My world of fantasy...

69. KAPITOLA - ZMĚNA POHLEDU

Tak je tu další kapitola..Předem upozorňuji, že v ní můžou být chyby, ale opravdu nemám čas na to, abych to opravila..za deset minut jedu pryč, takže jsem ráda, že to sem vůbec dávám..tak snad se bude líbit, netvrdím, že je to nějaké světové, ale aspoň něco

***

Remus se zničehonic probral. Celou dobu jen seděl na židli a čekal, kdy se jeho přítelkyně probere. Ale po nějaké době to nevydržel a usnul. Probudil se teprve nyní a zjistil, že už je dávno po poledni. Oknem do místnosti dopadaly sluneční paprsky, ale přicházely již od západu. Vypadalo to, že slunce co nevidět opět zapadne za les a v Anglii opět nastane noc. Při tom pohledu si Remus uvědomil, že spal opravdu dlouhou dobu. Celý den zas zaspal. Ale když pohlédl na Ginny, jak tam stále bez hnutí leží, litoval toho, že nespal ještě déle. Jak moc chtěl, aby už se probudila. A aby se konečně probral James. Otočil hlavu a pohlédl na místo, kde jeho kamarád odpočíval. Stále tam ležel, ale do tváře se mu konečně vrátila barva. Byl rád, že aspoň to. Konečně nevypadal jako živá mrtvola.

Avšak uvědomil si jednu podstatnou věc. V pokoji s nimi nebyla madame Pomfreyová ani nikdo jiný. To ho zmátlo. Myslel si, že ošetřovatelka tam s nimi bude celou dobu. Že má na Jamese, Lily a Ginn dohlížet. Rozespale se zvedl ze židle a zamířil pryč z pokoje. Ve dveřích se ještě naposled obrátil, jestli se jeho přátelé třeba nezačnou probírat, ale nic se nestalo. Stále spali tvrdým spánkem.

Jakmile byl na chodbě, přemýšlel, kam se podívá. Kde by tak ostatní mohli být. Jako první mu na mysl padl pokoj, kde se Snapem vařili lektvar. Bez váhání se vydal k těm dveřím a otevřel je. Ale marně. Tam nikdo nebyl. Dokonce i zbylé přísady, kotlík a vyčarované stoly byly pryč. Remus teda za sebou zavřel dveře a pokračoval k dalším. Tentokrát se zastavil před pokojem, kde měli Karolína a Sirius ložnici. Zaváhal, jestli má vejít dovnitř, ale nakonec se rozhodl, že ano. Opět otevřel a znova se mu naskytl pohled na prázdný pokoj.

„Kde jen můžou být?“ řekl si sám pro sebe.

Jediné, co ho ještě napadalo, byla místnost, kde se scházel Řád. Pomalým krokem se tedy vydal dolů do přízemí. Po pár minutách konečně vcházel dovnitř. hned jak otevřel dveře, věděl, že tentokrát se trefil. Hlasitý šum v místnosti se nedal přeslechnout. Ale co ho znepokojilo byl tón té rozmluvy. Na tom se mu něco nezdálo. Mimoto v místnosti nebyli jen obvyklí obyvatelé tohoto domu. Bylo zde mnoho lidí. Celý Fénixův řád, jak si Remus uvědomil. Napadlo ho, že by tam asi neměl co dělat, když měli schůzku.

„Remusi,“ všimla si ho jako první Karolína. „Co tu děláš?“

„Jen jsem vás hledal,“ pokrčil chlapec rameny.

„No, nevím jestli nejdeš trochu nevhod,“ znejistěla. „Ale…“ rozhlédla se kolem až utkvěla pohledem na Brumbálovi, který seděl v čele stolu. Když se bradavický ředitel setkal s dívčiným pohledem, jemně přikývl a zase se věnoval hovoru s jeho sousedem. „Pojď se posadit,“ vybídla nakonec Karolína svého kamaráda a vyčarovala mu vedle sebe židli.

„Děje se něco? Že je tu takový ruch,“ otázal se Náměsíčník.

