My world of fantasy...

82. KAPITOLA - NEVYHNUTELNÉ ROZHODNUTÍ

Takže po děsně dlouhé době přidávám kapitolu k Minulosti...=D Docela úspěch, co?
No a jo, slíbila jsem, že bude v sobotu, ale jaksi to nevyšlo, tak to vkládám pár minut po půlnoci...Vrátila jsem se domů totiž krapet později, než jsem počítala a navíc se na ajsku objevila Arynka (určití lidé vědí, proč jsem asi tak dala přednost jí a na kontrolu kapitoly se vykašlala).
Jinak k téhle kapitole - jo, nelíbí se mi. Pranic s ní nejsem spokojená, ale prostě mi to líp napsat nešlo..to, co tam mělo být, to tam je, ale to je tak všechno..Další kapitoly by měly být lepší, páč se dostanu k zajímavějšímu ději...=) Však sami na konci poznáte. =)
No, příjemné čtení vám přát nebudu, u tohohle to ani nejde...ale kritiku si ráda vyslechnu.
Kai

***

Sirius se přemístil kousek od jejich bytu v Londýně. Na tváři měl usazený zachmuřený, přímo nešťastný výraz. Ten se ale projasnil v okamžiku, kdy se podíval vedle sebe. Ze začátku sice vykulil oči, ale pak se na jeho tváři objevil šťastný výraz.

"Jak…“ vypadlo z něj.

"Zvyk," vydechla Karolína, ale vzápětí se sesunula Siriusovi přímo do náručí.

"Kar.."

"To je v pořádku," přerušila ho. "Vždycky se ty účinky objeví později."

"Vezmu tě domů, ať si chvíli odpočineš," rozhodl se, jemně ji zvedl a i s ní se vydal nahoru do bytu. Nevšímal si jejích protestů, jen ji položil na postel a starostlivě se posadil vedle ní.

"Siri, ale mě vážně nic není," snažila se mu to vysvětlit Karolína. "Jsem vůči Cruciatu víceméně imunní."

Když na ni Black jen vyjeveně koukal, povzdechla si a začala mu to vysvětlovat. Jakmile s tím skončila, Siriusův výraz se z nevěřícného změnil v ohromený.

"Eh," vypadlo z něj.

"Já vím, je to divný," povzdechla si. "Ale to kdyžtak můžeme vyřešit později. "Teď musíme najít Ginny, Remuse a Jamese. Bůhví, kde skončili."

"Ti stejně budou na ústředí, pokud jsou jen trochu inteligentní," mávl nad tím rukou Sirius a pohodlně se roztáhl vedle ní na posteli. "Pošleme jim zprávu a bude to. Už se mi nikam nechce," zívl na důkaz svých slov. "Jsem po tom všem nějakej utahanej."

"To mi povídej," souhlasila s ním Karolína.

Přesto se však ještě zvedla a přešla do pokoje, kde napsala krátký vzkaz a pomocí kouzel ho dopravila ke svým přátelům. Teprve potom se vrátila zpět do pokoje, kde ji čekalo menší překvapení. Sirius během té doby, co byla pryč, usnul. Byl natažený přes celou postel, ale tvářil se přitom tak nevinně, že se nad tím Karolína musela usmát. Tohle byla jediná doba, kdy ho vídala bez věčného úšklebku nebo jiného výrazu. Po chvíli se ale pracně nacpala k němu a po chvíli také usnula milosrdným spánkem.

Když se opět vzbudila, byl už venku bílý den a sluníčko jim svítilo přímo do oken. Ani se nenamáhala otevřít oči. Lehký dotyk slunečních paprsků na její tváři byl více jak příjemný. A ani z postele se hrnout nechtěla. Musela by tak vyklouznout ze Siriusova obětí. A to bylo to poslední, po čem toužila. Byla ráda, že se konečně s ním a nechtěla se ho jen tak vzdát. A tak jen ležela a užívala si jeho blízkost.

Po chvíli se začal hýbat i Sirius, což bylo známkou toho, že se probouzí. Ale ani to nedonutilo Karolínu k tomu, aby otevřela oči.

"Zlato?" zašeptal jí po chvíli do ucha Tichošlápek.

