My world of fantasy...

No a máme tady další kapitolu k MSM. Podle mě není nic moc a pokud se vám nebude líbit, netruchlete, v té další už bude děje až až..=D
A prosím o komenty..U té minulé jich moc nebylo..=(

***

Následující den ráno se všichni tři vzbudili poměrně pozdě. Až do pozdního večera řešili, jak to udělat, aby mohli jít na dnešní plánovanou akci. Věděli, že Brumbál a ani ostatní nechtějí, aby tam šli, ale oni už se opravdu cítili naprosto v pořádku a chtěli bojovat. Byla by to pro ně taková zkouška do budoucna. Věděli, že časem se tomu stejně nevyhnou. Ale i kdyby tam šli bez vědomí ostatních, měli by problém, protože měli zůstat na ústředí jako zdravotní sestry, jak to nazval James. Ale nakonec přišli na jeden způsob, který se všem zdál být docela dobrý a doufali, že to vyjde.

„No tak Siriusi, koukej se konečně vyhrabat z tý postele,“ pobízela Karolína Tichošlápka, který se stále válel v posteli a jak to tak vypadalo, neměl ani v plánu z ní vylézt. „Tak si dělej co chceš, já jdu vzbudit Jamese,“ a odkráčela pryč.

Včera večer si totiž i rozdělili pokoje. Zatímco Karolína se Siriusem zůstali v tom, kde leželi celou dobu předtím, James se přestěhoval do sousedního pokoje. Nechtěl je otravovat, a taky tam byli jen dvě postele.

Dívka došla až k druhým dveřím a bez klepání vlezla dovnitř. Věděla, že ťukat by nemělo cenu, předpokládala,že James ještě spí. A jestliže spí, nějaké klepání ho rozhodně neprobudí. Stejně jako Siriuse. Už s tím měla docela bohaté zkušenosti. Nejen z Bradavic, ale také z jejich pobytu u Potterových.

Jak předpokládala, Dvanácterák měl ještě hlubokou půlnoc. Karolíně se na tváři mihl úsměv. Uvědomila si, v kolika věcech se on a Sirius podobají. Opravdu byli jako bratři. Stejné chování, podobné názory..S úsměvem se vydala k posteli a zlehka do chlapce šťouchla. Ale jak předpokládala, žádné reakce se nedočkala.

„No tak, Jamesi, vstávej,“ strčila do něj.

Ale odpovědí jí bylo pouze jakési neurčité zamumlání. Jinak nic.

„Hej, Jimmy, koukej z tý postele vylézt,“ zvýšila trochu hlas.

„Neříkej mi Jimmy,“ ozvalo se někde z polštáře a pak už ven vykoukla rozcuchaná hlava černovlasého hocha.

„Dobře, ale koukej vstávat. Jestli chcete vykonat ten dnešní plán, tak určitě nemůžete vyspávat do dvanácti.“

„My?“ rozhlédl se zmateně Potter.

„Jo,“ povzdechla si dívka nad tím, jak mu to po ránu pálí, „ty a Sirius. Vás dostat z postele, to je opravdu umění. Za to bych měla dostat Nobelovu cenu.“

„Jakou cenu?“ nechápal pro změnu James.

„Ale nic,“ zakroutila nad tím Karolína hlavou a vytratila se ven z pokoje.

Pak se vrátila zpátky k nim do ložnice. K jejímu údivu už se Sirius vyhrabal z postele, ale moc čile teda nevypadal. Unaveně seděl na posteli a pohledem hypnotizoval skříň před sebou.

„Siri,“ přerušila jeho dosavadní činnost Karolína. „Nechtěl bys místo toho vejrání na tu skříň vstát a jít dolů na snídani?“ zeptala se. „Teda až po tom, co se převlékneš,“ pohlédla na to, co mu sloužilo jako pyžamo.

„No jo,“ zamumlal a pomalu se začal zvedat.

„Tak doufám, že to dneska ještě stihneš,“ neodpustila si dívka poznámku k jeho rychlosti a sama se vydala dolů do kuchyně.

