My world of fantasy...

68. KAPITOLA - VÝROBA PROTIJEDU

Fajn, takže tady máte další kapitolku k Minulosti..Doufám, že se vám bude líbit, i když se v ní nic moc neděje..Tak snad jen poprosím o hooodně komentů, potěšily by..=D
Kaitlin

***


Karolína již přes dvě a půl hodiny bloumala lesem a hledala něco, co by se podobalo hadovi. Ale marně. Trochu se vzdálila od skály, a tak potkávala spousty jiných zvířat, jako byly mizenky a také párek bodlošů. Ti všichni ji však naprosto ignorovali, protože byla stále ve své kočičí podobě. Pomalu se chytala vrátit se zpět ke skále, kde chtěla počkat na ostatní a případně vymyslet nějaký jiný plán, jak onoho hada najít, když zaslechla křik. Okamžitě poznala, že to byla Ginny. A podle tónu, jakým to křičela, byla v nebezpečí.

Dívka nezaváhala ani na okamžik a rozeběhla se zpět ke skále. V duchu si přitom nadávala, že se od ní natolik vzdálila. Trvalo jí více jak pět minut, než se tam dostala. Běh jí navíc znesnadňovala zranění, která utržila při boji s vlkodlaky. Ale nakonec se jí povedlo dostat se ke skále, kde narazila na Siriuse.

„Taky jsi to slyšela?“ zeptal se jí hned.

Karolína se přeměnila: „Jo,“ přikývla a úplně zapomněla na to, že se na něj zlobila, když odcházela. „Musíme Ginny najít.“

Tichošlápek jen přikývl a společně se rozeběhli k místu, odkud prve uslyšeli Ginnin křik. Museli tak oběhnout celou skálu, aby se dostali tam, kam potřebovali. Když dobíhali, viděli, jak něco malého padá ze stromu a následně to dopadlo na zem. V další chvíli poznali, že je to Ginny, protože se přeměnila do své normální podoby.

„Ginn,“ vyhrkla Karolína a bezmyšlenkovitě se vrhla ke své kamarádce.

Oproti tomu Sirius byl obezřetnější. Došlo mu, že nespadla z toho stromu jen tak. Že to muselo mít nějakou příčinu. Pomalu došel až ke kmeni a pohlédl nahoru. Avšak kvůli špatnému světlu nic neviděl. Pomocí kouzla tedy osvítil svoje okolí. Jakmile to udělal, ozvalo se seshora naštvané zasyčení.

„Ginny toho hada našla,“ otočil se na Karolínu.

Ale dívka mu neodpovídala. Místo toho upírala oči na dívku, která ležela na zemi a v očích se jí leskly slzy.

„Pokousal ji,“ dostala ze sebe. „Na boku a na noze. A má zlomených hned několik kostí. Je na tom ještě hůř než James.“

„Dostaneme ji z toho,“ přesvědčoval ji Sirius optimisticky. „Když už mámo toho hada, vyrobíme protijed a bude to.“

„Dlouho nepřežije,“ zavrtěla hlavou dívka a hleděla, jak Ginny stále víc a víc bledne.

„Tak v tom případě si musíme pospíšit,“ přikývl Sirius. „Remusi,“ zavolal zesíleným hlasem, který musel být slyšet úplně po celém lese. „Okamžitě přijď k té skále. Mámo to.“

Pak se začal věnovat zelenému hadovi, který stále zůstával schován v koruně stromu. Přemýšlel nad tím, jak by ho mohl dostat dolů. Viděl, že je víc jak tři metry dlouhý, tudíž to nebude žádná legrace, dostat dolů. A co teprve, jak ho dopraví k nim na ústředí. Nakonec se rozhodl zkusit na něj obyčejné přivolávací kouzlo. K jeho údivu však na hada nepůsobilo. To pak muselo znamenat, že had není jen tak obyčejný, ale kouzelný. To Tichošlápkovi na náladě moc nepřidalo. Znamenalo to totiž, že na sobě může mít mnoho magických ochran, které ho budou před kouzly chránit. Zbývala mu pak jediná možnost, jak ho dostat dolů. Pomocí živlu větru.