„Máme tu zrádce,“ odvětila dívka. „Teď jsme jim o tom řekli, ale než jsme stačili říct kdo, tak se rozvedla tato vášnivá debata,“ povzdechla si. „A krom toho,“ pohlédla na Siriuse, který se o něčem hádal s Andromedou, „Voldemort už zase začal řádit. Teda spíš jeho Smrtijedi.“

„Je to vážné?“

„Jedna vyvražděná kouzelnická rodina. Bydleli v Londýně. Zabili všechny. Včetně půlročního dítěte,“ sklopila hlavu. „Nechápu, jak to můžou udělat.“

„To ani já ne,“ přiznal Remus. „Je to děsné.“

„Jenže my jsme tomu mohli zabránit,“ ušklíbla se dívka. Ale tak nějak podivně. Smutně, zklamaně.. „Jenže v tu dobu jsme se všichni starali hlavně o Jamese a ostatní. Nikoho nenapadlo podívat se na tu pitomou mapu, co nám tady visí v hale..Nikoho.Kdybychom to bývali udělali, tak by to dopadlo jinak. Mohli jsme je zachránit.“

„Je pozdě na to, aby sis to vyčítala,“ řekl Remus jemně. „Nemůžeš být na dvou místech zároveň. Pro nás všechny byli v ten čas důležitější jiní lidé, kteří také bojovali o život.“

„Já vím,“ povzdechla si Karolína. „Jenže ten pocit, že jsem zklamala..“

„Nezklamala. Několik lidí už díky tobě přežilo. A budou tu i další..“

„Snad máš pravdu.“

„Proč se vlastně Sirius hádá s Andromedou?“ zeptal se po chvíli.

„Dozvěděla se o tom, jak se s Jamesem vydali do toho lesa,“ vysvětlila Karolína. „A znáš Siriuse. Nechce uznat, že to byla jeho chyba. Že to byla blbost.“

„Ten se nikdy nepoučí.“

„Časem jo. Bude muset. Jestli to bude takhle pokračovat, bude se muset naučit být zodpovědný a uznat svoji chybu. Na tom budou záviset životy. Navíc by si měl uvědomit, že v téhle válce má dost důležitou úlohu. Vypadalo to, že to bere dost vážně, ale od té doby, co je zas s Jamesem…Jsou jeden jako druhý.“

„Však oni z toho vyrostou. Nebo pochopí, jak závažná věc to je,“ mínil Remus.

„V to doufám.“

„Jak jsou na tom vlastně ti nahoře? Nějak jsem usnul a prospal celý den.“

„Ginny s Jamesem by se měli tak za hodinu probrat. To tvrdila madame Pomfreyová. Pak se teprve uvidí, jak na tom jsou..A Lily..Počítám, že ta se probudí, jakmile se probere James.“

„Proč myslíš?“

„Protože jen díky ní to celé přežil. Ona je v komatu proto, že on z ní čerpá svoji životní sílu. Bez ní by zemřel už po jediném dni.“

„Ale vždyť ona upadla do bezvědomí hned, co ho léčila.“

„Jen ten proces urychlila. Kdyby tak neudělala, stalo by se to tak jako tak. To spojení je dost silné.“

„Spojení? Jaké?“

„To netuším. Jen vím, že se vytvořilo mezi mnou a Siriusem, Jamesem a Lily a mezi tebou a Ginn. Nevím jak, ale cítím to. Když se jeden dostane do nebezpečí, když ho něco zraní, ten druhý to bude nějakým způsobem cítit. Když šel James se Siriusem do toho lesa, věděla jsem, že něco není v pořádku. Proto jsem na něj čekala hned u dveří. Nevěděla jsem, kde jsou..Lily taky věděla, že Jamesovi něco je. Jen si to neuvědomovala. Hned, jak jsem s ní zatřásla, vzbudila se. A to normálně nedělá…“

„A když jsme byli v lese, cítil jsem, že je něco špatně. Jen jsem nevěděl co,“ zamumlal Remus.

