My world of fantasy...

73. KAPITOLA - NEPŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ

Tak tu pro vás mám další kapitolku k MSM...Ale je v ní chyb jak máku, jsem moc líná na to, abych ji opravovala..Takže si nevšímejte malých písmen na začátku vět a tak--hlavně komentujte, ok?? Tak ať se vám to líbí..=D

***

Karolína znuděně ležela na posteli a hleděla do stropu. Byl to již druhý den, co byla u Voldemorta, ale od jeho poslední návštěvy se u ní nikdo neukázal. Jen nějaký skřítek jí tam donesl jídlo, ale to bylo asi tak všechno. Skoro to až vypadalo, že na ni Pán zla zapomněl. Nebo že už ho nezajímá. Z jedné strany za to byla dívka ráda, alespoň byla ušetřena ode všech cruciatů a podobných kouzel, ale z druhé strany z toho byla pořádně nervózní. Nevěděla, co ji čeká nebo co se připravuje. Nevěděla vůbec nic.

Ale byl zde i další důvod, proč litovala, že za ní nikdo nezašel. Celou dobu musela pořád a pořád myslet na své přátele a na to, jestli jsou v pořádku. Po tom, co se od ní Voldemort dozvěděl věci, které mu měly zůstat skryté, se o ostatní jen obávala. A hlavně o Lily a o Jamese. věděla, že po těchto dvou půjdou Smrtijedi nejvíc. O Siriuse se ani tak nebála, věděla, že se umí bránit a jen tak by se nenechal unést nebo zajmout. A kupodivu si nedělala starosti ani o Ginny. Vždy, když na ni pomyslela, si musela vzpomenout na to, jak minule bojovala jako lvice. Nezáviděla Smrtijedům, kteří se jí museli postavit do cesty. Dívka se chtěla mstít za to, co jí Voldemort a jeho poskoci udělali, a nebála se jim jakkoliv ublížit. Na rozdíl od ostatních již válku zažila a věděla, že s ní nikdo nebude mít slitování. A tak se chovala stejně. Ale jakmile si Karolína vzpomněla na Lily, zachmuřila se. nebyla si jistá, jestli by tato dívka byla schopna někomu ublížit. Brala ji jako takovou milou, citlivou dušičku…

Když na toto opět začala myslet, naštvaně pohodila hlavou. Nesměla o tom pořád uvažovat. Ničím tím nepomůže. Raději by měla myslet na to, jak se odsud dostane. Jak už zjistila, může zde kouzlit i provozovat magii svého živlu, ale bylo jí to na nic. Ať se snažila sebevíc, nemohla se odsud dostat. Došlo jí, že místnost je začarovaná proti přemístění a na zdech i oknech je umístěno jakési kouzlo, přes které se nemohla dostat. Ale stále nevzdávala naději a usilovně se snažila vymyslet něco, co by jí mohlo pomoci. Jednou ji dokonce napadlo, že prvního, kdo vejde do dveří, sejme nějakou pěknou kletbičkou a uteče, ale nebyla si jista, jestli by si tím nějak pomohla. Tušila, že by ji chytili hned v další chodbě. Kdyby se tak uměla zneviditelňovat jako to uměl James. Nebo znala nějaké takové kouzlo či měla neviditelný plášť.

Poté, co uplynula další půlhodina a ona stále ležela na posteli, se konečně rozhodla aspoň změnit svoji pozici. Vstala, přešla k oknu a pohleděla z něj ven. Viděla, že hrad ve kterém nyní pobývala, nebo si aspoň myslela, že je to hrad, stojí uprostřed nějakého lesa. Vůbec se jí to místo nezamlouvalo. Všechno tam bylo tak temné a nehostinné. Až se divila, že se Voldemort rovnou neusadil v nějaké poušti, kde všechno jen umírá. Avšak při tom pohledu si uvědomovala, že se již neúprosně blíží zima. Ve všem tom zmatku, všech těch událostech, na to zapomněla. Ale padající listy jí to víc než připomněly. V duchu vzpomínala na svoji první zimu v tomto světě. Na své první Vánoce. Tehdy nebyly moc šťastné, stále se jí stýskalo po rodině. Doufala, že tyto už budou veselejší. Ale jestli bude dlouho hnít na tomto místě, asi se jí její přání nesplní. Pochybovala, že Voldemort tyto svátky vůbec slaví. Nedokázala si ho představit, jak sedí pod stromečkem a rozbaluje dárky. Ta představa byla tak směšná.

