My world of fantasy...

67. KAPITOLA - HLEDÁNÍ NEEXISTUJÍCÍHO

Tak 67. kapitola je tady..někteří mě za to možná zabijete, já vím, ale nemohla jsem si pomoct..=D Tak jen doufám, že se vám bude líbit..A za případné chyby se omlouvám..
Kaitlin

***

Byla hluboká tmavá noc. Většina lidí by v tuhle dobu už dávno spala, ale ne všude to tak bylo. V jednom pokoji kdesi v Anglii bylo vzhůru hned několik lidí. Přestože někteří z nich byli velice vyčerpáni, něco jim zabraňovalo usnout. Báli se toho. Protože kdyby se pak probrali, nic by nemuselo být tak, jak tomu bylo, když usnuli.

Jejich důvod k nespavosti byl velice prostý. Přes nimi na posteli leželi dva mladí lidé, kteří stále bojovali o život. Nikdo nevěděl, jak na tom pořádně jsou a co s nimi je. Dokonce ani ošetřovatelka, madame Pomfreyová, si nevěděla rady. Vzala si kvůli nim dokonce volno a nechala tak bradavickou ošetřovnu bez léčitele, ale tohle bylo mnohem důležitější. Co byly nějaké zlomeniny proti těmto zraněním? Nic. Zlomená ruka nic neznamenala. Ba ani noha. To všechno se mohla zhojit časem samo. Ale neustálé krvácení, které nešlo ničím zastavit, to bylo opravdu vážné.

Navíc Jamesův stav se od té noci, co ho přinesli, stále jen horšil. Uběhly sice už dva dny, ale nikdo nepřišel na to, proč se rány nechtějí uzavřít, ani proč mu postupně začínají selhávat orgány. Nikdo si nevěděl rady. Dokonce ani Brumbál ne. Ať se sebevíc snažil, nemohl na nic přijít.

Navíc ani Lily na tom nebyla moc dobře, ale pořád to s ní bylo lepší, než s Jamesem. Sice pořád ležela a tep a slabé dýchání bylo jediné, co ukazovalo na to, že je naživu, ale podstatné bylo, že její stav se nehoršil. Ale ani nelepšil.

Všichni, kteří seděli kolem postele a úzkostlivě sledovali ty dva, jenž právě sváděli boj možná i se smrtí, neopustili toto místo více jak dva dny. Kromě Karolíny a Siriuse zde také byla Ginny a Remus, které sám Brumbál uvolnil ze školy, a také zde seděla paní Potterová se svým manželem.

„Já už to nevydržím,“ šeptala Karolína, která seděla schoulená na vyčarované pohovce.

Od doby, co Dvanácteráka přitáhli, nezamhouřila oka. I když ji ošetřovatelka stále vyháněla, dívka se nedala. Nedokázala své přátelé v tak těžké chvíli opustit. Byla již na smrt vyčerpaná, téměř nejedla a nepila, ale nic z toho jí teď nepřipadalo podstatné. Jediné, co do sebe dostala, bylo několik posilujících lektvarů, aby se jim tady taky nesložila.

Stejně na tom byl i Sirius. Ani on nedokázal usnout, ale na rozdíl od své dívky aspoň něco málo snědl. Rozhodně nevypadal tak strašně jako ona. Pod očima se jí rýsovaly temné kruhy a její oči postrádaly jakýkoliv lesk. Byly zcela bez života.

„Nedokážu už tady jen tak sedět a dívat se na to, jak mi umírají před očima,“ mumlala si Karolína.

Tichošlápek jí konejšivě stiskl ruku, ale neodpověděl. Neměl ani co. Sám to cítil úplně stejně.

„Přece musí být něco, jak bysme jim mohli pomoci. Musí existovat způsob, jak je zachránit,“ upírala unavené oči na madame Pomfreyovou.

„Dokud nevíme, co způsobuje to, že se panu Potterovi nehojí rány, nemůžu pro něj nic dělat. A co se týče slečny Evansové…“

Karolína se zamyslela, ale měla co dělat, aby přitom neusnula. Opravdu už nebyla daleko od omdlení.

„Existuje nějaký tvor,“ zeptala se asi po deseti minutách, „který by dokázal, že se krev nebude srážet?“ zeptala se.

Ginny se na ni vyjeveně obrátila a nevěřícně na ni hleděla. Nechápala, jak mohla být tak hloupá. Jak jí tohle mohlo nedojít.

„Samozřejmě,“ vydechla. „Hadi.“

„To je nesmysl,“ zavrhla tento nápad ošetřovatelka.

