My world of fantasy...

71. KAPITOLA - ZMIJOZELŮV HRAD

Tak, tady máte další kapitolu..=D Stihla jsem jí ještě docela dobře, ne?? No, je sice trošku krátká, ale můžu vám slíbit, že ta další už bude delší..=D Tak snad se vám tahle bude líbit a komentujte, prosím.
Jinak NZ přidám až v pondělí, tak snad vám to nebude vadit. Budete to mít jako takový Vánoční dárek..=D

***

Sirius se namáhavě zvedal ze země. Byla to pořádná rána a on cítil, jak mu z hlavy teče krev. Zároveň si však uvědomil, jakou má vlastně Voldemort moc. Ani ve snu by ho nenapadlo, že bude natolik silný. Měl za to, že by se mu mohli ubránit, ale až teď viděl, že tomu tak není. Že se Karolína mýlila, když si myslela, že ho budou moci porazit.

Jakmile si na svoji přítelkyni vzpomněl, došlo mu, že ona stále ještě čelí Pánovi zla. nevšímal si tak svých přátel, kteří se k němu seběhli a místo toho se podíval na místo, kde měla stát Karolína. Ale jakmile to udělal, strhnul hrůzou. Dívka ležela na zemi spoutaná jakousi rostlinou a nad ní se tyčil Voldemort v celé své kráse. Siriusovi se až zastavil dech, jak se polekal. Viděl, jak se dívka snaží vyprostit z toho sevření, ale marně. A v další chvíli mu srdce pokleslo až do kalhot, když spatřil, jak Pán zla popadl Karolínu a přemístil se s ní pryč.

V tu chvíli se mu oči zalily slzami a nevnímal nic kolem sebe. nevšímal si svých přátel, kteří stejně jako on postřehli, co se stalo. Nevnímal Jamesův vyplašený pohled, který po něm vrhl, ani Ginnin zoufalý výkřik. Ba ani Lilyin smutek. Dokonce ani nepostřehl, že všichni Smrtijedi zmizeli z bojiště. Jediný, kdo tam z nich ještě zůstal, byla Bella. Ale té si nikdo nevšiml. Smrtijedka se nenápadně přemístila až za pětici přátel a s potěšením sledovala jejich smutek. Obzvlášť se vyžívala v tom, jak se jí podařilo zlomit svého bratrance. Viděla na něm, že je úplně na dně. A poznala, že Greenová je pro něj všechno.

„Ale, ale,“ začala po chvíli. „Tolik smutku pro jednu osobu.“

Jakmile Sirius uslyšel její hlas, úplně ožil. Postavil se zas na nohy a nenávistně hleděla na svoji sestřenici. Ta na sobě již dávno neměla kapuci ani masku, kterou nosili Smrtijedi. Dlouhé tmavé vlasy jí ladně splývaly po zádech a dodávaly jí na kráse. Přesto bylo na první pohled vidět, že tahle žena rozhodně nebude hodná. V očích se jí zračila zloba a potěšení z cizí bolesti.

„Ty,“ zavrčel Sirius. „Jak se jen opovažuješ mi ještě přijít na oči?“

„Ale no tak, bratránku,“ ušklíbla se Belatrix. „Přece by ses na mě nezlobil. Ty, takový mírumilovný člověk.“

Black na ni jen nenávistně pohlédl: „Kde je Karolína?“

„Kde je Karolína?“ zopakovala po něm. „Neboj, můj pán ji pozval jen na menší čajový dýchánek. Ovšem..“ dělala smutnou. „Nejsem si jistá, jestli se ještě někdy vrátí.“

„Za tohle zaplatíš,“ přimhouřil Tichošlápek oči a vrhnul po ní jedno kouzlo.

