My world of fantasy...

66. KAPITOLA - ZTRACENÁ NADĚJE

Tak nakonec jsem to stihla ještě docela dobře, ne?? =D No, tahle kapitola nebude o moc..No, nechce se překvapit. tak snad jen přeju příjemné čtení, ať se vám to líbí!!!

***

Sirius se hnal lesem hlava nehlava, větev nevětev, kořen nekořen. Několikrát se i zamotal do nějakého křoví, do kterého vběhl, ale hned zas pokračoval dál. V patách stále slyšel dusot mnoha kopýtek, jak se za ním hnalo několik neviditelných prasat. Celou tu dobu jen doufal v to, že běží správným směrem. V této podobě měl kromě čtyř nohou ještě jednu výhodu. Cítil, že tudy už s Jamesem prošel. Otázkou bylo, jestli neběží na druhou stranu. Po pár minutách rychlého běhu, když už začínal mít docela dost, ono běžet v tom terénu a vyhýbat se stromům a jiným překážkám nebylo zrovna nejlehčí, začaly stromy řídnout. Blížil se ke kraji lesa.

Konečně vyběhl z lesa. K jeho úlevě opravdu běžel správným směrem a teď vyběhl na louce, která patřila k domu. Ale prasata se nevzdávala a stále slyšel jejich kopyta, jak dupají za ním. Když už byl kousek od domu, co nejvíc zrychlil a doběhl ke dveřím. Rychle se přeměnil do člověka, vpadl dovnitř a zase za sebou zavřel. V dalším okamžiku několik tvorů narazilo na pevné, dřevěné dveře. Black se s úlevu opřel o zeď a vydechl. Zdrhnul jim.

„Můžeš mi říct, kde jsi byl?“ ozval se nějaký hlas ze schodů.

Tichošlápek se poplašeně podíval na schodiště a uviděl Karolínu, jak tam sedí a upřeně se na něj dívá.

„Já..No..My jsme se s Jamesem trochu nudili, tak jsme si řekli, že půjdem do lesa..“

„Jste normální?!“ vyjekla dívka. „Víš vůbec, co všechno tam žije?“

„Jo. Neviditelný prasata. Hnala mě až sem. A asi ještě budou za dveřma.“

„Siriusi, víš vůbec, co jsou zač?“ zděsila se Karolína a přešla k němu. „To jsou mizenky. Loni jsme se o nich učili, pamatuješ? A jsou dost nebezpečný.“

„To jsme si všimli. Jen ale nevěděli jsme co jsou zač. Nejdřív jsme mysleli, že jsou to normální prasata, než jsme zjistili, že umí být neviditelný.“

„Potkali jste celé stádo, co?“ povzdechla si dívka a Black jen přikývl. „Zřejmě je tu choval předchozí majitel a po jeho smrti zdrhli do lesa. V Británii totiž normálně nežijí. Myslím, že jsou ze Zambie nebo tak něco.“

„Tak proto jsem je neznal. V Zapovězeném lese jsem je nikdy neviděl.“

„To se nedivím. Hele, kde máš vlastně Jamese?“ napadlo najednou Greenovou.

„Měl by přijít každou chvíli. Ty prasata nás totiž zahnala na strom. No a já jsem slézal jako první. James asi chvíli po mně.“

„A co když se tam ztratil?“ začínala Karolína panikařit. „Co když šel na druhou stranu..Co když..“ zarazila se a zděšeně na Siriuse hleděla. Jako by jí teprve teď došlo, co všechno se Potterovi může stát.

„Co je?“ všiml si jejího strachu i Black.

„V tom lese nežijí jen mizenky. Podle všeho tam je i pár vlkodlaků. A možná tam je toho mnohem víc. Nevím. Včera jsem tu našla nějaký spis od toho bývalého majitele. Popisoval tam zvířata, která si sem kdy přivezl. A co žije v lese. Měl o tom docela dobrý přehled. A pokud šel James do středu lesa, tak to opravdu nedopadne dobře.“

„Proč?“

„Tam žije většina těch zvířat,“ vysvětlila dívka. „Nevím co všechno, ale..Musíme tam za ním jít, než se mu stane něco hrozného.“

„A co ta prasata za dveřma?“ vzpomněl si Tichošlápek.

