My world of fantasy...

72. KAPITOLA - PRAPODIVNÝ ROZHOVOR

Tak a je tady další kapitolka k MSM..je taková..no jiná..možná vás trochu překvapí a bude se vám to zdát dost nepravděpodobné, ale berte to tak, jak to je...Dík.
Každopádně doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit. A očekávám opět spoustu komentů.
Kaitlin

Jo a mimochodem - je tam jedna hláška z jednoho filmu..ten film asi nebude těžké uhádnout, ale chtěla bych tu hlášku..=D

***

Karolína se společně s Voldemortem objevila v nějakém obrovském sále, kterému vévodil obrovský kamenný trůn. Vyděšeně hleděla kolem sebe a ani nevnímala Voldemortův vítězný výraz, kterým na ni hleděl. Vyloženě si užíval ten pocit, že dostal jednoho ze světlonošů. A navíc tak lehce. Bez jakýchkoliv ztrát.

„Tak tě vítám v mém sídle,“ poznamenal konečně.

Karolína se na něj pohrdlivě podívala. Stálo ji to sice mnoho sil, nedat najevo svůj strach, ale stejně se přemohla a udělala to. Nechtěla, aby si myslel, že má nad ní navrch. I když stále ležela na zemi a on se tyčil nad ní, snažila se neztrácet svoji důstojnost. Svoji hrdost. V jeden okamžik se dokonce pokusila přemístit, ale hned poznala, že to nepůjde.

„Ale, oněměla jsi snad?“ vysmíval se jí Pán zla. „To by mě ale mrzelo. Moc mrzelo. Takový krásný hlas by bylo škoda ztratit. Krásně se poslouchá,“ ušklíbl se. „Crucio.“

Dívka se vzápětí začala svíjet bolestí. Po nějaké době to už nevydržela a rozkřičela se na celé kolo. Nemohla v sobě tu bolest dusit. Ani si v té chvíli neuvědomovala, jakou tím dělá Voldemortovi radost, tím, že křičí. Když po nějaké době kletba konečně ustala, Karolína zůstala jen bezvládně ležet na zemi a rychle dýchala. Stále se nemohla vzpamatovat z toho, co právě zažila.

„Ale no tak,“ promluvil opět Pán zla. „Přece by tě jedno Crucio tolik nevyčerpalo.“

Karolína jen zavřela oči a zatnula zuby. I když ji všechno bolelo, stále se cítila, jako by jí do těla zabodávali miliony jedliček, pomalu se postavila na nohy a neohroženě pohlédla muži do očí. Bylo vidět, že ho tím dost zaskočila.

„Nejsem tak bezmocná, jak si myslíš,“ vydala ze sebe.

„Ne?“ ušklíbl se Voldemort. „A jak to, že ses nechala tak snadno zajmout?“

Na tohle dívka raději neodpověděla. Věděla, že to byla její chyba. Její nerozvážnost. Kdyby byla jen o trochu opatrnější, nemuselo se to stát.

„Copak? Došla ti slova?“ přistoupil muž až k ní. Zřejmě se jí vůbec neobával. Nepovažoval ji za hrozbu.

„Nač plýtvat slovy nad někým, jako jsi ty?“ odvětila Karolína troufale.

„Máš moc ostrý jazyk,“ okomentoval to Pán zla. „Měla by jsi předem uvážit to, co říkáš. Jinak by to s tebou nemuselo dopadnout dobře.“

„To stejně nedopadne,“ šeptla dívka tak, aby ji dobře slyšel. „Nikdy se k tobě nepřidám, Tome. Nikdy. To mě radši zabij.“

„Na co bys mi byla mrtvá?“ podivil se Voldemort. „Jako živá jsi mi daleko víc prospěšná. A kdoví. Třeba po pár dnech změníš názor,“ odstoupil od ní.

„Změnit názor? Na tebe? Po tom všem, co jsi udělal? Jsi jen bezcitný vrah.“

„Crucio,“ zahřměl opět muž.