Ovšem jakmile na to narazila, vzpomněla si na jejich minulý rozhovor. Od té doby už neviděla Pána zla jako nějakou bezcitnou zrůdu. Považovala ho za člověka jako každého jiného. Jen si toho musel v mládí mnoho vytrpět. Nedokázala si představit, jaký musel mít život. Kdyby žil s rodiči, určitě by to všechno dopadlo jinak. Necítil by tu nenávist k mudlům, nezabíjel by jen tak pro potěšení. Možná by z něj byl i hodný člověk. To Karolína nevěděla. Ale litovala ho. Jestli by někdo potřeboval trochu lásky, byl to on. Avšak také věděla, že na tohle je už příliš pozdě. Jeho už nic nemohlo změnit. On se nedokázal změnit. Moc dobře věděla, že minule ji jen tak nechal mluvit, ale nepovažoval její slova za důležitá. Vlastně pochybovala i o tom, jestli on považuje za důležitou ji. Sice to tvrdil, ale jeho slovům se nedalo věřit.

Z přemýšlení ji vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Karolína se polekaně otočila dozadu, nečekala, že sem zrovna teď někdo přijde. Ovšem ten, kdo vešel do místnosti, nebyl ten, koho dívka očekávala. Místo Voldemorta stála ve dveřích Belatrix a povýšeně ji pozorovala. Chvíli se obě ženy měřily pohledy, ale po chvíli to Karolínu přestalo bavit a odvrátila se zpět k oknu. Nebyla si jistá, jestli nebyla lepší ta samota. Bellina společnost se jí vůbec nelíbila. Tuhle ženu opravdu dvakrát nemusela. Moc dobře věděla, jaká je to mrcha. A čeho je schopná.

„Ale, skoro to vypadá na to, že se se mnou nechceš bavit,“ pronesla Belatrix posměšným hlasem.

„Pro jednou máš taky pravdu,“ odvětila Karolína klidně.

„Poslal mě za tebou Pán zla.“

„A co já s tím? Jestli po mě Tom něco chce, tak ať si za mnou zajde sám,“ povídala dívka stále tímž hlasem.

„Neměla by sis takhle vyskakovat,“ zasyčela Bella a pomalým krokem přešla až ke Karolíně. „Však on ti spadne hřebínek.“

„To si nemyslím. Navíc někoho jako jsi ty nebudu poslouchat.“

„Zapomínáš, že jsem také nositel živlu a …“

„Jenže jsi Smrtijedka. A to znamená, že se musíš podřídit Voldemortovi,“ opáčila Karolína a pohlédla jí do očí. „Nemůžeš udělat nic, co by on nechtěl, co by nenaplánoval. Jinak by tě za to čekal trest.“

Belatrix se jen krutě ušklíbla: „Nic tady o tom nevíš. Nevíš, jak to tady chodí.“

„A to usuzuješ z čeho?“ divila se dívka. „Nic o mě nevíš, Bello. Nic. Zato já tebe znám docela dobře.“

Mladá Smrtijedka ustoupila od Greenové a posadila se do křesla, přesně tak, jako to předchozího dne udělal Voldemort.

„Vím o tobě víc než si myslíš. Tak třeba vím, že nejsi odsud. Pán zla to od tebe včera zjistil a…“

„Pověz mi teda, kde jsem předtím studovala. Vidíš, nevíš to. Nevíš, jak jsem dřív žila. zato já tebe znám moc dobře. Nebýt toho, že jsem se začala do dění pořádně míchat, skončila bys na víc než čtrnáct let v Azkabanu. A pár let po tvém útěku z toho vězení by tě stejně zabili. To nejsou moc dobré vyhlídky, co?“ ušklíbla se Karolína.

