My world of fantasy...

81. KAPITOLA - ZPĚT NA HRAD

Tak další kapitola k MSM..zase pozdě, jako vždycky..když já to taky dopíšu v osm, než se to opraví..ale hlavní je, že to tu je, ne?
Takže a je to pro Enny..=D
A komenty, ok?

***

Obrovské tornádo se prohnalo lesem a zanechalo za sebou jen spoušť. Polovina stromů byla vyvrácena a mnoho dalších bylo poničeno a polámáno. Takovou měla masa větru sílu. Teprve na pobřeží najednou zmizelo do neznáma a místo něj leželo na pláži pět lidí, kteří zhluboka oddechovali.

„Tohle už nikdy,“ vydal ze sebe James, který jen ležel na zádech a nebyl ani schopen se zvednout. „Jak tě to proboha mohlo napadnout, Tichošlape?“

„Neztěžuj si, jo?“ odvětil Sirius, který už se dokonce postavil na nohy a oprašoval si oblečení. „Můžeš být rád, že jsi neskončil ve spárech Smrtijedů.“

„Ale tornádo,“ zavrtěl hlavou stále nevěřící James. „Jak jsme to jen proboha mohli přežít?“

„To poděkuj Siriusovi,“ ozvala se Karolína, která už se také zvedla. „Kdyby kolem nás neudržoval tu vzduchovou bublinu, byli by jsme dávno na maděru.“

Všichni se na Siriuse okamžitě podívali. Bylo na něm dost znát, že ho to zmohlo, ale přesto byl připravený pokračovat dál a vydat ze sebe maximum, aby se všichni dostali z toho ostrova pryč.

„Musíme jít,“ řekl najednou Remus, když pohlédl k lesu. „Nebo nás zase najdou, jako předtím.“

„Dokud bude Bella mimo hru,“ ušklíbl se James, který jako jediný stále ležel a nevypadal na to, že by se v nejbližší době chystal zvednout, „tak se nemusíme ničeho bát. Nevím, jestli jste to viděli, ale to tornádo je parádně odhodilo několik metrů dozadu. Než se seberou, bude to trvat docela dlouho.“

„Ale pořád je tady Voldemort,“ namítla Ginn.

„Pokud máme štěstí…,“ začala Karolína.

„O čemž dost pochybuju,“ přerušil ji Sirius.

„Tak je stále někde zatopenej,“ dokončila svoji myšlenku.

„Zatopenej?“ podivila se Ginny.

„No, tady Karolína udělala takovou menší tsunami,“ ušklíbl se James spokojeně. „A jak rychle z tý jeskyně vypluli.“

„Čím to, že tenhleten,“ kývl Remus hlavou na Jamese, „má přehled úplně o všem. Nikdo z nás neviděl obojí, ale ty jo.“

„Prostě se jen dívám kolem sebe, no,“ pokrčil Dvanácterák rameny. „A co teda budeme dělat teď?“ zeptal se.

„Možná bysme mohli začít tím,“ usmála se Karolína, „že by ses zvedl.“

„Přece nebudu plýtvat svojí drahocennou energií,“ odvětil ležérně James a ležel dál. „Ale všimli jste si, jak se kolem udělala zima?“ poznamenal.

A opravdu. I když bylo celou dobu pod nulou, bylo nyní ještě mrazivěji než předtím. Karolína se Siriusem na sebe zděšeně pohlédli, když jim došlo, co za tuto nenadálou změnu může. A vzhledem k tomu, že James zničehonic vyskočil na nohy a ve tváři se mu usadil ustaraný výraz, došlo jim, že i on se dovtípil co se děje.

„Karčo?“ ozvala se Ginn, když viděla jejich poděšené obličeje.

„Mozkomoři,“ vydechl James místo tázané. „Proboha, pojďte radši odtud. Nerad bych se s nimi potkal.“

„Bojíš se?“ zašklebil se Sirius.

„Ne, ale jejich přítomnost zrovna nemusím,“ odsekl. „Navíc jich tu může být hodně, třeba celé stovky, co já vím…budou prohledávat pobřeží...“

„Na to bych radši ani nemyslela,“ otřásla se Ginn a na mysl jí přišel její druhý ročník, kdy se kolem školy potloukalo plno těchto nestvůr. Věděla, že sám Harry se postavil proti celé stovce. Ale nyní se bála, že Voldemort na ně pošle víc jak jednu stovku. A moc dobře věděla, že by proti nim neměli moc velkou šanci. Byli příliš unaveni na to, aby se jim mohli pořádně bránit. A navíc měla pocit, že by si v tuto chvíli nedokázala vzpomenout na něco šťastného.

