My world of fantasy...

79. KAPITOLA - ZÁCHRANNÁ MISE

Tak se zas hlásím do služby =D
Takže další kapitolka k MSM, sice s menším zpožděním, trošičku jsem se zasekla venku s kamarádkou a to pak ten čas utíká nějak rychle.Ani jsem se nenadála a bylo deset..=D Tak jen doufám, že se vám to bude líbit. =D
Takže už by to mělo být bez chyb, za což moc a moc děkuji Kattelin =D
 No nic, tak jen komentujte, jasně??
zatím pa
Kaitlin

***

„To snad není možné,“ vydechl Sirius.

On, Ginny a Remus jen vyjeveně hleděli na ostrov, který se před nimi zvedal z moře. Pořád nemohli uvěřit tomu, že se jim to opravdu podařilo a našli ten ostrov. V tomto moři bylo mnoho ostrovů a bouře je zažene zrovna k tomu nejméně pravděpodobnému. Všichni jasně cítili, že ostrov je silně spojen s magií. Ta zde byla téměř hmatatelná. I úplný laik by poznal, že se ve vzduchu vznáší něco podivného. Něco, co trojici přátel dávalo naději, že by dnešek nemusel skončit úplně špatně.

„Kam jste všichni…“ vypotácel se z kajuty děsně rozcuchaný James. Když ale uviděl, na co jeho kamarádi hledí, zůstal stát s otevřenými ústy. „Tak to mě teda podržte,“ vypadlo z něj po chvíli. „Našli jsme to.“

„Ty už jsi vzhůru?“ všiml si chytře Sirius.

„Ne, jsem ještě dole a spím,“ ušklíbl se James. „Ty jsi vážně ztracený případ, Tichošlápku.“

„To tvrdíš už roky, brácho,“ oplatil mu úšklebek Black. „Počkat,“ zarazil se při pohledu na něj. „Jak to, že už vypadáme normálně?“ všiml si.

„To kouzlo muselo vyprchat,“ vydechla Ginny.

„Nebo ho něco zrušilo,“ promluvil rozvážně Remus. „Na tom ostrově je něco divného. Vypadá, jako by byl magií stvořen.“

„Nepřeháněj,“ nesouhlasil s tím Sirius. „Nikdo nemá takovou moc, aby dokázal vyzdvihnout z moře ostrov. To je nesmysl.“

„Stejně je to divný,“ stál si za svým Remus.

„Co uděláme teď?“ změnila téma Ginny. „Nemůžeme tu jen tak stát a koukat na to.“

„Já bych navrhoval jít na břeh a najít ten zatracený hrad,“ vyřkl svůj návrh James.

„Souhlasím s Dvanácterákem,“ přidal se i Sirius. „Stejně nám nic jiného nezbývá.“

„Na to, že jste ještě před chvílí plavali ve vodě, vypadáte docela živě,“ podotkla dívka. „Málem jste se utopili a teď…“

„No tak, Ginn, nech si to kázání a pojď. Čím dřív vyrazíme, tím rychleji to budeme mít odbyté. A krom toho, nerad bych tu zůstal do tmy,“ usmál se Sirius. Zřejmě doufal v to, že Karolínu uvidí co nejdříve. A že ji odtamtud také brzo dostanou.

Ginny už jen přikývla. Věděla, že nesmějí ztrácet čas. Na to se moc brzy stmívalo a navíc se museli do večera dostat zpět do Bradavic, aby se po nich nikdo nesháněl. Opět nastartovali loď a popojeli více ke břehu. Nikomu z nich se do vody nechtělo. Zjistili však, že ostré skály trčící z vody jim zabraňují přistát u ostrova. Po chvíli se rozhodli, že zkusí objet ostrov a najít tak místo, kde by mohli bezpečně ukotvit loď. Po půl hodině marného hledání konečně objevili místo, kde bylo skal přece jen méně a kde mohli přistát jen pár metrů od břehu. Na ten je dostal až Sirius, který je tam dopravil pomocí vzduchu. Připadalo jim to jako lepší řešení než lézt do ledové vody. Potom by živel stejně museli použít, aby si vysušili oblečení. Takhle si jen ušetřili čas a možná i zdraví.

Jakmile bezpečně stanuli na břehu, objevila se před nimi další překážka. Až nyní si uvědomili, že budou muset projít skrze les, aby se dostali někam dál. Nikomu z nich se tato představa moc nezamlouvala. I v jasném denním světle byl les nezvykle tmavý. Vyzařovalo z něj cosi nedobrého, cosi zlého. S obavami v očích se na sebe podívali, jako by se mlčky domlouvali co dál. V tu chvíli se ani jeden z nich neodvážil promluvit.