„Jenže to se díky tobě nestane,“ odvětila Belatrix. „Takhle dobro nikdy nevyhraje.“

„Ano, nemůžu vyhrát úplně. Ale zlo také vyhrát nemůže. Vyvrátilo by to rovnováhu světa. a ty víš, že tohle se stát nemůže.“

„Proč by ne. Daeamon..“

„Daeamon se jen vsadil s Aiedail. To víš stejně tak dobře jako já. I když my tenhle svět úplně zdevastujeme, oni to pak všechno dají do pořádku. Nebo nás nějak zastaví, či co..Ty jejich řeči o tom, že se sem nemůžou vrátit..To všechno je jen součástí té jejich sázky.“

„Pěkně promyšlené,“ zašklebila se Bella.

„Několik hodin o samotě tě donutí přemýšlet. Ale proč jsi sem teda přišla?“ vrátila se k tomu, co ji trápilo. „Rozhodně ne proto, aby ses se mnou vykecávala o takovýchto blbostech.“

„To ne,“ přisvědčila žena. „Jen jsem ti chtěla říct, že tě dneska bude chtít vidět Pán..“

„Proč mu proboha neříkáš jménem?“ přerušila ji Karolína. „Jsi na stejné úrovni jako on. Sirius mi taky neříká paní a…“

„Zla a něco ti asi bude chtít oznámit,“ nenechala se vyrušit Belatrix. „A zřejmě od tebe něco bude chtít,“ ušklíbla se.

„A tos přišla jen kvůli tomu?“

„Ne, chtěla jsem se pokochat tím, že jsi konečně pod zámkem. Ale kdyby bylo po mém, jsi teď v nějaké zatuchlé kobce a ne v tomhle pokoji.“

„Jenže po tvém není. A protože Tom chce, abych byla tady..“

„Neříkej mu tím špinavým, mudlovským…“

„Bello, vždyť sama víš, že on je napůl mudla. Tak proč bych mu nemohla říkat jeho pravým jménem?“

„Vůbec nic nevíš,“ zasyčela Belatrix, zvedla se a vyšla ven z místnosti.

„Právě že vím, Lestrangeová,“ zašeptala ještě Karolína.

Pak se zas otočila k oknu a sledovala venkovní krajinu. Opět byla v místnosti sama, ale tentokrát jí to vůbec nevadilo. Naopak byla ráda. Už nechtěla, aby ji někdo navštívil. Už chtěla být jen sama. Netoužila po Voldemortově společnosti. Nyní se obávala toho, co po ní bude chtít. Tušila, že se bude snažit dostat z ní něco víc o Řádu nebo o jiných věcech, ale tentokrát již neuspěje. Předtím byla moc vyčerpaná na to, aby se mu bránila, ale teď přímo srčela energií a byla rozhodnuta zachovat svá tajemství za každou cenu. Věděla, že jí Voldemort nic neudělá. Možná schytá nějaký ten Cruciatus, ale nic víc. Neodváží se ji zabít nebo jí nějak vážně ublížit. Na to byl moc zbabělý. A potřeboval ji.

Tyto myšlenky jí vydržely až do chvíle, kdy se znova otevřely dveře a dovnitř někdo vešel. Karolína už se tentokrát ani neotáčela. Nechtěla ani vědět, kdo to zase je. Nechtěla s nikým mluvit. Chtěla být sama. Ale tohle přání se jí bohužel nevyplnilo. Během chvíle k ní někdo přistoupil a hrubě ji popadl za paži.

„Au,“ vyjekla dívka, částečně bolestí, částečně překvapením.

Teprve nyní se otočila na toho, kdo stál hned za ní. To, že to nebude Voldemort, to poznala již v okamžiku, kdy ji popadl za ruku. Tom by si tohle nedovolil. Nebo by se k tomu aspoň nesnížil.

„To jsem si mohla myslet,“ ušklíbla se při pohledu na Smrtijeda, který ji stále držel. „To se u vás doma neučí, jak se chovat k ženám?“

„K ženám jo, ale ty jsi momentálně vězeň,“ oplatil jí úšklebek světlovlasý muž.

