My world of fantasy...

61. KAPITOLA - NA ÚSTŘEDÍ

Takže je tady sobota a s ní i další kapitolka k MSM. No, popravdě řečeno je úplně o ničem, takže si pak nestěžujte, varovala jsem vás předem =D No..co dál..jen to, že jsem teď přišla k počítači, že tu kapitolu vložím a se zděšením zjišťuju, že pro ni nemám vymyšlenej název. Takže jsem ho teď narychlo vymyslela (proto je takovej jakej je=( )
No a to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct.
tak aspoň nezapomeňte komentovat.
pa
Kaitlin

***

James seděl potichu na tvrdé, nepohodlné židli a snažil se neusnout. Byly to už dva dny, co se jim podařilo uprchnout z Azkabanu a on je přemístil sem. Ale Karolína ani Sirius se od té doby neprobrali. Pořád jen leželi a spali a Jamesovi to dělalo hrozné starosti. Skoro se od nich ani nehnul. Litoval, že u sebe nemá hůlku, protože takhle jim pomoci nemohl. Na rozdíl on nich bez ní kouzlit nedokázal. Jediné, co mohl, bylo jim pravidelně podávat vodu, aby nebyli dehydrovaní.

Pomalu se mu klížila víčka, od té doby, co byl tady se pořádně nevyspal. Párkrát se mu podařilo usnout, když u nich takhle vysedával, ale vždy se po chvíli probral. Nejen že židle byla nepohodlná, vybral si ji schválně, ale také se bál usnout. Co kdyby se mezitím stalo něco strašného? Co kdyby je tady někdo našel? Vůbec totiž netušil, kde jsou. Řídil se dívčinými pokyny a ta ho poslala sem.

Najednou ho z myšlenek vytrhl drobný pohyb. Nadějně se podíval na postel, kde leželi oba jeho kamarádi a upřeně je oba sledoval. Po chvíli se Karolíně pohnuly víčka a pak dívka konečně otevřela oči.

„Jamesi?“ zašeptala.

„Jo, jsem to já,“ usmál se na ni šťastně Potter a sedl si k ní na postel. „Jak ti je?“ staral se.

„Blbě,“ špitla. „Hrozně mě bolí hlava.“

„Uhodila ses do ní, pamatuješ? Když nás ta vlna vyhodila na pobřeží.“

„Už si vzpomínám. A Sirius..“

„Leží vedle tebe,“ oznámil jí a starostlivě si ji prohlížel. „Nepotřebuješ něco?“

„Mám hroznej hlad,“ řekla a pokusila se zvednout. Vzápětí se jí ale strašně zamotala hlava a ona se opět zřítila do peřin.

„Pro něco ti dojdu,“ přislíbil jí chlapec a odklusal z pokoje. Byl rád, že se konečně probrala. Dělal si však starosti, jak s jídlem vyjdou. Bylo toho tady opravdu málo a většinu už navíc spotřeboval. Ale přesto Karolíně přinesl nějaké ovoce, to bylo totiž jediné, co zde zbylo. Rostlo na zahradě.

„Víc toho nemáme,“ usmál se smutně na dívku a podával jí hrušku.

„To je v pořádku,“ pokusila se o úsměv a hladově se do hrušky zakousla. Konečně něco, co se dalo jíst. Na rozdíl od těch blafů co jim dávali v Azkabanu. „Jak dlouho jsem spala?“

„Dva dny.“

„To jako vážně?“ zakuckala se. „A co Siri..“

„Ten se ještě od té doby neprobudil. Ale když už jsi vzhůru ty..“ zadíval se na ni. „Ani nevíš, jaký jsem o vás měl strach. Skoro jsem ani nespal..“

„Taky na to vypadáš,“ prohlédla si ho Karolína a opět se pokusila vstát.

„Zůstaň ležet,“ vyhrkl James.

„To mi moc nepomůže,“ zašklebila se Greenová. „Momentálně jsem v tomhle domě jediná, kdo může kouzlit,“ došlo jí, že její kamarád je bez hůlky téměř bezmocný. „Musíme dát vědět Brumbálovi, že jsme v pořádku.“

„Ale jak to chceš udělat?“ ptal se Potter a pomáhal jí z postele.

