My world of fantasy...

80. KAPITOLA - V JEDNOTĚ JE SÍLA

Teda, všímáte si, že mám další kluatý číslo? mě to teda dost překvapilo..Nějak mi nedošlo, že už je to tak vysoké..Ale co nadělám..
Jen teda musím říct, že mi tahla kapitola dala zabrat, vůbec jsem si chvíli nevěděla rady, ale nakonec si pomohla jedna nejmenovaná osoba (viď, Enny=D) a už to šlo jak po másle..
Jinak celou tuhle kapitolu bych chtěla věnovat jednomu človíčkovi, který pro mě moc znamená a který mi včera hooodně pomohl..A to nemluvím o tý kapitole, ale o něčem úpně jiném..ty to Enny víš..A proto a za to všechno bych ti tuhle kapitolu chtěla věnovat..Vím, už jsi jí četla, ale co,,
Tak jen doufám, že vám ostatním se bude také líbit. A komenty, oki??
__
P.S. Není opravená, tradičně jsem ji dopsala v půl osmý a to fakt katt nemá šanci =( to opravit..

***

Ginny s Remusem se hned poté, co opustili své přátele, vydali napříč ostrovem, jen aby našli jejich loď. Snažili se jít podél pobřeží, aby ji náhodou nepřehlédli, ale ne vždy se jim to dařilo. Často museli zajít hlouběji do lesa, protože ostrov byl lemován ostrými skalisky, přes které se vlk a lasice nikdy nemohli dostat. Slunce již dávno zapadlo za obzor, což jim podstatně ztěžovalo situaci. Báli se více zajít do lesa, obávali se, co by tam na ně mohlo číhat. Ani ve dne nebyl les přátelský, natož v noci. Museli tak chodit jen po okraji, kam stále zasahovaly skály a doufali, že už brzo najdou cíl své cesty.

Ale pokaždé, když vylezli z vysokého porostu, objevila se před nimi ta samá scenérie. Vysoká skaliska a rozbouřené moře. Po klidné hladině už nebyly ani památky, stejně jako po obloze bez mraků. Na vodní hladině se proháněla jedna vlna za druhou. Byly více jak dva metry vysoké a zdálo se, že stále narůstají. Od moře se hnal na ostrov ostrý ledový vítr a nepříjemně se zabořoval do srsti. Ovšem to nebylo nic proti tomu, co se dělo na obloze. Obrovské černé mraky se obrovskou rychlostí proháněly po obloze, kterou neustále křižovaly blesky. Každou chvíli se ozvalo hrozivé zahřmění, jak některý z nebeských poslů našel svůj cíl. Kolikrát se Ginny a Remusovi zachvěla země pod nohama. Kvůli bezpečnosti se snažili pohybovat pomaleji, aby se nevystavovali nebezpečí. Dokonce ani nechodili na vyvýšená místa, kde by se stali snadným cílem pro zbloudilý blesk. Už tak byla jejich situace nezáviděníhodná.

Do toho všeho se spustil prudký déšť. Přestože to nebyla ani půlhodina, co se Remus a Ginn vydali na cestu, jim to připadalo jako celá věčnost. Oba byli úplně promáčení, les je před prudkými kapkami nedokázal ochránit. Když pak narazili na místo, kde téměř nepršelo, rozhodli se dál nepokračovat. Věděli, že to nemá cenu. V tu chvíli docela záviděli svým přátelům, kteří byli ukryti v bezpečí jeskyně, kam alespoň nepršelo. Přeměnili se zpět na lidi a přitulili se k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli.

„Tohle je snad naschvál,“ dostala ze sebe Ginn, která se úplně klepala zimou. „Přece se nemůže jen tak zničehonic změnit počasí,“ drkotala.

„Tady je možné všechno,“ odvětil Remus. „Vždyť i ten starý námořník tvrdil, že jednu chvíli může být takhle, a další úplně jinak.“

„Nechce se mi věřit tomu, že zrovna my máme takovou smůlu,“ hlesla dívka.