„Mého otce jeden dost nebezpečnej had pokousal a léčitelé taky dlouho nevěděli, jak to zastavit. Myslím to krvácení. Ale orgány mu neselhávali.“

„Tak v tom případě to byl jiný had,“ dumal Remus. „S jiným, ještě horším jedem.“

„Pokud je to opravdu tak, jak říkáte,“ přiklonila se k tomuto názoru i madame Pomfreyová, „bylo by potřeba toho hada najít a zjistit, o jaký jed se jedná. Možná by se nám pak podařilo vyrobit protijed a zastavit tak šířící se otravu.“

„Takže musíme znova do lesa,“ povzdechla si Karolína a zvedla se.

Avšak najednou se jí tak zamotala hlava, že měla co dělat, aby se udržela na nohou. Pak se raději znova posadila.

„Nechoďte tam,“ ozvala se znenadání Kristin Potterová.

Celou dobu to vypadalo, že nevnímá nic, co se děje kolem ní. Jen seděla u svého syna, držela ho za ruku a nespustila z něj oči. Stejně jako její manžel, který svoji ženu po celou tu dobu objímal. Snad aby ji psychicky podpořil, přestože to potřeboval stejně jako ona.

„Ale já tam musím,“ hádala se dívka. „Když to neudělám, James zemře.“

„Ale pokud tam půjdeš, může se stát, že zemřeš i ty,“ namítla žena a zničeně na ni hleděla.

Přestože s Karolínou strávila jen velmi krátký čas, dívka jí velmi silně přirostla k srdci. Brala ji víc než jako kamarádku jejího syna.

„Pokud zemře, budu si to pořád vyčítat. Nemohla bych žít s vědomím, že jsem ho mohla zachránit a neudělala jsem to,“ namítla Greenová.

„Já jdu s tebou,“ ozval se nečekaně Sirius. Nemohl ji v tom nechat.

Karolína se na něj jen vděčně usmála. Byla ráda, že se k ní připojil. Věděla už, že nemá cenu ho on něčeho takového odrazovat. A navíc James byl i jeho přítel, dokonce ten nejlepší.

„Musím protestovat,“ zasáhla i madame Pomfreyová. „Vy dva nikam jít nemůžete. Vždyť se na sebe podívejte. Vypadáte jako chodící mrtvoly. Ještě byste tam venku někde zkolabovali a co potom. Místo dvou pacientů bych měla hned čtyři.“

„Jenže my se v lese vyznáme,“ hádal se Sirius. „Navíc víme, kde se James zranil a kde bysme toho hada, pokud se o něj opravdu jedná, mohli najít. Kdokoliv jinej by to hledal třeba celej den, ne-li víc. A tolik času zas nemáme.“

Všichni mlčeli. Věděli, že Black má pravdu. Nikdo z nich nevěděl, kde se nachází místo, kde Jamese napadl onen troll.

„My jdeme s vámi,“ ozvala se Ginny. „Já a Remus. Kdyby se něco semlelo, bude lepší, když nás bude víc než míň. Krom toho, my dva nejsme tak unavení jako vy dva.“

„Ginn..“

„Ne, Karolíno,“ zarazil ji Lupin. „Máme stejné právo jako vy tam jít. Oni jsou také naši kamarádi. Navíc vy dva jste toho už udělali víc než dost.“

„Jedinej, kdo má právo tam jít, jsem já,“ namítl Sirius. „Kdybychom do toho lesa nešli, nic z toho by se nestalo.“

„Siri,“ chytla ho Karolína za ruku, „ty za to nemůžeš.“

„A kdo teda?“

„Osud.“

„Osud,“ odfrkl si Tichošlápek. „Osud se dá změnit. A ty to víš.“

„Vím,“ povzdechla si dívka. „Měli bysme jít. Čím déle otálíme, tím je to horší.“

„Máš pravdu,“ odpověděla jí Ginny. „Ale i když toho hada najdeme, jak chcete udělat ten protijed? Nikdo z nás není expert na lektvary. Tím chci říct, nikdo ten protijed nedokáže vymyslet.“

„Severus,“ vyhrkla Karolína. „Severus by to svedl. A on je přece členem Řádu. Někdo pro něj musí jít a…“ pohlédla na Remuse.

„Na to zapomeň,“ zamračil se hned, jak mu došlo, co má dívka za lubem.

„Reme, my to ve třech zvládneme,“ přesvědčovala ho i Ginny. „Tohle je stejně tak důležité, jako hledání té potvory.“

„Já tam nejdu,“ zamítl Náměsíčník. „To může udělat kdokoliv jiný.“

„Nehádejte se už,“ zarazila je madame Pomfreyová. „Tím nikomu nepomůžete.“

„To je fakt,“ souhlasil s ní Sirius a otočil se na manžele Potterovi. „Alane,“ oslovil muže, „mohl bys prosím tě zajít za Brumbálem a poprosit ho, aby sem přivedl Snapea? My zatím půjdeme do toho lesa.“

„Samozřejmě, že tam dojdu,“ přikývl pan Potter. „Pokud to pomůže mého syna zachránit,“ povzdechl si, hodil přes sebe hábit a vyrazil na cestu. Ve dveřích se ještě otočil na svoji ženu a vážně se na ni podíval. Pak ještě sklouzl pohledem na Jamese a odešel.

