kdo se do oněch hádek nikdy nepouštěl, byl James.

Kdyby ostatní neměli plné ruce práce, všimli by si, proč se Dvanácterák chová tak zvláštně. Všechno mu bylo jedno, i jejich úkol. Většinu času právě ležel na pohovce, koukal na televizi a snažil se na nic nemyslet. Před očima se mu stále vybavovala Lily, jak se snaží zabít Ginn a i je ostatní. Viděl Znamená zla na její ruce. Přestože na ústředí o ní mluvil hnusně a odmítavě, stále ji měl moc rád na to, aby na ni zapomněl. Aby ji vymazal ze svého života. Ať se snažil jak chtěl, musel na ni stále myslet.

„Jamesi!“ ozval se najednou křik z vedlejšího pokoje. „Koukej sebou hejbnout. Odcházíme.“

„Cože?“ škubl sebou a pohlédl do kuchyně, kde pobíhala Karolína a cosi sháněla.

„Jsi snad hluchej?“ vyjela na něj Ginn. Byla to ona, kdo na něj křičel před chvílí.

„Nevnímal jsem vás,“ pokrčil James rameny.

„Všimla jsem si,“ ucedila. „Už půl hodiny tu koukáš na vypnutou obrazovku.“

„Zamyslel jsem se.“

„Neříkej,“ ozval se Sirius, který právě s úsměvem na tváři vyšel z pokoje. „Ty to umíš?“

„Dej mi pokoj, Tichošlápku,“ odvětil James, ale na tváři se mu také objevil úsměv.

„Svůj pokoj, Dvanácteráku?“ zděsil se naoko Sirius, otočil se a díval se směrem k pokoji, který sdílel společně s Karolínou.

„Nechte toho, kluci. Musíme vyrazit. Nerad bych tam byl za tmy,“ přerušil jejich debatu Remus.

„Ty jsi fakt kazisvět, Náměsíčníku,“ zamračil se na něj Sirius. „Tady James se konečně přestal tvářit jak kakabus a ty to hned pokazíš.“

„Jdeme teda?“ vešla mezitím do pokoje i Karolína, oblečena v černém hábitu. Stejně jako ostatní. Jen James byl oblečen tak, jako celý den.

„To si jako hrajeme na Smrtijedy?“ pohlédl na své přátele.

„Ne, na muže a ženy v černém,“ ušklíbla se dívka. „Takhle budeme méně nápadní, hlavně teď. Venku už se stmívá,“ pohlédla z okna. „Navíc jestli se v okolí vyskytují nějací kouzelníci, tak to jsou jedině Smrtijedi. Aspoň to nikomu nebude nápadné.“

„Když myslíš, že to bude fungovat,“ pokrčil rameny James a také se odešel převléknout.

Ani ne za pět minut už všichni stáli v obývacím pokoji, připraveni opustit byt a vydat se za prvním viteálem. Doufali, že mají s sebou vše a že jsou na to dostatečně připraveni. Bylo jim jasné, že je tam může potkat cokoliv, a tak chtěli být přichystaní na všechno.

Nakonec se jich všech pět přemístilo kousek od malého Visánku. Kolem nich již byla černočerná tma, přestože bylo teprve šest hodin odpoledne. Ani jeden z nich si neuvědomoval, že kvůli starostem s viteály a Voldemortem úplně zapomněli na Vánoce. Štědrý den již byl dávno za nimi. Možná, že kdyby si to uvědomili, litovali by toho. Ale takhle se soustředili jen na svůj úkol. Okolní svět je zas tak moc nezajímal.

„Kde to…“ začala potichu Ginny.

„Támhle je Malý Visánek,“ mávla Karolína rukou a upírala oči na vesničku, která byla jen kousíček od nich. Viděli z ní pouze všechna ta světla, která zářila z pouličních lamp a z oken domácností. „Ten dům by měl být mimo vesnici.“

„No to jsem teda zvědavý, jak ho v týhle tmě najdeme,“ protáhl James.

„Pšt!“

„Jasně, jasně,“ uvědomil si, jak hlasitě promluvil.