„To spojení se vytvořilo, když jsme přijali svoje nové síly. Já a Sirius k sobě patříme. Už jen ty barvy to prozrazují. Stříbrná a zlatá. Navíc to Aiedail i naznačovala. Jen jsem tehdy nepochopila význam jejích slov. Že každý paprsek má svůj význam. U Jamese je to hnědá a zelená. Stačí se jen podívat ven a víš, že ani tyhle dvě barvy bez sebe nemohou existovat. Je to tak očividné...A ty s Ginn..vím, že modrá a fialová spolu zdánlivě nemají nic společného, ale když se nad tím tak zamyslíš…Jedna v druhou přechází..Koukni se jen na duhu..skoro tam splývají v jedno…Pokaždé to je jiné, má to jiný význam, ale přesto je to tak jednoduché.“

„Takže jsme spolu spojeni navždy. Ale proč?“

„Nevím. Ale asi kvůli tomu všemu. Kvůli tomu pitomému úkolu. Kvůli okolnostem..Ale asi je to tak lepší. Když se tím pocitem, který už teď poznáš, budeš řídit, tak je větší šance na to, že uspějeme. Vzájemně si tak budeme pomáhat. A navíc si myslím, že to pouto se dá vybudovat ještě líp. Tak, aby ten druhý cítil to, co ten druhý. Mezi mnou a Siriusem to tak je, když jsme poblíž sebe. Jenže to je jen kvůli té telepatii..Na dálku by zas mělo fungovat tohle. Snad.“

„Dlouho si nad tím přemýšlela, viď?“ došlo Remusovi.

Karolína jen přikývla. Už nad tímhle dumala od té doby, co našli v Jamese v lese. Byla si už téměř jistá, že se ve svém odhadu nemýlí. Že je to tak správně.

„Ale dává to smysl,“ dal jí za pravdu Náměsíčník.

Dívka opět jen pokývala hlavou a rozhlédla se po místnosti. Všechno kolem nich už zase začalo utichat. Dokonce i Sirius už se přestal hádat s Andromedou. Všichni teď jen hleděli na ně.

„Ušlo mi něco?“ zeptala se Karolína nahlas.

„Ne,“ odvětil Sirius s úsměvem. „Jen jsme čekali, až si dopovídáte, abychom zas mohli pokračovat ve schůzi.“

„Fajn. Tak my už jsme to dořešili. Tak čím že jsme to skončili?“ usmála se teď dívka a podívala se na Brumbála, který se hned ujal slova.

„Jak jsme teda říkali, máme mezi sebou zrádce. Zrádce, který pracuje pro Voldemorta.“

„A k čemu nám to je, když nevíme, kdo to je?“ zamračil se Gideon Prewett.

„Kdo říká, že nevíme?“ podivil se Tichošlápek.

„Tak proč jste to neřekli?“ zeptal se Moody. „Mohli jste nás ušetřit téhle zbytečné debaty.“

„Nevšimla jsem si, že byste nám k tomu dali možnost,“ odvětila Karolína pobaveně. „Rovnou jste se mezi sebou začali hádat.“

„Tak kdo to teda je?“ zeptala se Kristin Potterová.

„Ten, který tady s námi dneska není.“

„Tak to jste nám opravdu pomohli,“ ozval se zas Gideon. „To máme ještě docela velký výběr, když nás dneska chybí tak čtvrtina.“

„A když řeknu, že nebyl na minulé akci?“ pomohla mu Karolína.

„Chceš říct,“ začala Kristin pomalu, „že ten, kdo nosí informace druhé straně, je Sturgis Tobolka?“

„Jo, přesně to chci říct.“

„A jak to víte?“ udeřil na ně Moody.

„Přišli jsme na to jen náhodou,“ chopil se slova zas Brumbál. „Už déle jsme věděli, že tu někoho takového máme. Smrtijedi moc dobře věděli, kdo k nám patří a kdo ne. Minule nám to i nepřímo potvrdili.“

„A co chcete teda dělat? S ním?“ zajímalo pana Pottera.

„Musíme mu vymazat paměť na Řád a na všechno, co se ho týká. Není přímo Smrtijedem, takže ho z ničeho obvinit nemůžeme. A navíc toho moc neví. Nemůže říct, kde je náš hlavní štáb. To je pod Fideliovým zaklínadlem.“

„Takže je nás zas o jednoho méně,“ zkonstatovala Minerva McGonagallová. „Je nás minimálně dvakrát míň, než Smrtijedů. To není dobré.“

„Ne, není, ale s tím nic nenaděláme. I tak jim můžeme kazit jejich plány. Z jednoho zdroje jsem zjistil, že pozítří se má konat další útok. Ale kdy, to nevím. To už budou muset hlídat ti, co bydlí tady na ústředí,“ pohlédl na Siriuse, Karolínu a Remuse. „Pak nám dají vědět.“

„A co tu vůbec dělá on?“ zeptal se Moody a upíral svůj zrak na Remuse. „On není v Řádu.“

„Co není, může být,“ pousmál se Brumbál. „Spolu s ním bych chtěl ještě přijmout slečnu Evansovou a Brownovou, ale budeme muset počkat, až se ty dvě uzdraví. Což mi připomíná,“ pohlédl na Karolínu a ta hned pochopila.