Karolína už se podruhé za krátkou dobu ocitla v bolestech na zemi. Tentokrát byla kletba mnohem delší a také mnohem silnější než prve. Ani nevěděla, jak dlouho tam ležela a křičela. Připadalo jí to jako věčnost. Až pak bolest konečně ustala a ona jen zůstala zmoženě ležet na zemi. Nyní už se nesnažila vstát. Věděla, že by to stejně nezvládla.

„Copak, opouští tě odvaha? To mě ale mrzí,“ poškleboval se Voldemort z dáli. Aniž by to dívka postřehla, přemístil se na svůj trůn, odkud ji pozoroval. „Myslel jsem, že vydržíš víc. A zatím se mi tu složíš hned po svou cruciatech. To i mí Smrtijedi vydrží dýl.“

„Ale to ne-neznamená, že nic neumím,“ zachrčela dívka. „Že-že nic nedokážu.“

„Zatím ses teda moc nepředvedla. Jak chceš bojovat proti mně, když nedokážeš porazit ani Bellu?“

„A to usuzuješ z čeho?“ zeptala se namáhavě Karolína. „Dnes jsem ji dostala.“

„Ale nechala jsi ji jít. A to byla chyba, Karolíno. Chyba, za kterou jsi zaplatila. Mohla tě dostat už minule, nebýt Luciuse.“

„Minule..vůbec nevíš, proč tomu bylo minule tak.“

„Že nevím? Byla jsi vyčerpaná po Azkabanu. Ale jedno by mě zajímalo. Jak se ti podařilo odtamtud utéci?“

Ale Karolína mlčela. Nechtěla mu už nic víc říct. Když Voldemort viděl, že z ní nic nevymámí, rozhodl se na ni zaútočit nitrozpytem. Dívka se chvíli urputně bránila, ale po několika minutách už to nevydržela a na okamžik polevila ve své obraně. Toho Pán zla hned využil a dostal se přes její hradby. Karolína cítila, jak si prohlíží její vzpomínky. A trvalo jí pěknou dobu, než se vzchopila natolik, aby ho ze své mysli vykopla. Přesto už toho věděl příliš moc.

„Takže ty pocházíš z jiného světa,“ okomentoval to Voldemort. „A ještě k tomu víš, co se stane v budoucnosti. Ale to je velmi zajímavé, Karolíno. Velmi.“

„A viděl jsi taky, jak jsi dopadnul?“ optala se ho dívka drze.

„Och, ano. Ten chlapec, tuším že se jmenoval Harry, mě porazil. Jak smutné. Ale to se dá snadno změnit. Stačí jen, aby dva lidé zemřeli a vše bude jinak.“

Karolína na něj jen vyděšeně pohlédla. Nevěděla, že zjistil jména Harryho rodičů. A uvědomila si, že Lily a James teď kvůli ní budou ještě ve větším nebezpečí, než byli doteď.

„Ale přece by jsi se o své přátele nebála. Vždyť je to tvoje chyba, že jsem se dozvěděl jejich jména,“ vpálil jí to Voldemort přímo do tváře. „Obávám se, že Lily Evansová a James Potter už na tomto světě dlouho nepobudou.“

„Proč to děláš?“ zeptala se dívka. „Proč jsi tak krutý? Co ti kdo udělal?“

„Proč to dělám? Protože chci ovládnout tento svět. Očistit ho od všech nečistých…“

„Sám nejsi čisté krve.“

Tímto výrokem však proti sobě poštvala Pána zla ještě víc. Nyní se již nenamáhal s cruciatem, ale rovnou po ní mrskl ohnivou koulí. Dívka však ještě měla něco málo ze své energie a uhasila kouli trochou vody. Přesto ji ale nezničila úplně. Malý kousíček ohně se zabořil do její paže a způsobil jí tam pěknou popáleninu.