„A co my?“ zašeptala Ginn.

„Půjdeme taky,“ rozhodla Karolína.

„Tak to brzděte,“ zasáhla madame Pomfreyová. „Vy dva,“ ukázala na Siriuse a Karolínu, „nikam nepůjdete, dokud nevypijete aspoň jeden posilovací lektvar. A hned,“ vytáhla z brašny, kterou měla na židli, hned čtyři lektvary a všem mladým je rozdala.

„Fuj,“ zašklebil se Sirius, když to měl v sobě. „To je ale hnus.“

Ošetřovatelka ho však spražila takovým pohledem, že už raději mlčel.

„Tak hurá za dobrodružstvím,“ vydechla Ginny a jako první zamířila ke dveřím.

Ostatní ji mlčky následovaly. Ve tvářích měli vážné výrazy. Hlavně Remus se Siriusem si uvědomovali, že tohle už není dobrodružství, na jaké byli dřív zvyklí. Tady už šlo o víc, než o to, jestli vás chytí profesor nebo školník. Tady šlo o život. Uvědomovali si to, co Karolína už dávno. Že nic v tomhle světě už není bezpečné. A že oni už dávno nejsou malí kluci. Byli již dospělí a měli nějakou tu zodpovědnost. Museli ji mít. Protože to měli být oni, kdo nakonec porazí Voldemorta a jeho spojence.

Za chvíli už všichni čtyři stáli na prahu a hleděli ven do tmavé noci. Karolína se otřásla. Proč do toho blbého lesa zase musejí v takovou nekřesťanskou dobu. S obavami pohlédla na měsíc a ke své hrůze zjistila, že je úplněk. Nic horšího už být nemohlo. Ustaraně se otočila na Remuse, který jí pohled opětoval. I on si všiml, v jaké fázi je měsíc. Všímal si toho pokaždé. Tohle byl teprve druhý úplněk, který netrávil ve vlkodlačí podobě.

„Tohle bude zajímavý,“ šeptla do okolní tmy, ale ostatní jí moc dobře slyšeli.

„Jinak řečeno,“ ušklíbl se Sirius, který prve postřehl, na co se ti dva dívají, „tohle bude o hubu.“

„Ne-li o víc,“ odvětil Remus.

„Ale i tak tam musíme jít,“ opět zašeptala Karolína, jako by se snad bála mluvit víc nahlas. „Každou minutou proniká ten jed víc a víc do Jamesova těla. Už jsme promarnili celé dva dny.“

„Stejně nechápu, jak to, že to nezačalo působit dříve.“

„Některé jedy takto působí,“ poučila Ginny Siriuse. „Ale u hadů je to divné.“

„Bůhví, co je to vlastně za potvoru. Bojím se toho, co v tom lese ještě najdem,“ povzdechl si Remus.

„Je, jako by nestačili ty prasata..“

„To jsou mizenky, Siriusi,“ opravila ho Karolína.

„To je fuk. Nejdřív ti vepři, pak troll, dneska to budou i vlkodlaci…Co všechno tady nežije..“

„Jen doufám, že ten předchozí majitel nebyl takovej cvok jako Hagrid,“ ozvala se zase Ginn. „Co ten si dokázal přitáhnout do Bradavic. Draky, třaskavý skvorejše, obra..“

„Mlč,“ vyhrkli Remus se Siriusem.

„Víc slyšet nepotřebujeme. Snad jindy,“ dodal Tichošlápek.

„Pojďte už,“ zarazila to Karolína a vykročila směrem k lesu.

Teprve když byli až u něj, zastavila se. A spolu s ní i ostatní.

„Musíme se přeměnit. Jako lidi tam dnes nemůžeme,“ udávala pokyny. „Musíme se držet pohromadě, za žádnou cenu se nesmíme rozdělit. A ty, Ginn, měla bys využít své schopnosti.“

„To je mi jasné,“ malinko se pousmála zrzavá dívka. „I když nevím, na co mi to bude. Ovládám to, to sice jo, ale pochybuju, že cestou potkáme tolik tvorů. A navíc takové, kteří by byli ochotní si se mnou popovídat.“

„Za zkoušku nic nedáme. Přinejhorším utečeme.“

„Jo, to nám půjde dost dobře,“ zamumlal Sirius. „Co kdybychom místo tohohle nesmyslného tlachání radši šli?“

„Co ti zas je?“ obořila se na něj Karolína..

„Nic. Jen že James umírá a my se tu bavíme o tom, jestli potkáme upovídaná zvířata.“

„Vždyť už jdeme,“ zasáhl Remus, který se zřejmě obával, aby se kvůli těmto dvěma nezdrželi ještě víc.