„Už by sis na to měla zvykat,“ pousmál se Lupin. „Když si vezmeš jen to, co všechno jsme od začátku září prožili…“

Ginn neodpověděla, jen se k němu ještě víc přitiskla a snažila se, aby aspoň chvíli nedrkotala zuby. Připadalo jí, že už musí být promrzlá úplně na kost. A ani se nebylo čemu divit. Teplota, která se přes den držela několik stupňů nad nulou, nyní klesla hluboko pod bod mrazu. I proto se dívka divila tomu, jak může pořád pršet. Kdyby však zvedla hlavu, zjistila by, že za tu dobu, co zde seděli, se počasí poněkud změnilo a začalo sněžit. Toho si všimla teprve když ucítila, jak jí něco studeného přistálo na tváři.

„Sněží,“ vydechla, když si to uvědomila.

„Měli bysme se vydat dál,“ navrhl Remus. „Tady už to bude jen horší. Třeba nám při chůzi bude tepleji.“

„Pochybuju, že se vůbec pohnu. Všechno na mě muselo zamrznout,“ odvětila dívka ironicky.

„Nepovídej,“ ušklíbl se Lupin, postavil se a pak pomohl na nohy i Ginny. „Tak pojď, ať to máme z krku.“

„A myslíš, že v týhle chumelenici něco najdeme?“ podivila se. „Nevím jak ty, ale já nevidím dál než na metr. A navíc ta tma.“

„No, tak s tímhle přístupem toho fakt moc nenajdeme,“ zavrtěl hlavou.

Pak už tam místo něj stál jen chundelatý vlk, který vyčkával, až se jeho přítelkyně rozhoupe k tomu, aby se také změnila. Když tak konečně udělala, opět vyrazili na cestu. Nedošli však daleko, jen na menší mýtinu, když se před nimi najednou objevil tucet postav v černém.

 

***

 

"Jamesi?" hlesla tiše Karolína směrem k chlapci, který svíral hlavu v dlaních. I přesto, že jeho jméno zašeptala, jeskyně jí ho vrátila zpět v ozvěně.

„Kájo!“ vykřikl nadšeně Sirius a vrhl se k ní. „Jsi v pořádku?“

„Myslím že jo,“ přikývla dívka a opatrně se posadila. „Jak jsme se sem dostali?“ divila se, když se rozhlédla kolem.

„Tou chodbou.“

„A kde je Ginn a Remus?“

„Hledají tu naši loď,“ informoval ji Black.

Karolína jen přikývla a zahleděla se kamsi za něj. Teprve po chvíli Siriusovi došlo, že hledí na Jamese, který tam stále seděl s hlavou v rukách. Byl tak už od chvíle, co Ginny s Remusem odešli. A to bylo více jak deset minut. On sám se mu snažil nějak pomoct, ale Dvanácterák vůbec nereagoval. Asi si ani nevšiml, že na něj někdo mluví. Ponořil se sám do sebe a úplně vypustil okolní prostředí.

„Jamesi?“ posunula se Karolína blíže k bývalému chytači famfrpálového týmu. „Jamesi, podívej se na mě,“ naléhala na něj.

„Už je takhle asi deset minut,“ povzdechl si Sirius. „Vůbec nevím, jak mu pomoct.“

Dívka se na Tichošlápka vážně podívala, ale pak svůj pohled stočila zpět k Jamesovi. Přesunula se až před něj, kde si klekla a čekala, jestli aspoň trochu nezareaguje. Když se však ani teď nic nedělo, povzdechla si a násilím mu oddělila ruce od sebe a vzala jeho obličej do dlaní. Teprve nyní na ni černovlasý chlapec pohlédl očima, ve kterých se mu ještě třpytily slzy.

„Jamesi,“ vyslovila Karolína jeho jméno už poněkolikáté. „Tím, že to teď vzdáš, nikomu nepomůžeš.“

„Ale proč?“ zašeptal nešťastně chlapec. „Proč se k nim přidala?“

„Já…“

„Vždyť ona byla vždycky ta hodná. Ta, co lpěla na pravidlech a řádech. Co by nikdy neudělala nic špatného. Tak proč se k nim přidala?!“ vykřikl zoufale.