Chvíli se domlouvali očima, pak James jen rázně přikývl a najednou tam místo něj stál statný jelen, který bez bázně hleděl na les před sebou. Ostatní ho během okamžiku napodobili a místo tří lidí tam stál obrovský černý pes, huňatý hnědý vlk a malá lasice. Ta se rychle vydrápala jelenovi, který byl ze všech největší, na záda a usadila se tam tak, aby nespadla, až se dá obrovské zvíře do běhu. Moc dobře věděla, že by je jinak zdržovala, její malé tlapičky by nestačili tempu zbylých zvířat. Pochybovala o tom, že Dvanácterák vůbec zaznamenal její zanedbatelnou váhu. Mohutný jelen jen neklidně pohraboval kopytem, jako by se nemohl dočkat, až se pořádně proběhne. Stejně na tom byl i černý pes, který jen s kňučením obcházel kolem majestátného tvora. Jenom vlk byl klidný a vyčkávavě hleděl do lesa. Nakonec to byl on, kdo dal vše do pohybu. Jakmile udělal pár kroků, jelen i pes se okamžitě dali do pohybu a vběhli do lesa.

Náměsíčník je bez zaváhání následoval. Nyní začínal chápat, co se jeho kamarádům tak líbilo na jejich dřívějších úplňkových akcích. Bylo to něco úplně jiného, jen tak běžet lesem. Vůbec se to nedalo srovnávat s normálním během. Cítil se neuvěřitelně volný. Pak si ale všimnul, že jeho kamarádi jsou daleko před ním. Ani si toho nevšiml, ale jakmile se zamyslel, zpomalil. Bez sebemenší námahy Siriuse i Jamese dohnal a pak už s nimi běžel bok po boku. Možná to bylo jejich jediné štěstí, že toto umění ovládali. Žádná zvířata po nich tak nešla. Dokonce se zdálo, že tam ani žádná nežijí. Les byl až podivně pustý. Všude jen vysoké, štíhlé stromy, ale nic jiného.

Přestože se snažili běžet rovně a přímo za nosem, protože se domnívali, že hrad bude uprostřed ostrova, najednou se jim začínalo zdát, že se motají v kruhu. Zdálo se jim , že pořád narážejí na ta samá místa. Když už poněkolikáté běželi kolem velkého mechem obrostlého dubu, James už toho měl dost a zastavil se tam. I Sirius zůstal po boku statného jelena. Remus jen zneklidněně zakňučel. Vůbec se mu to tam nelíbilo. Snažil se své kamarády přimět k tomu, aby zas vyrazili, ale marně. Oba byli tvrdohlaví jak mezci a jen ze sebe něco neidentifikovatelného vydali a lehli si.

Ginny, která jako jediná rozuměla, co si říkají, se na Jamesově hřbetě zavrtěla. Nelíbilo se jí tu o nic víc než Remusovi. Po chvíli, kdy ti dva jen tak leželi, zaslechla nějaké další zvuky. Zpozorněla a zvedla hlavu, jako by vyhlížela někoho, kdo se k nim blíží. Remus, který jako jediný stál, si toho pohybu všiml a i on se začal rozhlížet kolem a zkoumat okolí. Nikoho však neviděl. Během minuty Ginn zjistila, odkud se ty podivné zvuky linuly. Stačilo jen vzhlédnout do koruny stromu. Po stříbřitých lankách se k nim spouštěly stovky pavouků. Nebyli větší než palec, ale dívka nepochybovala o tom, že v tomto počtu by pro ně mohli být nebezpeční. Bez jakéhokoliv upozornění se zahryzla Jamesovi do kůže, aby ho tak probrala ze spánku, do kterého mezitím upadl. Mohutný jelen v okamžiku stál na nohou, stejně jako pes, který se zase lekl jeho rychlého pohybu. Ani jeden nechápal, co se děje, ale když Ginn opět Dvanácteráka kousla, aby ho přiměla k pohybu, dovtípili se, že za tím asi bude něco víc. Popošli kousek od stromu a pak spatřili tu obrovskou spoustu pavouků, kteří už byli téměř na zemi. okamžitě se dali opět do běhu. Bezhlavě se hnali lesem a bylo jim úplně jedno kam běží. Hlavně aby byli dál od onoho stromu. Touha být od toho místa co nejdál je hnala v před a zřejmě i překonala kouzlo, které se nad lesem vztahovalo a lákalo všechny živé bytosti k obrovskému stromu, který byl osídlen stovkami masožravých pavouků.

Ani ne za půl hodiny stromy kolem nich začaly řídnout. Jen vzduch byl stále těžší a tmavší. Nyní již šli pomalu a obezřetně. Ginny dokonce slezla jelenovi ze hřbetu a šla po svých. Tomuto tempu stačila. Po chvíli les skončil a před nimi se konečně objevil legendární hrad, o kterém si většina kouzelníků a čarodějek myslela, že už dávno neexistuje. Nyní už jim byla zvířecí podoba na nic. Na volném prostranství by byli nápadní tak jako tak. Nemuseli se ani domlouvat. Jeden po druhém se přeměnili zpět do své lidské podoby a s posvátným výrazem hleděli na majestátní hrad, který se před nimi vypínal.