Avšak Bella se jen zasmála a bez námahy se tomu vyhnula. Sama mu to vzápětí oplatila vlastní kletbou. Tím se mezi nimi rozpoutal souboj. Ovšem tento byl úplně jiný, než ty všechny předchozí. Sirius do toho dal všechnu svou nenávist, všechnu zlobu, co v sobě měl. A zároveň ze sebe tak ze sebe vyplavoval všechen smutek, který v něm po odchodu Karolíny zůstal. Pálil na Smrtijedku jedno kouzlo za druhým. Přestože stále používal bílou magii, ta kouzla byla už dost nebezpečná a mohla lehce ublížit. Dokonce i Belatrix si uvědomila, že zahrávat si s ním nebyl dobrý nápad. Nyní byl pro ni Sirius více než plnohodnotný soupeř. Měla co dělat, aby se jeho neustálým útokům ubránila. Nakonec to vyřešila tím, že se jednoduše přemístila pryč.

Sirius se jen nenávistně díval na místo, kde jeho sestřenice zmizela. To se od ní dalo čekat, takováto zbabělost. Ale nepočítal s tím, že Bella to měla vše perfektně naplánované. Aniž by to postřehl, objevila se jen kousek za ním a než stačil jakkoliv zareagovat, seslala na něj jednu kletbu. Kletbu, která byla její oblíbená.

„Crucio,“ pronesla Bella s potěšením.

V další chvíli už se Sirius válel v hrozných bolestech na zemi. nekřičel sice ještě, ale bylo na něm vidět, že k tomu už nemá daleko. Bellina kletba byla opravdu velmi silná. Dalo by se říct, že mnohem silnější, než všech ostatních Smrtijedů. Předčit ji v tomhle kouzle snad mohl jen samotný Voldemort.

„Nech ho na pokoji,“ ozvalo se najednou z jedné strany.

To poprvé promluvil James. Nikdo se do souboje mezi Siriusem a Belatrix nemíchal, všichni věděli, že to je jen mezi nimi, ale nyní tomu už tak nebylo. Už to zašlo moc daleko na to, aby tam jen nečinně stáli.

„Ale, odvážný James Potter,“ ušklíbla se pohrdlivě Bella, když ho spatřila. Ani on už neměl kapucu. Siriuse, který se ještě vzpamatovával z následků kletby, nechala ležet na zemi. „Copak bys mi ty mohl udělat?“

„Víc, než si myslíš,“ zavrčel James. „Myslíš si snad, že jsi tady jediná, kdo ovládá kouzla vyšší úrovně?“ zeptal se a poslal na ni jedno kouzlo.

Avšak Belatrix se mu jen ladně vyhnula a dál pozorovala černovlasého mladíka, který byl ochoten se za svého nejlepšího kamaráda bít.

„Proti někomu, jako jsi ty, ani bojovat nechci,“ prohlásila Smrtijedka a přemístila se pryč. Tentokrát již definitivně.

James ani ostatní již na nic nečekali a opět se vrhli k Siriusovi. Ten se právě zvedal ze země a zničeně hleděl někam do dáli.

„Siriusi!“ vykřikl James. „Jsi v pořádku?“

„Jasně že jo,“ odsekl Tichošlápek. „Jsem úplně v pohodě.“

„Není ti nic?“ starala se i Lily.

„Ne, vůbec nic mi není. Jen mi Voldy před očima unesl Karolínu, ale jinak je úplně všechno v pohodě.“

„Ona se od něj dostane,“ snažila se to zmírnit Ginny, přestože na ní bylo vidět, že tomu sama nevěří. „Je silná a…“

„Jen jsi zapomněla na jeden malinký detail,“ řekl Sirius nepříjemně. „Od něj z toho jeho sídla se nedá přemístit. Jak se teda dostane pryč, hm?“

„Já nevím,“ přiznala dívka. „Ale třeba vymyslíme něco, jak ji dostat zpět a..“

„Tak to bych chtěl fakt vidět,“ pokračoval se svým příjemným tónem Black. „Už vidím, jak jen tak narazíme na to jeho zasraný sídlo,“ odvětil a bez jakéhokoliv dalšího slova se přemístil pryč.