Voldemort se na ni jen opovržlivě podíval a lusk prsty. Před ním se okamžitě objevil zubožený domácí skřítek. Aniž by muž na cokoliv čekal, necitelně do něj kopl a teprve pak mu vydal své rozkazy. Skřítek pak s hlubokou úklonou zmizel. O chvíli později už do sálu vstoupil nějaký muž a zamířil přímo k Voldemortovi. Vrhl přitom na dívku překvapený pohled, ale víc to neřešil. Přišel až ke svému pánovi a poklekl před ním.

„Přejete si, pane?“ zeptal se uctivě.

„Nastav ruku,“ vybídl ho Voldemort.

Jakmile to muž udělal, Pán zla se dotkl jeho znamení. Pak ho propustil. Smrtijed se ovšem nevydal pryč ze sálu, jak Karolína, která stále ležela na zemi, předpokládala. Místo toho se postavil kousek od trůnu a zůstal tam stát. O okamžik později dívka zjistila proč. Do místnosti začali proudit Smrtijedi a tvořili kolem ní jakýsi kroužek. Cítila, jak ji všichni probodávají pohledy a nebylo jí to vůbec příjemné. Cítila se jako nějaká vystavovaná věc. Voldemort to vše jen sledoval ze svého trůnu, ale většinu času jen hleděl na dívku na podlaze a usmíval se přitom. Když už tam byli úplně všichni, Pán zla se postavil, aby je uvítal.

„Mí věrní,“ začal svůj proslov. „Možná chcete vědět, proč jsem vás tak nejednou všechny svolal.“

Davem se neslo souhlasné mumlání, které Voldemorta zřejmě uspokojilo.

„Jak jste jistě postřehli, dnes se nám podařilo zajmout jednu členku Fénixova řádu. Jednu hodně důležitou členku,“ dodal a pohlédl na jednoho Smrtijeda. „Viď, Sturgisi.“

„Ano, můj pane.“

Karolína se jen otočila a zůstala tak hledět do tváře muži, kterého dlouho považovala za jednoho z nich. Pohlédla mu přímo do očí a čekala, jak se zachová. Věděla, že to dlouho nevydrží. Nepoužívala na něj sice nitrozpyt, ale telepatii ano. Proti té se nijak bránit nemohl. Avšak to, co v jeho mysli, viděla se jí vůbec nelíbilo. Poznala, že tento muž je zcela oddaný svému pánovi. To poznání ji velmi ranilo. Ale nedala to na sobě znát. Místo toho prozkoumávala mysli jednotlivých přítomných a poznávala , kdo všechno tu vlastně je. A co všechno si myslí. Pak se opět otočila na Voldemorta, který ji celou dobu sledoval.

„Co to mělo znamenat?“ zahřměl.

„Nic,“ odvětila dívka. Nechtěla mu dát do rukou žádný další triumf. Tohle byla jediná věc, kterou ještě mohla dělat. Na kouzelní ani na živly neměla už moc energie a navíc věděla, že by si tím nijak nepomohla. Stála proti ní obrovská přesila a navíc sám Voldemort. Jen by si tím přitížila.

„Nic, jo?“ podivně se usmál. „Když teda nic…Bello,“ vyzval svoji nejvěrnější Smrtijedku. „Odveď tadyhle Karolínu do jejího pokoje. Víš, který myslím.“

„Zajisté, můj pane,“ poklonila se žena a popadla dívku ležící na zemi.

Té nezbývalo nic jiného, než se zvednout a nechat se odvádět. Ale těsně před odchodem ze síně se Karolína zastavila a zděšeně se obrátila zpět. Voldemort totiž právě mluvil o jejích přátelích.

„Jak jsem řekl, tato pětice přátel je velmi silná a časem by nás i mohli ohrozit. Tři z nich ještě jsou v Bradavicích, dva mimo ně. Pokusíte se je zajmout a dostat je sem. Ale živé. Jinak si mě nepřejte.“

„A o koho se vlastně jedná, můj pane?“ otázal se jeden hlas, ve kterém dívka poznala Luciuse Malfoye.

„Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Lilyan Evansová a Ginny Brownová,“ vyjmenoval Voldemort.

„Ne!“ vykřikla Karolína zezadu. „Je nech na pokoji.“

„Odveď ji,“ přikázal Pán zla Belle. „S ní si promluvím později.“

Belatrix dívku hned vyvedla ze dveří. Bez jediného slova ji vedla přes studený a temný hrad, až se zastavila před jedněmi dveřmi. Bez varování je otevřela a strčila Karolínu dovnitř. teprve potom promluvila.

„Užij si to tady,“ ušklíbla se a chtěla zavřít.

„Počkej,“ zarazila ji Karolína. „Co se mnou teď bude?“

„O tom rozhodne on.“

„Copak ty tu nemáš žádné slovo? Jsi přece také nositelka živlu a…“

„Ale především jsem Smrtijedka. Ta nejlepší,“ odvětila hrdě Bella.

„A k čemu ti to je, když jsi pořád jen jeho služebnice? Copak chceš takový život?“

„Vůbec nic o tom nevíš,“ zasyčela Belatrix. „Nemáš ani zdání o tom, co to znamená.“

„A co je na tom tak úžasného, nechat si někým poroučet a pak ztrestat cruciatem? To je to vážně tak skvělý?!

„Jsi tak naivní. Myslíš si, že ta vaše dobrá strana, jak tomu říkáte, je opravdu to pravé?“ pronesla posměšně. „Myslíš si, že Brumbál je dokonalý? Že nikdy neudělal nic špatného? Vím mnohem o něm mnohem víc, než si myslíš,“ usmála se spokojeně, když viděla dívčin překvapený obličej. „Oproti tomu Pán zla je..“

„Proč mu neříkáš jménem?“ přerušila ji opět Karolína. „Jmenuje se Tom a…“

„Ale tohle jméno nesnáší. Je tak obyčejné. Tak mudlovské.“

„Samozřejmě. Zatímco ty máš vznešené, že ano. Po jedné hvězdě z Orionu. Ostatně jako jiní z vaší rodiny.“

„Aspoň je to něco,“ usmála se Bella. „Lepší než ty. A když mě teď omluvíš, mám na práci daleko lepší věci, než se tady s tebou vybavovat. Ale ještě se uvidíme, to se neboj,“ ušklíbla se a zabouchla za sebou dveře.

Karolína se zničeně svezla po dveřích do pokoje a hlavu zabořila do dlaní. Poprvé za ten den se rozbrečela. Bylo toho na ní moc. Moc věcí, které už stihla pokazit. Uvědomovala si, že to, že teď jdou po jejích kamarádech je jen její vina. Tentokrát to všechno zpackala ona. Jak jen byla lehkomyslná. Nechápala, jak to mohla kdy Siriusovi vyčítat. On nikdy nezpůsobil takovouto pohromu. Nikdy neudělal nic tak hrozného. Teprve po deseti minutách se jakž takž sebrala a konečně zvedla hlavu. S údivem zjistila, že není v žádné smradlavé cele, jak by očekávala, ale v nádherném pokoji. Přesto jí to na klidu nepřidávalo. Nyní již vůbec netušila, co s ní Voldemort zamýšlí. Protože tohle nebylo jen samo sebou.

Celá zmatená se posadila na nádhernou, vyřezávanou postel. Přemýšlela nad tím, jak bude postupovat dál. Věděla, že už Voldemorta nikdy nesmí pustit do své mysli. Tentokrát jen zjistil to, odkud je a co se má stát v budoucnosti. Kdyby se zaměřil na cokoliv jiného, mohlo by to být ještě horší. Mohl by zjistit polohu ústředí nebo nějaké informace o Řádu. Takhle jen věděl, kdo jsou rodiče toho, kdo ho má porazit. Přesto jí to nijak nepřidávalo na náladě. Věděla, že teď to budou mít James s Lily těžké. Dokud budou na ústředí, budou v bezpečí, ale když ho opustí..