„Ale kam chcete jít?“ vytrhl ji najednou z přemýšlení Jamesův hlas.

„Zpátky do hradu,“ odpověděla Karolína. „Jestli jste si všimli, tak se tady Smrtijedi nemohou jen tak přemisťovat a...“

„Tak jak to, že nás hned objevili?“ namítl Remus.

„To Bella. Ona se se svojí mocí přemisťovat může. Stejně jako Tom. Ale zbytek ne. Což musí znamenat, že na hradě musí být nějaká místnost, odkud se přemisťují.“

„Chceš se vrátit do té jámy lvové?“ koulel očima Sirius.

„Je to to nejlepší, co můžeme udělat. Tom…“

„Proč mu tak říkáš?“

„Nazývám věci pravým jménem, Siri. A krom toho ho pokaždé děsně naštve, když mu tak řeknu,“ mrkla na něj.

„Netušil jsem, že jsi taková mrcha,“ zamumlal James. „Tohle bych čekal ode mě a od Siriuse, ale od tebe…“

„To je jedno. Každopádně Tom nebude čekat, že se dobrovolně vrátíme k němu. Bude nás hledat na ostrově a myslet si, že se snažíme nějak vymyslet, jak se dostaneme pryč.“

„Stejně si myslím, že ten tvůj plán má háček,“ nedal se Sirius. „Jak chceš v tak obrovském hradě najít jednu pitomou místnost?“

Karolína se na okamžik odmlčela. Věděla, že tohle je to nejtěžší a vůbec netušila, jak se jim podaří to místo najít. Voldemort to mohl umístit kamkoliv.

„Myslím,“ začal pozvolna Remus, „že by se nám to podařilo najít, kdybychom kontrolovali rozmístění magie.“

„A to nám bude na co?“ nechápal James. „Nechci ti nic říkat, Náměsíčníku, ale celý tenhle ostrov a hrad je prolezlý magií. Jak v tom všem chceš najít jednu jedinou místnost.“

„Uvažuj,“ pokračoval Remus. „Kouzla, co tohle chrání, jsou hlavně z černé magie. Zmijozel i Voldemort ji preferovali. Tudíž všechno je tu skrz na skrz prolezlé touhle magií. Ale vytvořit místnost, kde by nefungovala všechna ta kouzla, na to nemůžeš použít černou, ale normální, neutrální magii. A to by nám mohlo pomoct. Kolik lidí tady na ostrově používá obyčejnou magii?“

„Nikdo,“ uchechtl se Sirius. „Ti tupci totiž umí jen dvě kouzla. Avada kedavra a Cruciatus. Nic jinýho.“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou James. „Mám pocit, že jsem zahlédl dokonce i Mdloby na tebe.“

„Tak to ale musel být pořádný tragéd,“ ušklíbl se Tichošlápek.

„Dost,“ zarazil to Remus. „Musíme jít, jinak nás tady najdou.“

„Rem má pravdu,“ souhlasila s ním Karolína. „Pokud budeme neustále v pohybu, nebudou mít skoro žádnou šanci na to, aby nás našli. Zato když se zastavíme…“ nechala větu otevřenou. „Pro Belatrix i Toma je mnohem jednodušší přemístit se k nepohybujícím se věcem. Ty chodící se děsně blbě hledají. Skoro vždycky se sekneš. Třeba i o několik set metrů.“

„Tak musíme jen doufat, že se zrovna tohle stane,“ pokývala hlavou Ginny. „Teď jen musíme najít místo, kde ten hrad stojí.“

„Tipnul bych to na to, že je uprostřed tohohle ostrova,“ vyjádřil svůj názor Remus. „kam jinam by ho Zmijozel umístil. Uprostřed je nejvíce chráněný a také nejvíc ukrytý.“

„A krom toho je uprostřed všech těch děsnejch lesů, které jsou naplněné všemožnými děsivými příšerami,“ doplnil ho James.

„A Smrtijedy,“ dodal Sirius a ušklíbl se. Líbila se mu ta představa, že ti tupci je hledají po celém lese a oni jsou zatím na pobřeží a přemýšlejí, jak se dostat zpět do hradu, ze kterého před nějakou tou dobou utekli.

„Tak jdeme?“ vyzval je všechny Remus.