Karolína ho však už nevnímala. Upírala oči kamsi do dáli, kde svítilo jen malinkaté světýlko nějakého domečku, ale i tak ozařovalo obrovský panský dům, jenž se tyčil na kopci nad vesnicí. Uvědomila si, na co to doopravdy hledí.

„To je Raddleův statek,“ vydechla. Prve si vůbec neuvědomila, že tyto dvě budovy, Raddleův statek a Gauntův dům, jsou v jedné vesnici.

„Raddleův statek?“ podivil se Remus a také pohlédl tím směrem. „Má to něco společného s Vol..s ty víš kým?“ opravil se rychle. Nechtěl riskovat, že by je někdo slyšel.

„Je to dům jeho otce a prarodičů,“ přikývla Karolína. „Jeho matka, Meropa, se kdysi zamilovala právě do Toma Raddlea, který žil s rodiči na tomto statku. Patřilo jim celé široké okolí. Jen Gauntův dům ne. Mladý Tom občas projížděl kolem jejich domu, i se svojí přítelkyní. A Meropa je vždy pozorovala, tedy hlavně Toma. Ovšem sama nebyla moc krásná, a tak ve vesnici nastal poprask, když Tom opustil svoji přítelkyni a utekl právě s Meropou. Po nějaké době se však vrátil a všem tvrdil, že ona ho poblouznila. Pravděpodobně použila lektvar lásky nebo něco podobného…“

„Ale jak to, že se pak vrátil a…“ nechápal James.

Karolína jen pokrčila rameny: „Brumbál tvrdil, že mu ho asi přestala podávat, že si myslela, že už se do ní zamiloval. Ale on jí utekl. Potom se jí narodil syn. Pojmenovala ho právě po jeho otci a dědovi.“

„Tom Rojvol Raddle,“ přikývla Ginny.

„Meropa poté zemřela právě v tom sirotčinci, kde chlapce porodila.“

„A ti jeho prarodiče? Žijí ještě?“ vyptával se James. „Dům vypadá opuštěně.“

„Když se Tom dozvěděl, kdo jsou jeho rodiče a prarodiče a jak to celé bylo, svého otce a dědu s babičkou zabil. Avada kedavra. V tý době byl ještě na škole,“ dopověděla. Najednou jí ten příběh připadal mnohem smutnější než kdykoliv předtím. Když vše viděla na vlastní oči, bylo to úplně jiné. Skutečnější, pravdivější. Nyní se dokázala lépe vžít do pocitů Voldemorta i jiných lidí. Za tu dobu, co byla na Zmijozelově hradě, poznala Voldemortovu osobnost víc než kdykoliv předtím.

„Vrah hnusnej,“ zavrčel Sirius. „Bezbranné mudly. Nic mu neudělali.“

„Pomsta,“ pokrčila dívka rameny. „A krom toho to nebyli žádní svatoušci. Kdybyste se zeptali místních, řekli by vám, že nikdo jejich smrti nelitoval. Raddleovi byli povýšení a hrubí lidé. Ke všem se chovali hnusně a…“

„Proč se už nedivím tomu, jaký Vol…On je?“ přerušil ji James. „Gauntovi prej vždycky byli špatná rodina, tak trochu padlí na hlavu, a také zdegenerovaní. Naši o tom někdy mluvili. A když k tomu přidáš ještě tuhle povedenou rodinku. Žádnej div, že z toho vznikla taková kreatura.“

„Kdyby tě tak slyšel,“ zamračila se Karolína, ale koutky rtů jí pobaveně cukaly.

„No co, vždyť je to pravda,“ hájil se.

„Dost, musíme jít,“ zarazil je Remus. „Jinak nic neuděláme a ještě nás někdo objeví.“

James s Karolínou se na sebe jen podívali, ale pak pokrčili rameny a v tichosti se vydali směrem k Malému Visánku. Tušili, že Gauntův dům bude na druhé straně vesnice, než je Raddleův statek. Když však dorazili na okraj vesničky, zarazili se. Uvědomili si, jak by bylo nápadné, kdyby prošli přes náves. Možná by si jich nikdo nevšiml, ale nechtěli riskovat, že by mohli narazit na někoho, kdo by je poznal. Bylo jim jasné, že setkání se Smrtijedy by nedopadlo zrovna dvakrát dobře. Po minulém setkání na ně museli být pořádně naštvaní. A tak se po rychlé domluvě otočili a obešli vesnici ze strany. Díky černým hábitům se jim podařilo dokonale splynout s okolím, a tak si jich zřejmě nikdo nevšiml. Nebo to nikdo nedal najevo, že vidí někoho, kdo by zde neměl co dělat.

