My world of fantasy...

64. KAPITOLA - ČTVRTÝ ŽIVEL

Tak tady máte další kapitolku..=D Zde se konečně dozvíte, kdopak asi je nositel Země..=D A konečně je tu taky trochu akce..=D Tak snad se vám bude líbit a nezapomeňte pořádně komentovat!!!

***

„Tak tohle je to ústředí?“ divila se Ginny, když se přemístili z Bradavic.

„Jo, takovej menší domeček,“ zašklebil se Sirius.

„Menší? Tomuhle ty říkáš menší?“ vykulila oči Lily. „Vždyť je to nějaký venkovský sídlo!“

„No, když jsem sháněla ten dům, říkala jsem jim, že chci něco menšího,“ pokrčila rameny Karolína. „A mám tohle.“

„Tohle by ti závidělo spoustu čistokrevných kouzelníků,“ podotkl Remus. „A ty pozemky, to taky patří k tomu?“

„Jo. Zahrada, louka a tak.“

„Páni. Tak to muselo stát pořádnou sumičku galeonů,“ pokývala hlavou Ginny.

„No, tak to se nepleteš. Jen jsem to platila v librách,“ mrkla na ni Karolína a pomalu se vydala po cestičce k domu.

Ostatní ji samozřejmě hned následovali a během chvíle už vešli do budovy. Dole se moc dlouho nezdrželi, trojice uprchlíků je zavedla rovnou nahoru do patra, do pokoje, který vlastnila Karolína se Siriusem. Tam si složili svá zavazadla a všichni si posedali různě po pokoji.

„Tak si to ještě jednou projdem,“ rozhodla se Karolína. „Brumbál a ostatní dorazí tak za čtvrt hodiny. Vy zůstanete tady nahoře a my sejdeme dolů. Pak se jeden z nás pro vás vrátí a zároveň dolů přinese i pláště. My se pak přemístíme do tý vesničky.“

„A víš, kde to je?“ optala se Lily.

„Ne, ale při tomhle přemisťování to ani vědět nemusím. Prostě se přemístíme tam, kde je Brumbál.“

„A co když vás zraní?“ vyslovila Ginny svoje obavy. „Co když se vám něco stane?“

„No, musíme doufat, že se ne,“ odvětil Sirius. „A i kdyby, jsme tři a budeme se držet u sebe. Kdykoliv se pak můžeme přemístit pryč.“

„Mě se to stejně pořád moc nezdá,“ kroutila hlavou Ginny a chtě nechtě vzpomínala na poslední bitvu, které se účastnila.

„Dáme si pozor, neboj,“ ujišťovala ji Karolína. „Kdyby bylo nejhůř, tak prostě zdrhnem.“

V pokoji po této větě nastalo ticho. Všichni přemýšleli o nastávajícím konfliktu mezi dobrem a zlem. Bylo to vlastně úplně poprvé, co Řád zasahoval. Tímto se měla konečně rozpoutat válka mezi přívrženci Voldemorta a Fénixovým řádem. Tímto mělo vše začít.

„Mám takový divný tušení, že se něco stane,“ zamumlala najednou Lily. „Že se něco pokazí.“

„To si jen namlouváš,“ ubezpečoval ji James. „Voldy vůbec netuší, že se tam objevíme.“

Avšak Karolína se na Lily zkoumavě podívala. Ani ona z toho neměla moc dobrý pocit. Ale na rozdíl od Lil se neobávala o sebe a kluky, ale o Řád. Bála se, aby se nestalo něco jim. Věděla, že ne všichni z Řádu mají zkušenosti s bojem. Oni ho sice také neměli, mělo to být pro ně poprvé, ale na soubojích vždy vynikali a v obraně byli dost dobří.

„Nechcete nám dát ty pláště?“ otázala se po nějaké době Ginny. „Řád by tu mohl být každou chvíli.“

„Jasně,“ zamumlala Karolína a začala se prohrabovat v kufru. Po chvíli odtamtud vytáhla jakýsi úhledně složený balíček a rozložila ho na posteli. Z něj pak vyndala čtyři stříbrné hábity se zlatým fénixem. Jeden dala Jamesovi a zbylé tři ostatním. Sama si pak vyndala svůj vlastní. Stejně jako Sirius.

„Jsou moc pěkné,“ pochválila to Ginny. „Škoda, že jsme něco takového neměli i předtím,“ šeptla a ostatní hned pochopili, na co naráží.

„Kde jste je vzali?“ optala se Lily.

„Našli jsme je, jak se válejí na ulici, tak jsme se sebrali,“ odvětil vážně Sirius.

James se po této jeho větě rozesmál, zatímco Lily se zamračila. Takovouhle pitomost mohl vymyslet opravdu jen Tichošlápek.