„Jako vždy milý a vychovaný, že Malfoy? Co chceš?“

„Mám tě přivést k Pánovi.“

„A tos mi to nemohl jen tak říct? To mi nejdřív musíš rozdrtit ruku?“ otázala se naštvaně dívka.

„Máš moc ostrej jazýček,“ zasyčel na ni Lucius, ale to Karolínu nijak nevyvedlo z míry. „Víc, než by taková obyčejná holka jako ty měla mít.“

„Samozřejmě. Ty jsi přece něco víc, viď? Lucius Malfoy, pocházející ze vznešeného a starobylého rodu. A v neposlední řadě také otrok Voldemorta,“ dodala.

„Ty jedna mudlovská šmejdko!“ povolily Malfoyovi nervy. „Jak se jen můžeš opovážit takhle mluvit o našem pánovi?!“

„Můj pán to není,“ odvětila dívka. „A tohle mu klidně řeknu i do obličeje. Co se mi stane? Maximálně na mě pošle nějakou pěknou kletbičku. To už známe.“

Avšak odpovědí jí byl jen jakýsi prapodivný úsměv, který se objevil na Malfoyově tváři. Tohle už se Karolíně vůbec nelíbilo. Nevěděla, co to může věštit. Avšak když se pokusila použít telepatii, nic nezjistila. Lucius myslel na úplně jiné věci, než čekala. Během chvíle vypadla z jeho hlavy, kdyby tam zůstala jen o vteřinu déle, riskovala by, že se z toho poté pozvrací. Nechápala, jak může být někdo tak nechutný. Zhnuseně se na světlovlasého Smrtijeda podívala. Ten zřejmě pochopil, že už by mohli vyrazit a bez jediného slova vyšel ven ze dveří. Ale dívka stejně ještě zaregistrovala ten pohled, kterým ji celou sjel.

Zatímco kráčely hradem kamsi do jeho útrob, Karolína přemýšlela, proč si ji asi Voldemort nechal zavolat. Jestli s ní chtěl zas mluvit, tak proč nepřišel do „jejího“ pokoje? Proč ji vláčel přes celý tento hrad? Stejně musel vědět, že ona se mu jen tak nepodrobí. Že se k němu jen tak nepřidá. Že tímhle jen ztrácí čas. Ale zase věděla, že čím delší dobu tu zůstane, čím delší dobu s ní bude mít Pán zla trpělivost, tím větší má šanci na přežití. Třeba vymyslí způsob, jakým by se dostala pryč z tohoto příšerného místa. Jakmile ji zas tohle napadlo, rozhodla se, že se o to pokusí hned teď. Malfoy si jí skoro nevšímal, jen kráčel vedle ní a sem tam po ní hodil chtivý pohled, ale to Karolína ignorovala. Když však procházeli místem, kde se spojovalo několik chodeb, dívka vycítila, že tohle je její naděje. Otočila se a bez jediného slova vyslala na Malfoye obyčejnou uspávací kletbu

Jakmile se překvapený Smrtijed složil k zemi, Karolína se rozeběhla jednou chodbou pryč. Přestože vůbec nevěděla kam to běží, vytrvale pokračovala ve své cestě dál. Ale její plán hatila spousta chodeb, které se každou chvíli někde střetávaly. Jak to tak vypadalo, hrab byl dokonalé bludiště, kde se vyznali jen ti, kteří tu chodili denně. Bylo to zde ještě horší než v Bradavicích. Tam aspoň byly ty chodby osvětlené, ale tady ne. všude byla jen tma a dívka se musela orientovat jen podle intuice. Vůbec nevěděla, kam kráčí. Tušila sice, že se musí dostat o několik pater níže, aby mohla uniknout z hradu, ale zatím neobjevila ani jedno schodiště.