Všech pět kamarádů opustilo pobřeží a vydalo se zpět do temného lesa, který byl, jak podotkl Sirius, plný Smrtijedů. Tentokrát se nikdo z nich už neproměnil ve zvíře. Došlo jim, že díky magii, kterou během toho produkují, je pokaždé najdou. Šli tedy pěšky po svých. Sice to bylo mnohem pomalejší, ale zato bezpečnější, což bylo v ten okamžik nejdůležitější. Po čtvrt hodině Ginn prolomila ticho otázkou,která ji už dlouho pálila na jazyku.

„Ta Lily…“ začala. „Myslíte, že to myslí vážně?“

„Je očarovaná,“ zamumlal nakrkle James, kterému se toto téma nelíbilo, a nakopl šišku, která se válela na zemi.

„Očarovaná?“ podivil se Remus. „jak ji někdo mohl… ach,“ došlo mu to, když si dal dohromady všechny souvislosti. „je to od tý bitvy, že? Chvíli potom ještě byla normální, ale pak se s náma přestávala bavit… Víte o tom něco víc?“

„Podle mě je to kouzlo, které probouzí její špatnou stránku osobnosti a tu dobrou potlačuje,“ mínila Karolína. „A jak to tak vypadá, tak to každým dnem narůstá a je to horší a horší. Jinak by to bylo moc nápadné.“

„A půjde to zrušit?“ zajímalo Ginny.

„Pokud najdeme protikouzlo…“

„Myslím, že ho nenajdeme,“ zamumlal Sirius potichu, ale všichni ho i tak slyšeli.

„Proč bysme ho neměli najít?“ nechápal James.

„Protože si myslím, že tohle je víc než jen zaklínadlo. Sice podnítí její horší já, ale pořád je to Lily. Tohle všechno muselo být v ní, to kouzlo jen zapříčinilo to, že to takhle vyplulo na povrch. A jestliže takhle Lily jedná vědomě, tak už to zpátky nepůjde,“ povzdechl si.

„Takže mi chceš říct,“ začal pomalu Dvanácterák, „že se z toho už nedostane? Že bude pořád taková?“

„Ne, ale myslím si, že kdybychom to zrušili, bylo by jen na Lily, jak by si vybrala. Pramení to z ní. Ne z toho kouzla.“

„To nemůže být pravda,“ nechtěla tomu věřit Karolína. „Jak to můžeš tak vědět?“

„Cítím to z ní,“ zamumlal. „Neptej se mě jak, ale cítím, jací lidé jsou. Cítím dobro a zlo. Nic víc. Ale u vás mám jen to dobro, pokud tam je zlo, tak je to hodně malé. Proto si Bella nevybrala nikoho z nás a raději očarovala Lily. Věděla, že to má jednodušší,“ povzdechl si. „Ona to totiž cítí také.“

„Jak to může cítit...“ nechápal Remus.

„Jak to víš?“ zajímalo spíše Jamese.

„Nevím, jak to, že to Belatrix cítí. A ani nevím, jak to, že to mám já. Nechápu to. Protože tuhle schopnost jsem nikdy neměl. Až najednou…Ale je to děsně těžký. Je to jako bych viděl lidskou duši a nedokázal se před tím bránit. Cítím ty negativní vlny, které z některých lidí vyzařují. A je to pro mě horší, když musím být v jejich přítomnosti, protože vím, jak jsou špatní. A myslím, že Belle se asi musí pořádně protivit, když cítí to, jak z vás proudí ta pozitivní energie,“ ušklíbl se. „U vás je víc než jasné, že jste bojovníci dobra, vaše dobrá stránka dokáže zastínit tu špatnou… Ale u Lily to tak není. Ta je půl napůl.“

„Takže je možné,“ pochopila Ginny, „že by se k nim časem stejně přidala, i kdyby na ni Lestrangeová nevyslala to kouzlo.“

„Myslím, že jo. Jestli začala pochybovat o něčem, v co my věříme,“ pokrčil rameny Sirius. „Jen mě docela překvapilo, že z jednoho toho Smrtijeda vyzařovala spíše dobrá energie.“

„To musí být Eileen,“ napadlo Karolínu. „Ta by ještě nemusela být tak zkažená. Třeba by se dala zachránit. A Lily taky. Vždyť..kdybysme ji přesvědčili, že dělá chybu, že je na špatné straně. Třeba by se to ještě dalo obrátit a přidala by se k nám.“

„Jsi moc naivní,“ zamítl to rázně Sirius. „Použilas telepatii?“ zeptal se.