Pevně sevřel oči a začal se soustředit. Stejně jako Karolína už byl celkem vysílený a nemohl si dovolit jen tak plýtvat energií. Ale tady šlo o život. Kolem něj se začal tvořit větrný vír, který pomalu stoupal nahoru po kmeni stromu. Do svého nitra strhával listí a malé větvičky. Když dospěl až nahoru, kde sídlil had, znenadání měl mnohem větší sílu, než na začátku. Strhnul hada z kmene a vtáhl ho do sebe. pak se zas pomalu vracel dolů, aby mohl zelenou potvoru vyplivnout před svým pánem.

Jakmile se tak stalo, Sirius kolem hada vytvořil nějakou bariéru, která mu znemožňovala pohyb. Had tak mohl jen naštvaně poulit oči na všechny kolem sebe a hlavně na Tichošlápka, který se na něj vítězně díval. Konečně chytil toho, kdo tak zle ublížil jeho přátelům. Konečně je budou moci zachránit.

S mnohem lepší náladou se otočil na Karolínu a zjistil, že už je tu i Remus. Oba dva se stále ještě motali kolem Ginny, která ležela na zemi. až teď si Sirius pořádně všiml, jaká zranění jí had udělal. Na břiše měla obrovskou ránu, ze které jí stále proudila krev. Další, velmi podobné zranění, měla na noze.

„Jak to s ní vypadá?“ zeptal se ustaraně.

Remus, který byl skoro stejně bledá jako ona, se na něj smutně podíval: „Dost špatně.“

„Musíme hned teď vyrazit,“ začala to organizovat Karolína, když si všimla, že Sirius už hada chytil. „Siriusi, ty vezmi toho hada, Remus Ginny. Já vás budu jistit.“

Oba chlapci jen přikývli a poslušně udělali to, co po nich dívka chtěla. Věděli, že je to nejlepší řešení. Navíc Karolína byla na organizování opravdu dobrá, a tak ani jednoho z nich nenapadlo, že by se nějak vzpíral. Pomalu i se svými náklady se vydali zpět na ústředí. Protože už pomalu začínalo být víc vidět, bylo téměř šest hodin, les už pro ně nepředstavoval takové nebezpečí. Jakmile se vzdálili od skály, měli vyhráno. Vlkodlaci už byli dávno pryč, stejně jako mizenky, které se přes den ukládali ke spánku.

Po půlhodině, která ale všem připadala jako několik hodin, se konečně dostali na ústředí. Hada nechali dole v hale, zatímco Ginny odlevitovali nahoru do ložnice.

„Konečně jste…“ začala madame Pomfreyová. „Proboha,“ zvolala, když uviděla Ginn. „Co se jí stalo?“

„Něco jako Jamesovi,“ informoval ji Remus a přenesl svou dívku na pohovku, která teď byla volná. „Pokousal ji ten had. A spadla z pořádné výšky.“

Ošetřovatelka neváhala a začala se Ginny věnovat. Na tváři přitom měla ustaraný výraz a bylo na ní vidět, že se dost obává toho, jak tohle dopadne.

„Jak je na tom, madame?“ zeptala se šeptem Kristin Potterová a zděšeně na dívku hleděla.

„Hodně špatně. Ne-li hůř než pan Potter. Ten had ji pokousal nejen na noze, což by ještě nebyl takový problém, ale i na břiše. Je možné, že jí tak poranil nějaké orgány. Navíc má zlomená tři žebra, ruku, nohu a klíční kost.“

Kristin jen vykulila oči, na nic víc se nezmohla.

Karolína se mezitím svalila na volné křeslo. Nevnímala už nic kolem sebe. byla vyčerpaná na sto procent a zranění, která jí uštědřili vlkodlaci, jí moc nepřidávala. Cítila, jak má triko nasáklé krví, stejně jako kalhoty. Ale nic neříkala. Nechtěla, aby si madame Pomfreyová dělala starosti ještě o ní. Stačilo, že Ginny s Jamesem mají v sobě jed. Pozorně se rozhlédla po místnosti a spatřila, že už tu je i pan Potter.

„Severus už dorazil?“ zeptala se mdle.

„Jsou s Brumbálem ve vedlejším pokoji. Něco tam spolu řešili.“

„Tak já jdu za nimi,“ řekla a přivřela oči.

Měla co dělat, aby se udržela při vědomí. Koutek oka přitom koukla na Remuse, který starostlivě seděl u své přítelkyně a na Siriuse, který pro změnu seděl u Jamese. Pak vyšla ven z pokoje a zamířila do toho vedlejšího. Aniž by zaklepala, vešla dovnitř a našla Brumbála a Snapea, jak o něčem zaujatě diskutují.