„Mizenky. A na ty se vykašli, bojí se ohně.“

„Že mě to nenapadlo. Mohli jsme od nich mít pokoj.“

„Pozdě. Tak dělej, pojď,“ vzala ho za ruku a táhla ven ze dveří.

Mizenky už tady dávno nebyly. Pravděpodobně se vrátily zpět do lesa, když zjistili, že do domu se nedostanou. Greenová s Blackem teď spěchali přes zahradu, aby se co nejdříve dostali do lesa. Ještě na volném prostranství se proměnili v kočku a psa a bok po boku běželi co nejrychleji, jen aby už byli u Jamese. Karolína se bála, aby nebylo příliš pozdě. Věděla, jak je lehkovážný. Jen doufala, že ho napadlo se přeměnit do jelena, v této podobě mu hrozilo mnohem méně nebezpečí než kdyby byl jako člověk. Na zvíře ostatní tvorové žijící v lese nezaútočí, ale na člověka ano.

Řítili se lesem co nejrychleji a Sirius se snažil najít místo, kde se s Jamesem rozdělili. Po mnoha nekonečných minutách Tichošlápek konečně objevil strom, na kterém s Dvanácterákem našli útočiště před rozzuřenými prasaty. Rozčileně začal čmuchat kolem a pak se neklidně podíval na Karolínu, která ho v podobě kočky stále pozorovala. Přestože nebyli v lidské podobě, i tak dívka pociťovala emoce, které z jejího přítele silně vyzařovaly. Byl nervózní a dost se o svého nejlepšího kamaráda začínal bát. A brzy poznala proč.

Sirius se najednou rozběhl na úplně jinou stranu, než ze které přišli. Ani ho nenapadlo počkat na Karolínu. Běžel po stopě co nejrychleji dokázal a malá černá kočka ho bleskově následovala. Po pár desítkách metrů mu však už nestačila. Přeměnila se proto v černou levhartici a s novým elánem se rozeběhla hlouběji do lesa. Popohánělo ji nejen to, jak Black pospíchal, ale ještě víc ji dopředu hnal strach o Jamese, který s každým krokem narůstal. Věděla, že se blíží ke středu lesa, kde byla největší koncentrace nebezpečných zvířat. Bála se, jestli se Jamesovi přece jen něco nestalo.

Po nějaké době oba dva doběhli na dohled vysoké, černé skále. Přestože byla zahalena ve tmě, kočka ji celkem jasně viděla. A dole na jejím úpatí i zaznamenala nějaký pohyb. Něco velkého a nemotorného právě slézalo dolů. Toho si všiml i Sirius a strhnul. Ale Karolína se potichu plížila dál. když už byla stvoření téměř na dohled, upoutalo její pozornost něco jiného. Něco, co leželo na zemi a ono stvoření se k tomu rychle blížilo. Najednou měla hrozně zvláštní pocit, jako by ji něco varovalo, ať se tam jde podívat. To samé zřejmě cítil i Tichošlápek, protože stanul dívce po boku a upíral své oči na to, co leželo na zemi.