Karolína už na nic nečekala a proměnila se v malou, černou kočku. Vedle ní se najednou objevila malá lasice, velký huňatý pes a vlk. Dívka už na nic nečekala a rozeběhla se do lesa. V duchu si stále přehrávala cestu, kterou minule šli. Slyšela, jak se za ní měkce dopadá na zem několik párů tlap. Po chvíli se ujal vedení černý pes a ještě víc zrychlil tempo. Kdyby Karolína mohla, povzdechla by si. Sirius si vůbec neuvědomoval, že ne všichni dělají takové kroky jako on. Ona sama mu sotva stíhala a co teprve Ginny. Pootočila hlavu a viděla, jak se jim vlk pomalu ztrácí z dohledu. a tím pádem i malá lasice. Věděla však, že když se zastaví, aby na ně počkala, ztratí se jim zas Sirius. Existovalo jediné řešení.

Místo malé černé kočky najednou lesem běžela úplně jiná kočkovitá šelma. Opět to byla černá levhartice. Tryskem se rozeběhla za psem a za chvíli už ho dohnala. Ale pokračovala ještě dál. O pěkných pár metrů ho předehnala a pak se otočila hlavou k němu. Potřebovala ho zastavit.

Ale černý pes na to nereagoval a chtěl běžet dál. Karolína už neměla moc na vybranou. Jediným skokem ho povalila na zem a chvíli počkala, až sebou přestane házet. Teprve potom z něj slezla a na okamžik se přeměnila do lidské podoby.

„Jsi vůbec normální?“ vyjela na něj.

„Proč bych neměl být,“ zamračil se na ni Sirius, který se stejně jako ona přeměnil.

„A co Remus a Ginny? Myslíš, že nám stačí? Ne! Protože díky tobě už jsme je dávno nechali někde vzadu.“

„Tak si na ně mohla počkat.“

„A nechat tě běžet samotného? Moc dobře víš, co se ti tady v lese může stát.“

„Jasně. Sežere mě troll nebo to zatracený prase.“

„Jsi hrozně nezodpovědný,“ křikla na něj Karolína. „Tak si běž sám, když si myslíš, že to dokážeš. Ale až se ti něco stane, budeš vědět proč.“

S těmito slovy se přeměnila zpět do kočky, otočila se a vracela se zpět, aby našla Ginny a Remuse. Sirius zůstal jen překvapeně stát na místě. Nečekal, že by ho v tom Karolína nechala samotného. Ale stalo se. Nechtěl se však vrátit spolu s ní. Místo toho se raději znova změnil v huňatého psa a rozeběhl se úplně opačným směrem, než šla černá kočka.

Karolína se v podobě levhartice vracela tam, kde tušila, že budou její přátelé. Cestu si moc dobře pamatovala, avšak ani na vlka ani na lasici nenarazila. Zarazilo ji to. Myslela si, že na ně radši někde počkají, ale asi někde sešli z cesty. Zazoufala si. Les byl dost velký na to, aby se tam za tu chvíli stačili poztrácet. Zrovna, když uvažovala, kudy se dát, ozvalo se odněkud vlčí zavytí. Vytí, ze kterého jí tuhla krev v žilách. Došlo jí, že tohle nebude vlk.

Ani na okamžik nezaváhala a rozeběhla se směrem, odkud vytí vyšlo. Nedbala na to, že je poněkud víc hlučná, než byl měla být. V duchu doufala, že ti vlkodlaci vyjí jen tak. Že to nebylo kvůli některému z jejích přátel. Už začínala mít tohoto lesa dost. Člověk sem nemůže vstoupit bez toho, aniž by se mu něco stalo. Aniž by na něj něco nezaútočilo.

Asi po dvou minutách se vytí ozvalo znova. Tentokrát hlasitěji. Karolína věděla, že už se blíží ke svému cíli. Ani ne během minuty vběhla na mýtinu, kde uviděla smečku asi sedmi vlkodlaků. Všichni byli seskupeni pod jedním stromem, který byl úplně na kraji paseky. Levhartice upřela svůj zrak na strom a ke své hrůze zjistila, že na něm se krčí Ginny s Remusem.

Zmenšila se na malou kočičku a nenápadně se chtěla proplížit na vedlejší strom. Ale vlkodlaci si jí stejně všimli. Avšak nezaútočili na nic. Aspoň zatím. Malá černá kočka jim zřejmě nepřišla moc zajímavá. Karolína se pokusila dojít ke stromu, který okupovali, ale jakmile se o to pokusila, dvě z oblud se se zavrčením postavili před ní. Možná, že se obávali o svoji kořist. Možná v tom bylo něco víc. Ale z jejich hrozivého vrčení dívka poznala, že tohle nedopadne moc dobře. Se zavrčením se změnila v něco většího. Avšak nebyla to levhartice. Tohle zvíře bylo mnohem mohutnější než levhart. Byl to obrovský tygr, zbarvený dočerna.