Asi po deseti minutách, kdy jen beznadějně bloudila chodbami, se hradem rozezněl hlasitý poplach. Karolíně až ztuhla krev v žilách. Bylo jí jasné, že už vědí o jejím útěku. Už museli najít tělo bezvládného Malfoye. Teď již na nic nečekala, proměnila se v malou černou kočku a pelášila pryč. Bylo jí jedno, kam běží, hlavně že někam. Po chvíli konečně objevila schodiště a bezhlavě se po něm vrhla dolů. stále doufala v to, že by se odsud mohla dostat. Hradem stále zněl ohlušující alarm, ale Karolína si na něj již zvykla a podařilo se jí ho z části ignorovat. V mysli na něco takového stejně neměla místa. Chtěla jen co nejdříve vypadnout z tohoto místa. Po několika minutách, když už byla úplně v tom nespodnějším patře, konečně uviděla cosi jako bránu. Dokonce před ní ani nebyli Smrtijedi. To Karolínu zarazilo. Nějak vytušila, že zde není něco v pořádku, že je to nejspíš jen léčka. Nenechali by ji jen tak odejít. Obezřetně se rozhlížela kolem sebe a hledala i sebemenší známku toho, že zde není sama. ale nic nenacházela. Ale stále tomu všemu nevěřila. Nevěděla ani proč, ale něco jí varovalo, ať tam nechodí.

Stáhla se tedy o nějakou tu chodbu dál a rozhlídla se kolem sebe. upoutala ji pochodeň, která visela na zdi. Když zjistila, že v této chodbě je opravdu sama, přeměnila se zas na člověka a z pochodně mávnutím rukou vyčarovala kočku. Ta se hned rozeběhla směrem k bráně a Karolína, která opět byla změněna na malinkatou kočičku, se vydala za ní. zůstala však schovaná za rohem a pozorovala svoji vyčarovanou kočku, jak se bezhlavě žene pryč. Jakmile se ale ocitla u brány, najednou se tam objevili Smrtijedi a začali na nebohého tvora sesílat všemožné kletby. Karolína jen nešťastně pozorovala, jak se její zvíře sesunulo k zemi a tam zůstalo bezvládně ležet. Ani si nechtěla představit, jak by to asi dopadlo s ní. věděla, že by ji tato kouzla mohla i zabít, když by byla ve zvířecí podobě. Jak tam pozorovala Smrtijedy, kteří se seskupili kolem vyčarované kočky, ani si nevšimla, že se někdo zezadu přikradl až k ní.

„A mám tě,“ zasyčel nějaký hlas a kdosi ji popadl do rukou.

Karolína se okamžitě otočila a zůstala hledět do tváře Belatrix Lestrangeové. Avšak hned v dalším okamžiku se vzpamatovala a začala sebou pořádně házet a drápat, jen aby se dostala ze sevření mladé Smrtijedky. Bella byla zřejmě malinko zaskočena jejím chováním, a tak než se vzpamatovala, měla na tváři hned několik sečných ran od kočičích drápků. Jakmile si to uvědomila, pustila kočku na zem, ale než ta stačila utéct, nějakým kouzlem ji znehybnila.

Karolína se jen složila na zem a nemohla se ani pohnout. Jediné, co ještě mohla dělat, bylo koulit očima. Nic víc.

„Za tohle mi zaplatíš, ty mrcho,“ ozvala se zase Belatrix a setřela si z tváře krev. „Máš jediné štěstí, že teď se po tobě shání Pán. Jinak bych si tě na místě podala.“

Pak už jen popadla černou kočku do rukou a rázným krokem se vydala pryč. Během deseti minut se objevila před ohromnými dveřmi, které – jak si Karolína pamatovala – vedly do obrovského sálu, kde měl Voldemort svůj trůn a kam svolával své věrné Smrtijedy.

„Našli jsme ji, pane,“ zvolala Lestrangeová hned ve dveřích. „Byla už u brány.“

„Vítečně, Bello,“ pochválil ji Voldemort.

Ovšem Karolína jeho slova pořádně nevnímala. Rozhlížela se po místnosti. k jejímu odporu zde bylo mnoho Smrtijedů, minimálně třicet. A to jich ještě spousta byla jinde v hradě. Otřásla se nad tím zjištěním. Pak jí pohled padl na Luciuse Malfoye, který stál docela blízko trůnu, na němž seděl Pán zla. všimla si, jak po ní Smrtijed hodil vzteklý pohled, ale nic si z toho nedělala.