Najednou se však s prapodivným zaúpěním vrhnul vpřed a hnal se rovnou na stvoření, které už stačilo slézt ze skály. Karolína neváhala a vrhla se za ním. Nechtěla, aby se mu něco stalo. Jakmile však popoběhla pár kroků, s hrůzou si uvědomila důvod, proč se Sirius vrhnul vpřed. Poznala, co leží na zemi. Nebo spíš kdo. Zděsila se, když viděla, že se James vůbec nehýbe, ale okamžik na to zaslechla bolestivé zaúpění. Odtrhla oči od země a viděla, jak černý pes narazil na skálu a ztěžka se po ní svezl dolů. Nezaváhala ani na okamžik a na nestvůru, ve které poznávala trolla, se vrhla. S hrozivým zavrčením skočila přímo na ni. Vzbudila se v ní krvežíznivá šelma, která touží zabíjet. Ne proto, že by jí to snad nařizovaly zákony přírody, ale kvůli pomstě. Domyslela si, že tohle zvíře může za to, co se stalo Jamesovi. Bylo jí jedno, že troll lovil jen kvůli potravě. James byl její přítel a to byla pro ní priorita. Zakousla se neobratnému tvorovi přímo do ruky, ve které stále svíral svůj kyj a silně stiskla čelisti. Troll ze sebe vydal příšerný skřek a pokusil se kočku ze sebe shodit. Ale ta se pustila sama, aby mohla v dalším okamžiku znova zaútočit. Tentokrát se vrhla rovnou na krk. Nějaká síla jí napovídala, jak má lovit. Jak má zabíjet. Tupý troll se ani nestačil vzpamatoval a znova na něm visela černá levhartice. Sice se jí nepodařilo zasáhnout hrdlo, jak původně zamýšlela, tak se opět zakousla do paže, i když tentokrát do té druhé. Troll náhle mohutně škubl rukou a kočka odletěla obloukem pryč. Avšak podařilo se jí jako správné kočkovité šelmě dopadnout na nohy a pak už jen spatřila, jak se nestvůra obrátila a vzala nohy na ramena. Karolína ani na okamžik nezaváhala a přeměnila se v člověka.

„Jamesi,“ vykřikla a rozběhla se k tělu ležícímu na zemi. Zprudka si k němu přiklekla. „Prosím, žij,“ naříkala tiše. „Ty musíš žít. Nesmíš nás tady nechat.“

Ucítila, jak ji kdosi jemně chytl za rameno. Nezareagovala na to a místo toho se dál věnovala Potterovi. Z dřívějška si moc dobře pamatovala pár věcí z první pomoci. Ke své hrůze však zjistila, že její kamarád nedýchá. Z očí jí začínaly téct slzy, ale ona se přesto nevzdávala. Doufala, že ještě není konec. Se zadrženým dechem přiložila chlapci na krk prsty a v dalším okamžiku se rozplakala. Ne smutkem, ale štěstím. Nahmatala mu slabý puls. Šťastně se otočila na Siriuse.

„Žije.“

To bylo jediné slovo, které ze sebe v ten okamžik dostala. I Blackovi se na tváři objevil šťastný úsměv. Bylo na něm vidět, že už v to ani nedoufal, ale kvůli Karolíně se snažil být silný. V dalším okamžiku však jeho úsměv povadl.

„Ale nedýchá,“ vydala ze sebe dívka.

„A co to znamená?“ vyděsil se Tichošlápek. Právě získal zpět svého přítele a znova ho ztratit nechtěl.

„Že mu musím dát umělé dýchání. Promiň,“ zašeptala ještě a sehnula se nad Jamesem.

V duchu si vybavovala, jak se to ve škole učili na umělé panně. Ale nikdy to nedělala v reálu. Naneštěstí. Jen doufala, že to nějak nepokazí. Nebyla si teď ničím jistá. Ale pak se odhodlala a poprvé vdechla Jamesovi vzduch do těla. Věděla, že nesmí otálet. Že by to pak mohlo mít hrozné následky. Kdyby se bývala otočila, spatřila by Siriusův udivený výraz. Ale ona to neudělala. V mysli teď měla jediné. Nenechat svého kamaráda zemřít. Po chvíli Potter konečně začal dýchat sám. Karolína se šťastně svalila na zem. Dokázala to. Dokázala rozdýchat člověka. Nezklamala.

„Kájo?“ uslyšela Tichošlápkův hlas.

„No?“ odvětila a se širokým úsměvem se na něj otočila.

„Musíme odtud. Může mít nějaká zranění. A já ani ty nejsme lékaři. Nevyléčíme ho. A jestli se hned nevydáme na cestu…“

„Máš pravdu,“ uvědomila si dívka a vyskočila na nohy. V návalu euforie si ani neuvědomila hrozící nebezpečí. „Petrificus totalus,“ zamumlala a do Potterova těla se vpil světelný paprsek. „Aby se nezranil ještě víc,“ vysvětlila.