„Tohle jsem nečekal,“ vypadlo nakonec ze Siriuse.

„Já taky ne. Ten Zmijozel teda nebyl zrovna skromnej,“ podotkl James.

„Buďte tiše,“ napomenul je polohlasně Remus. „Co když nás někdo uslyší?“

„Tak budeme mít pořádnej průser,“ zamračil se James. „Ale jak se dostaneme dovnitř? hlavní bránounás asi nepustí.“

„Zahrajem si na horolezce,“ ušklíbl se Sirius.

„Nebo na rytíře zachraňujíce princeznu z nejvyšší věži, že?“ odvětila ironicky Ginny. „Taky možnost,“ připustil Tichošlápek.

„Něco vymyslet musíme,“ mudrcoval Remus. „Přece to musí mít nějakej další vchod. Přece pokaždé neotevírají bránu, když jde někdo dovnitř.“

„Asi tam bude nějaké místo, kam se dá přemisťovat. Což nám je na celkem na nic,když nevíme která je to místnost. A pomocí toho našeho způsobu přemisťování to nepůjde, Voldemort si to určitě očaroval tak, aby to nešlo,“ mračil se Sirius.

„Hajzl,“ odfrkl si James.

„Co oknem?“ napadlo po chvíli mlčení Siriuse.

„Pokud se tam vydrápeš,“ pokrčil Remus rameny. Nejnižší okna byla pět metrů nad zemí.

„Nevydrápu, ale vyhoupnu,“ ušklíbl se Black. „Jde o to, aby nás neviděli jak tam jdeme. Je nás moc.“

„Já se přeměním a někdo mě ponesete,“ organizovala to Ginny.

„Já už ne. Ne po tom, cos mě dvakrát kousla,“ promnul si krk.

„Ty se zneviditelníš. A vy dva to budete muset nějak zvládnout. Jinak to asi nepůjde.“

„Ve dvou už to bude lepší,“ přikývl Remus.

„Když se dostaneme až pod nějaké okno, dokážu vás dostat nahoru. Nejdřív asi Jamese, aby nám řekl, jestli je čistej vzduch a..“

„Chápem, neboj,“ ušklíbl se James. „Prostě jsem pokusnej králík.“

„Tak nějak,“ souhlasil Sirius. „Jdeme teda na to?“

Ostatní jen přikývli. James v tu ránu zmizel a Ginny se změnila v malou lasičku, kterou vzal Remus do náruče. Potom se Siriusem opustili bezpečí lesa a vydali se na volné prostranství. Slyšeli, jak vedle nich jde i James, ale nebyli si úplně jistí, kde přesně je. bez jakýchkoliv problémů se dostali až pod okna a zastavili se tam. Sirius pak začal ovládat vzduch a pomalu začal zvedat neviditelného Jamese. spíše jen tušil, kde jeho kamarád je, ale i tak se snažil. Pak ze shora vyšel tlumený výkřik. Black se jen ušklíbl, došlo mu, že jeho James asi narazil do okenní římsy, která poněkud vyčnívala.

„A co mám asi dělat, když tě nevidím,“ zamumlal si pro sebe.

Remus vedle něj se ušklíbl, ale jinak nic neříkal. Sirius se mezitím pokusil nasměrovat Jamese na správné místo. Díky jeho výkřiku přibližně tušil, kde se nachází. Během chvíle už viděli, jak se otevírá okno a Tichošlápek ucítil, že už nemá ve vzduchu koho držet. Potter musel vlézt dovnitř. Po necelé minutě vykoukla z okna Jamesova rozcuchaná hlava a pokývala jim, že je vzduch čistý. Pak zase zmizela.

„Připravenej?“ otočil se Sirius na Remuse.

„Jako nikdy v životě,“ odvětil Lupin s úšklebkem.

„Tak teda,“ začal Tichošlápek. Větu už nedokončil, místo toho rychle ovládl vzduch a pomocí nějž začal zvedat Remuse nahoru k otevřenému oknu. Tentokrát to bylo podstatně lehčí než předtím, tentokrát aspoň viděl toho, koho zvedal. Během okamžiku už Remus vlézal do okna, v jedné ruce stále držící lasici Ginny. Když už byl i Remus vevnitř, Sirius se naposledy rozhlédl kolem sebe. nikde nikdo. Zřejmě si jich zatím nevšimli. Zhluboka se nadechl a pak začal pomalu zvedat sebe. tohle bylo mnohem těžší než zvedat někoho jiného. musel se soustředit na víc věcí najednou. Na ovládání vzduchu a zároveň na to, jak je vysoko a tak. Věděl, že kdyby jen na chvíli polevil ve svém soustředí, letěl by bezhlavě dolů.