Vlkodlaky tato změna dost zaskočila, ale po chvíli se vzpamatovali a první z nich se po tygřici vrhl. Ale Karolína se jen ladně vyhnula a uštědřila bestii pořádnou ránu tlapou, až se vlkodlak složil na zem a už nevstal. Toto bylo pro ostatní členy smečky znamení k útoku. Hned několik se jich na dívku vrhlo. Tygřice se nejprve docela statečně bránila. Zuřivě se vrhala na o dost menší vlky a snažila se je vyřadit ze hry. Když ji však jeden z nich škrábl tak, že zařvala bolestí, uvědomila si, že proti nim nemá moc šanci. Přesto se ale nevzdávala.

Když ji schytala několik dalších ran, raději zvolila útěk. Proti šesti rozzuřeným vlkodlakům neměla sebemenší šanci. Byla ráda, že ji nepokousali. Už ve formě malé černé kočky vyšplhala nahoru a s hrůzou sledovala, jak se všech šest potvor žene přímo ke stromu, na němž seděla. Věděla, že ti se odtud nehnou, pokud je něco nezažene.

Proměnila se v člověka a bezpečně se usadila na větvi. Vrhla přitom rychlý pohled na Ginny a Remuse sedící na vedlejším stromě, kteří ji upřeně pozorovali. Pak se zas zaměřila na zvířata na zemi. Musela se jich zbavit. Kvůli nim nenechá zemřít svého kamaráda. V tom, aby našla to, co ho zranilo, jí smečka rozzuřených vlkodlaků nezabrání. Přestože byla docela unavená, povzbuzovací lektvar už přestával účinkovat, byla pevně rozhodnuta odsud ty tvory vyhnat. Znova se podívala na své přátele.

„Jste v pořádku?“ zeptala se.

„Jo,“ odvětila Ginny. „Když nepočítáš pár škrábanců.“

„Jak jste se sem proboha dostali?“ vyslovila Karolína otázku, která ji dost zajímala.

„Ztratili jste se sám,“ chopil se slova Remus. „Po chvíli jsme se zastavili a na okamžik přeměnili zpět. Jenže nepočítali jsme s tím, že narazíme na tyhle,“ kývnul na smečku dole. „Sotva jsme pak zdrhli sem.“

„Fajn,“ hlesla Greenová. „Já se je pokusím nějak zneškodnit. Normálními kouzly by to skoro ani nemělo cenu, jsou proti nim dost imunní, ale pomocí vody se mi to snad povede. Jakmile to udělám, musíte hned slézt dolů a přeměnit se. Pak se držte za mnou.“

Nikdo už neopověděl. Možná, že přikývli, ale to už Karolína neviděla. Nejen, že byla pořádná tma a přece jen jako člověk viděla mnohem hůř, ale také už stačila odvrátit hlavu. Pevně se zaklínila ve větvích, zavřela oči a natáhla ruce před sebe. Z nich jí po chvíli vytryskl proud vody. Nenarazil však do vlkodlaků, ale vytvořil kolem nich jakousi vodní bariéru. Ta se během minuty proměnila v pevnou ledovou stěnu. Karolína se už naučila svůj živel ovládat natolik, že dokázala měnit i skupenství vody.

„Jdeme,“ hlesla a hbitě slezla ze stromu.

Hned, jak byla dole, změnila se zas v levharta a vydala se zas na cestu. V těsném závěsu za ní byl Remus s Ginny. Všichni tři nasadili docela vysoké tempo a uháněli tam, kde Karolína tušila onu skálu. Vlastně ani nebylo tak těžké určit směr. Stačilo stále běžet do středu lesa, do té nejtmavší a nejnebezpečnější části.

Cestou se jim už nic nestalo. Kupodivu ani nenarazili na nějaké jiné tvory. Jen v dálce slyšeli vytí vlkodlaků, kteří se zřejmě stále snažili dostat z klece, do které je zavřela Karolína. Ta se to snažila nevnímat. Věděla, že nebude trvat dlouho, a oni se z jejího vězení dostanou. Bylo ještě poměrně teplo a led brzy roztaje.

Konečně doběhli tam, kde před pár dny objevili Jamese. Konečně stáli u té skály. Ale jakmile tam doběhli, hnědovlasá dívka se zastavila. Slyšela, jak se něco ometá kolem skaliska. Vydala se sebe celkem hrozivý zvuk a obezřetně se vydala tam, kde se zvuk ozýval. Ale ještě než tam stihla dojít, zpoza rohu se vyřítil obrovský černý pes. Karolína automaticky zareagovala a vrhla se po něm. Během vteřiny jí však došlo, že je to Sirius, ale stejně už svůj útok nezastavila. Byla na něj stále naštvaná za to, že je tam jen tak nechal a sám se vypravil sem. Pes, který tohle od ní vůbec neočekával, se znenadání ocitl přišpendlený k zemi. Vydal ze sebe takový podivný zvuk a pokusil se ze sebe levhartici shodit. Ale marně. Velká kočka nad ním měla jasnou převahu.