„Nechala jsem je vyrobit u madame Malkinové,“ odpověděla s úsměvem Karolína. I jí Siriusova hláška pobavila. „A ty fénixe jsem k tomu dodělala já. Plus pár menších vylepšení. Když si nandáte kapucu, nikdo vám ji nebude moci sundat, jen vy sami.“

„To je docela chytré,“ ocenil to Remus.

„Taky si myslím,“ přidala se Lily.

V tu chvíli zaslechli dole v hale nějaké hlasy. Karolína, Sirius a James se hned zvedli a zamířili ke dveřím. Naposledy se ještě podívali na své přátele a vyšli ze dveří. Pomalým krokem se vydali po schodech dolů. V hale už bylo plno lidí. Skoro celý Řád. Jen nikde neviděla Molly Weasleyovou, Severuse a Sturgise Tobolku.

„Á, už jste tady,“ všiml si jich jako první Brumbál. „Zrovna jsem pro vás chtěl poslat.“

„Slyšeli jsme vás, tak jsme šli dolů,“ odpověděla Karolína. „Kde je Molly a Severus?“ otázala se.

„Molly zůstala doma s dětma, do takových to akcí ji posílat nemůžeme. A pan Snape je od včerejšího večera na ošetřovně. Někdo ho shodil ze schodů.“

„Takže něco tuší,“ zamumlala si pro sebe Karolína.

„Víte tedy, co máte dělat?“ zavrčel Moody.

„Samozřejmě. Čekat tady, jestli někoho z vás náhodou nezraní,“ odfrkl si Sirius. „A kdyby jo a objevil se tady, tak to ošetřit.“

„Přesně. Takže myslím, že se můžeme vydat na cestu,“ zavelel Brumbál a energeticky zamířil k venkovním dveřím. Zbytek vyrazil za ním.

„Hodně štěstí,“ zavolala za nimi Karolína a pak už jsem spolu s kluky sledovala, jak se všichni přesouvají za hranici pozemku a jeden po druhém se přemisťují pryč.

„Jdeme na to?“ otočil se na Karolínu James, hned jak se přemístil poslední člen.

„Jo,“ přikývla Karolína.

Hned na to uslyšela, jak se někdo ženě po schodech nahoru. Ale nezkoumala, kdo z chlapců to byl. Pořád váhala, jestli je správné tam jít. Ale než se dostala k nějakému rozhodnutí, seběhli k nim i ostatní. Slyšela, jak si všichni kolem ní oblékají pláště Řádu, ale ona nic nedělala.

„Kájo,“ přerušil její úvahy Sirius. „Už je čas.“

„Já vím,“ povzdechla si dívka a přijala od něj plášť, který jí podával. Hned jak si ho oblékla, pomalým krokem se vydala z domu.

„Hodně štěstí,“ zaslechla ještě, jak za ní někdo volá.

„Vám taky,“ zamumlala, ale nikdo kromě jí samotné to neslyšel.

Během ani ne minuty už stála za brankou, která oddělovala pozemek. Sirius i James jí nyní stáli po boku a čekali, co se bude dít.

„Karčo, nic se nestane, neboj,“ konejšil ji Sirius, jako by věděl, na co myslí. A on to vlastně i věděl, cítil její emoce plné strachu.

„V to doufám,“ zašeptala a nasadila si na hlavu kapuci. „Tak můžeme?“

„Můžem,“ přikývl James.

Všichni tři se vzájemně chytili. Přemisťovat je měl jen James. Za prvé se potřebovali objevit na stejném místě a taky hnědá barva byla nejméně nápadná. Rozhodně méně než zlatá nebo stříbrná. Ta by byla nenápadné v případě, že by byl jasný, sluneční den, ale vzhledem k tomu, že bylo pod mrakem, James se jevil jako nejlepší volba.

Objevili se kousek za nějakým domem. Kousek od nich slyšely nějaké výkřiky, takže usoudili, že potyčka již začala. Ale zatím nic neviděli, dům jim bránil ve výhledu. Pomalu se tedy vydali podél zdi směrem, kde tušili něco jako náves a kde předpokládali, že bude zbytek Řádu a Smrtijedi.

A nemýlili se. Jakmile vykoukli zpoza rohu, spatřili mnoho bojujících lidí. K jejich zděšení bylo Smrtijedů mnohem více. Na každého člena vycházeli minimálně dva přívrženci Pána zla, černé pláště a bílé masky byly všude.

„Tak to je hustý,“ vypadlo z Jamese. „Tohle jsem opravdu nečekal.“

„To asi nikdo,“ zamumlala Karolína. Teď už věděla, proč měla ten divný pocit. „O tomhle musel Voldemort vědět. Někdo nás prásknul.“

„Snape,“ vypadlo okamžitě ze Siriuse a Jamese.