Po několika minutách konečně stáli na druhé straně vesnice. Nyní jim ještě zbývalo najít onen dům a měli by po starostech. Ovšem tohle se nezdálo jako tak moc lehký úkol. Nakonec se rozhodli, že se rozdělí. Ginny, Remus a Sirius šli jedním směrem, Karolína s Jamesem druhým. Doufali, že takto to najdou snadněji. A dříve. Ale úspěch stále nepřicházel.

„Nevíš, aspoň přibližně, kde to má být?“ zeptal se po čtvrt hodině marného hledání James.

„Netuším. Prostě hledej ten živej plot,“ odsekla Karolína.

„Jasně. V týhle tmě, to je jako hledat jehlu v kupce sena. Navíc je tu zima a…“

„Sklapni, Jamesi.“

„Proč bych měl?“

„Upozorníš na nás ně…“

V ten okamžik dívka zmlkla a hleděla kamsi před sebe, do neprostupné tmy. I Dvanácterák se podíval tam, kam ona. Ale nic neviděl.

„Co to…“

Větu však nedokončil. Karolína bleskově zareagovala a zacpala mu pusu rukou. Z Jamese tak vyšlo jen jakési tlumené zachroptění. Jakmile si však byla jista tím, že se nic neděje a byl to jen planý poplach, zase svého kamaráda pustila.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se okamžitě.

„Zdálo se mi, že někoho slyším.“

„Tak to se ti asi opravdu jen zdálo.“

„Možná,“ připustila.

Po chvíli se rozhodli pokračovat v pátrání. Nedošli ale daleko, když se dívka opět zastavila a zaposlouchala do okolí. Nemohla si pomoct, ale stále měla podivný pocit, že tam nejsou sami. Že se kolem nich někdo pohybuje. Konečně ji napadlo, že by mohla použít i telepatii. Skoro si odvykla ji používat. Mezi známými lidmi jí to přišlo hloupé a nemorální. A když zase byla u Voldemorta, věděla, že je lepší nevědět, co si Smrtijedi myslí. Ale nyní se jí tato schopnost hodila. A okamžitě zjistila, že se nemýlila. Opravdu tam nebyli sami. Znepokojeně pohlédla na svého společníka.

„Nejsme tu sami.“

„Smrtijedi?“ odtušil.

„To nevím, ale…“

Větu dokončit nestihla. Jejich až moc hlasitý rozhovor zřejmě někdo zaslechl a nyní se vydal směrem k nim. Karolína už na nic nečekala, popadla Jamese za ruku a stáhla ho za křoví, které bylo nejblíže. Jen doufala, že si nevšimnou stop ve sněhu. Ty už zamést nestihla. Místo toho se raději zaměřila na příchozí postavy. Až nyní postřehla, že to jsou dva muži. Muži, které až moc dobře znala. Lestrange a Malfoy.

„Někde tu musí být,“ zaslechli konečně jednoho z nich, Lestrangea.

„Třeba se Pán mýlí,“ odvětil Malfoy. „Třeba sem ti smradi ani nepřijdou. Jen se někde schovávají a bojí se vystrčit nos z domu.“

Po této větě se oba dva Smrtijedi rozesmáli. Zřejmě je ta představa víc než pobavila. Zato Karolína se zaškaredila. Nelíbilo se jí, jak Voldemort odezíral jejich plány. Sice věděla, že se to může stát, ale nechtěla tomu věřit. Ne tomu, že je Lily až tak zradí a všechno mu prozradí. Pořád doufala v to, že v ní zůstalo něco dobrého, že by přátele, i když nyní asi bývalé, nezradila.