„Jamesi, to, že je Lily u nich, má určitě nějaký důvod,“ snažila se ho uklidnit Karolína.

„Vidělas, jak se na nás dívala?“ mlel si Dvanácterák svoje. „Bylo v tom tolik nenávisti, tolik zloby a odporu. Když se na mě podívala, připadalo mi, že je i schopná mě zabít..Jen tak tam stála, bavila se s Lestrangeovou, kterou dříve nesnášela a…“ zajíkl se. „To přece nemůže pravda. Řekněte, že to nebyla ona? že to byl jen někdo, kdo se za ni vydával, aby nás zmátl?“ podíval se prosebně na Karolínu a poté i na Siriuse. „Takhle by se Lily nikdy nezachovala. Tohle by moje Lily neudělala.“

Karolína se jen nešťastně podívala na Siriuse, který se tvářil stejně zničeně jako James, a teprve potom opět pohlédla na Dvanácteráka, který už opět složil hlavu do dlaní a dal se do pláče.

„Jamesi, já vím, že je to teď pro tebe těžké, ale poslouchej mě prosím, jo?“ dala se dívka opět do řeči. „Sám určitě tušíš, že je to pravá Lily, která se k nim přidala. A není sama,“ dodala. „Je tam s ní i Eileen. Podle toho, co Voldemort říkal,“ odmlčela se. „Přidaly se k nim teprve včera. Vím, že to, co ti teď řeknu, tě bude bolet a tak, ale musíš to vědět. Lily se ve škole dala dohromady s Rabastanem Lestrangeem. Mluvila jsem s ní a sama mi to řekla. I to, jak nás všechny nesnáší, jak jí lezeme krkem.“

James na ni jen zděšeně hleděl, jako by ani nechtěl uvěřit tomu, co mu Karolína říkala. Na jeho tváři se usazoval stále zoufalejší a zoufalejší výraz, zatímco odmítavě kroutil hlavou.

„Říkala,“ pokračovala dívka, „že už nevěří v to, co jsme jí říkali, čemu věříme my. Dokonce se mi vysmála, že jsem naivní a řekla mi ještě spoustu hrozných věcí..To teď není podstatné. Když jsem byla na ten okamžik s ní sama, měla jsem pocit, že je něco špatně. Něco jsem z Lil cítila, něco špatného. Nevím, co to může být, ale nepatří to k ní.“

„Myslíš, že ji něco nebo někdo ovlivňuje?“ chytil se Sirius.

„Mám z toho takový pocit.“

„Remus ale říkal, že už se tak chová dýl,“ vzpomněl si Tichošlápek. „I Ginny tvrdila, že je Lily nějaká divná, že se s nimi nebaví…A když jsme přišli na to, kde bys mohla být, tak se nám jen vysmála a odešla pryč.“

„A jak dlouho to trvá, nevíš?“ řešila Karolína.

„Asi od…“

„Jak jsme se vrátili z tý bitvy, kde tě unesli,“ zapojil se zas James a vykuleně teď na oba hleděl.

„Myslíš, že tam nastal nějaký zlom?“ pochopil Sirius.

„Lily tehdy zasáhla nějaká kletba,“ uvědomil si Potter. „Ale nemělo to žádný účinek.“

„Panebože,“ vydechla Karolína. „Takže je pod vlivem kouzla.“

„Copak takové kouzlo existuje?“ nechtěl tomu věřit Black.

„Kdo ji trefil, nevíš?“ otočila se dívka na Jamese.

„Mám pocit, že to byla…“

„Belatrix!“ došlo Siriusovi i Karolíně.

„To teda znamená, že je to nějaké kouzlo z černé magie, které umí jen ona a Voldemort,“ vyskočil Tichošlápek na nohy a začal přecházet sem tam po jeskyni. „To ale pak…Jak ho zrušíme, když ani nevíme, co to je?“

„Na každé kouzlo existuje protikouzlo,“ mínila Karolína.

