My world of fantasy...

65. KAPITOLA - NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

Tak a je tu další kapitola k Minulosti..=D Je poněkud kratší, nakonec jsem ji totiž rozdělila na dvě části..Ale něco se v ní děje...A jen doufám, že mě za ten konec nezabijete..=D A komenty, komenty, jo?? =D

***

Dny na ústředí pomalu plynuly. Od minulého útoku na vesnici už o sobě Pán zla a jeho Smrtijedi vůbec nedávali vědět. Za což byli členi Fénixova řádu celkem rádi, minulé setkání jim moc odvahy nepřidalo. Ale Karolínu a její přátele tento podivný klid spíše znervózňoval, než uklidňoval. Zdálo se jim nanejvýš divné, že si Voldemort dal pokoj. Tušili, že se něco chystá. Ale zatím nemohli nic dělat, a tak trávili veškerý čas učením. Po minulém setkání jim došlo, že ještě nejsou tak silní, aby mohli porazit temnou stranu. Minule si sotva poradili s Belatrix Blackovou. Věděli, že kdyby se tam ukázal Voldemort, vše by bylo ztraceno. Na něj ještě neměli a bůhví, jestli někdy mít budou.

Ale rozhodně se nehodlali předem vzdát. Zkušenost z předešlého boje je popoháněla k tomu, aby se toho naučili co nejvíce. Lily, Ginny a Remus pilně studovali z Roweniny knihy, kterou jim Karolína nechala v Bradavicích. Jen občas se ukázali na ústředí a většinou to bylo jen kvůli tomu, že potřebovali pomoci s nějakým kouzlem. Byli si vědomi toho, že nemůžou jen tak mizet ze školy, Brumbálovi nebo komukoliv jinému by mohlo časem dojít, co se tam děje a to by jim jejich úkol podstatně ztížilo. Navíc by na to také mohli přijít někteří ze Smrtijedů na hradě. A to bylo to poslední o co stáli. Sotva se jim podařilo zamaskovat to, že jsou stále mimo Nebelvírskou věž a učí se kouzla. Lily to chytře uhrála na to, že se musí připravovat na OVCE a přítomnost prvňáků a druháků ve věži jim to dost znesnadňuje. A McGonagallová na to primusce skočila.

Oproti tomu James měl úplně jiný studijní plán. Denně několik hodin trénoval s Karolínou a Siriusem, kteří se ho snažili naučit vše, co sami uměli. Od různých štítů až po mocná kouzla z bílé magie. Avšak i oni sami se dál učili. Natahali si sem spousty knih o bílé magii a pomocí nich se učili to, co ještě neznali. A že toho bylo mnoho. Navíc každé ráno chodili běhat, aby si zlepšili svojí kondičku a také pravidelně cvičili. Bylo jim jasné, že mohou umět tisíce kouzel, ale pokud nebudou mít dobrou kondici, bude jim to na nic.

Avšak kromě studia se snažili dělat i něco užitečného pro Řád. Konečně se dostali k tomu, že vytvořili obrovskou mapu, která ukazovala koncentraci černé magii na Britských ostrovech. Ta nyní visela na stěně ve vstupní síni všem na očích. Její výhodou bylo, že ji nemuseli stále pozorovat. Kdykoliv by se na ní ukázali někteří Smrtijedi používající svá kouzla, mapa by začala vydávat vysoký, ale pronikavý tón, který by všechny upozornil na to, že se něco děje. O tomhle jejich vynálezu ještě nikomu neřekli, nikdo z členů už se na ústředí dlouho neukázal.

„Mě už tohle nebaví,“ stěžoval si jednoho večera James. „Pořád tvrdneme tady na ústředí a nikdo se ani neobtěžuje se na nás zajít podívat.

„Klid, kámo. Však oni se zas ukážou. Přinejmenším zítra na radě,“ poplácal ho po zádech Sirius.

„No jasně. Ale jinak by sem ani nepáchli.“

„Mají svých starostí víc než dost,“ mínila Karolína. „Práce a tak. To jen my nemáme co dělat.“

„Jo,“ ušklíbl se Dvanácterák. „V poslední době jsem se opravdu nudil. Ta modřina na koleni je toho jasným důkazem.“

„Máš se umět bránit,“ zašklebil se i Black.