Bezradně se podívala na Jamese. Ale ten už tam nebyl. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Přestože byla tma, díky tomu, že její zvěromágská podoba byla kočka, dokázala ve tmě vidět lépe než normální lidé. Jenže nyní jí to bylo k ničemu. James nikde nebyl.

„Jamesi,“ zašeptala potichu.

„Ničeho se neboj, postarám se o ně,“ ozvalo se jí těsně u ucha.

„Nesmí vědět, že tu jsme. Nemůžeš nic udělat. Prozradíš nás,“ strachovala se. „Jestli Voldemort zjistí, že mu opravdu chceme zničit…“

„Nech to na mě,“ nenechal se přemluvit James. „Ani si nevšimnou, že se něco děje.“

Přestože byl neviditelný, dívka zřetelně pocítila pobavení v jeho hlase. Což ji rozhodně na klidu nepřidalo. Bála se, co by mohl vyvést.

„Jamesi,“ šeptla znova, „buď opatrný.“

Tentokrát už však odpověď nedostala. Došlo jí, že James už musel opustit jejich úkryt. Jen s obavami sledovala, jak jen několik metrů od ní stojí dvojice Smrtijedů a velmi nahlas se něčemu směje. Doufala, že Dvanácterák neudělá nějakou blbost a neupozorní na sebe. Ne že by mu nevěřila, ale obávala se toho, aby je nějak nepodcenil nebo neudělal hloupou chybu. Když se však více jak pět minut nic nedělo, začínala si o Jamese dělat starosti.

Najednou však uslyšela podivný zvuk, který vycházel odněkud z vesnice. Poplašeně se podívala tím směrem, stejně jako Smrtijedi. Ti dlouho neváhali a rozběhli se tam. V další chvíli se vedle Karolíny objevil uřícený James.

„Jak…“ pohlédla na něj zmateně.

„Jen jsem nechal ve vesnici vybouchnout nějaké nepoužívané potrubí,“ usmál se na ni. „Malá nehoda, nepoznají, že jsme to byli my. Mohlo se to tam stát komukoliv.“

„Ty nebudeš tak blbej, jak vypadáš,“ usmála se na něj.

Jen se na ni zašklebil, ale pak ji popadl za ruku a postavil na nohy. Celou tu dobu totiž klečela, aby nebyla tak nápadná. Potom už se rozeběhli ještě dál od vesnice, přičemž je vedl James. Cestou dívce sdělil, proč mu to trvalo tak dlouho. Snažil se totiž objevit Gauntův dům a nakonec se mu to také povedlo. Byl jen několik set metrů od nich, schovaný za vysokým, neudržovaným živým plotem.

„A ostatní?“ zeptala se Karolína, když byli jen kousíček od domu.

„Neviděl jsem je,“ zavrtěl Dvanácterák hlavou. „Kdybys je třeba našla pomocí telepatie…“

Dívka jen přikývla a opět spustila ochranu, pomocí níž udržovala své schopnosti v nečinnosti. Ale snažila se marně. V jejich okolí nemohla nikoho nalézt.

„Vůbec tu nejsou.“

„Třeba se jen vydali špatným směrem,“ mínil James. „Určitě budou v pořádku.“

„A co když…“

„Karolíno, to teď nemůžeme řešit,“ pohlédl na ni. „Musíme nejdřív získat ten prsten a…“

„Máš pravdu,“ přikývla. „Tak jdeme.“

S těmito slovy prolezla dírou v plotě a ocitla se tak na zahradě prastarého domu rodiny Gauntů. Užasle se rozhlížela kolem sebe. Nečekala, že dům bude až v tak dobrém stavu. Myslela si, že to bude nějaká polorozpadlá barabizna, ale dům vypadal pouze opuštěně, ne zchátrale. To už za ní ale prolezl i James, kterého to taktéž trochu zaskočilo.