„Na avadu ne,“ připomněl James. „Na žádnou z těhle tří kleteb.“

„Ty jsou ale výjimky,“ stála si za svým dívka.

„A když to tak vezmeš,“ začal zase Sirius, „v Rowenině knize máš ke každému kouzlu i protikouzlo. A jestliže mají Voldy a Bella něco podobného, znamená to, že to kouzlo půjde sejmout.“

„Až na to, že nevíme, jak ho sejmout,“ zachmuřil se James.

„Na to přijdem. Budeme muset!“ rozhodla Karolína. „Lily patří k nám!“

„To si jen myslíte,“ ozval se posměšný hlas.

 

**

 

Ginny a Remus jen němě hleděli na postavy v černém, kteří stály jen pár metrů před nimi. Přestože stále hustě sněžilo, mraky se již roztrhaly a palouk, na kterém nyní všichni stáli, ozařoval obrovský měsíc, který už byl v úplňku. Remus bezděčně pohlédl vzhůru a hlavou mu projely všechny ty všechny ty úplňky předtím, než ho Aiedail zbavila prokletí. Přestože tamto bylo nebezpečné, nyní proti nim stála větší hrozba než vlkodlak ve vlčí podobě.

„Tohle nevypadá dobře,“ zamumlala Ginny.

„Proti takovéto přesile nemáme sebemenší šanci,“ šeptl Remus. „Nemůžeme porazit dvanáct Smrtijedů. Na to nemáme schopnosti ani sílu.“

„A co chceš dělat?“

„Jedině utéct. Já vím, že je to zbabělé, ale jiná možnost neexistuje.“

Ginn přikývla. I ona dospěla k názoru, že jediná cesta, jak by se mohli zachránit, je utéct odsud. Pomalu začali ustupovat zpět do lesa, ale než se jim to podařilo, jedna ze zakuklených postav promluvila.

„Snad byste nám nechtěli utéct?“ řekla posměšně. „To by nás mrzelo.“

Belatrix se poté zasmála svým obvyklým krákavým hlasem a ostatní Smrtijedi se k ní připojili. Ginny se jen se strachem podívala na Remuse a opět začali pomalu ustupovat k lesu.

„Jo a víte jak dopadla ta vaše slavná loď?“ vzala si zas slovo Bella. „Ne? Úžasně hořela, viď, Lily,“ otočila se na postavu vedle sebe.

„Kdyby to šlo, byl by ten oheň vidět až na pobřeží,“ pronesla Evansová škodolibým hlasem. „Opravdu nevím,“ dělala smutnou, „jak se dostanete zpět domů. Leda by vás přišel ten váš slavný Řád zachránit.“

„Lily,“ promluvila naléhavým hlasem Ginn. „Proč tohle děláš? Proč se k nám tak chováš? Copak my jsme ti špatní?“

„Dělám jen to, co považuju za vhodné,“ zavrčela zrzka. „Rozhodně budu radši tady, kde aspoň něco znamenám, než abych trávila čas s takovými nickami jako jste vy!“

„Vůbec je neposlouchej, Lily,“ položila jí Bella ruku na rameno. „Však oni taky časem poznají, co je pro ně dobré a co ne.“

„Jestli si myslíš, že se k vám někdy přidáme,“ promluvil Remus, „tak si na omylu, Lestrangeová.

„Myslíš si, že jsi bůhví co, Lupine,“ zasyčela Belatrix, „ale ve skutečnosti nejsi nic. Stejně jako ty, Brownová. Jestli v tý vaší společnosti někdo za něco stojí, tak je to Greenová. I když ta nám nesahá ani po kotníky.“

„Copak,“ ušklíbla se Ginny, „přišla jsi na to, že je Kája mnohem lepší než ty?“

„Pořád ji budete obhajovat, že?“ pohodila hlavou Lily. „Vaší svatá Karolína, ta, která vždy dělá vše dobře.“

„Karolína není bezchybná,“ opáčil Remus. „Je to jen člověk, stejně jako my všichni. A chybovat je lidské. Nemůžeš ji obviňovat z toho, že se jí někdy něco nepodařilo.“

„Hlavně že ona nás obviňuje z toho, že jsem lehkovážní a pak se sama nechá unést!“ prskla Lil.