Sirius jen přikývl a nadzvedl Jamesovo tělo. Pak se rychlým krokem vydal pryč z tohoto místa. Nebylo zde bezpečno. Karolína ho hned následovala. Obezřetně se rozhlížela kolem sebe a navíc jim svítila na cestu. V duchu si zoufala, že se odtud nemohou přemístit. A že jsou tak daleko od domu. Čekala je víc jak čtvrt hodina chůze a během té doby by se jim mohlo ledacos přihodit. V lese žilo tolik nebezpečných tvorů. Troll a mizenky byli jen jedni z nich.

Ale nakonec se v pořádku dostali až na ústředí. Cestou narazili jen na párek bodlošů, ale ti se po pár kouzlech dali na útěk. Jakmile byli v domě a uložili Jamese do postele, Karolína se přemístila.

Objevila se ve svém bývalém pokoji v Bradavicích. Všude byla tma a ticho. Došlo jí, že tady její přátelé nebudou. Nelenila a vyběhla ven z místnosti. Na chodbě se hned přeměnila v kočku a pelášila do Nebelvíru. Před Buclatou dámou se zastavila. Uvědomila si, že nezná heslo. Přestala dbát na bezpečnost, opět se proměnila do své pravé podoby a přemístila se do ložnice, kterou po jeden školní rok obývala. Doufala, že už všichni budou spát, přeci jen už byla hluboká noc. A měla štěstí. V místnosti panoval klid a jediný zvuk, který se tu ozýval, bylo tiché oddechování čtyř spících dívek.

„Lily,“ zatřásla s primuskou, která se ve spánku jemně usmívala. „Lily, vstávej,“ naléhala na ni.

„Kájo?“ probudila se konečně Evansová. „Co tu děláš?!“

„Musíš jít se mnou. Jde o Jamese,“ vypravila ze sebe Greenová jedním dechem.

„Stalo se mu něco?“ zděsila se Lil.

„Jo,“ odvětila popravdě Karolína, popadla svoji kamarádku a bez varování se s ní přemístila na ústředí. Rychle vběhla do domu a Lily ji bez zaváhání následovala. Když se octila až v pokoji, kde James ležel a Sirius na něj dával pozor, zarazila se.

„Co se mu…“ začala.

„To je jedno,“ zarazil ji Black. „Musíš mu pomoct. Máš přece moc léčení.“

„Ale já ji skoro neovládám,“ zpanikařila Lil. „Nedokážu..“

„Lily, jestli to neuděláš, tak James zemře,“ vypravila ze sebe Karolína a svalila se vedle Siriuse. „My mu nedokážeme pomoci a ani nikdo jiný. Ty to zvládneš. Věř mi.“

„Kájo..“

„Lily. Musíš.“

„Já ale fakt nevím..“

„Sama přijdeš na to, co máš dělat,“ pomohl jí Sirius. „Nechej se vést srdcem, to ti nejlépe pomůže.“

Evansová jen mátožně přikývla a přistoupila k posteli, kde ležel její přítel. V obličeji byl úplně bílý a bylo vidět, že na tom není vůbec dobře. Dívka se snažila zahnat slzy, které se jí draly do očí, ale nešlo to. Tohle na ní bylo moc. Ale musela se pokusit něco udělat. Musela ho zachránit. Zavřela oči a pomalu natáhla ruce nad chlapce, kterého milovala. Vypadalo to, že se pekelně soustředí na to, co dělá. Karolíně a Siriusovi se zdálo, že se nic neděje, že všechno tohle je marný, ale najednou z jejích rukou vytrysklo zelené světlo a zarylo se do chlapce. Greenová strnula. Vypadalo to jako kletba avada kedavra. Ale když uviděla, že James začal konečně zhluboka dýchat, oddechla si. Snad to bude všechno v pořádku.

Ale mýlila se. Jakmile se James poprvé zhluboka nadechl, Lily se složila v mdlobách na zem.