„Tak my teda budeme muset jít,“ zvedla se. „Na shledanou pozítří,“ rozloučila se a odešla z místnosti, následovaná Remusem a Siriusem.

Jakmile byli venku, rychle vyběhli po schodech nahoru a vtrhli do pokoje, kde jejich přátelé leželi. Ještě pořád se neprobudili, ale tentokrát za to byli ti tři rádi. Chtěli být v té chvíli u nich. Posadili se teda na kraj jedné postele a pozorovali je.

„Myslíte, že bude James úplně v pořádku?“ zeptal se s obavami v hlase Sirius.

„Doufám v to,“ chytla ho Karolína za ruku, aby ho tak podpořila. „S trochou štěstí bude jako dřív.“

„Snad,“ zašeptal Black a stále pozoroval svého nejlepšího kamaráda.

Oproti tomu Remus nemohl spustit zrak z Ginny. Přímo ji rentgenoval pohledem jako by čekal, že se díky tomu probere. Ale to se stálo nedělo. Uběhlo již více jako deset minut a oni pořád leželi a spali.

„Já už to nevydržím,“ zaskučel Sirius. „Už dávno se měli probudit. Aspoň ti dva. Vždyť Pomfreyová říkala..“

„Siri, ale ona ta hodina ještě neuběhla,“ upozornila ho Karolína. „Brumbál nás sem poslal pro případ, že by se probrali dřív. Ale mají ještě pět minut.“

„Tolik?“ zděsil se Tichošlápek.

„Lepší pět minut než pět hodin,“ ozval se Remus. Ale svého kamaráda chápal. Sám taky nemohl vydržet to čekání na to, kdy bude hotový lektvar. Počítal každou minutu. Nyní ho to tolik netrápilo. Věděl, že se proberou tak jako tak. Už zde nezáleželo na vteřinách. Zde věděl, že už se nemusí obávat o to, jestli nebude na něco pozdě. Co na tom, jestli se proberou za minutu nebo za hodinu. Hlavně když budou v pořádku.

Sirius si mezitím lehl na okraj postele, kde spala Lily. Místo toho, aby pozoroval své přátele, tak jak to dělal doposud, raději hleděl do stropu a zřejmě o něčem přemýšlel.

„O čem jste se tam dole bavili?“ vypadlo z něj po chvíli.

„A kvůli čemu ses hádal s Andromedou?“ oplatil mu to Remus, přestože odpověď znal.

„To je snad moje věc, ne?“ zamračil se Tichošlápek a posadil se.

Lupin se jen pousmál. Přesně tuhle reakci čekal: „Tak proč čekáš, že ti řeknu, o čem jsem se bavil s Karolínou?“

„To je to snad tak důležitý?“

„A ono je důležité to, o čem ses hádal se svojí sestřenicí?“

„Ne, ale..“

„Siriusi, dost!“ zarazila tuto slovní přestřelku Karolína. „Vysvětlovala jsem mu jen to, proč se Řád hádá a tak..Nevím, co je na tom tak zajímavý..A taky nevím, proč prostě Removi neřekneš, že ses s Andromedou hádal kvůli tomu vašemu výletu do lesa.“

„To není podstatný, ale…“

„Ne, podstatné na tom je to, že ty prostě nejsi schopen přiznat, že to celé byla hloupost a že na tom částečně neseš vinu,“ vytmavila mu dívka.