„Pane profesore,“ dala o sobě vědět Karolína. „Toho hada jsme našli.“

„Kde je?“ zeptal se hned Brumbál.

„Dole v hale. Nechali jsme ho tam. Navíc už stačil pokousat i Ginny, která ho našla.“

 

Bradavický ředitel si povzdechl: „Tohle jsou opravdu špatné dny. Nejdřív pan Potter a slečna Evansová, a teď i Brownová. No, pojďme se na toho hada teda podívat, abychom mohli vyrobit protilátku na ten jeho jed.“

S tímto zamířil Brumbál ven z místnosti. Snape ho hned následoval, ale ve dveřích se zarazil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jo, nedělej si starosti,“ zalhala dívka a pokusila se o úsměv.

Pak už jen následovala oba dva do haly, která se nacházela v přízemí. Když tam došla, ředitel už zkoumal onoho tvora.

„Zvláštní,“ mumlal si přitom. „Nevěděl jsem, že takovýto druh kouzelného hada existuje. Budeme ho muset uspat a pak mu odebrat trochu jeho jedu. Pro pana Snapea by pak už neměl být problém vyrobit protijed.“

„Snad ne,“ odvětil Severus a se zájmem si hada prohlížel. Patrně ho dost zaujal.

„Jak se vám ho podařilo chytit?“ zeptal se najednou Brumbál.

„To Sirius,“ řekla popravdě Karolína. „Já jsem se spíš zabývala Ginny. Takže nevím, jak to udělal. To se budete muset zeptat jeho. A proč vás to zajímá?“

„Na takovéto tvory většina kouzel neúčinkuje,“ odpověděl jí ředitel. „Uspat ho taky bude docela velký problém. Na to se dají použít jen kouzla z bílé magie.“

Karolína si povzdechla. Zas to bude na ní. Samozřejmě že uměla kouzlo z bílé magie, pomocí jehož jste mohli lidi nebo zvířata uspat. Vytáhla tedy hůlku, kterou měla v rukávě, a lehce s ní mávla. V tu ránu měl had tvrdou půlnoc.

„Ty umíš bílou magii?“ zeptal se udiveně Severus.

„Jen pár kouzel. Když nejsi ve škole, něco dělat musíš. Jinak by ses unudil k smrti,“ vysvětlila mu, ale v další chvíli už se složila na zem. Omdlela.

Snape se k ní vylekaně vrhl. Pak se zmateně otočil na Brumbála. Teprve teď si všiml ran, které měla dívka na zádech a na nohou a rukou. To už to postřehl i Brumbál.

„Vezměte ji prosím nahoru,“ požádal ho. „Slečna Greenová zřejmě přecenila své síly. Celé dva dny nespala a nejedla, a pak se ještě vydala do lesa, kde byla několik hodin. A asi nechtěla madame Pomfreyové přidělávat starosti.“

Severus jen přikývl a pomocí kouzla dívku zvedl do vzduchu. Nechtěl se jí dotýkat, aby jí náhodou ještě víc neublížil. Na schodech se ještě otočil a spatřil, jak za ním jde Brumbál, který obdobným způsobem přesouval hada. Ale zatímco on zamířil do pokoje, kde byli ostatní, Brumbál vešel do jiného.

Jako první si Snapeova příchodu všiml Sirius. Nejdříve ho chtěl poslat pryč, ale jakmile si všiml Karolíny, která vzápětí vplula do pokoje, rozmyslel si to.

„Co se jí stalo?“ to bylo jediné, co ze sebe dostal.

„Jen omdlela,“ odsekl Severus a otočil se na madame Pomfreyovou, která stále ještě běhala okolo Ginny. „Mohla byste jí pomoct?“

„Oh, samozřejmě,“ řekla roztržitě ošetřovatelka. Tolik pacientů najednou už dlouho neměla.

S tímto Snape položil dívku na zem, protože jinde už nebylo místo, a vytratil se z místnosti.