"Hmm?"

"Neměli bysme radši zajít na ústředí? Víš, kdyby něco.."

"Však oni se bez nás chvíli obejdou," zamumlala dívka.

Pak se překulila na druhý bok. Dívala se tak Siriusovi přímo do očí. Ten po chvíli kontakt přetrhl, ale jen proto, aby se k dívce mohl naklonit a přisát svoje rty na ty její. Karolíně dlouho netrvalo, než se zapojila do polibku.

„Karolíno, Siriusi!“ vtrhl jim najednou do pokoje nezvaný host.

Ti dva se od sebe rychle odtrhli a pohlédli na Jamese, který stál ve dveřích a pobaveně je pozoroval. Siriusův výraz byl naštvaný, Karolínin spíše smířený.

„Moc děkuji, kamaráde,“ ušklíbl se Tichošlápek.

„Není zač, brácho. Jen jsem vám přišel říct, že vás shání Brumbál. Svolává Řád a …“

„A tos nemohl zaklepat?“

„Čekal jsem, že ještě budete spát,“ pokrčil rameny.

„Jamesi, dělej!“ ozval se další křik.

„Proboha, kolik vás tady je,“ zasténal Sirius a konečně vylezl z postele.

„Nestěžuj si, aspoň je o tebe zájem,“ bavil se pohledem na něj James.

„Ty! Vypadni odsud,“ hodil po něm polštářem a Karolína už zahlédla jen mizící hlavu smějícího se Dvanácteráka. „Šašek,“ ulevil si Sirius.

„Jako bys byl jinej,“ usmála se na něj dívka a zmizela z ložnice.

O deset minut později se konečně dostavila do kuchyně, kde už byl jak Sirius s Jamesem, tak ostatní jejich přátelé – Remus a Ginny.

„To tu je nějakej sraz nebo co?“ podivila se.

„Jen na vás čekáme,“ zavrtěla hlavou Ginn. „Brumbál nás poslal zařídit něco do Londýna, zatímco James měl jít sem, vyzvednout vás. Jenže než se uráčil vylézt z postele, my jsme to měli dávno hotové, takže jsme se vydali sem.“

„Co chce Brumbál řešit?“ ptala se Karolína a dělala si přitom snídani.

„Nevím, zřejmě něco ohledně Voldemorta. Už včera se nás ptal na to, co se tam dělo a tak. Ale myslím, že chce mluvit hlavně s tebou.“

„A o Lily ví?“

Podle pohledů, kterými na sebe pohlédli James, Ginn a Remus, jí došlo, že o tomhle se bradavickému řediteli nezmínili. Chápala je. Ona sama by to asi taky neřekla. Možná časem, ale nyní ještě ne. Pořád byla malá naděje, že se Lily vrátí k nim, že zase bude všechno v pořádku. Že si uvědomí, že udělala chybu.

„V kolik je porada?“ změnila raději téma.

„Za půl hodiny,“ informoval ji Remus.

Jen přikývla a pokračovala v snídani. Po nějaké čtvrt hodině se všichni přemístili před ústředí a vydali se dovnitř. V hlavním sále už byla samozřejmě většina členů a ti se na nově příchozí okamžitě otočili. Obzvláště na Karolínu, které na tváři pohrával milý úsměv. Byla moc ráda, že všechny vidí. Tolik jí chyběli. Navíc viděla, že i oni jsou rádi, že je zpátky.

„Karolínko,“ vstala Kristin Potterová a sevřela dívku ve svém náručí. „Tolik jsem se bála…“

„Jsem v pořádku. Všichni jsme v pořádku,“ zašeptala Karolína a dál se nechávala Jamesovou matkou objímat.

„Slečna Evansová s vámi nepřišla?“ přerušila je Minerva McGonagallová.

Dívka se jemně vymanila z objetí a pohlédla na svoji profesorku. Stejně jako všichni ostatní.

„Lily…“ začala Karolína.

„Přidala se k nim,“ vyletělo z Jamese tvrdě. Pranic si nevšímal zděšených obličejů svých přátel. Po včerejšku byl na Lily hrozně naštvaný a nedokázal dělat, že se nic neděje. Chtěl, aby všichni věděli, co jeho, nyní již bývalá, přítelkyně provedla.