Jako svědomitá hospodyňka se pustila do přípravy snídaně z věcí, které jim sem předchozího večera přinesl Brumbál. A že toho bylo dost. Asi moc dobře věděl, kolik toho ti dva snědí. Jediné, na co zapomněl, byl domácí skřítek. Protože teď musela vařit Karolína, klukům by to do rukou nikdy nesvěřila. Spálený oběd by byl jen to nejmenší, v horší případě by rovnou zapálili dům. Ale naštěstí vařit uměla docela obstojně.

Po deseti minutách, kdy už měla dívka na stole nějaké ty toasty a všelijaké další věci, vtrhli do kuchyně rozesmátý James a Sirius.

„Jé, tys nám i uvařila, jo?“ vypadlo z Jamese hned, jak se podíval na stůl.

„Očividně jo,“ přikývla Karolína a dál se věnovala své snídani. „Z čeho jste vlastně tak vysmátí?“ optala se ještě.

„Ale, jen jsme si vzpomněli na pár historek,“ mávl rukou Sirius a posadil se ke stolu.

„A o čem..“

„O Snapeovi,“ nenechal ji dopovědět James. „Jak s tím jsme si užili…“

„Jo, tomu opravdu říkám zábava,“ zamračila se Karolína.

„Tak se hned nečerti,“ klidnil ji Sirius. „Je to už minulost. Vždyť teď s ním i docela vycházíme..

„Ale přátelé s ním nikdy nebudeme,“ dořekl Sirius.

„Už jsem vám někdy řekla, že jste příšerní?“ pousmála se dívka.

„Nějak si nevzpomínám, ty jo, Dvanácteráku?“

„Ani omylem, Tichošlápku,“ mrknul James.

„Vy jste opravdu paka,“ smála se už Karolína. „Nechápu, jak to s vámi mohu vydržet.“

„No dovol,“ dělal uraženého Sirius. „Jak vydržet?“

„Prostě tak,“ usmála se Karolína. „Ale koukejte se najíst, ať už můžeme jít. Jinak to opravdu nestihnem.“

„No jo furt,“ zabručel James, když se Karolína zvedla a zamířila ke dveřím. „Nejdřív nás vytáhne z postele, pak pobízí k jídlu. Samá buzerace,“ prohodil k Blackovi.

„Já to slyšela,“ ozvala se ještě dívka ode dveří těsně předtím, než zavřela.

„Ups,“ zakřenil se Potter. „Tak tohle nebylo chytré.“

„Prosím tě, znáš jí. Nic si z toho dělat nebude. Na to už nás moc dobře zná.“

„To je fakt,“ připustil James a dál to už neřešil.

O deset minut později už všichni tři vycházeli ven z domu. Kluci se mezi sebou stále vesele bavili, ale Karolína mlčela. Ne že by si s Jamesem a Siriusem neměla co říct. Naopak. Ale teď na to neměla náladu. A hlavně – přemýšlela. Najednou si nebyla jistá, jestli to, co dělají, je správné. Už jednou Brumbála zklamali, když mu neřekli o tom zvěromágství. Sice jim to nevyčetl, ale viděla, jak se tvářil na tom jejich soudním líčení. A teď se bála, aby ho nezklamali znova.

„Hej, Kájo,“ drcnul do ní Sirius. „Co je?“

„Nic, jen přemýšlím.“

„Takhle po ránu?“ podivil se Potter.

„Jamesi, vždyť je půl dvanáctý,“ zakroutila hlavou Karolína.

„No vždyť říkám, po ránu,“ stál si za svým Dvanácterák.

„No, nechci ti nic říkat, Jimmy, ale ono už opravdu není po ránu.“

„Neříkej mi Jimmy, Sirísku.“

„Jak si mu to řekl?“ podivila se dívka.