„Ten ne, toho jsem si prověřovala,“ zakroutila hlavou dívka. „Pár lidem z Řádu jsem včera na schůzi vlezla do hlavy. Ale máme tam zrádce, to je jasný.“

„To teď nebudeme řešit. Pojďme jim pomoci,“ navrhl Sirius.

„A Jamesi, drž se u nás,“ připomněla Dvanácterákovi ještě Karolína.

„Jo, já vím,“ zabručel Potter.

Všichni tři vyšli zpoza rohu a namířili si to přímo k největšímu chumlu lidí. Kvůli plášťům nevěděli, kdo je kdo, ale podle pohybů odhadovali, že je tam Brumbál, Moody, Tonksová a McGonagallová a proti nim asi deset Smrtijedů.

„To se to bojuje proti převaze,“ křikl na černé zakuklence Sirius. Nikdo ho však podle hlasu nepoznal. Na pláštích bylo přidané ještě jedno malé kouzlíčko, které měnilo dotyčnému hlas.

„A hele, další ptáčci zpěváčci,“ otočil se na ně jeden ze Smrtijedů. „Copak, přišli jste si pro výprask?“

„Ne,“ odvětil pohrdavým hlasem James, který stál po Karolínině levici, zatímco Sirius stál po jejím druhém boku. „Přišli jsme vám nakopat prdel.“

„Tady si někdo vyskakuje,“ zavrčel další Smrtijed, který se na ně otočil, zatímco zbytek dál bojoval proti ostatním členům Řádu. „Expelliarmus,“ zaburácel.

Sirius však jen mávnul hůlkou a kouzlo zmizelo. „Copak, na nic lepšího se nezmůžeš?“

„Tohle bylo jen zahřívací kolo,“ zavrčel zakuklenec a vyslal na trojici další kouzlo. Tentokrát se k němu však připojili i jeho dva další společníci.

Mezi Jamesem, Karolínou, Siriusem a trojicí Smrtijedů se rozpoutal krutý boj. Kouzla typu expelliarmus už dávno byla tabu, teď se používaly mnohem obtížnější a také nebezpečnější kouzla. Karolína a Sirius už se neobávali používat kouzla z Roweniny knihy, kouzlili pouze neverbálně a tak se nemuseli bát, že někdo přijde na to, jaká to jsou kouzla a odkud. Oproti tomu James byl nucen používat jen kouzla, která se naučil ve škole a byl tak oproti ostatním v nevýhodě. Po chvíli se jim ale podařilo trojic Smrtijedů zdolat. Všichni tři leželi na zemi v bezvědomí, svázáni kouzly proti přemístění.

„Tak tohle bylo docela jednoduché,“ pochválil si Sirius.

Karolína však jeho názor nesdílela. Stačilo, aby se rozhlédla kolem sebe a viděla tu spoušť. Na zemi leželo několik členů Řádu, kteří byli zcela určitě docela vážně raněni. Ostatní stále bojovali, ale proti přesile neměli šanci.

„Takhle to nejde,“ zakroutila hlavou. „Jamesi, přemísti raněné na ústředí, tady nám stejně nebudeš moc platný. Tohle se musí zorganizovat, jinak nás zmasakrují.“

„Fajn,“ odvětil Potter a rychlým krokem se přesunul na stranu návsi, kde už se nebojovalo, ale zato tam bylo plno raněných.

Karolína a Sirius se vydali na úplně opačnou stranu. Tam už bylo pouze deset členů Fénixova řádu, kteří v hloučku bojovali proti dvojnásobnému počtu Smrtijedů. Nikdo si jich nevšímal, a tak se nenápadně přemístili přímo za záda jejich přátel. Bez váhání se pomalu prodrali dopředu do první linie, která útočila, zatímco ti vzadu bránili.

„Hej, vy bastardi“ křikl znenadání Sirius a k jeho údivu Smrtijedi přestali útočit. „Nechcete to náhodou zabalit a jít domů?“

Osoby v černém se po tomhle prohlášení rozchechtali.

„Jít domů? Teď když vyhráváme?“ křikla jedna Smrtijedka.

„Ale Bello, vy nevyhráváte,“ přidala se ke svému příteli Karolína, která poznala hlas mladé Blackové, a společně se postavili před Řád. „Sice máte početní převahu, ale to je asi tak všechno.“

„Kdo vlastně jsi, že se opovažuješ se mnou takto mluvit?“ zasyčela na ni Belatrix.

„Někdo, kdo ti nedá pokoj, dokud tebe a tvého pána nezlikviduje,“ odvětila Greenová.