„Lil,“ vykřikla Karolína a vrhla se ke své kamarádce. Vůbec už nechápala, co se to děje. Evansová ležela bezvládně na zemi a mělce dýchala, zatímco James na posteli již dýchal pravidelně. „Siriusi,“ otočila se dívka bezradně na Tichošlápka.

„To bude v pořádku,“ pousmál se Black. „Lily se jen moc vyčerpala, je to poprvé co použila svoji moc. Jen si potřebuje odpočinout.“

„Myslíš?“

„Ne, Kájo, já to vím,“ klidnil ji stále Sirius. „Jen je teď musíme nechat odpočívat,“ vstal, zval Lily do náruče a položil ji do postele vedle Pottera.

„Snad máš pravdu,“ doufala dívka. „Nesnesla bych, kdyby se jim něco stalo.“

„To ani já ne. A teď pojď, oni teď stejně budou jen spát.“

„Ne. nemůžu je tu jen tak nechat. Co kdyby se něco dělo?“

„Nic se nestane.“

„Běž si lehnout,“ vyháněla ho Karolína. „Celou noc si nespal. Já to prostě budu, ať se děje co se děje.“

„Jak myslíš,“ pokrčil Black rameny, naposledy se podíval na svoji přítelkyni a potom i na své přátele a opustil místnost.

Karolína osaměla. Byla zde sice s Jamesem a Lily, ale to se nedalo počítat jako společnost, když jen leželi na posteli a spali. Dívka se posadila na okraj postele a pozorovala své přátele. Doufala, že Sirius má pravdu a že je Lily jen vyčerpaná, že v tom nebude něco víc. Zaráželo ji, jak se mrtvolně bledá, stejně jako byl před chvílí Potter, ale sama nevěděla, jak vypadala, když se díky svým schopnostem vyčerpala. Možná že také na tom byla jako ona. Možná, že o ni měl James stejný strach jako teď má ona o něj a o Lil. Uvědomovala si, že by nepřežila, kdyby měla někoho z nich ztratit. Za ten rok si na ně tak zvykla, až jí připadalo, že se znají celý život. Jako by vůbec nebyla z úplně jiného světa.

Hleděla na Jamesovu tvář, ale ve skutečnosti ji ani neviděla. V duchu se vracela k okamžiku, kdy kluky poprvé potkala. Jak se Lily hádala s Jamesem a ona sama se zrovna dvakrát nepohodla se Siriusem, který ji celou dobu pozoroval. Tehdy by ji ani nenapadlo, že by s ním někdy mohla chodit. Podle ní to nebyl ten kluk, kterého si vysnila v knížce. Ale postupem času zjistila, že je mnohem lepší, než se zdálo.

Vzpomínala na všechno, co se svými přáteli prožila. Všechny ty hádky a nedorozumění, ale také radosti. Rok, který tady prožila, byl pro ni nezapomenutelný. Nedalo se to srovnat s tím, jak žila dříve. Dnes už si život bez ar a kouzel nedokázala představit. Bylo to pro ni tak samozřejmé, tak přirozené.

S těmito úvahami přestala, když se Potter najednou na posteli pohnul. Okamžitě se na něj otočila a strnula hrůzou. Celé prostěradlo okolo Dvanácteráka bylo zakrvácené.

„Siriusi!“ zavolala zděšeně dívka na celý barák. „Siriusi!“

Pak se hned vrhla k Potterovi. S hrůzou v očích viděla, jak se mu rány, které předtím zacelila, opět otevřely a nyní z nich proudila rudá krev. Neváhala a opět je kouzlem chtěla zacelit. Ale marně. Kouzlo vůbec neúčinkovalo. Karolína začínala panikařit. Nechápala, jak to, že to nejde. Vždycky to fungovalo, tak proč teď to najednou nejde? Navíc Black stále nepřicházel. Snažila se tedy zachovat chladnou hlavu a vymyslet, co udělat. Věděla, že když nic nevymyslí, James vykrvácí.

V tom okamžiku vtrhnul do dveří Sirius. Jakmile ale uviděl Jamese, zarazil se a němě na něj hleděl.