„Zřejmě v tom budou nějaká kouzla,“ napadlo ho. „Pamatuju si, že moje prateta Agnes taky měla takový dům. Po její smrti tam už nikdo nebydlel, ale barák byl pořád stejný, jako za jejího života.“

„Možná máš pravdu. A možná taky ne. Třeba si to V…Tom opravdu hlídá.“

„Na to bych raději nemyslel,“ ušklíbl se. „Zase to vem z té druhé stránky. Jestli tam bude uklizeno, tak se nám to bude líp hledat.“

„Překvapuje mě, že to ještě nikdo nevykradl,“ nevnímala ho dívka.

„Kolem plotu byla nějaká ochrana,“ pokrčil James rameny. „Nic složitého, ale mudla by se přes to nedostal.“

„To chceš jako říct, žes to odstranil ty sám?“ pohlédla na něj užasle.

Odpovědí jí byl jen široký úsměv, který Karolínu také překvapil. Tatam byla Jamesova nečinnost. Pomalu jí začínalo docházet, proč se její kamarád najednou tak snaží, proč se všechno snaží dělat sám. Boj s Voldemortem bral jako osobní věc. Jeho vinil z toho, že přišel o svoji dívku, o Lily. Už to nebyl jen jejich úkol, teď to byla i pomsta.

„Tak teda jdeme dovnitř,“ povzdechla si a opatrně přešla ke dveřím. Chvíli zaváhala, než stiskla kliku. Pak ale konečně oba dva vešli dovnitř.

Místnost, kam vešli, byla plná prachu a celkově působila chaoticky. Nábytek byl poházený po podlaze, předměty pověšené na stěnách byly nakřivo. Tohle Jamese i Karolínu poměrně překvapilo. Čekali, že dům bude i zevnitř udržovaný tak, jako byl zvenčí. Ale opak byl pravdou.

Nezabývali se však drobnostmi jako byla tato. Jejich hlavním úkolem bylo najít starý prsten rodiny Gauntů. Po krátké, bezhlasé domluvě se pustili do hledání. Karolína zamířila do kuchyně, zatímco James zůstal v obývacím pokoji. Byl-li to obývací pokoj. S jistotou to říci nemohli. V domě strávili více jak půl hodiny, ale nenašli nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo prstenu. Dokonce ani s pomocí kouzel se jim nepodařilo najít vůbec nic. I když kouzla se snažili omezovat jak to šlo.

„Tohle nemá cenu,“ svalil se James na pohovku, která ještě stála na nohou. „Nic tu není. Musel to schovat někam jinam.“

„To je blbost,“ nesouhlasila s ním Karolína, jež na rozdíl od něj chodila po pokoji sem a tam. „Někde to tu musí být. Vím to. Jen je to dobře schované.“

„Nebyli jsme leda tak na půdě nebo ve sklepě,“ zabručel Dvanácterák. „A docela pochybuju o tom, že by zrovna někdo jako je On lezl na taková místa.“

„Třeba to tu někde je,“ pohlédla na něj. „Jen jsme to nenašli, protože jsme nevěděli, jak to hledat.“

„Počkej, zkus mi to říct srozumitelněji,“ pohlédl na ni zmateně James.

„Kdybys byl On, kam bys to schoval?“

„Někam, kde by to nikdo nenašel, ale já bych to našel vždycky.“

„A to?“

„Nevím. Jako malej jsem si věci schovával pod postel, mezi knížky, pod prkna v podlaze, mezi…“

„To je ono!“ vyhrkla Karolína nadšeně.

„Myslíš ty prkna?“

„Jasně. Všude jsme přece koukali. Jen tam ne. Prostě jen musíme najít nějaké uvolněné prkno v podlaze,“ usmála se, klekla si na kolena a začala klepat na jednotlivý prkénka.

James na ni chvíli překvapeně hleděl, ale pak se také spustil na podlahu a začal jí v tom pomáhat. Nevěřil sice, že by tohle mohlo vyjít, ale za zkoušku stálo všechno.

„Jamesi! Myslím, že to mám,“ zavolala po chvíli Karolína a nadzvedávala jedno prkno v podlaze.

Dvanácterák nelenil a rychle se k ní přesunul. Pomocí hůlky posvítil do díry, která pod prknem byla, a jen strnule hleděl na to, co objevili. Blyštěl se tam starodávný prsten s vyřezávaným erbem rodiny Perevellů. Gauntův prsten.