To už ji však Belatrix postrčila a tlačila ji směrem k Voldemortovi. Karolína se jen kysele zamračila, ale nechala ji, ať ji tam dovede. Když ji však žena chtěla donutit klesnout na kolena, konečně se vzepřela a zůstala vzpřímeně stát.

„Stále stejně odvážná. A stále stejně hloupá,“ pronesl posměšně Voldemort.

„To není hloupost,“ odvětila dívka. „Jen se nehodlám snižovat před někým jako jsi ty, Tome.“

„Crucio,“ vřískl Pán zla.

Karolína se ani nesnažila kletbě vyhnout. Věděla, že by si tím moc nepomohla. Nechala do sebe kletbu narazit, ale tentokrát se nesložila v křiku na zem. Vzpomněla si na slova z jedné knihy a pokusila se je zrealizovat. myslela tak na všechny ty dobré věci, které kdy zažila. Když do ní kletba narazila, složila se jen na kolena, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Stále se snažila nevnímat účinky kletby. Místo toho myslela na Siriuse, na Jamese, na Ginny a na všechny své ostatní přátele. Když kouzlo skončilo, celkem jednoduše se zas zvedla a zahleděla se překvapenému Voldemortovi do očí.

„Jak jsi to dokázala?“ zasyčel. „Nikdo nemůže zdolat kletbu…“

„Jen jedna věc,“ přerušila ho dívka. „Jedna věc to dokáže.“

„Zas ta tvoje zatracená láska. Mluvíš úplně jako Brumbál.“

„Protože vím, že to co říká, je pravda. Můžeš lidi zabíjet jak chceš, ale oni se nevzdají, Tome. Budou bojovat za své rodiny. Budou bojovat za lásku. Ale to ty nikdy nepochopíš. Nepochopíš, dokud to nepoznáš.“

„Uvidíme, jak budeš teď bojovat za tu tvoji lásku. Řekni mi, kde se nachází sídlo Fénixova řádu?“

„A proč bych ti to měla říkat? Myslíš si snad, že jen tak zradím své přátele? Že se vzdám toho, za co bojuji?“

„Podle mých informací jsi strážce tajemství.“

„A to ti řekl kdo?“ dělala Karolína udivenou. „Snad ne Sturgis Tobolka? Panebože, a to jsem si myslela, že je docela inteligentní. To si snad myslí, že jsme v Řádu jen tak řekli, kdo je strážce? Že jsme neklamali?“

„Na to jste moc upřímní,“ zašklebil se Voldemort a zadíval se na ni.

V dalším okamžiku dívka ucítila, jak jí někdo útočí na mysl. Automaticky si kolem své mysli začala stavět zeď. Celá její hradba byla modrá a byla tvořena jen vodou. Vodou ve všech skupenstvích. Ale tlak na její mysl byl příliš velký. Pochopila, že Voldemort je opravdový mistr nitrozpytu. Ale i tak se nehodlal jen tak vzdát. Nashromáždila v sobě veškerou energii a vykopla Pána zla ze své mysli. Tím si ho však proti sobě poštvala ještě víc.

„Tak to jsi přehnala, děvenko!“ zasyčel Voldemort.

Karolínu až zamrazilo. Takhle ledový hlas od něj ještě neslyšela. Koutek oka zahlédla, jak se Bella, která stále stála vedle ní, ušklíbla. Věděla, že tohle asi nebude moc dobré.

„Přiveďte ji!“ rozkřikl se Pán zla na celou místnost.

Několik Smrtijedů okamžitě vyběhlo ven ze dveří. Chvíli se nic nedělo, a tak se Karolína rozhlížela kolem sebe. dnes na sobě Smrtijedi neměli masky, takže bylo snadné je poznat. Zahlédla zde několik svých spolužáků ze Zmijozelu a dokonce i Červíčka, který na ni hleděl chladným pohledem. Ona sama ho sjela opovržlivým pohledem a potom se zas otočila na Voldemorta.