„Dost!“ zarazila ji Belatrix a otočila se k ostatním Smrtijedům. „Zajměte je, ale ať zůstanou živí. Jinak si to vypijete,“ zasyčela na ně.

Ginny a Remus se na sebe jen rychle podívali a v další chvíli se dali na útěk. Kolem nich v tu ránu začaly létat všelijaké kletby. Ale ač se to zdálo nemožné, ani jedna je netrefila. A jakmile se ti dva dostali mezi první stromy, na nic už nečekali a proměnili se do svých zvěromágských podob. Ginn, která byla v podobě lasice moc malá, rychle vyskočila vlkovi na záda, kde se pevně uchytila v jeho srsti a Remus se pak vydal zběsilým během pryč od Smrtijedů.

„Máme je pronásledovat?“ zeptal se jeden Smrtijed Lestrangeové.

„Ne, Rabastane. Počkáme si na ně jinde,“ ušklíbla se Bella a v očích jí zlomyslně zajiskřilo.

 

**

 

Karolína, Sirius a James jen němě hleděli na nově příchozí, kteří se objevili u vchodu do jeskyně. Nemohli pochopit, jak se jim podařilo je najít. Byli přece docela daleko od ústí chodby, která vedla ven z hradu. A byli ji jisti tím, že je nikdo nesledoval.

„Copak, překvapení?“ ušklíbl se samotný lord Voldemort a společně se svými věrnými přistoupil blíže ke trojici.

Ta už mezitím vyskočila na nohy a James dokonce vytáhl hůlku. Úplně zapomněl na to, že ještě před chvílí byla jeho největším problémem Lily. Nyní jim šlo o život a to úplně zaměstnalo jeho mysl.

„Jak jsi nás tady našel?“ zeptala se Karolína beze strachu. Za ty dny, co trávila na Zmijozelově hradě, si na Voldemorta zvykla.

„Tohle je můj ostrov. Myslíš si snad, že nemám přehled o tom, co se tu děje?“

Karolína jen polkla a se strachem v očích pohlédla na Siriuse, který byl stejně zneklidněný jako ona. Oba mysleli na Remuse a Ginny. Nikdy se neměli rozdělovat. Jen zhoršili situaci. V pěti měli šanci se ubránit, ale rozdělení neměli šanci.

Myslíš, že je našli?“ zeptala se Karolína Siriuse pomocí telepatie.

Snad ne. Jestli byli opatrní,“ odpověděl stejně Black.

Snad máš pravdu,“ skousla si ret.

„Co to vy dva vyvádíte?“ všiml si jejich počínání Voldemort.

„Nic co by tě mělo zajímat,“ odsekl Sirius.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zahřměl Pán zla a bez varování na něj vyslal Crucio.

Než však kouzlo stačilo zasáhnout svůj cíl, dívka se bezhlavě vrhla do dráhy paprsku a nechala kletbu, aby do ní narazila. Voldemort jen vztekle zavil. Moc dobře věděl, že Karolína už přišla na způsob, jak tomuto kouzlu vzdorovat, a že už nemělo smysl ho na ni posílat. To však nevěděl Sirius, který se starostlivě vrhnul ke své milované.

„Nic mi není,“ odvětila Karolína klidně.

„Ale jak…“

„Řeknu ti to pak,“ a otočila se zase na Pána zla. „Nech nás odsud odejít, Tome. Když to neuděláš, tak odejdeme tak i tak. Největší ztráty z toho však budeš mít ty.“

„Jsme v přesile,“ neztrácel Voldemort svoji jistotu. „Navíc..Myslíš si, že mě porazíš?“

„Vím to,“ odvětila sebevědomě dívka.