„Což je ovšem velmi vážné,“ řekl Brumbál, který právě vešel. „Lily Evansová byla jedna z nejlepších čarodějek, které jsme měli ve Fénixově řádu. Kouzla ovládala přímo bravurně. To, že je nyní na straně nepřítele, je pro nás obrovskou ztrátou a zároveň i hrozbou. Věci, které jsme měli za přísně tajné, se nyní stanou bezcennými. Nebo nebezpečnými. Voldemort se o nich jistojistě dozví,“ pokračoval a mezitím se posadil na svoje místo. Jediní, kdo stále byli na nohou, byli Karolína, James a Sirius. Ostatní již seděli. „Dokonce ani toto místo už není bezpečné. Smrtijedi se sem sice nedostanou, pokud jim Strážce tajemství neřekne polohu,“ pohlédl na Karolínu, „ale Lily je bude moct navést přímo před dům, což pro nás bude velmi nepříjemné. A i nebezpečné.“

„Budeme to muset udělat jako Voldemort,“ navázal na něj Sirius. „A vybudovat zde místo, kam bysme se mohli přemisťovat. Zvenčí už to nepůjde. Jen opustit pozemky je nyní velmi nebezpečné.“

„Třeba mu to Lily neukáže,“ zadoufala Kristin Potterová.

„Ta?“ odfrkl si James. „Bude ráda, když bude moct bejt svými Pánovi nápomocna. Je z ní stejná mrcha jako je Lestrangeová.“

„To jsou tvrdá slova, Jamesi,“ pohlédl na něj jeho otec.

„Tys ji neviděl. Byla připravena nás zabít. A málem to i udělala, kdybychom se z toho nedostali.“

„Tomu se mi ani nechce věřit,“ vydala ze sebe Molly Weasleyová. „Tak hodná holka to byla a…“

„Molly, uklidni se,“ promluvil na ni konejšivě Brumbál. „Se slečnou Evansovou se to jistě nějak vysvětlí. Já sám tomu taky nechci pořádně věřit. Není pod kouzlem nebo tak něco?“ otočil se na Jamese.

„Je,“ řekl kysele.

„A dá se to zrušit?“

„Nejdřív bysme museli vědět, jaké kouzlo Belatrix použila,“ ozval se opět Sirius. „A potom…Bella ho použila na ni proto, že věděla, že Lily je i tak na vážkách. Podle toho, co jsme stačili zjistit, to kouzlo jen podtrhuje její špatnou stránku osobnosti. I kdyby se nám to podařilo zrušit, není jisté, že se vrátí zpět na naši stranu.“

„Přesto to za ten pokus stojí,“ pousmála se z druhého konce stolu Andromeda Tonksová. „Třeba nakonec zjistí, že udělala chybu. A vždycky je lepší nechat člověka, aby se rozhodl sám. Co vy víte, třeba by se k Voldemortovi jinak nepřidala.“

„Myslím, že tohle téma nyní necháme stranou. Nic víc nyní nevyřešíme. Ovšem Řád by si určitě rád poslechl, jak se vám podařilo najít Voldemortovo sídlo. A jak to bylo všechno dál.“

Karolína si povzdechla. Tohle se jí zrovna moc řešit nechtělo. Jen se víc zabořila do židle a mlčky poslouchala, jak se její přátelé pustili do popisování jejich nejnovějšího dobrodružství. Ostatní Fénixové jim bedlivě naslouchali a každou chvíli je navíc přerušovali různými otázkami. Po více jak hodině konečně příběh ukončili.

„A ještě bych si rád vyslechl něco od tebe, Karolíno,“ otočil se na ni Brumbál.