„Ne, ale…“

„Tak kdybys to udělala, asi by ses dost zděsila, na co Lil myslela. Ona byla připravená Ginny zabít. A udělala by to, kdybych nevyvolal to tornádo. Nevím proč, ale nesnáší nás. Tohle možná zapříčinilo to kouzlo,“ uvažoval. „Ale nejsem si tím tak úplně jistý.“

„Prostě když to shrneme,“ řekl James zlomeným hlasem, „z Lily je Smrtijedka a my na tom nic nezměníme, protože je to její vlastní přesvědčení.“

„Asi jo,“ povzdechl si Tichošlápek.

„Jenže já o ní nemůžu uvažovat jako o…“ zasekla se Ginny. „Pořád je to pro mě kamarádka, nedokážu jí ublížit.“

„Chtěla tě zabít, Ginn,“ zašeptal Sirius. „Už to není ta Lily, kterou jsi znala. Tohle je prostě člověk, který je schopen tě zabít. Pokud bude mít tu příležitost. Voldemort musí být nadšený,“ zamračil se, „získal na svoji stranu dalšího spojence.“

„Ale pořád jsme v převaze,“ pousmála se přes to všechno Karolína. „Takže je šance na to, že je porazíme.“

„Ano, to je,“ souhlasil s ní Remus. „Pět proti třem… Svým způsobem je to vyváženější. Možná, že nyní jsou naše síly vyrovnané. Voldemort je silný a Bella s Lily ho nyní budou skvěle doplňovat. Nás je ale o dva víc, čímž proti nim máme menší výhodu. Sice nejsme tak silní, ale…“ nemusel dopovědět větu, aby ho ostatní pochopili. Všichni věděli, co tím myslí.

„Musíme pokračovat dál,“ vyhrkla najednou Karolína.

Celou tu dobu totiž stáli na místě a jen se bavili a dohadovali se o Lily. Zvyšovali tím tak riziko, že je Smrtijedi ,nebo samotný lord Voldemort objeví. Vydali se proto opět na cestu. Mlčky. Nikdo už se nechtěl vracet k tématu Lily. Už tak to bylo dost hrozné. Všichni místo toho dumali nad novou Siriusovou mocí. Nikdo to nechápal. Ale znamenalo to, že on byl nyní ten nejnadanější, aspoň co se týkalo moci. Ale možná to bylo jen proto, aby se vyvolali další roztržky. Možná se jen chtěla Aiedail nebo Daeamon pobavit, a tak dali těmto dvěma nenáviděným příbuzným stejnou moc. To ale nikdo nemohl říct s jistotou, jedině hybatelé světů.

Po další uplynulé půlhodině, kdy jen mlčky šly zasněženým lesem, už toho všichni začínali mít dost. Neustále brodění závějemi, na které občas narazili, propadání do potůčků, které byly ukryty hluboko pod sněhem. To vše jim ubíralo síly, které potřebovali na to, aby se dostali z ostrova. Hlavně Sirius a Karolína už měli dost. Vyčerpanost se na nich projevovala mnohem více jak na ostatních. Když pak došli na jednu paseku, která byla celá zakryta sněhem, dívka už to nevydržela a posadila se. Bylo jí jedno, že může nastydnout. Bylo jí jedno, že jí bude zima. Dál už nemohla.

„Kájo, musíme jít dál,“ přesvědčoval ji Sirius, který na tom byl jen o kousek líp než ona.“

„Už ne,“ zavrtěla hlavou. „nezvládnu to. Potřebuju načerpat síly.“

„Takhle leda nastydneš.“

„Tohle je voda,“ vzala do ruky trochu sněhu. „V tom se cítím nejlíp.“

„Ale tahle voda je studená a ty nejsi stavěná na to, abys v ní byla,“ zamítl to rázně a vytáhl ji na nohy. „Musíme jít dál, ať se ti to líbí nebo ne.“

„A jak asi, když už nemůžu!“ zakřičela, ale než se stihla opět svalit na zem, Sirius ji bleskově zachytil a nedovolil jí, aby se zase posadila.