Nevšímala si překvapeného pohledu, který na ni vrhnul nejenom James a Sirius, ale také někteří Smrtijedi.

„nemáš sebemenší šanci na to, abys mě porazila,“ rozesmál se Voldemort.

Karolína se jen vědomě usmála a otočila se na své přátele: „Dejte mi ruce,“ požádala je potichu.

„Proč?“ nechápal James.

„Za tu dobu, co jsem tu byla, jsem se naučila jedno. A to, že v jednotě je síla. Už chápu, proč Aiedail nám říkala, že společně máme šanci.“

„Co to tam řešíte?“ všiml si Voldemort. „Běžte od sebe!“

„Zavřete oči a myslete na energii, která vámi proudí. O ostatní už se postarám já,“ nabádala je Karolína a naštvaného Voldemorta si nevšímala.

„Zaútočte!“ rozkázal Pán všeho zla a v další chvíli Smrtijedi začali metat na trojici jednu kletbu za druhou. Voldemort se jen spokojeně díval na to, jak se na ty tři řítí tolik kleteb, ale jeho úsměv pohasl ve chvíli, kdy všechna kouzla narazila do obrovského štítu, který se rozprostřel kolem nebelvírských.

„Co to..“ vydal se zebe Voldemort.

Karolína, která jako jediná z trojice měla otevřené oči a štít vyvolala, se jen usmála. Pak začala sama kouzlit. Jeskyni najednou začala zaplavovat voda z blízkého moře. zastavila se jen kousek před dívkou, jakoby tam byly nějaká neviditelná zeď, která jí bránila, aby pokračovala dál. Smrtijedi začali zmateně vybíhat ven z jeskyně, aby se neutopili, protože voda stále stoupala. Dokonce i Voldemort vyklidil pole. Nikdo z nich se nechtěl utopit. Jakmile byli z jeskyně pryč. Voda se vyvalila ven, kde vytryskla jako obrovský gejzír a smetla několik nešťastníků, kteří se při útěku vydali na špatnou stranu. Pak se vrátila zpět do moře, kam patřila.

V další chvíli se Karolína sesunula na zem, zatímco James a Sirius dál stáli pevně na kamenném povrchu. Otevřeli však oči, když postřehli, že dívka už mezi nimi nestojí.

„Karčo!“ vyhrkl vyděšeně Sirius.

„Jsem v pořádku,“ zamumlala dívka znaveně. „Jen jsem to trochu přehnala.“

„Cos vlastně dělala?“ zajímalo Jamese, který se cítil unavenější než předtím.

„Částečně jsem využila vaši energii,“ přiznala Karolína. „Mohla jsem tak déle a ve větším množství pracovat s vodou. Je sice jednodušší ji odněkud vzít než ji vyčarovat z ničeho, ale bylo jí ohromné množství. Zaplavila téměř celou jeskyni a pak ten gejzír,“ zavřela oči a zhluboka oddechovala. „Ale vyšlo to, všechny je to mělo někam odplavit. Jen teď musíme rychle zmizet a najít ty dva.“

„Jsi moc unavená na to, abys mohla někam jít,“ protestoval Sirius.

„Tak mě poneseš, jiná možnost není,“ odvětila dívka slabým hlasem a přeměnila se v malé koťátko, které zůstalo ležet na zemi.

Black se jen s obavami podíval na Jamese, než vzal kočku do ruky a společně se svým přítelem vyšel ven z jeskyně. Kousek od nich zaslechl něčí křik. Zdálo se mu, že ty vycházelo z moře, ale byla taková tma, že nic neviděl. Jen si všiml, že za tu dobu, co seděli v jeskyni, stačilo napadat několik centimetrů sněhu.