„Sirísku.“

„Kdes to proboha vzal?“

„U nich doma, kde asi. Takhle mu říkal Regulus, když ho chtěl naštvat,“ vysvětloval James. „A on to nemá rád.“

„To není pravda,“ hájil se Sirius. „Jen se mi to nelíbí, to je všechno Jimmy.“

„Blacku,“ zavrčel Potter.

„Ano?“

„Štveš mě.“

„Já vím.“

„Jo?“

„Jo.“

„Nechte toho, prosím vás. Vždyť se hádáte jak staří manželé,“ zarazila je Karolína.

„My a staří manželé?“ vyloupl se Siriusovi na tváři zvláštní úsměv.

„Jo.“

„A že by nám to seklo?“ zazubil se Potter. „Tady Tichošlápek by byl skvělé manželka.“

„Proč jako já?“ ohradil se okamžitě Sirius.

„A proč ne? Přece bych to nebyl já.“

„Myslím, že tobě by sukně slušela mnohem víc.“

„Já si myslím, že spíš tobě.“

Karolína se na ně najednou vychytrale podívala. Něco ji totiž napadlo a podle ní to nebyl vůbec špatný nápad. A zatímco se ti dva pořád hádali o tom, komu z nich by to slušelo víc v sukni, dívka jakoby ledabyle mávla rukou a v duchu si řekla jedno malé, neškodné zaklínadlo.

O okamžik později se James i Sirius rozplácli na zemi. Zmateně se podívali po tom, co bylo příčinou jejich pádu a hned na to se dali do veselého smíchu. Stačil jim k tomu jediný pohled na toho druhého. Sirius na sobě měl krvavě rudé šaty s obrovským výstřihem, zatímco na Jamesovi se nádherně vyjímala sněhobílá halenka a krátká minisukně. A oba měli boty na vysokém podpatku, ty byly příčinou jejich pádu.

„Tak tohle se ti povedlo,“ dostal ze sebe v záchvatu smíchu James. „Takhle to Siriusovi ještě nikdy neseklo. Teď by na tebe ty holky zaručeně letěli, brácho,“ prohodil k Blackovi.

„Ty máš co říkat,“ vrátil mu to Tichošlápek. „Tobě ta sukýnka taky moc sluší. Hlavně ty chlupatý nohy v ní.“

„No dovol, zrovna ty máš co říkat.“

Karolína si jen povzdechla. Tak tohle nevyšlo. Už zase se o něčem dohadovali. O něčem, co přirozeně nemělo žádný smysl. Jako vždycky. Po pár minutách už toho měla dost, popadla oba kluky a i s nimi se přemístila. Už dávno totiž byli za hranicemi pozemku, ačkoliv ti dva si toho zaručeně ani nevšimli.

Objevili se v Bradavicích, přesněji v bývalém obývacím pokoji Siriuse a Karolíny. Kluci se jen dezorientovaně rozhlídli kolem sebe, ze začátku si ani nevšimli, že je někdo přemístil, ale zarazila je změna prostředí. Avšak i Karolína byla dost zaskočená. Ne tím, kde se objevila, ale koho tam objevila.

„Karčo,“ vydechla jedna z přítomných osob a vzápětí se jí vrhla kolem krku.

„Ginny,“ vydechla Greenová.

Tak ráda svoji kamarádku viděla. Připadalo jí to už jako věky, co se viděly naposled.

„Lily,“ přivítala se i se svou druhou kamarádku, která se je vrhla kolem krku hned, jak ji Ginny pustila. „Ahoj Remusi,“ přivítala se i s Lupinem. „Jak ráda vás vidím.“

„Hej, a my jsme jako vzduch, jo?“ ozvalo se zpoza sedačky.

Holky a Remus si teprve teď všimli těch dvou, jak se stále válejí po zemi v šatech, které jim vyčarovala Karolína. Místo bouřlivého přivítání se však dali do bláznivého smíchu. Ono ne každý den se vám poštěstí vidět dva nejoblíbenější kluky na škole, jak se válí na zemi v ženských šatech.

„Co to máte na sobě?“ zeptala se po chvíli Ginny, když se jakž takž uklidnila.