„Temného pána nikdy nemáte moc porazit,“ rozesmála se Blacková. „Ovládá takovou sílu, o jaké se vám ani nezdá.“

„Tak to se mýlíš,“ zapojil se opět Sirius. „Moc dobře víme, jakou moc on a ty ovládáte. Ale ano, Bello, my to víme.“

Smrtijedi a Řád jen udiveně hleděli na tuto slovní přestřelku. Úplně zapomněli na to, že mají bojovat a místo toho jen sledovali ty dva, o kterých ani nevěděli, co jsou zač. Ty hlasy nikdy neznal.

„Kecáš,“ odsekla Smrtijedka.

„Fakt? A třeba jméno Daeamon ti nic neříká?“ nadhodila lehce konverzačním tónem Karolína. „A neovládáte náhodou každý jeden živel? Například Oheň a Zemi?“

Belatrix mlčela. Zřejmě už jí došlo, co jsou ti dva vlastně zač. Dokonce i tušila, kdo opravdu jsou, věřila, že její pán se ve svém odhadu nemýlí, ale úplně jistá si nebyla.

„Crucio,“ vypálila Smrtijedka nečekaně.

Karolína však před sebou a Siriusem vytvořila zářivě zlatý štít, který kletbu neškodně pohltil. Pak už se souboj opět rozběhl naplno. Smrtijedi a Řád se opět rozptýlili po celé návsi. Všude se vytvořili malé skupinky, které proti sobě intenzivně bojovali.

Avšak nejzajímavější souboj probíhal mezi jednou čtveřicí. Právě zde se vyskytovala Karolína se Siriusem. Proti nim stála samotná Belatrix a jejím společníkem byl pravděpodobně Malfoy. Tito čtyři mladí lidé proti sobě neúnavně bojovali a vůbec nevnímali, co se kolem nic děje. Zajímali je jen jejich protivníci. Nic víc. Navíc kouzla, která používali, už vůbec nebyla jednoduchá. Naopak patřila k těm nejsložitějším a nejnáročnějším. Zdálo se však, že tři z nich používají tento stupeň magie s neuvěřitelnou lehkostí. Jako by to pro ně bylo naprosto přirozené.

Ani po půl hodině nepřestali bojovat. Všichni ostatní už dávno s bojem skončili, Řád to nakonec vyhrál, i když jen o kousek. Belatrix a Lucius byli jejich velitelé a protože ti teď bojovali s těma dvěma neznámými, byli Smrtijedi bez jejich rozkazů ztraceni. Několik lidí z Řádu, kteří ještě byli schopni stát na nohou, se přesunuli blíže k bojujícím a pozorovali tento úchvatný souboj. Už neměli protivníky, když Smrtijedi spatřili, že prohrávají, zbaběle vzali do zaječích.

„No tak Bello,“ popichoval Sirius Blackovou, „to se na nic lepšího nezmůžeš?“

„Sklapni,“ zaječela Belatrix a poslala na něj smrtící kletbu, které se Tichošlápek elegantně vyhnul.

„To tě Voldy nenaučil nic lepšího, než jednu smrtící kletbu?“ nedal si Black pokoj a poslala na ni jakýsi fialový paprsek, který Smrtijedka vykryla svým štítem.

Najednou však ze země vyrazil obrovský šlahoun a ohnal se po Siriusovi. Ten mu na poslední chvíli uskočil, ale zdálo se, že už se není tak jistý jako předtím. Když Karolína postřehla, co Belatrix udělala, rozhodla se i ona použít své síly. Nad dvojicí Smrtijedů se znenadání objevil malý, ale tmavý mrak, ze kterého začaly padat obrovské kroupy. Blacková i Malfoy se urychleně přesunuly pryč od mraku, ale ten je stále pronásledoval. Sirius se mezitím pokoušel zlikvidovat trnitý šlahoun, který Bella prve vykouzlila a který ho stále zaměstnával. Teprve po pěti minutách ho napadlo použít ohnivé kouzlo a rostlinu zničit.

Karolína se mezitím snažila zneškodnit Belatrix. Ta se odtrhla od Malfoye a nechala ho jeho osudu pod mrakem a sama dál válčila se svou sokyní. Na okamžik opět nechali být živly a měřili své síly obyčejnými kouzly. Blacková nyní používala takovou magii, kterou Karolína ani neznala. A naopak Greenová většinou používala kouzla, o kterých zase neslyšela Belatrix. Byl to souboj bílé a černé magie. Kouzlo střídalo kouzlo, štít střídal štít. Ani jedna ze sokyň se nehodlala vzdát, obě chtěly tu druhou porazit.

„Pozor,“ zakřičel najednou Sirius, když viděl, jak se na jeho milovanou řítí hned dva paprsky najednou.