To se naštěstí nestalo, a tak po nějaké chvíli lezl oknem do hradu a hledal své přátele. Nikde je však neviděl. U Jamese to nebylo nic divného, ten byl teď neviditelný, ale u Remuse se tomu divil.

„Tichošlápku,“ ozvalo se najednou vedle něj.

„Já tě přetrhnu,“ vydechl Sirius. „Víš, jak jsem se lekl?“

„To byl účel,“ uchechtl se Jamesův hlas. „Rem je kousek odtud. Tady by to bylo moc nápadné.“

„Teď už asi moc nenápadní nebudeme,“ zamračil se Sirius. „Hlavně musíme najít Karolínu. A je mi jedno, jestli přitom budu muset zneškodnit sto Smrtijedů. Když už jsme tak daleko…“

„Chtěl bych tu potkat Crabbea nebo Goyla,“ zasmál se Dvanácterák. „Po těch dvou tupcích se mi docela i stýská.“

„Jen ať nepotkáme Voldyho,“ zamračil se Tichošlápek. „A asi bysme měli vyrazit, ať na nás Remus zbytečně nečeká. A navíc se bojím, že budeme muset prohledat celý hrad.“

„S tím počítám. Tak ale pojď už.“

„A kam? Nezapomeň na to, že tě nevidím.“

„Jdi rovně a pak zahni doleva,“ navigoval ho James.

Hned v další chodbě Sirius narazil na Remuse a Ginny, jak postávají v jednom výklenku, aby nebyli až tak na očích. Když zahlédli Blacka, bylo vidět, že se jim docela ulevilo. Bez jediného slova všichni vyrazili chodbou dál. vůbec netušili, kam by asi tak mohli jít. Zarazili se až na dalším rozcestí. Nevěděli, jestli rovně, doleva a nebo doprava.

„Kam teď?“ zeptal se stále neviditelný James.

„Teď babo raď,“ odvětil Remus.

„Ginny?“ začal zas Potter.

„No?“

„Raď!“

„Cože?“

„No Remus řekl:,, Teď babo raď.“ Tak se ptám tebe.“

„Nechte toho,“ zarazil je Sirius. „Ještě nás někdo uslyší.“

„Siriusi,“ otočila se na něj Ginny. „Nezkoušel jsi Karču najít podle toho vašeho spojení?“

„Úplně jsem na to zapomněl,“ ztuhl Tichošlápek. Pak jen zavřel oči a vypadalo to, že se na něco usilovně soustředí. Po nekonečné době je zase otevřel.

„Tak co?“

„Je o dvě patra výš.“

„Takže musíme najít schodiště po kterém bychom se dostali nahoru,“ pokýval hlavou Remus.

„Ale to pořád neřeší to, že nevíme, která cesta je ta pravá,“ bručel James.

„Půjdeme rovně,“ rozhodl Sirius. „Stejně musíme tím směrem.“

S tímto se opět mlčky vypravili dál. minuli ještě několik rozcestí, ale stále pokračovali rovně, jak jim prve řekl Sirius. Hrad už jim pomalu přestával připadat nebezpečný, ale stále neztráceli obezřetnost.

„Zastav!“ vyhrkl najednou Black.

Ginny, která šla jako první, se okamžitě zarazila na místě a nechápavě se zahleděla na Siriuse.

„V té další chodbě někdo je.“

„Jak to…“

„Telepatie. Cítím někoho navíc,“ zamumlal Sirius. „A je jich tam víc.“

„Jamesi, jdi se tam podívat,“ vyslal Remus svého kamaráda na výzvědy.

Podle vzdalujících kroků poznali, že James opravdu uposlechl a vydal se podívat se, co se ve vedlejší chodbě děje. Když se ale nevracel, Sirius už začínal pomalu panikařit, jestli se mu něco nestalo. Chtěl se už vydat za ním, ale zastavil ho Remus. Potter se vrátil teprve po deseti minutách.

„Je tam asi deset Smrtijedů. Stojí tam v kroužku a o něčem se docela hlasitě baví. O nějakých nováčcích nebo tak něco.“

„Můžeme kolem nich projít?“

„Těžko. Stojí moc blízko naší chodby.“

„Takže to budeme muset obejít?“

„To si nemyslím,“ ušklíbl se James. Na okamžik se zviditelnil a cosi začal vytahávat z kapsy.

„Tys to vzal s sebou?“ vykulil na něj oči Sirius.