„Copak, překvapená?“ otázal se spokojeně Pán zla.

„Ani ne,“ odvětila dívka. „Vím o tom, že je s tebou už od té doby, co šel na první sraz. Tvoji Smrtijedi nebyli moc obezřetní. Nebylo těžké je sledovat až na místo, kde se scházeli. A pak je z úkrytu sledovat.“

„Ovšem mě se zdálo, že jeho přátelé nemají ani páru o tom, co dělá. Viď, Červíčku?“

„Přetvářka, jen přetvářka,“ zalhala dívka. „To by ti mělo být docela blízké, viď Petře? Kdybych to o tobě nevěděla, skoro bych si až myslela, že jsi jejich opravdový přítel. Ale řekni mi. Co tě přimělo k tomu, aby ses přidal k tomuhle,“ pohodila hlavou k Voldemortovi. „Po čem jsi toužil? Po moci? Po slávě? Nebo jsi si chtěl jen dokázat, že jsi lepší než Sirius a James? Že uděláš něco, co by se oni nikdy neodvážili udělat?“ Podle výrazu, který se objevil na Petrově obličeji, poznala, že se trefila. „Ale v tom případě tě musím zklamat. Ano, oni by se k tomu neodvážili. Ale jen proto, že nejsou tak blbí jako ti,“ pronesla posměšně.

„A dost,“ zarazil to Voldemort. „Přestaň si tady vyskakovat, Karolíno!“

Dívka si jen povzdechla, ale opravdu zmlkla. Netoužila po dalším cruciatu nebo po něčem takovém. A tak jen mlčky vyčkávala. Po chvíli se opět otevřely dveře a dovnitř vešlo několik Smrtijedů. Ovšem tentokrát mezi sebou někoho vedli. Karolína viděla, že je to nějaká dívka, ale nemohla určit která. Nebylo jí vidět do obličeje a navíc byla hrozně zubožená. Až se jí z toho svíralo hrdlo. To už však Smrtijedi došli až před trůn svého pána a hodili nebohou dívku na zem. Ta ani nevyjekla, jen se zebe vydala nějaké zachroptění.

„Hezký pohled, že?“ usmál se Voldemort a pohlédl na Karolínu. „A jestli pak víš, kdo to je?“

Greenová jen zděšeně zakroutila hlavou. Hleděla na tu rozcuchanou záplavu černých vlasů, ale vůbec jí nedocházelo, kdo by to tak mohl být.

„Ale, neříkej, že nepoznáváš svoji spolužačku,“ zasmál se zase Pán zla. „Jak že se to jmenuje, Luciusi?“ otočil se na jednoho ze svých nejvěrnějších.

„Minková, Sumer Minková.“

Karolínino srdce snad vynechalo několik úderů, když to slyšela. Zděšeně se podívala na dívku ležící na podlaze a pak se zas podívala na Voldemorta. Nyní však byl v jejím pohledu strach. Nebála se o sebe, ale o svoji spolužačku. Sice nikdy nebyly kamarádky, ale přesto s ní rok žila na jednom pokoji. a teď tu ta dívka byla a trpěla jen kvůli ní.

„Snad bys o ni neměla strach?“ šklebil se Pán zla. Smrtijedi kolem něj se dali do krutého smíchu.

Karolína však jen vzdorovitě mlčela.

„Ale možná bychom té dívce měli říct,“ pokračoval Voldemort pomalým hlasem, „proč tu vůbec je.“

Zubožená dívka poprvé za tu dobu zvedla hlavu. Nyní v ní Karolína konečně poznala svoji spolužačku. Avšak vypadala úplně jinak, než si ji pamatovala. Raději ani nechtěla vědět, co všechno si tady musela prožít.

„Karolíno,“ vydralo se Sumer z úst.

Ta však na ni jen nešťastně hleděla. Nevěděla, jak by jí mohla pomoci. Ale věděla, že když něco neudělá, Sumer zemře. V očích se jí objevily slzy. Věděla, že je to všechno kvůli ní. nebýt jí, mohla by být tahle dívka v naprostém pořádku.