„Proti tobě? To snad ani nejde. V jednu chvíli na mě útočíš kouzly a v další mi skočíš po krku. Tomu říkám fér souboj.“

„Ale zaskočil jsem tě.“

„To teda. Tohle zkus na Malfoye a posere se.“

„Dotknout se toho slizouna?“ zděsil se Tichošlápek. „To radši políbím tlustočerva.“

„To fuj.“

„Pořád lepší než Malfoy.“

„Tak to máš asi pravdu,“ uznal nakonec James. „Hele, pojďte něco dělat. Já se tu hrozně nudím.“

„Tak se nějak zabav, Jimmy,“ doporučila mu Karolína a dál si četla v nějaké knížce, kterou držela v ruce.

„To se ti řekne, ale jak asi. Tady,“ dodal a úmyslně přeslechl to, jak ho oslovila.

„No, já vás už opustím. Jsem dost unavená,“ řekla dívka a na důkaz svých slov zazívala. „Dobrou,“ řekla ještě, políbila Siriuse a vyšla ven z pokoje.

Kluci se na sebe jen překvapeně podívali. Bylo sotva devět hodin a ona už se odebrala do postele. To pro ně bylo nepochopitelné, i když to Karolína dělala skoro každý den. Zato oni dva byli vzhůru do pozdních večerních hodin a spát chodili až bůhví kdy. A taky podle toho vypadalo jejich vstávání. Za poslední týden ani jednou neměli snídani, vždy se probudili až na oběd.

„Tichošlápku, pojď něco dělat,“ zasténal James. „Nebo se tady už zblázním. Zlatá škola, tam jsme aspoň mohli dělat blbosti, provokovat Filche, lézt do Zapovězeného lesa..“

„Dvanácteráku, tys na to kápnul,“ rozzářil se Sirius. „Vždyť my tu taky máme les. A plnej všelijakejch potvor.“

„Chceš říct, že se teď, v noci, vydáme do toho neznámého lesa?“ objevil se Potterovi na tváři rošťácký škleb.

„Přesně. Aspoň bude nějaký vzrůšo.“

„Teda, ty nebudeš tak blbej jak vypadáš.“

„Taky si myslím,“ zasmál se Black. „A pokud se o tom Karolína nedozví, bude to v pohodě.“

„No, asi by se jí to nelíbilo, to je pravda,“ uznal James. „Ale co oči nevidí to srdce nebolí. Tak jdem?“

„Že váháš, brácha. Vzhůru za dobrodružstvím,“ mrknul a něj a vstal z křesla.

Společně se vydali potichu, tak aby na sebe neupozornili Karolínu, vydali dolů do přízemí. Jakmile se tam ocitli, rozsvítili hůlky, bez váhání vyšli ven na pozemky a zamířili si to přímo k lesu, který stál kousek za jejich domem. Na tvářích jim pohrával úsměv plný nadšení a očekávání. Už dlouho nepodnikli něco bláznivého. Tak jako to dělali ve škole. Navíc les jim otevíral spousty možností. Ani jeden z nich nevěděl co je v něm čeká. Nevěděli, co zde žije. Nevěděli o něm zhola nic. A právě to je lákalo.

Během chvíle už byli na okraji lesa a toužebně hleděli dovnitř.

„Tak co, jdeme na to?“ otočil se Sirius na Jamese.

„Vzhůru za dobrodružstvím,“ odvětil mu s úsměvem Tichošlápek a aniž by počkal na svého kamaráda, vkročil dovnitř do lesa. Potter ho okamžitě následoval.

„Co myslíš, že tu tak může žít?“ otázal se po chvíli James.

To už byli docela daleko od okraje lesa a kráčeli stále hloub a hloub. Zatím nenarazili ani na jedinou živou bytost. Skoro se až zdálo, že v tomto lese vůbec nic nežije a všechny ty pověsti o něm jsou jen plané řeči.

„Otázkou spíš je, jestli tu vůbec něco žije,“ odvětil s úšklebkem Sirius. „Jako by tady chcípnul pes.“

„No, ale ten tu nechcíp, protože ty stále žiješ,“ podotkl Potter.