„Myslel jsem, že by se to mohlo hodit,“ zazubil se a podal mu neviditelný plášť. „Když se Ginny promění, tak dva se pod něj docela dobře vejdete.“

„Výjimečně jsi měl dobrý nápad, Dvanácteráku,“ poplácal ho po rameni Tichošlápek a vzal si od něj plášť. „jen je blbý, že se pod tím blbě pohybuje.“

„Jo, máš umět to co já.“

„Beze mě by jsi stál ještě pod hradem,“ zašklebil se na něj Sirius a přehodil přes sebe a vedle stojícího Remus plášť. Ginn už byla dávno přeměněná.

Takto vybaveni se pomalým krokem vydali dál. během okamžiku došli na rozcestí a viděli, že James měl pravdu. Asi deset metrů od nich stálo kolem deseti Smrtijedů, kteří se o něčem docela živě bavili. Nikdo si je pořádně ani neprohlédl, všichni chtěli být už co nejdál od nich. Jen Ginny měla čas na to, aby se na ně víc koukla. Skoro nikoho z nich nepoznávala, ale přeci jen tam zahlédla i známější tváře. Věděla, že už je někdy potkala na bojišti, ale nedokázala si k nim přiřadit žádné jméno.

Jakmile minuli rozcestí, shodili ze sebe plášť a rychle se vydali dál. po další půlhodině, kdy jen bloudili hradem, se na ně konečně usmálo štěstí a oni našli schodiště. Bez rozmyšlení se na něj vrhli a vystoupali o dvě patra výše. Cítili, že jsou stále blíže k tomu, aby odsud Karolínu dostali. Sirius už skoro nedočkavostí běžel, ale Remus byl naštěstí tak pohotový, že ho včas zadržel. Věděl, že by teď Tichošlápek mohl udělat nějakou blbost, které by pak litoval.

„Tady bysme měli být víc ostražití,“ šeptal. „Jestli ji nějak hlídají..“

Hned v další chodbě zjistili, že měl Remus pravdu. U jakýchsi dveří tam stáli dva Smrtijedi a polohlasně si něco vyprávěli. Sirius se jen obezřetně zastavil a opět se snažil najít Karolínu. S překvapením zjistil, že by měla být právě za těmi dveřmi, které hlídali ti Smrtijedi.

„Je tam,“ vydechl. „Za těmi dveřmi.“

„Takže ty dva budeme muset omráčit nebo tak nějak,“ pokýval hlavou James.

Pak pohlédl na konec chodby, kde ti dva stáli. Nevěděl, co jsou ti Smrtijedi zač. byli moc vzdáleni na to, aby na ně viděli a navíc měli na hlavě kápě, což bylo samo o sobě docela zarážející.

„Půjdem zase pod pláštěm, ne?“ zamumlala Ginny.

„Jak jinak,“ odvětil Remus.

„Ne, tentokrát ne,“ zamítl tento návrh Sirius.

„Siriusi, co teda chceš dělat?“

„Jednoduše tam jít a omráčit je.“

„To je pěkná hovadina,“ zamračil se Remus. „Pod pláštěm to bude bezpečnější. Dostaneme se tak do bezpečné vzdálenosti. Pak si je klidně omrač.“

„Fajn,“ povzdechl si Tichošlápek.

S tímto opět zalezl pod neviditelný plášť a opět se vydali na cestu. Postupovali však děsně pomalu. Nechtěli se prozradit dřív, než budou v dostatečné vzdálenosti. Teprve deset metrů před dveřmi usoudili, že už by mohli začít jednat. Než však stačili cokoliv udělat, Smrtijedi se na ně otočili, jako by o nich celou dobu věděli.

„Tak jste přece jen nakonec přišli,“ promluvila jakási žena. „Už jsme ani nedoufali. Mysleli jsme, že jste chcípli v lese.“

„Taky tě rád vidím, Belatrix,“ shodil ze sebe Sirius plášť a zůstal stát tváří v tvář své sestřenici.

Ginny i Remus po hned stanuli po boku, aby ho podpořili. Jen James zůstal dál neviditelný.

„Ale copak, dneska jste jen tři?“ posmívala se. „Kdepak jste nechali Pottera?“

„Je tu s nimi,“ promluvil druhý Smrtijed. Nebo spíše Smrtijedka.

V Siriusovi a ostatních zatrnulo. Poznali ten hlas. Poznali hlas dívky, která jim byla po dlouhou dobu kamarádkou.

„Lily?“ vydechla překvapeně Ginny.

„Copak, Brownová, nečekala jsi mě tady?“ sňala si Evansová kápi a pohrdlivě se na svou někdejší kamarádku podívala.

„Nečekala jsem, že klesneš až tak hluboko,“ odvětila Ginn. „Mělo mi dojít, že když se paktuješ se Smrtijedy, tak se k nim i přidáš. Ale neřekla bych to do tebe. Tohle přeci nejseš ty, Lily,“ zazoufala.