Voldemort však opět pokračoval ve své řeči: „Jsi tu jen kvůli ní,“ promluvil k dívce na podlaze. „Nebát Karolíny, nikdy by se ti nic nestalo. Ale tady slečna nám stále odmítá říct to, co potřebuji.“

Sumer se na Karolínu jen nevěřícně podívala. Avšak tentokrát byla v jejím pohledu také nenávist.

„Promiň,“ zašeptala Karolína.

„Ale pořád ji ještě můžeš zachránit,“ promluvil zase Pán zla. „Stačí jen, když nám řekneš, kde je sídlo Řádu.“

„To je trochu moc vysoká cena, nemyslíš?“ opáčila rozrušeně Karolína. Po tvářích se jí teď koulily slzy. „Tolik životů za jeden jediný. A stejně by jsi ji nenechal žít. jakmile bych ti to řekla, zabil bys ji, Tome.“

„Ale bylo by to rychlé,“ usmál se zas Voldemort. „Takhle ji čekají ještě hodiny mučení a pak pomalá a bolestivá smrt. To chceš? Aby kvůli tobě trpěli jiní?“

Karolína zas neodpověděla. Stále jen tiše plakala a občas pohlédla na Sumer, která stále ležela na podlaze. Udělala by cokoliv, jen aby ji zachránila. Ale nedokázala zradit ostatní. Nemohla zradit Řád. Věděla, že by tím všechny odsoudila k zániku a Voldemort by vyhrál.

„Přidej se ke mně a ona zůstane naživu. Stejně jako tví přátelé,“ přitvrdil ještě Voldemort.

„Nikdy,“ zašeptala dívka. „Nikdy se k tobě nepřidám. Snažíš se marně, Tome. Já jsem Fénix. A tím také zůstanu.“

„Budiž,“ odpověděl Pán zla. „Tak tedy ona zemře,“ pootočil se a zahleděl se na Sumer.

Ta se při Karolíniných slovech naplno rozplakala. Ztratila tak jedinou možnost na svoji záchranu. Nyní již věděla, že zemře.

„Crucio,“ zahřměl Voldemort a vyslal na dívku kletbu bolesti.

Než ale ta zasáhla svůj cíl, zastavila se o nějaký stříbrný štít, který se tam znenadání objevil. Pán zla se jen naštvaně otočil na Karolínu, která měla vztažené ruce před sebou. Okamžitě věděl kolik uhodilo.

„Chceš se postavit proti mně a všem mým Smrtijedům?“ pronesl posměšně.

„Ne, Tome, tak šílená zas nejsem. S tímto zrušila kouzlo a v další chvíli poslala na Sumer jiné. To se do ní neškodně vpilo a pak se mladá Nebelvírka složila k zemi. předtím však ještě Karolína zašeptala několik slov na omluvu. Věděla, že ji Sumer slyšela. A viděla na ní, že jí odpouští to, že kvůli ní umírá.

„Cos to udělala?!“ vyjel na Karolínu Voldemort.

„Jen jsem ji ušetřila od dalšího mučení,“ opáčila dívka. „zemře, aniž by cokoliv ucítila. Protože tohle kouzlo ty nezlomíš. Neumíš bílou magii, a na tohle jiné protikouzlo není.“

„Stejně zemře,“ zasyčel muž. „Luciusi, Rudolfusi. Odtáhněte ji odsud pryč a pak si s ní dělejte co chcete. Jen její tělo pak hoďte před bradavickou bránu. Pošleme Brumbálovi dáreček,“ zasmál se a Smrtijedi s ním.

Karolína jen smutně pozorovala, jak vlečou tělo nebohé Sumer pryč s místnosti. ale věděla, že udělala všechno pro to, aby jí ulehčila od bolesti. Nic víc už dělat nemohla.

Když se však o nějakou dobu později ocitla na pokoji, propukla v srdceryvný pláč. Nemohla a nechtěla se smířit s tím, že kvůli ní někdo zemřel. Nenáviděla se, ale Smrtijedy a Voldemorta nenáviděla ještě víc.

05.01.2008 19:49:15
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one