„Taky fakt,“ uznal Black. „Ježiši, já jsem čekal něco skvělýho a zatím je tu ještě větší nuda než v tom pitomým domě. Teď bych tu klidně bral i Belatrix s celou tlupou Smrtijedů.“

„No já taky, brácha, to já taky.“

„A stejně, minule byla celkem pěkně vykolejená z toho, že jsme se tam objevili. Škoda jen, že měla tu pitomou masku. Chtěl bych vidět ten její výraz, když jí Kája řekla, že ví co je zač.“

„No by fakt stálo za to,“ souhlasil s ním James. „A jaká by to byla teprve fotka.“

„A pak článek v Denním věštci. Belatrix Blacková, skalní přívrženkyně – Slyšels to?“ zarazil se najednou a nervózně se otočil dozadu.

James neváhal a taktéž se okamžitě otočil. Stejně jako jeho přítel se zarazil a vyjeveně zíral na stvoření, které stálo před nimi.

„To asi nebude obyčejné prase, co?“ otočil se na Siriuse, který vypadal stejně překvapeně jako on sám.

„Ne,“ odvětil přidušeným hlasem Tichošlápek. „Tyhle u nás nežijou.“

„Ty vole, kde je?“ vyjekl James, když zjistil, že prase zmizelo. „Teď tu bylo.“

„Tohle se mi přestává líbit,“ zakroutil hlavou Sirius.

„Hele, třeba jen uteklo.“

„A nebo tu někde na nás číhá.“

„Prosím tě, je to jen prase.“

„Viděl si ten rypák? Tahle normální prase nevypadá. Ale…“

Větu však již nedořekl. Zničehonic do něj něco narazilo a on odlétl o pár metrů dál, kde narazil do jednoho stromu. James jen vyjeveně hleděl na místo, kde před chvílí Sirius stál. Nic tam totiž nebylo. Žádné prase ani jiné zvíře. A tak rychlé, aby to zmizelo to zas nebylo.

„Ty vole, Dvanácteráku, za tebou,“ zakřičel na něj Black, který se vzpamatovával ze svého letu.

James se poplašeně otočil a znova uviděl ono stvoření. Tentokrát už na něj jen tak nekoukal, ale místo se dal rychle na útěk. Ale prase bylo rychlejší než on a během pár vteřin nabralo ji jeho na kly a i Potter si vyzkoušel létání bez koštěte. Přistál jen kousek od Siriuse, který se právě zvednul.

„Co tohle to je za potvoru?“ vypadlo z něj hned.

„Netuším,“ odvětil Black a kouzel si posvítil. „Ale je to pořádná bestie.“

„Ale vypadá to, že zdrhla. Nikde jí tu nevidím.“

„Ještě že to. Jeden let mi stačil. Takhle mi nenapráskal ani ten Malfoy minule.“

„Myslíš, že už je opravdu pryč? Nerad bych udělal pět kroků a narazil na to.“

„Ne, kámo, je tady zas,“ vyhrkl Sirius a vyjeveně zíral na stvoření vedle před nimi, které se opět připravovalo k útoku.

Tentokrát už kluci nezaváhali a rovnou vzali nohy na ramena. Bez otálení se rozběhli nejbližší mezerou mezi stromy a uháněli bůhví kam. Za sebou stále slyšeli šustění nějakého tvora, který se hnal za nimi. Ale asi po sto metrech se zarazili. Asi deset metrů od nich stálo hned celé stádo těchto stvoření a rozhodně nevypadali na to, že by se sem přišli jen napást.

„Do háje. Co teď?“ zaklel Sirius. „I když se přeměníme, ty mrchy půjdou po nás.“

„Na strom,“ napadl Jamese spásný nápad a aniž by čekal na Blacka, začal drápat se do koruny jedné z borovic, které tady rostly.

„Dvanácteráku pohni!“ buzeroval ho zezdola Sirius. „Ty prasata se na mě ženou!“

„Dělám co můžu,“ křikl na něj James a otočil se na kamaráda. Hned viděl, že je zle. Black stále stál na zemi a na něj se hnalo asi deset prapodivných prasat. „Tichošlápku, hned vylez na ten strom,“ zakřičel na něj.

„A jak asi, vždyť ten strom skoro nemá větve,“ lamentoval dole Sirius a snažil se vyšplhat nahoru po kmeni.

„Dělej, už jsou u tebe,“ vřískl Potter a podával svému kamarádovi ruku, aby mu pomohl.

Ani ne během tří vteřin byl Black konečně v bezpečí koruny stromu. V dalším okamžiku ucítili chlapci náraz, jak jedno z prasat neubrzdilo svůj běh a v plné rychlosti narazilo do stromu.

„Myslíš, že odsud odejdou?“ optal se po chvíli James, když viděl, jak se čuníci shromáždili pod stromem.