Objevil se na jakési pláži. Přestože již byla docela zima, posadil se do písku a zničeně hleděl na vodní hladinu. V očích se mu opět objevily slzy a pomalu mu stékaly po tváři. Ale Sirius se ani nenamáhal je setřít. Nechával je, aby mu máčely oblečení. On sám vzpomínal na ten den, kdy ho sem Karolína vzala. Vzpomínal, jak mu zde ukazovala všechna ta místa, která měla ráda. Jak se procházeli po lese, sbírali všechno, co se dalo jíst..Myšlenkami zabloudil až ke dni, kdy ji uviděl poprvé. Bylo to ještě ve vlaku, když jeli do Bradavic. Tenkrát ji zahlédl, když společně s Ginny nastupovala. Už tehdy ho velmi zaujala. Pak se ve vzpomínkách posunul dál. Vzpomínal si, jak na něj při zařazování vyjela, aby na ni pořád nezíral. Poznal, že ona není jako jiné dívky. Ty se při jeho pohledu červenaly, ale ona ne. Ona ho jen odbyla a pak se s ním ještě hádala. To si k němu žádná předtím nedovolila, když nepočítal Lily, která ho často seřvala, když se pletl mezi ní a Jamese. Avšak vzpomínal dál. Na to, jak mezi nimi dlouho panovala nenávist, jak si neustále vyváděli naschvály, jak se hádali..Ale také si vzpomněl na to, jak se usmířili. Vzpomínal na všechny ty chvíle, které spolu prožili. Ať už byly špatné nebo dobré. Uvědomil si, jak moc ho Karolína změnila. Změnila k lepšímu. Nebýt jí, pravděpodobně by to stále byl ten namyšlený frajírek, který se zajímá jen o to, kterou dostat do postele.

Při tomto přemýšlení si uvědomil jednu věc. Uvědomil si, že tam Karolínu prostě nechat nemůže. Usmyslel si, že bude muset najít způsob, jak se dostat do temného sídla a vysvobodit ji odtamtud. Nebude to sice lehké, ale musí do dokázat.

„Já tě v tom nenechám, Kájo,“ zašeptal si sám pro sebe. „Nenechám tě tomu zloduchovi, i kdyby mě to mělo stát život.“

S těmito slovy se zas přemístil pryč. Přemístil se zpět na ústředí a bez sebemenšího zaváhání vešel dovnitř. Avšak nepočítal s tím, že hned ve vstupní hale narazí na Brumbála a Moodyho. Hned, jak ho ti dva uviděli, vydali se přímo k němu.

„Myslím, že si budeme muset promluvit,“ začal Brumbál.

„Není o čem,“ odbyl ho Sirius.

„Já si naopak myslím, že je,“ odporoval mu ředitel Bradavic.

„Podívejte, já vím, že budete chtít vysvětlení, ale na to teď prostě není čas. Nejdřív musím dostat Karolínu od Voldemorta a teprve pak budu mít čas no to, abych vám všechno vysvětlil.“

„Ztrácíte jen čas, když ji chcete odtamtud dostat,“ zamumlal Moody. „Je to zhola nemožné.“

„A to ji tam mám jako nechat?“ nevěřil svým uším Sirius. „To, že vy to nedokážete neznamená, že to nedokáži já. Navíc, jestli tam zůstane, je šance na to, že bysme porazili Voldemorta úplně nulová.“

„V tomhle musím se Siriusem souhlasit,“ podpořil mladíka Brumbál. „Musíme ji odtamtud dostat.“

„Ale jak to chcete udělat, Brumbále? Je zhola nemožné objevit sídlo Pána zla. nikdo neví, kde se přesně nachází.“

„Já ho najdu, i kdybych měl prohledat celou Zem,“ prohlásil Tichošlápek a opustil oba muže.