„Pane Blacku,“ ozvala se madame Pomfreyová. „Co kdybyste se zvednul a šel mi pomoci? A to samozřejmě platí i pro vás, pane Lupine,“ otočila se i na Remuse, který jí tak trochu překážel v práci, když neustále vysedával u Ginny. „Popadněte tady ty dva lektvary,“ ukázala na lahvičky, které měla na stole, „a dejte je slečně Greenové. Po dnešku potřebuje dodat energii a taky bezbolestný spánek.“

„Jaký lahvičky?“ zeptal se Sirius šeptem Remuse. „Vždyť jsou všechny stejný a ani je nemá popsaný.“

„Ty jsi vůl, Tichošlápku,“ prohodil Lupin oči v sloup. „Bezbolestný spánek, to je ta světle zelená a ta druhá je ta narůžovělá.“

„Taky nemůžu všechno vědět,“ zamračil se Sirius a natáhl se po ony lektvary. Když je Karolíně nalil do krku, všiml si jejích zranění. „Proboha,“ ujelo mu.

„To má od těch vlkodlaků,“ mračil se dál Remus.

„Ti jí ale zřídili.“

„Může být ráda, že to dopadlo takhle. Ani jsem v ten okamžik nedoufal, že se z toho dostane. Jak tam stála tak sama proti těm šesti…“ nechal vyznít do ztracena.

„Potřebuje něco na zacelení těch ran. A na vydesinfikování. Ma…“

„Neruš ji,“ okřikl ho Náměsíčník. „Tohle zvládneme sami.“

S těmito slovy se zvedl a vydal se k brašně, kde měla ošetřovatelka všechny své lektvary a mastičky. Zkušeným okem to všechno přelétl pohledem a pak neomylně sáhl po dvou lahvičkách, se kterými se i vrátil k Siriusovi.

„Jsi si tím jistý?“

„Jsem. Tyhle jsem používal každý měsíc. Několik let. Tak snad poznám, co to bylo, ne?“ ušklíbl se na něj Remus.

„Dobře, věřím ti. A co teď?“

„Teď potřebuje ty rány vydesinfikovat. Budeš jí muset to triko sundat, jinak to nepůjde. Pak jí tímhle natřeš tu ránu na zádech. Já se postarám o tu na noze a na ruce.“

„Fajn. Teda, ale překvapuješ mě, kamaráde. Kde se to v tobě bere?“

„Jsem na ošetřovně jako doma.“

„To já taky, ale…“

„Jenže já jsem tam na rozdíl od tebe nemíval zástupy fanynek. Leda tak dva na hlavu padlý puberťáky.“

„Že já vůbec něco říkám,“ zabručel si pro sebe Sirius a raději se začal věnovat zranění, které měla Karolína na zádech.

Po chvíli měla dívka všechna svá zranění ošetřena. I když ze začátku vypadaly dost hrozivě, nyní se již zdálo, že po nich nezbude nic, ani jizvička. Jakmile se Sirius byl jistý, že Karolína je mimo jakékoliv ohrožení, přenesl ji do jednoho prázdného pokoje. Do jejich vlastního pokoje. Poté se vrátil zpět a sledoval, jak se madame Pomfreyové konečně podařilo Ginny nějak dát do pořádku. Sice stále na dvou místech krvácela, ale aspoň už neměla polámanou polovinu kostí v těle. Musela být však uvedena do umělého spánku, protože jinak by mohla mít dost velké bolesti.

„Blacku,“ ozvalo se náhle ode dveří.

To do pokoje opět zavítal Severus Snape.

„Co je?“ zabručel nerudně Sirius. Na tohoto člověka zrovna náladu neměl.

„Ty a Lupin mi máte jít pomoct s tím jedem. Brumbál musí odejít.“

„Proč?“

„Možná proto, že je normální školní den. A on jako ředitel musí zas do Bradavic.“

„A to ten protijed nezvládneš sám?“ ušklíbl se Tichošlápek.

„Vzhledem k tomu, že je dost náročnej na to, aby ho dělali dva..“

„Takže to nedokážeš. Pro jednou..“

„Siriusi,“ nenechal ho domluvit Remus. „Při výrobě některých lektvarů je zapotřebí dvou lidí. Takže neremcej a pojď mu radši pomoct. Jestli chceš, aby se ti dva uzdravili.“

Sirius jen rezignovaně svěsil hlavu. Neměl zrovna radost z toho, že musí být ve společnosti toho netopýra. I když s ním byl v Řádu, jejich vzájemné antipatie se nezměnily. Jen se přestali urážet na veřejnosti, ale jinak se pranic nezměnilo. Čas od času se respektovali, ale to bylo většinou dáno tím, že v jejich přítomnosti byla Karolína, a ta jejich hádky vyloženě nesnášela.