V tu ránu si uvědomila, že Lily a ostatní se musí vrátit zpět do Bradavic. Do Bradavic, kde na ně budou číhat všichni ti Smrtijedi, kteří tam jsou. Kdyby tak mohla nějak dát vědět Siriusovi a varovat ho. Ale to nemohla. Neměla s ním žádné spojení. To, na které před nějakou dobu přišla nemohla počítat. Díky tomu mohla jen vědět, že je v pořádku. Na rozdíl od ní.

Skoro se nestarala o to, co s ní bude dál. Dělala si starosti především o přátele. Jak byla zamyšlená, nevšimla si ani, že do pokoje někdo vešel. A tím někým byl samotný lord Voldemort.

„Tak jak se ti tady líbí?“ zeptal se a Karolína sebou polekaně škubla. „Snad by ses nelekala?“ ušklíbl se.

„Moc pěknej pokoj,“ odpověděla mu dívka na jeho první otázku. „Jen my mě zajímalo, proč to všechno.“

„Jasně jsem ti řekl, že tě chci mít na své straně.“

„A já jsem ti řekla, že se k tobě nikdy nepřidám. To radši zemřu.“

„Někoho jako jsi ty by byla škoda,“ odvětil a posadil se do křesla, které zde stálo. „To ti Bella říkala, jak málem dostala toho tvého milovaného?“

„Siriuse jen tak nedostane.“

„Je ještě slabší než ty,“ namítl Voldemort. „A snadno se nechá unést emocemi. To se mě stát nemůže.“

„Ani ty nejsi dokonalý. Pořád máš city, Tome. Ještě nejsi tak zkažený.“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš,“ zahřměl. „Předtím jsem ti ještě toleroval to, že mě oslovuješ tím nečistým jménem a..“

„Je to tvoje pravé jméno. A na tom nic nezměníš.“

„Crucio,“ zahřměl Pán zla.

Karolína už podruhé za ten den zakusila bolest, kterou způsobovala tato kletba. Sesunula se z postele na zem, kde se svíjela v záchvatech bolesti. Ale tentokrát Voldemort svoji kletbu ukončil mnohem dřív, než předtím.

„Je škoda používat na někoho jako jsi ty takováto kouzla,“ pronesl muž. „Však ty se jednou podvolíš a přidáš se ke mně.“

„Nikdy,“ zachrčela dívka. „Moc dobře víš, že to neudělám.“

„A kdybych díky tomu ušetřil tvé přátele? Kdybych ti tady slíbil, že se jim nic nestane?“

Karolína se na okamžik zarazila. Nevěděla, jestli to myslí opravdu vážně: „Nemůžeš něco takového splnit,“ řekla po chvíli. „Tvému slovu nevěřím. A i kdybys mi to slíbil, tak tví Smrtijedi je klidně zabijí. Nemůžeš dodržet něco takového. Navíc vím, že oni by to tak nechtěli. Nechtěli by, abych se kvůli nim přidala k tobě.“

„Takže je raději necháš zemřít? Protože moji lidé je najdou a přivedou sem. I když jste někde velmi dobře ukrytí, někde, kam na vás nemohu, oni budou muset z té skrýše vylézt. Stále ještě chodí do školy. I když tam v poslední době nebyli. A pročpak to?“ zeptal se s hraným zájmem.

„Do toho to nic není!“

„Že ne? Víš, že když budu chtít, zjistím si to. Jsi natolik vyčerpaná, že nedokážeš vzdorovat mému nitrozpytu.“

„To si jen myslíš,“ odsekla Karolína a postavila se na nohy.

V dalším okamžiku na Voldemorta letěla nějaká kletba, kterou dívka vyčarovala. Avšak Pán zla ji zlikvidoval jediným štítem. Ale dívka to čekala, a tak na něj vyslala proud vody. Plýtvala tím sice svoji cennou energii, ale za pokus to stálo. Kdyby se jí podařilo ho na chvíli dostat ze hry, mohla by dosud uniknout.