Ale pomoci jí nemohl. Sám se musel zaobírat Malfoyem, kterému se nějak podařilo zlikvidovat bouřkový mrak. Lucius sice neovládat kouzla takového kalibru jako Belatrix, ale zato byl perfektně vycvičený na roli Smrtijeda. Pro Siriuse bylo nejhorší vykrývat neustále avady, které na něj sesílal. Na toto kouzlo neexistoval štít, a tak se musel každému druhému kouzlu vyhnout. Po chvíli už toho měl Black dost. Mohutně mávl rukou a v tom okamžiku se vedle něj objevilo asi dva tři metry vysoké větrné tornádo. Svojí silou strhávalo vše kolem sebe, ale na Siriuse nepůsobilo. Během pár vteřin se dalo do pohybu a zamířilo přímo na vyděšeného Malfoye, který to strnule pozoroval. A než se Smrtijed nadál, větrná smršť ho stáhla do svého nitra a odletěla s ním někam do dálky. Po chvíli se vrátila a těsně před Siriusem se rozplynula. Na zemi zůstal ležet jen zubožený, mladý člověk. Černý plášť i maska byly dávno pryč.

Karolína se na poslední chvíli oběma paprskům vyhnula. Pomalu už začínala být unavená, tenhle boj ji opravdu zmáhal. Belatrix byla opravdu rovnocenná soupeřka. Vyslala na Blackovou další kouzlo, ale vzápětí se sama ocitla na zemi. Nohy jí podkosila nějaká rostlina, kterou Bella zajisté vyčarovala.

„Zřejmě nejsi tak silná, jak si myslíš,“ pošklebovala se Belatrix a pomalu se blížila ke Karolíně.

„Aby ses nepřepočítala,“ odsekla dívka a mávnutím ruky poslala na Bellu obrovskou masu vody.

Smrtijedka byla v tu ránu úplně mokrá. Kápě jí spadla z hlavy a Karolína konečně mohla spatřit její tvář. Vypadal téměř jako ve škole, jen jí připadala vyspělejší a také krásnější než bývala.

„To je všechno co umíš?“ nedala se rozhodit Blacková.

„Ne,“ odsekla Karolína.

„Tak se předveď,“ ušklíbla se Belatrix a zlehka mávla rukou. Kolem Karolíny se obtočili jakési šlahouny a pevně ji sevřely, aby se nemohla ani pohnout. „Tak co uděláš teď, ty hrdinko?“

„Tohle,“ křikla Greenová.

Ze země najednou vytryskla voda a mohutný gejzír vyzvedl Bellu vysoko nad zem. Karolína se snažila nevnímat její vřískání a pokoušela se dostat ze spárů rostliny. Problém byl však v tom, že kdykoliv se pohnula, sevření se ještě zvětšilo. Marně se pokoušela vysvobodit, nešlo to. Na magii bez hůlky už neměla téměř žádnou energii, věděla, že může provést ještě jedno dvě kouzla, ale pak už bude příliš vyčerpaná. Uvědomila si, že Brumbál měl pravdu. Stále ještě nebyla při plné síle, pobyt v Azkabanu ji poznamenal a následný útěk snad ještě víc.

Po chvíli uslyšela tupý dopad na zem. Natočila hlavu a spatřila, jak se ze země zvedá úplně zmáčená Smrtijedka a naštvaně na ni hledí. S obavami v očích pozorovala, jak se k ní pomalu blíží. Ale když byla asi dva metry od ní, najednou se zastavila a ohlédla se.

„Ještě se uvidíme,“ zasyčela a přemístila se pryč.

Karolína pak jen zahlédla, jak se s červeným oparem objevila o pár desítek metrů dál, popadla někoho, pravděpodobně Malfoye, ležícího na zemi a zmizela úplně. Zhluboka si oddechla. Věděla, že kdyby tu Blacková zůstala, neskončilo by to pro nic dobře. Byla teď úplně bezmocná.

„Jsi v pořádku?“ zaslechla najednou za sebou povědomý hlas.

„Ne, nemůžu se z toho dostat,“ dostala ze sebe.

Vzápětí ucítila, jak sevření šlahounovité rostliny povolilo. Úlevně se rozplácla na zemi, ale nebylo jí dovoleno tam ležet moc dlouho.

„Musíme pryč,“ oznámil jí Sirius. „Jde sem Brumbál a ostatní.“

„Já už se ale nepřemístím,“ zasténala dívka.

„To je v pořádku,“ odvětil Black a zvedl ji do náruče. „Tohle ještě zvládnu,“ a přemístil se s ní pryč.

Za sebou nechal jen zlatavý opar, který jasně zářil v okolním šeru, a několik zmatených členů Řádu, kterým tihle jejich podivní členové zdrhli přímo pod nosem.

Sirius a Karolína se objevili přímo před brankou do domu. V další okamžik se vedle nich zhmotnila další postava.