„Co se..“

„Já nevím,“ křikla dívka. „Najednou začal znova krvácet. A nejde to zastavit.“

„Skočím do Bradavic. Madame Pomfreyová si bude vědět rady,“ napadlo ho a aniž by počkal na odpověď, vyběhl zas z pokoje.

Karolína na to opět zůstala sama a vůbec ji to neuklidňovalo. Zoufale se na svého kamaráda podívala a snažila se vymyslet nějaký způsob, kterým by mohla Potterovi pomoci. Ale nic ji nenapadalo. Litovala toho, že se nikdy nenaučila kouzla na léčení. Jak by se jí teď hodily. Jenže bylo marné nad tím teď vzlykat. Nyní šlo Potterovi o život a ona musela vymyslet způsob, jak alespoň krvácení zpomalit.

A konečně ji to napadlo. Ani na okamžik nezaváhala a odněkud ze vzduchu si vykouzlila obvazy. Pomocí jich se pak snažila zacpat rány na Jamesově těle, ale moc se jí to nedařilo. Proud krve byly moc silný na to, aby to obyčejný obvaz zastavil. Dosáhla pouze toho, že se krev nerozlévala na postel, ale pohlcovaly ji obvazy. Dívka jen zoufale sledovala, jak se Dvanácterákovi pomalu ztrácí barva z obličeje, jak bledne čím dál tím víc. Pochopila, že jí kamarád umírá před očima.

Ale svůj boj stále nevzdávala. Vytrvale se pokoušela zastavit řinoucí se krev pomocí obvazů. Nedařilo se jí to, ale přesto to nevzdávala.

„Ty nesmíš zemřít,“ šeptala přitom směrem k Potterovi. „Nesmíš nás opustit.“

Uplynulo asi deset minut a pomoc stále nepřicházela. Karolína už propadala zoufalství. Pomalu ztrácela naději, že by James mohl přežít. V očích se jí objevila první slza, ke které se během chvilky přidala další. Za chvíli už dívce z očí tekly celé potoky slz, které nedokázala zastavit, přestože se o to pokoušela.

Uběhlo dalších pět minut. Karolína už své snažení vzdala a jen seděla na posteli a držela Jamese za ruku. Na nic víc se již nezmohla. Jen na něj hleděla a stále plakala. Její oblečení už dávno bylo úplně zmáčené od slz.

Najednou se prudce otevřely dveře a do nich vběhl Sirius a v patách za ním madame Pomfreyová a Brumbál. Když ošetřovatelka spatřila, v jakém stavu Potter je, na okamžik se zarazila. Během vteřiny se však vzpamatovala a rozeběhla se k posteli. Black se při pohledu na svého nejlepšího kamaráda taktéž zděsil, ale neváhal a vrhnul se ke Karolíně. Viděl na ní, že je úplně mimo. Pochyboval, že si všimla jejich příchodu. Jen seděla na posteli a nepřítomným pohledem zírala na Jamese. Když dívku objal, trhla sebou a upřela na něj zarudlé oči. Sirius ji bez jediného slova vzal do náručí a odnesl na jediné křeslo, které zde bylo. Musel uvolnit místo madame Pomfreyové, aby se na Jamese mohla podívat a pomoci mu. Greenová by jim tam jenom překážela.

Vrchní bradavická ošetřovatelka okamžitě přeběhla k Potterovi a začala se kolem něj motat. Z hůlky přitom vysílala spoustu všelijakých kouzel, ale nezdálo se, že by to nějak pomáhalo. Rány byly stále otevřené a nezdálo se, že by krve, která z nich vytékala, ubývalo. Ale to madame Pomfreyovou neodradilo od její práce. Odněkud z pláště vytáhla hned několik lahviček s lektvary a začala je do Jamese lít. Ale ani to nepomáhalo. Ošetřovatelka se zoufale podívala na Brumbála.

„Tady kouzla nepomohou,“ vydechla.

Siriusovi, který právě v ten okamžik vzhlédl od Karolíny, se rozšířily oči.

„Co to znamená, Poppy?“ zeptal se ředitel s obavami.