Ale Voldemort jako by i tohle čekal. Bez jakékoliv námahy nechal vodu vypařit a mávnutím ruky shodil dívku zpět na postel.

„Tyhle tvoje pokusy jsou marné,“ ušklíbl se. „Jsi moc slabá na to, abys mě porazila. Nikdy to nedokážeš. A nikdy se odsud nedostaneš. O to se já postarám.“

„Když si to myslíš,“ prskla Karolína. „Nic o mě nevíš, nevíš, co dokážu, čeho jsem schopná..Nevíš vůbec nic. Zato já o tobě vím téměř všechno. Kdo jsou tví rodiče, kde jsi vyrůstal, jaký jsi byl ještě na škole…“

„To ti je stejně na nic. Je to jen minulost.“

„Ale minulost je součástí tebe. Některé věci se nikdy nezmění, Tome,“ zašeptala dívka a posadila se na posteli. „A ty to víš. Nejsi tak špatný, jak si všichni myslí. Nemůžeš být tak zkažený. Ještě pořád jsi člověk. A každý člověk má city. Ani ty nejsi výjimka. Můžeš klidně ignorovat to, co ti pořád předhazuje Brumbál, že láska je největší kouzlo. Ale nikdy to nepoznáš, když nemiluješ. Nevíš o co všechno přicházíš.“

„Tohle všechno jsou jen plané řeči. Snažíš se ve mně vyvolat svědomí. Ale to já nemám,“ ušklíbl se Voldemort.

„Každý ho má. Kdyby ho někdo neměl, nebyl by člověk.“

„A kde bereš tu jistotu, že jsem?“

„Stačí mi to, co vidím. Navíc o tobě něco vím. proč si hraješ na vládce světa? Čeho tím dokážeš? Moc dobře víš, že nikdy neočistíš svět od těch, které nazýváš nečistými. To by na Zemi už nikdo nezbyl. A krom toho – mnozí mudlové jsou daleko lepší než kouzelníci.“

„Tohle může říct jen takovej lidumil jako jsi ty.“

„Řekni mi. Čím se od nás liší? Čím se od tebe liší?“

„Jak si jen dovoluješ mě srovnávat s obyčejným mudlou?“ rozčílil se zas Voldemort a v návalu vzteku opět poslal na Karolínu kletbu bolesti.

„Jak se opovažuji?“ zeptala se po chvíli dívka, když se trochu vzpamatovala. „Nejsou o nic lepší než ty. I oni dokáží ubližovat a někdy i mnohem hůř, než to děláš ty. Ale dovedou být stejně laskaví jako kouzelníci. I ona mají city. Kdes vůbec přišel na to, že jsou tak hrozní? V tom sirotčinci, kde jsi vyrůstal?“

„Kdybych tě nepotřeboval, už dávno bych tě za ty řeči zabil.“

„Jenže mě potřebuješ,“ odvětila dívka. „Takže se vlastně nemám čeho bát. Nebudu se ti klanět jako Smrtijedi. Pro mě nejsi autorita. Jsi pro mě jen ten, který si hraje na lorda, přestože mu ten titul nenáleží. Jsi ten, kdo už od malička ubližoval a nikdy nepoznal lásku rodičů. A právě v tom je ten problém. Nikdo tě nenaučil milovat. Proto jsi takový, jaký jsi.“

„A ještě že tak. Láska. Takový povrchní cit,“ odfrkl si Pán zla.