„Dvanácteráku,“ vydechl Sirius, když postřehl hnědou mlhu kolem osoby. „Víš jak jsem se tě leknul?“

„Ne,“ odvětil Potter. „Měli bysme jít rychle dovnitř, za chvíli je tu Řád. Jen ještě opraví vesnici.“

„Tys tam byl celou dobu?“ podivil se Tichošlápek, zatímco kráčeli do domu.

„Jo. Posledních pětačtyřicet minut už jste bojovali jen vy čtyři, Řád to pouze pozoroval, neodvažoval se zasáhnout. Ale byly to fakt fantastické souboje.“

„Jak pro koho,“ zamumlala znenadání Karolína. „Já jsem úplně mrtvá.“

„Pravdou je, že Malfoy byl podstatně lehčí protivník. Jen kdyby pořád nepoužíval avadu, pořád jsem se tomu musel vyhybat.“

„A žes ale předváděl krásné akrobatické kousky,“ zasmál se James, když vešli do domu.

„Kde jste byli?“ vyhrkla Lily, a vrhla se na trojici lidí. Přestože měli stále ještě kapuce na hlavě, neomylně je poznala.

„Ale, tady ti dva si dávali takové menší souboje s Blackovou a Malfoyem.“

„A jste v pořádku?“ objevil se na Lilyině tváři starostlivý, ba téměř vystrašený výraz.

„Já jsem,“ odvětil Sirius. „A Karolína je akorát pořádně vyčerpaná,“ položil ji na schody.

„Na, tohle vypij,“ podávala Evansová dívce jakýsi lektvar.

„Povzbuzovací?“ sejmula si Karolína kápi z hlavy a lehce se usmála. „Dík, si fakt zlato.“

„Prosím tě,“ zakroutila hlavou Lily.

„Jak jsou na tom ostatní,“ zajímal se Sirius.

„Nic moc. Většina je jich dost pošramocená, bylo pár zlomenin a šrámů. Všichni jsou teď v kuchyni. Remus a Ginny už se radši vrátili do Bradavic a já jsem tu čekala na vás, kdyby vás náhodou nějak zranili…Ale asi bych už měla jít, kdyby se náhodou vrátil Brumbál..“ a vykročila pomalu ke dveřím.

„Ne, počkej,“ zarazila ji Karolína. „Tam by tě mohli potkat. Běž radši nahoru a tak si z něčeho vytvoř přenášedlo. Bude to tak jistější.“

„Fajn,“ přikývla Lily a vydala se nahoru spolu s Jamesem, který trval na tom, že ji vyprovodí.

„A co my?“ otázal se Sirius.

„My se svlékneme z těhle plášťů,“ postavila se Karolína, které už se pomalu začala vracet energie. „A pak půjdeme to kuchyně omrknout ostatní.“

„Bezva, jak chceš,“ usmál se na ni Black a hned ze sebe shodil plášť a hodil ho na židli, která stála v rohu.

To samé udělala i Karolína a pak se nahrnuli do kuchyně. Na všech židlích posedávali členové řádu a o něčem diskutovali. Pár jich dokonce leželo na zemi a ve tváři měli docela bolestivý výraz. To byli asi ti, kteří byli zraněni nějakou horší kletbou. Nikde tu však neviděli Brumbála, Tonksovou, Moodyho, McGonagallovou, Fabiana Prewetta, Alana Pottera , Pastorka a Stonea.

„Potřebuje ještě někdo pomoct?“ otázala se hned ve dveřích Karolína.

„Ne,“ odpověděl za všechny Gideon. „Myslím, že už jste toho pro nás udělali dost.“

Black a Greenová se na sebe usmáli. Nevypadalo to, že by někdo poznal, že byli celou tu dobu pryč.

„Kde jsou vlastně ostatní? Ještě nedorazili?“ divila se Kristin Potterová.

„Ještě ne,“ odvětila Karolína. „Ale určitě budou v pořádku,“ uklidňovala hned Jamesovu matku. „Těm se jen tak něco nestane.“

„Doufám, že máš pravdu,“ zamumlala Kristin. „A James je?“

„Šel na chvíli nahoru,“ informoval ji Sirius.

„Fajn,“ povzdechla si žena. „Nečekala jsem, že to bude tak hrozné. Byla jich tam jasná přesila. Měla jsem co dělat, abych neschytala nějakou pěknou kletbičku. Ještěže jste tam nešli, to by dopadlo ještě hůř.“

Karolína se tvářila stále neutrálně, ale na Siriusově obličeji se vyklubal podivný výraz, kterého si Kristin naštěstí nevšimla.

„Zajímalo by mě, kdo mě sem přenesl,“ přemýšlela dál Potterová. „Vím, že mě někdo popadl a přemístil sem, ale vůbec netuším kdo by to mohl být. Takové přemístění jsem ještě nezažila. Vůbec jsem nepocítila ten divný pocit, jako vždycky.“

„Třebas to jen nevnímala,“ zapovídávala to Karolína.