Sám vyšel nahoru do patra a zavřel se ve svém pokoji. Sice už se tolik netrápil tím, že je Karolína bůhví kde, na to se snažil nemyslet, nyní vymýšlel způsob, jak ji odtamtud dostat co nejdřív. Nevěděl, co po ní Voldemort může chtít a ani nevěděl, proč unesl zrovna ji. Měl si vzít jeho. On by to nějak zvládl. Jenže u Karolíny..Věděl, že je silná, ale pokud na ni bude používat kletby, jako je Crucio a tak..Jen doufal, že se nakonec nerozhodne ji zabít. Věděl, že dívka nikdy nesvolí, aby byla s ním. Na to moc chtěla změnit celou budoucnost k lepšímu.

Asi po půlhodině, kterou Sirius strávil ve svém pokoji, se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla Ginny společně s Lil. S bolestí v očích pohlédly na zhrzeného chlapce, ale na první pohled si všimli, že už v jeho pohledu není tolik zoufalství. Nyní se tam objevovala i naděje. Věděli, že se něco změnilo.

„Siriusi?“ dala o sobě vědět Lily a posadila se vedle něj na postel. „Jsi v pořádku?“

„Moc ne,“ přiznal Sirius popravdě. „Ale už je to lepší.“

Lil si s Ginny vyměnila smutný pohled. Jakoby nevěděla, co má říct dál. Nakonec to ale za ní vyřešil sám Sirius.

„Musíme přijít na způsob, jak ji dostat zpět,“ řekl. „Musí přece existovat cesta, jak se dostaneme k Voldymu do sídla.“

„A ty si myslíš, že je dobrý nápad tam jít a…“

„Jo, je! Nebo ji tam snad chceš nechat? Navíc i Brumbál řekl, že ji odtamtud musíme dostat!“

„TO jsem nemyslela. Jen..“

„Prosím tě, Lily, buď raději tiše, jo? Nebo vymysli, jak se tam dostaneme.“

„My?“

„A kdo jinej? Nebo chceš říct, že ty nechceš…“

„Siriusi, moc dobře víš, že mi na ní záleží. Samozřejmě, že ji chci dostat zpátky. Ale myslela jsem, že by bylo lepší to nechat na Brumbálovi nebo na někom, kdo by měl víc zkušeností a…“

„Jasně. A jak asi zareagují, když zjistí, co všechno Voldy ovládá. My máme schopnosti, které oni nemají. Máme mnohem větší šanci, že ji odtamtud dostaneme a..“

„Sirius má pravdu, Lil,“ přerušila ho Ginny. „Ostatní nemají sebemenší šanci. Jen my. Navíc každý z nás ovládá něco, co by nám mohlo pomoci v hledání. Já ovládám řeč zvířat. Když aspoň narazíme na oblast, kde má to jeho sídlo být, může nám to pomoct. Ty máš léčení, Remus nitrozpyt. No a James se umí zneviditelnit, což nám taky může dost pomoct. A o Siriusovi ani nemluvím. Navíc se všichni, teda až na tebe, měníme v kouzelné zvíře a..“

„Chápu, Ginn,“ přerušila její výpočty Lily. „A asi máš pravdu.“

„Určitě má pravdu,“ odvětil Sirius. „Musíme jen najít místo, kde máme Voldemorta hledat. Pak už to nějak zvládneme. Ale vůbec nevím, kde by to asi tak mohlo být.“

„Ale já bych o něčem věděl,“ ozvalo se ode dveří.

Stáli tam Remus s Jamesem a očividně je už poslouchali docela dlouho.

„A co teda?“ vyhrkl hned Sirius.