„Moc na to nevypadaj.“

„Já jen, že se mi nechce strávit noc na stromě. Je to tu dost nepohodlný,“ zavrtěl se Potter a větev na které seděl nebezpečně zapraskala.

„To jsem si taky všiml. Tos nemohl vybrat lepší strom?“

„V tý rychlosti? Vylezl jsem na první co jsem uviděl.“

„Hmm, takže teď tu budeme tvrdnout než se ty prasata uráčí odejít?“

„Zřejmě. Nebo tě napadá nějaký způsob, jak bysme se odsud mohli dostat?“

„Hele a co takhle se přemístit?“ napadlo Siriuse.

„Myslíš, že to půjde? Ten les je pořád na pozemku toho domu, ne?“ zapochyboval James.

„Za zkoušku nic nedáš,“ mínil Black a pokusil se přemístit někam pryč. „Hm, tak to nejde, no.“

„Jako bych to neříkal.“

„Tak si měl jednou pravdu no.“

„Kdyby tu tak byl Náměsíčník. Ten by určitě věděl, co jsou ty potvory zač a jak na ně.“

„Ten by nám ten náš výlet hlavně zatrhnul hned na začátku.“

„To je fakt. Ach jo, proč by vždycky musíme vlézt do takový pitomý situace? Nejdřív Azkaban a teď prasata,“ povzdechl si Dvanácterák.

„Hele, ale ony už tam nejsou?“ všiml si Sirius.

„A co to tam teda chrochtá?“

„Přece nemůžou být neviditelný. Jsou to jen prasata.“

„Tak asi budou nějaký kouzelný.“

„A jak se jich asi tak máme zbavit, když je nevidíme a ani nevíme co na ně platí?“

„Co já vím. Třeba je to za chvíli přestane bavit,“ zadoufal James.

„Tak na to bych nesázel. Podle mě ty bestie moc dobře vědí, že nás mají v pasti a čekaj jen na to, až z toho stromu spadnem.“

„To je blbost.“

Ale jen co to dořekl, ucítili, jak do stromu něco silně narazilo, až se strom zatřásl. James se jen tak tak stačil chytit jedné větve, aby nespadl rovnou dolů. A Sirius už pro jistotu rovnou objímal strom. Nerad by skončil jako svačinka pro pár naštvaných vepřů. Ani ne za pár vteřin další prase narazilo do stromu a ten se otřásl ještě víc než před tím. Kluci už byli na stromě přilepení jako klíšťata.

„Vidět nás teď někdo, tak z toho má náramnou prdel.“

„To jo. A co by tomu teprve řekla Karolína, kdyby viděla jak objímáš ten strom,“ neztrácel svůj humor Potter.

„Radši se drž té větve,“ doporučil mu Sirius.

„Klídek, Tichošlápku. Pořád ještě můžeme doufat, že si ten rypák narazí a s kňučením odtáhnou pryč.“

„Tak zrovna tomu moc nevěřím. Nezapomeň, že jich je tak deset.“

Stromem otřásl další náraz. James, který to v ten okamžik zrovna nečekal se nebezpečně zakymácel. Na poslední chvíli se chytl kmenu. A ještě že tak udělal. Větev, na které celou dobu seděl se pod jeho vahou zlomila a Potter se teď jen držel kmene a pomalu sklouzával dolů, až se zasekl o Siriusovu hlavu.

„Dvanácteráku, ty pitomče!“ zareagoval okamžitě Black. „Okamžitě se vydrápej zpátky na nějakou větev. Netoužím zrovna po tom, abys mi dřepěl na hlavě!“

„Fakt ne? Já myslel že tě to potěší,“ ušklíbl se James, ale opravdu začal šplhat po kmeni výš a hledal nějakou větev, na kterou by se mohl posadit. Nakonec se usídlil na jedné ze silnějších větví, ale pro jistotu už se přidržoval kmene. Nechtěl riskovat, že by spadl rovnou mezi tlupu rozzuřených, neviditelných prasat.

„Mě to tu nebaví,“ prohlásil po pěti minutách Sirius. „Ta větev je nepohodlná, už mě všechno bolí. A ty pitomý prasata ne a ne odejít.“ Pořád totiž slyšeli jejich chrochtání, přestože už si nesvítili kouzly.