„Ale já..“

„Jsi strašně nezodpovědný. Moc dobře víš, co se má stát, co máme za úkol, ale ty se pořád chováš, jako by ti bylo dvanáct. Už nejsi ve škole. Tohle už je opravdový život.“

„Já vím, ale..“

„Nech mě domluvit. Snažím se ti tady říct, že už by ses měl chovat trochu víc zodpovědně. Myslet trochu i na budoucnost. Co z tvého počínání může vzejít. A taky přemýšlet o tom, co děláš. Proboha, vždyť my máme porazit Voldemorta a vy se málem necháte zabít v lese, kam jste se vydali pro vlastní zábavu.“

„Já jsem zodpovědný!“ vyhrkl Sirius. „Vždyť..“

„Ty a zodpovědný, Tichošlápku?“ ozvalo se v odpověď.

„Jo, to si piš…Jamesi!“ vyjekl radostně a přeběhl ke svému příteli. „No to to trvalo než ses probral, brácho,“ usmíval se na něj šťastně a úplně zapomněl na to, že se před chvílí hádal s ostatními.

„Co se mi stalo?“ zeptal se Dvanácterák. „Pamatuju si jen, jak letím ze skály a pak už nic.“

„Pokousal tě had, kamaráde,“ vysvětloval překotně Sirius. „A pak jsme tě s Karolínou našli a přinesli sem. Ale fakt jsem se bál, že tě ztratím.“

„To to se mnou bylo tak vážné?“ pousmál se James.

„Málem si zemřel. Stačilo jen pár hodin navíc a bylo po tobě,“ odpověděla mu vážně Karolína. „A nebýt Lily..“ pohlédla na dívku ležící vedle něj.

„Lily? Co ta s tím má společného?“ nechápal Potter.

„Pokoušela se tě uzdravit, ale místo toho upadla do komatu,“ povídal Tichošlápek. „A Ginny ten had taky pokousal, když jsem se ho snažili najít, abychom vyrobili protijed a zachránili tě.“

„A budou v pořádku?“ zeptal se Jimmy s obavami v hlase.

„Neboj, budou,“ ubezpečila ho Karolína. „Ginn se má probudit každou chvíli a počítám, že Lily už jen spí.“

„Jak..“otočil se na ni Sirius.

„Pak vám to vysvětlím. Na to teď není čas,“ pousmála se dívka. „Reme,“ otočila se na svého kamaráda, „myslím, že se ti někdo probírá.“

Remus okamžitě otočil hlavu a viděl, že Karolína má pravdu. Ginn už opravdu otevírala oči. bez váhání se k ní vrhnul a přiklekl k její posteli.

„Co se..“ začala Ginn pomalu a otevírala oči.

„Nic, Ginny, nic,“ usmíval se Náměsíčník.

To už se však zrzka plně probrala a posadila se. Byla na tom mnohem lépe než James. Vlastně už byla úplně v pořádku.

„Jamesi,“ vyhrkla, když spatřila, že její kamarád už je také při vědomí. „Tak jsi se probral,“ řekla a na tváři se jí rozlil šťastný výraz.

„Ty máš co říkat,“ zapojila se do toho Karolína. „A měla bys ještě ležet.“

„To je dobrý. Už jsem v pořádku. Nic mi není,“ mávla rukou Ginn a hrnula se z postele. „Jak dlouho jsem..“

„No, skoro den.“

„Tolik?“ podivila se. „To jste ten protijed vyráběli tak dlouho?“

„Ne, ale tys tak dlouho spala,“ obejmul ji Remus a vlepil jí polibek do vlasů. „Ale že jste nám nadělali problémů. A hlavně ty, Jamesi.“

„Já?“

„Už jsme mysleli, že je po tobě,“ přikývl Sirius. „Ani Pomfrejka ti nedávala moc šancí. Že ti prý odcházejí játra, ledviny, k tomu jsi měl otravu krve a…“

„To je dobrý, víc slyšet nepotřebuju,“ zarazil ho Dvanácterák. „Jen…Není to..“

„To se neví, Jamesi,“ povzdechla si Karolína. „Madame Pomfreyová sem ještě přijde a zkontroluje tě. Ale určitě ještě budeš muset nějaký čas ležet. A Ginn taky,“ zamračila se na svoji kamarádku. „Měli jste polámaných hned několik kostí a o tom ostatním ani nemluvím.“

„To bude v pořádku,“ nebrala to vážně Ginny. „Kosti už jsou srostlé a myslím, že jinak jsem v pořádku. Jen naberu nové síly a tak..“

„Když myslíš,“ pokrčila Karolína rameny a nechala to být. „Jo a Brumbál tě chce vzít do Řádu,“ vzpomněla si. „Tebe, Rema a Lily.“

„Tak to je skvělé,“ zajásala dívka.