„Mohla bys ze mě laskavě slézt?“ přeměnil se do lidské podoby.

Karolína z něj opravdu po chvíli slezla a stejně jako on se proměnila. Ginn a Remus ji napodobili.

„Co to do tebe zas vjelo?“ pokračoval Black a v jasném měsíčním světle ji pozoroval..

„Co do mě vjelo? Snad do tebe, ne? necháš nás tam klidně v tom lese a je ti jedno, co se s náma děje. Co na tom, že na Ginny a Rema zaútočilo asi sedm vlkodlaků. Ty se..“

„Cože?“ přerušil ji Sirius. „To jako fakt?“

„Ne, asi si z tebe dělám srandu. Nebýt toho, že jsem je tam uvěznila v ledové kře, tak bysme tam asi byli doteď. Protože jak moc dobře víš, na vlkodlaka moc kouzel neúčinkuje. A jako kočka jsem proti nim neměla sebemenší šanci,“ zavrčela na něj a mírně sykla bolestí. Teprve teď se začaly ozývat zranění, které jí vlkodlaci udělali. Krvácela ze stehna, měla natrženou ruku a jeden škrábanec se také vyskytoval na zádech.

„Jsi v pořádku?“ neušlo Tichošlápkovi její syknutí.

„Jo,“ odsekla. „Našels mezitím něco?“

„Ne.“

„Fajn,“ ušklíbla se, proměnila se v černou kočku a mizela ve tmě.

„Co to do ní vjelo?“ otočil se Sirius na své kamarády.

„Je na tebe pořádně naštvaná,“ vysvětlila mu Ginny. „Chováš se jak pitomec, Siriusi. Jsi pořád stejně neopatrný a zbrklý. Navíc si myslím, že se o tebe bála, když jste se rozdělili. A mimoto je podrážděná, protože ji ti vlkodlaci zranili.“

Tichošlápek na ni vyděšeně vykulil oči.

„Neboj, jsou to jen škrábance,“ klidnila ho hned dívka. „Žádnej ji nekousl. Ale podle toho, co jsem viděla, ji tak tři nebo čtyři pěkně podrápali, když se je snažila zahnat, abychom my byli v bezpečí. Jednoho z nich dokonce zlikvidovala, takže se už nehnul.“

„To se vrhla proti sedmi vlkodlakům?“ nevěřil tomu Black.

„Šesti rozzuřeným vlkodlakům. Jednoho už předtím zlikvidovala, ale tím ostatní ještě víc naštvala.“

„To je cvok.“

„O nic větší než ty. Ty ses zase vrhl úplně sám do hloubi lesa, i když si moc dobře věděl, co ti hrozí. Navíc bys měl vědět, že pro Karolínu jsou kamarádi všechno. Dokáže se pro ně obětovat. Je ochotná pro Jamesovu záchranu udělat všechno, ale neztrácí přitom hlavu. Proto se i přes to, že věděla, že musíme spěchat, pro nás vrátila.“

„Udělala dobře,“ řekl Sirius a uvědomil si tak svoji chybu. „Zachoval jsem se jak blbec.“

„To jo,“ usmál se na něj Remus. „Ostatně jako vždycky, Tichošlápku.“

„Ty mě neštvi, Náměsíčníku,“ zamračil se na něj Black, ale bylo na něm vidět, že to myslí jen tak. „Měli bysme Káje pomoct s tím hledáním,“ rozhodl a zas se změnil huňatého, černého psa a rozběhl se pryč.

Ginny s Remusem si vyměnili překvapené pohledy, ale následovali Siriuse a také se dali ho hledání.

Další hodinu všichni trpělivě hledali něco, co by se jen malinko podobalo hadovi. Ale marně. Vypadalo to, že nic takového snad ani neexistuje. Les byl najednou tichý a pustý, jako by tu snad žádná zvířata ani nežila. Stále se snažili hledat v okolí skály a neztratit se tak v lese. Všichni pátrali na vlastní pěst a nevěděli, kde vlastně jsou ostatní.

Ginny se vytrvale motala co nejblíže u skály. Jako by ji k tomu něco pobízelo. Natahovala uši, jestli někde neuslyší něco, co by se jen podobalo za syčení. Vlastně by to slyšela jako téměř normální hlas. Už s vlkodlaky si užila svoje, když je poslouchala. V ten okamžik litovala, že tuhle schopnost má. Nepotřebovala vědět, jak moc chutné sousto je. Ani podobné věci. Ale teď by byla za nějaký zvířecí hlas ráda.