„Hlubší cit než tohle neexistuje. Nemůžeš odsuzovat něco, co jsi nikdy nepoznal. Protože nevíš, co to ve skutečnosti je. Ano, vytvořil sis na to svůj názor, ale zcela chybný.“

„Přestaň mě poučovat!“ vyjel na Karolínu Voldemort. „Vůbec nic o mě nevíš..“

„Už jsem ti řekla, že jo. Moc dobře víš, že o tobě vím věci, které neví nikdo jiný. Kolik lidí může říct, že ví kdo byl tvým strýcem? Dědem? Matkou? Kolik lidí může říct, že ví, že jsi defakto Morfina zabil? A to ještě když jsi byl na škole. A kvůli tobě zemřela ta studentka v Bradavicích, když jsi otevřel Tajemnou komnatu a vypustil baziliška, co tam sídlí. Ale všechnu vinu jsi svalil na nevinného Hagrida. To tě ani jednou netrápilo svědomí? Podívej se jen, jaké hrůzy jsi napáchal. Co všechno jsi způsobil. Vždyť ty jen ničíš tento svět. Jsi stejný jako mudlové. I oni bezohledně devastují svět a nemají žádné výčitky. Jsi jeden z nich,“ vyhrkla Karolína rozhořčeně.

Voldemort ji celou tu dobu nechal mluvit a ani jednou do toho nezasáhl. Dokonce to vypadalo, že ho docela zajímá, co si o něm myslí.

„Čeho jsi docílil tím, že jsi je všechny zabil? Čeho jsi docílil tím, že jsi jako malý mučil ty dvě děti? Třeba tu Amy? Nebo Dennise? Či Billyho?“ optala se dívka.

„Jak víš..“ přimhouřil Pán zla oči.

„Pamatuju si mnohé. Ale řekni mi. Co ti ty děti udělaly? Měly stejně těžký život jako ty. Život bez rodičů. A víš co je zajímavé? Stejně si ty jména pamatuješ. Určitě víš, které jsi zatáhl do nějaké té jeskyně. A kterému jsi oběsil králíčka. Kradl jsi jim jejich cennosti. Ale proč?“ podívala se na něj zoufale.

Aniž by to kdy přiznala, bylo jí Voldemorta tak trochu líto. Ona sama nevěděla, jaké to je, prožít celý život bez někoho, kdo by vás měl rád. Věděla jen, jaké je to milované ztratit. A když tak mohla být s Voldemortem v jedné místnosti, najednou věděla, že v něm ještě je nějaké to dobro. Že není tak zkažený, jak si všichni myslí. I přes všechny roky té nenávisti, která s v něm nahromaďovala věděla, že není tak špatný. Stále to byl člověk. Jeho duše ještě nebyla tak zničená, jako tomu mělo být v budoucnosti. Když si ho prohlédla pořádně, viděla, že stále je pohledný. Vlastně se zas tolik nelišil od normálních lidí, i když na první pohled to nevypadalo. Nemohl mít ještě tolik viteálů. Maximálně jeden, dva.

„Proč to všechno děláš?“ zeptal se Voldemort. „Chceš snad, abych mě výčitky vědomí?“ ušklíbl se. „Tak to jsi ale na špatné adrese.“

„Proč to dělám?“ zeptala se dívka. „Vím, že je v tobě dobro. Jen je moc potlačené. Pořád ještě máš šanci toho všeho nechat. Ještě jsi nenapáchal tolik věcí, abys…“

„Jsi tak naivní? Myslíš si, že se snad přidám na stranu dobra? Ne, to naopak ty se přidáš ke mně. Mohla bys být mocná. Mohla bys stát po mém boku.“

„Nikdy se nemůžu přidat na tvoji stranu. Nikdy. Víš co je ta tvoje strana? Ta temná strana, jak ji také můžu nazvat? Je to jen hněv, strach, agrese. Nic víc. Snadno se jí podlehne, a potom už není cesty zpět. Navždy ovládne tvůj osud. Ale není silnější. Jen snadnější, svůdnější.“

„Teď mluvíš jak učebnice,“ posmíval se jí Voldemort.