„Není co,“ řekla dívka. „Nic se tam nedělo, Voldemort ze mě nic nedostal…Jen jsem několik dní strávila v jednom z pokojů tam na hradě a občas jsem si popovídala s Bellou nebo Tomem, nic víc,“ zamračila se. Nevěděla proč, ale vůbec neměla náladu na nějaké další otázky. Nechtělo se jí probírat, co všechno se v Hradě událo, co řešila s Voldemortem. Tohle byla věc, co si chtěla nechat jen pro sebe. Navíc jí se jí přestávalo líbit, jak se Brumbál ve všem štourá. Uvědomovala si, že přestože se zapojovali do dění v Anglii, stále to byl Brumbál a Voldemort, kteří měli hlavní slovo. A přitom to měla být ona, Sirius, James, Remus a Ginny, kteří měli Pána zla a jeho přisluhovače porazit. Tentokrát v tom neměl Brumbál hrát až zas tak velkou roli. Ano, byla mu vděčná za to, jak jim pomáhal. Ale zároveň si byla vědoma toho, že už by se konečně měli postavit pořádně na nohy a začít jednat. Konečně vyrazit a začít ničit Voldemortovi viteály. A ne se schovávat tady v domě nebo v Bradavicích.

„Dobře,“ přikývl ředitel a provrtával dívku pohledem. Jako by věděl, že je něco, co mu nechce říct.

„Mohla bych už jít?“ zvedla se a přelétla pohledem všechny přítomné. „Jsem docela unavená a…“

„Samozřejmě,“ obdařil ji Brumbál svým úsměvem. „Určitě si ještě musíš odpočinout a…“

„To máte pravdu,“ přerušila ho a pohlédla na Siriuse. Ten během okamžiku vstal a oba dva odešli pryč ze sálu. Jakmile ale byli z místnosti venku, Tichošlápek na ni tázavě pohlédl.

„Co se děje?“

„Něco jsem si uvědomila,“ začala Karolína a pomalu přitom šla po schodech nahoru. „Víš, je sice hezké, jak se Řád do všeho zapojuje, jak bojuje proti Smrtijedům, ale…Uvědomila jsem si, že to není naše úloha. My máme možná Řádu pomáhat nebo on nám…Nevím. Ale ty viteály za nás nikdo nenajde. A my už jsme příliš dlouho otáleli. Prostě musíme začít něco dělat.“

„Jako odejít odsud, z bezpečí, a vrhnout se na to?“ usmál se při té myšlence Sirius.

„No, tak nějak,“ přikývla.

„Bezva. Tak já se teda půjdu sbalit.“

„To jako…hned teď?“ vykulila na něj oči.

„A na co chceš čekat? Jen řekneme klukům a Ginny, aby se taky sbalili a vyrazíme. Nic nás tu nedrží, školu si můžeme dodělat potom. Navíc bysme se teď neměli moc ukazovat. Jako před ministerstvem a Voldemortem. Ten po nás půjde, stejně jako všichni Smrtijedi. Musí být pořádně naštvaní, jak jsme je to převezli a zdrhli jim.“

„Ginn a Remus s námi nemusí. Můžou si dodělat školu a …“

„A myslíš si, že by tam zůstali, když my půjdeme pryč? Neblázni,“ smál se. „Stejně by se sebrali a šli za námi.“

„Asi jo, máš pravdu,“ zamračila se. „Zřejmě stejně máme jít všichni. Vzájemně se budeme doplňovat. Každej z nás umí něco, co ti ostatní neumí. Jen nám bude chybět…“

„Lékařská pomoc,“ doplnil ji Sirius. „Prostě s sebou potáhneme litry lektvarů, no. Každej povinně dvě zavazadla. Svoje a kufr lektvarů.“

„To budeme opravdu nenápadní,“ ušklíbla se Karolína. „Jak polární expedice.“

„No tak, neber to takhle. Nějak už si poradíme,“ zastavil se na schodech a pohlédl jí do očí. „Uvidíš, zvládneme to, dopadne to dobře.“

„Chtěla bych mít tvojí jistotu,“ povzdechla si. „Pořád mám pocit, že je něco špatně, že…“ odmlčela se. Nevěděla, jak vyjádřit to, co cítila. Pro to slova nebyla.

„Uvidíš, že nakonec Voldymu nakopeme prdel. A těm jeho Smrtijedům taky.“

Pousmála se. Tak hezky se to poslouchalo.

„Nedělej si s tím zas takovou hlavu. Nejprve zlikvidujeme viteály, pak budeme myslet na to, jak se zbavit toho parchanta, co otravuje všechny kolem sebe.“

„Kéž by to bylo tak lehký, jak říkáš.“

„Věř tomu a bude to tak,“ mrknul na ni a konečně vešel do jejich pokoje.