„To je možné,“ připustila Kristin. „V tu chvíli jsem se hlavně soustředila na tu bolest v noze.“

Na chvíli se všichni opět odmlčeli. V tom nastalém tichu se dovnitř vrátil James s veselým úsměvem na tváři. Karolína radši ani nechtěla vědět, co to způsobilo. Zato Sirius byl jako vždy zvědavý a vyzývavě se na kamaráda podíval.

„Brumbál a ostatní už se vracejí,“ vysvětlil Dvanácterák. „Teď se přemístili před branku.“

„Konečně,“ vydechla Kristin. „Už jsem myslela, že nedorazí.“

„Neboj mami, táta je v pořádku,“ usmál se na ni James a přisedl si k ní. „Minimálně tak vypadal.“

„To jsem ráda,“ usmála se na něj matka. „Nepřežila bych, kdyby se tobě nebo jemu něco stalo. Ještě že měl Albus tolik rozumu a nikam vás dneska neposílal.“

Karolína jen zaslechla, jak Sirius za ní prsknul smíchy. Hned na to se ale rozkašlal, aby zakryl svůj výbuch smíchu.

V další okamžik už do místnosti vešel Brumbál spolu s ostatními, kteří s ním zůstali na bitevním poli. Hned při vstupu se zkoumavě rozhlédl po všech přítomných, až jeho zrak spočinul na trojici vyloučených studentů. Nějakou dobu si je měřil pohledem, ale potom se vydal ke stolu a posadil se na jedno z volných míst. Ostatní ho napodobili a i ti, kteří do teď kvůli svému pohodlí leželi na zemi se zvedli a posadili. Všichni teď upírali zraky na jejich vůdce a čekali, co jim řekne.

Brumbál se před svojí řečí zhluboka nadechl: „Tohle byl těžký boj. Těžší, než jsme všichni očekávali. Při této příležitosti jsme zjistili, že ani zdaleka nejsme připraveni na boj s temným pánem. A že je nás jen velmi málo, zatímco jeho řady se stále plní víc a víc,“ povzdechl si, ale hned na to pokračoval. „Smrtijedi nás zaskočili hned na začátku a více než polovinu z nás vyřadili z boje. Je jen zázrak, že jsme z toho vyšli jen s menšími zraněními a nikdo to neodnesl smrtí. Z reakce Smrtijedů bylo zřejmé, že nás tam očekávali. A tím vyvstává otázka, jak se o tom dozvěděli.“

„To je jednoduché,“ ozvala se hned Karolína. „Máme mezi sebou zrádce.“

Mezi členy to zašumělo. Nikoho by nenapadlo, že je někdo z nich zradí. Vesměs zde byli přátelé a nenapadal je nikdo, kdo by to udělal.

„Ale kdo to teda je?“ vyslovila otázku, která všechny trápila, Kristin Potterová.

„Jeden z těch, kteří tu nejsou,“ napadlo Gideona Prewetta.

„Snape,“ ozvalo se několik hlasů.

„Severus to není, tím jsem si jistá,“ zavrtěla hlavou Karolína.

„A můžete nám říct, co vás v tom utvrzuje?“ otázal se Moody podezřívavě.

„Prostě to vím. Je to někdo jiný.“

„Tohle nyní nevyřešíme,“ zasáhl do toho Brumbál. „Ale jinak s Karolínou souhlasím. Už delší dobu mám takový pocit, že nás někdo zrazuje. Otázkou zůstává, kdo to je. Avšak máme ještě další problém. Je nás příliš málo. Sedmadvacet lidí nemá proti Smrtijedům šanci. Je jich minimálně dvakrát tolik co nás.“

„Toho jsme si asi nevšimli,“ zamumlal si pro sebe Sirius a James sedící vedle něj se pousmál.

„Proto jsem se vás chtěl zeptat, zda-li nevíte o někom dalším, kdo by byl ochoten se k nám přidat.“

„A riskovat to, že ho ten zrádce napráská Voldemortovi,“ dodal Sirius.

„Ale no tak, pane Blacku, nechte si ty svoje připomínky pro sebe.“

„Podle mě bysme nikoho dalšího neměli přijímat, dokud neodhalíme zrádce.“

„Na tom něco bude,“ souhlasil s Blackem Brumbál. „Takže jenom jestli o někom takovém víte. Jména zatím neříkejte.“

„Já bych věděla,“ ozvala se hned Karolína.

„To já taky,“ nenechal na sebe dlouho čekat James.

„A oba dva myslíte ty samé,“ usmála se na ně Andromeda.

„A někdo jiný?“ rozhlédl se po všech přítomných Brumbál.

Ale nikdo už nic neříkal. Jen Sirius si o něčem špital s Karolínou.

„A co takhle..“ začal.

„Siriusi,“ zarazila ho Karolína se smíchem.