Prolézala právě nějakou skulinu ve skále, když konečně zaslechla to, po čem tolik toužila. Kdesi uvnitř skály, zřejmě v nějaké jeskyni, slyšela jakýsi hlas. Poznala, že je hadí, ten syčivý přízvuk nemohla přeslechnout. Odvážně se sama vypravila do útrob skály. Moc dobře věděla, jaké jí hrozí nebezpečí, ale byla ochotná to podstoupit. Prodírala se tedy dál a za chvíli už byla v malé jeskyňce a přímo proti ní se vypínal šest stop velký tříhlavý had .

„Ccco tu děláššš?“ zasyčelo na ni stvoření. Nebo spíše jeho levá hlava.

„Hledám tě,“ odpověděla mu stejným jazykem lasice a pravděpodobně ho tím zaskočila.

„Mě?“ zasyčel had. „A kdo vlassstně jsssi, že mluvíššš mým jazykem?“

„To není podstatné,“ odvětila dívka. „Ty jsi runovec, že?“

„Tak jessst. Ccco ode mě chccceššš?“ Had měl zřejmě k lasici úctu, protože na ni ještě nezaútočil.

„Chci vědět, jestli si v poslední době někoho nepokousal. Protože jednoho mého přítele pokousal nějaký had a on teď kvůli tomu umírá.“

„Já to nebyl,“ zavrtěl runovec levou hlavou. „V tomto lessse exissstuje mnoho jiných, nebezpečččnějššších hadů, než jsssem já.“

„A kde bych je mohla najít?“

„Většššina ssstvoření žije poblíž této ssskály. Ccco přesssně tvému příteli je?

„Pořád krvácí. Nesráží se mu krev a pomalu se v něm šíří otrava.“

„Tak to musssíšš hledat venku. Je jen jeden tak nebezpečččný had. Tady v lessse není původní. Ssstejně jako já. Je sssvětle zelený. A velmi nepřátelssský. Většššina tvorů ssse mu vyhýbá. I já.“

„Děkuji. A nevíš, kde bych ho mohla najít?“

„Většššina z násss teď ssspí. Tady ve ssskále je mnoho jessskyní. Ta jeho bude větššší než moje. On sssám je dvakrát tak velký jako já.“

„Ještě jednou děkuji za pomoc,“ poděkovala Ginny a chtěla odejít. Avšak těsně před tím, než opustila jeskyni, se zastavila. „Co máš nejraději k jídlu?“

„Krysssy, ptáky…“ zasyčel runovec.

Ginny se sama pro sebe usmála. Chtěla hadovi nějak poděkovat a tohle byl jediný způsob, který ji napadal.

„Máš je mít. Najdeš je před svou jeskyní. Jako poděkování za to, žes mi pomohl,“ promluvila k němu ještě a pak už opravdu odešla.

Jakmile byla venku z jeskyně, přeměnila se zas v člověka a vyčarovala před vchodem několik krys a myší, které pak omráčené odlevitovala do jeskyňky, kde runovec žil. Popravdě se docela divila, že tu na tohoto hada narazila. Měla za to, že žije jen v Africe. A navíc ji udivilo, že má všechny tři hlavy. Ve většině knih se psalo, že ve velké většině případů mu jedna z nich chybí. Ale rozhodla se to teď neřešit. Čekalo ji ještě nové hledání. Musela objevit toho hada, o němž runovec mluvil.

Opět ve zvířecí podobě se vydala na průzkum skály. Věděla, že bude muset prohledat každou jeskyňku, každou skulinku, kam by se mohl před dva metry dlouhý had nacpat. Zatímco hledala, vrtalo jí hlavou, jak to, že had Jamese jen kousl a nesežral. Nechápala to. Možná, že to na něj bylo dost velký sousto. Zaráželo ji však, že na jeho těle nebyly ani žádné stopy po uštknutí. Prostře nic.

Po další hodině, která Ginny připadala jako věčnost, už měla prohledanou většinu jeskyní, které objevila. Díky své velikosti se do všech protáhla, ale neobjevila nic, o by jí aspoň trochu pomohlo. Ano, narazila sice na jednoho dva hady, ale to byli jen úplně obyčejné užovky, které zrovna spali. Rozhodně se vůbec nepodobali tomu, co ona hledala. Pomalu už začínala být zoufalá. Bála se, že když toho hada nenajde, tak James zemře. Vždyť ani nevěděla, co je to za druh. A pochybovala, že by to ten runovec věděl. Pomalu přestávala věřit, že něco takového existuje.

Po další půlhodině, během níž už dívka ztrácela naději, protože již nenacházela jiné jeskyně, se na ni přece jen trošku usmálo štěstí. Narazila ještě na jednu poměrně velkou skulinu, která však byla maskována nějakým křovím. S očekáváním se vydala dovnitř, ale tam ji čekalo nepříjemné překvapení.