„Nedokážu to krvácení zastavit. Kouzla ani lektvary na to nepůsobí. Jediné, co můžu udělat je zavázat to obvazy. Budou se sice muset každou chvíli měnit a každou hodinu bude muset být panu Potterovi podán dokrvovací lektvar, ale zatím je to to jediné, co pro něj můžu udělat.“

„A přežije to?“ zeptal se Tichošlápek na otázku, která ho nyní trápila ze všeho nejvíc.

Madame Pomfreyová se na něj lítostivě podívala: „Je jen hodně malá šance, že by přežil,“ řekla krutou pravdu. „Pokud se nám krvácení nepodaří zastavit, jsou jeho šance na přežití téměř nulové. Teď musíme hlavně zjistit, co způsobuje, že se rány nezacelí. A copak se stalo slečně Evansové?“ všimla se teprve teď ležící Lily.

„Pokoušela se mu pomoct, ale omdlela při tom,“ promluvila poprvé za dlouhou dobu Karolína.

„Raději se na ni kouknu,“ rozhodla se žena a začala se věnovat zrzavé dívce. Asi po pěti minutách toho nechala a starostlivě pohlédla na Brumbála. „Je v komatu,“ řekla jen.

Sirius a Karolína na ni jen zoufale pohlédli. Tohle nemohla být pravda.

„Co to znamená?“ optal se Tichošlápek, protože Greenová toho nebyla schopna.

„Že není jisté, kdy se probere. Jestli se vůbec probere. Něco, ale nevím co, ji uvrhlo do tohoto stavu. Ale jinak se zdá být úplně v pořádku. Snad jen kromě pomalého tepu.“

Karolína se opět dala do pláče. Dnes toho na ní už bylo moc. Dva z jejích nejlepších přátel právě bojovali o život a minimálně u jednoho byla šance na přežití velmi nízká. Ani Sirius na tom nebyl o mnoho lépe. Objímal sice svoji dívku, ale hleděl přitom do neznáma. Jeho oči byly úplně skelné a úplně bez života. Jako by z nich odešla všechna radost. Zbyl v nich jen neskutečný smutek a úzkost. Po chvíli je dokonce zavřel. Snažil se tak zabránit slzám, které se přes jeho vůli draly na povrch.

Na mysli mu vytanuly všechny ty okamžiky, které s Jamesem a Lily prožil. Všechny ty jejich hádky na chodbách, neustálé pošťuchování. Vzpomínal na to, jak se s Dvanácterákem poprvé potkali ve vlaku. Jak ho nejdříve odsuzoval kvůli tomu, z jakého rodu pocházel. Jenže po pár dnech v Nebelvíru se z nich začínali stávat lepší a lepší přátelé. Jak k sobě přibrali Remuse a později i Petra. Vzpomínal na to, jak se celé měsíce neúspěšně snažili stát zvěromágy. Jak mu ho Potterovi zvali k sobě a chovali se k němu jako k vlastnímu synovi. Se smutkem v očích pohlédl na svého kamaráda, jak ležel na posteli skoro bez života, v obličeji úplně bílý. Nedovedl si představit, že by zemřel. Že by ho navždy ztratil.

„Madame Pomfreyová, nešlo by přece jen něco udělat?“ upřel na ni prosebný pohled.

„Je mi líto, pane Blacku,“ zklamala ho žena. „Dělám co je v mých silách.“

„On nesmí zemřít,“ mumlal Tichošlápek. „On ne.“

Brumbál na něj smutně pohlédl. Věděl, jak moc těžké to pro něj a pro Karolínu musí být. Vidět tu své nejlepší přátele, jak bojují o holý život a přitom vědět, že mají tak pětiprocentní šanci na přežití.

„Ginny a Remus to musí vědět,“ řekla najednou Karolína. „Jsou to i jejich přátelé.“

„Já za nimi zajdu. A taky za Potterovými,“ odvětil Brumbál a se zavířením pláště odešel z místnosti.

Zanechal tak za sebou dva mladé zoufalé lidi a ženu, která se jim ze všech sil snažila pomoci.

17.11.2007 20:24:37
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one