„Zato já si tu vyloženě lebedím,“ ozval se někde ze shora James. „Ty aspoň sedíš na docela tlustý větvi, ale já tady jsem jak slepice na bidýlku.“

„Co sis vybral to máš. Ty jo, jak rád bych teď seděl v tom domě a klidně se i nudil.“

„Já nevím čí to byl nápad, jít do lesa.“

„Já nevím, kdo si stěžoval, že se nudí.“

„No jo furt.“

A zmlkli. Další hodinu neustále slyšeli tiché pochrochtávání a cupitání pod stromem, jak prasata přecházela sem tam. Oba už z toho byli dost rozmrzelí a litovali toho, že do toho lesa kdy lezli. Teď už pochopili, proč se do něj lidi báli chodit. Jestli ty prasata takhle reagovala na každého.

„Mě už to nebaví,“ pronesl James. „Jdu dolů.“

„Zbláznil ses? Víš co ti můžou udělat?“ zhrozil se Sirius.

„Ne. a je mi to jedno. Radši budu tam dole, kde mě možná zdevastují nějaký pitomý prasata, než abych byl tady.“

„Jak myslíš. Ale jdu teda s tebou,“ rozhodl se Black.

„Takže zas do toho jdeme spolu, co? Jako vždycky. Dva neochvějní bojovníci vyrážejí do bitvy.“

„Zapomněl jsi dodat do předem prohraný,“ ušklíbl se Sirius a pomocí kouzla osvítil jejich okolí.

„To nebylo důležitý. Jdeš první?“

„Proč zas já?“

„Protože jsi níž.“

„Bezva důvod. A jen tak pro informaci, kudy se chceš vydat? Já totiž nemám ani páru o tom, kde je to blbý ústředí.“

„Tak, kde nebudou prasata.“

„Fajn, takže já lezu,“ povzdechl si Tichošlápek.

Pak pomalu začínal slézat ze stromu. Moc se mu ten nápad nelíbil, ale pořád to bylo lepší než sedět nahoře na stromě. Naposledy se rozhlédl, ale marně. Prasata byla stále neviditelná. Sebral tedy veškerou svoji odvahu a seskočil dolů. Ucítil, jak dopadl na něco měkkého a vzápětí se lesem rozlehlo pištění přišlápnutého čuníka. Sirius, který už byl z toho seskoku dost otřesený, už neváhal, přeměnil se do obrovského, černého psa a rozběhl se pryč, aniž by čekal na svého kamaráda. Věděl, že zůstat tam jen o vteřinu déle by se rovnalo jisté sebevraždě.

Jakmile Sirius zmizel z dohledu, slezl ze stromu i James. Doufal, že bude Tichošlápek v pořádku a nic se mu nestane. Ještě než slezl, využil svoji schopnost neviditelnosti a doufal, že tím prasata, která tam zůstala, oklame. Ale marně. Jakmile se dotkl země, ucítil kolem sebe pohyb. Po vzoru Siriuse se přeměnil v jelena, nevědomky se zviditelnil a prchal pryč. Avšak opačným směrem než jeho kamarád. V duchu si teď nadával, proč má tak blbou zvěromágskou podobu. Parohy mu vadily v pohybu, každou chvílí s nimi narazil do nějaké větve nebo jiné překážky. Cítil však, jak se jeho pronásledovatelé pomalu vzdalují a po chvíle zmizeli úplně. Přesto ale James zůstal obezřetný a neproměnil se zpět v člověka. Jako majestátní jelen si teď vykračoval lesem a doufal, že se z něj co nejdříve dostane ven. Vůbec se mu tady už nelíbilo. Ale místo toho, aby se blížil k okraji šel stále dál a dál do hlubin lesa, až došel k jakési skále.

Zvědavě se podíval na skalní útvar, který se před ním tyčil. Skála nebyla nijak vysoká, vyčnívala jen pár metrů nad vrcholky stromů, ale přesto ho nějak přitahovala. Jako omámený se pomalým krokem vydal k ní. Úplně zapomněl na to, že je uprostřed neznámého lesa a že mu tu může hrozit nějaké nebezpečí. V tento okamžik nic z toho nevěděl. Během pár okamžiků už stál u úpatí skaliska a toužebně se zadíval nahoru na ni. Ani nevěděl proč, ale najedou zatoužil vylézt až na její vrcholek. Chtěl vidět celý tento les, cítit se jako pán toho všeho. Jenže jako jelen by se nahoru nikdy nedostal. Na to byla skála příliš prudká a strmá. Jelení kopyta by si s tím nedokázala poradit.