„Tak to mě neznáš,“ ušklíbla se Smrtijedka a bez varování na ni vyslala nějaké kouzlo.

Ginny se mu na poslední chvíli vyhnula, ale byla pořádně vyvedena z míry. Nečekala, že by na ni Lily mohla zaútočit.

„Myslím, že je na čase s nimi skoncovat,“ promluvila Belatrix. „Pán bude netrpělivý, když mu je nepřivedeme.“

„Bello, je nás přesila. Myslíš si, že nás porazíte?“

„Ale my nejsme jen dvě,“ rozesmála se žena.

V tu chvíli se k nim z postranních chodeb nahrnulo dalších deset Smrtijedů a obklíčili je. Ginny s Remusem okamžitě vytáhli hůlky a byli připraveni bojovat a vyhrát. Stejně jako Sirius. Ten hůlku nevytáhl, ani ji s sebou neměl. Nepotřeboval ji.

„Nemáte šanci,“ pošklebovala se jim Bella. „Na ně!“ rozkázala.

V ten okamžik se na chodbě Zmijozelova hradu strhla bitka. Každý proti sobě měl minimálně čtyři Smrtijedy, ale to jim nebránilo v tom, aby se nesnažili jejich útoky odrazit. Sirius samozřejmě schytal Belatrix, která si s ním hrála jako kočka s myší. Zde v hradě sice nemohla používat svoji živlovou magii, jako nositelka Země měla smůlu, ale to ji nebránilo vysílat na svého bratrance všemožná kouzla z černé magie, kterým se musel Black vyhýbat, protože kromě Belly proti němu stáli další tři Smrtijedi.

O kousek dál se Ginn statečně bránila několika Smrtijedům v čele s Lily. Ta se zřejmě za velmi krátkou dobu stala docela důležitou postavou zde na hradě. Voldemort si zřejmě cenil jejích schopností a bral ji jako jednu z těch nejlepších. Ginn poněkud činilo problémy proti své kamarádce bojovat, ale Lily s tím neměla sebemenší problém.

Snad nejlehčí úlohu měl Remus. ten schytal jen obyčejné Smrtijedy a neměl sebemenší problém s tím, že by musel bojovat proti někomu, ke komu má citovou vazbu.

V tom všem zmatku se James dostal až ke dveřím, které už Smrtijedi nehlídali. Tím, že byl neviditelný, měl pořádnou výhodu. Rychle vytáhl hůlku a zkusil na dveře obyčejné odemykací zaklínadlo. Jak předpokládal, nestačilo to. Vyzkoušel tedy ještě několik dalších kouzel, ale nebylo mu to nic platné. Až po chvíli si vzpomněl na jedno kouzlo, které ho před nějakou dobou naučila samotná Karolína a které mělo odemknout každé dveře. Bez váhání ho použil a opravdu. Zámek cvakl a dveře se pomalu otevřely. James urychleně vklouzl dovnitř, zviditelnil se, ale dal si pozor na to, aby se dveře zase nezavřely.

„Karolíno!“ zvolal, když uviděl hnědovlasou dívku, jak stojí u okna a hledí ven.

„Jamesi!“ vykřikla, když ho spatřila a vrhla se mu kolem krku. „Co tu děláš?“

„Zachraňujeme tě,“ usmál se, když ho pustila. „Jen máme menší problémy.“

„Smrtijedi?“ došlo Karolíně.

„Jen menší přesila.“

„Tak to abychom šli těm nafoukaným panákům ukázat, kdo jsme, ne?“ usmála se dívka a hrnula se ven ze dveří.

V mžiku sekundy už stála venku na chodbě. Rychlým pohledem přejela všechny kolem a zhodnotila situaci. Opravdu byla Smrtijedů přesila, ale dívka jasně poznala, že tihle nepatří zrovna k těm nejlepším. Za tu dobu, co zde byla, už stačila zjistit, který Smrtijed za něco stojí a který ne. bez zaváhání vyslala na jednoho Smrtijeda omračovací kouzlo. Teprve nyní si přívrženci Pána zla všimli, že se dívka dostala z jejich zajetí.

„Potter!“ vykřikla Belatrix, když pochopila, co se děje. „Jak to, že jste nikdo nestál u těch dveří!“ začala vřískat na ostatní Smrtijedy.

„Šetři dechem, Belatrix,“ zarazila ji Karolína.

„Stejně se odsud nedostanete,“ odvětila pohrdlivě. „Stále je nás přesila.“

„Jen se podívej, co tu máš za břídily. Taky ti Voldemort mohl poskytnout lepší. A ne tyhle budižkničemu.“

Lestrangeová se na ni jen zuřivě podívala, a pak se znova strhla bitva. Tentokrát už nikdo nikoho nešetřil. Všech pět kamarádů se bilo ze všech sil, zoufale se chtěli dostat z tohoto místa. Ale moc se jim nedařilo. S Karolíniným příchodem sice získali ceněnou posilu, ale někteří už byli docela unaveni. A Smrtijedů bylo stále dvakrát více než jich.