„Nejsi sama, kdo je tu unavenej,“ řekl, ale nemyslel to zle. Naopak. Měl o ni starost. „My všichni jsme unavení, máme toho až po krk, ale musíme pokračovat dál.“

„Siri,“ zašeptala Karolína tak, že ji slyšel jen on. „Já to v tý jeskyni přehnala. Stálo mě to všechny mý síly. Chyběl jen kousek a byla bych mrtvá. Vy jste to neviděli, ale ta voda ještě pronásledovala všechny ty Smrtijedy i Toma. Měla je smést do moře,“ vysvětlovala. „Ale asi se to nepodařilo. Protože jsem upadla do bezvědomí…“

Black se na ni jen starostlivě podíval. Vůbec se mu nelíbilo, jak si zahrávala se svým životem. On sám to tak daleko zajít nenechal. Věděl, kde je jeho hranice, kterou nesmí přesáhnout. Dokázal svoje síly nějak koordinovat. Ne že by to Karolína nezvládala, ale byla až příliš obětavá a snažila se je zachránit za každou cenu.

„Dokud budeme tady na ostrově, tak už ani jednou nebudeš kouzlit,“ rozhodl za ní. „Ne,“ zarazil ji, když viděl, jak se chystá protestovat. „Čeho asi tak dosáhneš, když se vyčerpáš tak, že zemřeš. Já, James, Ginny a Remus to zvládneme! Jen nám věř.“

„A to jde?“ usmála se mdle.

„Určitě. Jsi schopná jít dál?“ zeptal se.

„Nevím.“

„Tak tě někdo z nás prostě ponese, no.“

„Ale to nepřichází v úvahu,“ řekla hlasitě. „Jsem dost těžká, nemůžete plýtvat energií…“

„Máš nás snad za nějaký padavky?“ ušklíbl se James, který stál nejblíže.

„Tak se aspoň změním…“

„A přilákáš všechny Smrtijedy v okolí, co?“ zavrtěl hlavou Dvanácterák. „Zas tak těžká nejsi, abych tě neunesl,“ usmál se, přistoupil k ní a vzal ji do náruče. I přes její protesty.

Sirius se na něj jen vděčně podíval. Sám by ji daleko nedonesl, ale viděl, že James má sílu i odhodlání, aby ji mohl nést, aniž by se natolik unavil. S novým elánem se opět vydali na cestu. Karolína po chvíli v Jamesově náručí usnula, i v té zimě, co kolem panovala. Čím dál tím víc totiž začínali cítit, že jim mrzne každá kůstka na těle. A nemohli si nijak pomoci, kouzla by všechno jen zhoršila. Museli doufat, že se odsud dostanou dostatečně v čas, než si uhoní zápal plic nebo něco horšího. Navíc cestu jim stěžovala černočerná tma, která se rozléhala všude okolo. Každou chvíli někdo z nich narazil do nějakého stromu nebo že ho šlehla větev přes obličej. Všichni už byli samý šrám a samá modřina. Snad jen Karolína ne. A také James na tom byl až obdivuhodně dobře. Celou dobu totiž před ním šel Sirius, který se bál, aby se jeho kamarádovi něco nestalo. Protože tím pádem by se něco stalo i Karolíně. O Remuse a Ginny strach neměl. Věděl, že se o sebe dokáží postarat. Nakonec to byl on, kdo na tom byl úplně nejhůře.

Když už ani nedoufali, že ještě objeví onen tajemný hrad, konečně stromy začali řídnout. Po chvíli se před nimi objevila majestátní středověká stavba, jenž se vypínala vysoko nad okolní stromy. Nyní však byla vidět jen proto, že některé okna svítila. Jinak by ani nebylo znát, že zde něco takového stojí.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ zašeptala Ginny po chvíli.

„Obejdeme to a zjistíme, jestli někde není jiný vchod,“ navrhl Sirius. „Rozhodně nemůžeme jít hlavní bránou. To by asi poznali.“

„Třeba ne,“ zasmál se tiše James. „Stejně… Myslíte, že by nás poznali? Nevím jak vy, ale já jsem samý škrábanec,“ zamumlal. To však nevěděl, že z těch čtyř vypadá úplně nejlíp a v porovnání s nimi mu nic není.

„To víš… A kvůli tomu nás nakonec chytnou, že ty jsi chtěl zkusit, jestli nás poznají,“ zabručel Remus. „To ten Siriusův nápad se mi zdá lepší.“

„Stejně nám nic jiného nezbývá,“ odvětila Ginn. „Musíme objevit něco, kudy se tam dostanem. „Pochybuji o tom, že by Sirius mohl udělat to co prve. Sotva pleteš nohama,“ otočila se přímo na něj.

„A můžu já za to?“

„Říkám něco?“ podivila se dívka. „To bylo jen holé konstatování. Tak pojďte,“ vyzvala je a sama se vydala jako první.