„To nevím,“ povzdechla si. „Přemístit se tam nemůžeme, mohli bychom na někoho narazit. Leda..“ napadlo jí a sáhla si na krk. Zlatý řetízek s fénixem tam pořád visel. Jak ona, tak Sirius na něj použili kouzlo, aby jim ho nikdo nemohl sundat a také byl pro ostatní neviditelný. Tak to měli i ostatní členové řádu, Brumbál jim to doporučil. „Už to mám,“ usmála se a posadila se zpět na postel.

„A?“ vyzvídal James.

„Na krku mám řetízek. Je to znamení Řádu, ale je očarovaný tak, abych ho viděla jen já. Navíc se nedá jen tak sundat, proto mi zůstal.“

„Pořád nechápu jak to souvisí..“

„Je to komunikační zařízení,“ vysvětlovala nadšeně. „Můžu tak dát vědět Brumbálovi, že jsme v pořádku, ale potřebujeme pomoc. Musím teď,“ prudce se zvedla z postele, ale nepočítala s tím, že je natolik zesláblá, že se hned složí. Kdyby James bleskově nezareagoval, skončila by na zemi. „Dík,“ šeptla.

„Není zač,“ zakroutil hlavou a pomohl jí zpátky na postel. „Jak to funguje?“

„Jednoduše. Sleduj! Affilitio Brumbál,“ zašeptala a čekala. Bylo to vůbec poprvé, co tohle použila.

„Karolíno?“ ozvalo se po chvíli z přívěšku. „Jste to vy?“

„Ano, pane řediteli.“

„Kde jste?“

„Na ústředí. Mohl byste sem přijít? Potřebujeme vaši pomoc.“

„Samozřejmě. Za chvíli jsem tam.“

„Děkujeme,“ vydechla dívka a ukončila spojení. I toto jí ubíralo energii a to si teď nemohla dovolit. Pokud by byla v pořádku, ani by nepocítila, že si spojení bere něco z ní, ale teď cítila i sebemenší úbytek síly.

„Tak tohle je to ústředí Řádu?“ zajímalo Jamese.

„Jo, to je ono,“ pousmála se Karolína. „Ale že jsme měli ten den štěstí. Kdybych první omdlela já, tam bysme se sem nedostali.“

„Takže strážce tajemství jsi ty,“ došlo Potterovi. Dosud se ani jeden z nich nezmínil, kdo měl při Fideliově zaklínadle jakou funkci. „Jak dlouho bude Brumbálovi trvat, než sem přijde?“

„Tak čtvrt hodiny. Musí až za bradavické pozemky, aby se mohl přemístit.“

„Takže než jsem přijde, budeš ležet,“ prohlásil.

„Ale Jamesi..“

„Karolíno, dva dny jsi byla v bezvědomí, navíc ses praštila do hlavy, nevím co s tebou je a ty by ses hned začala promenádovat po domě. Prostě zůstaneš v posteli a hotovo!“

Dívka na něj jen překvapeně hleděla. Ještě nikdy ho neviděla, že by někomu poroučel. Jedině při famfrpále. Poznala, že má o ni opravdový strach a tak skutečně zalezla zpět do postele a nepokoušela se odejít. Jen beze slova zírala na Pottera.

„Co je?“ houkl na ni, když si všiml jejího pohledu.

„Vypadáš fakt unaveně. Měl by sis jít lehnout.“

„Jo a hned jak to udělám, ty z té postele vylezeš. Navíc chci počkat na Brumbála. Vydržel jsem to dva dny, pár minut už mě nezabije.“

„Ale..“

„Víš že bylo možná lepší, když jsi spala? Tos aspoň proti ničemu neprotestovala,“ zakroutil hlavou.

„Vždyť já už mlčím,“ a opravdu zmlkla. Ale ne na dlouho. „Hele a ty, Jamesi..“

„Co zas?“ zavrčel Potter.