Karolína, která z nich měla nejvíce energie, protože několik posledních dní byla jen zavřená na pokoji, se nakonec rozhodla k radikálnímu kroku.

„Jamesi,“ křikla na Pottera, který byl nejblíže. „Kryj mě!“

S tímto se schovala za jeho záda a natáhla ruce ke stropu. Najednou jí z nich vytryskl proud vody a zůstal viset jako hrozba nad všemi Smrtijedy. Boj najednou ustal a všichni se podívali nahoru. Ginny, Remus a Sirius okamžitě pochopili, co má dívka v plánu a rychle se vzdálili pryč. Smrtijedům to došlo chvíli po nich, ale už to nestihli. Mračno vody se sneslo přímo na ně, takže všichni byli úplně mokří. Hned se však probrali a chtěli pokračovat dál v boji, ale chodbou se v tu ránu prohnal neuvěřitelně ledový vítr a místo Smrtijedů tam stálo už jen několik ledových soch.

„Vy jste je zabili?“ vypadlo z Ginny.

„Ne, za chvíli rozmrznou a budou zas v pořádku,“ zavrtěla hlavou Karolína a usmála se na Siriuse, se kterým právě provedla tento zákrok. „Ráda vás všechny vidím. Už jsem myslela, že tu ztvrdnu na pořád.“

„Přece bysme tě tu s nimi nenechali,“ přistoupil k ní Tichošlápek a přivítal se s ní polibkem. „Stýskalo se mi.“

„A myslíš, že mě ne?“

James při jejich slovech smutně odvrátil hlavu a pohlédl na dívku, která nyní byla sochou. Nechápal, jak se Lily mohla tak změnit. Jak se k nim mohla přidat. Karolína si jeho pohledu všimla a smutně se usmála. Věděla o tom, že se Lily a Eileen přidaly k Voldemortovi. Zjistila to předchozího dne večer, když se z ní snažil Voldemort získat nějaké informace. Přesto jí na tom něco nehrálo a byla plně rozhodnuta tomu přijít na kloub.

„Musíme vyrazit,“ přerušil je Remus.

„Máš pravdu,“ přikývla Karolína. „Jak jste se sem dostali?“

„Oknem.“

„Tak to už asi nepůjde. Jeden z těch Smrtijedů utekl a určitě o nás už řekl Voldemortovi. Budeme muset jít jednou t těch postranních chodeb, které z hradu vedou.“

„Ty víš, kde jsou?“

„Smrtijedi jsou průhlední jako sklo. Kromě Voldemorta a Belly nejsou imunní vůči mé telepatii,“ mrkla na ně. „Dozvíš se tu docela dost věcí. Ale teď už pojďme,“ vydala se opačným směrem, než přišli. „Určitě budou předpokládat, že půjdeme hlavní bránou, tou jsem se už snažila utéct a vím kde je,“ pokračovala.

„Ty ses snažila utéct?“ divil se James.

„Myslíš si, že jsem tady jen seděla a nudila se? Chtěla jsem zdrhnout, když pro mě jednou přišel Malfoy, ale Belatrix mě zas chytla. Pak už pro mě chodila jen ona, protože tam byla jistota, že jí neuteču. Teda ne že bych se nepokusila, ale bylo to marný. Je zatraceně rychlá a pohotová.“

„Tak ale to jí nyní nebylo nic platné,“ usmál se potěšeně Sirius a vzal ji kolem pasu.

„To ne,“ usmála se šťastně Karolína. Pak se ale zarazila a v okamžiku zatáhla Siriuse i ostatní do jedné postranní chodby. „Malfoy,“ zasyčela, když viděla jejich udivené pohledy.

„Jak jsi to poznala?“ nechápal Sirius. „Ani já jsem je ještě..“

„Čím víc lidi znáš, tím rychleji je vycítíš,“ vysvětlila mu dívka.

„A o nás si věděla?“ nedalo Jamesovi. měl za to, že Karolínin údiv, že ho vidí, byl opravdový.

„Ne, ten pokoj byl úplně oddělen od zbytku hradu. Mohla jsem tam kouzlit, ale nikdy jsem se nemohla dostat ven,“ vysvětlila. „Pojďte tudy,“ vydala se znova na cestu.

Dalších deset minut šli mlčky a co nejrychleji. Karolína je vedla k jedné chodbě, o které se dozvěděla hned od několika Smrtijedů a doufala, že ji najde. Ale zatím se jí to nedařilo. Věděla, že to má být v tomto patře, ale nevěděla přesně kde. Nakonec ale našla to, co hledala, ale i to, co nehledala.