„To jo,“ zabručela Greenová a podívala se na Lily. Věděla, že se musí každou chvíli probrat a na rozdíl od těch dvou bude úplně v pořádku. Ale potřebovala si s ní o tom všem promluvit. Tušila, že Lil celou tu dobu vnímá všechno kolem sebe, takže nebude třeba ji všechno sáhodlouze vysvětlovat. „Remusi?“ otočila se zas na Lupina. „Prosím tě, odveď Ginny do jednoho pokoje. Počítám, že si budete mít co říct a ona potřebuje odpočívat, i když si to nemyslí,“ usmála se. „Protože je moc paličatá.“

„A že to říká ta pravá,“ zašklebila se na ni Ginn, ale opravdu se sebrala a odcházela pryč. „A nemysli si, že nevím, proč to děláš.“

„No jo, ty paní vševědoucí,“ zasmála se Karolína.

„Pak mi to ale všechno řekneš,“ křikla ještě Ginny, ale to už ji Remus vytlačil ze dveří.

Karolína nad tím jen zakroutila hlavou. Nevěděla, jak její kamarádka přišla na to, co chce dělat, ale nijak jí to nevadilo. Jen ji to utvrzovalo v tom, že jsou si opravdu blízké. Vždyť kdo ji znal tak dobře jako ona? Snad jen Sirius. Otočila se na něj a na Jamese a zjistila, že ti dva už zase o něčem tlachají. A pak že jsou ženský ukecaný.

„Ehm, Siriusi?“ vypadlo z ní. „Myslíš, že byste mohli jít s Jamesem někam jinam? Lily potřebuje klid a jak vidím, tak ten tu s vámi mít nebude,“ vysvětlila a doufala, že jí na to skočí.

„My budeme tiše,“ začal jí kazit plány James.

„Jimmy,“ ušklíbla se Karolína. „Snad mi tu nechceš tvrdit, že ty a Sirius dokážete být v klidu. To lze jen v případě, že spíte.“

„Hele, tak to zas není pravda,“ hádal se Sirius. „My náhodou dokážeme být klidní.“

„Fajn. A být zticha, to taky dokážete?“ nadzvedla dívka obočí?

„Jasně…“ začal James.

„Že ne,“ dokončil Sirius a oba se rozesmáli.

„Vy jste jak malý,“ zakroutila nad tím Karolína hlavou. „Tam mohli byste se teda sebrat a odejít? Jo a taky zavolejte madame Pomfreyovou, ať zkontroluje Ginn a Jamese.“

„Jasně, šéfe,“ zasalutoval jí Tichošlápek, který už se stihnul postavit. „Vaše přání je mi rozkazem. Tak pojď, ty padavko,“ otočil se na Dvanácteráka a za veselého smíchu opustili pokoj.

„Ti se nikdy nezmění,“ řekla si dívka, když se za nimi zavřely dveře.

Pak ale začala věnovat pozornost něčemu jinému. A to dívce, která ležela bez hnutí na posteli. Zkoumavě si prohlédla její tvář, jako by čekala, že se každou chvíli probudí. Ale nestalo se tak. Víc jak půl hodinu se nic nedělo a Karolína si začala dělat starosti, zda se vůbec probere. Měla za to, že ztratila víc síly, než byla schopna unést. Ale na druhou stranu, pokud se probral James, tak Lily by měla taky. Ale možná, že už jen spala. Že už nebyla v tom komatu, ve kterém byla předtím. Zkusila teda úplně jednoduchou věc a doufala, že to zabere. Zkusila ji probudit.

„Lily,“ zatřásla jemně dívkou a čekala na její reakci. „No tak, kamarádko, musíš se teď probrat,“ domlouvala jí.

Když viděla, že sebou Lil trochu škubla, byla si už téměř jistá, že se ve svých úsudcích nemýlí. Že má pravdu.

„No tak Evansová,“ řekla rázně. „Koukej se už konečně probudit.“

A konečně Lily otevřela svoje zelené oči.