„Tak tomu říkám úcta k pacientovi,“ usmála se Karolína. „Já jen..No to je jedno.“

„Počkej, co jsi chtěla říct?“ zajímalo Dvanácteráka.

„Už nic, nech to plavat,“ mrkla na něj dívka a zavřela oči.

„Karolíno,“ prosil James. „Cos chtěla říct?“

„To není důležitý,“ odporovala mu.

„Ale mě to zajímá.“

„No dobře. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi neskočil pro skleničku vody.“

„A to je všechno, jo?“ zamračil se zklamaně Potter.

„Cos čekal? Myslíš, že v tomhle stavu ze sebe vymámím něco inteligentního?“

„To ne,“ souhlasil s ní. „Ale nemyslím si, že by to bylo jen tím, jak na to jsi,“ ušklíbl se James a než mu stačila odpovědět, zdrhl z místnosti.

Když se po deseti minutách vrátil, nenesl skleničku vody, ale rovnou celý džbán a k tomu dva hrnky.

„Skleničky nejsou,“ oznámil hned ve dveřích. „Ale snad se spokojíš s tímhle puntíkatým hrnkem,“ a ukazoval jí bílý hrneček a červenými puntíky.

Karolína si ho od něj s úsměvem vzala a napila se. Pak se s vděkem podívala na Jamese. Byla hrozně ráda, že se spolu zas baví, ale zároveň jí mrzelo, co kvůli nim musel prožít. Ale přesto bylo hezké vědět, že máte kamarády, na které se můžete spolehnout i když se jedná o otázku života a smrti. Jiní by tu na jeho místě nezůstali a nestarali se o ně. Nechali by je ležet na tom mořském pobřeží a sami utekli někam do bezpečí. Ale James zůstal a ještě kvůli nim několik dní nespal, jen aby byli v pořádku. Tohoto přátelství si teď cenila ještě víc než předtím.

„Jsi opravdový přítel, Jamesi,“ řekla tiše.

„Ne, nejsem,“ hádal se Potter. „Kdybych byl, minulý měsíce..“

„Byly jedno velké nedorozumění,“ řekla dívka nekompromisně. „Jiný by nás na tvém místě nechal ležet tak, jak jsme byli a staral se o vlastní bezpečí.“

„To by mě ani nenapadlo. Nesnesl bych pomyšlení, že by vás chytili a zas dali do té hrozné díry,“ zamumlal. „Udělal by to každý.“

„Každý ne,“ ozvalo se ode dveří.

Stál tam sám Albus Brumbál a s úsměvem se na ně díval. V očích mu plály jiskřičky a bylo vidět, že je zas rád vidí.

„Pane profesore,“ vyjekla Karolína. „Tak brzy jsem vás nečekala.“

„No..řekněme, že jste důležitější než náš pan školník Filch,“ mrkl na ně Brumbál a vešel do místnosti. Jakmile došel k posteli, vyčaroval si pohodlné křeslo a posadil se do něj. „Jak vám je?“ zeptal se vážně a oba si je důkladně prohlédl.

„Teď už docela dobře,“ odvětil James.

„Teď?“ podíval se profesor na mladého Pottera jakoby věděl, že tím myslí i něco jiného než Azkaban.

„Karolína se probrala ani ne před hodinou,“ přiznal Potter. „A Sirius..“

Brumbál pokýval hlavou: „Máte tu nějaké lektvary?“

„Nic tu není,“ povzdechla si Karolína. „Nestačili jsme to tu vybavit, není tu ani nic k jídlu.“

„Tak to se dá lehce napravit,“ pousmál se ředitel. „Jsi v pořádku, Karolíno? Vypadáš dost nezdravě.“

„To se spraví,“ pousmála se dívka. „Jen mě bolí hlava, nic víc.“

„Taky ses do ní pěkně praštila,“ zabručel James. „Nedivil bych se, kdybys měla otřes mozku.“

„Pošlu sem za vámi madame Pomfreyovou. Ta už si bude vědět rady,“ mínil Brumbál.