„To se zeptej tady Káji,“ doporučil jí Sirius.

Všechny pohledy se okamžitě stočili na Karolínu.

„Celou cestu se hádali, a když jsem řekla, že jsou jako staří manželé, tak se pro změnu dohadovali o to, kdo by byl manželka a komu by to víc slušelo v sukni. Tak jsem to vyřešila za ně,“ pokrčila rameny. „Ale že jim to sluší.“

„Vypadají fakt nádherně,“ uznala Lily, přistoupila k Jamesovi a přivítala se s ním vášnivým polibkem.

Sirius se mezitím přivítal s ostatními členy jejich party a potom se společně posadili na sedačkách.

„Co tu vlastně děláte?“ nadhodila Karolína.

„Schováváme se tu před novináři,“ vysvětlila Ginny. „Jakmile skončí vyučování, vrhnou se na nás a nedají nám pokoj, dokud jim nezdrhnem někam, kam za námi nemohou.“

„No jo, to jsme četli, že Lilyan Potterová odmítá rozhovory,“ vzpomněl si Sirius.

„Je to fakt hrozný,“ postěžovala si Lil. „Nedají nám ani na chvíli pokoj.“

„To věřím. Vždyť my jsme taky ti Vězni z Azkabanu,“ pousmála se Karolína.

„Jo. Vášniví zastánci Voldemorta, kteří vládnou nevídanými silami a patří k nejvěrnějším Smrtijedům,“ dodal James. „A mimoto nejoblíbenější kluci na škole.“

„Tady někdo četl noviny,“ podotkl Remus. „Kde teď vlastně jste?“

„Na ústředí,“ odvětila Karolína.

„A jak jste se dostali z toho vězení?“ vyslovila Ginny otázku, která trápila všechny tři, kteří zůstávali na škole.

James se bez zaváhání pustil do vyprávění jejich příběhu. Vyprávěl opravdu všechno, na co si vzpomněl. A na co ne, to zas doplnil Sirius. Nejvíce se toho asi ostatní dozvěděli o vězeňské stravě, protože k ní se kluci neustále vraceli. Po nějaké půlhodině se konečně dostali k úplnému závěru.

„Takže nejhorší zážitek z celého Azkabanu bylo jídlo?“ ujišťovala se Lily.

„Jo. Něco tak strašného si ještě nikdy nejedla. Většinou ani nebylo poznat, co že to vlastně je,“ vzpomínal James.

„Já bych řekla, že nejhorší bylo, jak si tam ti dva začali prozpěvovat,“ vyslovila svůj názor Karolína.

„No dovol, tak strašný to zas nebylo,“ ohradil se Sirius.

„No do zpěvu to opravdu mělo daleko, to máš pravdu. Chtěla jsem říct vyřvávat.“

„Tss,“ vyšlo z Pottera. „Takhle urážet náš pěvecký talent.“

„A co tady? Děje se něco?“

„Ne, je tu hrozná nuda,“ zamračila se Ginny. „Nikdo tady nevyvádí hlouposti a navíc jsou všichni smutní z toho, co se vám stalo. I profesoři. Na všech se to podepsalo.“

„Na všech až na Zmijozelský,“ opravil ji Remus. „Ti jsou blahem celí bez sebe. Hlavně Smrtijedi.“

„Tak to je jasný,“ přikývl Sirius. „Blbý je, že všichni teď vědí, co jsme zač. V co se měníme. Protože ten vlezdoprdelez Petr jim to určitě všechno řekl. Jak ten na to vlastně zareagoval?“

„Dělá, jak je mu to hrozně líto, jak se mu po vás stýská a tak,“ odfrkla Ginny. „Herec je fakt výbornej. Nevědět, že patří k nim, řekla bych, že ho to opravdu mrzí.“

„Co teď vlastně budete dělat?“ zajímala se Lily, zatímco ležela Jamesovi v náručí.