Had tam opravdu byl a vypadal úplně tak, jak ho popsal runovec. Byl dlouhý tak dva a půl metru a zářil jasně zelenou, světlou barvou. Ginny na něj jen vykuleně hleděla. Had byl totiž vzhůru a hned, jak lasici spatřil, se postavil do útočné polohy a chystal se Ginn zabít. Ta jen vyděšeně vypískla a pelášila pryč z této jeskyně. Avšak has se vrhnul za ní a hryznul ji přitom do zadní nohy. Lasice ze sebe vydala pronikavý, pištivý hlas plný bolesti, ale pospíchala dál. Moc dobře věděla, že když se zastaví, tak je v tu ránu po ní. Konečně se dostala ven z jeskyně a rychle vyšplhala na první strom, na který narazila. Ovšem k její hrůze se had jako by nic začal plazit po kmeni nahoru. Přímo za ní. Lasice se vrhla na jednu z větví a usadila se úplně na konci, kde doufala, že na ni had nebude moci.

„Teď zemřeššš!“ zaslechla syčení zeleného hada.

„Proč?“ vydala ze sebe Ginny. Cítila, jak ztrácí čím dál tím víc krve.

Had ze sebe vydal prazvláštní zvuk, který dívka pochopila jako smích: „Tak ty mluvíššš po našššem? To bysssme se ješšště mohli před tvojí sssmrtí pobavit, ccco říkáššš?“

„Já tady dnes nezemřu.“

„Mýlíššš ssse. Můj jed je dossst sssilný na to, aby tě usssmrtil. Dokáži zabít i člověka, natož takovou malou lasssiccci, jako jsssi ty.“

„Mýlíš se. Já nejsem lasice. Jsem člověk.“

„Takže kouzelník,“ zasyčel had. „Tím hůř pro tebe. Kouzelníky k sssmrti nesssnáššším.“

„Proč?“ hlesla dívka.

„Jen ubližují. Nemají sss námi hady sssoucccit. Ten possslední mě vyhnal sssem do lesssa, když už jsssem ssse mu jako domácccí mazlíččček nehodil. Nahradil mě nějakou obyčččejnou kočččkou.“

„Ne všichni jsou takoví.“

„To niccc nemění na tom, že dnesss v noccci zemřeššš. Za possslední čččasss jsssi už druhý čččlověk, kterého mohu pokousssat a zabít.“

„Ten první stále žije. A přežije.“

„Do zítřka je mrtvý. Můj jed ho úplně ssstráví za živa. Ssstejně jako tebe.“

Ginny na něj jen vyděšeně pohlédla. Pak rychle po větvi přeběhla na druhý strom a vydrápala se až do jeho koruny. Tam se přeměnila na člověka.

„Karolíno!“ křičela zesíleným hlasem. „Siriusi! Remusi. Pojďte rychle sem!“

Pak svoji pozornost opět věnovala hadovi, který se právě plazil na její strom. Uvědomovala si, že odtud nemá žádnou možnost útěku. Byla v pasti. Had se pomalu plazil k ní nahoru a ona jen mohla doufat, že její přátelé přijdou v čas.

„Už tě niccc nezachrání,“ syčel na ni had, zatímco se plazil po stromě.

„Pleteš se,“ odvětila Ginny. „Nejsem tady sama.“

„Oh ano. Máššš tu ty sssvoje povedené kamarády..Už minule mě připravili o chutnou večččeři, když tvého kamaráda našššli. Nebýt jich, mohl jsem mít i trolla. Dnessska zaplatíššš za ně za všššechny.“

„Proč jsi takový? Proč jsi tak zlý?“

„Takový už hadi bývají. Necccitelní a sssobečččtí. Ssstejně jako kouzelníccci.“

„Pleteš se. My nejsme tak špatní.“

Had už byl téměř u ní. Zbývaly mu jen dva metry. Ginny se zase přeměnila v lasici. V této podobě měla stále ještě nějakou naději na to, že by mohla přežít. Najednou se rychle vymrštila a pokusila se kolem zelené nestvůry proklouznout. Ale had s tím počítal. Rychle vymrštil hlavu a Ginn jen cítila, jak se jí do těla zabodly dva zuby ostré jako jehly. Zároveň pociťovala, jak jí do těla proudí nějaká látka. Pravděpodobně jed. jakmile ji had pustil, ucítila, jak ztrácí pevný podklad pod nohama. Ve své zvěromágské podobě padala dolů se stromu. Narážela přitom na větve. Když konečně dopadla na zem, věděla, že je vše ztraceno. Nevědomky se změnila do lidské podoby a pomalu ztrácela vědomí. Poslední, co slyšela, byl hadův smích a něčí kroky.

24.11.2007 20:06:11
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one