Vzhledem k tomu, že byl hrad obrovský a byla děsná tma, dělalo jim strašné problémy vidět jen to, jestli je to zeď nebo co. Nakonec to dopadlo tak, že Remus prostě přešel ke zdi a jel po ní rukama, jestli něco nenajde. Nejednou se stalo, že málem spadl do nějaké díry nebo prohlubně. Ale i tak bylo jeho snažení marné.

„Počkejte!“ vyhrkl najednou tlumeně, když už všichni ztratili naději. „Něco tu je.“

„A co?“ odvětil znuděně Sirius. „Chcíplej Smrtijed? Děkuji, ale už jsem viděl dost živých, mrtvoly stejně nemám rád.“

„Jsou tu dveře, ty tupče,“ ztrácel trpělivost Lupin. I na něj toho bylo toho dne moc.

„A daj se otevřít?“ zajímalo Jamese. ¨

Remus zkusmo zmáčkl kliku, ale k jeho smůle se nic nestalo.

„Zavřeno.“

„To je na nic. Jestli použijeme kouzla, najdou nás.“

„Nemusíme je použít,“ zašeptala Ginny a přešla ke dveřím. Z vlasů si vytáhla sponku, kterou v nich měla a začala se tím šťourat v zámku. Po chvíli zámek cvakl a Ginn jen vítězně otevřela dveře, nebo spíše dvířka.

„Jak…“ vydechl Sirius.

„Když máš samé starší bráchy, něčemu se přiučíš,“ ušklíbla se. „Třeba tohle.“

„Užitečný,“ pokýval hlavou uznale James, ale nikdo ho stejně neviděl.

„Tak pojďte,“ pobídl je Remus a všechny hnal dovnitř.

Když konečně vešli a opět za sebou zavřeli, zastavili se. Nevěděli, co teď.

„Můžu se zas zneviditelnit,“ nabídl se James.

„A Karolína bude jen tak létat ve vzduchu, co?“ odsekl ironicky Sirius.

„A máš nějaký lepší nápad?“

„Máš tu ten plášť?“ zajímalo Ginn.

„Jo, ale…“

„Přikryjeme tím Karolínu. Ta se nemůže bránit. Při nejhorším ti dva proniknou mezi Smrtijedy. My už to nějak zvládneme. Když se tam teda neobjeví Belatrix nebo Voldemort.“

„Asi to tak bude nejlepší,“ souhlasil s ní Remus.

Zdálo se sice, že se tenhle nápad Siriusovi moc nezamlouvá, ale nakonec se podřídil většině. Byl však dost nabručený, když se vydali na cestu a on neviděl ani Karolínu ani Jamese. Dost ho to znervózňovalo. Měl pocit, že když se něco stane, nebude schopen jim pomoci. Ale zatím na žádné Smrtijedy nenarazili, takže byl klidnější. Přesto měl neustále nahozenou telepatii, kdyby se k nim náhodou někdo přiblížil. Nakonec se to ukázalo jako celkem účinné. V jedné chodbě totiž zaslechl dva Smrtijedy, jak se o něčem baví.

„Stůjte,“ zastavil své přátele šeptem. Kousek od nás jsou dva lidé.“

„Víš to jistě?“

„Samozřejmě,“ odvětil podrážděně. „Myslíš si snad, Ginny, že bych si nebyl jist tím, co slyším?“

„Tak promiň,“ zabručela dívka.

„Pošlete tam Remuse,“ ozval se najednou neviditelný James.

Sirius nadskočil do vzduchu, když Dvanácterák promluvil. Chodby byly totiž matně osvětleny a jeho on neviděl.

„Proč Remuse?“

„Protože umí nitrozpyt,“ vysvětlil. „Je to přece jeho schopnost. A mohl by zjistit, kde se nachází ta místnost,“ vysvětloval James.

„Teda, Dvanácteráku, tobě to nějak myslí,“ pochválil ho Sirius.

„Já to ale neumím,“ protestoval Lupin.

„Tys to ještě nezkoušel?“ vykulil na něj Tichošlápek oči. „Panebože. Kam jsem se to dostal. Na co vám Aiedail ty schopnosti dala, když je neumíte využít?“

„Hej, já je používám,“ ohradil se James.

„Jo, nebýt mě, tak vás ti pavouci sežerou,“ přidala se i Ginny.¨

„Nehádejte se,“ zašeptala najednou Karolína, i když to bylo sotva slyšitelné. „Rem to zvládne, tyhle schopnosti se ovládnou sami. Jen se musí snažit. Lily taky nevěděla jak na to a hned na první pokus se jí to podařilo.“

„Bezva, tak můžeš jít, Reme,“ ušklíbl se Sirius a postrčil ho dopředu. „jsou asi dvě chodby od nás.“

„A vem si plášť,“ napadlo ještě Ginny. „Hlavně ať tě nevidí.“

„Neboj,“ usmál se Remus, vzal si plášť, který mu podávala už viditelná Karolína, políbil Ginn a vydal se chodbou pryč.