„Budeme pomáhat Řádu. Do školy se samozřejmě vrátit nemůžeme, stejně nás vyloučili a ven na ulici taky nesmíme. S tím by bylo jen spoustu problémů.“

„A Brumbál s tím souhlasí? S tím, že jim budete pomáhat?“

„Tak jsme přece členi, ne?“ nadzvedl James obočí.

„Ty taky?“ divila se Lily.

„Jo, od včerejška. Ale zatím nás nechce posílat na žádný akce, že jsme prý moc vyčerpaní na něco tak náročného. Takže při zítřejší akci jim máme dělat zdravotní sestřičky na ústředí,“ zašklebil se.

„A to se vám nelíbí, co?“ pochopil Remus.

„Jo. V akci bysme jim byli mnohem užitečnější. Stejně moc léčit neumíme, tak na co tam budeme.“

„S tím nic nenaděláte.“

„Ale jo,“ objevil se Siriusovi na tváři vychytralý úsměv. „Jedna možnost existuje.“

„Tak počkej. Mám se začít bát?“ opral se Remus. Tenhle Blackův výraz se mu moc nelíbil. Pokaždé, když ho nasadil, zavánělo to pořádným problémem.

„Ne, nemusíš. Na tomhle nápadu jsme se totiž shodli všichni tři,“ usmíval se pořád Sirius.

„Tak tos mě teda uklidnil. Doufám, že aspoň Karolína měla rozum.“

„Neboj, nic tak strašného to zas není,“ ujišťovala ho dívka. „Je to docela jednoduché a nikomu se přitom nic nestane. Snad.“

„Snad?“ chytla se toho hned Lily a vymanila se z Jamesova obětí. „Co myslíš tím slovíčkem snad?“

„No, zvrtnout se může vždycky všechno,“ vysvětlila Karolína. „My bysme jen od vás potřebovali menší pomoc.“

„Aha. Tak proto jste tady. A já myslela, že jste se na nás přišli podívat.“

„Ale to jsme přišli, Lily. Samozřejmě, že jsme vás chtěli vidět. Víš jak jste nám chyběli? A tahle žádost, to už je vedlejší. Klidně to můžete odmítnout, jestli se vám na tom něco nebude líbit. Jen jsme mysleli, že byste nám s tím mohli pomoct.“

„Tak o co jde?“

„No, zítra má Voldy zaútočit na nějakou vesničku poblíž Londýna,“ pustil se do vysvětlování James. „No a Řád nás chce nechat na tom ústředí. Odejít odtamtud nemůžeme, už jen kvůli tomu, že tam máme být jako ti ošetřovatelé. Jenže my chceme jít do boje. Tak jsme mysleli, že chvíli po tom, co by se přemístil Řád, bysme se přemístili i my, zatímco vy byste za nás mohli zaskočit na tom ústředí, jako ti ošetřovatelé. Aspoň by si Lily mohla pocvičit tu svojí novou vlastnost.“

„Mě se to moc nezdá,“ zamračil se Remus. „Jestli na to Brumbál přijde, tak z toho bude pořádný problém.“

„Nepřijde na to,“ ujišťoval ho Sirius. „A navíc, kdyby se tam objevil Voldemort nebo ten druhý, myslíš, že by proti němu měli ostatní šanci?“

„To asi ne,“ připustil Remus. „Ale ani vy asi mít nebudete. Pochybuju, že toho umíte tolik, jako Voldemort nebo ten druhý.“

„Spíš ta,“ opravila ho Karolína. „Tak trochu jsme nad tím přemýšleli..“

„Chtěla si říct, že ty a James jste přemýšleli..“

„No dobře. Tys nepřemýšlel,“ připustila Karolína a dál už Siriuse ignorovala.

„A jak si na to přišla?“ zeptala se Lily.

„Bylo by to vyvážené. Dvě ženy, dva muži. Navíc, země je ženského rodu, stejně jako voda. O oproti tomu..“

„Vzduch a oheň jsou mužského,“ doplnila ji Ginny. „A určitě to bude někdo z Voldemortových řad. A tam mě napadá jen..“

„Belatrix,“ vyřkla naráz Karolína, Ginny a Lily.