„Nepřerušuj. Co takhle naverbovat Smrtijedy?“

Celá místnost na něj koukala jako na úplného blázna. Jen Karolína a James se svíjeli v záchvatu smíchu.

„Ehm, to asi nemyslíte vážně, že ne, pane Blacku?“ otázala se profesorka McGonagallová.

„Ne, to mělo být jen na zlehčení atmosféry,“ věnoval jí Tichošlápek zářivý úsměv. „Ale bylo by to zajímavé, sedět s Belatrix a Malfoyem v jedné místnosti. I když..To bysme se hodně rychle pozabíjeli.“

„Když tak mluvíte o slečně Blackové a panu Malfoyovi, napadá mě, kdo asi byli ti dva v kápích Řádu, co s nimi dnes bojovali a zachránili nás od jisté zkázy. Protože bez jejich velení byli ostatní ztraceni,“ načal nové téma Brumbál.

„To by mě také moc zajímalo,“ zabručel Moody a prohlížel si jednotlivé členy v místnosti. „Nikdo odtud mě ale nenapadá. Jedině tady naše trojka.“

„Jenže my jsme byli po celou tu dobu tady na ústředí,“ odvětila vážně Karolína. „Přesně tak, jak jste nám řekli.“

„To je právě to. Protože pak to znamená, že máme na naší straně dva mocné kouzelníky, kteří dokáží dokonce ovládat živly. Co jsem tak postřehl, tak vodu a vítr. A slečna Blacková zemi. Je to dost neobvyklé umění, v celé kouzelnické historii bylo jen několik takových lidí a teď se najednou objeví hned tři, co toto umění ovládají.“

„Čtyři,“ zamumlal si Sirius.

Odpovědí mu bylo šťouchnutí do žeber ze strany Karolíny.

„Mlčím,“ zamumlal hned.

„Měli bysme se pokusit ty dva najít a zjistit o nich co nejvíce. Hlavně, kde vzali pláště Řádu. Mimoto bychom se od nich mohli i ledacos naučit. Jejich souboje byly opravdu úchvatné. Mnoho z těch kouzel jsem ani neznal,“ bručel Moody. „Byli to opravdu vynikající a zajisté zkušení kouzelníci.“

„S tím s vámi souhlasí, Alastore,“ přikývl Brumbál. „Ovšem hlavní je, že se nám díky nim dnešní akce podařila a nikomu z tamějších lidí se nic nestalo.“

„Jak by taky mohlo. Vždyť o ně jim nešlo,“ šeptl si pro sebe pro změnu James.

„Buďte už proboha tiše, vy dva,“ zamumlala Karolína.

„Co si to tam pořád šeptáte?“ podivila se Andromeda, která už trojici nějakou dobu sledovala.

„Nic,“ vyhrkl okamžitě Sirius.

„To slyším.“

„Myslím, že tuhle schůzi už můžeme opět rozpustit. Sejdeme se zde zase za týden. Pokud by to bylo třeba dřív, nám vám nějak vědět. Zatím na shledanou,“ dořekl Brumbál, zvedl se a se zavířením pláště vyšel ze dveří.

Ostatní členové se pomalu začínali trousit z místnosti ven. Mnozí z nich mezi sebou zaujatě o něčem diskutovali. Nakonec v místnosti zůstala jen Karolína se Siriusem. James si na zahradě povídal se svými rodiči a ostatní již byli dávno pryč.

„Víš co mě udivuje?“ prolomil ticho, které zde panovalo už deset minut, Sirius.

„Ne.“

„Že Brumbálovi ani ostatním nedošlo, že jsme tam byli.“

„To mě taky překvapilo. Ale nemohlo jim dojít, že jsme tady za sebe měli náhradu. Ani Brumbál není vševědoucí. A navíc nevědí, co všechno ovládáme.“

„Já vím, ale stejně.“

„Mě spíš zneklidňuje ten zrádce,“ povzdechla si Karolína. „Vůbec netuším, kdo by to mohl být.“

„Je to Sturgis Tobolka,“ odvětil Black.

„Jak to…“

„Nikdo z těch, co byli dneska na schůzi to není. To jsem si ověřoval. V ten okamžik se všichni zděsili, že tu někdo takový je, ani jeden z nich se neobával, že by se na něj mohlo přijít.“

„A z těch co tu nebyli přichází v úvahu jen on. Severuse jsem prověřila já a Molly by něco takového nikdy nenapadlo. Ale i u Sturgise mě to překvapuje.“

„To mě taky. Spíš bych to očekával od toho Stonea nebo někoho podobného. Ale on.“

„Tak to se mu vymstí, zrádci jednomu,“ zašklebila se Karolína. „Takhle si s námi nikdo zahrávat nebude.“

03.11.2007 15:59:08
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one