„No to to trvalo,“ usmála se na ni Karolína a bylo na ní vidět, že se jí pořádně ulevilo. „Už jsem myslela, že tu budeš spát jako ta Šípková Růženka sto let.“

„To bych si nedovolila,“ vrátila jí úsměv Lil.

„Takže se nebudu plést, když řeknu, že jsi celou tu dobu vnímala.“

„Ne, nebudeš,“ potvrdila jí to dívka. „Slyšela jsem všechno, co jste si tady povídali. Ale myslím, že jsem pak opravdu usnula.“

„Jakmile se James probral,“ přikývla Karolína. „Myslela jsem si to.“

„Jak na tom je?“

„No,myslím že dost dobře. Aspoň tak vypadal, když se tady bavil se Siriusem. Nechápu, jak to s ním můžu vydržet. A ani nechápu tebe.“

„To jsme dvě. Jak to bude teď dál?“

„Jak jako dál?“

„S Řádem a tak. Bude se něco dít? A co ty viteály?“

„Brumbál vás chce vzít do Řádu. Za dva dny je akce, ale počítám, že vás tam ještě nepustí. Jamese a Ginn určitě ne. A jinak nic.“

„Víš, jakmile jsem upadla do toho komatu, jak to nazvala Pomfreyová, tak jsem někdy měla docela divný sny. Měla jsem pocit, že jsem zase viděla tu Aiedail. Promlouvala ke mně.“

„A co ti chtěla?“

„Bylo to takové zvláštní. Zmatený. Nevím, jestli to nebyl jen sen.“

„U ní nikdy nevíš,“ zamračila se Karolína. „Je možný, že nám něco chce sdělit, ale na Zem už nemůže, tak to vzala přes tebe.“

„To už mě taky napadlo. Říkala mi tam, že máme jen málo času, než se válka rozběhne naplno. Pak chtěla říct ještě něco, ale najednou se tam objevil ještě někdo jiný. Jak byla Aiedail oděna v stříbrné a zlaté, on byl v černé a červené. Byli jako den a noc..“

„Daeamon,“ šeptla Karolína.

„Začal na ni křičet, že už nemá právo zasahovat do chodu tohoto světa. Že se dohodli, že už to nechají v našich rukou. Že zase porušuje pravidla. Pak si ale všiml mě. Pod jeho pohledem jsem se cítila jako pod rentgenem. Až jsem se z toho otřásla.“

„To byl tak hrozný?“

„To zas ne. Stejně jako Aiedail byl nadpřirozeně krásný. Ani ho neumím popsat. A potom na mě promluvil.“

„A co ti…“ nadechla se Karolína.

„Já nevím…Pořádně si to nepamatuju. Myslím, že říkal něco o tom, že jestli chceme porazit jeho vyvolené, tak se budeme muset hodně snažit. Že i když je nás šest, mají proti nám přesilu. A jak se u toho krutě smál. Mrazilo mě z toho v zádech. Řeknu ti, že tenhle pocit už nikdy zažít nechci.“

„A co Aiedail?“

„Nic. Jen tam stála a dívala se na nás. A pak společně odešli. Myslím, že mezi nimi nebude nenávist. Jen…“

„Jen co?“

„Ti dva jsou spolu. Něco jako manželé. A tohle je jen jejich boj, který mezi sebou vedou. A my jsme jejich loutky.“

„Tak to je teda hustý,“ vypadlo z Karolíny. „Myslela jsem, že Aiedail je opravdu dobrá, ale jestli dělá tohle…“

„Ale vem to tak, že udržovat rovnováhu musí. Jen si to dělají po svém. A taky se musejí pěkně nudit. Představ si, že bys ty měla žít navěky. Taky by tě to omrzelo a dělala bys cokoliv, jen aby ses zabavila.“

„To je sice moc hezký, ale mě se moc nelíbí, že tady mám někomu hrát divadlo. Jen pro jejich zábavu. Jenže nejhorší na tom je, že tohle dohrát musíme. Protože Voldemort si pokoj stejně nedá.“

„Asi tak,“ souhlasila s ní Lily. „Prostě tohle musíme dotáhnout až do konce.“

08.12.2007 18:56:53
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one