Karolína dlouho neváhala a vešla za ním. Než se však stačila pořádně rozkoukat, zaslechla na schodech troje dupání a v další chvíli do pokoje vtrhli jejich přátelé.

„Co tu…“ začal Sirius, ale než stačil dopovědět, skočil mu do řeči James.

„Brumbál poradu rozpustil…“

„Vlastně ani není co řešit,“ začala Ginny a nevšímala si Dvanácterákova naštvaného pohledu. „Jakmile jste odešli vy dva, nemohlo se nic projednávat dál. Brumbál zřejmě chtěl mluvit hlavně s tebou, Karolíno. A myslím, že nebyl sám. Moody vypadal docela nakvašeně, když jste odešli.“

„Jako by mu ulítly včely,“ ušklíbl se James.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Remus a zaskočil tak všechny v místnosti. Karolína se Siriusem si vyměnili všeříkající pohledy. Zapomněli na to, jak moc je Remus duchaplný a všímavý.

„Odejít odsud,“ řekla po pár minutách Karolína, která mezitím přešla k oknu a hleděla ven na zasněženou krajinu.

„Proč?“

„Nemůžeme tu sedět na zadku a jen bojovat. To má na starosti Řád,“ vysvětlovala. „Náš úkol je jiný. Zbavit se Voldemorta. A to jde jen jedním způsobem…“

„Zničit všechny viteály,“ došlo Ginn. „Takže opustíme pohodlí tohohle baráku a vydáme se na cestu nebezpečenství?“ ušklíbla se.

„Proč to beru vážně jenom já?“ povzdechla si Karolína. „Ale jo, jinak máš pravdu,“ přikývla a začala něco hledat v kufru, který ležel na posteli. Po chvíli vytáhla jakýsi pergamen a rozložila ho na posteli.

„Co to…“ začal James, ale Karolína ho přerušila mávnutím ruky a ukázala na seznam, který si před rokem s Ginny napsaly.

 

Viteály:

Deník Toma Radlea - ?Malfoy?

Pohár Helgy z Mrzimoru - ?

Zmijozelův Medailon – jeskyně

Gauntův prsten – Dům Gauntů Malý Visánek

Nebelvírův meč – Moudrý klobouk

Voldemort

 

„Otázkou je, s čím začneme,“ řekla po chvíli Ginny a dál hleděla na jejich malý seznam.

„Bod jedna, dva a šest bych nechal na konec,“ podotkl chytře James.

„To by nás opravu nenapadlo,“ Dvanácteráku,“ protočil oči v sloup Remus a soustředěně studoval pergamen. „Já bych začal tím medailonem. Do nějakého domu se dostaneme docela snadno, nebude to nápadné. Obzvlášť, když máme neviditelný plášť a Jamese,“ pohlédl na svého kamaráda. „Pak bych možná zkusil ty Bradavice…“

„Ale Brumbál se o tom nesmí dozvědět,“ přerušila ho Karolína. „Jakmile by měl podezření, že něco děláme, tak by se v tom začal šťourat a chtěl by se do toho taky zapojit. Což by přineslo víc škody než užitku.“

„Ta jeskyně by taky nemusela být nejhorší,“ navázala Ginny. „Víme zhruba, co tam na nás čeká a jak se tam dostaneme.“

„Jo, jen vědět, kde to je,“ zabrblala Karolína, když si uvědomila tento nedostatek. „Dům Gauntů najdeme, stačí objevit Malý nebo Velký Visánek na mapě a je to. Jenže o týhle jeskyni…víme to, že je u moře, že tam vozili děti ze sirotčince a…“

„Myslíte, že ten sirotčinec ještě existuje?“ přerušil ji Remus. „Jestli jo, tak bysme nějak mohli zjistit, kam ty děti vozili a…“

„To se na to rovnou můžeme zeptat Brumbála. A nebo Voldemorta,“ ušklíbl se James. „Jestli něco Voldy zlikvidoval, tak to je podle mě zrovna tenhle barák.“

„Za pokus nic nedáme,“ pokrčil Remus rameny.