Po chvíli už všichni tři stáli u kotlíku, v němž bublal nějaký lektvar. Byl to sice teprve základ, ale pořád to bylo lepší než nic. Tento hadí jed byl opravdu velmi jedovatý a navíc začal účinkovat až po několika hodinách, což vysvětlovalo, proč se u Jamese otrava neobjevila dřív.

„Jak dlouho to bude trvat?“ snažil se Remus vést se Snapem zdvořilostní debatu.

„Několik hodin. Celou tu dobu se to musí samozřejmě míchat, jinak by to mohlo vybouchnout.“

„Jak tohle vlastně víš?“

„Umím číst, Blacku.“

„A tohle je v nějaké knize?“

„Samozřejmě že je. Myslíš si snad, že tohle je jediný exemplář tohoto hada?“

„To si samozřejmě nemy…“

„Kdybys aspoň trochu četl, věděl bys, že tohle,“ ukázal na uspaného hada, který ležel podél stěny, „je vzácný druh hada. Jmenuje se měňavec podivný.“

„Proč měňavec?“

„Protože každý jedinec má jinou barvu.“

„A jak se teda pozná, že patří ke stejnému druhu?“

Severus protočil oči v sloup, ale přesto odpověděl: „Podle tvaru hlavy, jedových zubů, a černého pruhu na břiše.“

„A co když je ten had černý?“ ušklíbl se Tichošlápek.

„Blacku,“ zavrčel Snape. „Nech si ty…“

„Dost,“ zarazil jejich nesmyslnou debatu Remus. „Měli bysme radši pracovat na tom lektvaru. Co máme dělat?“ otočil se na Severuse.

„Potřebuju nakrájet tyhle přísady,“ mávl rukou k vyčarovanému stolu, který byl plný všemožných věcí. Různých rostlin, hub a nejen toho.

„To všechno?“ zděsil se upřímně Sirius. „To si to nemůžeš udělat sám?“

„Ne,“ odsekl Snape. „Já budu mezitím vařit ten lektvar. Tam totiž musím dávat tyhle věci,“ ukázal na menší stolek, který měl postavený u kotlíku. „A v přesném pořadí, v rychlém sledu za sebou. A do toho bych opravdu nestíhal krájet přísady. Nemám šest rukou.“

Tichošlápek se na něj jen zamračil, ale pak už se i s Remusem vydal ke stolku a společně začali krájet jednotlivé přísady. Všechno dělali s obrovskou pečlivostí. Věděli, že když se na tom lektvaru něco pokazí, může to Jamese a Ginny stát život. asi po půlhodině měli konečně hotovo. Sirius se znaveně složil na pohovku a zavřel oči. Konečně se na něm objevila únava a několik dní beze spánku. Ani Remus na tom nebyl nejlépe. Stejně jako jeho kamarád se posadil na pohovku, ale na rozdíl od něj sledoval Snapea, jak se obratně otáčí nad kotlíkem. Teprve teď mu došlo, jak je Severus v lektvarech dobrý. V mysli mu najednou vytanula vzpomínka na to, jak jim Karolína o něm vyprávěla. Že býval v lektvarech dobrý jen kvůli nějakému poháru. Říkal si teď, že to ani nemuselo být tím. Snape byl dobrý i tak, a to byl ještě na škole.

„Tebe ty lektvary asi hodně baví, co?“ zeptal se ho po chvíli.

„Jo.“

„Co chceš dělat po škole?“ vyptával se dál Remus.

Severus se na něj jen udiveně podíval: „Proč tě to zajímá?“

„Já jen, že na ně máš fakt talent. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by do toho byl tak zapálený a byl tak dobrý. Protože tohle by asi měl být dost složitý lektvar, ne?“

„Asi ne,“ odvětil nadmíru překvapený Snape. „Jen je tam velké množství přísad, které se musí přidávat v přesném pořadí a v určitém čase.“

„A pak že není složitý,“ ozval se Sirius.

„Pro někoho ne,“ odpověděl mu Severus a zas se věnoval své práci. Po pár minutách se ale znova ozval. „Kde se Karolína naučila bílou magii?“ zeptal se na otázku, která mu dost vrtala hlavou.

„Jak víš, že ji umí?“ oživl Tichošlápek a konečně otevřel oči.