„Tak to jsem zvědavej, co zjistí,“ zamumlal James, který už byl taky viditelný. Dokonce ani Karolínu už neměl v náručí, ta nyní seděla opřená o zeď a měla zavřené oči.

Remus mezitím přešel ke Smrtijedům a postavil se jen kousek od nich. Nyní byl jen rád za to, že ten plášť má, jinak by nevěděl, jak by to dokázal. Chvíli poslouchal, o čem se ti dva baví, ale nic zajímavého to nebylo. Zavřel tedy oči a soustředil se na nitrozpyt. Cítil, jako by mu něco napovídalo, co má dělat. Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl v cizí mysli. Měl jediné štěstí, že tento Smrtijed vůbec neovládal nitrobranu a snad ani nepoznal, že mu někdo pronikl do hlavy. Prodíral se jeho vzpomínkami a po chvíli našel to, co hledal. Celý nadšený zrušil spojení a vrátil se za svými kamarády.

„Je to asi o patro výš. Kousek od hlavního sálu. Tam se taky dá přemístit, ale jen pokud k tomu máte povolení. A to mají jen ti nejvěrnější.“

„Hlavní sál,“ zamumlala Karolína. „Když se dostaneme do toho patra, měla bych to najít. Snad.“

„Kdyžtak to nějak najdeme sami, no,“ poznamenal Sirius, který měl nyní o mnohem lepší náladu.

„Nemyslím si, že byste se dostali tak daleko!“ ozval se vedle nich nějaký hlas.

Všichni se bleskově otočili a stanuli tváří v tvář své bývalé kamarádce, která na ně hleděla chladným, vychytralým pohledem.

„Přece nás neudáš, Lily,“ zkusila ji přesvědčit Ginn.

„Myslíš?“ ušklíbla se. Aniž by na cokoliv čekala, vyhrnula si rukávy a odhalila tak Znamení zla, které jí hyzdilo jinak krásnou kůži. Škodolibě se na Fénixe, kteří byli mírně vyvedeni z míry, podívala a pak přiložila ke Znamení hůlku a něco zašeptala. „Pán je tu za chvíli.“

„Ty zrádkyně!“ vřískl James a vrhnul se po ní.

Lily se však jen zasmála a přemístila se pryč. Zbyl po ní jen zelený opar, který se rychle rozplynul ve vzduchu.

„Dělejte!“ vykřikla najednou Karolína a v mžiku byla na nohou. Nyní musela překonat všechnu únavu. Věděla, že jinak by bylo vše ztraceno. „Musíme rychle k tý místnosti. Třeba se tam ještě probijeme!“

Ostatní na nic nečekali a rozeběhli se směrem, kterým běžela Karolína. Všichni doufali, že se dala správným směrem. Když však narazili na schodiště, jejich nálada mírně stoupla. Znamenalo to totiž, že se dostanou aspoň do dalšího patra. Bleskově vyběhli schody a chtěli pokračovat dál, když se před nimi objevila skupinka Smrtijedů.

„Tohle zvládneme,“ mumlala Karolína. „Ta místnost by měla být za rohem.“ Poznávala to tady. Tudy se jednou pokusila utéct. Jen se tehdy vydala špatným směrem.

„Je jich moc,“ zoufala si Ginny.

Než však stačili říct cokoliv dalšího, řítilo se na ně mnoho kouzel. Sirius bleskově zareagoval a vytvořil kolem nich štít, který všechna kouzla pohltil. Naštěstí na ně nikdo nevyslal avadu. Ta jediná by mohla projít.

„Musíme zaútočit,“ koordinovala to Greenová. „Já se Siriusem budeme udržovat štít, to nás tolik nevyčerpá. Vy ostatní útočte co se dá!“

S těmito slovy nabila trojice opět elán, který jí tak scházel. Bez meškání začali na Smrtijedy pálit jedno kouzlo za druhým a ti měli co dělat, aby se ubránili. I když jich bylo víc, byli slabší. Přátele totiž poháněla touha po svobodě. A byla pořádně silná. Svoboda totiž znamenalo žít. Netrvalo dlouho a Smrtijedy porazili. Na další překvapení však narazili přímo před dveřmi, odkud se chtěli přemístit. Lily zřejmě vytroubila jejich úmysly Voldemortovi a Belatrix. Protože ta tu nyní stála, připravena je zastavit.