„Ale pane, vždyť je to sídlo Řádu, nemůžete sem poslat..“ hádala se Karolína.

„Madame Pomfreyové plně důvěřuji. Ta nic nikomu nepoví,“ mrkl na ně. „Ale jsem rád, že jste v pořádku. Většina profesorů si o vás dělala velké starosti. Obzvlášť Minerva McGonagallová. A i studenti. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že vás poslali do Azkabanu.“

„Musel to být pěkný šok,“ ušklíbl se James. „Předpokládám ale, že Zmijozel byl nadšený.“

„Řekněme, že to tak bylo,“ pokýval hlavou Brumbál. „Když mě teď omluvíte, dojdu pro naší ošetřovatelku. Vaše zdraví je teď přednější než nějaké povídání. A Karolíno, na dnešek je plánovaná schůze, pokud vám bude dobře, tak ve čtyři dole v sále. Přinesu vám sem i nějaké věci, které by se vám mohli hodit. Jistě chápete, že teď jste jedněmi z nejhledanějších lidí v Británii. Všude se mluví jen o vás a vašem útěku,“ zvedl se.

„To se dalo předpokládat,“ pousmála se dívka. „Tak tedy na schůzi.“

„Na shledanou,“ mrkl na ni ředitel a odešel ven.

James se na Karolínu jen podíval, ale pak si na něco vzpomněl a rychle vyběhl ze dveří. Brumbála dostihl zrovna když vycházel z domu ven.

„Pane řediteli,“ vyhrkl.

„Ano?“ otočil se na něj starý muž.

„Chtěl jsem se vás zeptat, jestli bych nemohl vstoupit do Fénixova řádu. Do školy už teď stejně nemůžu..“

„Čekal jsem, kdy se ty a tvoji přátelé ozvete,“ věnoval mu Brumbál úsměv. „Je to jen tvoje rozhodnutí, pokud o to opravdu stojíš, bránit ti nebudu. Nakonec přece jen bude lepší, když tě budeme mít na očích. Takže můžeš přijít.“

„Děkuji,“ zašklebil se Potter.

Pak už jen sledoval, jak jeho bývalý ředitel prošel zahradou a za brankou se přemístil. Pomalým krokem se vydal zpět do domu a opět nahoru za svými přáteli. Bez jediného slova se posadil na křeslo, které tam po Brumbálovi zůstalo a v tichosti tam seděl. Hleděl na své dva přátele, jak poklidně leží v posteli. Jeho nejlepší přítel byl stále v bezvědomí a Karolína opět usnula. Ani on sám se necítil nejlépe a po chvíli v křesle i on usnul, zatímco myslel na svou milovanou Lily. Jak ta mu chyběla.

„Pane Pottere,“ zaslechl najednou nějaký hlas a s trhnutím se probudil.

„Co se děje?“ vyhrkl bez přemýšlení.

„Přišla jsem vás zkontrolovat,“ usmívala se na něj nějaká mladá žena a on v ní poznal jejich školní ošetřovatelku. Madame Pomfreyovou. „Přivedl mě sem Brumbál. Tak copak vám je?“

„Mě nic, jsem jen unavený,“ odvětil Potter, ale ošetřovatelka ho stejně prohlédla.

„Tohle vypijte,“ poručila a podávala mu nějakou lahvičku s lektvarem. „Za chvíli byste mi tu zkolaboval. A teď se opět posaďte,“ James se totiž během toho, co ho kontrolovala postavil. „A co ti dva?“

„Karolína by měla jen spát, už byla vzhůru. Ale bolí jí hlava, praštila se do ní. A Sirius se ještě za celé dva dny neprobral,“ vysvětloval překotně Potter.

„Tak se na ně podíváme,“ rozhodla se madame Pomfreyová a přešla k Siriusovi. „Vy zatím vzbuďte slečnu Greenovou.“

James se tedy naklonil ke Karolíně a pomalu ji začal budit. Přitom úzkostlivě sledoval vrchní ošetřovatelku, jak se sklání nad Siriusem a tváří se přitom dost vážně.