Existoval jen jediný způsob, jak by se mohl dostat nahoru. Bez váhání se přeměnil na člověka a už se drápal nahoru. O ostré kameny si rozdíral ruce, zdálo se však, že to vůbec nevnímá. Jako by si ani nevšiml, že mu po rukou stéká teplá krev a mísí se s drobnými kamínky, které se ze skály odlupovaly. Stále jen lezl výš a výš a během pár minut stanul téměř u svého cíle. Teď stál na jakési plošince a od úplného vrcholu už ho dělilo jen pár metrů. Už se chystal vylézt ještě výš, ale něco mu v tom zabránilo.

Za ním se znenadání ozval jakýsi podivný zvuk. V tu ránu jako by James procitl ze snu. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Nechápal, jak se dostal sem na tu skálu. Naposled si pamatoval to, že stál dole u jejího úpatí. Neměl však čas nad tím uvažovat. Zvláštní zvuk se totiž ozval znova. Tentokrát se Dvanácterák poplašeně otočil a stanul tváří v tvář jakémusi vysokému, zelenému a strach nahánějícímu stvoření a hrůzou téměř zapomněl dýchat. Před ním stál obrovský, deset stop vysoký lesní troll a hladově na něj hleděl. A než se James nadál, ohnal se po něm svou obrovskou tlapou a chlapec měl co dělat, aby se mu vyhnul. Jak ale couvl dozadu, zakopl o nějaký kámen a tvrdě se svalil na zem. Cítil, jak v ruce, kterou se snažil zbrzdit pád mu hrozivě zapraskalo. Větší starosti mu však dělal troll, který si to šinul přímo na něj.

„Do háje,“ zaklel Potter, nyní již bílý strachy.

Jen máloco mu nahnalo strach, ale deset stop vysoký troll, který se na něj chtěl vrhnout k tomu něčemu určitě patřilo. Obzvlášť když si uvědomil, že nechal hůlku v domě. Pomalu se po zemi posouval dozadu a snažil se přitom nevnímat bolest, která mu vystřelovala do ruky. Oči přitom stále upíral na tvora přes sebou. Přestože byla tma, viděl ho docela dobře. Na skálu, kde nerostly žádné stromy, jasně svítil měsíc, který byl téměř v úplňku.

Najednou se troll zničehonic rozběhl na vylekaného Jamese. Ten ani nestačil nijak zareagovat. V dalším okamžiku už byl troll u něj a mávl mohutným kyjem, kterého si Potter prve ani nevšiml. Snažil se uhnout, ale pozdě. Jako ve zpomaleném filmu pozoroval, jak kyj udeřil do jeho nohy a hned na to pocítil strašnou bolest. Nic horšího ještě v životě nepocítil. Bolestí se rozkřičel na celý les. Ale ani to trolla neodradilo. Zřejmě už nějakou dobu nežral a James byl pro něj chutné sousto. Vypadal, že už je připravený s chlapcem skoncovat.

Ale Dvanácterák se vzdát nehodlal. Nechtěl jen tak ztratit svůj život. Nechtěl zklamat ty, které má rád. Myslel přitom na Lily, mámu s tátou a na své kamarády. Nesmí je ztratit. Zdravou nohou se snažil dostat se od nestvůry co nejdál, ale zapomněl, že je vysoko na skalním výběžku. Najednou cítil, jak se pod ním drolí skála a pak už jen padal, zatímco mohutný lesní troll stále stál nahoře na plošině. Během pár vteřin dopadl na tvrdou skálu a cítil, jak mu něco křuplo v zádech. Ale tím jeho let neskončil. Jen se od příkré skály odrazil a znova padal. Nedokázal to zastavit a ani se o to nesnažil. Věděl, že už tomu nezabrání. Věděl, že je konec. Že zklamal. Přes sebou uviděl tváře všech, které měl rád. Jako poslední se mu před očima objevila usměvavá tvář dívky, kterou miloval. Tvář dívky, o kterou tak dlouho usiloval a nakonec si i získal její srdce. Ta, se kterou prožil nejhezčí chvíle svého života. Na rtech se mu objevil blažený úsměv. Pak už jen s dutým zvukem dopadl na lesní půdu a víc se nepohnul.

10.11.2007 18:18:36
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one