„Tak trošku jsme nad tím s Jamesem přemýšleli,“ odvětil Remus a také se posadil na postel, stejně jako James. „A došlo nám, že Voldemort si přece nemohl jen tak z ničeho nic postavit nějaký hrad nebo co to je. To by nikdy nezvládl. Ani pomocí kouzel. trvalo by mu to desetiletí, než by to stihl.“

„Takže chceš říct, že prostě použil nějaký starý, nepoužívaný a usadil se v něm?“ zeptala se Lily.

„Chci říct, že použil nějaký starý, kouzelnický hrad. Takový, o kterém moc lidí neví. Nebo na co lidé už dávno zapomněli. Co už je pro ně jen dávná minulost a ani by je nenapadlo, že by ještě mohl existovat.“

„Počkej, počkej. Chceš tím říct, že on použil hrad jednoho ze zakladatelů?“ pochopila to Ginny. „Že použil Zmijozelův hrad? Vždyť to je nemožné. Ten už je podle starých knih dávno ztracený a..“

„Ano, ztracený,“ chopil se teď slova James. „Ale nikde se nepíše, že by byl zničen, ne? a protože je Voldy Zmijozelův dědic, lehko by mohl vypátrat nějaký hrad v pustinách a ..“

„Na tom něco je,“ ozval se konečně Sirius. „Vždyť Tajemnou komnatu taky objevil on. A to si všichni mysleli, že taky neexistuje. A když existuje tohle, tak co by neexistoval nějaký hrad.“

„Takže prostě jen najdeme něco o Zmijozelově hradu,“ shrnula to Ginny. „A když najdeme hrad, najdeme i Voldemorta a tím pádem i Karolínu.“

„Jo, jenže napadá vás, kde bysme asi tak měli začít hledat?“ zeptala se Lily. „Protože já jsem o něčem takovém ještě nikdy nečetla. A to mám přečtenou téměř půlku bradavické knihovny.“

Ostatní se na ni jen zaraženě podívali. S tímhle teda moc nepočítali. Mysleli si, že najít něco o Zmijozelově hradě bude docela hračka.

„Tos jako nikdy nic nečetla, o tomhle..“

„Ne, Jamesi, nečetla. Možná že to bude v nějakých knihách o černé magii, ale ty jsem nečetla.“

„Takže budeme muset prohledat celou Bradavickou knihovnu,“ povzdechl si Dvanácterák. „Ach jo.“

„To bude práce na sto let,“ přidala se k němu Ginny. „A hlavně budeme muset do Oddělení s omezeným přístupem.“

„S tím nebude takový problém,“ mávla nad tím rukou Lily. „Jako primuska tam můžu kdykoliv.“

„A půjčit si taky můžeš cokoliv?“ optal se raději James.

„Myslím, že jo,“ přikývla Lil. „A kdyby ne, tak se prostě zeptám Brumbála. Ten už mi to povolí. A tak mě napadá..“ nakousla úplně jiné téma. „My se dneska máme vrátit do školy,“ podívala se na Siriuse.

„Cože?“ vyhrkl Tichošlápek. „A to vám řekl kdy?“

„Dneska po té akci,“ vysvětlil mu to Remus. „Nejdřív se nám ptal na to, co to mělo znamenat, to na tom bojišti, ale to jsme mu neřekli. To je jen na tobě a na Karolíně.“

„Ještě že tam,“ ušklíbl se Sirius. „Taky nemusí vědět všechno.“

„Ale Siriusi, je to Brumbál. On by byl určitě rád, kdybyste mu to řekli.“

„Hele, Aiedail si zvolila nás, ne Brumbála. On by se nám do toho jen míchal a tak. Prstě mu řeknu, že máme zakázáno o tom mluvit a hotovo. A když to nepochopí, jeho smůla.“

„Je to tvoje věc,“ pokrčila Lily rameny. „Ale stejně si myslím, že by to měl vědět. A mimoto, zítra už se stejně bude vědět o tom, jakou máte moc. Nezapomeň, že tam byli i bystrozoři a…“

„My jsme živly nepoužívali,“ zarazil ji Sirius. „Dneska ne. Teda, mám pocit, že Karolína to jednou, dvakrát udělala, ale ne v takové míře, aby si toho někdo všiml.“

„Ale to, že se o vám otevřeně zajímal Voldemort, to už popřít nemůžeš, navíc jste se všichni odhalili, i James. A to po vás pase celé ministerstvo.“

„No a co? Stejně nás nikdy nenajdou. A aspoň vědí, že stojíme na té správné straně,“ ohradil se James.