„Ta by neměla být tak těžká. Školu vyšla teprve na začátku léta,“ mínil James.

„Ale nezapomínej, že je dost dobrá v černý magii,“ připomněl mu Remus. „Navíc si myslím, že byste ji neměli podceňovat. Měla dost času na to, aby si osvojila ty nové schopnosti.“

„Ale to my taky,“ namítla Karolína. „A pokud se to všechno naučíte i vy čtyři, tak jako šestice budeme mít mnohem větší šanci na úspěch.“

„Šest proti dvěma, to už je docela dobré,“ připustila Lily. „Takže mezitím co vy budete na ústředí a pomáhat Řádu, tak my se máme naučit všechno z té knihy.“

„Jo. Jamese to naučíme my dva, ale vás bohužel ne. Ale vy to zvládnete sami. Tím jsem si jistá,“ usmála se na ně Greenová.

„Neboj, na nás se můžeš spolehnout,“ opětovala jí úsměv Ginny.

„Já vím.“

„Hele a v kolik je vlastně ta akce?“ změnil témě Remus.

„Dneska v pět se sejde Řád na ústředí,“ odpověděl Sirius.

„A asi se hned potom přemístí pryč,“ doplnil ho James.

„Takže to znamená, že do začátku akce nám zbývají dvě hodiny,“ zkonstatovala Lily, když se podívala na hodiny, které viseli na zdi.

„To už je tolik?“ podivil se James. „Vždyť jsme přišli před chvílí.“

„Jo, asi před třemi hodinami. Ne-li víc,“ připustila s úsměvem Karolína. „Ale u tebe mě nepřekvapuje, že se ti zdá, že jsme tu chvilku. Když půl dvanácté bylo po ránu.“

„Hele, nezačínej si zase, jo?“

„No jo pořád. Já bych se na to ústředí přemístila tak půl hodinu před tím, že se začne scházet Řád. Vy byste se schovali nahoře v našich pokojích a my zůstali dole a čekali, až přijdou ostatní. A hned po tom, jak by odešli, byste vy seběhli dolů. Tam byste si nasadili pláště Řádu, které vám dám, řekněme že pro jistotu, aby vás nepodezírali a my bysme se hned na to přemístili na bojiště. S trochou štěstí tohle Brumbál neprohlédne.“

„To ne,“ souhlasila s ní Lily. „Ale kde vezmeš ty další tři pláště?“

„Tady,“ usmála se Karolína. „Mám je u sebe v pokoji. Vlastně jsme si i přišli pro věci. Tady už to mít nemůžeme…“

S tím ostatní souhlasili. Navíc už se sem jako studenti vracet neměli, tak proč tu nechávat svoje věci, když si je mohli přestěhovat do jejich nových, prozatimních domovů? Karolíně totiž bylo jasné, že k sobě do bytu se vrátit taky nemůže. Hloupě svoji adresu prozradila při obhajobě Remuse. Jedinou útěchou jí bylo, že jí do toho bytu nikdo nezleze a tak. Na to to bylo dostatečně zajištěné samotnou Aiedail.

Po zbylý čas si šestice kamarádů jen tak povídala a řešila závažné i úplně malicherné věci. Byli rádi, že jsou zase všichni spolu, že je ani vězení nerozdělilo. A co na tom, že už se nebudou potkávat ve škole, když se díky svým schopnostem přemisťovat se budou moci vídat každý den?

Asi po hodině a půl se konečně sebrali a i s věcmi, které si James, Sirius a Karolína sbalili, se přemístili na ústředí. Nebo aspoň před jeho pozemky.


---------------------------------------------------------

Takže asi tušíte, co vás bude čekat příště..=D Ale budete si na to muset počkat až do další soboty. Jako vždy. A také se dozvíte, jestli je Bella opravdu nositelka živlu země a nebo se Karolína a ostatní pletou..=D

27.10.2007 18:57:44
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one