„Co ten zbytek?“ zeptal se James. „Ten pohár a deník?“

„Kdo ví,“ povzdechla si Ginn. „Deník možná už má Lucius, ale to nevíme jistě. Podle mě mu Voldemort nevěří natolik, aby mu svěřil tak závažnou věc, jako je tohle. Já bych to teda neudělala…“

„A ty bys někdy věřila Malfoyovi?“ ozval se po delší době Sirius. „Tomu nikdo nemůže věřit ani nos mezi očima.“

„Patří a bude patřit k jeho nejvěrnějším,“ podotkla Karolína.

„Ovšem to Bella taky. A nezapomeň, že se mnohé může změnit. Kdo ví, komu to všechno nakonec svěří. A navíc – co když všechny ty viteály ještě nemá?“

„Prsten, deník, meč a medailon podle mě už má,“ zavrtěla hlavou Karolína. „Meč určitě. Ten podle toho, co vím, dal do klobouku už dávno, když se ucházel o místo učitele v Bradavicích. A prsten s medailonem na tom bude podobně, ty už budou na svých místech dávno. A deník spíše taky, co by s ním jinak dělal. A víme, že ten pohár u sebe už taky dávno má. Že ho ukradl nějaké ženské.“

„Uděláme to tak, jak řekl Remus,“ rozhodl Sirius. „Nejprve zničíme prsten, potom meč a medailon. Dál uvidíme, jak to půjde. Ale hlavně se musíme sbalit a odejít odsud. Protože Brumbál už nás podezřívá,“ zamračil se. „Stejně jako Moody. Jo a oba dva jdou sem nahoru.“

„Tak ať,“ usmál se Remus. „My teď odsud odejdeme a jakmile bude ústředí opět prázdné, sebereme se a odejdeme.“

„Máma se zblázní,“ zavrtěl hlavou James. „Když nebude vědět, co je se mnou…“

„Napíšeme jim všem dopis,“ napadlo Karolínu. „Ale říct jim to nemůžeme. Buď by se nás pokusili přemluvit k tomu, ať tu zůstaneme, což je blbost, když sem může kdykoliv přijít Lily a před domem budou Smrtijedi. No a nebo budou chtít jít s námi, což by bylo snad ještě horší.“

„Domluvíme to potom,“ mrknul James a spolu s Ginny a Remusem vyklouzli z pokoje.

Karolína hned potom zalezla do postele, zachumlala se až po krk do peřiny a snažila se dělat, že spí. Sirius si oproti tomu vytáhl nějakou knihu a začal si číst. O minutu později se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešel Brumbál s Moodym. Když však viděli, že dívka spí a Tichošlápka vytrhli ze čtení, jen pokývali hlavou a vrátili se zpět dolů. Siriusovi ale neunikl bystrý a zkoumavý pohled, který na něj ředitel vrhnul.

O několik hodin později se všech pět přátel opět sešlo. Ginny s Remusem se mezitím stavili ve škole a vyzvedli si všechny svoje věci. James se Siriusem se celou dobu o něčem dohadovali a vymýšleli všelijaké blbosti, a Karolína spala. Při tom předstírání spánku nakonec opravdu usnula a nikdo neměl to srdce, aby ji budil. Bylo jim jasné, že kratší spánek jí jen pomůže.

Potom, co se všichni ještě shodli na pár maličkostech, se konečně odhodlali k tomu, že se odsud konečně přemístí pryč. Prvním záchytným bodem měl být Karolínin byt, do kterého se mohli přemisťovat jak chtěli a nikdo je tam nemohl najít. Protože i kdyby Lily chtěla, dovnitř by se díky Aiedailinu kouzlu nedostala. Smrtijedi by klidně mohli stát před dveřmi, aniž by to narušilo život Karolíny a jejích přátel. Těsně před tím, než se přemístili pryč i se všemi svými věcmi, společnými silami ještě napsali dopis na rozloučenou. Věděli, že může trvat ještě hodně dlouho, než ostatní opět uvidí. Bylo by nebezpeční se s nimi stýkat, ohrozili by tím všechno. A hlavně je. A to bylo to poslední, o co stáli.

04.05.2008 00:04:33
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one