„Tohle v žádné učebnici nenajdeš,“ povzdechla si dívka. „Tahle slova ne. Škoda jen, žes nikdy nepoznal, jaké je to být dobrý. To znamená vědění. Ale ne útok. Ne chtivost po informacích. Je to prostě něco, o co ty vždycky budeš ochuzen. Jen slaboch se přidá na tvoji stranu. Na temnou stranu. Přidá se jen ten, který si naivně myslí, že je to tak správné. Ten, kdo se zoufale o něco snaží a nevidí, že ve skutečnosti je to úplně špatně. A třeba to může ze začátku dělat i v dobré víře. Ale pak se to všechno zvrtne a je konec. Ano, mohla bych se k tobě přidat,“ povzdechla si. „A mohla bych si myslet, že dělám správně. Že jen zachraňuju svoje přátele. Snažila bych se naučit co nejvíc, abych je ochránila. Dělala bych maximum. Ale nakonec by to všechno bylo úplně jinak. Zklamala bych je a zemřeli by jen mojí vinou. Protože bych se řídila mylnou představou. Zvolila bych tu lehčí variantu a nedívala bych se na to, že jsem někde sešla ze své cesty. Nakonec bych skončila v temnotě. Sama. Opuštěná. Bez jediného člověka, na kterém by mi záleželo. A kterému by záleželo na mě. Protože by ti všichni, které jsem milovala, byli mrtví.“

Karolína zvrátila hlavu dozadu a snažila se zahnat slzy. Při svých slovech si na něco vzpomněla. Vlastně z toho celou dobu čerpala a doufala, že aspoň trochu s Voldemortem pohne. Ale marně. Ten se jen ušklíbl a opovržlivě se na ni podíval.

„To všechno jsou jen prázdná slova. Vymýšlíš si něco, co se v životě nemůže stát. protože já bych nikdy nebyl sám,“ zvedl se Pán zla z křesla a chtěl odejít.

„Mýlíš se,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ani nevíš jak moc se mýlíš. Všechno to, co jsem ti teď řekla, to se stalo.“

„Možná jen v nějaké pohádce.“

„A i kdyby. Vy jste pro mě taky byli pohádka. Nemyslela jsem si, že byste mohli existovat. Že by tohle všechno bylo skutečné,“ rozhodila rukama. „Ale je. Tak proč by se mohlo stát to, co jsem teď říkala. Protože já věřím, že existuje mnoho světů. Nejen tenhle a ten, ze kterého jsem přišla. Vždyť Aiedail a Daeamon jsou vládci světů. A to znamená, že většina těch příběhů, které jsem četla, viděla, to všechno existuje. A v každém z nich bojuje dobro proti zlu. A to jen málokdy vyhraje. Myslíš si, že tady vyhraješ ty?“

„Jsem mnohem silnější něž vy a…“

„Jenže to není všechno, víš? Co ti dodá sílu, až dojde na poslední souboj? Co? Temnota? Nenávist? Zlo? Nic z toho není tak silné. My se aspoň máme za co bít. Bojujeme za všechny dobré lidi. Bojujeme, protože víme, že je to tak správně. Ale proč bojují tvoji Smrtijedi? Kvůli tomu těžko. Jsou s tebou je kvůli tomu, že touží po slávě, bohatství. A taky proto, že se tě bojí. Ale já ne, Tome. Já se tě nezaleknu. Můžeš být sebe zlejší, ale já se tě bát nebudu,“ dokončila svoji řeč Karolína a postavila se.

Stála teď v tváří v tvář Pánovi zla a vzájemně se měřili pohledy. Hleděli si do očí, ale ani jeden z nich nepoužíval nitrozpyt nebo telepatii. Šlo jen o to, kdo déle vydrží. Kdo jako první sklopí hlavu. Nakonec to nevydržel sám Voldemort a uhnul.

„Věř si v tu svoji pravdu. Ale časem poznáš, že se mýlíš,“ zahlaholil a odešel pryč.

„Ty poznáš, jak moc se mýlíš, Tome,“ zašeptala Karolína, ale už ji nikdo neslyšel. „Dobro vždycky vyhraje. Jen mu to někdy trvá déle.“

S těmito slovy dívka zalezla do postele a zahleděla se na nebesa nad ní. I když se vše zdálo marné, ona stále věřila v to, že to nakonec všechno dobře dopadne.

29.12.2007 16:41:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one