„No tak, Bello,“ začala Karolína, „moc dobře víš, že tentokrát odejdeme a ani ty nám v tom nezabráníš.“

„Já možná ne,“ přiznala Lestrangeová, „ale On jo!“

Ve všech zatrnulo. Došlo jim, že Voldemort se každou chvíli dostaví. Hrálo se o vteřinky. Karolína na nikoho nečekala a bleskově vypálila na Bellu proud vody. Věděla, že s tím bude mít Smrtijedka problémy. A taky že měla. Nečekala, že zrovna Karolína by na ni mohla zaútočit. Podle jejích zpráv nebyla schopna ani chodit, natož útočit. Odlétla tedy několik metrů dozadu, ale hned se postavila na nohy, aby zase bránila dveře. Nebyla však sama. Vedle ní se najednou objevila Lily, odhodlaná nepustit je dál.

Bylo vidět, že nikomu se nechce proti Lily bojovat, ale toto prolomil James, který na ni poslal jednu dost ošklivou kletbu. Zřejmě byl velmi naštvaný za to, co udělala. Že jen tak zradila jejich přátelství. A že zradila jeho a začala chodit s Lestrangeem, aniž by mu cokoliv řekla. Přesto však Lily kouzlo vykryla. Ale James tak podnítil své přátele k tomu, aby začali útočit a přestali se ohlížet na to, kdo proti nim stojí.

Po chvíli konečně začali vyhrávat. Bella i Lily začaly dělat chyby. Siriusovi se podařilo odlákat Bellu od dveří docela daleko. To samé se Jamesovi podařilo s Lily. Aniž by to ty dvě postřehly, najednou měli jejich protivníci volnou cestu. A hned toho využili. Remus s Ginny rychle vběhli dovnitř a čekali, až tak učiní i jejich přátelé. I James se k nim rychle přidal. Čekalo se jen na Karolínu a Siriuse.

„Běžte!“ křikla na ně Karolína, kterou zaměstnávala Lily. „My jsme tam hned!“

Remus už na nic nečekal a spolu s Ginn zmizel s hlasitým prásknutím pryč. James otálel. Bál se, že by to ti dva nemuselo zvládnout. Nakonec se vrátil zpět a zákeřně zaútočil na Bellu, která k němu byla zrovna zády. Smrtijedka něco takového vůbec nečekala a složila se v mdlobách na zem. Zbývala jen Lily. A i tu nakonec vyřídili, i když s menšími obtížemi. Plni naděje se rychle vydali do dveří, za kterými byla jejich záchrana. Než tak ale stihli učinit, najednou se Karolína složila na zem v ohromných křečích. James a Sirius se bleskově otočili a ztuhli. Před nimi stál samotný lord Voldemort.

„Nech ji na pokoji!“ vřískl Sirius, kterého bolelo, když viděl, jak jeho přítelkyně trpí.

„A co z toho budu mít?“ ušklíbl se Pán zla a kochal se pohledem na škubající se Karolínu.

„Běžte..pryč..“ vydala ze sebe dívka.

„Ano, odejděte a nic se vám nestane,“ poškleboval se Voldemort. „Ale ona tu zůstane.“

„Nikdy!“ vyhrkl Sirius a vyslal na Pána zla nějakou kletbu.

Tím rozpoutal další souboj. A tentokrát to vypadalo, že je to na život a na smrt. Voldemort měl samozřejmě navrch, protože jak James, tak Sirius byli unavení. Ale byli odhodláni bránit se až do posledního dechu. Nakonec je Voldemort zatlačil až do přemisťovací místnosti. Dával jim tak šanci na přežití.

„Odejděte a nic se vám nestane!“ ušklíbl se.

„Ne!“

V ten okamžik se seběhlo tolik věcí, že to Sirius nebyl schopen postřehnout. Viděl, jak se na Jamese řítila kletba smrti a on se na poslední chvíli přemístil pryč. Jenom o vteřinku později se to samé kouzlo řítilo i na něj. A on, i když se mu to příčilo, se také přemístil. Věděl, že kdyby se nechal zabít, tak by ničemu nepomohl. A Karolína by chtěla, aby bojoval dál. Ale nepostřehl jednu věc. Tu nejpodstatnější ze všech.

01.03.2008 23:30:25
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one