„Co mu je?“ zeptal se asi po pěti minutách a úplně zapomněl na to, že měl Karolínu probudit.

„Mohlo to být horší,“ prohlásila žena. „Je v bezvědomí, to jste si zajisté všiml. Kromě toho, že je velmi vyčerpaný má také zlomená dvě žebra a ruku a pravděpodobně také otřes mozku. Po tohle lektvaru by se ale měl do patnácti minut probrat,“ prohlásila a nalila Tichošlápkovi do krku nějakou modrou břečku. „Vy jste ještě slečnu Greenovou neprobudil?“ divila se.

„Omlouvám se,“ zahlaholil James a konečně vzbudil svoji kamarádku.

„Jamesi, proč mě budíš,“ zasténala Karolína a snažila se posadit. Zapomněla však na svoji bolest hlavy a opět se zřítila na polštář.

„Tak co vám je, slečno?“ přihnala se k ní hned ošetřovatelka a odstrčila Pottera.

„Madame Pomfreyová?“ vyjekla dívka. „Jak jste se sem dostala? Vždyť je tu přece..“

„Profesor Brumbál mi nechal přečíst nějaký papírek a přenášedlem mě sem poslal,“ vysvětlovala netrpělivě. „Bolí vás něco?“

Karolína přikývla: „Hrozně mě bolí hlava. Jakmile se pohnu, neskutečně mě třeští. A také mám něco s nohou,“ vysvětlovala.

„Tak se na vás podíváme,“ rozhodla se vrchní sestra a začala dívku prohlížet. To jí trvalo asi tak deset minut, než opět promluvila: „Jste na tom o něco lépe než pan Black. Vy máte jen zlomenou ruku a otřes mozku.“

„Co je Siriusovi?“ vyjekla hned dívka.

„Nic vážného. Během pěti minut by se měl probrat. Očekávala jsem, že když utíkáte z Azkabanu, budete mít horší zranění. Pan Potter z toho dokonce vyvázl živ a zdráv a vy dva máte jen pár zlomenin a otřes mozku.“

Karolína sklopila hlavu.

„Tohle vypijte,“ podávala jí madame Pomfreyová nějaký lektvar. „To vám tu vaši zlomeninu zas zpraví. A toho,“ vyndala další lahvičku a položila na stolek, „budete užívat dvakrát denně po dobu pěti dní. Jednu odměrku ráno, druhou večer. Je to na otřes mozku,“ vysvětlila. „To samé samozřejmě platí i pro pana Blacka!“ přísně se na ni podívala a pak sklouzla pohledem na Tichošlápka.

Ten se právě začínal se sténáním probírat. Než se nadál, už u něj stála vrchní ošetřovatelka.

„Tak co, pane Blacku. Jak se cítíte,“ vybafla hned na něj.

„Blbě,“ přisvědčil Sirius a namáhavě otevřel oči.

„To jsem si mohla myslet. Nehýbejte se,“ křikla na něj, když se chtěl posadit. „Máte otřes mozku a několik zlomenin. Tohle vypijte,“ podávala mu hned dvě lahvičky. „Jedno máte na srůst kostí a pak povzbuzovací lektvar.“

„Děkuji,“ zahlaholil Black a naráz to do sebe kopl. Pak se jen zhnuseně zašklebil, ale nic neříkal.

„A pro vás taky, slečno Greenová,“ vzpomněla se madame Pomfreyová a jeden lektvar dala i Karolíně. „Budu už muset jít. Nezapomeňte na to, co jsem vám říkala. Dvakrát denně. A opovažte se vylézt z postele dříve než za půl hodiny. Ty kosti vám musí srůst. Vlastně by bylo nejlepší, kdybyste dalších pár dní jen leželi, ale vy mě stejně neposlechnete,“ zamračila se a bez rozloučení vyšla ze dveří.

Karolína se za ní udiveně podívala, ale pak se obrátila na Jamese a poprosila ho o ten lektvar, co jim dala ošetřovatelka. Bez váhání do sebe kopla jednu odměrku a druhou podala Siriusovi, který se pomalu začínal rozkoukávat.