„Do háje,“ zaklela, když vyšli z jedné chodby a proti nim stál tucet Smrtijedů v čele s Luciusem Malfoyem.

„Mysleli jsme, že budete mít namířeno sem,“ ušklíbl se blonďák.

„Že byste konečně začali myslet?“ neodpustil si James.

„Myslíš si, že nás porazíte?“ navázal na něj Sirius. „Je vás jen…“ spočítal si je, „dvanáct.“

„A vás pět.“

„Víš,“ začala Karolína, „jak vypadá vodní vír?“

„A nebo větrný?“ usmál se Sirius.

„Zaútočte na ně!“ vřískl Malfoy, když mu došlo, co ti dva mají v plánu.

Smrtijedi na nic nečekali a vyslali na ně tucet kleteb a za nimi hned další. pětice přátel se jen tak tak snažila bránit. Remus, James a Ginny stáli v první linii, aby dali Siriusovi a Karolíně možnost k tomu, aby je dostali. Ti už se chystali na to, že vyšlou svoje kouzla, ale v tom Karolínu zasáhla do boku nějaká kletba a odhodila ji až na nedalekou zeď, po které se svezla a zůstala tam bezvládně ležet. Z boku jí proudem tekla krev. když to Sirius viděl, v první chvíli se k ní chtěl vrhnout, ale když viděl, že se tam rozeběhla Ginny, otočil se zas na Smrtijedy a nenávistně na ně pohlédl. Z rukou mu vyrazil ne větrný vír, ale rovnou obrosvké tornádo. Nedalo se to srovnávat s těmi tornádky, které vyčarovával dříve. Tohle bylo vykouzlené v ohromném vzteku a bylo prakticky neovladatelné. Okamžitě začalo do svého středu stahovat všechno kolem sebe. Remus s Jamesem na sebe zděšeně pohlédli a rychle se vzdálili co nejdál. Popadli Ginny, které už se podařilo zastavit Karolíně krvácení. James vzal do náručí i Karolínu a bleskově utekli do dveří, za kterými měla být ona tajná chodba.

„Siriusi!“ vykřikl Dvanácterák, když se otočil a viděl, jak jeho kamarád stále stojí na tom samém místě, kde byl ještě před chvílí. „Poběž, nebo ti to něco udělá.“

Black až nyní poznal, že James má pravdu. Neměl nad tornádem sebemenší kontrolu. Navíc cítil, jak se pomalu začíná obracet k němu. Rychle vzal nohy na ramena a skočil do dveří, které mu Remus přidržoval otevřené. Jakmile byl v chodbě, zavřel za ním a dveře zapečetil kouzlem. Kdyby zůstali na chodbě jen o několik vteřin déle, mohlo být po nich. Toto tornádo bylo smrtonosné a stalo se osudné jednomu Smrtijedovi, který nestačil včas utéct. To už ale přátelé nevěděli.

„Jak je na tom?“ začal se Sirius starat o Karolínu, ale v další chvíli se sám sesunul podél zdi. Byl úplně vyčerpaný.

„Jen v bezvědomí,“ odpověděla Ginny. „Dělejte, musíme si pospíšit, než se o nás dozví sám Voldemort,“ popoháněla.

Všichni se zas vydali na cestu. Snažili se postupovat co nejrychleji, ale bylo to těžké. James stále nesl bezvědomou Karolínu a Remus přidržoval Siriuse, který sotva šel. Ginny všem musela svítit na cestu, protože celá chodba byla zahalena ve tmě. Po nějaké době, která všem přišla nekonečně dlouhá, se konečně dostali ven. Vylezli kdesi na pobřeží a zůstali jen němě zírat na moře, které se před nimi rozkládalo. Slunce právě zapadalo za obzor a kolem nich se tvořila stále větší tma.

„Musíme najít tu loď,“ mumlal Remus.

„Ta může být na druhé straně ostrova,“ obávala se Ginny.

„Ale jak se odsud chcete dostat?“ zoufal si James.

„Musíme co nejdál od toho východu. Pak se rozdělíme. Já s Ginny se proměníme a dojdeme pro naši loď a vy tu na nás počkáte.“

„Je to moc riskantní,“ promluvil poprvé Sirius. „CO když se vám něco stane?“

„Jinou možnost nemáme,“ povzdechla si Ginny.

Po čtvrthodině, kdy se dostali dostatečně daleko od východu z chodby se rozdělili. James, Sirius a Karolína, která byla stále v bezvědomí, zůstali ukryti v jakési pobřežní jeskyni a Remus s Ginny se vydali podél pobřeží pryč. Najít jejich loď, jejich jedinou záchranu.

16.02.2008 21:57:17
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one