„Musíme do lesa,“ nabádal ho James. „Tam budeme míň na očích. Navíc se můžeme přeměnit a..“

„Ale co s ní?“ pohlédl Sirius na kočku, která nyní musela být v bezvědomí.“

„Prostě ji nějak poneseš. Jinak nás zas chytí. A popravdě, ve dvou máme ještě menší šanci než ve třech. Musíme najít Remuse a Ginn.“

„Tím pádem ji poneseš ty,“ řekl Tichošlápek. „Já jsem tady ten, kdo umí stopovat.“

„A jak ji asi tak ponesu.“

„Dělej, přeměň se!“ rozkázal Sirius.

James se na něj jen zamračil, než se proměnil v majestátního jelena. Black se rozhlédl kolem, jestli někoho neuvidí, ale když ne, vyčaroval na jelenovi něco jako popruhy. Bylo vidět, že tohle se Dvanácterákovi vůbec nelíbí, ale neměl na vybranou. Teď šlo o přežití. Ani nevěděl, jak se Siirusovi podařilo přidělat mu kočku na záda, ale za chvíli již bylo hotovo a vedle něj stál velký černý pes.

Ten se během chvíle rozběhl do lesa a jelen ho následoval. Jestli si byl něčím jistý, tak tím, že Sirius ty dva najde. Tomuhle jeho instinktu věřil. Už kolikrát se mu podařilo najít Remuse, když se jim ztratil v Zapovězeném lese. S novým elánem se tedy rozeběhl dál do lesa a doufal, že tato noc dopadne dobře.

 

**

 

Remus s Ginny na zádech se bezhlavě hnal lesem a snažil se dostat co nejdál on Lestrangeové a ostatních Smrtijedů. Uběhl asi dva kilometry, kdy se musel brodit i sněhem, když najednou zaslechl nějaký zvuk. I Ginn něco zavětřila, protože se na jeho zádech neklidně zavrtěla. Vlk se zastavil, aby se mohl zaposlouchat, ale malá lasice ho přiměla, aby pokračoval dál. Neměla z toho dobrý pocit.

Jen co popošli pár metrů, před nimi se objevilo pět Smrtijedů. Remus se bleskově otočil, aby se mohl vrátit, ale dalších pět Smrtijedů jim zastoupilo cestu. Nakonec se vlk vrhnul vpravo, když ho do boku zasáhla nějaká kletba a on se s kňučením svalil na bok. Ginn, která to absolutně nečekala, slétla z jeho hřbetu a přistála o několik metrů dál.

„Tak a máte po útěku,“ ozval se až příliš známý hlas.

Remus se i přes bolest postavil zpět na nohy a vlčíma očima hleděl do nádherných, smaragdových očí Lily Evansové, která stále jen dva metry od něj, stejně jako Belatrix Lestrangeová, jež jí stála po boku. Lupinovi v tu chvíli došlo, že Lily má asi u Voldemorta vysokou pozici, že ji Belatrix i toleruje.

„Snad si nemyslíš, že nám zase utečeš?“ rozesmála se Bella krákavým smíchem, když viděla, jak vlk zacouval dozadu. „Kdepak, vlčku, tentokrát to štěstí mít nebudeš.“

Stačilo jen jediné mávnutí rukou a kolem nebohého Remuse se objevila železná klec, která mu zamezila v pohybu. Dokonce ani proměnit se zpět do člověka nemohl. Jenom zoufale zavyl a marně se snažil dostat ven.

O kousek dál se to samé dělo i s Ginny, která se taktéž ocitla v kleci. Ta její byla o mnoho menší než ta Remusova. Jeden Smrtijed ji vzal do ruky a přenesl k Belatrix, která této akci velela.

„Skvělé, Pán bude mít radost,“ ušklíbla se Bella a poručila, aby obě klece vzali a donesli do hradu.

Smrtijedi bez váhání splnili její rozkazy a pomocí kouzel zdvihli i vlčí klec a dali se do pohybu. Remus opět začal srdceryvně výt, ale Lily ho umlčela jediným mávnutím hůlky. Vyčítavě se na ni podíval, ale zdálo se, že si z toho rudovlasá dívka nic nedělá. Naopak vypadala, že má až škodolibou radost z toho, že je tak snadno chytli. Celá výprava se vydala z lesa pryč.