„Jsme na ústředí, co?“ poznamenal po chvíli Black.

„Jo,“ odvětila Karolína. „Bez jídla, skoro nemůžeme kouzlit, je to hrozně vyčerpávající, nemáme hůlky. A ve čtyři je porada,“ zhodnotila to.

„Skvělý. A jak dlouho tu vůbec jsme?“

„Dva dny,“ odpověděl mu James. „Vy dva jste tu celou tu dobu ležely jak dvě mrtvoly a já se užíral strachy, jestli se vůbec probudíte.“

Sirius se ušklíbl: „A co tu vůbec dělala Pomfreyová?“ nadhodil.

„Poslal ji sem Brumbál,“ vysvětlovala dívka. „Toho jsi ale zaspal.“

„Škoda,“ povzdechl si. „Chtěl jsem se ho zeptat, jestli je něco nového.“

„Kromě toho, že jsme jedni z nejhledanějších lidí v Británii? Nic.“

„Super. Takže jsme byli v novinách?“ rozzářil se.

„To asi jo,“ zašklebil se i James. „Už vidím ten titulek. Tři studenti odsouzeni za neregistrované zvěromágství uprchli z Azkabanu. Ministerstvo po nich pátrá, ale zatím bez úspěchu. Jak se jim podařilo utéci z nejhlídanějšího vězení? Podrobnosti na straně pět.“

„Až pět?“ vykulil oči Sirius, který se opět dostával do své obvyklé nálady. „Vsadím se, že podrobnosti byli na straně dva až deset, znáte Věštec.“

„To máš pravdu, brácho,“ přikyvoval mu Dvanácterák. „Ale blbý je, že z tohodle baráku teď nemůžeme vytáhnout ani patu. Hned by po nás šli. A na školu můžeme zapomenout.“

„Tak to mi ani nevadí,“ mínil Black. „Všechno se to můžeme naučit i tak a nemusíme poslouchat nějaký nesmysli, co by do nás hučely. Vím mi bude vadit to, že budeme muset být zalezlý tady v tý barabizně.“

„Čemu říkáš barabizna?“ ozvala se Karolína.

„No jo, tak to není barabizna,“ uznal Tichošlápek. „Je to nádherný domeček uprostřed lesů.“

„Tak to sedí,“ mrkla na něj dívka. „Za domem les plný nějakých potvor a kolem nic. Ale tady nás nikdo hledat nebude, to si piště. A i kdyby, tak nás nenajdou.“

„Hele a jak jsme se vlastně dostali z toho moře?“ zajímalo Siriuse.

„Trošku jsem zapojila svůj živel,“ přiznala Karolína. „Takový menší posouvací se masa vody.“

„Ale tys mi teda dal,“ zašklebil se James. „Příště si omdlívej až na břehu.“

„Chtěl bych vidět tebe,“ vrátil mu to Black. „Předpokládám, že pak jsi nás přemístila.“

„Ne, vyhodila jsem nás na břeh, řekla Dvanácterákovi kam nás má přemístit a omdlela,“ upřesnila dívka.

„Takže všechno proběhlo bez problémů,“ shrnul Sirius. „Jen dva v bezvědomí. To docela ujde, na jeden útěk za Azkabanu.“

„To jsem ráda, že to bereš takhle,“ řekla Karolína ironicky. „Akorát že teď už o nás Voldy ví a my pořád nevíme, kdo je ten čtvrtej.“

„Tak ať si ví. Tady na nás nemůže, strážce tajemství jsi ty. Tak co řešíš.“

„Viteály,“ odsekla dívka. „Protože teď už se na ně nemůžeme vykašlat. A vzhledem k tomu, že teď máme fůry volného času na tom budeme moct pracovat. A James nám může pomoci. Když se pořád do všeho tak hrnul,“ otočila se na brýlatého chlapce.

„To víš že pomůžu,“ zazubil se do ní. „Jo a hele, nechci vám nic říkat, ale za dvacet minut jsou čtyři hodiny,“ dodal při pohledu na zeď.