„Toho hada uspala jen díky ní.“

„Aha. A já si říkal, proč tu tak klidně leží. Asi kvůli tomu zkolabovala, co?“ došlo mu. „Zas přecenila své síly.“

„Zas?“ zaujalo Remuse i Severuse.

„To je u ní normální. V zájmu jiných často dělá takovéto věci, a pak mi někde zkolabuje. Není to poprvé a myslím, že ani ne naposled,“ odvětil Sirius, ale mluvil jen na Remuse.

„Pořád si mi neodpověděl,“ dal o sobě vědět Snape, zatímco dál něco kuchtil u kotlíku.

„A co když nechci?“

„Fajn. Tak se pak zeptám jí.“

V pokoji opět nastalo ticho. Náměsíčník si jen rezignovaně povzdechl. Tihle dva se nikdy nebudou vzájemně respektovat. Oproti tomu Sirius opět zavřel oči. Dokonce se zdálo, že usnul. A Severus, ten se dál věnoval vyrábění protijedu. Po více jako hodině konečně odstoupil od kotlíku, v němž už byly úplně všechny přísady, které měl nachystané. Celkem jich bylo asi přes padesát. Ne-li víc.

„Už by to mělo být,“ oznámil Remusovi, který ho provrtával pohledem. „Ale musí se to nechat další hodinu odležet.“

„Dobře. Hlavní je, že už je to hotové,“ usmál se Lupin.

„Co se vlastně stalo v tom lese?“ zeptal se nečekaně Severus, který se posadil do prázdného křesla. „Teď i předtím.“

„Prve tam šli jen James se Siriusem. Prostě na obhlídku,“ začal Remus, který byl rád, že se Snape o něco takového vůbec zajímá. A že se s ním vůbec baví. „Jenže narazili tam na mizenky, aspoň podle toho, co říkali.“

„A přirozeně nevěděli, co jsou zač,“ uchechtl se Severus.

„Tak nějak. Prostě se rozdělili a James zabloudil. Pak prý narazil na lesního trolla, který ho takhle zdevastoval a ještě ho asi pokousal ten had.“

„Měl štěstí, že ho pak našli. Jinak by bylo po něm. Tahle bestie,“ kývl hlavou směrem k hadovi, který stále ležel nehybně na podlaze, „je schopna člověka i zabít. Nejen, že je jedovatý, ale dokonce je to i škrtič. Což je u hadů zvláštní, mít oboje tyto vlastnosti.“

„To je,“ přikývl Remus. „Stejně by mě zajímalo, co tady ten had dělá. Stejně jako ti ostatní tvorové. Ti do Anglie nepatří. Už jen ty mizenky jsou z Afriky. A tenhle had..“

„Žije jen na Novém Zélandě a okolních ostrovech,“ doplnil ho Snape.

V místnosti opět nastalo ticho. Všichni tři chlapci mlčeli. Sirius proto, že spal, jinak by asi nezavřel pusu. A Remus se Severusem už si neměli co říct. Už jen to, že spolu vedli na ně tak dlouhou konverzaci, byl výkon. Po půl hodině se Náměsíčník zvedl a pokoj opustil. Chtěl se podívat, jak na tom je Ginn.

Opatrně otevřel dveře do pokoje, kde všichni marodové leželi, a vešel dovnitř.

„Jak na tom jsou?“ zeptal se polohlasně ošetřovatelky, která seděla na sedačce.

„Zatím to jde,“ povzdechla si madame Pomfreyová. „Slečně Brownová je zatím stabilizovaná, jen se jí každou chvíli musí podávat dokrvovací lektvar. A taky se pořád musí obměňovat obvazy.“

„A James s Lily?“

„Slečně Evansová je na tom z mého pohledu dost dobře. Dalo by se říct, že jen spí. Ale jak už jsem říkala prve, je ve stádiu hlubokého kómatu. Nedokáži říct, proč tomu tak je, protože jinak je naprosto v pořádku. Ale pan Potter…“ odmlčela se. „Je na tom dost špatně. Otrava už pomalu zasahuje některé orgány. Játra už má poškozená a ledviny k tomu nemají daleko.“

„Co to znamená?“ dodal si Remus odvahu a optal se ji na toto.