„Jenže to pořád nic nemění na tom, že jste neregistrovaní zvěromágové.“

„Už kolikrát nám to zachránilo život.“

„Jo, hlavně, když jste podnikali ty vaše sebevražedné akce, co?“ ušklíbla se Lily.

„A i kdyby. Taky by ti neuškodilo, kdyby ses to naučila.“

„A kdo říká, že se to neučím?“ podivila se dívka.

„Ehm..cože?“ vypadlo z Pottera. „Ty se učíš? A kdy, kdo?“

„Jo. Ginn mi nabídla, že mě to naučí. Když ty jsi pořád zalezlej tady na ústředí.“

„A já jsem za to asi rád. Mnohem raději bych byl ve škole a učil se. Jenže to nejde, jak moc dobře víš.“

„Byla to tvoje chyba, že ses dostal do Azkabanu. Kdybys o tom řekl Brumbálovi, mohl vás z toho vysekat.“

„Takže najednou za všechno můžu já, jo?“ vyjel na ni už James.

„Jo. Pořád děláš hrozné nesmysly. Jsi nerozvážný a zbrklý. Stejně jako Sirius. Jen přiděláváte ostatním problémy. S tím lesem se to vůbec nemuselo stát. Jenže ne, vy tam jako naprostí idioti musíte vlézt a …“

„Nechtěla bys toho vyčítání nechat?“

„Ne, to si piš, že nechtěla,“ zamračila se na Jamese Lil.

„Ale Lil..“

„Nech toho. Chováš se jako by ti bylo deset let. Myslela jsem, že jsi se změnil. Že jsi vyrostl z těch blbostí. Ale v poslední době to tak vůbec nevypadá. Chováš se stejně zbrkle jako dřív. Ne-li hůř.“

„Lily, ale já..“

„Nepřerušuj mě. Jen jsem ti chtěla říct, že dokud si neujasníš, jak by ses měl ve svém věku chovat, tak za mnou nechoď,“ dopověděla a vykráčela ven z místnosti. Pak už bylo jen slyšet to, jak sbíhá ze schodů.

James se zmateně otočil na své přátele. Vůbec nerozuměl tomu, co se tady teď stalo. Proč na něj tak vyjela. A hlavně proč jí tolik vadí to, jak se chová. Vždyť nikdy proti tomu neměla žádné výtky.

„To bude dobrý, Jamesi,“ promluvila jako první Ginny. „Ona je v poslední době dost podrážděná. Za nějakou dobu to zas bude dobrý.“

„Myslíš?“ podíval se na ní pochybovačně James.

„Ne, já to vím. Je toho na ni v poslední době moc a Karolína jí teď zrovna nepřidala. Nech ji chvíli na pokoji a ono se to zas urovná,“ usmála se na něj. „Už budeme taky muset,“ řekla ještě.

„Dobře,“ přikývl stále ještě zmatený James.

Pořádně ani nepostřehl to, že Ginn společně s Remusem odešla a v místnosti zůstal jen on a Sirius.

„To bude v pořádku,“ pokusil se o úsměv Sirius a poplácal svého kamaráda po zádech. „Však my ty svoje holky zas dostaneme zpátky, Jimmy,“ usmál se již opravdovým úsměvem. Zřejmě v to opravdu věřil.

„Snad máš pravdu, Tichošlápku. A neříkej mi Jimmy,“ ohradil se ještě.

22.12.2007 20:07:20
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one