Když však popošli o kousek dál, ze tmy se najednou vynořily další tři postavy, které jim zamezily v dalším postupu. Bella a Lily na ně jen udiveně hleděli, ty tři tu rozhodně nečekali. Mysleli si, že se o ně postará sám Voldemort. Ale to se nastalo.

James se Siriusem se předtím vydali po stopě svých přátel a zdálo se jim, že je dohánějí. Jako velká zvířata měli v lese výhodu, nemuseli se brodit sněhem. Když pak zaslechli vlčí vytí, okamžitě jim došlo, že Remus a Ginn musejí být v nesnázích. Nemuseli umět zvířecí řeč, aby poznali, že to vytí je naplněno zoufalstvím a bezmocí. Bez zaváhání se vydali tím směrem a když viděli Smrtijedy, jak se zmocnili jejich přátel, o kousek je předběhli, aby je mohli překvapit. Když pak sundávali Karolínu z Jamesových zad, dívka se probrala a trvala na tom, že jim pomůže. A nedala si ty vymluvit.

A tak nyní stáli tváří v tvář svým nepřátelům a byli odhodláni vysvobodit svoje kamarády z jejich zajetí. Na Smrtijedech bylo vidět, že je tu nečekali. Využili tak momentu překvapení a zaútočili. Několik zmatených Smrtijedů se jim podařilo skolit, ale ostatní se rychle vzpamatovali a dali se s nimi do boje. James a Sirius byli plni sil, a tak jim nedělalo problémy vykrývat cizí kouzla a naopak i vysílat svá vlastní. Karolína se spokojila s tím, že kouzla jen odrážela. Na to, aby i kouzlila, neměla síly. Všem třem však zatrnulo, když se znenadání ozval Lilyin výkřik.

„Ještě jedno kouzlo a ona zemře!“

V jedné ruce držela nebohou lasici a druhou na ni mířila hůlkou. James i Sirius okamžitě přestali útočit, jen kolem sebe nechali vykouzlený štít, stejně jako Karolína.

„To bys neudělala,“ vypadlo z Karolíny. „Je to tvoje kamarádka, Lily. A je jedno, jestli stojíš na té nebo té straně. Rok života se nedá jen tak zahodit.“

„Ona moje kamarádka rozhodně není. Nikdo z vás.“

„Sama tomu nevěříš.“

„Chceš vidět, jak tomu věřím?“ ušklíbla se a hůlku zaryla do kožichu malého tvora.

„Lily,“ postoupila Karolína o kus dopředu. „Tohle nejsi ty. Nikdy by ses tak nezachovala, kdyby nebylo..“ pohlédla na Belatrix, „toho kouzla, které na tebe uvrhla.“

„Nikdy na mě žádné kouzlo neseslal,“ odvětila klidně dívka. „Možná se ti to nelíbí, Greenová, ale já se k vám nevrátím! Zato vy se přidáte k nám!“

„Nepřidáme.“

„Nemáte na vybranou,“ zapojila se Bella. „Buď zemřete nebo budete s námi.“

„A nebo odsud odejdeme a dál proti vám budeme bojovat,“ zavrčel James a nenávistně pohlédl na Belatrix.

„Nemáte šanci,“ stála si za svým Lestrangeová.

„Nemáme? Tak se koukej na nás nemohoucí,“ ušklíbl se Sirius.

Podruhé za ten den se ve na tomto ostrově objevilo obrovské tornádo. Tohle sahalo několik metrů vysoko. Smrtijedi okamžitě ustoupili o kus dál, aby se dostali z dosahu smrtonosného větru. V nestřežené chvíli se Jamesovi podařilo odemknout Remusovi klec a ten se bez zaváhání rozběhl ke svým přátelům. Karolínino bleskové přivolávací kouzlo vyrvalo Ginn ze spárů Lily, a tak se i ona dostala je svým přátelům. Už jako lidi se postavili po boku těch tří. V další chvíli je tornádo pohltilo před zraky Smrtijedů.

23.02.2008 19:54:55
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one