„Záleží na tom, jak brzo dostane lektvar.“

„Za necelou půlhodinu by měl být hotov.“

„Tak v tom případě, pokud bude fungovat tak, jak má…Bude se muset ještě nějakou dobu léčit. Brát plno lektvarů. A mohou nastat i nějaké komplikace. Tenhle jed je dost nebezpečný. V životě by mě nenapadlo, že se s tím někdy setkám.“

„Co jste myslela s těmi komplikacemi?“

„Protože otrava zasáhla dva dost důležité orgány, je možné, že se to přes ně dostalo dál. může to vyvolat i otravu krve.“

Remus na ni jen němě hleděl. S tímto opravdu nepočítal. Nemyslel si, že ten jed může mít takové účinky. Doufal v to, že poté, co Dvanácterák dostane lektvar, vše bude tak, jak má být, ale madame Pomfreyová mu jeho iluze zcela zhatila. Vyděšeně se otočil na svého přítele, který stále bez hnutí ležel na posteli. V obličeji byl úplně bledý, takže svým zjevem připomínal mrtvolu.

„A j možné, že se to obejde zcela bez následků?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Ano. Ale je to tak padesát na padesát. Ne-li ještě míň.“

„Já…Půjdu ještě zkontrolovat ten lektvar,“ plácl Remus první, co ho napadlo a vycouval ze dveří.

Jakmile byl za dveřmi, sesunul se po zdi na zem. Už toho na něj opravdu začínalo být moc. V poslední době, od té doby, co začal školní rok, zažíval on a jeho přátelé jednu ránu za druhou. Nejdříve se hádali, nemluvili spolu, a jakmile to bylo dobré, ztratil oba rodiče a jeho sestru se snažili dostat pryč od něj. Vzápětí byli předvoláni před Starostolec a Karolína se Siriusem a Jamesem skončili v Azkabanu. A teď tohle.

Po nějakých deseti minutách se konečně jakž takž vzpamatoval a opět se postavil. Opravdu se vrátil zpět do pokoje, kde vařili společně se Snapem protijed proti hadímu uštknutí. Jakmile vešel do místnosti, všiml si, že Severus s Sirius zde stále jsou. Tichošlápek ještě pořád spal, i když tomu se Remus moc nedivil. Oproti tomu Snape seděl v křesle a četl si nějakou knihu.

„Jak to vypadá s tím lektvarem?“ ozval se Náměsíčník.

„Ještě deset minut,“ odvětil Severus a dál se věnoval četbě.

Remus zaúpěl. Nevěděl, jak má takovou dobu ještě přetrpět. Každá minuta pro něj byla utrpením. A s každou minutou vzrůstalo nebezpečí, že jed v Jamesově těle zasáhne i další orgány. Posadil se na židli, ale stále byl jako na trní. Každou vteřinu odpočítával. Netrpělivě hleděl na hodiny a přál si, aby to už konečně uběhlo, ten čas, který ještě zbýval do úplného dozrání lektvaru. Jediné, čím se mohl utěšovat bylo, že zraje jen tak krátkou dobu. Kdyby to bylo jako u veritaséra, bylo by to stokrát horší.

„Tak už by to mělo být,“ zaklapl Snape knihu a vstal z křesla.

„Jsi si jistý, že je to uvařené správně?“ zapochyboval najednou Remus.

„Pochybuješ snad o mě?“

„Ne…Ale pokud to nezaúčinkuje tak, jak má, James zemře,“ vyslovil to, co ho trápilo. „Už takhle je na tom dost špatně,“ řekl si sám pro sebe, ale Severus ho uslyšel.

„Takže už mu to zasáhlo orgány,“ pochopil student Zmijozelu.

„Jak to…“

„Vím, co tenhle jed dokáže udělat,“ odbyl ho Snape. „A teď, pokud dovolíš, půjdu dát ten lektvar madame Pomfreyové. Pokud tedy nechceš nechat svého přítele zemřít,“ ušklíbl se a nabral do dvou lahviček lektvar. Pak i s tím odkráčel pryč.

Remus na nic nečekal a vydal se za ním. V těsném závěsu za Severusem vešel do pokoje, který sloužil jako ošetřovna a potichu za sebou zavřel. S očekáváním hleděl na to, jak Snape předává lektvar vrchní ošetřovatelce. Ta si ho opatrně vzala a pečlivě si ho prohlédla. Pak jen přikývla a vydala se k Jamesovi a nalila mu obsah jednoho flakónku do krku. To samé udělala i u Ginny. Jakmile to udělala, nezbylo jim nic jiného, než čekat, až se proberou.

01.12.2007 16:33:37
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one