„To není možný,“ vydechl James. „My jsme to našli,“ a natáhl ruku do díry, aby prsten vytáhl.

„Ne!“ vyhrkla v hrůze Karolína a strhla jeho ruku pryč. „To by tě taky mohlo stát život, sáhnout holou rukou na viteály.“

„Jak ho chceš teda vytáhnout?“

„Takhle,“ mrkla na něj, nasadila si rukavice, které si při vstupu do domu sundala, a prsten bezpečně vytáhla ven z jeho skrýše. Nechala ho pak ležet jen tak na podlaze, přičemž na něj ona i James hleděli s podivným svitem v očích. Pořád nemohli uvěřit tomu, že ho opravdu našli. Že před nimi leží část Voldemortovi duše.

„Co teď?“

„Vytvoříme jeho kopii. Aby Tom nepojal nějaké podezření,“ kousla se Karolína do rtu. „Ten pravej vezmeme s sebou a zničíme ho až potom. Tady by to bylo moc riskantní.“

„Dobře,“ přikývl James, mávl hůlkou a v ten okamžik se vedle viteálu objevil prsten, který byl úplně stejný jako jeho předloha. Dokonalá kopie. Tu vložili zpět do díry v podlaze a i s pečlivě zabaleným viteálem se vydali ven z domu. Překvapovalo je sice, že nenarazili na žádné problémy, na žádné překážky, ale nestěžovali si. Aspoň jednou měli štěstí.

Jediné, co jim pořád chybělo, byl zbytek jejich party. Ginny, Remus a Sirius. Vůbec netušili, kam se mohli podít. A jestli jsou v pořádku. Hrozně už se chtěli vrátit domů, do bezpečí, ale nemohli jít bez nich.

„Už mě to začíná štvát. Ani se neozvou…“

„Třeba se jim něco stalo,“ nahodil James.

„Myslíš? Co by se jim tady mohlo…“

„Třeba tu těch Smrtijedů je víc, než jen ti dva. Nedivil bych se.“

„Doufám, že se mýlíš. Ale máš pravdu, že to šlo až moc lehce,“ pohlédla znepokojeně někam do dálky, jako by doufala, že tam někde uvidí své přátele. „Ale co teda budeme dělat? Telepatie nefunguje, musí od nás být hodně daleko. Ale na druhou stranu…Nemyslím si, že by se jim něco stalo. Přinejmenším Sirius je v pořádku, cítím to.“

„Vrátíme se domů a počkáme tam na ně.“

„To nemyslíš vážně,“ otočila se na něj prudce Karolína. „To je tu chceš nechat?“

„A v čem jim pomůžeme, když zůstaneme tady? Leda tak nás chytí Smrtijedi.“

„To je mi jedno. Já je tu nenechám,“ zamračila se. „Ale jestli chceš, běž si domů. Já je najdu,“ rozhodla se a než se Dvanácterák nadál, přemístila se pryč.

James si jen povzdechl, ale nakonec se také přemístil. Ne domů, jak původně plánoval, ale za Karolínou. Nic jiného mu nezbývalo.

Karolína se objevila na tmavé zahradě nějakého obrovského domu. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Chtěla se přemístit za Siriusem a ostatními, ale z nějakého neznámého důvodu se objevila tady. Než se stačila rozkoukat a zjistit kde to vlastně je, najednou se vedle ní objevil další postava. Nejprve se docela polekala, ale když zjistila, kdo to je, jen si oddechla.

„Ty jsi fakt pitomej.“

„A cos čekala, že tě nechám jít samotnou? A co děláme proboha tady?“ rozhlédl se kolem. Díky světlu z malého domku vidět, kde se to zase objevili. „Nevěděl jsem, že dneska máme exkurzi po domech jeho rodiny.“

„Kdo to tu zase je?“ ozval se najednou z domku nějaký hlas.

Karolína a James na sebe jen poplašeně pohlédli, ale pak se sebrali a rychle zaběhli do obrovského domu. Jen doufali, že tam Remuse, Ginn a Siriuse najdou.

10.05.2008 17:05:05
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one