„No a?“ nechápal Sirius.

„Schůze Řádu,“ došlo Karolíně. „Ach jo, aspoň, že ta bolest hlavy už ustupuje. No co se dá dělat, tak jdeme.“

„A nechceš vyřídit Brumbálovi, ať se to koná tady? Mě se z té postele nechce. A stejně máme ještě nějakou čtvrt hodinu ležet.“ zkoušel Tichošlápek.

„Siriusi,“ zasmála se Karolína. „Myslím, že to by asi nešlo. Myslím s tou radou tady.“

„Tak jsem to aspoň zkusil. No tak tam prostě přijdeme až později. On se Brumbál nezblázní. Může být rád, že tam dorazíme.“

„To je fakt,“ přisvědčila dívka a pohodlně se uvelebila v posteli. „Jamesi, mohl bys mě tak za půl hodiny vzbudit? Jsem strašně unavená,“ dopověděla.

Během pár minut opravdu usnula. Sirius si z ní vzal příklad a i on se uložil ke spánku. A Potterovi nezbylo nic jiného než se pohodlně usadit v křesle a čekat, dokud neuplyne aspoň čtvrthodina. Věděl, že dřív stejně z postele vylézt nemohou. Jenom by si ty své zlomeniny zhoršily. To znal z vlastní zkušenosti, v druháku se pokoušel odejít z ošetřovny a nakonec tam musel zůstat ještě dva dny. Asi po dvaceti minutách své kamarády opět probudil a ty se chystali na schůzi. Nebo spíše vylézali z postele.

„Tak si to tady užij, kamaráde,“ poplácal ho po zádech Sirius a chtěl odejít.

„Užiju. Já jdu totiž s vámi,“ ušklíbl se Potter a také se hrnul ke dveřím.

„Ale Brumbál..“ začala Karolína.

„Mi to dovolil,“ dořekl James a vyšel ze dveří.

Karolína se Siriusem se na sebe jen udiveně podívali, ale pak už ruku v ruce také odešli z pokoje.

„Jamesi, neděláš si z nás srandu,“ ujišťoval se Black ještě na schodech.

„Neboj, Tichošlápku, to bych si nedovolil. Myslím, že Brumbál čekal, kdy se ho na to zeptám.“

„Asi mu došlo, že takového cvoka jako seš ty stejně nezastaví,“ mínil Sirius.

„To odvoláš, ty jeden…“ otočil se James, ale na tváři mu hrál pobavený úsměv.

„Tak na to zapomeň, Dvanácteráku,“ šklebil se na něj Black. „Náš ptáček nováček,“ prozpěvoval.

„Ptáček?“ zarazilo Pottera.

„No jasně, je to přeci Fénixův řád, ne?“ vysvětloval Sirius. „A fénix je pták, to bys měl vědět, Jimmy, to jsme brali už dávno.“

„Tichošlápku..“

„Jimmy?“ otočila se Karolína na svého kluka.

„Jo, tak mu říká babička, viď Jimmy?“ šklebil se Sirius na Jamese. „A on to nemá rád.“

„Proč?“ nechápala dívka. „Vždyť je to pěkný.“

„No fakt nádherný,“ zavrčel Potter.

„No tak Dvanácteráku, vždyť to je jen legrace,“ chlácholil ho Black. „Dobře, nejsi Jimmy. Spokojen?“

„Ne.“

„Ale jo, seš, jen o tom ještě nevíš.“

„Nejsem.“

„Ale seš.“

„Nejsem.“

„Seš.“

„Nejse..“

„Tak už toho nechte,“ zasáhla Karolína a zakroutila nad nimi hlavou. Chovali se jak malý kluci. „Měli bysme jít na to schůzi, už tak budeme mít zpoždění.“

„Máš pravdu,“ přiznal Sirius. „Tak jdeme,“ a otevřel dveře do sálu, kde probíhala porada. Celou dobu se totiž hádali před nimi.

29.09.2007 19:51:29
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one